Karel May

Karel May

Poklad Inků

KAPITOLA PRVNÍ, ESPÁDA

“Corrida de toros!” vyřvávali křiklavě opentlení vyvolávací v ulicích Buenos Aires; corrida de toros! skloňovaly ve všech pádech všechny časopisy města; corrida de toros! drnčelo to “v každém rozhovoru uličkách i na bulvárech, v bankách, v hostincích i v obchodech, přepychových salónech i v prostých jizbách jihoamerické

metropole.

Corrida de toros, býčí zápasy jsou vskutku čaromocné zaklínadlo, které okamžité, kdykoli a za všech okolností vzbudí živé nadšení nadšený život i v sebeospalejším Španělovi nebo Portugalci stejně jako v pestré krvi míšenců Latinské Ameriky.

Spaněl, kreol i mestic se po čertech málo stará o námitky odpůrců této prapodivné zábavy, kašle na povídačky o nemravnosti barbarského mučení zvířat a lidí a jako magnetem přitahován nadšeně spěchá do arény vzrušit se prolitou krví, bezuzdně jásat při bolestném řevu raněných a tleskat a mávat mantilou, kapesníčkem nebo sombrerem, zaryjeli rozběsněný býk smrtící rohy do útrob nebohých koní či torerů.

Corrida de toros! Dávno již nebyly pořádány v argentinském hlavním městě býčí zápasy; předlouho se už z vyšňořené arény neozýval pokřik toreadoru, úzkostné rzáni koní, ryk rozdrážděných býků a divoký, nepříčetný řev diváků; nekonečná řada let uplynula od posledních býčích zápasů. A proč?

Vleklá a úporná válka, do níž strhl paraguayský Solano Lopez argentinskou konfederaci, zhltla až dosud čtyři sta miliónů ze státní pokladny a padesát tisíc mrtvých; dalších dvě stě tisíc obětí skolila nenasytná cholera, která se do země vplížila v patách zlořečeného krveprolití. V takové době se pak ovšem dalo věru těžko uvažovat zábavách na plaza de toros a kdysi slavní toreadoři vůčihledě tloustli v nedobrovolné zahálce.

Argentinská armáda se teprve v minulém týdnu vzchopila k jakés takés úspěšnější akci a nadšené město jí vzdalo hold nejvelkolepějším ohňostrojem; a president Domingo Faustino Sarmiento, aby dokázal vpravdě starostlivou péči o blaho svěřeného mu národa a aspoň drobátko si povyspravil povážlivě rozviklanou reputaci, vykonal čin po všech stránkách státnický: opět jednou svolil k býčím zápasům.

Třebaže na přípravu těch veřejných jatek nezbývalo mnoho času, příznivé okolnosti slibovaly zábavu veskrze zajímavou: v Buenos Aires dlela tou dobou trojice espadů, už dlouho věnčená slávou neporazených a dychtící dokázat, kdo z nich je nejobratnější.

Kromě toho se ke corrídé přihlásil i jakýsi Madridan, odnedávna ubytovaný v hotelu La Bastia, který si vymohl zápas o ceny; sotva prozradil své dosud přísné inkognito, uvítali ho pořadatelé doslova s jásotem: neboť to nebyl, jak se ukázalo, nikdo menší nežli sám nedostižný seňor Cruzada, nejznamenitější espada staroslavného Království španělského!

Už jen zpráva o této skvělé lahůdce uvedla obyvatelstvo právem do varu; to však zdaleka nebylo vše: dva místní vlastenci nabídli pořadatelům corridy další dvě čísla programu, jaká tu neměla pamětníka, snad co město městem stojí. První výtečník, majitel obrovských stád skotu, nechal před časem přivézt za značnou sumu několik severoamerických bizonů pro svou pokusnou farmu; hodlal vypěstovat ušlechtilé křížence těchto obrů se zdejším jižním plemenem, leč býci se neměli k činu, ba navíc natropili ve stádu tolik škod, že se zklamaný chovatel raději včas a navždy zřekl neblahých pěstitelských experimentů a rozhodl se velkoryse obětovat jednoho z těch tvrdohlavých sudokopytníků na oltář své strádající vlasti, lidu a jeho zábavě. Druhým mecenášem byl bohatý

hacendado; jeho peónové, drobná čeleď, pastevci a vozkové nalíčili nedávno několik jam, poněvadž jim za stády vytrvale brousil jaguár, a nakonec toho krvežíznivého lupiče živého a bez jediného škrábnutí šťastně polapili; vypráskali mu blechy z kožichu a zrovna se chystali prodat drahocennou kůži židovi, šlechetný pán dobroděj jim však vysázel nějakou tu stovku sám, aby se neřeklo, dal strčit šelmu do klece a poslat pořadatelům corridy s nezištnou poznámkou, že chce nejmenován, neboť jeho jméno vykřikoval už zatím kdejaký kluk, obohatit pořad cituplné lidové podívané parádní zápas býka s jaguárem nebo s lidmi, jak si budou přát.

Znamenité! Skvělé!

Sláva vlastenectví, ať se projevuje jakkoli!

Není tedy divu, že všechny tyto zvěsti vyvolaly při národní povaze horkokrevných Argentinců pravý příval nadšení. Býčí zápasy! Slavný espada až z Madridu ! Bizon ze Severní Ameriky!

Živý jaguár! Té krve! Toho řevu! Té odvahy!

Teď už jen přichystat zkrvaveným vítězům náruče vonných květin a jiných roztomilých dárků, vždyť cožpak nerií jemnocit a vděkuplnost společnou vlastností všech velenéžných dam, paní a křehkých dívek celé naší zeměkoule?

Býk, latinsky taurus a ve slovanských jazycích tur, sluje ve španělštiněř toro.

Toreadoři neboli torerosje název pro zápasníky s býky vůbec, jakési označení celé profese. A torerovése pak dělí dál už podle schopností, obratnosti, odvahy a znalostí na zvláštní skupiny odborníků.

Picadores, toreadoři na koních, mají za úkol dráždit a zraňovat býka dlouhými kopími, píkami; jim pomáhají v této bohulibé činnosti takzvaní banderilleros: rozběsňují zoufalá zvířata tím, že jim zapichují do hřbetu tenké, krátké a ostré banderilly, pestře ozdobené bodce, a společně s chulos pomáhají podle potřeby ostatním toreadorům bud1 přilákat, anebo odvrátit nebezpečnou pozornost čtyřnohého soupeře máváním barevnými šátky a pestrými plášti; kromě toho obětavě odnášejí raněné spolubojovníky, neboť raněný toreador přestává být rázem hrdinou a darmo kazí

představení; jeli už býk řádně rozzuřen, zbrocen krví a také oslaben, vstoupí do arény konečně ten nejpyšnější odborník a hlavní torero zvaný espada, s rudou muletou v levé ruce a s mečíkem pravici; jeho čestnou úlohou je postavit se nebohému čtvernožci tváří v tvář, frente a frente, počkat, až se přiřítí, a zasadit mu smrtonosnou ránu do šíje; na espadovi, který jde do boje po svých, nebo na rejoneadorovi, jenž zápasí koňmo, leží tedy hlavní tíha celé corridy, on je povolán udivovat tvrdé muže a okouzlovat něžné dámy chladnokrevností, mrštností a elegancí, on se stává

miláčkem publika, nebo vypískaným hanebou; kromě těchto hrdinů pobíhají ještě po aréně matadoři a puntilleros, ne už zápasníci, spíš arénová čeled s nejušlechtilejší, avšak obecenstvem

nedoceňovanou povinností dorazit dýkou zraněného, uštvaného býka, pokud ho espada první ranou nezabil, uvázat ho ke čtyřspřeží mezků, triumfálně ho odvléci ze zakrváceného jeviště a pak honem honem pečlivě uklidit žlutý písek scény pro další číslo malebné řezničiny.

A na toto barbarské divadlo zírá a tomuto krveprolití freneticky tleská celý národ, od korunovaných hlav až po posledního povaleče!

Do ulic Buenos Aires se zatím snesl večer. Kdekdo spěchal do stinných restaurací, kaváren nebo cukrárniček prohovořit při skleničce blížící se senzaci. V Café de Paris, nejelegantnějším podniku města, nebylo k hnutí. Obzvláště živě a hlučně se bavili stolu, kam se bez ustání obracely zraky všech: rozvalovali se tam totiž ve vší kráse oni tři buenosaireští espadové, odhodlaní měřit zítra síly v aréně.

S nepříliš úspěšně utajovanou rivalitou, leč v dojemné shodě rozhořčovali se tito hrdinové nad neodčinitelným hlupstvím pánů pořadatelů, kteří připustili k zápasu o ceny jakéhosi přivandrovalého cizozemce až bůhvíodkud ze Španěl; horlivé si slibovali, že se vynasnaží jednou provždy zastínit a zhasit jeho dosavadní slávu, beztak jaksepatří zveličenou, a jeden z nich, zřejmě řečník nad řečníky, nechal se nakonec slyšet, že prý mu zítra na toho mizerného bizona, ať je sebevětší, stačí všeho všudy jedna rána jako na každého býka, co jich kdy dostal před muletu. A aby svému holedbání dodal náležité publicity, zahlaholil na celý sál, že je hotov uzavřít sázku kterýmkoli opovážlivcem, jenž by mu nevěřil.

U sousedního stolu se usadili čtyři statní muži, mezi nimi ramenatý obr s opáleným obličejem, rámovaným bílým hustým vousem a stejně bělostnými vlasy, ačkoli mu přes padesát dozajista mnoho nebylo. Dohněda osmahlá pleť ukazovala na gauča

nebo vůbec na člověka uvyklého sluneční výhni pamp, nepohodě hor a pralesů, tomu však neodpovídal švihácký šat nejmodernějšího pařížského střihu. Jeho tři druhové, menší sice, ale stejně statní a o nic méně snědí, byli oblečeni zrovna tak.

“Slyšel jsi toho mluvku, Charlie?” zeptal se jeden z nich bělovlasého velikána. “Co ty na to?”

Obr jen pokrčil rameny a lehce se usmál.

“Dost na tom, skolit zdejšího býka, dokud je pěkně při síle,”, pokračoval první. “Ale bizona? Však je znáš, co dovedou, lovil jsi je o pár pátků déle nežli my. Chudák espada, bude mít co dělat, aby splnil tenhle fanfarónský slib.”

“Nevím,” prohodil vousáč klidně, “ale jisté je, že hubou ještě nikdy nikdo býka nesložil.”

Hrůza! Něco takového říci v Buenos Aires, a k tomu v kavárně!

Espada vyskočil, jako by ho píchl, přiřítil se k vousáčovu stolu pánovitě zvolal:

“Máte chuť nii říci, seňore, kdo jste a jak se jmenujete?”

.“Milerád vám to sdělím,” odvětil obr lhostejně, “ale ne dřív, než to povíte vy mně.”

“Oh prosím, když mě neznáte. Jsem, Antonio Perillo.”

Bělovlasý vousáč zavrtal zrak do espadovy rozzuřené tváře, pak se odvrátil a stejně bez zájmu pravil:

“Mé jméno je Carlos Hammer.”

“Amé?”

“Hammer. S ha a dvěma em.”

“Hm. Tedy cizinec?”

“Ano, chceteli.”

“Pak radši laskavě držte jazyk za zuby a nestrkejte nos do našich věcí! Ostatně: urazil jste mne. Jste ochoten to odvolat?”

“Neřekl jsem nic jiného,” opakoval klidně vousáč, “než že hubou nikdo nikdy býka nesloží. Vím, co mluvím, seňore, a nejsem zvyklý něco odvolávat.”

” Carracho! To je trochu moc! Račte vzít laskavě na vědomí, že v Buenos Aires nestrpí našinec urážky a že mi je srdečně jedno, mámli před svým kordem býka, nebo prašivého cizince. Co byste tomu řekl, kdybych vás vyzval na souboj?”

“Patrně nic,” odpověděl obr a pohodlně se opřel o leštěné opěradlo.

“Mám tomu rozumět, že byste nepovažoval za nutné přij mout vyzvání ?

“Přesně tak. Jste, zdá se, bystrý, seňore.”

“Výborně! A vy jste zbabělec. A jako se zbabělcem to s vámi vyřídím. Tady je, “

Chtěl cizinci vytnout políček, proklaté se však spletl. Obr odrazil ránu, bleskurychle popadl espadu za paže, přitiskl mu je tělu, zvedl chlapíka jako pírko a odhodil ho na protější stěnu.

Hosté vyskočili a seběhli se kolem. Espada byl oděn také po evropsku, stejně jako ostatní, nedalo se tedy předpokládat, že by měl u sebe zbraň. Jenže sotva zase vstal a postavil se jakžtakž na nohy, hmátl pod vestu, vytáhl nůž a vrhl se na protivníka, vzteky bez sebe.

Obr, zřejmě zvyklý boji, se ani nepohnul, pouze ostražitě sledoval sebemenší pohyb espadův. Ve vhodném okamžiku vyrazil, sevřel útočníka v zápěstí, prudce mu trhl paží vzhůru a stiskl, až rváč bolestí vykřikl a bezmocné upustil nůž.

“Nech mé na pokoji, Perillo,” ozval se teď bělovlasý obr se vší důrazností, “s tímhle nezačínej! Jsme v Buenos Aires, jak jsi správně řekl, a ne v Salina dél Condoru, to si pamatuj!”

Pronikavě se podíval na svého soupeře, Perillo zděšeně couvl vytřeštil zrak, potom zbledl jako stěna, nejistě se rozhlédl a třesoucím se hlasem namítl: “Salina dél Condor? Co to má být? Neznám, “

“Ale znáš, a znáš to tam až příliš dobře. Stejně dobře jako já.

Vidím ti to na tvém křivém nose.”

“V životě… jsem tam nebyl. Co, co tím chcete říct?”

“Přesně, co si teď říkáš ty, ovšem jenom v duchu, protože říci to nahlas by ses neodvážil. Ujišťuji tě však: jednou to stejně vyplave jak mršina na hladinu. A pak, “

“Nechápu, co to žvaníte a co tím sledujete,” blekotal Perillo ustupoval zpátky ke stolu. “A vůbec, nemám náladu se s vámi bavit a zbůhdarma mařit čas.”

“Rád věřím, máš k tomu také vážné důvody. Varuj se, abych se o tom s tebou nepobavil jinde a jindy, dopadlo by to rozhodně hůř než dnes!”

Vousáč sáhl do kapsy, zaplatil hrstí papírových argentinských dolarů, z věšáku za zády si vzal klobouk a pomalu, jen co noha nohu mine, kráčel ke dveřím. Nikdo ho nezadržel, nikdo se mu nepostavil do cesty, i jeho tři společníci bez překážky vyšli s ním.

Teprve když za nimi klaply dveře, našel zas espada svou starou kuráž. Zhurta se otočil k oběma přátelům, snad aby rychle omluvil hanebnou urážku, ti však už spustili s náramnou škodolibostí, a sami: “Panečku, ten ti to dal!”

“Žes to ale slíznul, Antonio!”

“Usadil tě, jen co je pravda!”

“Jestli máš chuť, běž za ním a pomsti mě!” odsekl zuřivě espada.

“Zkus to s ním ty, když si tak troufáš!”

“Dobrá, dobrá. Ale považ: tykal ti jakoby nic. Taková potupa!

ty mu vykáš dál a ani necekneš.”

“Nějakjsem si nevšiml, že by mi tykal…”

“Ne? Nu to je jiná!” chechtali se ostatní dva. “A co to myslel tím Salina dél Condorem, prozraď nám, amigol”

“čert ví, blázen jeden. Zřejmě si vzal něco do palice. Vem ho ďas, kdo by si s tím lámal hlavu!”

Nepříjemný rozhovor přerušil naštěstí nový host. Sotva vešel, celá kavárna zmlkla a překvapeně se na něho zadívala. Na první pohled a podle oblečení to byl gaučo, ale tak podivný, že snad něco podobného Buenos Aires jaktěživo nevidělo.

Malý hubený střízlík v bílých širokých kalhotách jen ke kolenům, opásaných rudou bavlněnou chiripou, dlouhým šátkem, který si muži z pamp ovinují kolem boků a vysoko nad pás

podvazují pod hrudí koženým opaskem; přes opasek byla ovinuta červená stuha při levém boku na uzel se splývajícími cípy; rukávy bělostné košile vykasané, ramínka a ptačí hřbítek krylo obrovské rudé pončo, vlněná pruhovaná přikrývka s otvorem pro hlavu hezky uprostřed; mužíkovy nohy vězely v poctivých gaučovských botách, tak zvláštních, že o jejich výrobě stojí za to ztratit pár slov: porazí se kůň, ať už z toho či onoho důvodu, ještě zateplá se mu z předních nohou nad kopyty odříznou a stáhnou kůže, hodí do vařící vody, aby se dala lépe seškrábat srst, a mokré se navlečou na nohy jako punčochy; jakmile kůže vyschne, přilne k lýtkům utvoří pevnou, odolnou a takřka nezničitelnou obuv, kterou arciť nelze zout, dokud se nerozpadne; takováto obuv kryje

samozřejmě jenom lýtko a nárt a gaučo si vykračuje v těchhle botách vlastně bos, chodíli ovšem vůbec, protože o gaučově chůzi, to znamená pěšky po poctivé zemi, se dá těžko hovořit: snad jen když seskočí s koně a vejde do chaty, aby se vyspal, jinak projezdí celý svůj život v sedle; to, že má prsty a chodidla volná, je ostatně spíše výhoda, vždyť třmeny mívá tak malé a úzké, že do nich strčí nanejvýš palec, zato však nosí

jaksepatří obrovité ostruhy: a gaučo, který vstoupil jako přízrak jiného světa do elegantní Café de Paris, honosil se ostruhami ozubenými špornami velikosti poctivého tereziánského tolaru; hlavu měl ovázánu rudým hedvábným šátkem s cípy svázanými pod bradou, na šátku trůnil ještě plstěný širák s třásněmi: šátkem si gaučo ve chrání šíji před slunečním úpalem, třásně je navíc příjemně ovívají, což není při věčném harcování rozpálenou pampou nikterak k zahození; na opasku visela mužíčkovi dvě pouzdra: na dlouhý nůž a na bubínkový revolver, na řemeni přes rameno vlekl ručnici delší než on sám a v ruce nesl dvě pořádně tlusté, knihy.

A právě ty byly tou nejhlavnější příčinou všeobecné pozornosti užaslých hostů Café de Paris. Argentinský gaučo, a s knihami!

To tady věru ještě nebylo. A navíc hladce oholen a v čisté košili!

k dovršení všeho: vstoupil, rozhlédl se, a pozdravil! Tohle už by skutečného gauča ani ve snu nenapadlo.

Podivný mužíček kráčel k uprázdněnému stolku, důstojně usedl, otevřel obě knihy, střídavě v nich listoval, hned četl z té a hned zas z oné, bez jediného pohledu kolem, jako by byl v celé kavárně jen on sám.

Ticho v místnosti už bylo nápadné. Malý gaučo ležel zřejmě kdekomu v hlavě, neměli zdání, co si o tom všem myslit, jak si to vysvětlit. Gaučo se však o ně ani za mák nestaral, nejspíš je ani nevnímal, mlčky a hloubavě četl a soustředěně srovnával texty svých knih; nenechal se vyrušit, ani když za chvíli hluk kolem poznovu zhoustl: málo naplat, Argentince přece jen zajímá o něco více corrida než sebepodivnější gaučo, byť i natolik podivínský, že se naučil číst.

Konečně si človíčka povšiml číšník, právě tak drobný a malého růstu. Úslužně k němu přitančil, uklonil se a špitl, co si pán ráčí přát.

“Máteliž pivo, neboli cerevisiam, jak praví latiník?” odvětil mrňous velesprávnou španělštinou a ani nevzhlédl.

“K službám, vašnosti, lahvička pět dolarů,” zašveholil číšník ze všech sil se snažil, aby zachoval klid.

“Nuže doneste láhev, neboli lagoenam, jak praví latiník. Leč svižně, smímli to tak říci!”

číšník vytřeštil oči, polkl, otočil se jako na pěťáku a zmizel. Za okamžik se přihnal s lahví a sklenicí, třesoucí se rukou nalil avšak prapodivný host si ani jazyk neomočil a četl jak v transu dál.

Z ostatních hostů si už nezvyklého příchozího nevšímal nikdo snad jen s výjimkou espady Perilla. Ten z gauča nespustil zrak; horečně přemýšlel, nedbaje posměšků svých dvou přátel. Nakonec vstal, pomalu přistoupil ke gaučovu stolku, uklonil se a uctivě pravil: “Promiňte, že ruším, seňore. Odkudpak se známe?”

Miniaturní gaučo sebou trhl, se zjevnou lítostí vzhlédl od svých knih a stejně zdvořile odpověděl:

“Lituji, ehm, velice, vážený, musímli vás, smímli to tak říci, zarmoutiti sdělením, že se zcela mýlíte. Neměl jsem tedy jaksi dosud nikdy tu čest, že ano.”

“Prosím, patrně máte důvod, proč to tajit. Já však ten důvod neznám, a proto neuznávám.”

“Důvod, neboli causám, jak praví latiník? Nemám, dovolíteli, nižádného důvodu tvrditi, že vás znám, kdyžtě vás, abych tak řekl, nikterak a vůbec neznám. Byla by to tedy jaksi lež, neboli…”

“Stejně jsem přesvědčen, že jsme se už viděli. Nahoře na řece, nu, třeba si vzpomenete,” přerušil ho Perillo, tentokrát už mnohem méně zdvořile.

^“Dozajista se mýlíte. Nikdy jsem nebyl tak říkajíc nikde nahoře.

Tím spíše pak ne na řece, abych tak řekl. Jsem v této zajímavé zemi poprvé a teprv sedmero dní, a z Buenos Aires jsem tedy jaksi, ehm, neučinil dosud ani krok.”

“Mohu tedy vědět, odkud přicházíte?”

“S radostí, vážený, vám to sdělím, smímli to tak říci: z Jíiterbogku, což se čas od času psávává i Jiiterbog či Júterbock, ergo způsobem, že ano, jaksi trojím, neníliž pravda. Nebylo totiž ehm, učenci dosud rozřešeno, jakým pravopisem nejlépe, a abych tak řekl nejsprávněji psáti jméno mého rodiště. Já sám, dovolí teli, přikláním se tedy jaksi nejspíše ku tvaru Jiiterbogk, kterýžto, jak jste si již dozajista ráčil povšimnouti, slučuje způsobem takřka geniálním obé: bog i bock.”

“To hnízdo mě tolik nezajímá,” řekl netrpělivě Perillo. “Prozradil byste mi raději své ctěné jméno?”

“Ó zajisté, vážený. Jsem doktor Konrád Morgenstern, abych tak řekl.”

“A povolání?”

“Učenec, nebo tedy jaksi správněji snad: soukromý badatel, smímli to tak říci. Zabývám se živočichopisem neboli zoologií, potažmo paleontologií, že jsem tak smělý, naukou to o pravěku, dovolíteli, a o tehdejších formách života. Připlul jsem do Argentiny hledati glyptodonty, megateria a mastodonty, pokud tedy

jaksi…”

“O ttakových ppotvorách jsem jaktěživo neslyšel,” vykoktal espada vyjeveně.

“Tak totiž věda paleontologická nazývá, ehm, vyhynulé

druhdy pásovce, lenochody a praslony, mohuli to tedy jaksi takto jednoduše říci.”

Perillo koukal jako tele na nová vrata. Chvilku si mužíčka zkoumavě prohlížel a pak zas stejně zdvořile jako prve pravil: “Mluvíte vážné, seňore?”

“Beze vší pochyby, vážený. Naprosto, abych tak řekl, vážně.”

“A … kde chcete ta … ta zvířata hledat?”

“V pampách, dovolíteli. Bud ve svrchních, nebo, abych tak řekl, spodních vrstvách. Není totiž dosud želbohu s definitivní přesností dokázáno, zda se pampy tvořily až v době diluviální, či tedy jaksi mnohem dříve.”

“Lidužoviální! Ach seňore, chápu! Užíváte těch nesrozumitelných slov, abyste se mě zbavil, co?”

“I toto, vážený! Jakápak, dovolíteli, nesrozumitelnost! Nahlédnětež třebas jen do těchto dvou knih: Weiss a ďAlton, přední znalci diluvia, velezvučná jména, smímli to tak řfci, ve vědeckém světě, členové Učené společnosti londýnské… Tedy jaksi zajisté že vám jsou známi,

“Ne. Ani dost málo!” přerušil ho toreador. “Ty… ty dva seňory jsem v životě neviděl. Zato o Vaší Milosti mohu najisto a se vší určitostí tvrdit, že vás znám o hodné lip, než vám je zřejmě vhod.”

“Můj bože! Mne že byste tedy jaksi znal, nepatrného dělníka ve chrámu vědy, kdežto tyto dvě zářící hvězdy, abych tak řekl, Weisse a ďAltona, ehm, nikoli?”

“Zadržte, prosím! Ale aspoň to mi doufám nezapřete, že tahle směšná maškaráda,

“Copak? Jakpak to? Nicméně, upřímně řečeno: jest se mi

přiznati, že jsem tedy jaksi, ehm, vskutku dosud nepřivykl, smímli to tak říci, běhati po světě co gaučo z pamp.”

“Zato snad po něm umíte výborně jezdit, jak váš kroj ukazuje.”

“Omyl, vážený, omyl, dovolíteli! Měl jsem arciť již nejen příležitost, ale i, ehm, důvod svěřiti párkrát svou bezcennou kostru známému obratlovci z řádu lichokopytníků, jehož nazýváme kůň, neboli equus, jak praví latiník, ovšem tedy jaksi tomu, co latiníci zovou equo vehi, to jest uméní jezdecké, tomu, jakž mi jest hanbou doznati, porozuměl jsem dosud tak stěží z devíti desetin, a ještě velmi chatrně.”

Perillo si byl takřka jist, že se nemýlí, přesto se však nedokázal ubránit úžasu. Chvíli nad tím vrtěl hlavou, nakonec se však diplomaticky usmál, znovu se uklonil a opatrně zacouval: “Jak račte, seňore, nehodlám vás už déle zdržovat. Každým slovem, každou větou mi dáváte jasně najevo, že si nepřejete být poznán, promiňte mi tedy mou dotěrnost. Doufám však, že

budete muset brzy odhodit tu nedůstojnou škrabošku.”

Naposledy se uklonil a vrátil se ke svému stolu.

Doktor Konrád Morgenstern se za ním nechápavě podíval,

pokrčil rameny a znova se pohroužil do četby svých dvou předpotopních velikánů.

“Shoditi škrabošku! Hm, hm,” bručel si roztržitě, “ten pán je, zdá se mi, tedy jaksi trochu, smímli to tak říci, podivín, neníliž pravda…”

Ještě nedočetl ani stránku, a byl vyrušen podruhé. Tentokrát číšníkem, který po celou tu dobu okouněl opodál a horlivě poslouchal.

Teď si konečně dodal odvahy, přitočil se k učenému gaučovi chatrnou španělštinou, spíš odposlouchanou nežli naučenou, nesměle poznamenal:

“Račte vodpustit, seňore, pročpak jste dosud neto, nevokusil?

Škoda tak drahýho piva, když vám vyzvětrá.”

Učenec se podíval na číšníka, potom na láhev a plnou sklenici, lokl si, ušklíbl se a přívětivě zahlaholil:

“Srdečný dík, vážený! Pravdu dítě, již vskutku tedy jaksi zvětralo. Člověk věru nemá, abych tak řekl, zapomínati pro věci užitečné věcí příjemných. A píti, neboli bibere, jak praví latiník, jest arciť nejen užitečno, leč i, smímli to tak říci, veskrze příjemno, he he.”

Chtěl číst dál, všiml si však, že tu číšník pořád ještě stojí jako solný sloup.

“Ráčil jste snad ještě něco tedy jaksi, vážený?” zeptal se proto překvapeně.

“Prosím tisíckrát za prominutí, že jsem tak smélej, ale prve jsem náhodou zaslechl jméno Jiiterbock. Račte to tam znát?”

“Zajisté, vážený, zajisté. Jest to, abych tak řekl, mé rodiště neboli locus nativitatis,jak praví latiník, a od mládí tam, dovolíteli, žiji a pracuji.”

“No tohle! Snad tedy nakonec nejste, jakože je Pánbůh nade mnou, nechci vás urazit, vašnosti!, krajan?”

“To tedy jaksi, že ano, záleží i na vás, vážený. Jsemťli, mohuli to tak říci, vaším krajanem já, měl byste býti na oplátku, pokud se nemýlím, zase vy mým. Mé jméno jest doktor Morgenstern neboli Aurora či lubar, jak praví latiník, původem z Jíiterbogku, jakž bylo řečeno.”

“A hrom do mydlin, todlenc je mi náhodička! Pak teda ráčej určitě znát i Stralau u Berlína!” spustil zčistajasna číšník bodrou berlínštinou. “Votamtad sem zaseje já. čistokrevnej krajan, pane doktor. Hotový terno, sejít se takovej lán světa vod domova direktně s našincem!”

“Tedy vskutku, neuvěřitelná náhoda! A já vás tak říkajíc od počátku považoval tedy jaksi za zdejšího domorodce. Kterak jste se vlastně dostal přes moře až sem?”

“Vlastnoručně parnikem, pane doktor, jako správná vodní krysa.

Jistě ráčej vědět, že tam u nás na Rummelsburskom jezeru dovede každej vod samého narozeni šlapat vodu, jak dyž bičem mrská.

tak sem holt taklenc jednou ve svejch jedinejch děravejch botách šlapal vodu vo kapánek víc a dýl, až sem se dostal nahoru do Hamburku, tam hned tradá na loď, nos nahoru, boty ‘dolu, a než sem z nich vyždímal poslední kapku tej svěj milovanej rodnej vodičky, byl sem mýrnyxdýrnyx v Argentýně.”

“A pročpak jste, ehm, tedy jaksi právě sem?”

“Kvůliva prachům, ne, to dá přecejc rozum. Abysem se drobátko napakoval, že jo.”

“Vida, vida! Nu a?”

“To je právě vono! Nejde to tak hopem, jak sem myslel, časy bejvaj rozmanitý, někdy dobrý, jindá zlý, a než se to votočí, první milijón se dává zatraceně těžko dohromady.”

“A tedy jaksi příbuzné, že ano, máteliž doma jaké, smímli to tak říci?”

“I depa! Něco nebo někoho tam mít, najisto bysem byl zvostal rodný ďouře. Ale to bylo tak: nejdřív sem chtěl k militéru, ledajako k vojsku, jenže dva coule mi chyběly do vojancký míry, ňákej óbršt se dal slyšet, že přej nemaj v celom Prusku taklenc krátký kaťata, a to mě teda dopálilo. Strčte si svůj mundúr za klobouk, fešákové, povidám jim, máte mě tady vidět, a fouk sem hezky potichounku za móře. A hele sele, tady sem byl do

poctivejch kalhot dlouhej dost.”

“A zde jste již, abych tak řekl, drahný čas?”

“Zrovinka nachlup pět roků. Dvacet doma, pět tady, a máj celý moje mládenecký mládi jako na dlani. Toť se ví, dělal sem už všelicos: pucoval sem boty, chytal kraby, sbíral kosti, v jednom kuse samá bída s nouzí. Teď je ze mě pingl, ale moc to jářku taky nesype, sem tu jenom na vejpomoc, k bejčim zápasům se vočekává fůra hostu. Předtím sem byl nosič v přístavu, taky nádhera, že by člověk zhebnul.”

“Zajímavé,” pravil doktor Morgenstern, “a tedy jaksi, ehm, ve vnitrozemí jste už byl také? Neptám se arciť, abych tak řekl, bez důvodu, neboli sine causa, jak praví latiník.”

“Taky můžu sloužit. Dvakrát sem se dostal až do Tucumánu, zkoušel sem to jako honák.”

“Dovedete tedy jaksi jezditi i koňmo?”

“Japa by ne, ouplně jak rytíř Brunclik, třeba na lvu. Tomudle vás tady vyučeji ze všeckněho nejdřív, v tejdlenc Tramtáryji umí rajtovat i falář s ministrantem.”

“Znamenitě, dobře, výtečně, neboli pulchre, bene, eminenter, jak praví latiník! Leč nyní tedy jaksi, jestli dovolíte, nejdůležitější věc, abych tak řekl: v Argentině jest prý, smímli to tak říci, velké množství kostí.”

“Celý spousty.”

“Velmi dobře. Já je totiž jaksi, ehm, sháním, jestli rozumíte.”

“Cože? Vobyčejný kosti? K čemupak to, ráčej vodpustit, že sem tak smělej ?”

“V zájmu védy, vážený, v čistém zájmu vědy, abych tak řekl.”

“Hrom do vejra, to teda jo! Ale můžou bejt klidnej, pane doktor, kostí jim seženu třeba deset vlečnejch člunů.”

“Antediluviálních?”

“Jakejch bude libo. Žovijálnich, luminálnich, pantempluvijálnich, ouplně fuk. Kosti všeho druhu v každom množství a dle vosobního věj ber u.”

“Dobrotivý bože! Z mastodontů také?”

“Mastný i nemastný, kolik si budou přát.”

“Neuvěřitelné! Myslím tedy jaksi… z obrovitých slonů.”

“Vo těch sem se teda eště nedoslejchnul, ale možná že je tady taky někde pěstujou, sak myje už vyštracháme.”

“A z megaterií?”

“Taky budou, bez starosti, tady se dá koupit sečko na světě.”

“A… až glyptodontů?”

“Tendletenc hmyz, se mi zdá, ňáko neznám.”

“Chápu, chápu, není divu, vždyť také, že ano, glyptodonti žili tedy jaksi před potopou světa.”

“Brejle v mejdle! To z nich teda asi nic moc nezvostalo. Tady zbyly po potopě akorát jen kosti z volů, beranů a koní, pokaváde se moc neměj lim.”

“Patrně si, smímli to tak říci, špatně rozumíme, vážený. Pátrám tedy jaksi po kostech všech předpotopních zvířat, muzeální kousky, dovolíteli, abych tak řekl.”

,Jo tak to jo, už sem doma! Hadry, kosti, kůže, že je to tak, ničemu dobrý, akorát do muzeja. Těch tu máme v zemi celý

spousty, pumpujem je motykama. Taky sem měl potěšeni vlastnoručně jich pár spatřit. Dyť tu jednou našli, esli sem se nesplet, ouplně celého předpotopního koně, div ne s kšírama.”

“Zcela správně! Zajímavé, neníliž pravda? Vždyť až do té doby panovala, abych tak řekl, všeobecná minka, že kůň jest tedy jaksi živočichem výhradně Starého světa.”

“Muže bejt i nebejt, vo to já se nepřu. Ale pokaváde kráčí vo ty starosvěcký kosti…”

“O ty jaksi právě jde. K vykopávkám, jak zajisté nahlédnete, bude, ehm, zapotřebí značnějšího počtu lidí, pomocníků, smímli to tak říci, kopáčů a nosičů, že ano. Hodlám proto tak říkajíc najmouti pár gaučů, z toho důvodu jsem také volil, nemýlímli se, toto prapodivné přestrojení, abych se jim, ehm, na potkání zalíbil a zdál se býti jedním z nich. Leč ze všeho nejvíce teď potřebuji, dovolíteli mi, dobrého a zkušeného sluhu, na něhož se možno ve všem všudy spolehnouti. A vy, vážený, abych pravdu řekl, se mi zamlouváte čím dál víc. Máte jaksi poctivou a chytrou tvář, z čehož usuzuji, že vám jest i zcela cizí, ehm, hloupost, neboli stultitia, jak praví latiník, abych tak řekl. A co více: hovoříte mojí mateřštinou. Jest to věru milé, naslouchati rodné mluvě daleko od drahé vlasti. Nuže rcete: neměl byste chuti nastoupiti tak říkajíc do mých služeb, smímli to tak říci?”

“A pročpa by ne, vašnosti, s nejvěČim potěšenim. Esli se mnou budou aspoň drobet slušně zacházet a esli za to něco kápne, “

“Dobrotivý bože, žádný strach! Přijďte za mnou, ehm, zítra časně zrána, zajisté se domluvíme. Račte znáti pana Salida?”

r

“Bankéře Salida? No jasně. Zvostává, pokaváde mě neklame

paměťnice, kus za městem ve svý quinté, ne?”

“Správně, zcela správně. A já tam tedy jaksi bydlím též, laskavě se mne tu ujal, smímli to tak říci. Avšak nyní, vážený, mne, ehm, nechtě opět čísti.”

“Jak je libo, pane doktor. Zejtra po ránu sem u nich jako na splašenom koni. Uviději, že se mnou budou vod á do zet spokojenej. Natahám jim kosti třeba ze řbitova.”

Odběhl a obsluhoval žíznivé hosty s tváří plnou spokojené radosti: konečně ho čeká dobré místo, a že si potrhlého sběratele předpotopních kostlivců tuze brzo ochočí, to poznal na první pohled.

Doktor Morgenstern se zatím znovu pustil do studia. Z knih nasával moudrost, ze sklenice sílu, a teprve když před ním stály dva trojstupy prázdných lahví, sklapl učeného Weisse i ďAltona, zaplatil a krokem o poznání křepčejším než jindy opustil pohostinnou Café de Paris.

Zároveň s ním nenápadně vyšel také Antonio Perillo; ve výklenku blízkých vrat se k němu přidal rozložitý, silný chlap. Učený doktor zamířil k předměstí, kde stála bankéřova vila, a pohroužen do svých antediluviálních myšlenek pochodoval razně setmělými ulicemi. Kdežpak by si všiml dvou tichých stínů, jež mu byly patách. Zato oba muži přepečlivě sledovali podivného gauča.

“Poznals ho jistě, Antonio?” zeptal se větší z nich.

“Jako vlastního bratra. Dokonce jsem s ním i mluvil. Vytáčel se jako chřestýš, ale na to jsem mu nenaletěl. Ani na to, že se oholil nastrojil se do té maškarády. Počkej, tamhle pod lucernou si ho prohlédneš.”

Sotva na učence padlo žluté světlo, zašeptal ten větší

” Caramba! Máš pravdu, je to on. Rychle za ním! Musíme zjistit, kde se ubytoval.”

“Počkej!” šeptl Perillo. “Náhodou se otočí a mohl by mě poznat.

Jdi sám. V confiteríi tuhle na rohu na tebe počkám.”

Vešel do cukrárny, jeho společník se pustil za učencem.

Ulice se táhla v rovné přímce až za obvod města; Buenos Aires je totiž postaveno pravidelně jako šachovnice, domy stojí v přesných čtvercích, ulice se protínají v pravých úhlech jako podle příložníku.

Městské okolí neoplývá zvláštní malebností: jednotvárná nudná rovina bez jediného pahorku, bez sebemenší prolákliny, bez křovisek a lesů. Sotva nechá chodec domy za zády, stane v otevřené, ploché pampě, která na obzoru splývá s oblohou.

Ani přístav nepatří k těm výstavnějším a voda v Río La Plata je po celý rok hnědá, kalná, takže městu krásy nepřidá. Buenos Aires zabírá území asi stejné jako Paříž, vzdálenosti jsou tam tedy jaksepatří velké. Moderní a výstavné centrum nečekaně přechází do rozsáhlých předměstí, bez plánu a bez půvabu zastavěných bizarními skladišti a ohyzdnými chatrčemi, znesvářených páchnoucími smetišti a skládkami. Ovšem i tam si některé předměstské bulváry zachovaly elegantní vzhled, především ty, kde stojí letohrádky a vily boháčů, takzvané quinty.

Střed města zdobí přepychové budovy o několika patrech,

okrajům přibývá domů přízemních; co jim však schází na výšce, vynahrazují si štědře na šíři a na rozloze. Stavení mají rovné ploché střechy, sešikmené jen do té míry, aby voda sporých dešťů mohla stékat do nádrží ve dvorech anebo do struh. Vždyť až donedávna bývala dešťová voda jedinou pitnou vodou města. Dvory tu jsou stejně důležitou částí domu jako budovy. Při chudších příbytcích bývá jediný, obydlí boháčů se honosí třeba i čtyřmi pěti nádvořími vyloženými mramorem, ozdobenými fontánami, oživenými záhony věčně zelenými keři. A proč jsou střechy města ponejvíce ploché?

Především je na vysoké příkré krovy potřeba víc vzácného zde dřeva, a pak, strmé střechy stavějí se přece hlavně tam, kde vydatně a často prší. Deštivých dnů je tu však do roka jen málo plochá střecha navíc mnohem snáze odolává bouřlivému, ničivému pamperu, vichru, který slétá z výšin Kordiller až dolů do nížiny.

A v neposlední řadě mají ploché střechy tu náramnou výhodu, že se po nich možno večer nerušené procházet a dýchat svěží noční vzduch.

Svému půvabnému názvu Buenos Aires, což značí Dobré povětří, přílišnou čest nedělá: mnoho ho tu není. Opřeli se slunce do plochých střech, vzduch se rozžhaví, že nelze v domech vydržet. Ani stromům se zde valně nedaří, dokonce ani ne citrónům pomerančům; jenom réva, hrušně, broskvoně a meruňky tu

mívávají znamenité ovoce. Lesy ve východní části země člověk nenajde, nejvýš boháči si dají někdy zřídit zahrady a sad s tak hustým vzrostlým stromovím, že se v jeho stínu mohou jakžtakž ochladit.

Rozumí se, že jednu z nejpěknějších quint měl bankéř Salido, muž úspěšný a zámožný, leč vzácně pohostinný, který nepečoval jen o svoje obchody, ale rozvíjel i kulturu své země a štědře podporoval vědy a umění. Dopisoval si pilné se vzdělaneckými kruhy Evropě, a tak bylo přirozené, že vlídně přijal a hostil i doktora Morgensterna. Salidova quinta ležela až daleko na jižním kraji města, musel tedy malý učenec ujít pořádný lán světa, než se dostal do bezpečí svého dočasného domova.

Antonio Perillo se zatím v cukrárničce příliš nenudil. I tady šla řeč především a hlavně o zítřejší corridé. Pouze to ho hnětlo, že ze všech úst se ozývalo jen a jenom jméno Cruzadovo a že všichni kladli madridského espadu o mnoho výš než všechny tři domácí borce dohromady. Perillo zuřil, varoval se ale prozradit, kdo je, jenom v duchu přísahal, že ukáže těm zdejším hlupákům, co umí.

Samozřejmě: došlo také na bizona s jaguárem.

“Bizon? Pór dios, ten dá espadům zabrat,” tvrdil kdosi, “i když jsem ho jakživ neviděl. No ale, dejme tomu. Ovšem s jaguárem nevím, nevím. Je to šelma potměšilá, zákeřná, tlapu má mrštnou tesáky až hrůza. Toho bude těžko skolit jednou ranou. Vsadím na to, že poteče krev.”

To už se Perillo neudržel, vyskočil a křikl:

“Jaguár? Pah! Zbabělec, nic víc. Před člověkem bere do zaječích. Jakože tu stojím, troufnu si na něho sám a jenom s nožem nice.”

“A dáte se klidně sežrat, co?” zasmál se jeden z hostů.

“Žádné strachy! To jste ještě neslyšeli, že ho kdekterý mizerný gaučo chytá jednoduše do lasa?”

“Máte pravdu, seňore,” ozval se starý snědý muž odkudsi

kouta, “jaguár se lidem vyhýbá a bojí se jich, gaučové ho doopravdy chytávají lasem, alejakého, na to je třeba pamatovat.

Nanejvýš tak říčního, od vody.”

“Jaguár jako jaguár!” odsekl vztekle espada.

“I v tomhle máte pravdu. Co do druhu a zbarvení jsou všichni stejní, ale jinak? Zkuste srovnat jaguára, který žije u řeky, třeba tím, co věčné brouzdá pampou nebo slídí po kořisti v pralese!

Řeka, ta mu dává, co jen hrdlo ráčí: rozvalují se tam celá stáda sviňuch a jaguár se přecpe, divže nepraskne. A pak lenoší a není divu, zeje po odvaze veta. Ale jaguáři z pamp? Holenku, to už je rozdíl! Ti se musí zatraceně rvát o každé sousto, s býkem, s hřebcem, s peónem, a než si smlsnou na teleti nebo na hříběti, nezbude jim nežli stokrát osvědčit svou krutou zmužilost. Anebo jaguáři z hor?

Co tam najdou, prosím vás? Leda pár plachých lam a nějakou tu drobnou havěť. Tam je dožene hlad mnohdy k zuřivosti.

Horský jaguár se nezalekne ani celé hordy ozbrojených lidí. A třeba za bílého dne! To jen aby bylo jasno, seňore.”

“Máte zřejmě zatracené zkušenosti!” ušklíbl se Perillo. “Výtah jste už vůbec někdy paty z města?”

“Tu a tam, seňore, jsem měl to potěšení,” odvětil stařec chladně.

“Někdy až do Bolívie, jindy do Pernambuka… Ale znám i Ohňovou zemi, prošel jsem Chile a párkrát jsem byl na návštěvě dokonce Gran Chaku.”

“A co takhle mezi Indiány?” zkoušel to Perillo odjinud.

“Inu, cestou jsem tam taky někdy zabrousil, to víte, tomu se člověk neubrání.”

“Panečku! A jak to, že si na vás nepošmákli jako jaguáři na sviňuchách?”

“Zřejmě jsem pro ně byl trochu tvrdší sousto. Ale spíš rozhodl druhý důvod: nejsem z těch, kdo se dá jen tak sežrat, třeba sebevětším dobytkem, je vám to jasné? A i teď mám ještě dosti síly, abych zacpal každou uštěpačnou hubu, pokud se chce bavit na můj účet. Račte si to pamatovat, seňore, kterého Indián zřejmě ještě ani neočichal!”

“No, no, jen ne tak zhurta!” řekl espada už mnohem uctivěji; nezapomněl dosud, jak se zdálo, na nedávnou lekci. “Chtěl jsem jenom poznamenat, že to s jaguáry nebývá tak zlé.”

“Jak pro koho, seňore. Nebezpečná je ta šelma vždycky, pouze pro jednoho člověka snad ne.”

“jCaramba! Kdo to je?”

“Můžete si snadno domyslet, určitě jste o něm slyšel. A samo jeho jméno dokazuje, co jsem tady řekl.”

“Chápu. Bezpochyby el Padre Jaguar, co?”

“Přesné tak, seňore. Mám na mysli Otce jaguára.”

“Hm. O tom se toho všude namluví až hrůza. Že prý chodí na jaguáry jen s holýma rukama. Kdo tomu chce věřit, spánembohem. Já to nejsem.”

“Já zas ano. Nejspíš proto, že jsem to viděl.”

“Viděl? K smíchu!”

“Na vlastní oči, seňore.”

“A kde, prosím vás?”

“V Gran Chaku. Přijel jsem tam tehdy s ním. Byl jsem totiž jeho družině.”

Teď nastalo boží dopuštění: někdo vykřikl, hosté vstávali, hrnuli se ke starému muži a s obdivem mu tiskli ruce; chtěli srazit stoly do podkovy, posadit ho do čela a hostit, jen aby jim vyprávěl co nejvíc o tom, jehož jméno bylo živou legendou už nejen v Argentině, ale takřka ve všech laplatských republikách. Stařec se však tvrdě bránil a za živý svět se nedal přemluvit.

“Otec jaguár má k smrti nerad, když se o něm příliš mluví.

Nám to přímo zakázal. Nezlobte se proto, seňores, že mám jeho příkaz v úctě.”

“Jak vlastně vypadá ten slavný hrdina?” zeptal se ironicky Perillo.

“Ujišťuji vás, že jako každý jiný.”

“A kolik je mu let?”

“Tak kolem padesátky, jestli dobře hádám.”

“Je to Američan, co?”

“Nepřehlížel jsem si jeho domovský list, seňore.”

“Aspoň to nám tedy povězte, jestli je opravdu tak silný, jak se vypravuje.”

“Sám jsem viděl, že popadl býka za rohy a přitiskl mu hlavu zemi.”

“jCaramba! Trochu silný tabák! Drobet přeháníte, ne?”

f,Kvůli vám bych věru nelhal, věřte mi. Nikomu nepřeju, aby ho někdy Otec jaguár sevřel trochu v pěsti.”

“A čím se vůbec živí? Povídá se ledacos…”

“Řeknu vám jen tolik: je to správný chlap od hlavy až k patě, těžko se mu někdo vyrovná. A za peníze neslouží, to ne, nikomu nikdy! Přítel spravedlivých, nepřítel ničemů. Nepatříteli k těm prvním, střežte se s ním dostat do křížku. Bez urážky, seňore.”

“Zřejmě jste si na mne zasedl, a proč? Čím jsem vás tak dopálil? Snad ne tím, že jsem si troufl poznamenat, že je každý jaguár jen mrcha zbabělá?”

“Věřte mi, tím ne. Ale holedbal jste se tu, že se na něj odvážíte sám a jenom s nožem v ruce. Jste bud” mluvka, nebo nevědomec.

řeknu vám to rovnou: takovou zvěř nemám v lásce. Ten zítřejší jaguár je třeba někde od vody, proč ne, ale možná dost, že lovil pampách. Já sám nejsem na takovou kočku zvědav, je mi

lhostejné, kdo se s ní střetne. Mnohem víc mne zajímá ten zápas bizonem. Slyšel jsem od Otce jaguára, že se podrážděný bizon jen tak lehko nevzdává a neumdlévá po zranění jako naši býci, naopak se prý rozzuří a běsní ještě víc. A Otec jaguár to musí vědět, postřílel jich na prériích ve Spojených státech hezkých

T

pár. Nevím, nevím, troufneli si na takovou horu svalů někdo espadů.”

“Buďte klidný, troufneme si všichni.”

“Vida! A smím zvědět vaše ctěné jméno?”

“Jsem Antonio Perillo, seňore!” pravil espada hrdě a mlčky čekal, co ta zpráva způsobí. Starce to však nijak nevzrušilo; pohlédl pouze na torem a ledově se zeptal:

“Povězte mi, seňore, proč vlastně zápasíte s býky?”

“Proč? Dost hloupá otázka, ne? Abych je porazil a zabil, pro copak jiného?”

“A proč je zabíjíte?”

“Hm, abych dokázal své umění.”

“Podivné umění! Jaké je v tom hrdinství, dorazit zvíře uštvané až k smrti? Zabíjím dobytče, protože potřebuji maso, protože musím jíst. Ale mordovat býky pro pochybnou slávu v aréně, to už je jen pouhá rasovina. Spíš než espada by vám snad padlo jméno verdugo, ras, věřte mi.”

Perillo vyletěl a zaťal pěsti. Vtom však spatřil, že se vrací jeho druh.

“Ne, seňore,” procedil jen mezi zuby, “urazit mě, to se vám nepodaří. Jste pode mnou příliš hluboko!”

“Jak řekl komár lvovi, když mu bzučel nad čenichem, což?

Jenže vtom přiletěl obyčejný vrabec, zob! a bylo po mluvkovi.”

Perillo dělal, že neslyší. Dlouhán přisedl, rozhlédl se a zašeptal: “Zas už nová hádka? Rozum do hrsti, amigol Při našem řemesle je hlavní věcí rozvaha. Deset přátel neprospěje tolik, kolik může zhatit jeden nepřítel.”

“Jen klid! Nějaký starý žvanil nám přece neublíží. Tak mluv, co jsi zjistil?”

Perillův kumpán se znovu opatrně rozhlédl, a teprv když se přesvědčil, že nikdo neposlouchá, stejně tiše pokračoval: “Měl jsi pravdu, je to on. A to, kde bydlí, mě v tom utvrdilo úplně.”

“Kde?”

” Caramba! Jen si představ, u bankéře Salida!”

” Todos demonios! U Salida? To je tedy překvapení! A pro

nás zatraceně nebezpečná věc.”

“Bezpochyby. Určitě mu všecko vyzvaní. Myslíš, že tě poznal?”

“Přísahal bych na to. Proč by se jinak vydával za cizince? Jen aby mě zmátl.”

“Nezbude nám než ho nějak umlčet.”

“To jistě. A co nejdřív!”

“Pomůžou peníze?”

“Sotva. Zdá se, že má všeho dost.”

“Pak tedy jen,

“Správně, nůž anebo kulka. Ale teď nesmíme ztratit ani

minutu. Ráno by už bylo pozdě. Zajde na policii a bude s námi amen. Ještě zjistit, kde tam přesně bydlí.”

“Žádná starost, to už vím. Jen za ním zabouchly dveře, rozsvítila se dvě okna v zadním křídle.”

“To mohl být klidně někdo jiný,” namítl Perillo.

“Vyloučeno. Jedno otevřel a civěl na měsíc. Poznal jsem ho, neměj strach.”

“Zavřel okenice?”

“Právě že ne. Obě jsou hezky dokořán. A kousek dál u přístavku stojí žebřík. Máme z pekla štěstí.”

“Znamenitě. Počkáme tak do půlnoci, teď je ještě příliš živo, pak… Když bude vzhůru, odprásknem ho oknem, jestli bude spát, vlezem dovnitř a spraví to nůž.”

Perillo zaplatil a klidně, bezstarostně vyšli na ulici.

Kolem jedenácté trousilo se z kaváren a restaurací posledních pár hostů, ulice pustly, večerní ruch zvolna utichal. V Café de Paris už uklidili stolky, zhasli lampy a pečlivě zamkli okenice. Malý výpomocný číšník dostal denní výplatu a mohl si jít po svém.

Byl začátek prosince, pěkný vlahý večer pozdního argentinského jara, svítil úplněk, číšníkovi se ještě nechtělo jít spát. Bídný podnájem, kde nocoval, ho příliš nelákal, navíc cítil v kapse peníze uvažoval, v které z pokoutních krčem si trochu zahrát na pána, vyhodit si z kopýtka a štípnout třebas nějakou tu skotačivou kreolku do heboučké tváře. A pak: proč už myslet na kanafas, když se ještě jaksepatří neprohrál z té velké radosti: ráno se jde hlásit do výborné služby k dobráckému krajanovi!

A tak se tedy vydal za kousíčkem dobrodružství při laciné láhvi vína. Bezděčně kráčel přímou ulicí až na předměstí a podvědomě došel tam, kde stála Salidova quinta. Když si konečně uvědomil, kam se to dostal, upřímně se podivil, jak divně řídí osud lidské kroky a jak si někdy s člověkem zahraje vrtošivá náhoda: byl zkrátka za městem, takřka u domu, kde dozajista spí už dávno spánkem spravedlivých jeho nový pán, v tiché noci, daleko od rušných míst, kam měl namířeno probít tenhle pozdní čas.

Otočil se a podél Salidovy zahrady se vracel zpátky. Po pár krocích se však znovu zastavil: jako by zaslechl čísi kročeje, podivně lehké a spíš plíživé než poctivé a pádné. Rychle se přikrčil do výklenku protějšího domu.

Za okamžik spatřil muže, kousek za ním druhého. Zastavili se, chvíli spolu tiše hovořili, pátravě se rozhlédli, pak pomohl jeden druhému, a už seděli na zahradní zdi a zmizeli na druhé straně.

“Zloději!” blesklo mu v té chvíli hlavou. “Ale po čem jdou? Že by na jahody? Nesmysl! Bankéř má asi jinší jahůdky pod zámkem trezoru.” Potichounku se vyšvihl na zídku i on a seskočil do zahrady. Podivní noční hosté našlapovali tiše po pěšině přímo domu. Plížil se za nimi, obešel postranní křídlo a schoval se v nízké houštině.

Pod osvětlenými okny prvního patra spatřil menšího z těch dvou, větší spěchal k blízkému přístavku.

“Co je zase?” uvažoval budoucí sluha. Nemořil se však dlouho touhle otázkou: přičinlivý dlouhán se vracel s pořádným žebříkem.

Probůh, snad nechtějí na lup do místnosti, kde se svítí? Podaření zlodějíčci, jen co je pravda! V celém domě je tma, a oni lezou zrovna do světla!

Větší chlap už totiž opatrně stoupal vzhůru po žebříku. U okna se zastavil a pokradmu nahlédl dovnitř. Menší chlapík dole sáhl do kapsy, něco vytáhl, a zvědavý číšník zaslechl tlumené cvaknutí a zacinknutí kovu o kov. U čerta! Tohle vypadá, že tady budou hvízdat kulky!

“Tak co?” zašeptal menší, sotva dlouhán opět slezl.

“Sedí a čte. Levým bokem k oknu…”

“Pak tedy střel, rovnou do spánku, to bude nejjistější.”

A podal mu revolver.

Teď bylo vše jasné: nejde o zlodějnu, ale o vraždu! Maličký číšník se připravil a čekal.

Dlouhán si přichystal zbraň a znova se chopil příček žebříku.

Když dosáhl hlavou okenního rámu, číšník přiskočil, vší silou kopl muže dole na zemi, trhl žebříkem a, vtom seshora práskl výstřel. Vzápětí sletěl dlouhán na trávník a zděšeně vykřikl. Jeho komplic pádil zpátky ke zdi. A číšník se udatně vrhl do boje.

“Pusť, nebo střelím!” sípal dlouhán v jeho sevření; dopadl do měkkého a zřejmě si moc neublížil.

“Jen počkej, mně už neutečeš!” řval číšník na celé kolo a snažil I

se zákeřníkovi vykroutit revolver. “Hej, kde jste kdo! Rychle sem!

Drží m ho!”

Dlouhán byl však přece jenom silnější: setřásl drobného protivníka, přitiskl si ho kolenem k zemi a znova vypálil, číšník zaúpěl bezmocně se zhroutil. Bandita už zatím zmizel ve tmě. Bylo po bitvě.

Výstřely a křik rázem probudily spící dům. Zaskřípaly otvírané okenice, objevila se světla. A právě nad číšníkem skučícím bolestí vystrčil kdosi hlavu z okna a přesnou španělštinou, poctivě nabiflovanou podle staré učebnice, dopáleně volal: “Kdo to tu střílel? A proč mne, abych tak řekl, ruší v mém nočním studiu?”

Nebohý číšník okamžitě poznal, kdo to je, a pěkně po němečku křikl:

“Pomoc! To ráčej bejt voni, pane doktor? To sem teda náramně šťasnej, že sem jim pomoh, mohlo bejt po nich.”

“Kdo jest?” zeptal se pohněvaný učenec. “Hlas jest mi jaksi po vědom, leč,

“No přecejc já, vašnosti, Fritz Kiesewetter vlastnoručně, no ne?”

“Kdože to? Není mi povědomo žádné individuum generis

mascvlini, neboli rodu mužského tohoto jména.”

“Ale je! Copa smě se nevobeznámili dneska vodpoledne v Pařížskej kafírně? Propánajána, dyť mě ráčili přímout na sbírání těch jejich předpotopních kostřiček.”

“Ach tak! Můj sluha a krajan, nemýlímli se. Ale vážený, co vás to tedy jaksi napadlo, smímli to tak říci, stříleti mi tady do oken? Pročpak jste mne, dovolíteli, hodlal připraviti o život?”

“Hrom do nudle! Teda todlenc se jim povedlo! Copa sem po

nich prásknul já?”

“A kdože tedy? Jest snad tam dole, ehm, povícero mých

drahých krajanů?”

“Co jich nemá! Sem tady ouplně a dočista sám.”

“A co zde vlastně, abych tak řekl… Vy tu račte bydliti či co?”

“Ale dou mi někam, eště to tak!”

“Pak tedy jaksi, ehm, co tu pohledáváte? A kterak jste se sem dostal a proč?”

“To je furt ňákeho ptaní. Abysem jich vochránil vod všeho zlého. A voni, dyž se mi to šťasně povedlo, řeknou vo mně mýrnyxdýrnyx, že sem vrah. Náramná vděčnosť, jen co je recht!”

Nešťastník však, ať se namáhal sebevíc, nedošel uznání nejen u doktora Morgensterna, ale k dovršení všeho ani u ostatních, kteří se ted seběhli pod osvétlená okna. čeleď, všemožně ozbrojená a se svítilnami v rukou, obklopila domnělého lupiče a za náramného řevu ho vlekla k domu. Kdosi volal policii, vřava rostla, štulci kopanci dostrkali maličkého číšníka na mramorový práh hlavního vchodu, kde už čekal bankéř s rodinou i s přepadeným hledačem pradávných předpotopních pokladů.

“Zadržte! A žádný skandál!” volal poděšeně doktor Morgenstern, aby snad náhodou nepřivedl krajana do maléru, “člověk myslící, neboli homo sapiens, jak praví latiník, má nejprv tak říkajíc přemýšleti a teprv poté, ehm, jednati, že ano.

Přemýšlejme tudíž! Nikterak jsem tedy jaksi, smímli to tak říci, tomuto mladému muži neublížil, ba právě naopak, pokud se pamatuji : hodlal jsem ho přijmouti co sluhu. Může to snad býti důvodem zákeřné střelbě? Dozajista nikoli. Rovněž zločineckého vzezření, abych tak řekl, zcela postrádá. Jevíť se spíše dobrákem, dovolíteli.

Leč ať tomu již jesti jakkoli, nechť pronese řeč na svoji obranu neboli defensionem, jak praví latiník.”

“Dobrá,” souhlasil neochotně seňor Salido, jen aby vyhověl vzácnému hostu. “Pevně ho držte a ať nám to vysvětlí.”

Zmlácený a zubožený Fritz se posadil na práh a dopodrobna vypověděl, co viděl a slyšel. Příliš mu nevěřili, a tak doktor navrhl prohlédnout pečlivě místo činu. Objevili šlápoty vetřelců i stopy na zdi, kudy prchali, našli cizí klobouk, který útočník ztratil při rvačce, nakonec zjistili, že maličký číšník má lehce prostřelené rameno a že revolver zmizel, jako by se vypařil.

Tak se konečně prokázalo, že vražedný útok chystali dva neznámí pachatelé a že jen Fritzův obětavý zákrok zabránil nejhoršímu. Kdo však byli ti dva a proč chtěli zabít člověka, který před necelým týdnem přibyl do Buenos Aires, nedovedl nikdo vysvětlit.

“Tak mluvte, člověče!” vyzvídal bankéř. “Znáte je?”

“To by tak hrálo!” ohradil se Fritz Kiesewetter svou chabou španělštinou. “Ale něčeho bych si loknul.”

“Za okamžik, příteli. Zahlédl jste tedy aspoň jejich tvář?”

“Zrovna moc ne. Akorát když jsem nakop toho mrňousa, zdálo se mi, jako by z oka výpad tomu espadovi, co se v kavárně vybavoval s panem doktorem.”

Tím se ovšem celá ta záhadná událost ještě víc zamotala. Perillo, popravdě řečeno, neslynul pověstí bezúhonného gentlemana, ale úkladná vražda byla i na něho trochu moc. A i kdyby toho byl koneckonců schopen, proč by usiloval o život cizímu učenci, nímž mluvil ještě před pár hodinami ve vší uctivosti? A tak seňor Salido přece jen poslal pro policejního úředníka. Fritz Kiesewetter byl zatím ošetřen a napojen a jako čacký zachránce ubytován již se svým novým pánem.

Když se asi za hodinu dostavila veledůležitá buenosaireská policie, dospěl jeden z pánů komisařů po pečlivém vyšetření dávno vyšetřeného k přemoudrému závěru, že především je třeba zjistit Perillovo alibi. Aspoň se tím získá čas. Vždyť Perillo je přece ohlášen k zítřejší corridé a bylo radno jednat s rozmyslem a bez zbytečného spěchu. Toreadoři jsou málo naplat příliš populární osobnosti, a dokonce i policie se k nim musí chovat s náležitou úctou.

Zvláště když měl pan komisař už v kapse vstupenku, a na

nejlepší místo.

KAPITOLA DRUHÁ, CORRIDA DE TOROS

Začalo to už od časného rána. S horlivostí hodnou lepších cílů vymýšleli nedočkaví ctitelé býčích zápasů, a to byli snad všichni starší dvou tří let, jak sehnat aspoň nějaké to místo v aréně. Rada pokladen a obchodů, kde měli předprodej, byla obležena ještě za šera, nepřehledný dav se zmítal sem a tam, docházelo na štulce rány, ženy úpěly v té bezohledné tlačenici, děti vřískaly a muži svorně nadávali na zmatek a nepořádky, a všichni se přitom cpali a mačkali a probíjeli lokty, špacírkami i pádnými pěstmi, jak zrovna uznali za vhodné a účinnější.

Corrida de toros! Všecko ostatní dnes počká, vždyť i úřady mají dnes volno.

Seňor Salido měl zaplacenu sice draze, ale včas jednu z těch nejdražších lóží: pro sebe, pro svou choť, pro doktora Mdrgensterna a pro mladého synovce, který byl u nich na návštěvě už někdy od podzimu, aby se obeznámil se strýcovým závodem.

Peněžníkova žena, rozená Engelhardtová, měla totiž bratra peruánské Limě a jeho dva synové, starší José a mladší Antonio, byli ustanoveni budoucími dědici bezdětného Salida. Proto bankéř uváděl již předem oba chlapce do složitých tajů peněžnictví, tentokráte přišla řada na mladšího z nich.

Byl to statný šestnáctiletý jinoch, když se asi před rokem vydal lodí z Limy do Buenos Aires; parník však u mysu Hoornova

bouři ztroskotal, stranou všech lodních cest, a mladý trosečník se zpozdil o dobré tři měsíce, nežli je nalodila a dopravila k cíli náhodná loď, která plula kolem. Jeho teta si ve strachu před novou nehodou při zpáteční cestě vymohla slib, že Antonio po skončené praxi pocestuje domů po souši. Hledali teď proto vhodnou

příležitost; putovat napříč Jižní Amerikou a pak přes Andy není totiž zrovna maličkost a nebylo radno svěřit hocha prvnímu průvodci, který se namane.

Corrida měla být zahájena přesně v jednu po poledni, aréna se však plnila už dobře dvě hodiny před začátkem. Pestré plakáty oznamovaly obrovskými písmeny pořadí programu, netrpělivým divákům střídavě vyhrávalo několik břeskných kutálek, obecenstvo si krátilo dlouhou chvíli temperamentním hovorem, který

ustavičně sílil; chulos přepečlivě uhrabávali žlutý písek arény, bráně se co chvíli objevil malebně vystrojený torero a zvolna, hrdě kráčel kolem jásajících bariér.

Zápasiště oddělovala od hlediště ohrada ze silných kůlů a fošen; byla dostatečně pevná, aby odolala útoku rozzuřeného býka, ale právě jen tak vysoká, aby se toreadoři v krajní nouzi mohli přes ni přehoupnout.

Na levnější místa těsně za bariérou se vmáčkl i Fritz Kiesewetter, bankéř s rodinou a s učeným hostem se pohodlně usadili jedné ze zvýšených lóží. Čirou náhodou seděl právě ve vedlejší, a tak i vedle doktora, onen bělovlasý obr z Café de Paris se svými přáteli.

Zpočátku si Carlos Hammer podivného souseda ani nevšiml, sotva však zaslechl rozhovor, prohlédl si podivného gauča pozorněji snažil se aspoň trochu porozumět, o čem hovoří.

, Malý učenec se totiž horlivě pokoušel přesvědčit mladého Peruánce, že býčí zápasy jsou absolutně nedůstojné kulturního lidstva a civilizované společnosti a že by se měly co nejpřísněji zakázat. Antonio se bránil: v Evropě se prý sice, kromě Španělska Portugalska, neholduje této napínavé podívané, panstvo se tam však zase baví parforsními hony, štvanicemi jelenů, a neníli to prý v podstatě totéž, jen v jiné podobě, a že corrida je málo naplat corrida, to že se nezmění.

“Tedy zajisté, že ano, a právě proto, dovolíteli!” horlil doktor Morgenstern. “Kdysi dávno, řekněmež v Thesálii či ve starém Římě, prosím, pohanům lze tedy jaksi leccos odpustiti, avšak, ehm, v době tak říkajíc obecného pokroku a šířící se humanity jen přetěžko omluvíte, smímli to tak říci, hromadnou, ehm, krutou krvežíznivost těch statisíců, které plní býčí arény, neníliž pravda.”

“Ale vy jste tu přece také, pane doktore,” . poznamenal chlapec.

“Nuž… tedy jaksi… ovšem zajisté,” zabreptal se doktor náhlých rozpacích, “nicméně primo: dozajista by se toto hrůzyplné divadlo, smímli to tak říci, konalo i v tom případě, kdybych tu jaksi neseděl, a secundo: přišel jsem z důvodů povýtce studijních, mám tudíž, dovolíteli, jakous takous omluvu, neboli excusationem, jak praví latiník. Jsemť přece zoolog a býk i koneckonců člověk, jakožto s odpuštěním živočišný druh, patří, abych tak řekl, taktéž do mého oboru, že ano. Byť milerád přiznám, že sebenepatrnější nález z doby diluviální by přišel mému vkusu arciť chuti mnohem více nežli…”

Další slova zanikla už v ryčném zavíření bubnů a ve fanfáře žesťů: president republiky vstoupil do lóže, provázen houfem hodnostářů a suitou dam. Pokynul obecenstvu a zároveň dal znamení, aby dlouho očekávaná corrida byla konečně zahájena.

Až dosud hučela aréna nepopsatelným halasem, teď však zavládlo ticho, že bylo slyšet sousedův dech. President pokynul podruhé, hudba spustila řízný marš; současně se rozlétla brána a do arény vjeli v čele průvodu na ohnivých koních alguacilové, vyšňoření do nádherných starobylých krojů, za nimi pikadoři na bílých vyhublých herkách, protože pěkná zvířata není věru radno dávat zbytečně všanc ostrým rohům býků, a arénoví koně bývají zpravidla prvními obětmi krutého zápasu; po skupině pikadorů vpochodoval do arény zástup opěšalých banderillerů, puntillerů, matadorů chulos; teprve pak se objevili espadové. Obešli bariéry s onou trapnou teatrální pýchou, která se nám seveřanům z duše protiví, a ukryli se do pozadí za ochranný val dřevěných kůlů. Pikadoři se pomalu seřadili uprostřed proti bráně, odkud měl vyběhnout býk.

President pokynul potřetí, brána se otevřela a v tunelu se objevilo statné tmavé zvíře; býček vesele zaryčel a bezstarostně se rozběhl po volném prostranství. Zastavil se, zjevně překvapen, až před skupinou očabrakovaných koní.

Pikadoři odklusali zpátky k bariérám a býk si je klidně a bez bázně prohlížel. Teprve za chvíli, když ho koně začali tísnit z několika stran, zneklidněl a zlostně uskakoval. Zasáhla ho první píka, vytryskla krev. Prudce se otočil a hnal se na prchajícího útočníka.

Druhé a třetí kopí se mu zarylo do kůže. Vyřítil se proti nejbližšímu protivníku. Příliš pozdě trhl pikador otěžemi, býk nabodl koně do žeber, jezdec vyletěl ze sedla, uvízl však botou ve třmenu a kůň ho strhl k zemi.

Užuž se býk chystal ke smrtelné ráně, když se objevili chulos, bleskurychle hodili býkovi na hlavu své pestré šátky a hbitě uskočili. Rozzuřené, ale oslepené zvíře se zarazilo, a ten krátký L

okamžik už stačil, aby se pikador odbelhal a ukryl za břevna; nešťastný kůň se asi půl minuty ploužil po písku, pak klesl a řičel bolestí.

To vše se odehrálo v jednom sledu a tak rychle, že nebylo takřka možno rozeznat jednotlivé fáze děje. Picadores byli oblečeni do starošpanělských rytířských krojů, i chulos a banderilleros měli bolera a krátké sametové kalhoty plné stuh a prýmků; jejich jedinou zbraní byla banderilla, bodec s háčkem, nasazený na krátkou opentlenou rukojeť: elegantním, takřka tanečním pohybem je zabodávali z bezprostřední blízkosti, vlastně jen na délku banderilly, býkům do hřbetů, aby je podráždili; chulos používali rozzuření nebo k odlákání zvířat pestrých lesklých šátků.

Býk se marně snažil setřást látku s hlavy, vztekle frkal a rozrýval žlutý písek. Banderilleros a chulos se shlukli, aby si mohli vzájemně pomáhat, až bude nejhůř. Vtom se však ozval pánovitý hlas:

“Pusťte mne! Z cesty!”

To se madridský espada seňor Cruzada chystal předvést jeden ze svých bravurních kousků. Byl oděn do skvostného, bohatě

vyšívaného kroje á la andaluza z černého sametu, v levici držel muletu, dlouhý pruh rudého hedvábí, v pravici třímal obnažený lehký kord. Zastavil se slabých deset kroků před býkem a hrdě se vzpřímil. Bylo to riskantní a smělé, estokovat býka už teď: nebyl dosud unaven, dostal jen pár lehkých zásahů píkou, ve hřbetě mu zatím netrčela ani jedna banderilla. Cruzadovi šlo však zřejmě to, aby hned na počátku oslnil dychtivé obecenstvo a nenapravitelně pošramotil zápasnickou slávu místních soupeřů. Že šlo život, na tom mu patrně záleželo pramálo.

černý býk se konečně vymotal z cárů; spatřil espadu, před očima se mu mihla rudá muleta. Sklonil hlavu a vyrazil. Cruzada stál jako socha, dokud se mu hroty rohů nedostaly na dvě dlaně od těla.

Pak mrštně uskočil a s podivuhodnou jistotou a elegancí vnořil kord býkovi do šíje. .Posledních pár skoků, a býk se svalil do písku. Espada mu vytrhl zbraň z těla, zamával jí nad hlavou, uklonil se k presidentské lóži a za mohutného potlesku a jásotu obecenstva hrdě kráčel k bráně. Mistrovská estokáda se podařila.

Matadoři přivázali mrtvého býka za mezky a slavnostně ho

vlekli kolem arény, chulos odklidili dohasínajícího koně, uhrabali rozdupaný písek, sebrali pohozené banderilly, kopí a šátky, a scéna byla připravena k nové podívané.

Na presidentův pokyn byl vypuštěn další býk. Stačí říci, že těžce zranil banderillera a jednoho espadu z Buenos Aires, načež podlehl kordu seňora Cruzady. Třetí býk rozpáral tři koně, podupal dva pikadory, smrtelně zranil chula a šeredně pochroumal dva espady, Antonia Perilla naštěstí jen lehce; nadšené dámy házely býkovi za odměnu kytice a na Perilla shnilé ovoce; Antonio zuřil

rozvášněné obecenstvo spatřilo pak třetí triumf slavného

Madridana.

Došlo na zlatý hřeb programu. Aréna zalitá krví lidí i býků byla kvapně uhrabána a hlasatel oznámil, že na pořadu je boj jaguára bizonem. Vítěz se měl stát soupeřem toreadorů.

Z brány vyběhl jaguár, připoutaný obojkem k dlouhému lasu.

Zběsile, vztekle jím trhal, když však nepovolilo, přitiskl se k zemi, hrozivě mrskal ohonem a vrčel. Nozdry se mu chvěly: několik dní už hladověl a teď ucítil v písku čerstvou teplou krev.

Veřeje brány zaskřípaly podruhé; diváci čekali, že se bizon vyřítí jako blesk, podoben obrovité dělové kouli, kráčel však zvolna pyšně, jako by si žádal obdiv a ovace. Byl to skutečný obr, statně rostlý, vysoký a s mohutnou hlavou a šíjí; vážil dozajista dobrého půldruhá tisíce liber. Po pár krocích se zastavil: zahlédl jaguára, který vyskočil a krvelačně zařval. Bizon se nahrbil a malýma podlitýma očkama měřil vzdálenost; snad přemítal, máli se zahazovat s tak nepatrným soupeřem. Potom nevšímavě a s hlasitým supěním klusal dál.

Šelma počkala, až se přiblíží, a přichystala se ke skoku. Vtom však bizon zůstal stát, sklonil hlavu a nastavil rohy a mohutnou plec. Jaguár patrně pochopil výstrahu, přikrčil se a vztekle ustoupil.

Bizon pak lhostejně klusal kolem, jen se co chvíli obrátil rozvzteklenému protivníkovi svou ohřívenou hrudí. Jaguár se neodvážil už ani zavrčet.

Tohoto nenadálého příměří mezi dvěma čtvernožci, masožravcem a býložravcem, využil učený dvounožec k další přednášce: rozpovídal se o zvláštnostech amerického bizona a jeho příbuznosti s evropským zubrem, kteří tvoří samostatnou čeled a oba se vyznačují klenutou lebkou s širokým čelem, krátkými a vztyčenými rohy, mohutnou hustou hřívou na šíji, na krku a hrudi, hrbem na plecích a nepoměrné mocněji vyvinutým předkem proti mnohem nižšímu a slabšímu zadku. Ale ani tentokrát se doktoru

Morgensternovi nepodařilo dokončit poučný výklad.

,jTirad los petardos!, Házejte prskavky!” zařvalo náhle znechucené publikum. Očekávalo krvavou rvačku na život a na smrt, a vidělo nevinnou idylku. Chtěli boj, zápas, krev; dámy měly květy pro vítěze, co teď s nimi

“Myslíš, Charlie, že ho oheň podráždí?” zeptal se bělovlasého obra jeho osmahlý soused v lóži. “Spíš se už nehne vůbec, bojí se přece ohně určitě víc než bizona.”

“Nevím,” odpověděl vousáč, “ale dost možná, že zažijeme jiné překvapení. Podívej, jaguár přehryzává laso. Jestli se mu to podaří, nezaútočí na bizona, ale na lidi.”

Měl pravdu: jaguár skutečné hryzal své pouto a matadoři si toho ani nevšimli. Seběhli se za bariérou, připravovali prskavky házeli je po lstivé šelmě. Vtom už doutnáčky dohořely až ke střelnému prachu, prskavky začaly syčet, poskakovat a chrlit oheň jiskry. Popálený jaguár vyskočil, zařval bolestí a strachem, vzepjal se a, laso se přetrhlo. Šelma byla volná.

Diváci to přivítali nadšeným potleskem: byli přesvědčeni, že teď konečně zaútočí jaguár na bizona. Opravdu se proti němu rozběhl, sotva mu však býk ukázal rohy, uskočil, přeběhl plavně arénu, přikrčil se a upřeně hleděl právě na lóži, kde seděl Salido.

“fCuidar!, Pozor! Už je to tady! Udělá, co jsem povídal!”

vykřikl Carlos Hammer.

“Můj bože, to snad jaksi ne!” polekal se maličký učenec. “Ale vždyť ona se… vždyť on se… vskutku chystá na mne, smímli to tak říci!”

Vylítl ze sedadla, aby vzal nohy na ramena, v hledišti však nebylo k hnutí, daleko by se byl nedostal. Prudkým pohybem přilákal ovšem pozornost šelmy. Jaguár zařval, opřel se předními prackami bariéru, vyskočil na ni a hotovil se k dalšímu skoku.

Obecenstvo v hrůze ztichlo, špendlík by bylo slyšet upadnout. Jen škrábání drápů o dřevo se ozývalo do té tišiny. Všem bylo jasné, koho si jaguár vyhlédl, a všichni věděli, co mohou natropit zuby drápy té krvelačné šelmy mezi diváky. Užuž čekali mohutný skok, ale jaguár zůstal přikrčen na úzkém břevnu hrazení; zřejmě ho upoutal větší cíl než červený mužíček: vysoký snědý obr s bílými vlasy a vousy.

Obrovitý vousáč se totiž vztyčil, sotva se jaguár přichystal útoku. Strhl malému učenci pončo a z opasku mu vytrhl nůž, byla to jediná zbraň nablízku a sám nebyl ozbrojen; obalil si přikrývkou levé předloktí a několika skoky se přehoupl přes spodní sedadlo bariéře. Vyšvihl se na ni a hlasitě zvolal:

“fPunta en boča! jNo se mover!, Ticho! Nehýbat se!”

Zvíře sledovalo každý jeho pohyb zuřivým pohledem, skočit si však netrouflo. Třemi tlapami zaryto do břevna ohrady, sekalo čtvrtou vztekle po útočníkovi. Ten vzal nůž mezi zuby, rozehnal se a vší silou kopl překvapenou šelmu do mordy. Stačila ještě chňapnout, ale pak bezmocně klesla na všechny čtyři zpátky do arény. Nebezpečí bylo šťastně zažehnáno a lidský život, možná nejeden, zachráněn.

Bělovlasému vousáči to však zřejmě nestačilo. K úděsu tisícihlavého publika seskočil za jaguárem, a postavil se přímo proti němu. Ozvaly se výkřiky hrůzy, vždyť se šelma znovu skrčila, napjala a švihla ocasem.

Stalo se však to, co nikdo nečekal. Vousáč vzal opět nůž do snědé pravice, vykročil, vzepřel se pevné do písku, sklonil se a nastavil jaguárovi levičku chráněnou pončem. Snad jeho jistota, snad síla ocelových šedých očí způsobila, že se jaguár neodvážil skočit ani tentokrát. Naopak: pomalu couval, couraje břicho po zemi. A jak ustupoval, stále rychleji a rychleji, bělovlasý muž ho krok za krokem tlačil před sebou a nespouštěl z něho ani na okamžik panovačný, neodolatelné působivý nehybný zrak.

To se již vzpamatovali i diváci oněmělí hrůzou a odkudsi shora se ozval drsný hlas:

“iQue milagro! Pues, es el Padre Jaguar!, Zázrak! Vždyť je to Otec jaguár! Pór dios! Znám ho jak svoje boty!”

Zděšení minulo, jako když proutkem mávne. Slavné jméno

vrátilo lidem pohyb i hlas.

” El Padre Jaguar!, Otec jaguár!” bouřily do hromového

potlesku nadšené hlasy mužů i žen. A nenadálý hluk a křik dovršil vítězství: jaguár se vyděsil, otočil se a dlouhými skoky pádil k’bráně.

” Abrir la puerta! Rápido!, Otevřte bránu! Rychle!” křikl vousáč.

Stalo se, šelma vletěla rovnou do klece, vrazila čenichem do mříží a omráčena se svalila na podlahu. Mříž zaklapla, bylo po nebezpečí.

Teprve teď se rozbouřil potlesk naplno. Otec jaguár rychle kráčel k bariéře, párkrát skromně pokynul jásajícím divákům a presidentské lóži, přeskočil hrazení a vrátil se na své místo.

Odevzdal pončo i nůž malému učenci a zdvořile pravil:

“Muchas gracias, seňor. Vřelé díky. Snad mi prominete, že jsem vás bez dovolení odzbrojil a svlékl. Nebylo mnoho času na dlouhé rozmýšlení.”

“Oh tedy jaksi… zajisté ovšem… s radostí…,” koktal doktor Morgenstern, pořád ještě jaksepatří vyděšen. “Jste, dovolíteli, odvážný muž, hrdina, neboli vir fortissimus, jak praví latiník, ze srdce se obdivuji vaší statečnosti. Avšak co nyní ? Bison americanus, zdá se, odpočívá. Jevilo by se mi tak říkajíc vhodným opatrně ho odvésti a již mu neubližovati, neníliž pravda.”

“Těžko, seňore. Tak hladce mu to asi neprojde,” odvětil Otec jaguár, a měl pravdu.

Obecenstvo, které se už vzdalo naděje na zápas jaguára s bizonem, dožadovalo se teď s tvrdohlavou neústupností, aby nastoupili toreadoři a vypořádali se sami s hrozivým netvorem. Po krátkém váhání se skutečně otevřela brána a v obvyklém pořadí vpochodoval do arény průvod torem. Pouze espadů bylo již

poskrovnu, vlastně jen dva: Madriďan Cruzada a Antonio Perillo.

Ten ovšem už na boj pomýšlet nemohl; přesto však považoval za věc cti, aby se alespoň objevil při novém zápase.

Podle pravidel corridy obklopili bizona nejprve pikadoři. Ležel dál a valně si jich nevšímal. Konečně ho jeden z nich lehce bodl kopím do hrbu. Protože až do té chvíle projevoval býk jen pohrdavou lhostejnost, nepovažovali za nutné okamžitě ustoupit.

Krutě, příliš krutě se však zmýlili.

Jakmile ucítil bolestné bodnutí, bizon vyskočil a mnohem

mrštněji, než se dalo při jeho obrovitosti čekat, vrhl se na útočníka, vrazil pikadorovu koni rohy do slabin a trhl: kůň se vzepjal, překvapený jezdec sletěl do písku. A stejně hbitě zaútočil bizon na dalšího, ten však duchapřítomně pobodl koně do cvalu.

Leč ukázalo se, že býk je rychlejší než nevalný kůň: dohonil ho, nedbaje ani ostatních pikadorů, ani banderillem, kteří mu poněkud menším půvabem než jindy uštědřili několik bodců, a ani chulos, pokoušejících se ho odlákat, vší silou nabodl nebohou herku a srazil ji k zemi.

Pikador nestačil vyklouznout z třmenů, rozzuřený býk ho zuřivě nabral, vyhodil do vzduchu, znovu zachytil na ostré hroty rohů nakonec rozdupal. Pak teprv ustoupil. Ale vzápětí vyrazil proti ostatním: rozprášil je do všech koutů, zastavil se a zaryčel, že jaguárův divoký řev byl proti tomu jen dětským kňouráním.

Rozvášněné dámy mu házely kytice, tleskaly a provolávaly mu slávu: statečný býk jim nesmírně imponoval. Kdo ví, co by si v té chvíli pomyslel třeba jen trochu soudnější z diváků o jemnocitu něžnosti argentinských kreolek.

Několika pohyby setjásl se sebe bizon bolestivé, ofáborované banderilly a rozhlížel se po dalších soupeřích. A okamžitě se pustil znovu do boje. Nejbližšího pikadora sice vyprostili z tísně, ale vymknutou nohou nemohl z místa. Tři chulos ho spěšně vlekli ochranným kůlům u zadní bariéry, býk je však hravě dohonil.

Za pár vteřin bylo po všem. Diváci jen zahlédli, jak bizon vrazil do čtveřice lidí, rozhodil je jako pápery, bodl vpravo, skočil vlevo, do vzduchu vylétla dvě těla. Jediný chulo se spasil útěkem, dva zbývající i zraněný pikador byli v mžiku rozdupáni.

A ještě jeden život byl zmařen, a zcela zbytečně. Mladý

banderillero, spíš ještě chlapec nežli muž, sebral odhozené pikadorské kopí a hnal se na býka zezadu, aby přispěl svým druhům nouzi. Bizon ho však postřehl, uskočil a náhlým zvratem v bok bleskurychle zaútočil. Banderillero mrštil kopím, býk sehnul hlavu, píka se mu odrazila od pevného čela, sedřela mu jen kůži na lebce, a v příštím okamžiku vyletěl nešťastný odvážlivec do vzduchu a skončil pod kopyty. Potom se bizon znovu tryskem rozběhl po aréně.

Toreadorů se zmocnilo zděšení, kdekdo prchal; komu se nepoštěstilo uniknout bránou, šplhal na hrazení; pikadoři seskakovali s koní, zanechávali je napospas rozdivočelému býku a pádili za spásonosná břevna; několika koním se podařilo vběhnout do brány, ostatní bizon potrhal a podupal. Bez ustání frkal a řval obecenstvo jako bez rozumu řvalo s ním. Nezúčastněnému pozorovateli se dozajista mohlo zdát, že buenosaireské publikum se jak ýmsi podivným zázrakem změnilo ze zdánlivě normálních lidí ve stádo divokého skotu.

Tak skvělého a statného tóro snad ještě v Argentině neviděli; ani nejstarší pamětníci neslyšeli o něčem podobném. Muži zběsile tleskali, ženy mu házely náruče květin a snad by ho i byly zulíbaly, kdyby byl o to stál. Že si jeho odvaha a zdatnost vyžádala tolik obětí a tolik krve, nikomu nevadilo, ba právě především to tak nadchlo diváky a vzrušilo kreolský cit. A pořád ještě neměli dost: chtěli vidět víc, chtěli spatřit další krev, ať už býčí nebo lidskou, to je lhostejné. Za ohlušujícího potlesku řvala celá aréna: ” •Espadas! Adelante, espadas!, Espadové! Kupředu, espadové”

Zbývali už jen dva, komu platil ten křik: pohmožděný Antonio Perillo a slavný Cruzada. Madriďan se přehoupl přes hrazení, Perillo, přece jen oslaben zraněním, uvízl obkročmo na horním břevnu. Když ho diváci zuřivým voláním nutili do arény, zrudl, až mu naběhly žíly na zpoceném čele, a ještě zuřivěji zasípal: “i El diablo debe combatir contra es ta bestia, mas jo eso no!, Ať si s tou bestií zápasí sám ďábel, já to nebudu! čert ji vem!”

Odpověděl mu jen potupný smích; černovlasé krasavice si odplivovaly, muži na něho hrozili pěstmi a holemi. Perillo seděl dál a nevšímal si všech těch zběsilých urážek: zaplatil už dneska bariérám dost.

A tak se senzacechtivé obecenstvo soustředilo na dnešního hrdinu, seňora Cruzadu; byl dosud nezraněn a uvědomoval si až příliš jasně, že všechna jeho sláva byla by rázem tatam, kdyby ted projevil zbabělost. Odvážit se však na bizona sám, bez pomocníků, kteří mu v kritickém okamžiku pomohou zvíře odlákat, to by bylo přece jen holé šílenství.

Teprve po hodné chvíli, a zřejmě za notnou odměnu přihlásil se jeden banderillero a dva chulos k poslednímu zápasu po espadové boku. Diváci přivítali odvážnou čtveřici pochvalným potleskem. Toreadoři zamávali k bariérám.

“Můj bože, a oni ještě, abych tak řekl, kynou na pozdrav!

Morituri té salutant, neboli: zdraví tě ti, kdož kráčejí na smrt, jak praví latiník,” vrtěl nad tím hlavou právem vyjevený a znechucený malý učenec.

Býk se dosud neuklidnil. Dupal po mrtvých koních a lidech, nabíral je na rohy, vyhazoval zkrvavené pozůstatky a znovu znovu je drtil kopyty; i on krvácel z mnoha ran, nebylo však příliš znát, že by ho ztráta krve nějak citelně oslabila. Sotva zahlédl nové útočníky, postavil se směle proti nim, rozkročil se, vztekle zafrkal, zatřásl mohutnou hřívou a zlostně, nervózně zadupal.

“Co teď?” zeptal se soused Otce jaguára.

“Kdo neuteče, je ztracen,” odpověděl bělovlasý obr. “Hotová hromadná vražda, štvát ty nebožáky proti tomu zběsilci. Odporná podívaná!”

“Myslíš, že ho nikdo nezdolá?”

“Eh, proč ne? Ale těmhle chybí cvik a zkušenost, dopadne to zle. Podívej!”

Cruzada postupoval pomalu, téměř zdráhavě z boku. V očích měl zatvrzelé, tupé zoufalství. V levici však zlehka držel vztyčenou muletu, v pravici připravený kord. Síla, pružnost, elegance zkušenost, kterou až dosud osvědčil, slibovaly vítězství i tentokrát.

Byl skutečně krásný, ten vážný, smutný muž ve svém černém, zlatě vyšívaném sametu.

Bizon si vůbec nevšímal banderillera a obou chulos, blížících se němu z různých stran; tvrdošíjně upíral svá krví podlitá

očka pouze na espadu: zřejmě jen v něm uznával důstojného soupeře. Zchytrale vytušil úmysl svého protivníka a zůstal nehybně stát; očekával útok se sklopenou hlavou, ale pozorně.

Cruzada byl už od býka pouhých pět šest kroků, chystal se estokovat; zatím se mu dařilo, cítil se jistější a stále víc doufal ve šťastné vítězství. Viděl před sebou vysoký hrb: snadný terč, který nemohl minout. Prudce mávl rudou muletou, aby od sebe odvrátil býkův soustředěný pohled, a přiskočil.

Skočil však do vlastní záhuby. Bizon se nedal zmást klamavým pruhem látky; hleděl jen a jen na odvážného espadu. A právě když Cruzada napřáhl kord, ohnal se hlavou, tvrdým čelem odrazil ránu, znova trhl mohutnou lebkou, Španěl vyletěl do vzduchu a padl do písku přímo za býka.

Banderillero a chulos se vrhli na bizona, ten se však bleskurychle otočil, aby si s nebožákem trochu pohrál. Spatřil vetřelce, zaryčel a výhružně se nahrbil. Trojice uskočila, bizon doběhl k espadovi jedním dupnutím mu rozdrtil hrudník.

” Fu! iQué vergiienza! Cobardes!, Fuj! Hanba! Zbabělci!”

řvali zuřivě ti, kdo seděli v bezpečí za pevnou bariérou, na ubohé torery, kteří zanechali espadu osudu.

Poděšeni zuřivostí davu vraceli se nešťastníci váhavě k býkovi, aby zachránili alespoň svou čest; mrtvého již zachránit nemohli.

Bizon jim však přichystal nečekané uvítání: několikrát se po nich ohnal, a když pokaždé poděšeně ucouvli, obešel je, dostal se jim do zad a přehradil jim ústup k bráně. Poté se na ně rozběhl.

Nastal velkolepý obrat: místo toreadoři býka, štval teď býk toreadory a proháněl je po aréně. Ubožáci se mohli zachránit jen skokem přes ohradu. Hnali se k ní, bizon jim byl v patách. První šťastně doběhl, vyskočil na břevna a svalil se do bezpečí; druhý klopýtl, upadl a doletěl po písku až k fošnám, ale včas se vzchopil, zoufalý skok, a byl zachráněn stejně jako jeho druh; třetímu nestačil čas ani dech, z posledních sil doběhl k bariéře, vysoukal se horní polovinou těla na vrchní trám, snažil se přehodit nohy, pravá mu však sklouzla zpět, vtom se už přihnal bizon, vrazil mu roh hluboko do stehna a nadzdvihl ho, že přeletěl po hlavě na druhou stranu, kde ho naštěstí v pravý čas zachytili, dřív než si mohl srazit vaz.

Život si sice zachránili, ale dobře nebylo nikomu z nich. Vrávorali, popadali dech a stáli teď jako zařezaní mezi dvěma ohni: jedné strany na ně dorážel běsnící býk a bušil hlavou do břeven, až třísky létaly, z druhé strany je uctívalo cituplné obecenstvo šťavnatými nadávkami, za něž by se u nás hanbili i nejzpustlejší kořalové a poběhlice. V buenosaireské aréně tak ale švitořily nóbl dámy v atlasových šatech a vzácném krajkoví a ctihodní seňoři přísně katolického vychování. Rozvášnění štváči však naštěstí brzy zmlkli: dostalo se jim pádného naučení, a přímo od bizona.

Rozzuřené zvíře si znamenitě zapamatovalo, kde zmizeli jeho trapiči, a úpornou silou útočilo na bariéru; fošny sténaly pod údery rohů, hrazení se prohýbalo; bylo jasné, že prkenná stěna nebude dlouho odolávat soustředěnému náporu bizona a že pak všichni poblíž dosyta okusí jeho rohů a kopyt na vlastní drahocenné kůži.

Muži začali křičet, dámy vřískat, celou arénu zachvátila nepředstavitelná panika; kdekdo prchal, strkal se a mačkal, ke slovu přišly jazyky i pěsti; lidé skákali ‘přes sedadla, bušili do sebe hlava nehlava, jen aby se dostali co nejdál od nebezpečného místa, každý se snažil zachránit, třeba na účet slabšího nebo pomalejšího; okamžiku se zmítalo dobrých tři sta čtyři sta lidí v jednom jediném zmateném klubku, vzduch se chvěl pláčem pošlapaných dětí, nářkem žen a kletbami mužů. A t6 byla vesměs smetánka města z nejdražších sedadel! Ti, kdo před chvílí nejvíce láli toreadorům pro jejich zbabělost, omdlévali teď sami hrůzou strachem.

Vtom do všeobecného zmatku zazněl rázný hlas a přehlušil

všechen ten rámus a řev:

” Calmaf Parar! To mismo voy a matar este bufalo!, Klid!

zůstaňte na místech! Bizona vyřídím sám!”

Byl to, kdo jiný!, opět Otec jaguár. Shodil kabát, znovu bez váhání vytrhl z opasku svého učeného souseda nůž a jako před chvílí se dostal k bariéře a přes ni do arény.

Nebezpečí nehrozilo tentokrát tam, kde seděl, ale na opačné straně. Rozběhl se proto doprostřed zápasiště a vyrazil pokřik, jakého užívají severoameričtí Indiáni při svých válečných a loveckých výpravách: podobá se táhlému vysokému hiiiíích, přičemž prsty, vířivě kmitající těsně před ústy, vyluzují pronikavé tremolo.

Bizon, domovem v prériích severu, snad nějak poznal ten

L

povědomý pokřik; možná že ho už nejednou zaslechl z úst rudochů nebo i bílých lovců, na něž na rodných pastvinách kdysi narazil. Jisté však je, že okamžitě zanechal zuřivých útoků na hrazení, otočil se, spatřil Otce jaguára a rázem se přichystal ke střetnutí s novým soupeřem.

Otec jaguár ale nespěchal. Odvrátil nebezpečí od bariéry, upoutal pozornost býka na sebe a zůstal klidně stát uprostřed arény. Také do hlediště se vrátil jakýs takýs pořádek: muži se ztišili, ženy přestaly vřískat a notně pocuchané a s potrhanými mantilami se prodíraly na svá místa. Zanedlouho bylo zas všude ticho a obecenstvo napjatě čekalo, jak dopadne poslední, dozajista vrcholné dějství dnešní corridy.

Jen jediný zvuk se nesl od úst k ústům, jméno Otce jaguára.

všichni bez rozdílu vrtěli hlavami: odváží se ten muž doopravdy na rozběsněného býka sám a sám, jen s nožem v ruce? Obr proti obrovi sice, ale kde je tu poměr sil? Co zmůže i největší silák proti bizonovi, zvlášť neníli ten rozdivočelý kolos dosud zřejmě vyčerpán ani vážně poraněn?

Bizon se zatím pořád jen upřeně díval na svého protivníka vztekle pošvihával oháňkou. Otec jaguár stál jako socha a upřeně hleděl na bizona. Vtom se dal býk zvolna, docela pomalu do pohybu; blížil se opatrně krok za krokem, jako by tušil, že se utká se zkušeným a vpravdě nebezpečným soupeřem. A ten, řídě se jeho příkladem, postupoval stejně obezřetně.

Byli už od sebe jen na pár kroků, vtom bizon zařval, sklonil hlavu a vyrazil. Všichni čekali, že Otec jaguár uskočí, uhne, ucukne, bělovlasý obr stál však stále ještě jako z kamene vytesán, bez hnutí, leč napjat a ve střehu. Býk už doběhl až k němu, snad se ho již dotkl ostrými hroty rohů, on však stál, jako by ho náhlá hrůza přimrazila k zemi.

A vzápětí vykřiklo několik tisíc hlasů úzkostlivým zděšením: Otec jaguár byl vymrštěn do vzduchu a letěl Vylétl zpříma jako svíčka, náhle se však skrčil, přemetem přeletěl bizonův hřbet, rovnýma nohama doskočil do písku, bleskurychle se otočil a opět zůstal stát jako přikován. Stejně rychle se obrátil bizon, znovu se přiřítil ke svému protivníkovi, znovu ho nabral na rohy, Otec jaguár ho zase přeleíěl a opět doskočil a obrátil se,

tak to šlo potřetí, popáté, posedmé…

Teď konečně pochopili žasnoucí diváci tu šíleně odvážnou hru: kdykoli bizon sklonil hlavu, aby svého soka nabral a odmrštil, došlápl mu Otec jaguár nohou na široké čelo, odpéroval se v kolenou a nechal se krkolomným saltem přehodit.

Vyprávět to někdo, dozajista nikdo by mu nevěřil; patrně ani čtenář tomu nebude ochoten uvěřit. Ale očití svědkové to mohou potvrdit, třebas i jejich úžas neznal tehdy mezí. Jaká síla, jaká obratnost a jistota v každičkém sebemenším pohybu záhadného cizince! V okamžicích, kdy se hrálo o život, prováděl své bravurní přemety s klidem a lehkostí nevinné kratochvíle.

Zato bizon ztrácel útok od útoku svůj dosavadní klid. Jako hra ho to už zřejmě omrzelo, skutečnost, že svého soupeře dosud nezdolal, přiváděla ho zjevně v zuřivost. Takřka bez ustání řval, funěl a frkal, šlehal oháňkou a útočil už téměř nepříčetně; z tlamy mu stříkala pěna, napínal svaly až ke křečovité strnulosti, rval rohy písek vzduch, stále častěji poklesal na kolena.

A právě na tuhle chvíli Otec jaguár nejspíše čekal. Znovu bůhví už pokolikáté, doskočil do písku za býkem, tentokrát se však okamžitě vyřítil vpřed. Bizon se chtěl obrátit, natočil se však teprve bokem, bělovlasý obr se odrazil ke skoku, a seděl býkovi na hřbetě. Zableskl se nůž a čepel zajela až po jílec přesně mezi poslední šíjový a první hřbetní obratel.

Mohutný bizon na okamžik strnul, pak projel jeho údy silný záchvěv a bez jediného hlesu se jako balvan svalil do písku. Zadunělo to, pramének krve vytryskl bizonovi z nozder. Otec jaguár sklouzl s vysokého hřbetu a vytrhl nůž ze smrtelné rány.

Nikdo nevěřil, že je dobojováno. Zraky všech diváků upřeně pozorovaly býka, kdy opět vyskočí a znova zaútočí. Otec jaguár jen zlehka pokynul svým druhům, oblékl si kabát, nasadil klobouk obklopen přáteli zmizel v brané.

Až nyní se do arény odvážilo několik matadorů; opatrné se blížili k bizonovi, jako by měli ještě pořádný respekt před tou horou svalů, byť i bez života. Také pár chulos, povzbuzeno příkladem, vběhlo za nimi. Diváci se doposud nepřebrali z úžasu, z hlediště se neozval ani hlásek. Jen president vstal ve své lóži a zvolal:

“{El bufalo es muerto?, Bizon je mrtev?”

“Si, Vuestra Merced, es muerto., Ano, Vaše Excelence, je mrtvý,”

odpověděl jeden z matadorů.

Jakoby zázrakem se hlediště probudilo. Ozval se křik, potlesk, dupot, vypukla vřava. Jen stěží odolávaly letité dřevěné ochozy tomu náporu.

“{Dónde está el Padre Jaguar? Acá, venga acá, que venga el Padre Jaguar!, Kde je Otec jaguár? Sem s ním, ať přijde Otec jaguár!”

řvalo publikum. Chtělo spatřit vítěze, chtělo mu připravit triumf ovace.

Zřízenci však marně hledali bělovlasého velikána. Odešel, zmizel, jako by se do země propadl.

KAPITOLA TŘETÍ, OTEC JAGUÁR

Otec jaguár se stal rázem hrdinou dne: snad celé město opakovalo jeho jméno, a kde se dali do hovoru dva tři lidé, ať na ulici, ať v hospůdce, ať v mramorových salónech, všude byl nepochybně na pořadu el Padre Jaguar.

Hotová záhada, jak rychle zmizel: nikdo nevěděl kam, nikdo netušil, kde je. Z jeho zevnějšku se nedalo soudit, že by se byl utábořil někde za městem, pod širým nebem nebo pod plachtou cestovního vozu; on i jeho společníci měli elegantní tmavé oděvy, jaké se pečlivě ukládají do skříní, nežli se vyrazí do pralesů nebo do pampy.

A jak by se nehovořilo o Otci jaguárovi i v rodině bankéře Salida! Vždyť právě jemu děkovali za záchranu života; a neli, pak zcela jistě za odvrácení nemalého neštěstí. Seňor Salido několikrát vyslal houfec peónů, aby stůj co stůj vypátrali hrdinovo bydliště, pokaždé se však vraceli s nepořízenou: el Padre Jaguar beze stopy zmizel ze světa.

“Musím mu přece vyjádřit svou vděčnost a dík,” opakoval

nepříjemným pocitem dlužníka bankéř. “Byl bych tak učinil nejraději hned na místě, ale cožpak na to zbyl čas?”

“Můj bože, to já jsem tedy jaksi, ehm, provedl, dovolíteli, čin mnohem horší vašeho,” uvědomil si s hrůzou doktor Morgenstern. “Měl jsem dokonce tak říkajíc tu čest s ním hovořiti, když mi vracel, abych tak řekl, vypůjčený plášť a nůž, a byl jsem, smímli to tak říci, takým nezdvořákem, že jsem mu nevyslovil ani sebemenší dík, neboli gratiam, jak praví latiník. Ačkoli, že ano, právě na mne poulila ta, ehm, zlořečená šelma svůj mrzký zrak. Dozajista by mne byla pozřela, byť jsem badatelem, smímli to tak říci, oboru jí takřka nejpříbuznějším, neníliž pravda.”

“Aby ne,” mumlal si vzadu Fritz. “Takovej bestyji to je fuk zololog nebo bejk.”

“Co si jen pomyslí,” bědoval učenec. “Vždyť kdekterý živočich jest víceméně oduševněn, abych tak řekl, pocitem vděčnosti, třebaže zoologie, dovolíteli, jakožto, ehm, věda o živočišné říši nás učí, že hmyz, červi, láčkovci a mlži, jakož i všeliké baktérie zcela postrádají, smímli to tak říci, této znamenité vlastnosti duševní.

Leč člověk, Homo sapiens, anthropos, tedy jaksi tvor na nejvyšším stupni vývoje, neměl by se dáti zahanbiti bytostmi, kteréžto stojí, nemýlímli se, v klasifikaci přírody hluboko pod ním, že ano.

Předehře vím, že jsem onomu šlechetnému dobroději povinen vděčností, smímli to tak říci, i za svůj život, neboli vitam, jak praví latiník, a bez ostychu se přiznám, že to při nejbližší příležitosti, ehm, vrchovatou měrou hodlám napraviti. Tím, že mi tedy jaksi nakonec nevrátil můj nůž, nejsme dosud, ehm, vyrovnáni ani zdaleka, abych tak řekl.”

“To teda ne!” poznamenal potichu Fritz. “Ten dyž se narovná, přečuhuje jich vo dobrý dvě hlavy, a eště s cylindrem.”

Vtom vešel sluha. Oznamoval, že jakýsi neznámý seňor prosí přijetí, a odevzdal bankéři prostou navštívenku s jedinou řádkou: Carlos Hammer. Salido zavrtěl nechápavě hlavou, sešel však do přijímacího pokoje, a byl stejně překvapen jako potěšen, když před sebou spatřil: Otce jaguára. S nelíčenou radostí ho popadl za ruce a zahlaholil:

“Ach seňore, vy zde? A my vás marně sháněli po celém městě!

Dovolte, abych vám stiskl ruku a co nejsrdečněji vás přivítal pod naší střechou. A abych využil té vzácné příležitosti a vyslovil vám celého srdce upřímný dík za vaše statečné přispění v krajně nebezpečném okamžiku…”

Váznou tváří Otce jaguára se mihl úsměv; nenechal bankéře dokončit tu vděkuplnou tirádu a promluvil sám:

“Prosím vás, seňore, abyste se nedomníval, že jsem k vám přišel jen pro vděčnost a dík. Vyhledal jsem vás především z obchodních důvodů a prosil bych vás, abyste mi laskavě věnoval pár minut svého vzácného času.”

Rozepjal kabát, vytáhl objemnou tobolku a podal Salidovi podlouhlý papír.

“Vida, peněžní poukázka od mého starého obchodního přítele Córdoby!” zvolal překvapeně bankéř. “Obnos je vám samozřejmě kdykoli k dispozici, i když bohužel dnes, vzhledem ke corridé…”

“Není spěch, seňore. Považoval jsem jen za vhodné přijít se vám předem představit. Peníze si vyzvednu v nejbližších dnech.

Poroučím se.”

Uklonil se a chystal se k odchodu. Salido mu však rozhodně zastoupil cestu:

“Ne, ne, seňore, ani nápad! Nemohu vás nechat jen tak odejít.

Zachránil jste nám zdraví, možná i životy, dovolte mi, abych vás směl představit své ženě a svým přátelům.”

“A já vás naopak naléhavě prosím, abyste to nedělal. Právě vaše zbytečná vděčnost mi brání přijmout milé pozvání. Nehodlám si ani v nejmenším připisovat zásluhy za onu příhodu, která se udala jen pouhou náhodou.”

Z výrazu tváře i z jeho hlasu vyzařovala skromnost, upřímná nelíčená; bylo vidět, že už dlouho žije mimo společnost, v níž bývá tato ctnost jen tuze řídkou vlastností.

Salido to pochopil, trval však na svém:

“Dobrá, seňore, rozumím. A i když se váš názor na ten odvážný čin naprosto liší od mého, ctím jej a slibuji vám, že ho budu i dbát.

Mohu vás ujistit, že v mém domě nebudete obtěžován dotěrnou vděčností. Změňte proto, velice vás prosím, svůj úmysl a pojďte dál.”

“S touhle podmínkou milerád,” usmál se Hammer.

Salido uvedl vzácného hosta do salónu a Otec jaguár byl všemi přítomnými přijat s nefalšovaným nadšením. Zvlášť bujaře se na svého zachránce vrhl maličký učenec:

“Můj bože, vážený, mé srdce oblévá nevyslovitelná radost neboli gaudium či také laetitia, jak praví latiník, mohuli vás, smímli to tak říci, pozdraviti v těchto pohostinných zdech!

Zejména toužímli tedyjaksi vysloviti vám svůj neskonalý, ehm dík.”

“Okamžik,” přerušil ho spěšně Salido. “Seňor Hammer přijal mé pozvání pouze s tou podmínkou, že nebude zahrnován přívaly díků.

Prosím vás tedy: nemluvme o vděčnosti, pokud budeme pospolu.”

“Avšak… nesmímli, vážený, tak říkajíc poděkovati, abych tak řekl, za, ach ano, mlčím již!, o čempak, dovolíteli, bude tedyjaksi, ehm, řeč?”

“Však ono se něco najde,” usmál se Salido. “Což třeba takhle antediluviální zvířena?”

Bankéř to samozřejmě řekl jen jako pouhý žert, malý učenec se však radostně chopil příležitosti pohovořit si o svém milovaném oboru a rychle spustil, aby ho snad, nedej bože, někdo nepředešel.

“Znamenitě! Tedy jaksi zcela správně! Zdaližpak jste již, vážený, měl, ehm, to potěšení, ba co dím: tu čest, smímli to tak říci, spatřiti tak říkajíc na vlastní oči nějaké megaterium nebo mastodonta?”

“Což o to, dokonce několikrát,” odvětil vousáč jakoby nic.

“Můj bože! A… a tedy jaksi kde, mohuli se ptáti?”

“V pampách, seňore, kde jinde. Kdo má pro taková naleziště jen trochu lepší čich, nemusí hledat dlouho.”

“U Joviše! A vy, vážený, dovolíteli, máte jaksi tedy tento ehm, onen čich, že jsem tak smělý?”

“Tvrdit to zrovna nehodlám, ale upřímně řečeno: měl jsem už párkrát příležitost doprovázet pány vědce po zdejších pampách,

při tom se člověk leccos přiučí, že? Různé ty formy a stupně zachovalosti, zuhelnatění, vylouhování, inkrustace, petrifikace…

změny tvaru i hmoty…”

Malý učenec přímo vyskočil úžasem a díval se na bělovlasého obra jako na zázrak.

“Dobrotivé nebe! Vždyť vy račte býti, dovolíteli, hotový

profesor paleontologie! Mé oblíbené, smímli to tak říci, vědy záliby! Mám totiž, ehm, v úmyslu vydati, abych tak řekl, obšírné dílo o fauně prvohor.”

“Žádná maličkost! Vždyť jenom ze samotného siluru je přece známo dobře deset tisíc druhů. Coelenterati, červi, členovci, ostnokožci, moluskové, a nemýlímli se, v nejmladších vrstvách někteří obratlovci, například žraloci. Z obyvatel pevniny se ovšem vyskytují první druhy teprve v devonu. Ostatně hmyz a plazi, jak zajisté víte, nalezneme i v útvaru karbonu a permu, v druhohorách, v juře a křídě, v třetihorách…”

“A savce?” zeptal se dychtivě doktor Morgenstern, jako by nevěřil svým vlastním uším.

“V nejmladším triasu se někdy naleznou i vačnatci. V terciéru však dosud převládají ptáci, převzali vládu po ještěrech, pokud se dobře pamatuji.”

Malý učenec byl v sedmém nebi.

“Neuvěřitelné!” jásal a poskakoval vzrušením. “Kdo by se toho nadál! A zde, v Buenos Aires, tak daleko, dovolíteli, od center ehm, učeného světa, kdež byla tedy jaksi, abych tak řekl, vynalezena potopa! Hotový profesor Giebel, slavný to autor znamenité příručky o fauně předpotopní! Nuže tedy, posaďte se, račte se posaditi. Rád bych vám předložil, smímli to tak říci, ještě několik veledůležitých otázek z oboru zoopaleontologie, dovolíteli.

Proč jest, podle vašeho názoru arciť, ocasní ploutev u všech ryb heterocénní jury kolmá jako až dosud u rejnoků či žraloků? Proč se, abych tak řekl, objevují amoniti, kteří ve svrchnímútvaru jurském a ve spodní křídě dosáhli vrcholu vývoje, v alpském terciéru již pouze pořídku? Možno souditi, že šlo o epakmé čili nic? A jakého důvodu, ehm, počítají se nautilus a lingula k typům trvalým a jak…”

“íGuárdame dios!, Bůh se mnou, seňore!” ozval se bankéř

zacpal si uši. “Pamatujte, že nevězíte ve spodní křídě, ale v mé quinté. A že tady ani za mák nerozumíme té vaší předpotopní učenosti. Snažně vás prosím, ponechte si ty své záhady, nesporně zajímavé, o tom jsem přesvědčen, pro jinou příležitost. Zavděčíte se mi tím nesmírně.”

Otec jaguár se rozesmál, zato malému učenci nebylo dvakrát vhod, že se má vzdát tak příjemné a ušlechtilé zábavy. Asi po čtvrthodince nezávazného hovoru se Carlos Hammer zvedl, čekají prý na něho venku před quintou tři jeho druhové, netušil prý, že se tak dlouho zdrží.

Ale seňor Salido ho nepustil ani teď. Poslal naopak i pro ony tři, dal přinést víno a zábava pokračovala o to živěji, čím více přibývalo prázdných lahví na stole.

Se svými druhy jednal Otec jaguár jako rovný s rovnými, z jejich jednání i hovoru však bylo znát, že ve zkušeném Hammerovi dobrovolné uznávají svého vůdce a velitele.

Nebylo lehké vyhnout se jakékoli zmínce o dnešní corridé; a byl to zase doktor Morgenstern, kdo s tím začal. Stočil však téma rychle včas do kulturně historických kolejí, rozhovořil se o středověkých turnajích, vrátil se až ke starořímským gladiátorům a vysekl Otci jaguárovi chtě nechtě další poklonu: byl by prý z něho dozajista znamenitý zápasník v arénách césarů a velká škoda, že nežil dobách Trajanových nebo Vespasianových.

“Proč to?” zeptal se pobaveně Hammer.

“Beze vší pochyby, smímli to tak říci, byl by se o vás pochvalně zmínil Friedlánder ve svých, dovolíteli, znamenitých Obrazech historie mravů římských…”

“Tisíceré díky, seňore! Snad by to opravdu učinil, ale zato bych dnes byl už dobrých devatenáct set let po smrti. A věřte, že mi je milejší posedět živ a zdráv, i když bez slávy, tady mezi vámi než chátrat ověnčen vavříny v nějaké učené knize, byť i proslavené po všech koutech světa.”

“Zajisté, rád věřím, leč stejně, dovolíteli, neuniknete jistě chvályplné zmínce ve spisech současníků. V dějinách, ehm corridy budete nepochybně zapsán tedy jaksi zlatým písmem mezi, smímli to tak říci, nejslavnějšími býkobijci novodobé historie. Tedy jaksi jednou ranou, nemýlímli se, skoliti bizona…”

“To dokáže každý s trochou cviku v ruce. Poslal jsem už takhle na onen svět hezkých pár kusů. Ovšem ne tady, to bylo ještě nahoře ve Státech.”

“Ach! Zdaližpak, smímli to tak říci, račte znáti, ehm, proslulou Mamutí jeskyni v Kentucky? Nebo dokonce Ohio, “

“O tom až někdy jindy, seňore. Slyšel jste přece, že se tu předpotopní řeči příliš necení.”

“Můj bože! Tedy o vděčnosti, dovolíteli, nesmíme hovořiti, antediluviu rovněž nikoli, táži se tudíž: o čem jest tedy jaksi povoleno promluviti v tomto, smímli to tak říci, bezpříkladně pohostinném domě? Nemohuli, ehm, já, člen Učené společnosti berlínské,

“Cože?” přerušil ho Otec jaguár. “Vy jste členem berlínské Společnosti?”

“Beze vší pochyby, vážený. Mé jméno jest, smímli to tak říci, Morgenstern, doktor Konrád Morgenstern, že ano, soukromý

učenec, a studuji, abych tak řekl, paleontologii a…”

“A já jsem laik, jmenuji se Hammer, studuji současný život pocházím z Mohuče.”

“Ajta! Kdysi Drusem zbudované Moguntiacum! Stojíliž pak

tam dosud, abych tak řekl, na druhém břehu stará římská tvrz neboli castellum ulterius,jak. praví latiník? Leč co vás vedlo, smímli to tak říci, tedy jaksi do Ameriky, vážený krajane?”

“Amerika, seňore.”

“A sem, jaksi do Jižní, abych tak řekl?”

“Důvod, o němž jen nerad hovořím.”

Vousáčova tvář, dosud přívětivá, jako by se při posledních slovech hrozivě zachmuřila. Vnímavý Salido si všiml, že Otec jaguár byl zřejmě zasažen na citlivém místě, a okamžitě s vrozeným taktem obrátil list:

“Moji lidé vás už několikrát marně hledali po celém městě, jak jsem už řekl. Nebydlíte, zdá se, v žádném zdejším hotelu.”

“Máme v Buenos Aires přítele, kde mužem kdykoli najít klidné útočiště, já i moje družina,” usmál se Carlos Hammer zase jako dřív.

“Zdržíte se dlouho?”

“Ne, ne. Za několik dní vyrazíme nahoru do And.”

“Kterýmpak směrem, mohuli se ptát?”

“Nejspíš přes Tucumán do Peru.”

Bankéř pozorně poslouchal a rychle se zeptal:

“Nepojedete snad čirou náhodou až do Limy?”

“Dost možná.”

“Mám totiž závažný důvod k této otázce, seňore, neptám se jen z nemístné zvědavosti. Je u nás na návštěvě synovec a čeká na vhodnou příležitost k cestě přes Andy domů, právě do Limy.”

“Jak je starý?”

“Sedmnáct let.”

“Pak ať se raději nepouští na takovou cestu, dobře mu radím.”

“Je ovšem nejvyšší čas, aby se vrátil. Byl by už odjel dávno, jen kdybych našel spolehlivého průvodce, kterému bych ho mohl bez obav svěřit. Ostatně, je na svůj věk tělesně i duševně zdatný, o to nic.

“Jen jestli jste uvážil všechna nebezpečí tak dlouhé cesty, seňore.”

“Pochopitelně že ano. Ale jsem toho názoru: čím zkušenější průvodce, tím menší nebezpečí. Chcete se, jak slyším, vydat přes Andy. Rád bych vás proto poprosil: vezměte chlapce s sebou.

Samozřejmě to nechci zadarmo, odměním se vám, jak jen to mé jmění dovolí.”

Carlos Hammer se na chvíli zahleděl do prázdna, pak zavrtěl hlavou a vážně odpověděl:

“Něco podobného se dá těžko zaplatit, seňore. Procestoval jsem jako yerbatero, sběrač čaje divoké Gran Chaco, jako gambusino, hledač zlata a stříbra celé Peru, jako chincillero, lovec činčil Andy a jako cascarillero, sběrač chininové kůry křížem krážem Brazílii, a všude mne doprovázeli moji přátelé. Nebezpečí se nebojíme, umíme mu čelit, alespoň pokud mezi námi není nikdo cizí. Avšak společnost nedospělého a nezkušeného, říkám to docela upřímně, by nás se vší pravděpodobností připravila obvyklý klid, sebedůvěru a bezpečnost a těžko bychom asi mohli dostát nadějím, s nimiž by nám byl svěřován.”

“Hovoříte jako uvážlivý a čestný muž, seňore. Ovšem tak zcela nezkušený, jak patrně soudíte, náš Antonio přece jenom není.

sedle je jako doma, střílí výtečně, a nehledě k plavbě z Peru do Buenos Aires, byl už dvakrát v Bolívii, a také přes Andy. Je to silný, vytrvalý, podnikavý a skromný chlapec, nedbá námahy, nepohodlí ani strádání. Ostatně, tady je! Prohlédněte si ho promluvte si s ním, seňore, třeba ho trochu poznáte a snad se vám zalíbí.”

Byl to přes své mládí vskutku jaksepatří silný a statný mladý muž, z opálené tváře vyzařoval důvtip, odhodlání a energie. Otec jaguár si ho pozorně prohlédl od hlavy k patě a pak se zeptal: “Jel byste tedy s námi? Ale uvažte: dlouhé denní jízdy, třeba hladu, v dešti nebo ve sluneční výhni…”

“S nikým bych nejel raději než s Otcem jaguárem, seňore.

pokud se cesty týče, vydržel jsem už dost.”

“A divoké Gran Chaco? Jaguáři, Indiáni a bílí desperátové?”

“Nebojím se jich. Umím slušně zacházet s ručnicí, bolou

lasem.”

“Vida! Odvaha tedy nechybí! A čemupak jste se dosud učil, mladý muži?”

Chlapec upadl do zjevných rozpaků; přesto však odpověděl

zpříma a hned:

“Vím dobře, seňore, že v Evropě se chlapcům mého věku

dostává lepšího vzdělání než na zdejších bídných školách. Chodil jsem však do ústavu pro vzdělání v uměních a průmyslu, kde byl obor obchodní, mám se stát nástupcem svého strýce, a můj bratr, který se doma připravuje na universitu, má soukromého učitele, od něhož jsem také ledacos pochytil. Myslím, že toho není málo, a chceteli si mne vyzkoušet, “

“To tedy rozhodně ne!” zasmál se Otec jaguár. “Nejsem přece zkušební komisař, a kromě toho jsem už patrně mnohé zapomněl, co jsem se kdysi doma naučil. Přesto si myslím, že pro cestu pampami a přes Andy bych nebyl tím nejhorším učitelem.

Ještě si rozmyslím, buduli moci vyhovět prosbě vašeho strýce.”

“Prosím vás o to, seňore. Vpravím se do všeho a budu vás

poslouchat jako vlastního otce.”

“I já vás prosím,” přidal se Salido. “Prokážete mi tím velkou laskavost.”

“Nezáleží jen na mně, ale i na mých přátelích,” prohlásil Otec jaguár. “Poradíme se o tom. Starost o chlapce byste pak věru mít nemusel, ze Santa Fé, odkud vyrazíme, nás bude čtyřiadvacet mužů, a ani jeden nemá pro strach uděláno. Ovšem cesta to bude trochu zdlouhavější, než si možná myslíte. Doprovod vašeho synovce do Limy nebude to jediné, co nás čeká. Musíme splnit ještě několik důležitých úkolů, a žádný z nich se nedá odložit.

nahoře v Gran Chaku zůstane naše družina nějaký čas sbírat čaj.”

“Můj bože! V Gran Chaku?” vykřikl velký učenec malé

postavy. “Tam jsou přece, smímli to tak říci, hojné zkameněliny pradávných dob, neníliž pravda?”

“To jistě. A v daleko větším množství než kde jinde. V pampách už prokopali páni vědátoři kdekterý kout, ale v Gran Chaku, pokud vím, to zatím nezkoušel nikdo. Tamější Indiáni neradi vidí cizí návštěvníky ve svých lovištích a vyřizují si to s nimi jedovatými šípy bez dlouhých cavyků. A to se zas, upřímně řečeno, zrovna moc nezamlouvá učeným příznivcům diluvia. Vím sám

jednom místě, kde by stačilo odhrnout prsť, a připadal byste si jako v předpotopním ráji.”

“Sláva!” zajásal maličký doktůrek. “Ponechám tedy jaksi pampy pampami, a vzhůru do Gran Chaka! Nedámť si přece

ehm, ujíti tak vzácnou příležitost, neboli commodum, jak praví latiník.”

“Pomalu, pomalu, ne tak zhurta! Z Buenos Aires do divokého Gran Chaka, to není nedělní výlet, seňore. Mnohem spíš by to mohla být cesta na vlastní pohřeb.”

“I což, žádné strachy, smímli to tak říci. Ostatně, spíše spolknu tedy jaksi Indiána já nežli, dovolíteli, Indián mne, hehe. Doufám, ehm, , že s sebou tudíž vezmete, smímli to tak říci, i mne.”

“Doufáte?” svraštil Otec jaguár povážlivě čelo. “Opravdu

dobrý vtip!”

“Jakpak to, žádný vtip, vážený, abych tak řekl! Hovořím

docela vážně, neboli assevero čili serio, jak praví latiník, že ano.”

“Co říká ten váš latiník, na tom ted s odpuštěním tolik nezáleží.

Velevážený seňore doktore, račte raději laskavě zpytovat svědomí, jsteli právě vy tím pravým, kdo je s to odvážit se na takovou cestu.”

“Pro mastodonta nebo glyptodonta jsem tedy jaksi schopen

všeho, smímli to tak říci. Přece byste mi, vážený, neodřekl, abych tak řekl, takovou maličkost!”

“O odřeknutí tu nejde! Neslíbil jsem vlastně dosud nic ani seňoru Salidovi. Ještě nevím, kdy přesně vyrazíme, a do té doby se všechno může ještě stokrát zvrtnout.”

Těžko mu zazlívat, že chtěl mít na tak dalekou a nebezpečnou cestu kolem sebe jen a jenom stoprocentně spolehlivý doprovod že mu Morgensternův návrh nepřišel nikterak vhod. Bankéř proto znova převedl rozhovor na jiné téma. Užuž se Hammer radoval, že malému doktorovi šťastně vyklouzl, záhy ale poznal, jak velice se mýlil; neměl zřejmě dosud žádné zkušenosti s onou tvrdošíjnou úporností, s jakou páni vědci všemi moudrými i nemoudrými prostředky prosazují vždy své pošetilé, byť i sebevědečtější nápady.

Hosté se zdrželi v quinté seňora Salida až do večeře. Hostitel se už ani slovem nezmínil o svém přání. Věděl, že se s Otcem jaguárem setká při likvidaci šeku a pak že bude jistě příležitost celou věc podrobně dohodnout. Zato učený doktor Morgenstern, člen nejučenější vědecké společnosti, se ani za mák nehodlal zatěžovat těmi nicotnými slabůstkami, zvanými ohleduplnost či takt. Chytil jednoduše při odchodu Otce jaguára za rukáv a beze všech skrupulí se ho zeptal:

“Tak tedy jaksi, vážený, kolik koní mohu, smímli to tak říci, zakoupiti zítra na zdejším tržišti?”

“Koní? Co hrdlo ráčí! A k čemu vlastně?”

“Můj bože! Tedy jaksi pro naši, abych tak řekl, společnou výpravu přece. Bude dozajista zapotřebí, ehm, koní, rýčů, sochorů i motyk a tak říkajíc podobných nástrojů, neboli instrumentorum,jak. praví latiník.”

“A jiného nic?” ozval se Otec jaguár už téměř zlostně.

“Hm. Tedy co by tak jaksi ještě…”

“Celý vlak byste toho potřeboval, seňore! Nebo si snad myslíte, že když vykopete takového předpotopního mastodonta, poběží za vámi poslušně a jako pejsek až někam do Jůterbocku?”

“Jejdá, vážený, vy ale tedy jaksi dovedete pouštěti na člověka hrůzu, smímli to tak říci!” couval poděšeně doktor Morgenstern.

“Zdaližpak tu spolu nevyjednáváme v klidu a míru, dovolíteli, ve vší počestnosti? Nebudu vám přece, abych tak řekl, nikterak na obtíž. Mám sluhu, “

“Nepovídejte!”

“Zajisté, a znamenitého člověka, nemýlímli se. Jeho jméno ehm, zní Fritz Kiesewetter a jest rodem ze Stralau na jezeře Rummelsburském, račteli to tam znáti.”

“A to má být pro mne útěcha či co? Nechtě svého krajana

pokojem, radím vám dobře, bude mu tady rozhodně lip, než kdyby se měl do úmoru plahočit po Gran Chaku, kde není ani hlt světlého piva a o tom, co je to pořádná eisbein s kyselým zelím, nemají ani zdání.”

Otočil se ke dveřím a nechal stát zkoprnělého učence s ústy dokořán.

Bankéř vyprovázel vzácné hosty až dolů ke vratům. Na schodišti se setkali s policejním úředníkem, který vyšetřoval včerejší přepadení. Zůstali stát venku před vchodem a policista přeradostné sdělil seňoru Salidovi, že na espadu Antonia Perilla nepadá ani stín podezření, jelikož má alibi jak trám a bez jediného kazu. Kdo by ovšem mohl býti pachatelem, to želbohu nevěděl.

Salido se vyptával na všechny podrobnosti, policista horlivě vysypal, co znal, a nikdo neměl nejmenší tušení, že ve stínu dvou nedalekých oleandrů pozorně poslouchají a hltají každé slovo dva nenápadní mužové.

Přišli zároveň s policistou, využili tmavého večera a příhodného úkrytu a vyslechli, co je zřejmě nadmíru zajímalo. Jeden z nich, urostlý a statný chlap, měl už jistě nějaký ten křížek na hřbetě, druhý byl menší, svižný a o notných pár roků mladší.

“Jestli jsem to neříkal,” šeptal právě on, “že ten fízl popeláší rovnou k Salidovi! Rád bych věděl, o čem si tak dlouho povídají.”

“Přece jsi to slyšel, ne?” odpověděl stejně šeptem starší a větší.

“Zrovna před chvílí mu říkal, žes byl včera v noci u mne.”

“A jestli na to neskočí a budou vyšetřovat dál?”

“Jen klid, seženu svědků, kolik budeš chtít, do jednoho ti to dosvědčí.”

“Abys to tak šťastně řekl! Ale nevím, nevím. Jsi nějak moc klidný, a jde nám o krk. Byla to přece jen hloupost, pálit na toho skrčka z revolveru. Měl jsem si na něj počkat někde stranou na ulici a pěkná rána nožem, “

,jTempestad!” přerušil ho dlouhán. “Kdo je ten chlap, vidíš ho?”

“Kterého myslíš?”

“Ten velký vousatý, s bílými vlasy.”

Světlo pochodně, kterou po celou dobu držel za svým pánem Salidův sluha, ozářilo na okamžik snědou tvář Otce jaguára.

“Nevíš? No ovšem, nebyl jsi dnes na corridé. To je přece ten ničema, Otec jaguár mu říkají. Všecky nás blamoval, a před celým městem. El diablo se le lleve!, Čert ho vem!”

,^El Padre Jaguar? fCaramba!”

“Ty ho znáš?”

“Slyšel jsem toho o něm ažaž. Bůhvíkolik let už toužím podívat se na něj aspoň z dálky, a teď ho tedy vidím, a on naštěstí nevidí mne. Zatracená náhodička! Hrom aby, ” syčel dlouhán, zaťal pěsti a zuřivě si odplivl.

“Co je s tebou?” zeptal se nechápavě mladší. “Zbláznil ses na stará kolena či co? Kdo je ten člověk?”

“Kdo je, to ti ještě povím. A vůbec, celou tu starou historii stejně znáš. Tak abys věděl: tomuhle chlapíkovi říkali Indiáni ve Státech Metaná Mu.”

“Nerozumím.”

“Bílí lovci, co brebentí po anglicku, mu tam dali jméno

Lightninghand.”

” Diablo! Ro umím anglicky asi zrovna tak jako té indiánské hatmatilce.”

“Tak tedy poslouchej: v Mexiku ho překřtili na Manorayo Rukablesk.”

“Cože? Je tohleto možné? Že by to byl, že by to byl bratr toho mizery, cos ho tehdy, “

“Kterého jsem tenkrát, už je to tak. No a vida, náš starý známý Lightninghand se teď už kdopakvíjak dlouho prohání po Jižní Americe pod slovutným jménem el Padre Jaguar! Musel přijít do Argentiny hned nějak brzy nato. Nejspíš vyčenichal mou stopu, šel po mně, aby pomstil bratra, jenže mu to jaksi nevyšlo koneckonců zrovna jako mně, taky se mi celou věčnost nepoštěstilo spatřit tu jeho prašivou kojotskou tvář.”

“Zřejmě je to tak. Dej si pozor, amigol”

“Žádné strachy! El Padre Jaguar mě sice hledá, ale zatím

nenašel. Zato já jsem našel Lightninghanda, i když jsem ho nehledal. Jsem ve výhodě, teď mi neujde.”

“Chceš snad, “

“Samo sebou. A proč by ne?”

“Jako jeho bratra?”

“Seguramente, zrovna tak. Myslíš, že ho nechám běhat po světě, abych se mu někdy dostal do drápů? Ale proč vlastně slídí Salida, kde bydlí i ten falešný mrňavý gaučo, to by mě teď zajímalo.”

“Taky tomu nerozumím, ačkoli bych tuze rád.”

“Možná že jsou přátelé, ten obr a ten trpaslík. Musí zmizet oba. Pomůžeš mi?”

“Už jsem řekl: tady je má ruka, nůž i puška. Na život a na smrt!”

“Dobrá! Teď se aspoň dovíme, kde náš slavný Otec jaguár

vlastně byďlí. jCuidado!, Pozor!”

Policista právě zasalutoval a odešel; po něm se rozloučil i Otec jaguár a jeho přátelé.

“Za ním!” šeptl dlouhán. “A nespustit ho z očí!”

KAPITOLA ČTVRTÁ, PODIVNÝ PLUKOVNÍK

Asi tak za čtrnáct dní po nezapomenutelné buenosaireské corridí spustil v přístavu Santa Fé kotvy parník z Rosaria. Zasténala úvazná lana, zaskřípěl můstek a cestující se hrnuli na pevninu.

Po nábřeží se procházeli šviháčtí důstojníci, znudění už jednotvárnou promenádou ve vnitřním městě, a zvědavě okukovali příchozí, zábava nikoli nepodobná zevlování u příjezdu vlaků na nádražích našich maloměst.

Poslední sestupovali po houpavých fošnách dva malí, nachlup stejně oblečení gaučové; rudý kroj i výzbroj měli jako dvojčata, každý mocnou ručnici a po dvou strašných revolverech v pouzdrech opasků. Nebýt tak mrňaví, mohli budit hrůzu, takhle však vypadali jako kluci hrající si na lupiče.

Ale podivná věc: důstojníci vytřeštili oči a jeden z nich, kapitánskými prýmky na límci, si s gustem odplivl a překvapeně šeptl:

“jCaramba! Vidíte ho? To je přece coronel Glotino, ať visím,

v takovéhle maškarádě! Co si to zas vymyslel ten blázen plukovnická? Přijel na zapřenou? Už je to tak. Víte co, úkazem mu, že nás nedoběhne. Na nás by si musel zatraceně přivstat, dědek potrhlá.”

Gaučové si to namířili rovnou k důstojníkům, jestli úmyslné, nebo čirou náhodou, těžko říci. Páni oficíři však beze slova srazili podpatky, parádně břinkli ostruhami a ruce jim jako na povel vyletěly ke štítkům čapek.

“Buenos días,” pozdravil starší z těch prapodivných rudých mrňousů a oba se docela po vojensku nedbale dotkli dvěma prsty kraje obrovského sombrera. “Krásné počasí, což, smímli to tak říci?”

“Rozkaz, pane plukovníku! Velice krásné!” vyštěkl kapitán přesném ukázkovém

pozoru a s rukama jako

přišitýma na lampasech.

“Vaše Milost ráčila mít

dobrou plavbu? Zdrží se

seňor coronel na noc ?”

“Tedy jaksi nejspíše že

ano.”

“Poroučí tedy Vaše

Milost důstojnické ubytování dle služebního

řádu?”

“Můj bože, nikoli!”

“Rozkaz! Rozumím!”

zasalutoval opět důstojník a mohutně mrkl, jako

že chápe, co a jak. “Přesto

však můžeme seňoru coronelovi posloužit pohodlnou

jizbou.”

“Nuže dobrá, učiníli vám to, ehm, radost.” “Dovolí seňor coronel, abych ho směl doprovodit?” “Vyznáteli se zde, mohu to jen tak říkajíc uvítati. Ale plukovník tedy jaksi, ehm, nejsem, seňore.”

“Rozkaz, pane pluko, ehm! Zcela chápu! Diplomatické

poslání? Nebo snad soukromá inspekce, hehe? Jakým titulem smím tedy Vaší Milosti sloužit?”

“Ach tak, tážete se, abych tak řekl, kdož jsem? Velice mé teší, vážení. Jsemť tedy jaksi zoolog, dovolíteli, a mé jméno zní ehm, doktor Morgenstern.”

“Morgmoresteng, ehm! Opravdu znamenitě! čím krkolomnější jméno, tím přísnější inkognito, neníliž pravda, hehe?

tento seňor, Vaše Milosti?”

“Můj sluha, abych tak řekl. Fritz Kiesewetter od Rummelsburského jezera jaksi.”

“Och! Velice důmyslné! Takřka nelze vyslovit. Doprovodím

Vaše Milosti do cuartelu. Nuže, pánové!”

Velemoudří důstojníci, v horlivé snaze zachovati přísné inkognito domnělého plukovníka, předvedli jeden z mistrovských kousků své svérázné diplomacie a vojenského utajení: seřadili se jako janičáři kolem sultána přesné podle předpisů a řádů a řízně vykročili.

čele pochodoval maličký gaučo, po levici, ale o krok vzadu, mašíroval kapitán a na dva kroky za ním poskakoval Fritz, uctivě obklopen ostatními důstoj.níky a nadmíru pyšný na takovou suitu.

Doma pro něj neměli ani erární kaťata, a tady se s ním prosím bratříčkuje elita armády!

Cuartel v Santa Fé je několikaposchodová tvrz s věžemi, mostem příkopy ještě ze starých zlatých španělských dob; v každém sebemenším otvoru, v oknech, balkónech i arkýřích se černají mříže, že by ani kočka neproklouzla; a před průčelím, na důkaz vznešenosti a povýšené pýchy nad bídnými civilisty, stojí několik starodávných dél, ze kterých vystřelit by ovšem bylo holé šílenství jistá sebevražda; před vraty postávali otrávení vojáci, zamřížovanými okny vyhlíželi poměrně spokojení a dobře živení vězňové.

“Sapristi! Toto jest přece vězení, smímli to tak říci!” vyděsil se učenec. “Cožpak nás, ehm, mají ti vyšňoření husaři za nějaké lupiče potažmo zloděje, neboli expilatores či vulturios, jak praví latiník?”

“Hrom do rejže, to snad ne!” zašveholil Fritz. “Po takovom přívětivom uvitání nás přecejc nestrčeji pod zámek. Dáme se holt překvapit. Dyby něco, ňáko se ven dostaneme, i dybysme měli vyletět.”

Vojáci vyskočili do pozoru, zasalutovali jako na přehlídce a průvod slavnostně vešel do kasáren. Důstojníci doprovodili oba tajuplné gauče přes nádvoří a po schodišti až na práh skvěle zařízené komnaty a uctivě se rozloučili. Jen kapitán ještě připomněl: “Zákusek a ordonanc k vašim službám okamžitě! Zastupuji dnes velitele posádky, pan major v Páraná. Má seňor coronel, pardon, chci říci: pan doktor další rozkazy?”

“Rozkaz tedy jaksi ne, spíše, abych tak řekl, malou prosbu.

Kdybyste byl, vážený, tak laskav, smímli to tak říci, a dal neprodleně vypátrati, dorazilli do Santa Fé včera nebo předevčírem jistý, ehm, seňor, zvaný Otec jaguár. Rád bych, dovolíteli, věděl, kde se ubytoval.”

“Rozkaz, pane pluko, ehm, samozřejmě! Ráčil onen seňor

připlout parníkem?”

“Právě tak, vážený. A z Buenos Aires, aby bylo jasno.”

“Spolehlivá zpráva do půl hodiny! Osobně vyšetřím. Poroučím se, pane plu, doktore!”

Ustaraně odcválal a za chvíli už klepal na dveře mladý vyjevený poddůstojník a hlásil se do služby příkazníka; zároveň vlekl podnos s pečení, bílým chlebem, ovocem a s lahví bordeaux a dvěma sklenicemi.

“Hrom do šoufku,” liboval si Fritz, “málo naplat, militér se vodjakživa vyzná! Dodneška mě mrzí, že mě nevodvedli. Toudlenc dobou sem už moh bejt nejmíň setník s krásným třapcem na šavli zajištěným živobytím. Tak do toho, pane doktor! Já zatim vycvičím tudle sklenice.”

Nalil víno, zasedli za stůl a pustili se do takřka z nebe spadlé svačiny. Z důvěrného rozhovoru obou pánů, i když v cizí řeči, poddůstojník hravě usoudil, že mladší není sluhou staršího, ale dozajista stejně vysoká, neli ještě vyšší šarže, a točil se kolem těch dvou jako na obrtlíku.

Fritz se cpal jak zjednaný a nelámal si vůbec hlavu záhadou, kterak to, že z ničeho nic přišli k těmhle poctám; zato doktorovi se ta celá komedie zdála na pováženou a ne a ne to všecko pochopit.

“Tedy ano, podivná věc, příteli, neboli arnice, jak praví latiník.

Nazývají mne tu, smímli to tak říci, coronelem, což jest, nemýlímli se, v této prapodivné řeči plukovník. A já jsem zatím tak říkajíc pouhým služebníkem tiché vědy bez nároku, ehm, na šavli stejnokroj. Kterak jsem se tedy jaksi dostal k takto vysokému důstojenství?”

“Nejspíš jako šlépěj k houslím,” vysvětloval ochotně Fritz plnými ústy. “Ale co, dopa by si lámal hlavu, no ne? Nalámou si račí chleba k pečínce. Pro mě za mě, já mužů bejt třeba jenerálem, víno a správně upečená kejta mi jede stejně.”

“Zajisté, leč dovolíšli, nezdá se ti, že si mne, abych tak řekl, jaksi pletou s jakous, smímli to tak říci, vojenskou osobou či hodnostářem?”

“Možný to je, pane doktor, ale vopravdická chyba by se podle mého stala teprve v tom pádě, dyby si ty lampasáci pletli sami sebe, ne?”

“Avšak tento omyl, . neboli error, jak praví latiník, může ehm, hravě způsobiti vážné komplikace.”

“Hlavně že způsobil todlenc pošmáknutí, tak jakejpak teror.”

“Ale následky, Fritzi, následky! Zdá se, že jsi, abych tak řekl, obdařen vlastností, kteroužto latiník nazývá levitas.”

“Což znamená, že sem tak smělej, v naší libozvučný mateřštině?”

“Lehkomyslnost, příteli, lehkomyslnost.”

“To mi teda ňáko neštymuje, pane doktor. Nepovídají mi, že ty jejich starý Římanově drželi půst, dyž před nima stály plný hrnce, neboli kastroly, jak řiká latiník.”

“To tedy jaksi zajisté, že ano, nikoli.”

“Tak viděj! Dyž je jídlo na talíři, nemá nikdo z boje utikat.”

Vtom se vrátil kapitán, zaklepal, jako by chtěl vzbudit nebožtíka, srazil podpatky a meldoval:

“Pane plukovníku, hlásím, že dotyčný seňor přibyl do Santa Fé včera odpoledne a dnes ráno v doprovodu dvaceti tří mužů a jednoho mladíka vyrazil údajně směrem na lagunu Porongos.”

“Koňmo, smímli to tak říci?”

“Rozkaz, pane plukovníku! Již několik dní ho zde očekávala skupina dvaceti jezdců.”

“Za ním! Za ním!” vykřikl doktor Morgenstern. “Můžete nám tedy jaksi opatřiti koně?”

“Rozkaz, pane plukovníku! Kolik ráčí Vaše Milost?”

“Dva pro nás, dva do zálohy, tedy, dovolíteli, celkem dvé párů, nemýlímli se.”

“Rozkaz! Rekvírované, nebo z plukovního stavu?”

“Vojenské, abych tak řekl, raději ne. Jezditi po vojensku jsem se tedy jaksi, ehm, dosud nenaučil.”

“Hehe! Výborný vtip, pane plukovníku!” zařičel kapitán.

“Rozumím, tedy z rekvizice. Na kdy osedlat rozkáže Vaše Milost?”

“Asi za hodinku, budeteli tak laskav.”

Kapitán znovu ‘břinkl ostruhami a v cuku letu odpádil. Ordonanční poddůstojník přinesl cigarety, sklidil se stolu, užasle mrkl po Fritzovi, který nenechal ani drobet, zavrtěl hlavou a vycouval ze světnice; zřejmě mu nešlo na rozum, kolik toho může tak malý důstojník, třebas té nejvyšší šarže, do sebe nasoukat na jedno ppsezení.

“Holá, počkejte ještě, příteli!” zastavil ho doktor. “Mohli bychom jaksi dostati svá, ehm, zavazadla? Ponechali jsme je na palubě. Jest tam tlumok, neboli sarcina, jak praví latiník, nemalý balík tilifascis s knihami.”

“Rozkaz, Vaše Milosti!” vyrazil ze sebe příkazník a odpálil stejně ozlomvaz jako předtím kapitán.

Za čtvrt hodiny byli koně připraveni, rychlost na argentinskou armádu přímo fantastická.

“Kolik dlužno tedy jaksi, ehm, zaplatiti?” zeptal se doktor kapitána.

“Samozřejmě, pane pluko, ehm, že nic.”

“Můj bože, jakpak to?”

“Zvyk této země,” usmál se kapitán, tentokrát zas svému vtipu, a švihl rukou k čapce.

“Podivná to věc! Tato země převzala přec, smímli to tak říci, mravy a zvyky španělské, a Španělé jsou, pokud je mi známo, směsicí živlů iberskofénickořímskovisigotskomaurských a podrželi si, abych tak řekl, ponejvíce způsoby a mravy římské. A nikdež literatuře odborné jsem se dosud tak říkajíc nedočetl, že, ehm Římané či Mauři, tím méně potom Féničané, staří Visigoti nebo Iberové, rozdávali zoologům koně tedy jaksi zdarma, neboli gratis, jak praví latiník.”

“Ale račte dovo, “

“Račte dovoliti vy, vážený, snad jsem jaksi na omylu, připouštím, leč hned co najdu chvilku volna, pohřížím se tak říkajíc do studia dějin kulturních, abych, smímli to tak říci, nabyl správného názoru na tuto zajímavou věc. Běží totiž, abych tak řekl, o záležitost významu světového a, “

“Ale račte do,

“Dovolte ještě okamžíček,” mlel neúnavně malý učenec, “zdá se, že jest totiž Argentina, abych tak řekl, jedinou zemí, kdež se z pradávných dob zachoval ten chvályhodný mrav, podaroL

vávati totiž muže učené různými dárky. Což jest jejím tak říkajíc dalším kladem, přirozeně vedle znamenitých konzervačních vlastností, jelikož nám, smímli to tak říci, na svých nekonečných pampách zachovala svědky, doklady, ba dokonce i důkazy, abych tak řekl, jaksi dávno zaniklého života, že ano.”

“Divím se,

“Můj bože, není proč!” přerušil ho znova učenec. “Nehodlám se sice ihned na počátku zmiňovati tak říkajíc o mastodontech či megateriích, leč jest mi otázati se vás, vážený, zdali vás potkalo již někdy, smímli to tak říci, štěstí, neboli felicitas, jak praví latiník, spatřiti na vlastní oči člověka diluviálního?”

“Dilu, ! Ehm, jaksi…,” koktal v rozpacích kapitán, který měl diluviu asi stejné ponětí jako doktor Morgenstern o bočním obchvatu rozptýlené kavalerie. “Nerozumím přesně, račte odpustit, co Vaše Milost poroučí…”

“Neporoučím zhola nic, jen se vás táži. Již ve vrstvách pliocénních byly zde totiž, ehm, nalezeny nejen stopy ohně a křesacích nástrojů, nýbrž později, smímli to tak říci, dokonce tři lidské kostry. Z čehož tedy jaksi vyplývá, že ano, že v pampách existoval, dovolíteli, člověk již tak říkajíc v středním terciéru. A navíc, což jest s podivem, s třinácti žebry místo s tuctem, jakž je nyní zvykem.

Z čehož usuzuji, že po několika tisících let bude třeba možno hrudi lidské zjistiti i pouhých jedenáct či deset, ba dokonce, kdož ví, ještě méně žeber, čemuž bych se, smímli to tak říci, při úpadku lidstva ani příliš nedivil.”

“A po ňáký ty další tisícovce,” pronesl Fritz zcela vážně, “budem lítat po tom bóžim světě ouplně bez kostry a jak nahatý žížaly.”

“To tedy sice jaksi nevím,” pokračoval doktor, “leč přetváření ehm, tělesné schrány našeho živočišného druhu, abych tak řekl, neustále pokračuje a těžko stanoviti, jakých forem, smímli to tak říci, v budoucnosti dosáhne. Abych, jestli dovolíte, posloužil hned příkladem, že ano, uvedu zub medvěda jeskynního. Zdaližpak jste již někdy viděl takový zub, neboli dentem, jak praví latiník, seňore kapitáne?”

“Rozkaz, pane plu, ehm, s odpuštěním, jaksi neviděl!” přiznal se zdrceně důstojník, k smrti vyděšen tou hrůznou učeností seňora coronela a svou neodpustitelnou nedbalostí ve věci medvědího chrupu.

“Tento zub tedy, arciť, ehm, třenovní, smímli to tak říci, jest to tiž,

Učená lekce byla naštěstí v pravý čas přerušena. Vešlo několik vojáků vleklo zavazadla: první, obrovský podlouhlý tlumok, prozrazovalo obrysy dvou motyk, rýčů a lopat, druhé, neméně objemné, se uvolnilo a koženého obalu se vysypaly nejrozmanif tější knihy.

J Kapitán úslužně přiskočil, aby smazal trapný dojem vědecké ‘: ignorance, opatrně je sbíral a takřka posvátně kladl na stůl.

í Přitom mu padl zrak na jednu z nich, která se náhodou rozevřela: Nuestros predecesores de las pampas, Naši předkové z pamp.

A na vnitřní straně desky četl krasopisný podpis: Dr. K. Morgenstern, Juterbogk.

Nenápadně otevřel druhou, třetí, čtvrtou knihu, všude se skvělo totéž jméno. Teprve teď se mu konečně rozbřesklo.

“Račte prominout, pane plu, ehm, seňore zoologu, opovážil jsem se zapomenout vaše ctěné cizokrajné jméno…”

“Doktor Morgenstern z Jiiterbogku,” připomněl mu učenec.

“A když dovolíte: jmenujete se tak vskutku?” zeptal se, stále ještě opatrné, nastražený důstojník.

“Tedy jaksi, abych tak řekl, ovšem! Přejete si, ehm, popatřiti na průvodní listy?”

“Dejte je sem!”

Ted už to znělo jaksepatří pánovitě a vztekle, docela po kapitánsku. Velký vědec malé postavy, zvyklý dozajista už z rodného Pruska na podobné řízné vojanskosti, ochotně sáhl do tobolky podal důstojníkovi své papíry. Ten je rozložil, zahloubal se do nich, nakonec se zlověstně zamračil a zařval, až mu přeskakoval hlas: “i Qué error y qué impertinencia! ;Mas aun qué semejanza! Soň bribones! Soň embusteros!, Jaký to omyl a jaká drzost! Leč jaká podoba! Jste darebáci! Podvodníci jste!”

“Můj bože! My?” ozval se konečné doktor. “Byl byste tedy

jaksi tak laskav a srozumitelně nám, ehm, vysvětlil, kterak jste, dovolíteli, dospěl k závěru tak zcela neoprávněnému, neboli znaném, jak praví latiník?”

“Vlezte mi na záda s celou svou prokletou latinou, vy iberskovisigotský Féničane! Jak se vůbec opovažujete, vy smradlavý civilisto, vydávat se za plukovníka Glotina, švagra našeho generála Mitra? Lháři!”

“Za koho že jsem se, ” zeptal se hrozivě doktor. “A jakým právem, smímli to tak říci, nazýváte mne lhářem? Mne, poctivého poddaného Jeho Veličenstva,

“Kašlu na Vaše Veličenstvo, rozumíte! Uvědomujete si, že vás můžu dát v tu ránu zavřít?”

“Oho! Mělli jste mne, dovolíteli, za kohosi, jímž jaksi patrně nejsem, je to, abych tak řekl, moje vina, neboli culpa, jak praví latiník? Zavříti mne snad tedy, ehm, můžete, kterak však tuto svévoli, smímli to tak říci, zodpovíte diplomatickému zástupci mé země, mohuli se ptáti?”

“Kašlu i na vašeho diplomatického zástupce!” řval důstojník.

“Prokazovali jsme vám úctu, na jakou by se takový tajtrlík, jako jste vy, jaktěživo nezmohl, a vy jste měl tu drzost dělat jakoby nic!

Hostili jsme vás z erární, a ke všemu ještě z důstojnické kuchyně, a vy jste vylízali talíře jak hladoví vlci. Moji vojáci se hádali s gauči, aby vám sehnali koně, a nakonec se ukáže, že jste prachobyčejní, mizerní gringové, a k dovršení všeho usmolení knihomoli! Hrom aby do vás!”

Doktora Morgensterna ten náhlý obrat jaksepatří vyvedl z míry.

Fritz celou tu dobu mlčel, teď však považoval za svou svatou povinnost vytáhnout ve jménu svého chlebodárce do boje. Rozkročil se hezky zeširoka, založil ruce v bok, nasadil tu nejohnivější španělštinu a spustil:

“Tak hele, klid a pomaloučku, seňore, jo, jinak spadnete do maléru, že budete valit voči. Nechtěl bych bejt v kůži některejch lidí, co se tady vometají kolem.”

” Mierda! Myslíte snad mne?” ječel kapitán, vzteky takřka bez sebe.

“To je moje věc!” odsekl Fritz. “A jestli si to chcete vzít na sebe, jak račte. Břinkal jste před náma vostruhama, až jiskry lítaly, tajtrlíkovali jste jak pominutí vopičáci, a kdopak se vás o to prosil, že jsem tak smělej? Šlápli jste vedle, a my se zkrátka spletli taky, když jsme si vomylem mysleli, že jste caballero. O ty vaše divadýlka nestojíme, co jsme zdlábli, to vám zaplatíme, a koně si můžete nasekat do vuřtů. Tak šup: kolik stojí ta vaše slavná svačina a zač je to mizerný víno, který mělo do bordó stejně daleko jako vy do kavalíra?”

Začal se hrabat po kapsách a v tobolce. Ale rozlícený kapitán řval dál:

“Cože? Já že bych měl vzít peníze od nějakého zavšiveného sluhy? iQué desverguenza!, Jaká drzost! Zbláznil ses, chlape mizerná?”

Ale Fritz už byl v ráži. Postavil se před kapitána jako espada před rozzuřeného býka a křičel ještě zupáčtěji nežli důstojník: “Chlap? To jako já? Tak račte si to pamatovat: pro vás vždycky jenom seňor Kiesewetter, rozuměno? A žádný tykání, jo, husy jsme spolu nepásli! Jasný?!”

“Darebáku! Drzoune! Vykopu tě na dvůr a nechám ti zmalovat hřbet, že se nenarovnáš!”

“Jen to zkus, ty šašku pozlacenej!”

Kapitán byl dočista bez sebe. Skočil ke dveřím a zařval na ordonanc:

“Okamžitě vyhodit! A pořádně přimáčknout! čím víc modřin, tím lípl fArriba!”

Na chodbě dosud okouněli vojáci, kteří přivlekli z parníku zavazadla. S gustem poslouchali ten řev a ted přeochotně přispěchali na pomoc: aspoň nějaké to povyražení v té věčné nudě.

Ale zadarmo se Fritz nedal. Byl sice malý, drobný, ovšem když šlo o kůži… Popadl ručnici, postavil se jako rozený granátník zarval:

“Vopovažte se na mě šáhnout! Nejsme zvědaví na vaše špinavý pracky. Ráčej, pane doktor, a pěkně s noblesou!”

Chopil se těžkého tlumoku, hodil si ho přes rameno a důstojně kráčel ke dveřím. Vojáci zůstali celí zkoprnělí: nemohli pochopit, že tenhle nanicovatý prcek zmůže jakoby nic břemeno, s kterým se z parníku hmoždili tři. Na rozené lenochy to zapůsobilo tak mocným dojmem, že uctivě couvli a s ústy dokořán uvolnili dveře.

To ovšem kapitána rozběsnilo ještě víc:

” Carracho! Tohle je vyhazov, vy kůže líné? Za ním, mizerové!

jAdelante! A poklus! Jestli ho nevyhodíte podle rozkazu, zavřu vás, až budete černí!”

Doktor Morgenstern se jen divil, v jak přísné a štram kadetce museli asi cepovat tohohle uřvaného chlapíka, neříkal však nic.

Do vojáků samo sebou jako když střelí a vyřítili se za Fritzem, div se nepřetrhli. Teprve pak se kapitán odvážil k doktorovi.

“Tady to vidíte, seňore, kam to až dospělo,” řekl už mnohem mírněji. “Taková neuváženost, vydávat se za plukovníka! Co budete dělat, když vás ted šoupnu za mříže?”

“Tedy, abych tak řekl, jaksi se posadím a počkám, dovolíteli, až mne zas pustíte,” řekl malý učenec úplně klidně.

“A pak?”

“Poté na vás, smímli to tak říci, podám, ehm, trestní oznámení. Prostřednictvím svého velvyslance, samozřejmě. A pan president, jestli se nemýlím, šoupne, jak jste se ráčil vyjádřiti, za mříže tedy jaksi zase vás.”

Kapitán se uklidňoval přímo zázračně.

“Přiznávám, udělal jsem chybu,” připustil takřka omlouvavě, “považoval jsem vás prostě za někoho jiného, to se může stát, ale vaší povinností bylo řádně se představit a nepřijímat pocty, které zjevně nepatřily vám. Blamoval jste mne, seňore, velice jste mne blamoval. Nás všechny. Ale dost už! Knihy zůstanou zde, později vám je pošlu. jAdiós! Můžete jít, a žijte blaze!”

“Děkuji vám, vážený, a vy, abych tak řekl, též.”

Kapitán zakoulel očima a vypadl ze dveří, tentokrát už bez srážení podpatků a bez břinkání ostruh. V patách za ním doktor Morgenstern.

Na dvoře zaslechl křik a nadávky, spatřil houf vojáků, a v něm až někde vespod nešťastného Fritze. Bušili do něho a hnali ho bráně. Doktor bez velkého pobízení, a docela dobrovolně následoval svého sluhu, pečlivě cestou sbíraje, co jeho krajan poztrácel při tom slavném postupu vzad.

“Hrom do vejra, lotři rabijácký!” nadával teď se vší upřímností Fritz, když už se zas bok po boku vraceli nazpátek k městu. “To je ňáke hrdinctví, mandel hrdlořezů na jednoho, kerej eště navrch táhne ranec jako hrom. Ale ráčeli to vidět, pane doktor, došlo na my slova: že se z toho ňáko dostaneme, i dybysme měli vyletět.

letěli smě teda jedna báseň, hotový slavíčkové.”

“Tedy jaksi zajisté, máš pravdu. Leč i tak to mohlo dopadnouti hůře, smímli to tak říci. Co však nyní? Zdrželi nás, ehm, více nežli zdrávo.”

“Esli můžu radit, že abysme zašli někam na pořádnej voběd, ne?

Ňák mi z toho dobrodružství vy trávilo. Najdem někde ňákou slušnou restauraci…”

“Zde? A restaurant? To tedy jaksi věru nevím.”

“Pročpa by ne. Nejspíšejc že bude zařizenej kapánek víc předpotopné, ale to je přeci podle jejich gusta, esli se nemejlim, co?”

Prošli pár ulic a bystré oko Fritze Kiesewettera spolehlivě objevilo mnohoslibný nápis: POSADA PARA LOS PASAJEROS HOSTINEC PRO CESTUJÍCÍ. Nápis byl sice pěkný, ale podnik sám nevypadal příliš vábně: přízemní stavení uplácané z jílu podjezdem^ malým dvorkem, široké nízké dveře, nezasklená okna, vzadu za vysokou zdí řehtali koně.

“Sem?” zeptal se doktor a čelo mu zachmuřila obava. “Vypadá to, abych tak řekl, jako, ehm, loupežnické doupě, smímli to tak říci.”

“Žádný strachy, jenom dyž nás nevyhoděj jako z toho vojanckýho salónu. Vostatně, tady v Argentýně sou tak jako tak jenom samý loupežnický doupata, tak to máji stejný: prašť jako bácni.

Ruku na revolver a s boží pomocí!”

Sotva vešli, hlad je rázem přešel. Vnitřek stavení byl vlastně jen jedna jediná veliká světnice, špinavá a dusná, páchnoucí až hrůza.

Žádné stoly, žádné židle, jenom řada závěsných rohoží a pár nízkých sedátek. Na jednom z nich seděl hostinský, kolena až pod bradou, dlouhý, vyzáblý a špinavější snad ještě víc než jeho slavný podnik. Rychle se zvedl a s mnoha poklonami se začal vyptávat, co si seňorové přejí a čím by panstvu mohl sloužit.

Fritz shodil tlumok na podlahu z udusané hlíny a rychle odpověděl místo svého pána: “čtyry koně a sedla. Dvě jízdní a dvě nákladní. A pokaváde možno kvaltem, seňore.”

“Najmout nebo koupit, Vaše Milosti? A kam ráčíte mířit, jestli dovolíte?”

“Koupit, seňore, na půjčenejch se nám špatně sedí. A kam

jedem? Přes Gran Chaco, Tucumán a Peru až na Guayanu, na

Labrador a pak na severní točnu.”

“Hehehehe, daleko, jen co je pravda,” zasmál se hostinský, aby neurazil. “Mám pro caballery krásné koně, prvotřídní jakost, budeli se Vaše Milost obtěžovat na dvůr.”

Pootevřel zadní dveře a vedl panstvo do ohrady. Krok za nimi se zčistajasna zjevil druhý chlap: vysokánský vousáč, který až dosud dřímal v jedné z rohoží; sotva slyšel, že jde o koně, seskočil a našpicoval uši, jen aby mu neuniklo ani slovíčko.

V ohradě se ploužil asi tucet zbědovaných herek, vyhublých až hrůza; dokonce i doktor, třebas nerozuměl koním ani za mák, spráskl ruce nad tou bídou a pokýval hlavou:

“Dobrotivý bože! Tedy jaksi tohle, smímli to tak říci, má býti kůň, neboli equus, jak praví latiník? Spíše bych to, ehm nazval: caper nebo hircus, dovolíteli mi, což znamená po Španělsku kozel, a to ještě,

“Pak jsme dohodnuti, seňore. Má úcta!”

Uražen a do hloubi duše dotčen obrátil se hostinský k zákazníkům zády a vrátil se do světnice. U naší ohromené dvojice stál teď jen ten prapodivný vousatec.

l

I on byl v kroji do červena, nohy však vězely ve vysokých rejtarských botách až skoro do pasu; tvář mu skrýval hustý nepéstěný tmavý vous, divoké černé oči stínilo mohutné obočí,

obličeje mu vlastně čouhal jenom skobovitý nos; zpod klobouku, hovějícího si na nezbytném šátku, splývaly mu až na ramena dlouhé kučeravé vlasy. Přes všechno to nevzbuzoval však ani hrůzu, ani děs.

“Odpusťte, že ruším,” uklonil se a smýkl širákem, až zvířil prach. “Zaslechl jsem: cesta do Gran Chaka. Mohu sloužit radou pomocí?”

“Vřelé díky, abych tak řekl, seňore. Přicházíte tak říkajíc právě vhod. Jsme zde, ehm, cizinci a, “

“Cizinci?” podivil se neznámý. “Nu co! A čím se zabýváte?

Bez obav prosím. Pouhá zvědavost.”

“Jsem tedy jaksi soukromým badatelem, smímli to tak říci, cestujeme, abych tak řekl, za účelem vykopávek. Antediluviální fauna, dovolíteli, že ano.”

“Mastodonti? Megateria?”

“Oh IVy jaksi račte…”

“Ovšem, seňore. Váš kolega do jisté míry.”

“Můj bože!” zvolal doktor Morgenstern notně udiven; kolohnát, dobře o dvě hlavy větší nežli on, vypadal přece jen spíš jako urozený gaučo, když ne loupežník, než jako vědec.

“S dovolením: don Parmesan Rui el Iberio de Sarguna y Castelguardiente moje jméno. Stará šlechta. Kastilie. Takto doktor lékařských věd. Chirurg.”

“Vevelice mne, ehm, těší, ssmímli to tak říci,” koktal

vyjeveně malý učenec. “Doktor Konrád Morgenstern, můj sluha ehm, Fritz.”

“Potěšení na mé straně. Ha! Co byste řekl krásné amputaci nohy, seňore? Odříznout svaly. Měkké součásti pryč. Odhalit pánevní jamku. Vyvrátit stehenní kloub. Je libo?”

“Dobrotivý bože! Říkáte stehenní kost, neboli os femoris, jak praví latiník. Amputovati celou nohu… Tedy jaksi, abych tak řekl, proč, smímli se ptáti? Jest snad, ehm, onen nebožák tak vážně zraněn? Má snad sněť či co?”

“U čerta! Noha zdravá. Kosti v celku. Všecko na svém místě.”

“Proč tedy potom jaksi hodláte, že ano, odejmouti zdravou nohu?”

” Cielos! Taková otázka! Nemocný, zdravý, všecko jedno.

Mluvím všeobecně. Zajímavý případ, amputace nohy. Věříte, že bych to svedl?”

“Oh tedy zajisté, seňore,

“Done, smímli prosit!” přerušil ho chirurg.

“Jak tedy račte, doně, věřím naprosto, abych tak řekl. Jaké štěstí, dovolíteli, že jde, ehm, pouze o případ an sich, že ano, jako takový, neníliž pravda. Obával jsem se již, smímli to tak říci, že snad budu nucen tak říkajíc přidržeti nohu pod nožem.”

“Pah! K čemu pomocníka! Pracuji obratně a rychle. Pacient nemá čas pocítit bolest. Teprv když zdráv opouští lůžko, zpozoruje, že mu jedna noha schází. Vrátí se a hledá, kde ji zapomněl.

Operuji všechny údy, celý trup i hlavu, řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

A rozpřáhl se pomyslným skalpelem tak rázně, že oba vyjevení posluchači kvapně uskočili.

“Můj bože!” zvolal doktor Morgenstern. “Jsem tedy jaksi zcela zdráv! Amputací, abych tak řekl, zhola netřeba!”

“Želbohu! Vidím. Věčná škoda! Aspoň kdybyste měl řádný

kostižer. Pravá rozkoš z mého umění a cviku. Nemocný úd v mžiku pryč. Nástroje vždy s sebou. Ha! Co byste řekl pěkné kyretáži loketního kloubu? Viděl jste již někdy?”

“Díky bohu nikolivěk! A ujišťuji vás, vážený, že tedy jaksi oba moje lokty jeví se naprosto v pořádku, nemýlímli se.”

“Ha! Neškodilo by vám pár kulek. Nebo prudký úder. Pád.

Komplikovaná fraktura, či zastaralé vymknutí! Naprostá znehybnělost. Vypiloval bych vám ten kloubek jedna radost. Znovu chlapík jako dřív.”

“Nikterak nepochybuji, seňore, či vlastně doně, abych tak řekl, že ano. Avšak znovu, ehm, opakuji, že jakákoli operace, smímli to tak říci, postrádala by, že ano, veškerého smyslu, pokud dobře rozumíte.”

“Rozumím, seňore. Naprosto. Učenec bez odvahy přinášet

oběti vědě. Žalostná zbabělost. Kdežto já, já řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

“Obdivuji, abych tak řekl, vaši zručnost, vážený, avšak lituji, smímli to tak říci, že nemám více času rozpřádati tak říkajíc tento, ehm, milý rozhovor. Potřebuji totiž, dovolíteli, zakoupiti koně. Ajelikož, “

“Koně? Kolik je vám libo?” přerušil ho cnirurg, “Nabízím

své služby. Račte za mnou! Adelante!”

“Tedy jaksi doopravdy víte, kde sehnati, ehm, poněkud

slušnější jedince tohoto živočišného druhu?”

“Nejen vím! Sám hodlám koupit.”

“Ajta! A kde, že jsem tak smělý?”

“Malá estancia. Půl hodinky odtud. Za městem. Nádherná cesta.

Vypůjčíme si zde pár hajter, krátkou jízdu doufám přežijí.”

“Znamenitě, smímli to tak říci. Pojedmež tedy.”

“Žádný spěch. Estanciero se vrátí teprve dnes večer. Nyní poledne, nemýlímli se. Času dost.”

“Eh kletě! A my nesmíme, abych tak řekl, promarniti, ehm ani minutu.”

“jdelos! Předpotopní kostry počkají. Čekaly už tak dost dlouho.”

“Tedy jaksi zajisté, leč rádi bychom stihli, smímli to tak říci, skupinu mužů, kteří, ehm, vyrazili k laguně Porongos, abych tak řekl.”

“Co pravíte?” ožil chirurg. “Míníte snad Otce jaguára?”

“Zcela správně, vážený. Račte ho snad, ehm, také znáti, že jsem tak smělý?”

“Dokonale! Vlastní bratr. Takřka. Patřím do družiny. Čekali jsme na něho. Společně dál. Zdržel jsem se v Puerto Antoniu. Ha!

Nádherná operace! Extrakce zubu. Jedna radost. Zatím odjeli.

Chybí ted dobrý kůň. Zoufale sháním. V tomhle hnízdě jenom zdechliny. Radši počkám do zítřka než koupit mrzáka. A potom, za nimi! jVayamos! Adelante!”

Doktor Morgenstern se nejdřív jaksepatří vyděsil tohohle šíleného muže, který řeže všecko, na co přijde, co se dá; teď však děkoval osudu, že se s ním setkal.

“Domníváte se tedy, abych tak řekl, že Otce jaguára jaksi ještě dostihneme?” zeptal se s novou nadějí.

“Maličkost! Znám cestu i směr. Připojte se ke mně. Dva služebníci vědy, znamenitá společnost. Snad se najde vhodná příležitost prokázat něco z mých znalostí. Indiáni. Přestřelka.

Prostřelený úd. Ha! Okamžitá amputace. Svaly, šlachy, kůže, kosti, všecko bude lítat. Neboť řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

A švihal rukama do vzduchu s takovou zběsilostí, jako by chtěl se vší názorností předvést, jak ty rozřezané cucky poletují kolem.

Maličký učenec se usmál; patrně už chápal horlivost a zanícení svého kolegy, byť se týkalo tak krvavého povolání.

“Nuže tedy dobrá,” řekl nakonec. “Posečkáme s vámi tak říkajíc do zítřka, že ano. Leč kde budeme nocovati?”

“Hm! To mění situaci. Vyjedeme okamžité. V estancii znamenitý nocleh. Jídlo, pití, skvělá společnost. Ještě něco na práci zde městě?”

Doktor Morgenstern mu stručně, jak to jen u něho bylo možné, vypověděl ranní dobrodružství s vojáky a postěžoval si, že v kasárnách zůstaly jeho vzácné knihy.

“Maličkost! Sám přinesu!” nabídl se chirurg.

“Vy? Můj bože! Jakž bych mohl, smímli to tak říci, obtěžovati vás touto nicotností?”

“Proč ne? Dva dolary, ochotně vykonám. S důstojníky jedna ruka.”

Vida! Urozený chirurg s dlouhým zvučným starokastilským

jménem a s titulem doktorských věd byl ochoten za mizerné dva papírové dolary vláčet skoro přes půl města těžký balík knih! Na šlechtice hrdostí zrovna nevynikal. Jakmile mu doktor Morgenstern vysázel, co požadoval, odklusal a za chvíli se vrátil s knihami a se zásobou tabáku.

“Na cestu! Posiluje nervy! Zjemní ruku! Bystří zrak! Ulevuje při bolestech! Ha! Pro chirurga nezbytné. A pro pacienty už teprv.”

I dál šlo všechno jako podle lineálu: hostinský jim za pár grošů půjčil koně i s peónem, který je měl přivést zpátky, naložili zavazadla, nasedli a se vší slávou vyrazili.

Hned na prvním rohu je obklopil houf dětí; sotva ale zahlédly chirurga, rozprchly se, jako když do nich střelí, a poděšeně křičely:

“fEl Carnicero! El Carnicero! i Huid, huid, o nos ampute algo! Řezník! Řezník! Utečte, nebo nám něco uřízne!”

Don Parmesan byl tedy zřejmě všeobecně známá osobnost,

postrach dětí. Nezlobil se však; podíval se jenom hrdé na svého kolegu a s notnou dávkou pýchy pravil:

“Slyšel jste? Široko daleko znám a vážen. Operace ve všech laplatských státech. Tisíce děkovných uznání. Nu což!”

Konečně vyjeli za město. Po levici spatřili jezero, jež zde tvoří rozlité rameno Río Salada, po pravici se před nimi prostírala širá, nedohledná pampa. ‘•’•

A na této pastvině ležela estancia, o které hovořil don Parmesan kam ted zamířili.

KAPITOLA PÁTÁ, NA ESTANCII

V nekonečných argentinských pampách nebo campech, to znamená pastvinách či polích, setká se člověk s usedlostmi trojího druhu: ranci, haciendami a estanciemi.

Ranče bývají obvykle ubohá staveníčka uplácána z hlíny a krytá slámou nebo rákosem; podlaha je ponořena několik stop pod okolní úroveň, o nábytku nebo zařízení podle evropského měřítka nemůže být řeči, i závěsná rohož tu patřívá k nebývalému přepychu ; jídlo se vaří na hliněném ohništi v koutě, po komínu samo sebou ani památky, kouř odchází, odcházíli vůbec, jakýmisi otvory křivých stěnách, vlastně okny a dveřmi, jak je možno s notnou dávkou dobré vůle tyto díry nazvat; dveře se nedají zavřít, okna jsou v nejlepším případě zalepena naolejovaným papírem či hovězí měchuřinou.

Dá rozum, že milionáři v takových chatrčích nebydlí; jsou to příbytky gaučů, prostých chuďasů, živících se námezdnou prací pastevců či honáků dobytka na bohatších estanciich.

Gaučové jsou zpravidla mestici, ale hrdě se považují za bělochy, třebaže se narodili domorodým indiánským matkám a přistěhovalým španělským otcům. Názory na ně bývají rozličné, správné však je posuzovat gauča ne podle jakýchsi vyspekulovaných národních vlastností, ale podle ctností a nectností každého z nich, tak jako ostatně kdekoho na světě.

Se španělskou krví zdědili gaučové španělskou hrdost a volný způsob života vypěstoval v nich silnou a nezlomnou lásku ke svobodě. Každý z gaučů se považuje za caballera a každý je nadmíru zdvořilý ke svým spoluobčanům a ke všem cizincům, odedávna komukoli vyká a vyžaduje stejnou kavalírskou zdvořilost k sobě a ke svým přátelům.

Cizinec, jemuž by se zachtělo pohlížet na gauča svrchu třeba jen proto, že sám je bohatší a vzdělanější, se zlou se potáže a brzo mu na podobnou povýšenost zajde chuť; gaučo mu na ni odpoví tím nejvybranějším, takřka salonním sprosťáctvím, a když to

nepomůže, přijde ke slovu i nůž. Jednáli však s ním cizinec náležitou zdvořilostí, neponižujeli jeho lidskou důstojnost,

především nesaháli mu na jeho svobodu, spřátelí se nadmíru snadno a dokáže být užitečným, ba takřka vždycky obětavým přítelem: a to znamená v široširých pampách přemnoho.

Další chvályhodnou ctností gauča je poctivost; nikdy nezamyká svou chatu, ale nikdy také nekrade; najdeli něco, bez váhání to vrací, třebas by se s majitelem setkal za bůhvíjak dlouhý čas. Stalo se jednou, že jeden gaučo, chudý jak kostelní myš, který neměl ani na židli a sedal jen na koňské lebce, našel kdesi v pampě drahocenné hodinky; vypadly zřejmě někomu z kapsy. Sebral je a celý boží den cválal od souseda k sousedovi pátraje, čí by mohly být. Nepatřily nikomu, zřejmě je tedy ztratil náhodný cizinec, který tudy projížděl.

Gaučo štval koně plné dva dny, nežli ho dohonil. Když mu pak překvapený majitel vyplácel nálezné, hodil mu gaučo peníze hrdě pod nohy, beze slova obrátil koně a uháněl, odkud přijel.

Uvyklý od nejranějšího dětství na koně, je gaučo zručným, odvážným a neúnavným jezdcem; vyrovná se v tom i Indiánům amerického Severu. Ujít pěšky třeba jen sto kroků gauča ani nenapadne; sotva vykročí přes práh svého ranče, skočí na koně neopustí sedlo až zas do večera. Ženy jezdí stejně zmužile a na stejných sedlech, tedy rozkročmo, a i docela malé děti cválají už pampami na polodivokých koních jako jejich otcové, často lze spatřit na jednom koni muže i ženu: ta sedí na zadku koně obráceně, opírá se jen o mužova záda a nespadne ani v nejprudším cvalu.

Vedle mnoha znamenitých vlastností má však gaučo i jednu

velkou, nepochopitelnou nectnost: naprostou bezcitnost ke svému koni. Bez jediného mrknutí sedlá rozedřený, zkrvavený koňský hřbet a ryje zvířeti dlouhými ostrými ostruhami díry do slabin, aniž by pomyslel, jak nesmírnou bolest mu tím působí; v tom se zas od severoamerických Indiánů liší na hony; ti si koní hledí a jednávají nimi jako s přáteli. Proto se tady koně svých pánů bojí, a sháníli je gaučo do stáda, aby si vyměnil unavené nebo zbědované zvíře za čerstvé a zdravé, vyvádějí jako zběsilí, jen aby je nezasáhla zrádná smyčka lasa. A jestliže pod gaučem

klesne kůň únavou, s klidným svědomím ho nechá třebas ještě živého supům napospas. Při nespočetných stádech nemá tu sice kůň zvlášť velkou cenu a je vcelku lhostejné, zajdeli nakonec tak či onak, nicméně barbarství zůstává barbarstvím, a navíc zhola nepřirozeným, vždyť všude jinde miluje zpravidla jezdec svého koně a kůň zas jezdce. To také vysvětluje, proč je po pampách na každém kroku tolik vybělených koňských koster; lze snad bez nadsázky říci, že gaučo hnojí pastviny zdechlinami svých vlastních koní.

Svérázný způsob života, přelétavý, stěhovavý, bez pevné přináležitosti k půdě, naprostý nedostatek škol a zušlechťující kultury, neustálý styk s plachými, polodivokými zvířaty a bezohledný boj dvounohými a čtvernohými lupiči, to všechno je příčinou

gaučovy drsnosti a zvláštní surovosti.

Navíc tu na něho působí téměř neustálé vzpoury a povstání; laplatských státech neuplyne bez nějaké revoluce takřka ani rok.

tvrdý, odolný a nezlomný gaučo, který nadevše miluje svobodu nenávidí všecko, co ji jakkoli dusí a zrazuje, je vždycky ochoten přidat se ke každému novému pronunciamientu, jak se tu nazývá puč, odboj a povstání, mnohdy oklamán a přečasto zrazen

zneužit.

Jiným druhem usedlosti jsou v Argentině haciendy. Hacendado bývá rolníkem i dobytkářem zároveň, proto mívá méně stád než estanciero, který nepěstuje obilí a polní plodiny; žije také mnohem usedleji, vázán pracně obdělanou půdou k trvalému sídlu a krajině.

Estancia je třetím druhem argentinských usedlostí. Estanciero chová na rozlehlých pastvinách výhradně hovězí dobytek, koně brav a zásobuje města zvířaty na porážku i k tahu nebo pod sedlo; leckteří estancierové mívají i několik set tisíc kusů, a tím i velké bohatství.

Stáda jsou v přírodě, jak je rok dlouhý. Třebas je pečlivě střeží gaučové na koních, často se stane, že přeběhnou hranice estancie smíchají se se stády souseda; proto vypaluje majitel svým kusům do kůže úředně registrovanou a chráněnou značku: pozná pak kdykoli a kdekoli svůj majetek a zaběhlá dobytčata se vracejí tam, kam patří. Jen zloději, chtějíli prodat uloupený skot nebo koně, snaží se zahladit původní znamení a vypalují přes ně nový znak; kromě toho, že jde o prachsprostý trik, působí tím zvířatům na místě jednou již zraněném trestuhodnou bolest a zbytečná muka.

La fierra, značkování mladých dobytčat probíhalo právě i estancii, kam mířil don Parmesan s doktorem Morgensternem Fritzem Kiesewetterem. Gaučové naháněli dobytek do menších stád a potom do corralů, na pastviska obehnaná vysokými trnitými kaktusy jak neproniknutelnou hradbou.

Nezkušená zvířata, jako by tušila, že jde o cosi neobvyklého nepříliš příjemného, pokoušela se uprchnout. Gaučové však pobídli koně a lasy a bolami sháněli rozběhlé kusy zpátky do houfu.

Boly, zdejší stará domorodá zbraň, jsou vlastně tři železné nebo olověné koule na pevných řemenech, svázaných k sobě volnými konci; když chce gaučo polapit prchající dobytče, uchopí jednu kouli do ruky, zbylé dvě roztočí nad hlavou a ve vhodném okamžiku vypustí; řemeny se obtočí zvířeti kolem zadních nohou a dobytče se bezmocně svalí do trávy.

K otevřenému corralů hnali ted gaučové skupinu jalovic a býčků; svírali je ze stran i zezadu, dokud zkušený býk v čele nezavedl zdráhající se stádečko přímo do ohrady; sotva vběhl poslední kus, gaučové zahradili vchod a práce mohla započít.

Vtom spatřili čtveřici jezdců a zvědavě jim cválali vstříc, čert to vem, že se chvíli zdrží, hosty nutno řádně přivítat. Sotva poznali chirurga, vesele zamávali a křikli:

” Cielos! To je přece don Carnicero! Vítáme vás, seňore! Snad nám nechcete něco uříznout? Všichni jsme jako rybičky, neračte se zbytečně namáhat.”

“Hloupé žerty! Mluvíte s caballerem^ ozval se don Parmesan.

“A žádný el Carnicero! To si vyprošuji. Náramná drzost! Moji předkové z Kastilie. Hrady až do oblak, tisíce pobitých Maurů.

Vaši mizerní prarodiče ještě dávno v jeskyních. Pro vás vždycky don Parmesan Rui el Iberio de Sarguna y Gastelguardiente. Vaše Milost nechť si to zapíše za uši!”

“Promiňte, doně Parmesane. Nechtěli jsme urazit,” smáli se gaučové. “Copak nevíte, v jaké vás máme úctě? Zlaté ruce, copak bychom si tu bez nich… Nikdy bychom se neopovážili, “

“No proto! Pokání vzbuzuje smířlivost. Odpouštím vám. A při té příležitosti jednu novinku! Ha! Na trepanaci lebky už nikoli kružítkový třepán, seňoři. Dávno překonáno. Dláto! Nejnovější způsob. A v případě rakoviny žádné obklady! Exstirpace! Ven s ní!

Dobrý nůž, rychlý zákrok, “

“Jak račte, Vaše Milosti, ale o tom snad později,” přerušil ho jeden z gaučů. “Víte dobře, že se dáme rádi poučit, však také není široko daleko lepšího lékaře, který by dovedl zručněji zacházet s nožem. Ale jsou tu s vámi seňoři, které neznáme, a bylo by nezdvořilé hovořit před nimi o rakovinách a dírách do lebek.

Smím prosit Vaši Milost, aby nás seznámila?”

“Milerád! Obzvláštní potěšení. Moji přátelé. Cesta do Gran Chaka. Studovaní lidé. Učenci. Nevyslovitelná jména. Jen nerad opakuji…”

“Jsem, abych tak řekl, doktor Morgenstern a toto jest, smímli to tak říci, můj průvodce Fritz Kiesewetter, dovolíteli,” ozval se bez dlouhého pobízení malý učenec. “Přijeli jsme, ehm, , abychom tak říkajíc koupili koně, že ano. Doufám, že zde nalezneme tedy jaksi uznalou ochotu a vlídné přijetí. A pokud jde ehm, o žádaná zvířata, zajisté vám, abych tak řekl, nějaká přebývají, neboli supersunt, jak praví latiník, či také reliqui šunt, jakž lze rovněž říci.”

“Oho!” ohradil se gaučo. “Naše koně nejsou žádné relikvie!

Ale estanciero vám jistě rád nějaké prodá. Ovšem vrátí se až večer. Nu což, buďte tu zatím jako doma, a máteli chuť, pojďte námi: značkujeme zrovna dobytek.”

“Znamenitě, milerád! Dosud jsem, smímli to tak říci, neměl příležitost spatřiti, ehm, něco podobného.”

Gaučo je zavedl k estancii a zavolal správce; ten hned pozval nenadálé hosty dál. Peóna ze Santa Fé obdaroval doktor hrstí papírových dolarů a chuďas, který snad v životě neměl v ruce takové bohatství, šťastně uháněl s koňmi zpátky do města.

Estanciero musel být bezpochyby zámožný muž, obrovská stáda skotu a koní to ostatně potvrzovala, jeho obydlí a zařízení v něm nemohlo se však ani rovnat třeba s obyčejnou chalupou

nejubožejšího sedláčka odněkud z Rudohoří. Čtyři holé hliněné zdi, starý stůl a dvě rozviklané stolice, pár nízkých sedátek, koutě kytara, to bylo snad všecko.

Správce spěchal do kuchyně, aby hostům přinesl mate, jihoamerický čaj, nezbytnou pochoutku při každé příležitosti. Jsou to lístky a stonky ilexového keře, rozdrcené asi jako hrubý střelný prach; patřičná dávka se nasype do malých vydlabaných tykví spaří vroucí vodou; čaj se nepije, ale srká bombillami, tenkými kovovými trubičkami; protože se bombilla silně zahřeje, popálí si obyčejně nezkušený piják napoprvé nejen prsty, ale i jazyk patro a rty.

Chirurg srkal mate se vší noblesou a jako starý znalec; také Fritz už dobře věděl jak a co; zato malý učenec dopadl bledě: notně zabral, pořádně si srkl, ze slušnosti, aby nevyprskl, polkl vřelou tekutinu najeden lok a opařil si, co se dalo, snad i žaludek.

“Běda! Tohle je mi tedy jaksi vpravdě ďáblův nápoj! Tisíceré díky za takové, ehm, občerstvení!”

“Nic si z toho nedělají, pane doktor,” těšil ho Fritz, “to akorát naponejprv máji v hubě takovejdlenc vohňostroj. Jeden si zvykne na sečko, i na šibenci, natož na pořádný teplo v krku. Jen pijou dál, sak vono jim to zašmakuje.”

“Dobrotivý bože, tak říkajíc do nejdelší smrti to již nepolknu.

Mám, abych tak řekl, v jícnu puchýř na puchýři.”

Odstrčil tykvici a jen s hrůzou pozoroval, jak si don Parmesan Fritzem dobrovolně pálí chřtán a útroby tím hrůzným lektvarem až do poslední vroucí kapky. Pak vybídl správce hosty, aby zašli ke corralu, lafierraje už prý v plném proudu.

Don Parmesan pečlivě odložil rudé pončo, nachovou chiripu červený šátek s hlavy. Malý zoolog se nechápavě díval na to prapodivné počínání a vyzvídal, proč to. Chirurg potutelně mrkl ochotně vysvětloval:

“Rudá barva, seňore! Býk se rozzuří, a konec. Autoamputace proklatě šeredná věc. Špatně vidět do rány. Snadno říznout vedle.”

“Tedy jaksi nevím. Věda, ehm, dovozuje pouze o krocanech, smímli to tak říci, jistou idiosynkrazii vůči rudé barvě.

sudokopy tni cích, najmě o skotu, jsem pranic podobného tedy jaksi dosud nečetl. Tu a tam jsem o tom tak říkajíc slyšel, leč odborné literatuře to, ehm, doloženo není. A jelikož jsem, smímli to tak říci, v zoologické vědě osobně angažován, nalézám zde, ehm, vhodnou příležitost shromážditi podklady, že ano, učenému pojednání o obzvláště zajímavém problému, neníliž pravda. Bylť by to hřích, dovolíteli, vůči našim následovníkům, kdybych odložil, co rudého mám, ehm, na sobě.”

“Zbytečný hazard, seňore! Jak chcete. Ha! Nádherná exstirpace tří párů žeber! V nejlepším případě. Potěšení na mé straně. Milerád vykonám.”

“Poctivý služebník vědy, abych tak řekl, nesmí dbáti, ehm nebezpečí, jdeli tak říkajíc o řešení důležité otázky, že ano.

Zůstanu, dovolíteli, jak jsem.”

“Tak to já teda taky,” přidal se Fritz. “Esli mám bejt jednou učenlivým služebníkem učenýho zolológa, musí bejt pro mě i ten nejvěčí vůl akorát jen ušlechtilej vobjekt k prozkoumání.

Achjo.”

“Žalostná věda!” ušklíbl se don Parmesan. “I dítě ví, co neví zoolog. Podivné konce!”

Když došli ke corraln, byl už pevně zatarasen; zbývala jen úzká mezera mezi dvěma kaktusy, kudy mohl projít člověk,

dobytče však ne. Hosté se protáhli do ohrady a zůstali stát těsně při okraji. Většina dobytka se tísnila v zadní, menší ohrazené části, mladší kusy pobíhaly volně po velkém prostranství vpředu.

Každý, který měl být označkován, musel být chycen a spoután.

Pět gaučů si právě vyhlédlo silného býčka, ostatní seděli u ohně pečlivě žhavili značkovací železa.

Býčka odehnali od ostatních kusů, jeden z gaučů se za ním rozjel na koni. Roztočil laso, vrhl, provaz se ovinul dobytčeti kolem krku a strhl ho k zemi; zbývající mu hodili na nohy smyčky las a koně rychle ustoupili; lasa se napjala a roztáhla býčkovi všechny čtyři, že tu ležel jako bez života. Vtom se už přiřítil šestý s rozžhaveným razidlem a rovnou s koně je přitiskl dobytčeti k levé kýtě. Potom lasa povolila, smyčky se vyvlékly, býček vyskočil, bolestně zabučel, rozběhl se ke stádu a zmizel houfu; starší dobytek mu starostlivě olizoval vypálené znamení.

Pokaždé to ovšem nešlo takhle hladce. Ve všem tom zmatku se někdy laso sesmeklo a dobytče pádilo dál, uvolnila se pouta na nohou a zvíře se zmítalo jako divé, vyskakovalo, zaplétalo se do dlouhých las, klopýtalo a znovu padalo, odevšad se ozývalo bučení a ryk, stádo se plašilo a pobíhalo po corralu, gaučové mávali lasy bolami, aby je udrželi pohromadě, sem tam některý divočejší býček vzdorovitě vyrazil a zaútočil na jezdce, který se jen hbitým skokem stranou zachránil před ostrými rohy, ze zdupané země se zdvihal prach a gaučové řvali a kleli, divže nezkušeným Evropanům nevstávaly vlasy na hlavě.

“Hrom do rejže, teda todlenc je mi divadýlko, jen co je recht.

Taky sem to zkoušel jako honák, ale jenom při pastvě. Sedět tejkon na ňákym tom koni v tomdle zmatku, v tu ránu bysem byl dole. Jak se na to dívaj voní, pane doktor?” vrtěl nad tím povážlivě hlavou Fritz.

“Tedy jaksi pranic určitého nelze zatím říci, dosud jsem to, abych tak řekl, experimentálně, ehm, nevyzkoušel. A jakž známo, věda nám vždy, smímli to tak říci, přikazuje netvrditi to, co tedy jaksi nemůžeme dokázati,” odpověděl malý učenec

patřičně opatrně. “Nyní však, abych tak řekl, jde o jiný důkaz: zdali totiž tito přežvýkavci společného názvu skot, že ano, mají vskutku, smímli to tak říci, odpor k barvě červené, jakž praví pověra prostého lidu, čili nic. Doufám, že mi budeš v tomto tak říkajíc experimentu ochotně nápomocen.”

“Vo to nic, pokaváde to bude možný bez ouhony na mým

vzácným zdraví. Náramně nerad bysem se vobeznámil s pilkou nebo dlátem dona Parmazána.”

“Jen žádný strach, abych tak řekl.”

“To máj těžký, pane doktor. Esli si eště vzpomínají na ty jatky při corridé, dodneška z toho mám vyplašený spaní.”

“Bláhové obavy, smímli to tak říci, Bison americanus, jak praví latiník, a zdejší tak říkajíc krotký, mírný skot jest možno srovnávati asi jako, ehm, orla s holubicí. Hodlám vykonati experiment dvojitý, abych tak řekl: ty povedeš pokus s krávou, já pak jaksi býkem. Porovnání, neboli comparatio, jak praví

latiník, ukáže posléze, smímli to tak říci, nejen to, projevujeli skot odpor vůči rudé barvě vůbec, leč i jakou měrou jesti to či ono, ehm, pohlaví, abych tak řekl, citlivější. Veskrze zajímavé, neníliž pravda?”

“Hrom do brousku! A co dyž, nedej pámbu, vynatrefim akorát to horší?”

“Toť právě, smímli to tak říci, ona otázka! Dokonce zoopsychologická, abych tak řekl.”

“To už máji pěšky jako za vozejkem, esli mě rozpárá bejk anebo kráva nebo tudlenc doktor chilurgyje. Ale pro mě za mě, kvůli nim to teda prubnu.”

“Vřelé díky. Zkus to tedy, smímli to tak říci, s tímto, ehm roztomilým zvířátkem, neníliž pravda. A pokud možno pěkně zčerstva!” ukázal doktor Morgenstern na mladou jalovičku, kterou právě označkovali a chystali se pustit na svobodu.

Fritz se nadechl a statečně vykročil. Sami gaučové se polekali, sotva zahlédli to rudé zjevení.

“l Atrás, atrás! jQuélocura!, Zpátky, zpátky! To je šílenství!”

křikli, ale bylo pozdě.

Jalovička právě vyskočila, zabučela, a vtom spatřila cosi červeného na pár kroků před sebou; zůstala stát jako přikovaná hrozivě sklonila hlavu. Ale zřejmě toho měla dnes už dost: udělala dva tři kroky, pak se otočila a odpádila k stádu.

” Caramba! Že máte ale z pekla štěstí, seňore!” oddechli si gaučové a netvářili se zrovna moc vlídně. “Podruhé to radši nezkoušejte, zvíře mělo víc rozumu než vy, příště by to mohlo skončit hůř. Copak nevíte, že červená dokáže rozdráždit i tele?

teď koukejte zmizet!”

“Tak co, jak dopadnul eksšperyment, pane doktor?” zeptal se Fritz, když se trochu rychleji, než velela vážnost vědeckého badatele, vrátil k malému učenci.

“Přinesl, abych tak řekl, dvojí poučení. Kráva sice tedy jaksi pojala úmysl, smímli to tak říci, vrhnouti se na tebe, leč posléze od něho, ehm, více méně upustila. Z čehož bezpečně a prokazatelně lze vyvoditi, že za a: rudá barva ji, abych tak řekl, jistou měrou podráždila, avšak za b: nikoli tak silně, aby tak říkajíc vyvolala útok, neboli aggressionem, jak praví latiník. Konstatovali jsme tedy, smímli to tak říci, u rodu ženského jakýsi stav nelibosti, a neníliž pravda, nepatrně stupňované podráždění.

Provedu nyní, dovolíšli, pokus, ehm, s opačným pohlavím za áčelem porovnání.”

To už gaučové oddělili od stáda mladého statného býČka. Sotva nad ním zasvištělo laso, bleskurychle vyrazil a pádil na volné prostranství přímo k ohni. Gaučové vyskočili, rozběhli se proti němu a snažili se ho zahnat zpátky k jezdcům. Býk se vskutku zastavil a poulil na ně zlostné oči. Jeden ze čtveřice u ohně popadl hořící větev a výhružně jí mávl zvířeti těsně před tlamou. Býček se otrávené otočil a užuž mířil nazpět ke stádu, kde čekali muži s lasy, když vtom strnul a zuřivě zaryčel.

To inalý učenec v ohnivě rudém kroji vyběhl bystře ze stínu kaktusů a postavil se proti němu.

” Atrás!, Zpátky!” zařval gaučo.

“Uskočte! A pryč!” křičeli ostatní.

Býk se už totiž sehnul, nastavil rohy a jako smyslů zbavený se řítil na učence, snad aby mu dokázal, že na pověře s červenou je přece jenom něco pravdy.

Štěstí že tentokrát dal doktor Morgenstern přece jen víc na hlas lidu nežli na tvrzení moudrých knih: hbitě uskočil a býk se přehnal těsně vedle něho. V mžiku se však otočil a hodlal pokračovat ve vědecké disputaci o oblibě rudé barvy.

Znovu křik, a horda jezdců se už tryskem hnala k býčkovi, aby mu zabránila v příliš pádných argumentech. Doktor Morgenstern se zase šťastně uhnul, ale hrozivý roh mu už rozhoupal třásně chiripy na slabé tři prsty od stehna.

Teprve teď bláhovému zoologu došlo, čeho se to vlastně odvážil a že už nejde o experimenty, ale o život. A právě tohle pozdní poznání mu nejspíš vnuklo nový geniální nápad: může ho zachránit jen vlastní obratnost, musí se vyhnout těm nebezpečným rohům!

protože měl býk ty ostré zbraně na hlavě, největší bezpečí logicky skýtal zadek bez rohů.

Se stejnou rychlostí, s jakou ho ta spásonosná myšlenka osvítila, provedl i praktickou aplikaci: bleskurychle uskočil, a rovnou za býka.

Rozzuřené zvíře se na okamžik zastavilo, marně hledalo tu protivnou rudou věc, ohlédlo se, tady je! Obrátilo se a znovu skočilo po milované rudé barvě. Leč stejně hbitě vyrazil i malý učenec, a zase přímo za bezpečný štít býkova zadku.

Tak to šlo kolem dokola a s takovou rychlostí, že zoufalí gaučové nemohli použít ani bol, ani las, aby Červenému podivínovi náhodou neublížili.

Jenže za chvíli to začalo v tom kolotoči nějak povážlivě skřípat: doktor ztrácel dech, hlava se mu zatočila, nohy přestávaly poslouchat. Co teď? Klopýtl a podvědomě hmátl po opoře. Ani nevěděl jak, a už se držel. A zase objev jako hrom: dokud se nepustí, nemůže mu býk zkřivit ani vlásek, chytil se totiž býčka za ocas.

Toho se tedy rozkacené dobytče věru nenadalo! Vztekle se

snažilo setřást nevítanou přítěž, poskakovalo sem tam, házelo hlavou i zadkem, ale malý učenec se držel jako klíště. Konečně býk usoudil, že rozumnější ustoupí, i kdyby měl přijít třeba o ocas.

Spustil srdceryvný řev a pádil zpátky ke stádu.

Doktor se držel dál, chvilku klopýtal za tím nerozvážným

běžcem, pak najednou ztratil půdu pod nohama, a už letěl vzduchem jako papírový drak, jenom s tím rozdílem, že místo na provázku na pořádné býčí oháňce.

Vtom se pustil, chvíli ještě plachtil dál, poslušen zákona setrvačnosti, nakonec se ovšem prosadil přece jen silnější zákon přitažlivosti zemské, ubožák udělal kotrmelec a přistál na trávníku.

Gaučové stáli kolem, ted už beze strachu ze špatného konce, chechtali se, až se corral třásl. Býček zmizel mezi dobytčaty zastavil se až u zadní hradby; chvěl se a funěl hrůzou a dozajista duchu skládal slib, že se do nejdelší smrti na sto honů vyhne třebas jen stínu zoologa; a zoolog zas jistě přísahal, že jeden takovýhle experiment s býkem musí jeho vědě stačit do skonání světa, neli ještě déle, a pečlivě si ohmatával údy, trup i ustaranou hlavu.

Když se belhal zpátky k ohradě, zastavil ho gaučo, zřejmě předák peónů, který hosty před nedávnou chvílí přivítal a doprovodil k správci, a zdvořile, leč jaksepatří zlostně pravil: “To bylo velice neopatrné, seňore. Uvědomujete si vůbec, že šlo o život? Který ďábel vám nakukal chodit takhle vystrojený do corralu?”

“Tedy jaksi žádný ďábel, vážený, anobrž, abych tak řekl,

zoopsychologický zájem.”

“Nerozumím. Co tím chcete říct?”

“Hodlal jsem, dovolíteli, experimentálně prozkoumati, zda červená barva, ehm, vskutku dráždí, smímli to tak říci, hovězí skot.”

“A proto jste dal v sázku život? To šlo věru laciněji, a hlavně beze všeho nebezpečí: stačilo se zeptat, byli bychom vám to milerádi potvrdili.”

“Račte býti tak říkajíc zoologem, že jsem tak smělý?”

“Bůh uchovej!”

“Pak tedy jaksi, dovolíteli, by vaše dobrozdání nemělo patřičnou váhu. Ve vědeckých, ehm, otázkách je směrodatné pouze,

smímli to tak říci, slovo uznávaných autorit, že ano, rozumíteli mi dobře.”

“čert je vem, ty vaše autority! Zdá se mi, že dobytku rozumím lip než všichni vědátoři dohromady. A že nejsem uznávaná autorita, jak račte, seňore. Zato jsem však caballero. Myslíte, že bych vás obelhal?”

“I toto! Dozajista byste mi, abych tak řekl, pověděl svůj ehm, názor po pravdě. Ovšem, smímli to tak říci, za vědeckou pravdu bych ho tedy jaksi sotva mohl bráti.”

“Bůh s vámi, seňore. Za urážku tyhle vaše řeči považovat

nebudu, jste přece náš host. Ale aspoň jste si doufám zjistil, jako odborník a uznávaná autorita, prachobyčejnou věc, kterou tady zná už každé dítě. A já zas to, že u vás budou asi lidé jaksepatří hloupí, když ani jejich učenci neznají to, co kdekterý zdejší kluk.

Poroučím se vám, Vaše Milosti. A žijte blaze!”

Domluvil, otočil se, nechal zkoprnělého učence učencem a společně s ostatními gauči šel zas po své práci.

Doktor Morgenstern s Fritzem se na sebe jen mlčky podívali potichu a pokud možno nenápadně opustili osudné místo svých vědeckých výzkumů.

“Teda jářku, pane doktor, dopadli smě nachlup stejně jako vojáků v Santa Fé. Taky vyhazov bez všeckněch poct a vohňostrojů. Začíná to ňáko nevesele. Este nemáme koně, a už smě podvakráte vyletěli ze sedla, jak zákon káže. Jediná vejhoda, že tejkon víme, že se člověk nesmí začervenat ani před krocanem, ani před volem. No, jak řikám, aspoň něco.”

“Tak jest,” přikývl spokojeně malý učenec. “Předložím, abych tak řekl, Akademii věd obšírné pojednání o zkoumaném jevu, že ano, a, “

“Jenže jak to vysvětleji, to bysem rád věděl.”

“Nesnadno říci. Zjistili jsme tedy jaksi jistou skutečnost, leč pohnutkám, abych tak řekl, bude nutno ještě věnovati další ehm, studium. Kdož ví, zda příčina nespočívá v onom faktu, že červené paprsky slunečního spektra kmitají za vteřinu, abych tak řekl, pouze pětsetbilionkrát.”

“Hrom do mlejnice, a že by todlenc velký číslo dávalo bejkum tak zabrat?”

“Tedy jaksi o tom nebude mít zřejmě, smímli to t^k říci, zvíře pojem. Avšak kmitajíli kupříkladu tak říkajíc fialové za stejnou dobu osmsetbilionkrát, jeví se možná, abych tak řekl, tento rozdíl zraku přežvýkavce jaksi dosti zřetelným. A tudíž,

“Ouplně jasný, pane doktor!” ťukl se Fritž Kiesewetter do čela.

“Takového bejka samo sebou naštve, dyž ho červená vokrade mýrnyxdýrnyx vo tři stovky bilijónů bliků.”

Došli k estancii, kde je s netrpělivostí očekával slavný chirurg.

Již z dálky přebedlivě zkoumal každý jejich krok a každý pohyb.

“Škoda!” povzdechl si s netajeným zklamáním. “Zřejmé utekl a nic. Zbabělé zvíře. Aspoň nějaké to žebro. Nebo stehno!

Rozdrcený hrudní koš. Ha! Nádherná operace. Taková příležitost!

Nu což, nemám štěstí. A přitom řežu všecko, na co přijdu, co se dá.

nejjemnější zákrok pravou rozkoší! Pacient řve blahem. Co říkáte exstirpaci nosní chrupavky?”

“Fuj tajxl!” chytil se Fritz za ne zrovna malý nos. “Neráčej se zlobit, ale na svý nosní dourky sem náramně choulostivěj. Mně stačeji takový, jak mi je pámbu stvořil.”

“Ani já, abych tak řekl, nepojal jsem tedy jaksi úmysl měniti ehm, přirozený tvar, smímli to tak říci, svého čichového orgánu.

A vůbec, dovolíteli, se divím, že toužíte spatřiti své tak říkajíc přátele jen s vyhřezlými útrobami a s údy napadrť, abych tak řekl.

Žalostná věda, dovolíteli, pravím tentokráte opět já.”

Don Parmesan už ani nemukl. Místo planých řečí šli si teď raději prohlédnout koně. Museli se vydat dost daleko na praderu velkou louku, kde se pásli. V životě snad doktor neviděl lakovou spoustu koní. A všecka čest: jeden krásnější než druhý, žádný problém vybrat pět šest kusů.

Spokojeně se vraceli zpátky k estancii. Značkování dobytka už skončilo, corral byl dokořán a stádo se hnalo volnou pastvinou, šťastné, že uniklo ze zajetí. Jen dvě mladší dobytčata zůstala na lasech: měla sloužit k podvečerní hostině.

Gaučové jsou přesvědčeni, že nejchutnější maso bývá z kusů, kterým se před porážkou pořádně rozproudí krev; proháněli proto jalovičky notnou chvíli po corralu, než je porazili. A ještě teplých trupů začali řezat dlouhé pruhy masa.

Nebyla to podívaná pro chatrné nervy. Ale co by neudělal malý učenec pro milovanou zoologii! A don Parmesan, ten byl dočista jak ve svém živlu. Bleskurychle vytasil obrovský skalpel

mistrovskými řezy vyoperoval ty nejchutnější kusy.

Vzplanuly ohně, kolem se usadili gaučové a peóni a nedočkavě připravovali svou oblíbenou večeři. Pruhy masa nabodli na ostrá dřeva nebo přímo na nože a přidržovali je v ohni; sotva se kus opekl, uhryzli ho a pekli dál. Téhle prosté pochoutce říkají osado pečené s kůží, osado con cuero, je tou nejvyhlášenější lahůdkou pod argentinským sluncem.

Správce pozval k jednomu ohni i hosty, a div divoucí: doktor Konrád Morgenstern, soukromý badatel z Júterbogku, zoolog, paleontolog a člen Učené společnosti berlínské, autor mnoha vědeckých statí, pojednání a přednášek, se cpal jako ten nejposlednější peón; chutnalo mu znamenitě.

Slunce zvolna zapadalo, šero houstlo, nad pampou se snesl večer. S posledním světlem dorazil konečně estanciero. Srdečně přivítal cizince, chvíli hovořili u ohně a poslouchali drsné žerty gaučů, jejich kytary a zpěv, pak pozval hosty do stavení, aby poseděli při mate a v družné zábavě. Chirurg zůstal mezi gauči, nejspíš aby aspoň ústy předváděl své slavné operace.

Hospodáře potěšilo, že jeho usedlost poctili návštěvníci až daleké Evropy, a dychtivě se vyptával na novinky, lhostejno, že už jaksepatří staré: v zapadlém koutě Argentiny je o zprávy nouze a to, co se v zámoří udalo třeba před půl rokem, je tady pořád ještě nejčerstvější novina a senzace k pohledání. Ochotně přislíbil koně, dosyta se nasmál dobrodružství s falešným plukovníkem, vrtěl hlavou nad příhodou při fieře a ze všeho nejvíc nad účelem cílem prapodivné výpravy. A čím déle hovořili, tím více se divil podivínství doktora Morgensterna; pochopil, že takovýhle člověk může být snad jako doma ve studovně nebo v tichém koutě

knihovny, leč v pampě, či dokonce v Gran Chaku, to pochopit nedovedl, to podle něho bylo hotové šílenství.

“Nevím, nevím, seňore,” opakoval starostlivě, “uvědomujete si vůbec, do čeho jste se to pustil? Vždyť nemáte ani potuchy, co všechno vás může potkat v pampách, v horách, a především Gran Chaku.”

“Tedy jaksi, abych tak řekl, vím předobře, co nás, ehm čeká,” uklidňoval ho učenec. “Přečetl jsem důkladně spis. smímli to tak říci, Excursion au Río Salado et dans le Chaco od Jacquesa Amédéa, a znám cestu, jako bych byl tak říkajíc doma

Jiiterbogku.”

“Tu knihu jsem, seňore, želbohu nečetl, a po pravdě řečeno číst ani nemusím. Ale jedno vám řeknu: v žádné knize, ať je sebelepší, se asi nedočtete, jaké nesnáze a jaká strádání musí člověk překonávat v pustině. Nebo se snad spoléháte na dona Parmesana?”

“A proč by třebas tedy jaksi ne?”

“Protože to je blázen! Nic víc.”

“Taký, abych tak řekl, znamenitý a vyhlášený chirurg a ranhojič?”

“Chirurg? Nenechte se vysmát! Víte, co je ve skutečnosti

celá ta jeho chirurgie? Utkvělá představa, nu ano. Nikoho ještě ani do prstu neřízl, třebas vláčí Jižní Amerikou celý ranec všelijakých pilek, dlát a nástrojů.”

“Není možná! Tedy jaksi, ideafixa, jak praví latiník? Kdo by to byl, ehm, řekl.”

“Proč ne? Takových je víc. Sám jsem se seznámil s podobným člověkem: bloudí, bláhovec, bůhvíkde po cizině s utkvělou představou, že najde kosti nějaké obludy, která žila někdy dávno před potopou světa.”

“Račte dovoliti, vážený, leč jakápak utkvělá představa, smímli to tak říci? Jeli zoopaleontologem jako já… Kde jest nyní tedy jaksi onen znamenitý muž?”

“Ted právě tady, na mé estancii.”

“Můj bože!” vykřikl malý učenec nadšeně. “Bude možno, abych tak řekl, se s ním seznámiti?”

“Není třeba. Znáte ho už dávno. Podívejte se do zrcadla, to je on.”

“Míníte… míníte snad tedy jaksi mne? To já tedy, smímli to tak říci, trpím podle vás utkvělou představou, pokud jsem dobře slyšel?

Já?”

“Beze vší pochyby, seňore. Nemějte mi to za zlé, ale jak si to mám jinak vysvětlit. Hledáte jakési předpotopní ještěrky či co,

k čemu, proč?”

“Dobrotivý bože, k čemu! Jaká to otázka! Jediná taková,

dovolíteli, ještěrka, neboli lacerta, jak praví latiník, učiní ze mne rázem tedy jaksi slavného muže, věhlasného vědce, smímli to tak říci, ověnčeného poctami a, “

“Krutě, seňore, osudně a krutě se mýlíte. Co vám pomůže

sebevětší věhlas, k čemu vám bude všechna sláva, když se jich stejně nedočkáte? Zahynete dřív, nežli se nadějete, nejste na takovou cestu vybaven. Znovu vám říkám, a se vším důrazem je to šílenství!”

“Že tedy jaksi, proč bych, ehm, zahynul, smímli to tak říci? Není jaksi proč. A co do, ehm, vybavení, račte dovoliti: mám zbraně, knihy, motyky i rýče, že ano, dokonce, abych tak řekl, dalekohled, mikroskop a termometr, koně mi, jak jste sám pravil, prodáte vy, a kromě toho: jest se mnou přece můj sluha a don Parmesan. Zná, nemýlímli se, Gran Chaco jako… jako…”

“Asi tak jako vy. Vsadím se, že tam jaktěživo nebyl.”

“Nemožná věc, abych tak řekl. Jest přece, dovolíteli, v družině Otce jaguára!”

“Otce, ! Cielos! I to vám napovídal? Pamatujte si: el Padre Jaguar nepotřebuje dvorního šaška!”

“Leč tedy jaksi, proč by to říkal?”

“Řeknu vám proč: ve dne v noci blouzní jen a jen o té své chirurgii, o amputacích, exstirpacích, extrakcích a všech těch řezničinách. Z jakého důvodu? Nevím, snad to někdy někomu poví. Běhá z místa na místo, jen aby našel zlomenou kost či jiný neduh. A když se dozvěděl, kam máte namířeno, chápete:

zrovna do Gran Chaka!, , okamžitě si uvědomil: Ha! Tohle se bez krve neobejde. Proto, jedině proto si vymyslel tu báchorku Otcem jaguárem, proto se nabídl, že pojede s vámi. Zřejmé větří práci pro své nářadíčko. Ale aby v.ás nějak chránil, až půjde do tuhého, a že půjde, na to vemte jed!, , toho je dalek, věřte mi.”

Estanciero to myslel nepochybně dobře, nechtěl cizince zrazovat jen tak pro nic za nic, považoval pouze za svou povinnost, aby ho varoval; doktor však mlčel a hleděl do prázdna. Pokrčil tedy jen rameny a smířlivě dodal:

“Dělejte, jak myslíte, seňore, a jak je vám libo. Koneckonců vždyť je to vaše věc. Přeju vám nicméně mnoho štěstí.”

Ukázal hostům lůžka, pořádnou vrstvu měkkých kožešin,

popřál jim dobrou noc a odešel spát. Usnuli záhy za zvuků kytar vzdáleného zpěvu: gaučové u ohňů seděli dál až dlouho k půlnoci.

Procitli s východem slunce. Estanciero byl už vzhůru, také gaučové byli již dávno na nohou, chirurg se zřejmě vyspal v některé z chat.

Nad ohništěm ve velkém kotli bublalo puchero, hustá polévka z masa, vnitřností, kukuřice, manioky, morku a turínu, dobře osolená, opepřená a s řádnou dávkou zeleniny.

Posnídali a šli si pro koně. Estanciero jim vybral čtyři z nejlepších a také chirurg si odváděl čilého a bystrého koně, třebas si ho musel najít sám a vysolit víc nežli doktor; estancierovi zřejmě nebyl ten upovídaný “řezník” příliš po chuti.

Chtít platit za nocleh nebo za jídlo bylo by urážkou, to don Parmesan pošeptal malému učenci už hnedka při snídani. Koupili tedy ještě dvě pěkná jízdní sedla, pro všechny případy onoho druhu, která se dají, neníli zbytí, sestavit v nouzová lůžka, poctivé nákladní postroje a něco zásob, věhlasný chirurg si opatřil sedlo od starého gauča, na tom zas ušetřil, a připravili se na dlouhou pouť.

“}La enhorabuena de la vuelta!, Šťastně se vraťte!” loučil se nimi estanciero. “A v Gran Chaku pozor na Indiány! Jedovaté šípy jsou horší než prach a olovo.”

Ani tohle varování nebylo jen tak do větru. Indiáni Jižní Ameriky dodnes užívají dlouhých foukaček a vystřelují jimi krátké jedovaté šípy. Složitě vyráběný jed zvaný kurare se svařuje z nejrozmanitějších bylinek a přísad, až zhoustne a ulpí na hrotech, a zachovává si svůj zhoubný účinek třeba i několik let; nejnepatrnější zranění takovým šípem usmrtí člověka i sebevětší zvěř: jaguár, šelma silná a houževnatá, zajde v jedné ve dvou minutách. Jed však působí jedině tehdy, vnikneli přímo do krve, podobně jako jed hadí, jinak je neškodný; proto Indiáni klidně pojídají kořist ulovenou jedovatými šípy, a nikdy se nestalo, že by si způsobili otravu nebo smrt.

Leč i to se doktor Morgenstern dočetl zřejmě už dávno ve

znamenité knize pana Amédéa. Zvesela zamával starostlivému estancierovi a pobídl koně do klusu.

KAPITOLA ŠESTÁ, CESTA PAMPOU

Zamířili nejprve k severu mezi Río Salado a Río Saladillo; někde za nimi dorazí k hustým pralesům. Po hodině jízdy přejeli dřevěný most a statečně cválali dál. Nehodlali ztratit ani minutu; družinu Otce jaguára měli kdesi daleko před sebou a nebude lehké dohonit zkušené jezdce; proto se drželi co možná silnice do Córdoby.

Chirurg uháněl vpředu, doktor Morgenstern s Fritzem se chtě nechtě hnali za ním. Poštovní vůz urazí v Argentině průměrné tak dvacet kilometrů v hodině, jezdec zpravidla pětadvacet, třicet i něco víc; ovšem vydržíli kůň tenhleten výkon, o to se nikdo nestará.

Ani dona Parmesana to příliš netrápilo. Neuvažoval o tom, že jedou do pustých končin, nezneklidňovalo ho, že nebude kde vyměnit za nějaký ten dolar uštvaného koně. Takřka bez ustání zavrtával zvířeti ostruhy do slabin a jen se chechtal, když ho malý učenec nabádal ke troše soucitu; jinak jezdil výborně a zřejmé dokázal prosedět v sedle celé dlouhé dny.

S Fritzem to také nebylo tak zlé; nezapřel, že ho už Argentina ledasčemu přiučila, a jízdě na koni, jak bylo vidno, především.

Zato ubohý doktor! Na první pohled se dalo poznat, že toho nejen tady, ale asi nikdy nikde mnoho nenajezdil. Začal sice se vší kuráží, ale brzy prozradily zoufale semknuté rty víc než sebebujařejší ujišťování, že se mu jede báječné. Sedět v mělkém anglickém sedle, byl by na zemi už po pár minutách; z argentinského sedla, nebo spíš křesla či lenošky nemůže naštěstí spadnout ani nemluvné. Navíc měl jeho kůň měkký, vláčný, stejnoměrný krok a při pravidelném cvalu seděl malý učenec s trochou nadsázky téměř jako v bavlnce.

Přesto však po předlouhých dvou hodinách přitáhl otěže, zastavil a křikl:

“Stůjte, vážení! Můj kůň, smímli to tak říci, nemůže dál.

Rozbolely ho jaksi nohy. Dopřejmež mu tudíž odpočinku, neboli quietem, jak praví latiník.”

“Máj pravdu, kapánek si vodáchneme,” souhlasil Fritz a seskočil. “Eslivá si to pofrčíme takovymdlenc kvaltem, budem na noc někde v čině, a to by bylo drobet z ruky, ne?”

Ale se zlou se potázal. Chirurg nechtěl o nějakém odpočinku ani slyšet:

“Šílenství! Nocleh v pevnůstce Tío, nejméně sto kilometrů odtud. Jedině tak zítra večer u laguny Porongos. Já jedu dál!”

“Provázejž vás bůh!” popřál mu doktor Morgenstern, povolil koni sedlo a lehl si do trávy. “Hodláteli, abych tak řekl, uštvati své zvíře k smrti, jak račte, že ano. Leč kde vezmete jiné, na to se vás, ehm, táži. Jen hleďte, jak jste je, smímli to tak říci, zničil již ted, a jest to, nemýlímli se, taktéž tvor boží jako vy.”

Don Parmesan zamumlal cosi do divokých vousů a mrzutě se

natáhl vedle svých dvou nových přátel; ale za půl hodinky byl už zase na nohou a hartusil, aby se jelo dál.

A znovu uháněli nedohlednou travnatou rovinou bez jediného keře a stromu; všude ticho, po člověku ani památky. Vtom však zezadu zaslechli pekelný rámus a křik: doháněl je pravidelný dostavník ze Santa Fé do Córdoby.

Idylická cesta naší poštovní diligencí a pekelná jízda zdejším dostavníkem, to je jako mírný podvečerní vánek a ničivá štěpní vichřice.

Především silnice. I v laplatských státech se o nich občas hovořívá, nepředstavujme si je však jako široké a udržované cesty našem slova smyslu, vroubené příkopy, bílými patníky, či dokonce stinným stromořadím. Na takové silnice tu nelze ani pomyslet: není kámen, dřeva je málo, a především nevedou obydlenou krajinou od vesnice k vesnici a od městečka k městu, po hrázích rybníků nebo bizarními serpentinami přes kopce zpátky do údolí, nevyhýbají se obdělaným polím, neprotínají tichý voňavý les či rušnou náves nebo tržiště. Každý si jezdí pustými, nekonečnými pampami, jak chce a jak se mu zlíbí, zachovávaje pouze jakýs takýs směr, který ho přibližně dovede k cíli. To, čemu se zde přesto říká silnice, je vlastně jen široká brázda vozových kolejí a koňských stop; hned se rozbíhají, hned zase kříží, bez plánu, bez záměru, jak dá náhoda, tu objíždějí

mělkou úžlabinu nebo bahnisko, kus dál vedou zas napříč sráznym korytem malé říčky, jaké se tu a tam objeví, několik mil zavlažují suchou step a náhle se zas z ničeho nic rozplynou v nevelké mokřině, až zmizí nadobro.

Stejně prapodivné jsou i stanice: bývají to jen ubohé, bídné ranče, kde cestující nenajde ani stopy po troše pohodlí, na něž si nás už dávno a právem navykl.

A dostavníky? Pocházejí snad ještě z dob, kdy se pračlověk halil do medvědích kůží. Hrubé, nemotorné a už od pohledu budící hrůzu všech, kdo jsou jich nuceni použít. Na stísněná čtyři místa uvnitř se zpravidla nacpe až osm cestujících, a navíc se všemi zavazadly, která je nutno přepečlivě střežit a mít po celý čas na očích, chceli se s nimi člověk shledat, když šťastně přečká tu hrůznou pouť. Venku za kozlíkem mayorala, vrchního kočího postilióna jsou ještě další dvě sedadla, střecha je k prasknutí přecpána poštovními zásilkami, ranci, balíky, bednami, košíky vaky, že snad ani sám kočí nechápe, jak celá ta vysokánská archa může držet rovnováhu a po pěti, po deseti metrech se nepřevrhnout, nezřítit v troskách a nerozbít na sto tisíc kousků. A to se ještě zhusta stává, že neníli už místo uvnitř, vyšplhají se zoufalci až na vrchol té vratké pyramidy a usadí se tam, pohrdajíce s mrtí posměšky rozverných pasantů.

K takovému děsuplnému dostavníku patří vždy osm koní: čtyři jsou zapraženi vedle sebe před vozem a řízeni kočím, před nimi táhnou dva, někdy též s jezdcem na podsedním koni, a docela vpředu ještě jeden, rovněž pod sedlem; osmý běží volně ppdle vozu, před ním nebo pozadu a jezdec na něm má za povinnost pobízet spřežení z boku a sbírat předměty a snad i lidi, jež spadnou z vozu.

Postroje jsou stejně primitivní jako celý vůz: tažnému koni se připne popruh, na něj se připevní laso a to se pak uváže kamkoli dostavníku, jen ne ke kolu. Zato nechybí pomůcek k cituplným domluvám ubohým koním: mayoral třímá vedle opratí špičatou hůl, kterou bodá čtyřspřeží, a dlouhý bič, aby dosáhl i na pár vpředu; také jezdec v čele a peón vedle vozu jsou vyzbrojeni biči; a stejně vybaven, pokud má dostavník čtyř, člennou posádku, bývá i jezdec na středním dvojspřeží.

Tito tři nebo čtyři vozkové nevyhlížívají o nic lépe než tlupa sveřepých loupežníků, kterým by našinec nesvěřil život a majetek ani za modré z nebe, a přesto to bývají lidé dobří a poctiví, opravdoví mistři svého oboru, konající všechny své povinnosti takovou vervou a nadšením, že až cestujícím běhá mráz po zádech a před očima se jim dělají mžitky.

Podívejme se, jak to dopadá!

Vůz je přichystán a naložen, cestující se už usadili na místa, což samo sebou znamená, že se nadpřirozenou silou namačkali

stlačili, jak zákon káže. Mayoral vyrazí z hrdla divoký ryk, bleskurychle a hezky spravedlivé vrazí do každého koně ze čtyřspřeží své ostré bodlo a pořádně švihne dvojspřeží, prostřední přední jezdec, stejně jako peón na volném koni po straně, se rozeřvou svorně s ním a roztancují biče, aby bylo nebohým tahounům jasno, že přestává všecka legrace, že jsou tu a nehodlají zahálet; koně se vzepnou, dostavník sebou trhne, nahne se dopředu, zvrátí dozadu, mohutně se zakolébá a vyrazí vpřed, hrozivě se kývaje a skřípaje a řinče, až v uších zaléhá. Cestující uvnitř zatají dech, srazí se lebkami, jen jiskry létají, zmítají se jako na kocábce nejprudším vlnobití, klobouky padají s hlav a zavazadla na hlavy, nebožáci zoufale mávají rukama, aby udrželi alespoň jakous takous rovnováhu, a poslepu tápají, aby se něčeho přidrželi, obyčejně se chytnou jeden druhého, ten toho za vous, onen zas prvního z
a řetěz od hodinek nebo za vestu, knoflíky lítají, látka praská, kolena nadskakují, nohy šlapou po botách a boty po nohou, a v tu ránu se rozproudí družná zábava:

“jEspera, Úd., seňor!, Počkat, seňore! Pročpak mě taháte za vlasy?”

“(Qué libertad es esa?, Co si to dovolujete? Okamžitě pusťte mou vázanku!”

“Ach, nevšiml jsem si! Disculpe tisted., Odpusťte, Vaše

Milosti.”

” Oh, yo quiero perdonarme!, Och, já prosím za prominutí!

Nikterak jsem vás nehodlal tahat za uši.”

“JVb vale lapena, seňor., Nic se nestalo, pane. Račte si posloužit.

Zdá se, že nám to počasíčko vydrží, hehehe, což?”

“jSeguramente!, Oh zajisté, Vaše Milosti, soudím tak rovněž, hehehe.”

A dostavník letí zatím ze stanice v hromu a kouři jako dělová koule ze sedmicoulového děla.

Vtom se z ničeho nic ozve nový řev:

” Parar! Pa, rar!, Zastavit! Za, sta, vit!” vřeští peón z boku a štve koně těsně ke kozlíku. “Při Saň Juanovi, majoráte, zastav, nebo tě odprásknu!”

Mayoral trhne opratěmi, koně se vzepnou na zadní jako svíčky, zařičí bolestí, dostavník zapraští, uvnitř vypukne nové zemětřesení a znova o sebe třískají nebohé hlavy, vůz zůstane stát mayoral řve, jako by ho na vidle brali:

“Hrom do Saň Juana, jdi mi s ním k čertu! Co je? Proč mám zastavovat, Vaše Milosti?”

“Bedna spadla, Vaše Milosti! Tamhle vzadu, aby do ní, “

“Zvedni ji a hod zpátky!”

“I propánakrále! Vždyť je napadrť. Caramba!”

“jDiablo! Čert ji vem! Proč ji dělají z tak tenkého dřeva! Co je v ní?”

“Hned se mrknu, Vaše Milosti.”

Peón seskočí, popadne bednu a nese ji ke kozlíku. Pár prkýnek odletělo, na rozbitém víku je adresa kohosi z Córdoby, ze slámy čouhají láhve, cinkají střepy, dnem prosakuje červená tekutina.

Nosy peónů se podezřele nakrčí.

“Ať mě Pánbůh zatratí, Vaše Milosti, jestli to není víno!”

vyhrkne postranní jezdec.

“Kolik lahví prasklo, Vaše Milosti?” ptá se mayoral úředním hlasem.

, Jedna, dvě, tři, čtyři, Vaše Milosti. Naštěstí jen hrdla.”

“Vytáhnout! Nenecháme rozmočit náklad. Každému jednu!”

Peónové se podělí, bedna se jakžtakž stáhne lasem, vyhodí na střechu a přiváže, všichni se znova rozeřvou, dostavník vypálí, hlavy křápnou, a jede se dál.

” Haga el favor de perdonarme, Úd. 1, Račte dovolit, Vaše Milosti! To je moje noha!” křičí kdosi uvnitř a cuká kolenem.

“fPerdón mil veces, seňor!, Tisíckrát prosím za prominutí, seňore! Myslel jsem, že je to má. Zůstala mi pod těmi prokletými tlumoky, chtěl jsem ji vytáhnout. Pero {dónde Úd. tiene su sombrero?, i pór dios!, Ale kde račte mít probůh klobouk, Vaše Milosti?”

“En su cabeza, caballero., Na vaší hlavě, seňore. Zrovna si ho Vaše Milost ráčila nasadit. Váš vyletěl oknem.”

” Caramba! iQué dice, Úd.? ^Por la ventana?, Proklatě! Co říkáte? Oknem? Cielos! Je pryč! Kde ted seženu nový? Zatracená jízda, tyhle dostavníky!”

^p^>4iymf Jmi’ v fe

BRN f i Sr

i if

Vtom něco pleskne cestujícím do tváře, a on to klobouk, vletěl oknem zpátky do vozu. Peón zavčas zpozoroval novou ztrátu, trysku se shýbl ze sedla až k zemi, sebral zánovní cylindr a šup ním majiteli. A zas už práská bičem a řve na celé kolo:

“Klobouky narazit nebo přivázat, seňoresl Musíme urazit třicet kilometrů za hodinu, nemám čas hlídat vaše sombrera, ostatní by si mohli stěžovat na zpoždění!”

Vrazí koni ostruhy a pádí dopředu, aby zchváceným zvířatům připomněl, co je to, sloužit v Argentině u pošty.

Dorazíli dostavník na svém letu ke korytu vyschlé říčky nebo potoka, sjede dolů jako blesk a už se zase hrne vzhůru do svahu uhání dál jakoby nic; peón však seskočí, nasbírá si plné kapsy vzácných oblázků, jediného kamení, které se tu v pampách najde, vyletí znova do sedla a ozlomvaz se řítí za povozem, aby bombardoval koně kamennými střelami, kdyby, nedej bože, přestal účinkovat bič.

Peónové jsou na koni mistři nad mistry; nejlepší z nich, tedy elita mezi šlechtou, bývají však přední jezdci: jejich umění vzbuzuje právem obdiv i těch nejzkušenějších znalců. Jsou povinni určovat a udržovat směr i tempo, vždy musí mít dokonalý přehled po krajině, aby našli nejsprávnější cestu, zavčas mohli uhnout nebezpečnému místu nebo objet překážku, znají každou stopu trati, každý dolík nebo hrbol silnice, při sebemenším odbočení nebo vyhnutí musejí umět strhnout koně bleskurychle stranou a v mžiku zase zpátky, aby vyrovnali rovnováhu vysokého povozu, a při tom všem bravurně práskat bičem a hulákat a kričet a řvát a klít, že se až cestujícím ježí vlasy hrůzou, co se vlastně děje, jaká se to na ně valí pohroma.

Vyhlížet při takové jízdě okénkem nedokáže ani ten nejzmužilejší hrdina; a vězet v té pojízdné rakvi a nevidět, kam a do čeho se řítí, na to má zas nervy jenom málokdo; a tak ze všeho nejlepší je odevzdat se osudu nebo do vůle boží, jak to komu vyhovuje, sedět jako přibitý a ani nemukat, sic si člověk na to tata překousne jazyk nebo vyrazí dech.

Není potom divu, že dostavník urazí skutečné svých pětadvacet třicet kilometrů v hodině celkem bez nesnází, ovšem pokavad jsou koně čerství; a že při takové nesmyslné honbě dlouho svěží nezůstanou, to dá rozum každému, jen vozkům bůhsámvíproč

nikoli. Uštvaná zvířata záhy ztrácejí sílu a po pár

hodinách je po rychlosti. Normální člověk za živý svět nepochopí smysl takovéhle bláznivé a pošetilé jízdy.

Blížíli se tenhle ďáblův povoz ke stanici, vyrazí postranní peón vpřed, aby zavčas avizoval příjezd zpěněného sedmispreží: dostavníkové společnosti mají totiž s hacendady, estanciery a rančery poblíže silnic smlouvy na střídání koní. Sotva se peón objeví, vženou koně z pastvy do corrálu, pochytají lasem osm statných kusů, nasadí jim popruhy a sedla, v největším spěchu přepřáhnou, a už se znova ozve pokřik mqyorala, práskání bičů a řev peónů, dostavník vypálí, hlavy zaduní, dopadne na všechny čtyři, v očích se zajiskří, a v burácení a rachotu hřmí dál.

Po deštích, když je tráva šťavnatá a hustá, daří se koním poměrně slušně, rychle se zotaví a lépe snesou vyčerpávající přípřež dostavníku; v obdobích sucha vyschnou však pampy jako troud bývá zle: vyhladovělá zvířata nemohou zmoci tíhu předpotopních povozů ani trýznění svých mučitelů a bez zastávky pádit cesta necesta, často klesají v největším trysku, ale to nic, nevadí, jede se dál.

Peóni s tím počítají, berou si záložní koně, čert to vem, že jeden padne. Rychle stáhnou dodělávajícímu koni popruh z dmoucího se břicha, přepřáhne se, nebohé zvíře se nechá ležet, a jeli v cestě, klidně a bez rozpaků se přejede. Ještě žije, ještě dýchá, je však vysíleno a nemůže vstát; boky se mu chvějí, křečovitě hrabe nohama, jazyk mu bezmocně visí z huby. Ale to už nad ním pomalu a nedočkavě krouží první, druhý, třetí sup; za chvíli se snesou dolů, rvou z něho cáry, hltají vnitřnosti, zakrátko je z koně pouhá kostra. Další důvod, proč jsou v pampách při silnicích bílé kosti místo patníků… Kůň je pro peóna pouhá věc: užitečná, dokud slouží, bezcenná, když přestane. Kdovíjak dlouho ještě potrvá, než se tu také tohle změní.

Takový dostavník doháněl ted1 tedy naši trojici. Hnal se jako splašený a za chvíli byl o kus vpředu. Pro jezdce to byla blamáž don Parmesan patřičně zuřil. Peóni se chechtali a postranní volal: “Kampak, seňorové? Na funus?”

“Fuerte Tío, Vaše Milosti! A račte držet hubu!” soptil chirurg.

“Směl bych vám zamluvit nocleh?”

“Jak račte, Vaše Milosti! Gracias cordiales!, Srdečné díky!”

volal za ním don Parmesan a uplivl si vzteky.

Ale to už byl dostavník kdovíkde a za chviličku jim zmizel dohledu…

“Tedy jaksi, prostě hrůza!” rozhořčil se teprve ted jaksepatří doktor Morgenstern. “Zapřáhnouti, abych tak řekl, ty ničemy namísto koní! Poznali by, smímli to tak říci, zač je toho, ehm loket! Taková krutost, neboli crudelitas, jak praví latiník!”

Doktorovo rozhořčení bylo spravedlivé, i když před nedlouhou chvílí odpočíval hlavně kvůli sobě, a ne kvůli koni; ale protože si zvíře dávno zvyklo na tisíckrát horší zacházení, nežli jakého se mu ted dostávalo od malého jezdce, bylo vcelku svěží a cválalo dosud plné sil. Ovšem s učeným zoologem to vypadalo o poznám hůř a lítost nad trýzněním božích tvorů měla spíše cílit na něho.

Přemáhal se, seč byl, ale záhy po poledni si vynutil novou, tentokráte vydatnější zastávku; a tak teprv zvečera spatřili Fuerte Tío, vytoužený cíl dnešní etapy.

Bylo by bláhové představovat si argentinskou pevnůstku na hranicích indiánského území jako nějakou opevněnou vojenskou tvrz v našem slova smyslu; celou pevnost tvořil vlastně jenom corral obehnaný hustou kaktusovou hradbou s příkopem a uvnitř několika ubohými chatrčemi posádky: dvou desítek mužů pod velením poručíka.

Sotva jezdci seskočili s koní, kromě doktora, který přece jenom spíše slezl, , vyšel jim velitel vstříc.

“Srdečně vás vítám!” volal, potěšen tím nenadálým zpestřením své jednotvárné služby v pustině. “Velice nás těší, že můžeme přivítat, ” Zarazil se a dal se do smíchu: poznal totiž dona Parmesana. “No tohle! Jaké štěstí, náš milý el Carnicero! Tak přece jsme se zase setkali! Jaképak operace a amputace jste ráčil provést od našeho posledního rozhovoru v Rosariu?”

Věhlasný chirurg se ušklíbl a nevrle odsekl:

“Hloupé žerty! Smát se, čemu nerozumím, žádná velká

chytrost. Nemám rád! Ať se směje, kdo se chce dát řezat. Ha!

Co byste řekl pěkné amputaci nohy v koleně? či je snad libo ramenní kloub? Nebo otevření břišní dutiny? Řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

“Chraň bůh, seňore, “

“Done, smímli prosit!”

“Chraň bůh, doně Parmesane! čirou náhodou jsme tady všichni zdrávi jako rybičky, ba mnohem víc.”

“Vždycky stejné! Podivná věc. Dovolte otázku: co takhle

rychlé odejmutí spodní čelisti? Zcela bezbolestné, čistá práce.

Pacient nestačí už ani poděkovat. Kouká, půl huby pryč.”

“Pranic se mu nedivím, Vaše Milosti. Za co taky. Ale zdalipak mi konečně představíte své vzácné společníky?”

“Ach! Dva učenci. Znamenité kapacity. Jeden doktor, jeden sluha. Jména vynechám. Nelze vyslovit. Radši řezat tupým nožem vřed. Mor a Kyz plus koncovky. Hrůza!”

Nezbylo, než aby malý učenec představil sebe i Fritze sám.

Hned nato je poručík s plnou slávou odvedl do velitelské chýše; čekal je už, peón z dostavníku splnil slovo a ohlásil mu příjezd cizinců.

Vojáci měli v pevnůstce koně i skot, dobytek byl vlastně jejich proviantem, masa tedy bylo dost a dost, kromě toho dostávali kukuřici, mouku, kávu, čaj, a tak častovali hosty, divže nepraskli ; ani Fritz, a že dovedl u talíře konat divy udatenství! nezdolal tu spoustu jídla.

I důstojník záhy poznal, jaký podivín a člověk boží je ten malý doktor v nedoktorském kroji; pochopil však také, že proti té bláznivé a tvrdošíjné vášni k předpotopním potvorám nezmůže logika a rozum zhola nic. Ale že byl poctivec a do nejdelší smrti by si neodpustil, kdyby se ho aspoň pro klid vlastní duše nepokusil varovat, chystal se prohodit pár slov, kterými by naznačil, jak málo a jak špatně vyzbrojeni vydali se na tak nebezpečnou pouť.

Úmyslně se proto zeptal:

“Hodláte se nějaký čas zdržet, seňore, než dorazí vaši spolupracovníci a sluhové se zásobami, povozy a nářadím?”

“Ó nikoli, vážený. A také jaksi proč? Mám jediného, smímli to tak říci, spolupracovníka, a tím je don Parmesan, a, ehm jediného sluhu, dovolíteli, a totiž Fritze Kiesewettera, neníliž pravda. A vše, co potřebuji, tedy jaksi nosím s sebou, neboli omnia mea mečům porto, jak. praví latiník.”

“Kde, že jsem tak smělý?”

“Při sobě a ve dvou vacích venku.”

“A to je všecko? Hrozně se mýlíte, seňore, nemáte vlastně zhola nic. Jak a čím se chcete živit? Vezete si mouku?”

“Nikoli.”

“A sušené maso, slaninu, tuk, sůl a koření?”

“K čemu to?”

“Kávu, čaj, kakao a tabák…”

“Nekouřím, dovolíteli, a kávu nepiji.”

“Střelný prach a olovo, nějaký ten cedník, naběračku, zápalky, svítilny, kotlík a pánev? A šatstvo, prádlo, obuv, nůžky, jehlu nitě a jiné pomůcky?”

“Můj bože! Šaty, neboli vestem, jak praví latiník, mám tak říkajíc na těle a střelného prachu si vezu plný váček.”

“Jen váček prachu! A co všechno ostatní? Co budete jíst a pít?

Jak a v čem si uvaříte?”

“Nehodlám vařiti, když dovolíte. K pití mi stačí voda a k jídlu, abych tak řekl, maso ptáků, savců či ryb.”

“Vždycky a všude nebude.”

“Pročpak by ne, smímli to tak říci? Voda jest, jak nás, ehm učí věda, nedílnou součástí přírody, neníliž pravda, a maso, pokud je mi známo, poskytne mi zvěř, kteroužto ulovím.”

“Jste zřejmě znamenitý střelec, seňore.”

“Já? Abych tak řekl, nikoli. Leč tuto Fritz prý střílí, nemýlímli se, výtečně.”

“Ale voda, seňore! Nemyslete, zeji najdete na každém kroku.

Přijdete do hor, kde sice rostou pralesy, ale marně budete hledat pramen nebo potůček. Jste v jiné zemi, seňore! Zůstanete bez vody třebas i týden, nespadneli náhodou déšť. A zvěř? Nejsteli skutečně dobrý lovec, umřete hlady.”

“Pochybuji, dovolíteli. Neb v mnoha, ehm, spisech jsem

se, abych tak řekl, dočetl, že nemalé množství rozmanitých trapperů, stopařů a lovců v Severní Americe živí se, smímli to tak říci, výhradně masem tedy jaksi ulovené zvěře. Netřeba mi tudíž, dovolíteli, trpěti hlad, neboli Jamem, jak praví latiník.”

“Ach seňore! Ujišťuji vás, že Severní Ameriku nelze rovnat Jižní. A co Indiáni?”

“Nenalézám tedy jaksi důvodů, abych tak řekl, proč by, ehm ublížili oni mně, nehodlámli tak říkajíc ubližovati já jim.”

“Nemáte ponětí o zdejších poměrech, seňore. I naše vláda,

za ní přece stojí vojsko a zbraně, jim musí odevzdávat pravidelný poplatek, úředně se tomu ovšem říká dobrovolný dar: koně, skot, ovce, potraviny… A proč? Aby s námi žili v míru a neznepokojovali nás svými útoky.”

“Jakž by se, smímli to tak říci, mohli opovážiti?”

“Nu a vidíte, přece tomu tak je. čas od času se vydávají na loupežné výpady, odhánějí dobytek, i člověka vezmou jako rukojmí, drží ho někde v Gran Chaku ve svých nepřístupných skrýších a vynucují si výkupné. Někdy přepadnou i celé vesnice, proniknou do měst, a zase si diktují podmínky. A kdybychom zkřivili třeba jen vlásek na hlavě jejich poslu nebo náčelníkovi, dovedete si představit ten masakr, a co by vytrpěli ubozí bílí zajatci? Snad jste si i o tom někde něco přečetl. Pomyslete, kdyby zajali a odvlekli, nu třeba vás!”

“Můj bože, jaksi proč?”

“Těžká řeč, seňore. Nechcete zřejmě pochopit… Dobrá, ale co tedy váš oděv? Jak dlouho, myslíte, že vám v divočině může vydržet? Za chvíli bude na cáry.”

, Jsem, abych tak řekl, opatrný na svůj šat. Jeden oblek, dovolíteli, mi vydrží zpravidla, ehm, dobrých deset let i více, neníliž pravda.”

“A obuv? Máte jen gaučovské boty bez podešví, čekáte, že budou v Gran Chaku parkety?”

“Vždyť sedím, pokud je mi známo, na koni, či ne?”

“Hory nejsou pampy, seňore. A ani kůň všude nemůže. Co když vám pojde nebo se zmrzačí?”

“Se vším jsem, smímli to tak říci, předem počítal: mám přece záložní. Leč, dovolíteli, nejsme nikterak odkázáni jen, abych tak řekl, na milost přírody, neboli naturae, jak praví latiník.

Nalezneme tam, ehm, jaksi přátele.”

“Koho, prosím vás?”

“Družinu Otce jaguára.”

“Není možná, vy se s ním znáte?”

“Tedy jaksi zajisté. Seznámili jsme se, abych tak řekl, již Buenos Aires. Vyjel, ehm, o něco dříve, leč troufám si jej tak říkajíc záhy dostihnouti.”

“Nu, jestli je tomu tak, budete v dobrých rukou. El Padre Jaguar byl tady u nás, říkal, že míří k laguně Porongos, zdrží se tam prý dva dny.”

“Nu prosím, vážený, setkáme se s ním tedy, abych tak řekl, již zítra navečer.”

“A Otec jaguár ví, že hodláte vykopávat předpotopní zvířata?”

“Ovšem, smímli to tak říci. Dokonce mne, ehm, ubezpečil, že v Gran Chaku jich naleznu tak říkajíc, co hrdlo ráčí.”

“A sám vás pozval, abyste sem za ním přijel?” zeptal se poručík nedůvěřivě.

“To tedy jaksi, po pravdě řečeno, nikoli tak zcela. Žádal jsem, aby nás, ehm, přijal do své družiny, leč Otec jaguár tak říkajíc odmítl, neboli repudiavit, jak praví latiník, smímli to tak říci.”

“To jsem tušil. Otec jaguár má myslím jiné starosti než sbírat staré kosti. Pustil jste se zkrátka za ním na svou pést.”

“Možno to tak tedy, ehm, říci. Do jisté míry tajně neboli furtim seti latenter, jak praví latiník.”

“Obávám se, seňore, že latinu znáte mnohem lip než Otce

jaguára. S otevřenou náručí vás nepřivítá, tomu věřte. Přátelsky vám radím: vraťte se, dokud je ještě čas. Hledejte si své milované kostry v pampách, válí se jich tam habaděj a není to zdaleka tak nebezpečné jako někde v Gran Chaku, kde číhá na každém kroku jaguár a Indiáni.”

“Pokud jde, vážený, abych tak řekl, o Indiány, sdělil jsem vám již tedy jaksi svůj názor. A, ehm, jaguár? Někdy bývá člověk, smímli to tak říci, nebezpečnější než kterákoli šelma. Kupříkladu jistý kapitán ze Santa Fé. Hodlal nás, ehm, uvrhnouti do vězení, nemýlímli se.”

Poručík zpozorněl.

“Kapitán v Santa Fé? Tam je touhle dobou jenom jeden jediný, kapitán Pellejo. Ten že vás chtěl nechat zavřít?”

“Zajisté, smímli to tak říci. Z pouhého nedorozumění arciť, které jsme, abych tak řekl, ani nezavinili, pokud se pamatuji.

Chceteli zvěděti podrobnosti?”

“Velice vás prosím.”

A důvěřivý vědec dopodrobna vyklopil celé dobrodružství

cuartelu v Santa Fé. Poručík se tvářil stále vážněji, čím dál pozorněji se díval na malého vědce a teprve teď se mu zřejmě rozbřesklo, proč si takový podivín vyjel jen tak nalehko a sám do pohraničního území a do Gran Chaka. Tak tedy plukovník

Glotino, nu to je jiná! A on ho tady přemlouvá a přesvědčuje…

tak sotva doktor skončil, po krátkém váhání nezvykle stroze prohlásil:

“Velice lituji, seňore, ale situace se želbohu poněkud mění.

Kapitán Pellejo je totiž můj nejbližší představený. Pokud vím, nastoupil dnes inspekční cestu po hraničních pevnůstkách. Dneska je v Uchales, zítra navštíví patrně nás. Uděláte nejlíp, když zmizíte, dřív než se objeví. Můžeteli, vyhněte se mu, radím vám dobře.”

“Neračte míti, abych tak řekl, nejmenších obav. Nemám z něho nižádného strachu.”

“To už je vaše věc, seňore. Se mnou je to jiné: jsem kapitánovi podřízen a jemu také za vše odpovídám. Dozvíli se, že jsem vás přijal do pevnosti, nepochybně mě stihne jeho hněv. Ujišťuji vás: nikterak to neznamená, že vám chci odepřít přístřeší, ale… Přidělím vám nocleh v jedné z chat.”

Vstal, uklonil se a odešel, skálopevně přesvědčen, jak geniálně to vyřešil: plukovníka Glotina si nepohněval, když nedal najevo, že prokoukl skrznaskrz jeho inkognito, a přijal ho slušně, leč jako cizího, a kapitána Pelleja si také nerozhází, pokud se dozví, že tady pohostil, s patřičným odstupem arciť, toho, kdo ho v Santa Fé tak chytře oklamal a koho navíc nemá zřejmě v lásce ať už jako plukovníka, nebo takzvaného vědce.

Za chvíli se přihnal chirurg, že prý doktora zavede do ranče, kde mají přenocovat.

“A tedy jaksi kde jest, ehm, pan poručík? Cožpak nepřijde, abych tak řekl?”

“Těžko. Hrubě rozladěn. Důvody neznám. Jistě zas rozepře, což?”

“Ani v nejmenším, smímli to tak říci. Patrně, pokud se nemýlím, nelíbilo se mu tedy jaksi moje, ehm, vyprávění, neboli enarratio, jak praví latiník. Nu což, půjdeme na lože, vyrazíme, dovolíteli, nazítří časněji. Z jistého důvodu…”

V nízké chatrči ležel už Fritz a čekal na ostatní dva nocležníky.

Vojáci se na poručíkův rozkaz nakvap vystěhovali a ani pohledem teď nezavadili o podivné cizince, které ještě před chviličkou hostili jako dobré známé a přátele. Lojová svíce v baňaté tykvi truchlivě osvětlovala hliněné holé zdi a podlahu pokrytou zalévanými, svěže zelenými drny.

Uložili se do rozkládacích sedel, v tu ránu usnuli a spali jako zabití. Probudili se dřív než vojáci, nikde nezahlédli ani človíčka, dokonce ani stráž, a kterak by také mohli, když poručík vydal přísný rozkaz vyhnout se té podezřelé trojici, jak sedá.

Osedlali si koně, otevřeli bránu do corralu a bez rozloučení neboli insalutatis salutandis, jak praví latiník, vyjeli do jitřní rosy.

Cestu k laguně Porongos znal don Parmesan i Fritz, zabloudit tedy nemohli, a tak ujížděli až do samého poledne; pak bylo třeba na chviličku zastavit. Doktor už dneska seděl v sedle o mnoho lip než včera, přesto však toho měl za celé půldne tak právě dost. Po vodě ani památky, ale na svěží šťavnaté pastvě se koně bez pití mohli obejít, a lidé museli. Měli však hlad a malému učenci

nezbylo než chtě nechtě uznat, že poručík nemluvil do větru: od rána skutečně nespatřili, kromě supů nad hlavou, jediného živého tvora, natož pak kořist k obědu.

Štěstí že si včera prozíravý chirurg koupil od vojáků za půl dolaru pořádný kus hověziny. Teď ji vytáhl, očistil, poctivě rozdělil na tři stejné díly, a nabídl na prodej. Samo sebou že za cenu přiměřenou kritické situaci, velké poptávce a malé nabídce, tedy s notným výdělkem. A tak doktor Morgenstern musel za prostinký oběd v pampě klopit stejné jako někde v přepychové restauraci, neboť od zásady, že se každý musí o proviant starat sám, anebo platit, neustoupil don Parmesan ani o střevíc.

Nasbírali suchou trávu, rozdělali ohýnek a ve svorné družnosti opékali každý svůj díl masa. Stačilo jim jen taktak, a to ještě přidal doktor dobrou polovinu ze své porce hladovému Fritzovi

neblahé obavě, aby ho nakonec nesplivl pěkně navrch jako

zákusek, vědec nevédec.

A při další cestě přičinlivě napínali zrak i sluch, jen aby jim neproklouzla vhodná večeře. Don Parmesan i Fritz drželi pušky pohotové, rozhlíželi se, až jim lezly oči z důlků, ale kde nic, tu nic, pampa byla jako po vymření. Čekala je zřejmé svízelná noc: prázdným žaludkem se spává stejně špatně v Juterbogku, ve Stralau i v Argentině.

Odpoledne rychle uběhlo, pomalu se smrákalo, večer na krku,

po něčem k snědku pořád ani potuchy. Fritzovi už kručelo v žaludku jak v rozeschlých varhanách, chirurg posmutněle věsil hlavu a jen doktor statečně přemáhal jarou silou ducha nízkou žádost těla.

“Sláva!” zvolal náhle don Parmesan. “Večeře! Znamenitá

pochoutka. Specialita zdejších pamp.”

“Co? Kde?” sípal Fritz.

“Viscacheras! Tamhle vlevo! Vyhrabat a mírně opéci. Velice plachá stvoření.”

Viskača je hlodavec o málo větší než divoký králík a k snědku se hodí, jen když není zbytí. Vyhrabává si mělko pod zemí nehluboké nory s několika vchody v malém kopečku podobném nízkému

mraveništi. Žijí pospolitě, vždy několik rodin v jedné stavbě, jen zásoby si shromažcíuje každá zvlášť; s oblibou sbírají nejrozmanitější věci a tahají je k norám, takže gaučo, když náhodou v pampě něco ztratí, jde se vždycky nejdřív podívat za nejbližšími viskačami, a zpravidla to tam v pořádku najde jako v úschovné.

V kopečku, který objevilo bystré oko dona Parmesana, byly čtyři díry, zarostlé nizoučkou trávou. Seskočili s koní, obklíčili příbytek své dosud živé večeře, Fritz se ozbrojil puškou, doktor chirurgem rýči a začali rozhrabávat noru ze dvou stran.

Spíš než s puškou je na viskači radno chodit s klackem nebo sukovicí; náhodou však stála při Fritzovi štěstěna: jakmile vykoukl první poděšený hlodavec, duchapřítomný lovec stiskl spoušť, zásah!, podruhé, a zase trefa!, dva kousky snad budou stačit.

Uložili rýče zpátky do tlumoku, kořist přivázali k nákladním sedlům a s mnohem lepší náladou uháněli dál.

Brzy se v dálce na severu objevily stromy, neklamné znamení, že nablízku je voda; také tráva houstla a půda byla stále vlhčí, laguna Porongos už byla nedaleko. Slunce právě zapadalo, když před sebou spatřili lesknoucí se hladinu.

Poslední kus cesty sledovali zřetelnou stopu velké skupiny jezdců; ulehčené si oddychli: konečně narazili na družinu Otce jaguára. Ze všeho nejraději by byli jeli dál, jen aby už byli s nimi, ale setmělo se příliš rychle, a tak nezbylo než zastavit a přenocovat.

Odsedlali koně a zlehka jim spoutali přední nohy, aby se

zvířata mohla sice pást, ale nezaběhla bůhvíkam; ostatně koně pampách žijí stále pohromadě, takže nebyl strach, že by po nich museli ráno pátrat v širém okolí a po každém zvlášť.

Pak se dali do přípravy ohně: nasbírali suché klestí z divokých citroníků, které hojně obrůstají osamělé laguny, natrhali starou trávu a vyschlé plavuně, a sotva vzplály první plaménky, pustil se do díla věhlasný chirurg: zručně a s elegancí na slovo vzatého odborníka stáhl a vykuchal oba hlodavce a za okamžik to už vůkol vonělo jak o švábském posvícení.

K večeři a na snídani měli ted jídla dost, zato žízeň nebylo kde uhasit: laguny v pampách mívají sirnatou, sodnatou či slanou vodu v hojném výběru i množství, ale pitnou málokdy. Nezbývalo než hned po večeři rozložit sedla, zabalit se do ponč a uložit se při ohništi k spánku bez chladivé vody v útrobách. Spravedlivý usne třeba v pekle, a protože naši tři navýsost spravedliví měli navíc těle ještě hodně přes sto kilometrů, usnuli, jako když je do vody hodí. Ani lezavý ostrý vítr jim příliš nevadil.

Probudilo je až ranní slunce. Dojedli studené zbytky večeře, poklidili tábořiště a harcovali po včerejší stopě dál. Táhla se zprvu podél laguny, zanedlouho však odbočila: kolem zuhelnatělých ohnišť byla tráva zdupána a spasena v širokém kruhu, tady zřejmě jezdci tábořili. Ale kdo a kolik jich tu bylo a kdy se odtud vypravili, to už naše trojice uhodnout anebo zjistit nedovedla ani celé sbírky stop.

Za chvíli však donu Parmesanovi přece jen začalo cosi vrtat hlavou: stopa totiž z ničeho nic odbočila od laguny přímo na severovýchod.

“Podivné! Váš názor, seňore? Skutečně stopy Otce jaguára?”

“A čípak teda?” nechápal Fritz ty rozpaky. “Otec jaguár má sebou štyryadvacet mužů, a tábor na to vypadal, či ne?”

“Velice správně! Ale ten směr! Gran Chaco na sever. Nanejvýš na severozápad. A tyhle stopy čistý severovýchod. Podstatný rozdíl!”

“Pak tedy, smímli to tak říci, měl jaksi Otec jaguár dozajista pádný důvod, proč se uchýliti, abych tak řekl, od hlavního směru.

Takováto, ehm, změna kursu není v pampách tak říkajíc ničím zvláštním, nemýlímli se,” poznamenal doktor Morgenstern jako ten nejzkušenější gaučo.

“Navrhuje tedy Vaše Milost?”

“Sledovati jaksi stopu dál, že ano. Nedomnívám se, smímli to tak říci, že bych se mohl podstatněji pomýliti. Jest známo, že Otec jaguár mířil tedy jaksi k této laguně, neníliž pravda, u laguny jsme také stopu nalezli, ergo vyplývá, že tato jest stopou Otce jaguára to zvu logikou, abych tak řekl. Spolehněte se na mne, čítával jsem, pokud se pamatuji, v raném mládí hojnou měrou spisy, ehm Cooperovy. Bývalo tam vždy poměrně dosti poučných slov všelikých stopách, šlépějích a o podobných věcech, nemýlímli se, že ano.”

“Slovo odborníka! Nu prosím. Jak je libo!” ušklíbl se chirurg pobídl koně k severovýchodu.

Stopa vedla přes rozsáhlou step, široko daleko jen modrá obloha a zelená tráva, čím dál od laguny nižší a bledší. K polednímu narazili na čistý pramen, i zde zůstaly všechny známky toho, že tu tlupa jezdců seskočila k odpočinku, a aby utišila žízeň.

Ochotně si dali říct i oni: dosyta se napili, napojili koně a nechali je pást a blaženě se natáhli do svěží trávy. Teprve za hodinu znova nasedli.

Doktor vzal na potaz kompas; domníval se zřejmě, že na

dalekou cestu takřka napříč světadílem je tenhle titěrný přívěsek řetízku od hodinek ažaž dostatečnou výbavou. Po dlouhém

veledůležitém natáčení, obracení, potřásání a ťukání konečně vyzkoumal, že stopa odbočuje stále více k východu.

“Čím dál lepší!” vrčel vztekle chirurg. “Gran Chaco, a na východ! Má úcta! Leda Pernambuco. Nebo Svatá Helena a potom Maroko, budeli libo. Navrhuji obrátit! Nebo aspoň vlevo v bok.”

“Já pojedu, jestli dovolíte, přesně, ehm, po téhle, abych L

tak řekl, stopě!” prohlásil tvrdohlavě doktor Morgenstern. “Kde jsou stopy, smímli to tak říci, jsou i lidé, a kde jsou lidé, nemýlímli se, tam se najde rovněž něco k snědku.”

“čistočistá pravda!” přidal se Fritz. “Jedu s nima, pane doktor.”

Dva proti jednomu, don Parmesan tedy kapituloval; argument s jídlem přesvědčil i jej.

“Jak račte! Hlad je špatný rádce. Ale ještě horší spolujezdec.

Hrome, nikde nic. Ani hraboš. Nepříjemné! Samý sup. Velice hnusní ptáci! Naprosto nepoživatelní.”

Vyrazili, ale hladu neujeli; také žízeň je zas brzy dohonila.

Přitáhli si opasky a zmlkli. V ústech měli sucho, okoralé rty.

Pozdě odpoledne zarazil chirurg zčistajasna koně, ukázal kamsi dopředu a vyschlým hrdlem sípí:

“Znamenité! Večeře na obzoru.”

I ostatní už spatřili daleko v pampé vysokého nohatého ptáka: tloukl zobákem do země a jezdců si valně nevšímal.

“Masa jako ze tří amputací! Ale tiše!”

“Netěšte se předem,” chraptěl Fritz, “dostat ho, to nebude asi žádná maličkost. Ulovit takovýho pštrosa je přej hrozně těžká fuška.”

“Strašně obtížná! Vaše Milost dokonale informována. Uteče nám. Běda.”

“Nechápu, abych tak řekl, v čem tkví problém,” vmísil se do hovoru malý učenec. “Věda, smímli to tak říci, a najmě, ehm, zoologie, kamž, nemýlímli se, patří taktéž nandu pampový neboli Rhea americana, jak praví latiník, nás učí, že zmocniti se tohoto ptáka z nadřádu běžců není z vědeckého hlediska, že ano, žádný problém. Ochotně vám sdělím, kterak to nejlépe učiniti.”

“Tak vida! Aspoň jednou v životě mi věda dopomůže k večeři,”

ožil Fritz.

“Ven s tím!” zvolal don Parmesan. “Zbytečně moc řečí,

nandu pryč. Nepříjemně rychlý běžec.”

“Tedy jaksi, dovolíteli, zoologická věda nás tak říkajíc učí, že pštros, jehož je nandu, abych tak řekl, blízkým příbuzným, že ano, velice rád skrývá hlavu do písku.”

“A dál?”

“Nuže tedy to jest jaksi vše. Donuťte ho nějak, smímli to tak říci, aby učinil, co pravím, a uloviti jej již bude hračkou, nemýlímli se.”

“Krutý vtip, seňore! Snad z hladu, omlouvám.”

“Můj bože, jaký vtip? Mne, abych tak řekl, ani ve snu nenapadlo,

“Račte vyzkoušet! Uctivé oslovení, zdvořilá žádost, pštros ochotně svolí, bac, a máte ho!”

“Obávám se, vážený, že takto bychom nedospěli tak říkajíc ke kladnému, ehm, výsledku.”

“Moje řeč. Strkat hlavu do písku! Ani mne by nikdo nedonutil.

Natož pštrosa! Zcela neinteligentní zvíře.”

“Pak ovšem, dovolíteli, velice lituji. Podal jsem, smímli to tak říci, vědecký návrh, praktická aplikace, že ano, jest již jaksi, abych tak řekl, vaše věc. Hovorem se, pokud je mi známo, těžko nasytiti.”

Mluvil zřejmě naprosto vážně a don Parmesan měl užuž na

jazyku něco peprného, vtom se však naštěstí ozval Fritz:

X

“A hádkama taky ne. Račte končit. Už jsem na to přišel.

Myslíte, seňore Parmesane, že, “

“Done, smímli prosit!” přerušil ho chirurg. “Kastilie! Starý rod!”

“No jo, tak teda: doně Parmesane, co myslíte, bojí se pštros koní?”

“Nemyslím, když hladovím. Všechny myšlenky v žaludku.

pštros? Před koněm neuteče, často na pastvinách pospolu.

Dojemná družba. Celé romány!”

“Dobrá, tak to teda prubnem. Schovám se s flintou do trávy, vy dva mi ho velikánským obloukem zkusíte nahnat, a když to vyjde, bac! a budeme mít masa celej balvan, na kolik dní.”

Návrh byl přijat jednomyslně a okamžitě realizován: chirurg odjel vlevo, doktor doprava a hnali se pampou k pštrosovi.

Jihoamerický pštros zvaný nandu se obyčejně chytá bolou,

kterou mu gaučové metají pod nohy; s puškou to jde mnohem hůř: lovec, aby zamířil, musí zastavit koně v trysku, a zatím pštros dávno prchne z dostřelu. Fritzův nápad se mohl podařit jen při nesmírné dávce štěstí, opeřený běžec měl možnost uniknout devětadevadesáti různými směry.

Oba jezdci se blížili k místu, kde se nandu horlivě věnoval svému podivnému zaměstnání: zobákem a oběma tříprstýma

nohama rozrýval půdu, točil se při tom jako na obrtlíku a vůbec si nevšímal dvou cválajících koní a třetího, který se klidně popásal notný kus od něho.

“Ať sem trajcem, esli nebude snášet vejce,” pomyslel si Fritz, nehybně natažený ve vysoké trávě. “Vědít todlenc vo kapánek dřív, namouduši bysem ho bejval nechal dokonat to bohulibý dílo. Z takovejch vajíček mohla bejt amoleta jako lajntúch!”

Jezdci si to konečně namířili přímo k ptákovi a ze dvou stran ho začali svírat; nandu je zpozoroval, až když byli od něho tak na sto metrů. Obrovskými skoky pádil pryč, a jako z udělání přímo k místu, kde číhal Fritz. Vtom uviděl koně, zarazil se, ale pádil dál; pasoucí se kůň ho tedy zřejmě nelekal.

Fritzovi se rozbušilo srdce, všemožně se nutil do klidu, jak velel prázdný žaludek, konečně se pohodlně podepřel, nasadil pevné ručnici a zamířil. Když nandu přiběhl tak asi na pětadvacet třicet metrů, stiskl spoušť.

Třeskla rána, poslední skok, mnohem vyšší než kdy jindy, a pták dopadl, zapotácel se a klesl.

Fritz vyskočil, vyrazil vítězný pokřik, vzal koně na uzdu a pádil ke kořisti; ve stejném okamžiku dorazil i doktor Morgenstern donem Parmesanem. Pyšné li prohlédli úlovek, naložili

mistrovsky složenou, dobře čtyřicetikilovou slepici na nákladního koně a pokračovali, teo už mnohem radostněji, protože

vyhlídkou na večerní hody, v další cestě.

Zakrátko si všimli, že stopy jezdců se obracejí k severovýchodu potom přímo na sever.

“Tak co, už je Vaše Milost spokojená?” zeptal se Fritz chirurga.

“Tímhle směrem se snad teda dostaneme do Gran Chaka, nebo taky ne?”

“Leda na křídlech!” odsekl mrzutě don Parmesan. “Horší než dřív. Směr na Monte de los Palos Negros. Prales, hrůza, divočina!

Dokonale neprostupné. Radil jsem už dříve: víc vlevo, pohodlná cesta k Río Saladu. Volná rovina. Jízda jedna báseň. Zábavná procházka.”

“Už jste tam někdy jel?”

“Pah! Znám jako své boty. Ovšem, ” Don Parmesan se zarazil, a třebas dodal svému ujištění notnou porci ledabylé jistoty, zdálo se, že ve skutečnosti tak jisté nebylo.

Naštěstí se právě v té chvíli naskytl jezdcům pohled, který uondané hladovce rázem zaujal: nepříliš vpředu, trochu doprava od směru jízdy, páslo se stádečko malých jelenů. Bez dlouhého domlouvání strhli koně stranou a hnali se za dalším chodem večeře.

Statný jelínek, patrně vůdce stáda, zvětřil nebezpečí, a pokaždé když se koně přiblížili, odvedl své svěřence o kus dál; vzdálenost se vcelku neměnila, ale sotva jezdci pobídli koně do trysku, přidali i jeleni a plavně, lehce a půvabně odběhli do bezpečného odstupu od podezřelé trojice. Lovci se nevzdávali, vidina chutné pečené byla příliš svůdná; tu se na obzoru objevil tmavý pruh pralesa. Za pár minut ho jeleni dostihli a skryli se mezi stromy. Jezdci zastavili, protože poblíž se přívětivě zaleskla vodní hladina.

“Konec! Pečínka v tahu. Škoda, znamenitá pochoutka. Daleko lepší než nandu. Ápropos: okusily již někdy Vaše Milosti?”

“Já, abych tak řekl, nikdy v životě,” přiznal malý vědec.

“Jakouž chutí, éhm, vyznačuje se nandu pampový, můžeteli nám říci?”

“Stará podešev!” zalkal zoufale chirurg. “Nelze uhryznout.

‘Uff Párkrát přehodit v ústech a spolykat. Jedině hlad donutí pozřít

hužvu.”

“Zajímavé. A nestalo by se, dovolíteli, poživatelnějším dušeno na másle, neboli in butyro, jak praví latiník?”

“Nikdy nezkoušel, seňore. Škoda vzácného tuku. Ostatně: vy račte míti?”

“Nikoli, ehm, nemýlímli se. Ani liberku. Nezbývá než

péci jej, smímli to tak říci, na vlastním sádle, že ano.”

“Na vlastní m?”

“Ehm, tedy zajisté míněno jaksi více méně vlastní sádlo, dovolíteli, onoho ptáka, neníliž pravda.”

“Znamenitý žert! Seňor humorista, haha! Kde by vzal nandu sádlo? Ani gram!”

“Neuvěřitelné! Věda nás přece učí, smímli to tak říci, že každém živém těle existuje, ehm, živočišný tuk, neboli adeps,jak praví latiník, tu v menším, tu zas větším, neníliž pravda, množství, leč vždycky. A ježto, nemýlímli se, jest nandu pták, tedy obratlovec, a tudíž, abych tak řekl, nepochybně živočich, lze právem předpokládat, že při troše jaksi dobré vůle a zvýšené pozornosti musíme nalézti, dovolíteli, alespoň stopu onoho tuku, jak jsem se již zmínil. Z hlediska vědy,

“Ještě lépe! Věda učí, véda omastí. Pah! Rákosové opěradlo chutná lip! Leč dosti žertů! Co teď? Stopa pryč. Znovu vyhledat?”

“Teď? Takhle pozdě?” namítl Fritz. “Za chviličku je večer, pastva pro koně tady je, kousek dál máme vodu, zůstaneme tady, ne? Stopu najdeme až zejtra, času dost.”

Ani ve snu toho podařeného stopaře nenapadlo, že do rána se tráva narovná a po šlépějích nezůstane ani památky.

Zajeli těsně k pralesu a utábořili se, koně pustili do šťavnaté trávy. Z nízké houštiny na kraji lesního porostu vyčnívaly vysoké kaktusy, suchého klestí bylo všude habaděj, nedaleko vyvěral vydatný pramen a rozléval se v nevelké, průzračně čisté jezírko.

Vyšlehly plameny, oheň se rozhořel a naše slavná trojice se jeho mihotavé záři pustila do milého nandu. Oškubat pštrosa jako slepici byl holý nesmysl, stáhli ho tedy jako zajíce a pak vyvrhli.

V žaludku našli kromě zbytků potravy i písek, oblázky, dřevěnou rukojeť nože a rezavou ostruhu se spornou zvíci dolaru; nandu zřejmě nebyl vybíravý a hladově zhltl, na co přišel.

Maso nevypadalo nejhůř a dalo se jakžtakž rozkrájet, zvlášť použilli don Parmesan svých nabroušených chirurgických nástrojů. Další pátrání v útrobách přineslo nový objev: slušný počet vajec různé velikosti, od hrášku až k mužské pěsti. Opatrně je vybrali, leč jak je upravit, když byla ještě bez skořápek?

Fritz si uměl poradit vždy a všude, a pokud šlo o gastronomii, se vším: sebral z vnitřností vše, co bylo k jídlu, rozkrájel, smíchal vejci a pštrosí hašé nacpal do vymyté břišní dutiny, kde se to chystal zvolna podusit, želbohu bez soli a bez pikantních koření.

Především však bylo třeba okusit maso: vybral nejlepší, z obřích pštrosích prsíček, a začal péci jako osado. Sotva první kousek nabodnutý na nůž pěkně zčervenal a zhnědl, zahryzl se do něj, ale hned ho zase vyplivl a zahromoval pěkně po němečku:

“Fujtajxl, hrom do šlajfu, krucinochamol! Vopečený holinky by musely bejt lepcí. Esli máji rád dubový parkety, pane doktor, ráčej vochutnat, ouplná báseň!”

Malý učenec z vrozené zvídavosti okusil, ale při nejlepší vůli: pozřít to nemohl ani on. Maso opravdu vynikalo jen tuhostí ničím jiným. Don Parmesan vzdychal, jako by hleděl na vlastní pohřeb.

Fritz se však nevzdával, hlad ponoukal jeho vynalézavost

důvtip na nejvyšší míru. Položil několik kusů masa na sedlo, bušil do nich pažbou ručnice, až se zapotil, a pekl znovu. Ale čím déle se maso propékalo v ohni, tím víc kamenělo.

“To mi teda podržte, takovádlenc zlológyje! Kuřata a kvíčaly křepelky a korotvičky a všelijaká ta delikatésni havěť je jak za dva nic a stojí celej majlant, a tudlenc takový hovado vyroste jak hrom, a nedá se užvejknout. Vědět, že má nandu taklenc tvrdou panimandu, namouduši že bysem si nevzal na svědomí jeho

veletuhý živobytí. Jenže co ted a co potom?”

Jako kdyby sama příroda rozuměla té šťavnaté berlínštině! Za Fritzem se něco šustlo, a když se otočil ” Punta en boča!, Ticho!” zašeptal španělsky kvůli chirurgovi chytil ručnici. “Ani hnout!” Vtom zmáčkl spoušť, z hlavně vyšlehl plamen, a šťastně si oddechl.

“Co to… co je… proč to vlastně…,” vyděsil se malý učenec roztřásl se hrůzou.

“Večeře!” utrousil stručně Fritz. “Pořádnej leguán.”

“Leguán?” vyskočil don Parmesan, jako kdyby ho píchl.

“Šťastný člověče! Nejlepší lahůdka světa! Znamenité! Vskutku mrtev?”

“Hned se na to mrknu,” křikl Fritz a spěchal ke stromu pár kroků od nich.

“Opatrně!” volal za ním chirurg. “Nesmírně kousavý tvor!

Pozor!”

Ještěr byl zřejmě v pánu, přesto mu však Fritz pro jistotu rozdrtil pažbou lebku. Pak teprve přispěchal i don Parmesan vítězoslavně mu pomohl odvléci nečekanou kořist k ohni.

“Skutečně leguán!” jásal nadšeně. “Večeře jako u presidenta!

Přímo hostina!”

Leguán zelený neboli iguan je velký jihoamerický ještěr, žijící na stromech při březích vod; za plochou širokou lebkou táhne se mu po hřbetě až k dlouhému ocasu vysoký ostnatý hřeben, který propůjčuje tomuto plachému zvířeti jaksepatří hrozivý vzhled; krátké svalnaté nohy s dlouhými prsty jsou ozbrojeny drápy, pod krkem až k hrudi mu visí vak, který umí podle potřeby varovně nadmout.

Leguáni jsou výtečnými plavci a ještě lepšími šplhouny a lezci; živí se hmyzem, ale stejně rádi slídí po ptačích vejcích a s oblibou okusují mladé pupence, sladké listy a květy; nebezpečné souboje nevyhledávají, při obraně však projevují zmužilost a jejich ostré zuby dovedou natropit notnou paseku. Dorůstají délky až půldruhého metru, z čehož však dobrý metr připadá na ocas, takže zkušenému cestovateli nenaženou příliš strachu. Po leguánech pasou šelmy i člověk, protože jejich maso je chutné, nadobyčej šťavnaté a křehké a výtečně stravitelné.

Jen doktor Morgenstern vrtěl nad tím úlovkem nedůvěřivě

hlavou.

“Pryč s obavami, Vaše Milosti!” hlaholil chirurg, jemuž se nápadně rychle zlepšila nálada. “Královská pochoutka. Jemnější než jehně. Peče se i s kůží. Se vším všudy. Ha!”,

“Dobrotivý bože! Tedy jaksi, abych tak řekl, v životě mne nikdo nedonutí, dovolíteli, pozříti tohoto ohavného plaza.”

“Nikdo nenutí. Alespoň neubude! Však Vaše Milost ochutná.

Nuže, můj díl?”

Ruče se chopil nože a přiklekl, aby zahájil mnohoslibnou

anatomickou obdukci.

“Počkat, Vaše Milosti!” zadržel ho Fritz. “Kdo vlastně střelil tu potvoru?”

“Divná otázka! Vy přece.”

“Správně. Koukněme se, jak někdy dovedete mluvit moudře!

Já tu ještěrku prásknul, patří teda mně. A kdo bude chtít porci, vysází hezky dolárky na dlaň.”

“Platit? Směšný nápad! Jak jste na to, “

“Nachlup stejně jako Vaše Milost, když nám prodávala hovězinu.”

“Já? Kdy? Proč? Ach ano! Vím. To ovšem, “

“Jakýpak ovšem. Dal jste si zaplatit za hovězí, já si dám zacvakat leguáni. Dnešní cena: padesát dolarů za libru. Račte do krámu, panstvo, za chvilku zavíráme.”

“Hloupé žerty, seňore! Naprosto nevhodné.”

“Žádný žerty, Vaše Milosti. Jestli máte dolary, bude večeře, jestli se vám to zdá drahý, spánembohem maucta.”

Uřízl si pořádný kus, nabodl na přichystanou větev a opatrně opékal nad žhavým popelem; zanedlouho se kolkolem linula

převábná vůně.

“Hm!” začichal doktor. “Nevoní to tedy jaksi, ehm nikterak špatně. Pokaváde chutná, abych tak řekl, Iguana tuberculata, jak praví latiník, stejně dobře jako voní, mohl by člověk, smímli to tak říci, do jisté míry dostati i, ehm, chuť.”

Fritz ani nemukl a vážně, soustředěně otáčel maso nad ohněm; od prvního okamžiku věděl, jak to dopadne: pečínka voněla čím dál svůdněji, a když se do ní konečně labužnicky zahryzl, don Parmesan se už neudržel:

“K čertu, seňore! Jaká krutost! Nepohostíte přítele ani soustem?”

“Se mi zdá, že ne.”

“Aspoň ochutnat!”

“Nedám.”

“Drobeček, Vaše Milosti!”

Ne

“l^C.

“Dobrá! Beru dvě libry! Sem s nimi!”

“Výborně! Sto dolarů.”

“{Cuánto?, Kolik? Nestydatá cena! Smilujte se!”

“Každá dobrota něco stojí.”

“Proklatě!” zahromoval don Parmesan a znechuceně vytáhl váček z chiripy.

“Nechtě toho!” zarazil ho Fritz a div nevyprskl smíchy. “Nic od vás nechci. Aspoň vidíte, jaká je to sprosťárna, dávat si platit za kus žvance. S přáteli se máte dělit o všecko: radost, starost, hojnost i bída, nebezpečí, smrt, všecko hezky napolovic. Račte, Vaše Milosti, poslužte si, kolik je vám libo. Ať vám slouží!”

Kdož ví, jestli si don Parmesan vzal tu lekci k srdci; rozhodně se ale nedal dvakrát pobízet: ochotně zastrčil váček, znova vytáhl nůž a ušmikl si pořádný kus ještěřího hřbetu.

Maličký učenec zádumčivě přihlížel a dychtivě lapal sebemenší libý závan křehké pečínky; nakonec to nevydržel ani on:

“Tedy jaksi, abych tak řekl, chutná ta podivná zvěřina vskutku tak převýtečně, jak se to, smímli to tak říci, jeví z vašich fyziognomií?”

“Co se jeví na měj fyzikální anatómyji, to zrovna nevím, ale šmakuje to extraprvotřídně, pane doktor,” odpověděl Fritz s plnými ústy.

“Pak bych tedy jaksi měl snad okusiti, abych tak řekl, i já.

důvodů arciť čistě, ehm, vědeckých, neníliž pravda. Véda, že ano, nás totiž učí,

“No viděj! Depa věda, ta přivede k rozumu i nevěřícného

Tomáše z Jiiterbocku.”

Nabodl na větev dlouhý řízek, řádně ho propekl á úslužně podal svému chlebodárci. Doktor ochutnával zprvu velice opatrně, pomaloučku žvýkal, krčil čelo i nos, konečně zavřel oči a polkl,

když je znovu otevřel, zářila mu tvář jak měsíc v úplňku. Pak popadl zavírák a se vší vervou řízl do pečínky.

“Tedy věru k nevíře, že ano!” volal nadšeně. “Taký ještěr, smímli to tak říci, by snad vskutku zasluhoval zařaditi do nějaké, ehm, vyšší třídy živočišné, neníliž pravda. Neznám vskutku, abych tak řekl, ryby, ptáka ni čtvernožce, potažmo savce, jehož maso mohlo by se tedy jaksi vyrovnati této pečínce. Zmíním se tom, dovolíteli, s patřičnou podrobností ve svém ehm vědeckém pojednání a dám vytisknouti tučným písmem, že Iguana tuberculata jest zvíře nad pomyšlení chutné, neboli sapidum, jak praví latiník.”

Náš trojlístek hodoval s náramným apetýtem ještě drahnou

chvíli; když konečně hostina skončila, zbyl jim ještě skoro celý pštros, zato z leguána sotva kousek ocasu; s těžkým srdcem mnohým přemáháním si ho schovali na druhý den k snídani. Pak spoutali koním nohy, spokojeně se zabalili do teplých ponč sladce, přesladce usnuli.

KAPITOLA SEDMÁ, GIGANTOCHELONIA

Když se Fritz ráno probudil, doktor Morgenstern si dosud hověl náručí Morfeově. Zato don Parmesan už bděl a na čerstvém ohni opékal ještěří ocas.

“Tak počkat!” zařval včerejší šťastný nimrod. “Hned toho

koukejte nechat! Snad mám na ten zbytek taky ňákej nárok, ne?”

Teprv tento hlasitý zákrok vyrval učeného zoologa ze zajetí snů. Bez dlouhého otálení vyskočil a přisedl k ohni, aby se přiživil. Málo naplat, ani v Argentině se leguán nenajde na každém kroku.

Během snídaně si všimli, že v jezírku plave spousta pěkných, slušně velkých ryb: další zpestření jídelníčku, jen jak je dostat vody na talíř? Neměli ani udice, ani čeřeny, a holou rukou mnoho ryb nenachytáš.

“Maličkost!” prohlásil sebevědomě Fritz, v otázkách proviantu vskutku nevyčerpatelný. “Nač máme ponča? Pomůžou nám, pane doktor?”

Zoolog, dozajista zas jen z vědeckého zájmu, ochotné

přikývl. Svlékli se, vlezli do vody, jezírko bylo naštěstí docela mělké, pán se sluhou se chopili ponč, táhli je pod vodou ke břehu a don Parmesan horlivě nadháněl: za chviličku se v trávě mrskalo několik ryb. Po pár výlovech nachytali těch němých obyvatel laguny takovou hromadu, že s nimi mohli bohatě vystačit na dobré dva dny.

Věhlasný chirurg s Fritzem se pustili do kuchání, pak ryby narychlo opekli a každou zvlášť zabalili do čerstvých lupenů; doktor se zatím rozhlížel po okolí.

Jeho vycvičený zrak upoutala náhle podivná skvrna nedaleko pramene: tráva tam byla o mnoho řidší a chudší a spíše žlutá než sytě zelená. Ještě nápadnějším se mu zdálo, že tato neduživá travička živořila v naprosto pravidelném kruhu a že v jednom místě na jeho obvodu nerostla vůbec, bělal se tam jen suchý světlý písek. A písek na hlinité půdě bez jediného stébla trávy, to určitě nebylo jen tak.

Maličký učenec se rázem pustil do pečlivějšího zkoumání.

Záhy bylo korunováno dalším překvapivým zjištěním: vnitřní plocha kruhu tvořila jakousi vypouklinu na způsob nízké skořápky.

“Prazvláštní věc, abych tak řekl,” mumlal si doktor Morgenstern nechápavě. “Vypouklý kruh, a tedy jaksi s nevyvinutou trávou… Půda jest tu přece, nemýlímli se, hojně zavlažena, mastná a černá, tak říkajíc z dokonale zvětralé břidlice… Že by snad byl, ehm, pod prstí kámen či jiná hornina?”

Vytáhl nůž a vrazil ho do země. Čepel pronikla do půdy na pět Šest palců, a narazila na jakýsi tvrdý předmět. Zkusil to na jiném místě a ještě jinde, stejný výsledek v celém tom

podivném kruhu: tvrdý pevný podklad a na něm tenká vrstva hlíny s ubohou travičkou. Nejpodivnější však byl ten podivuhodně pravidelný kruhový tvar. A kde se tu vzal písek? Široko daleko ani zrnko, jen právě na jediném místě obvodu té zvláštní vypoukliny.

Doktor nad tím vrtěl hlavou a zamyšleně rýpal nožem do

neobvyklého nálezu.

“Copak, Vaše Milosti? Zlato? Či kámen mudrců?” volal na

něho don Parmesan, když si všiml, čím se to maličký učenec zaobírá.

“Nikoli, vážený. Písek, smímli to tak říci.”

“A já si zaseje myslel,” ušklíbl se Fritz, “že už ňáká ta předpotopní potvora.”

“Předpotopní, tedy jaksi antediluviální, !” vykřikl doktor vyjeveně vytřeštil zrak na svého nápaditého sluhu. “Že mne to, můj bože, nenapadlo hned! Lopatu! Rýč! Motyku!”

A mával rukama a pištěl a poskakoval jako pominutý.

Fritz se až vyděsil, když viděl svého chlebodárce takhle vyvádět. Tryskem se hnal pro žádané nářadí, tryskem přiběhl zpátky a oba se horečně pustili do práce.

Don Parmesan tomu nerozuměl ani za mák, doktor i Fritz

prohodili těch posledních pár vět ve své přelahodné mateřštině,

pobízel oba horlivce k odjezdu: chtějíli ještě dnes dohonit Otce jaguára, bude prý třeba pořádně přidat do kroku.

Ale jako by hrách na stěnu házel. Doktor ryl jako zběsilý, Fritz mu sotva stačil odhazovat.

“Najdemeli, abych tak řekl, megaterium či tedy jaksi jiného již dávno vyhynulého čtvernožce, že ano,” vysvětlil konečně malý učenec velkému chirurgovi, “a jestliže nám při tom, smímli to tak říci, budete laskavě nápomocen, dostanete, ehm, tisíc dolarů, nemýlímli se.”

“Zřejmě boháč, Vaše Milosti! Mohu brát vážně?”

“Když tedy jaksi říkám,

Tomuhle rozuměl proslavený chirurg výtečně: tisíc dolarů, byť i jen papírových, byla zřejmě pro něho suma královská.

“O pomocníka víc, seňore! K vašim rozkazům!” vyhrkl a chopil se motyky. Kopal teď s Fritzem na obvodu, kde bylo písečné místo, doktor zápolil s lopatou a snažil se odstranit ze záhadného podkladu kruhu nízký drn. Objevila se tvrdá, nepropustná a hladká hmota; při úderu vydávala dutý, dunivý zvuk.

Ted se už doktor zbláznil dočista.

“Heuréka, nalezl jsem!” křičel, až se zalykal. “Můj bože, pancíř! Štít! Ach ano, jest to on!”

Don Parmesan upustil leknutím motyku, i Fritz se polekal

ustrašeně se zeptal:

“Co, co vlastně, “

“Glyptodon, vážení, smímli to tak říci. Glyp, to, don!”

“Probůh! Tisíc dolarů v pekle? Nebo snad také čtvernožec?”

vyděsil se chirurg, který se příliš nevyznal v rozdílech mezi megateriem a glyptodontem a měl strach, jestli se náhodou nelopotil nadarmo, a zadarmo.

“Glyptodon, pravěký pásovec, abych tak řekl, byl, ehm rovněž čtyrnožcem, že ano. A toto zde jest tedy jaksi zcela nepochybně, smímli to tak říci, jeho štít.”

“Tak ven s nim!” volal Fritz, už zase plný statečnosti. “Este by nám moh na těch svejch čtyřech tlapách utýct zpátky do. pravěku.”

“Ach ano, ven s ním, abych tak řekl, leč opatrně, zapřísahám vás. Sebemenší, dovolíteli, poškození, neboli laesio, jak praví latiník, znehodnocuje tak říkajíc takovýto drahocenný nález ehm, nenapravitelně, smímli to tak říci.”

Kopali dál, teď už náležitě s citem; doktor Morgenstern něžně seškrabával s krunýře předpotopní obludy zbylou trochu hlíny, oči mu zářily, tváře planuly radostným vzrušením, ve chvějících se rukou stěží udržel lehkou lopatu. Fritz a don Parmesan odhazovali písek a dostávali se stále hlouběji. Vtom písčitá vrstva zčistajasna povolila, Fritz vykřikl, a zmizel v díře. Chirurg poslední chvíli stačil uskočit.

“Dobrotivý bože! Co… co… co se stalo? Doufám, ehm, , že nižádné neštěstí, neboli infortunium, jak praví latiník.”

“Zmizel! Země ho pohltila. Dočista pryč!” jektal zuby don Parmesan.

“Kdyby tedy jaksi propadl, ehm, smímli to tak říci, celou zeměkoulí, bylo by to pouhých osm set tisíc mil, a to není, nemýlímli se, tak příliš daleko,” pravil malý učenec, jemuž šlo v té chvíli jen a jenom o to, aby neštěstí náhodou nepostihlo ten pra vzácný nález; nahnul se k otvoru a křikl: “Holá, Fritzi, žiješli dosud?”

“Ouplně spokojeně!” ozval se z podzemí jeho sluha.

“Co se, ehm, přihodilo?”

“Nic moc, akorát sem ňáko ztratil rovnováhu našeho milého devatenáctého století a spad sem dyrektně do dylúvyje. Ráčej se taky vobtěžovat dolu, bude jim tady jako v pravěkom pokojíčku.”

Zdálo se tedy, že všechno je v pořádku, nebezpečí nehrozí, ba naopak: že se dostali blíž, a hlavně hlouběji, k želanému rozluštění té předpotopní záhady. Doktor, neodolatelně puzen horečnou zvědavostí, vklouzl opatrně do jámy, která spadala nejprve asi tak čtyři pět stop svisle dolů a pak se šikmo svažovala něco hlouběji. Než se nadál, sjel nohama napřed kamsi pod zem a už seděl vedle Fritze v malé nízké jeskyňce. Otvorem padalo shůry dosti světla, aby se mohl jaksepatří rozhlédnout.

Elipsovitá jeskyňka byla asi dva lokte vysoká a natolik prostorná, že se v ní mohli pohodlně usadit třeba tři lidé; nepatrně vyklenutý strop tvořila ona podivuhodná skořápka matné, tmavě šedé barvy; rovná podlaha, zčásti pokrytá propadlým pískem, byla z udusané hlíny.

“Tak co voni na to, pane doktor? Náramná mamutí jeskyně, co?”

“Tedy jaksi o mamutech, abych tak řekl, nelze hovořiti,” jal se vysvětlovat malý učenec. “S největší pravděpodobností jsme se ehm, dostali tak říkajíc do tělní dutiny glyptodonta, tedy fosilního živočicha, kterého jsem si, smímli to tak říci, dovolil přirovnati k obrovskému pásovci, že ano. Tělo i kostra,

abych tak řekl, dávno zetlely, takže posléze zůstal, nemýlímli se, zachován jen nezničitelný krunýř. A právě tedy jaksi v něm teď, ehm, sedíme, neníliž pravda.”

“Ale”

“Zcela správně, abych tak řekl. Druhdy byl tento pancíř,

arciť naprosto mylně, považován za krunýř megateria, jelikož kosti, smímli to tak říci, tohoto vyhynulého živočicha bývaly roztroušeny poblíže těchto, ehm, nálezů. Avšak znalec, dovolíšli, nemůže nikterak zaměniti glyptodonta s megateriem, byť oba tito tvorové měli tedy jaksi shodné formovanou lebku a klíční kosti, abych tak řekl, s hroty vzestupujícími.”

“Jenže”

“Naprosto správná připomínka. Pancíř, abych tak řekl, jenž kdysi obklopoval zvířecí hřbet a nezakrýval pouze, smímli to tak říci, břišní partie, netvořil tudíž uzavřená okruží, nýbrž sestával, že ano, z šestihranných kostěných plátů a představoval, ehm, tedy jaksi souvislou pokrývku trupu svrchu a z obou stran. Ocas, smímli to tak říci, vězel ve zvláštní kostěné trubici, kteroužto dozajista, jakž jsem přesvědčen, nalezneme též, a pak již snadno a beze všech potíží určíme, kde mělo zvíře hlavu a kde, abych tak řekl, záď.”

“Každý na vopačný straně, pokaváde mi je známo,” prohlásil Fritz moudře.

“Naprosto, ehm, vynikající postřeh,” přikývl maličký

učenec a horlivě proklepával strop i stěny jeskyně; byl skálopevně přesvědčen, že nalezl pancíř pravěkého živočicha a že až odhrabou hlínu, která za ty dlouhé statisíce let vnikla dovnitř, narazí po stranách na boční části krunýře.

“Pošlu sem, abych tak řekl, dona Parmesana,” rozhodl doktor, “vyhazujte hlínu odtud, já zatím budu, smímli to tak říci, pracovati shora. Musíme glyptodonta odhaliti tak říkajíc vně i zevnitř, nemýlímli se. Doufejmež, že s tím při svorné a družné spolupráci budeme hotovi již záhy před večerem, neboli ante crepusculum, jak praví latiník.”

Vydrápal se z díry a zahnal tam chirurga s poněkud hrubšími nástroji, než na jaké byl zvyklý. Sám horlivě odhrabával hlínu pancíře, až se mu po čele řinul pot. Nadšení z nenadálého objevu pomýšlení na slávu, jíž se mu doma dostane, dodávalo mu nových nových sil.

Teprve kolem poledního k nesmírnému zklamání zjistili, že i

nejde o celistvý pancíř, ale jen o vrchní skořepinu nad dutinou hliněnými stěnami: Fritz s chirurgem se totiž prokopali jednou stranou na denní světlo, aniž’ by narazili na cokoli jiného než na ztvrdlou zeminu.

“Tak to viděj, pane doktor. No nic, zmejlená neplatí. Holt žádnej pancejř, nanejvejš ňákej vrchní štít.”

“Můj bože, Fritzi! Naprosto geniální myšlenka, neníliž pravda!

Jak velmi jsi ulehčil, smímli to tak říci, mému trpce zklamanému srdci! Již jsem se domníval, že všechna naše práce, všechna lopota ukáže se marnou a bude vniveč, že ano, tvá trefná poznámka však, abych tak řekl, přesvědčila mne o pravém opaku a vlila mi do žil novou naději. Naprosto správně! Tento živočich nosíval druhdy na hřbetě jakýsi okrouhlý štít, neboli clipeus, jak praví latiník.

kterýžpak tvor až dodnes nosí podobný vypouklý štít? Nu? Věda nás učí, že tak říkajíc ten, jenž sluje testudo, neboli želva. Nikoli tedy, abych tak řekl, pásovcem, leč pravěkou želvou jest to, co jsme dnes tady, ehm, společně vykopali. Pravěkou želvou

obrovských rozměrů! Slyšeli jste až dosud, vážení, o nějakých fosilních želvách, abych tak řekl?”

“Vod samého narození sem neměl tu česť,” odpověděl za oba kopáče Fritz, jelikož chirurg stejně nerozuměl německy, a i kdyby fosilní želvu tak jako tak nikdy neviděl.

“Já také nikoli!” volal nadšeně doktor Morgenstern. “A v tomť tkví právě, smímli to tak říci, vlastní význam objevu, že ano. Jaké štěstí! Jaká to slast! A jaká sláva, až se zvěst o tom rozletí, abych tak řekl, po učeném světě z mé drahé otčiny! Až vejde, neníliž pravda, ve všeobecnou známost, že právě já jsem vykopal, a jako první!

antediluviální želvu obrovských rozměrů!”

Rozběhl se k prameni, donesl plný klobouk vody a opatrně, takřka posvátně omýval poloodhalený štít.

“Můj bože, Fritzi! Nuže pohleď, že jsem měl pravdu! Není

nemůže to tedy jaksi býti pranic jiného než rohovina, tvrdá a, ehm, silná rohovina hřbetního krunýře obrovské praželvy.”

“Vo to nic, pěkný by to bylo, jenom aby v tom zaseje nebyla ňáká ta ptákovina: nejdřív pásovec, potom bůhvíjaká želva, a než stačime mrknout, třeba předpotopní rosnička.”

“Rosnička, neboli hýla, jak praví latiník? Holý nesmysl, abych tak řekl!”

“Akorát že želvy mívaj takovýdlenc štíty dva, esli se nemejlim, my smě našli jeden.”

“Neboť druhý, nemýlímli se, teprve nalezneme. Maso mezi

nimi, ehm, dávno vyhledal zub času a vznikla tato dutina.

Odstraňmež vrstvu hlíny pod nohama, a objeví se dozajista chybějící prsní štít!”

“Možný to je, vozejvalo se to tam ňáko dutě.”

“Nuže prosím! Zdaliž to tak říkajíc nepotvrzuje mou, abych tak řekl, vědeckou hypotézu? Vzhůru do práce, vážení!”

“Ale snad raci až po vobědě, esli můžu radit. Vod samého rána smě neměli v hubě a vědou se s vodpuštěnim člověk nenají. Máme přecejc rybky jedna báseň.”

Aby získal pro svůj návrh podporu, vysvětlil struěně chirurgovi co a jak, že sice neobjevili pásovce, ale želvu, naštěstí rovněž čtyrnožce, takže dolary jsou v suchu, jen co najdou prsní štít,

don Parmesan bouřlivě souhlasil, že po vydatné krmi se bude hledat rozhodně lip než s prázdným žaludkem a že je nejvyšší čas zasednout tudíž k obědu. Maličký učenec se tedy neochotně a těžkým srdcem podrobil.

Na jídlo však neměl ani pomyšlení. Milerád se zřekl i té chvíle odpočinku, netrpělivě se chopil rýče, odhrabával půdu kolem krunýře, oklepával ho, poslouchal, zkoumal i dno jeskyňky, zníli doopravdy dutě, a když se přesvědčil, že ano, celý blažený se zase drápal ven. Přiběhl k ohni, zhltl pár soust, ale hned zas vyskočil vysvětloval:

“Tedy jaksi nemohu. Zbytečné zdržování, smímli to tak říci.

Žaludek, neboli stomackus, jak praví latiník, není schopen přijmouti ni sousto.”

“Daji si poradit, pane doktor,” napomínal ho otcovsky Fritz, “nemůžou mi přecejc kvůli ňáký želvě umřít hlady u plnejch talířů!

Škoda nadějného života, a dyrektně na samým prahu slávy.

Copa by si počala ta jejich zologlická věda.”

“Kvůli nějaké želvě, ó hrůza! Taková nevědomost! Dovedešli si vůbec, abych tak řekl, představiti, jak nevídaný, ojedinělý mimořádný je to nález? A těch starostí, neníliž pravda, kolem.

Nevím ani, kde mi hlava stojí.”

“Tomu už teda nerozumim. Želvu máme, tak jakápak starost’?”

“Můj bože! Třebas jen jméno. Kterak ji vhodně nazvati, již to mne trápí.”

“Jakýpak nazejvání! Jednou se menuje želva, tak co.”

“Tedy ovšem zajisté, abych tak řekl. Leč vědeckého jména, smímli to tak říci, dosud postrádá.”

“Jo, tejkon ať jim holt vypomůže ten jejich zdatnej latiník. Jak se řekne po latincku ta nejvěčí veleželva?”

“Ckelonia mydas, nemýlímli se. Jenže tato zde jest, smímli to tak říci, antediluviální, a tudíž, ehm, dávno vyhynulá, zkrátka dobře praprapředek všech dnešních želv, že ano. A navíc mnohem, abych tak řekl, větší než všechny želvy obrovské, které až dosud, neníliž pravda, žijí na této planetě.”

“Rozumím. Prostě ten nejvobrovitější Herkules a želví velegigant”

“Můj bože, zadrž! Mám to!” vyhrkl učenec a slastně strnul.

“Gigant! Jak znamenité, skvělé, smímli to tak říci! Odedneška nechť se zove Gigantochelonia ! Ach, má drahá želva! Jaké vznešené, ehm, trefné jméno! A později… až nález bude tak říkajíc popsán, prozkoumán a uznán, připojí se možná, jaká rozkoš, nálezcovo jméno! Gigantochelonia Morg. Můj bože!”

A všecek rozechvěn vytáhl zápisník a pečlivě si poznamenával to velevzácné jméno.

Don Parmesan a Fritz už zatím dojedli, slezli do jámy a začali vyhrabávat prsní štít; doktor Morgenstern se znova pustil do hřbetního krunýře. Neviděl nic než svoji slavnou Gigantochelonii pozorně prohlížel každičkou očištěnou píd.

Jak by si byl mohl povšimnout, že se stejnou pozorností je prohlížen i on!…

Na východ od tábořiště naší trojice objevila se totiž tlupa jezdců síle asi padesáti koní; mířila nejspíš k stejnému prameni, kde malý učenec pracoval v té chvíli na svém světoborném objevu. A takřka zároveň se na jižním obzoru vynořilo pět černých bodů; byly však ještě příliš daleko, jen jako nepatrné pohyblivé tečky na světlé obloze.

Velký houfec se dostal už mnohem blíž; tvořili ho Indiáni a dva běloši. Indiáni byli ozbrojeni luky a šípy, dlouhými oštěpy foukačkami, jen jediný z nich, zřejmě náčelník, třímal ručnici.

Běloši v krojích gaučů měli přes ramena rudomodře pruhovaná ponča, u sedel pušky, za pasem revolvery, přes prsa pásy s náboji.

Mladší a menší byl espada Antonio Perillo z Buenos Aires, starší větší onen hromotluk, který ho doprovázel k Salidově quinté spatřil tam v záři pochodně tvář Otce jaguára; oba jeli s náčelníkem rudochů v čele kavalkády.

Klusali mlčky podél pralesa; vtom dlouhán zvedl ruku, zarazil koně a prudce se obrátil k rudému náčelníkovi:

“[Caramba! Nejsme tu sami. U jezírka je nějaký člověk, a dokonce s lopatou nebo co to má!”

Tlupa se zastavila, rudoch pohlédl naznačeným směrem a ozval se prachbídnou španělštinou:

“Bledá tvář u pramene. Našla naši skrýš, chce vykopat.

jVayamos!, Kupředu!”

“Stůj! Není spěch!” zarazil ho dlouhán. “Nejdřív zjistíme co jak. Ten nám neuteče, je sám.”

“Nevadí, jestli on sám, nebo ne,” zuřil Indián. “Bledé i rudé tváře mi dali jméno Brazo valiente, Udatné rameno. Udatné rameno náčelník Abiponů, Abipon nebojí žádného nepřítele!”

“Vím a nepochybuji o tvé statečnosti. Jenomže, kdo to je?

Má s sebou nářadí… určitě zrada! A vida, přece jen není sám! Vidí m pět koní…”

” Caramba!” zbystřil náhle zrak Antonio Períllo. “Skrček…

rudém kroji… je tohle možné? U čerta! Jestli mě neklame zrak, ulovíme dnes pěkného ptáčka! Rozuměj: to je ten plukovník, co se Buenos Aires vydával za toho potrhlého vědce!”

“[Demonio! Víš to určitě?”

“Dám na to krk! Škoda že tady není Dlouhý José, viděl ho

zblízka zrovna tak jako já, pálil po něm v quinté starého Salida.

Nu co, nevyšlo to tenkrát, vyjde to dnes. Aspoň mám důkaz, že jsem se nemýlil. Jak by se nějaký všivý knihomol mohl dovědět …

No jasně, plukovník Glotino to je, mizera prokletý! Věší se nám na paty a v jednom kuse strká prsty do našich věcí. Adelante!

Kupředu!” zařval vztekle a vytrhl z opasku revolver.

“Klid!” napomenul ho dlouhán. “Jen se neukvapovat. A hlavně ho neoddělat jen tak zadarmo. Nejdřív z něj vytáhnem, co tady chce, proč za námi slídí a jak se dozvěděl, že… Odprásknout ho, to není žádný kumšt, ale dostat ho živého a získat rukojmí, to bych si dal říct.”

“Vidí můj bílý bratr?” ozval se z ničeho nic náčelník a ukázal jihu; pět drobných bodů se zatím jaksepatří zvětšilo: bylo už vidět, že jsou to jezdci.

“Odtamtud by měl dorazit kapitán Pellejo,” poznamenal espada.

“Chtěl přece přijet k tomuhle prameni, nebo snad ne? Lest zřejmě vyšla: náš hlavní spojenec, a dostal rozkaz k inspekci pevnůstek!

Kozel zahradníkem, to se povedlo! Pevnosti i s posádkami nám spadnou do klína a naši Indiáni budou mít volnou cestu. Určitě to je on.”

“Dobrá,” přikývl dloubán, “usnadníme mu tedy práci: lapneme panu kapitánovi toho vypráskaného plukovníčka sami.

Podívejte, teď by to šlo. Zalezl do díry. Obklíčíme palouk.

fCabalguemos! A pochytat koně! Kupředu!”

Tlupa se rozvinula a tryskem cválala k tiché laguně…

Fritz s donem Parmesanem odkryli zatím hlínu ze dna jeskyňky.

Každý úder motykou nebo rýčem svědčil o tom, že vespod je skutečně dutina. Nakonec narazili na jakýsi rošt ze silných, jen hrubě přitesaných větví, spojených několika příčnými břevny.

Pár jich vypáčili, a objevili prostor o mnoho větší než horní, ve kterém stáli. Ležela v něm vyrovnána pěkná řádka soudků ovázaných kůžemi napuštěnými pryskyřicí a podlouhlé, stejně důkladně zabezpečené balíky. Jen s největší námahou se Fritzovi podařilo jeden vytáhnout. Rozřízl obal V balíku, jedna vedle druhé, byly uloženy nové, pečlivě naolejované vojenské ručnice!

“Hrom do šibenice! Teda todlencto je mi překvapení!” vydechl jako ve snách. “Jaktěživo by mi nenapadlo, že můžou mít

předpotopní želvy takovýdlenc střívka! A v těch soudkovitejch žaludkách bude nejspíš střelnej prach a volověný zrní., Hej, pane doktor! Rychle sem! To budou koukat, co smě jim našli.”

“Tedy jaksi dozajista prsní štít, neníliž pravda. Nu sláva bohu!”

“Štít? Náhodou ouplně jinačí druh válečného nářadíčka. Sou tak vod tej dobroty a ráčeji nás poctít svou milou náštěvou.

Sválně, co tomu řeknou.”

Maličký učenec odložil rýč a vklouzl do otvoru, právě ve chvíli, kdy o něm mluvil, poněkud neuctivě, o kus dál seňor Perillo.

“Tak jen se na to ráčej podívat! Už před potopou světa rostly na tejdlenc prašivěj zeměkouli flinty a podobný cerepetičky.

Počitám, že tudleten vobjev bude milijónkrát zajímavější než celá ta jejich gigantochameleónyje i s nožičkama. Že eště v životě neviděli pračlověka, kerej by v tom slavnom dylúvyjum vyráběl ručnice a střelnej prach, nebo snad jo?”

Nešťastný učenec div neomdlel: takovéhle překvapení bylo

přece jen trochu moc. S ústy dokořán, s očima vytřeštěnýma a rukou na srdci stál nad balíkem zbraní a nebyl schopen slova, jen bezmocně lapal po dechu.

“Prokrindapána, vzpamatujou se přece!” zatřásl jím Fritz.

“Rrručnice…,” vykoktal konečně doktor Morgenstern. “Můj bože! To jest vskutku případ, abych tak řekl, který… Leč snad by… jenomže… Nuž tedy dobrá. Nutno říci,

Avšak co bylo nutno říci, toho se už vědecký svět želbohu nedočkal. Hluk a kroky shora vyrvaly ho z předpotopní fantazie do pramálo fantastické přítomnosti. A sotva vystrčil hlavu, aby zjistil, jaká nová pohroma na něho přikvačila, spatřil věci, kterých se dozajista ani ve snu nenadal: u jejich koní a zavazadel stál hlouček Indiánů a dva běloši mu strkali pod nos proklatě výmluvné revolvery.

“Tak lezte, seňore,” ozval se drsně jeden z nich. “A vaši páni společníci jakbysmet! Chceme si s Vaší Milostí promluvit pár slov.

žádné hlouposti, nemíníme ses vámi mazlit!”

“Dobrotivý bože! Seňor Perillo, nemýlímli se!” zvolal překvapeně malý učenec, když poznal řečníka.

“Náhoda, co? Tak honem! jPronto! A jak jsem řekl: nenuťte nás k nejhoršímu!”

“Naprosto ne, vážený, abych tak řekl,” odpověděl zoolog vážně.

“Svědomí mám, ehm, čisté a komukoli mohu, smímli to tak říci, pohlédnouti klidně do očí.”

Vydrápal se z jámy, Fritz a chirurg poslušně za ním. Když Perillo spatřil dona Parmesana, nezdržel se výkřiku překvapení: “El Carnicero! Vy tady, a v téhle společnosti? U všech dáblů, seňore!”

“Done, mohuli prosit. Starý kastilský rod. A proč tu? Doprovod, Vaše Milosti. Cizinci. Gran Chaco.”

“A účel, mohuli se zeptat?”

“Zvířata, seňore.”

“Cože? Jaká zvířata? A mluvte vážné!”

“Naprosto vážně, Vaše Milosti. Předpotopní. Tedy: antediluviální, správněji řečeno.”

“Tak dost! Už ani slovo! Považoval jsem dosud Vaši Milost za člověka, který má sice o kolečko víc, ale do politiky se neplete.

Nu, zmýlil jsem se zřejmě.”

“Ani nápad! Politika zcela mimo okruh zájmu. Hloupá zábava!

Chirurg, seňore. Operace, trepanace, extrakce, amputace, exstirpace, obdukce. Řežu všecko, na co přijdu, co se dá! Ha! Co říkáte odejmutí paže v ramenním kloubu? Nádherná příležitost,

“Dobrá, dobrá. Jenže tentokrát vám pod skalpelem nějak

nebezpečně vykukuje vojenský kord. Cožpak nevíte, že tohle panstvo tady jsou politicky vrcholně podezřelí a krajně nebezpeční ptáčci?”

“Vyloučeno! Osudný omyl, seňore. Velcí učenci. O politice ani zdání. Mohu potvrdit.”

“Zřejmě jste jim nalítl i vy. Nu, my víme své. Začali hru, při které jde o krk. Naštěstí dohráli. Teď jsme je dopadli při sprosté krádeži.”

“Tak tohle je už trochu moc!” zařval Fritz naprosto nediplomaticky, leč půvabnou španělštinou, ve které byl mistr.

“Jestli vy mluvíte o zlodějně, mužem si my promluvit o jinačí věci, a ta zavání rovnou šibenicí.”

” Cielos!” ušklíbl se Perillo. “Ráčila by mi Vaše Milost laskavě sdělit, oč jde?”

“O prachsprostou vraždu, seňore. Chtěl jste, jestli se račte pamatovat, odprásknout tuhle mýho pána. Jenže jsem vám zavčas vlepil pohlavek.”

“Pah! To nám těžko dokážete. Zato my vám pomůžeme do

oprátky na to tata. Prozatím jste naši zajatci. Ostatně, jaképak dlouhé řeči! Kapitán Pellejo si už s vámi poradí.”

Pětice jezdců z jihu totiž právě dorazila: fešáci v uniformách různých hodností, se sedlovými vaky napěchovanými zásobami s plnou výzbrojí, v čele známý křikloun ze Santa Fé. Vojáci se vmísili mezi Indiány, kapitán seskočil s koně, přátelsky pokynul rudochům, Perillovi srdečně stiskl ruku a uctivě se uklonil dlouhánovi po jeho boku.

“Nesmírná čest pro mne, spatřit opět Velkého gambusina seňora Benita, nejslavnějšího v celé Argentině, a nejen tam!” zahlaholil teatrálně. “Jak vidíte, dodržel jsem slovo, jsem zde. Ale podívejme, s kýmpak se tu nesetkávám! Veleučený pan zoolog, kterého jsem si tak trochu spletl se seňorem coronelem Glotinem!

Nu řekněte sám: není to ďábelská podoba?”

“Spletl?” přerušil ho Perillo. “Nedejte se mýlit touhle maškarádou. Je to doopravdy Glotino. Kdepak jste se s ním už setkal, povídejte!”

Několika slovy vysvětlil kapitán svůj omyl v Santa Fé, gambusino však pokrčil rameny a pravil: “Další důkaz, zeje to on. V Buenos Aires se ubytuje u bankéře.

Salida, vášnivého přívržence generála Mitra, v Santa Fé se vloudí až do cuartelu, zřejmě aby tajně zkontroloval posádku,

a pak jede rovnou sem, přímo k našim tajným skladištím. Zrovna jedno vybíral. Nu co, teď nám snad konečně poví, kdo mu to všecko vyzvonil.”

“Tedy jaksi, vážení, abych tak řekl, nikdo,” vysvětloval malý učenec. “Mé jméno jest, ehm, doktor Konrád Morgenstern, soukromý vědec, že ano, a vydal jsem se tak říkajíc do Gran Chaka, abych pátral, smímli to tak říci, po fosilních tvorech zdejších krajů.

Čirou náhodou jsme se dnes tedy jaksi utábořili na tomto

podivuhodném místě a k mému nesmírnému štěstí objevili, nemýlímli se, hřbetní štít obrovské vyhynulé ,tiv>, kterouž jsem si, abych tak řekl, dovolil nazvati Gigantochelonia… Morg., že jsem tak smělý.”

“Želví štít?” podivil se kapitán Pellejo. “Co je to za nesmysl?”

“Můj bože! Račte pohleděti, tady jest!” ukázal nebohý doktor na domnělý krunýř. “Zajisté uznáte, že jde, abych tak řekl,

vykopávku nesmírné vědecké ceny. Hřbetní štít antediluviální želvy není prosím žádný nesmysl, dovolíteli.”

“Mlčte!” zařval kapitán se stejným mistrovstvím, jaké osvědčil už v Santa Fé. “Děláte si z nás blázny či co? Náramně dobře znáte takováhle skladiště pod hliněným víkem s pryskyřicí, netvařte se, jako kdybyste neuměl do pěti počítat. Tak hloupý nejste ani vy, ani my. A nevěšte nám laskavě na nos nějaké své idiotské povídačky předpotopních potvorách.”

“Ach tedy jaksi, vážení, váš předpoklad, že běží, smímli to tak říci, o pryskyřičné víko, spočívá na velkém omylu! Jsem odborník, ehm, a znalec, dovolíteli. Vyznám se, abych tak řekl,

oboru. Mohu vás ujistiti, že jde vskutku o jedinečný, že ano, a tak říkajíc první nález podobného druhu.”

“To doufám. A také poslední. Konec řečí!” prohlásil netrpělivě kapitán Pellejo. “Svažte ty dva! A tenhle blázen řeznická ať si jde po svém, zbytečně by nám tu překážel. A pak, nesnáším ty jeho amputační řečičky.”

Vznešený chirurg ze starokastilského rodu se nedal dvakrát pobízet: vyrval Indiánům svého koně, sedlo i zbraň, v mžiku osedlal a uháněl pryč, div se nepřerazil. Vyjel daleko do pampy, a když byla tlupa bezpečně z dohledu, zastavil koně a hluboce se .zamyslel.

“Mizerná, svinská historie!” mumlal si vztekle. “Plukovník Glotino? Nesmysl! Ale ti dva? A ten kapitán? A s Indiány?

Určitě povstalci. Ha! Krev na obzoru! Co byste řekl krásné amputaci hlavy, seňore kapitáne? Řežu všecko, na co přijdu, co se dá. Nebo snad oprátka? Jak račte. Ale co teď? Ubohý zoolog! Zajat při vědecké práci. Prašivá věda, tahle zoologie. Nu co, rozum do hrsti.

Snad něco vymyslím.”

KAPITOLA OSMÁ, POSLEDNÍ INKA

Don Parmesan Rui el Iberio de Sarguna y Castelguardiente skutečně zapjal kdekterý závit svého starokastilského mozku a vymýšlel, kterak dostat z bryndy nebohého služebníka vědy a jeho služebníka, úpějící v zajetí kapitána Pelleja. Vyčerpal už všechny možnosti vtom se však ťukl do čela a vítězoslavně zvolal: “Geniální! Za Otcem jaguárem! Stopa sice tatam, ale směr jasný.

jAdelante!”

Vrazil koni ostruhy, kůň zaryčel a pádil pampou jako blesk…

Asi dvacet kilometrů na sever od neblahého pramene, za Río Saladem, rozlévá se známá laguna Tostado. Zmíněné Monte de los Palos Negros, neprostupné a neproniknutelné, zasahuje svými výběžky až k břehům laguny; táhne se podél řeky k severozápadu jediné alespoň trochu schůdné cesty vedou zapadlými, těžko přístupnými průsmyky a sedly. A to jsou také vypadni branky, jimiž se Indiáni z Chaka vydávají na své výpravy do zalidněných oblastí bělochů.

Toho odpoledne kráčeli tudy dva lidé, zvolna a pátravě, jako by cosi hledali. Vpředu šel statný starý vrásčitý muž, hubený, jen kost a kůže; pohyby měl však mrštné, dosud plné jistoty a síly; byl oblečen do dlouhých kalhot a haleny přepásané úzkým opaskem obut do nízkých, podomácku vyrobených opánků; na širokém

řemeni přes rameno nesl prachovnici z hovězího rohu, váček olovem a železnou pánvičku na lití kulí; na zádech vlekl loveckou tornu z kuguáří kůže, v ruce třímal starou těžkou jednohlavňovou ručnici.

Druhý z dvojice, oblečený a vyzbrojený takřka stejně, byl mladík sotva osmnáctiletý; žádný obr, ale zato statný a svalnatý, pružného lehkého kroku; vlasy měl černé jako uhel, tváře mu zčervenaly usilovným pochodem.

Podle zevnějšku to byli Indiáni, ale zkušený pozorovatel by byl dozajista našel rysy, které ukazovaly na jiný, neobvyklý původ: například mladíkovy tmavé oči nejevily ono typické indiánské sešikmení, také lícní kosti nebyly tak silně vysedlé, jak bývá běžné u většiny indiánských kmenů; ani úzké rty a malý, štíhlý a poněkud orlí nos neprozrazovaly indiánské znaky; i pleť, silně osmahlá, byla nápadně světlejší než u ostatních jihoamerických rudochů.

Kráčeli po břehu laguny a bedlivě pozorovali okraj pralesa.

Vtom zvedl jinoch ruku, ukázal vpřed a pravil v jazyce Kečuů: “Tamhle, Anciano! To snad bude ten strom. Vím docela jistě, že to byl právě takovýhle ombu.”

I z toho, že mluvil kečuánsky, bylo zřejmé, že nepocházel oblasti laplatských kmenů.

Ombu je mohutný strom s listím podobným moruši; nejnápadnější je však jeho kuželovitý kmen, u mocné koruny silný asi jako vzrostlý dub, při zemi však trojnásobně, čtyřnásobně širší, s mohutnými kořeny, které se nad zemí paprskovitě rozbíhají a teprve poměrně daleko vrůstají do půdy; obrovitý kmen má ovšem

nevalné a velmi řídké dřevo, které se drtí a bortí i jen při silnějším úderu; vysazuje se proto spíše pro rychlý růst a blahodárný stín nežli pro nějaký užitek.

“Pravdu mluví ústa tvá, ó pane,” odpověděl stařec. “Ombu, jehož kořání jsme skryli tvé posvátné odznaky, nebyl nepodoben tomu zde. Přesvědčíme se.”

Stařec hovořil zvláštní slavnostní mluvou a nazval jinocha pánem. I to je u Indiánů věc zcela neobvyklá. Mezi oběma muži neležel zřejmě jen velký rozdíl let, ale i postavení.

Odložili ručnice a torby a stařec začal ohledávat půdu mezi kořeny. Za chvíli ukázal na místo s bledší a chudší trávou: “Správně jsi soudil, pane. Jsme na místě. Doufám, že nikdo neznesvětil naši skrýš.”

Poklekl, vytáhl nůž a zaryl ho do země. Jinoch mu chtěl pomoci, stařec však rozhodně odmítl.

“Zanech takového konání, můj pane!” pravil se vším důrazem.

“Zrodil ses k panování, nikoli k práci poddaných.”

“Jen mě nech, rád ti pomohu, jsi už starý, a já mám ještě síly dost.”

“Stár?” ozval se stařec a jemně ho odstrčil. “Byl mi dopřán teprve sto a jeden rok, moji předkové dosáhli mnohem požehnanějšího věku.” A ještě horlivěji ryl nožem v kypré zemi.

“Můj otec čítal sto a deset, můj děd sto a deset a jeden rok a jeho otec, jehož mé oči nespatřily, sto a dvakrát deset let. A děd mého děda zachránil vznešené tvé předky z rukou Španělů, když jim zlý duch vnukl záměr zavraždit Syna Slunce, velkého Inku Atahualpu, a zmařit celou jeho rodinu. Haukaropora nazýval se tvůj božský předchůdce a ty, pane, jsi dědicem jeho jména i slávy. Byl nejmladším synem velkého Atahualpy a narodil se daleko, velmi daleko, takže k uším krvelačného Pizara nikdy nedolétla zvěst jeho životě. Velká říše byla rozkotána, ne však jen ohněm a mečem, i úklady, podvodem a zradou. Domnívali se tehdy Španělé, že všichni Inkové padli zkrvaveni zbraní, ty však, ó pane, poslední ze Synů Slunce, žiješ a vzkvétáš jako naše naděje. Kéž přijde čas, kdy ztrestáš vrahy, vypleješ španělské býlí z půdy otců svých povzneseš opět Zlatou říši k její velikosti!”

Mladý Haukaropora si lehl do trávy, podepřel si hlavu do dlaní a tiše poslouchal. Tvář mu zastřela podivná zádumčivost, a když starec domluvil, vzdychl a ozval se:

“Často jsi mi to už vyprávěl, nějak tomu však nevěřím. O žádném z tvých slov nepochybuji ani na kratičký okamžik, o tomhle vždycky.”

“Nevěříš, můj pane, že jsi Inka, Syn Slunce?” vzhlédl udiveně stařec.

“Věřím, protože jsi mi to dokázal, a cítím dokonce, že nejsem stejný jako ostatní. Ale nedovedu uvěřit, že by jednou mohla být obnovena říše mých prapředků.”

Stařec položil nůž, vztyčil se a důrazně pravil:

“Jsi povinen tomu věřit, ó pane, neboť vládne dosud nad světem spravedlnost, jež trestá každý zločin a každou nepravost a navrací nevinnému, oč byl oloupen. Vzkřísíš říši svých praotců! Tak pravím a má slova jsou i přísahou. Svět netuší, kdo jsi, náš rod uchoval toto tajemství. Jen když jsme sami, jako jsou sami Měsíc Slunce na nebi, hovořím řečí předků a nazývám tě svým pánem.

Před ostatními jsem chudý Indián a ty můj vnuk. Nadejde ale chvíle, kdy zjeveno bude všem naše tajemství!”

“Jenomže nadarmo, otče. Procitla ve mně touha seznámit se se zemí a městy Španělů, vyvedl jsi mě z osamělosti a doprovodil na východ. Všechno jsem viděl a poznal, a teď, když se vracíme, vím, že se tvá naděje nikdy nesplní.”

“Nikdy? Proč ne?”

“španělé jsou příliš mocní a lstiví, a my nemáme nic, abychom mohli začít boj a zvítězit.”

“Mocní a lstiví!” zasmál se stařec drsně. “Sami podkopávají svou moc, protože se rvou a oslabují navzájem. A jejich lstí je pouze úklad, který hubí vlastního pána. Celá jejich země je plna rozbrojů a krve. Klidně vyčkej, až všichni zatouží po spasiteli,

tím budeš ty, ó pane.”

“Kde vezmu vojáky?”

“Všichni mužové rudých tváří půjdou s tebou.”

“A kde peníze, abych je vyzbrojil? Rudí muži nemají nazbyt živoří v chudobě.”

“Ty jsi však bohat, a bohatší než kdo jiný.”

“Já?” podivil se mladík.

“Ano, ty, můj pane. Nekonečně bohat,” řekl vážně stařec.

“Zanedlouho poznáš odkaz posledního Inky, jehož jsi jediným pravoplatným dědicem. Od chvíle, kdy můj otec naposledy pohlédl k Slunci, vím o něm jen já, a přijde okamžik, kdy ti jej zjevím odevzdám.”

Shýbl se opět k práci, vyrýpl ještě pár drnů, vyhrabal po hrstích zbylou hlínu a vytáhl dva kožené toulce plné šípů, dva luky a dva oštěpy; jedno lučiště bylo umně a starobyle zhotoveno z jediného kusu průsvitného rohu. Nakonec vyňal černou kovovou palici.

Mladý Indián si vzal oštěp, toulec i luk z rohoviny, dlouhý téměř tři lokte, za opasek si zasunul mohutný, nápadně těžký

kyj”Tento luk a humančuay,” hovořil stařec s úctou v hlase, “přešly do tvých rukou od Synů Slunce, važ si jich a cti je, ó pane.

Povím ti něco, abych rozptýlil mrak tvých obav, že jsi chůd: ve vojsku Synů Slunce měli všichni náčelníci těžký vrubovaný kyj, nižší náčelníci bronzový, vyšší náčelníci stříbrný, jen velký Inka měl humaniuay ze zlata. A ten ti nyní visí po boku.”

“Jakže?” zvolal jinoch udiveně. “Vždyť je černý.”

“Je natřen tvrdou pryskyřicí. Nesmíš zatím nosit zlatou zbraň, prozradila by, kdo jsi, avšak v čase vzkříšení zazáří v tvé ruce povede svým leskem bojovníky do bitev, v nichž musíš zvítězit.

Sám vidíš, ó pane, jakým bohatstvím vládneš už dnes. A zajisté na tebe čekají i další, mnohem větší poklady, skryté v tajném úkrytu.”

“Málo naplat, Anciano, že je ze zlata. Dneska už nikomu neublíží. Co zmůže tisíc takových humaniuqyů proti padesáti ručnicím? Naše staré zbraně nedokážou zhola nic.”

“Nevěř bláhovému oblouzení, můj pane! Hluk střelného prachu prozrazuje střelce, kdežto šíp mlčí. Mnoho nepřátel usmrtíš, nežli poznají, odkud přilétá smrt. Nu, pojdme, do večera musíme dorazit ke sladké vodě.”

A stoletý stařec vykročil vedle svého mladého druha jako muž v plné síle.

Prales, podél něhož se vydali dál, se zvolna vzdaloval od řeky po široké pampě s nízkou trávou šlo se jim ted mnohem lip.

Pátrali po vhodném průchodu hustým podrostem, aby mohli

zabočit a dát se správným směrem. Asi za hodinu skutečně objevili řidší pruh stromů v šíři tak čtyřiceti kroků, který ústil na dlouhou mýtinu.

V pralesním stínu přidali do kroku, daleko však nedošli: mladý Inka popadl náhle starce za paži a strhl ho do stínu mezi stromy.

“Co se děje? Viděl jsi něco, pane? Snad zvěř, abychom se

mohli nasytit?”

“Mnoho zvířat, Anciano. Přímo před námi. Mnoho koní ajezdců.”

“Tady, v těchhle končinách? Kdo by to mohl být? Co tu

pohledávají? A kolik jich je?”

“Nevím, neviděl jsem je déle než okamžik, pak jsme se skryli.”

“Moudře jsi jednal, ó pane. Toto území patří Abiponům, kteří námi nežijí v míru. Jeli od nás, či proti nám?”

“Nejeli vůbec. Tábořili.”

“Připlížím se k nim a zjistím, co mají v úmyslu.”

Haukaropora ho zdržoval, chtěl jít sám, stařec však nakonec přece jen prosadil svou:

“Nejsem ještě tak starý, zato ty jsi dosud mlád na podobný úkol. A kterak bych tě mohl vydat v nebezpečí, ó pane?”

Trvalo notnou chvíli, nežli se vrátil.

“Jsou to Abiponi. Napočítal jsem pětkrát deset koní a stejně jezdců. Mají oštěpy, luky a foukačky.”

“Tedy otrávené šípy. Co teď?”

“Kupředu nelze. Mýtina je příliš úzká, pralesem je obejít nemůžeme, nezbývá než se vrátit a hledat jiný průchod. Pojď, pane!”

Vrátili se tedy a znovu se vydali podél pralesa, který tu ustupoval ve velkém oblouku na sever; vykročili proto do pampy, aby si zkrátili cestu. Slunce se už prudce sklánělo k západu.

Náhle zpozorovali po levé ruce, tedy směrem k jihu a k řece, osamělého jezdce: tryskem se k nim blížil a sledoval tmavší pruh udupané trávy, táhnoucí se pampou daleko na severozápad.

Indiáni se v rozpacích zastavili.

“Vyhneme se mu?” zeptal se Haukaropora.

“Je rychlejší a dohoní nás.”

“Co když patří k Abiponům?”

“Samotného se bát nemusíme. A kdyby chtěl přivolat své druhy, budeme dávno v pralese. Vidím však, zeje to bledá tvář.”

Jezdec už také zřejmě spatřil oba Indiány, sjel ze stopy a hnal se přímo k nim. Zarazil zpěněného koně, pozdravil a zdvořile je oslovil:

“Šťastná náhoda, Vaše Milosti! Odkud a kam?”

“Putujeme z Páraná přes Gran Chaco do Kordiller,” odpověděl Anciano. “Jsme prostí Indiáni a žijeme s bledými tvářemi míru a pokoji.”

“Potěšení na mé straně. Doktor Parmesan Rui el Iberio de

Sarguna y Castelguardiente.”

“Velice dlouhé a zajisté vznešené jméno, seňore.”

“Done, smímli prosit. Kastilie. Prastarý rod. Hrady, zámky, slavná historie. Seňorové sami? Či snad z družiny Otce jaguára?”

“El Padre Jaguar, slavný Manorayo, je někde poblíž?”

“Naprosto správně! Jeho stopa. Tedy ne z jeho družiny?”

“Nikoli, Vaše Milosti. Ale velice by nás potěšilo, kdybychom ho mohli dostihnout. Jistě by nám dovolil, abychom se připojili. Je to skutečně stopa jeho koní?”

Anciano i Hauka mluvili výtečně španělsky, bylo vidět, že se nejen dobře seznámili s řečí svých nepřátel, ale i to, že teď dlouho pobývali mezi Španěly. Don Parmesan, zjevně potěšen tím nenadálým setkáním, horlivě přikývl:

“Nepochybně. Už dávno sleduji. Potom odbočka. Stopa pryč.

Právě když nejvíc potřebuji. Dojedu k tábořišti. Vystydlé. Ale zřejmě Otec jaguár. A znovu na stopě. Znamenitě zřetelná.

Docela čerstvá. Nebude daleko.”

“Dovolte nám, abychom šli s vámi.”

“Milerád! Aleprontol Velice naspěch!”

“Umíme chodit rychle, Vaše Milosti.”

” Vqyamos! [Adelante!”

Veleslavný chirurg pobídl koně do klusu, Indiáni statečně drželi krok.

“Znáte mé jméno a rod, Vaše Milosti. Smím zvědět i já?” ozval se po chvíli don Parmesan, lačný rozprávky.

“Jsem Anciano a tohle je můj vnuk Haukaropora. Říkám mu

však jen krátce: Hauka.”

“Výborně! Nádherná amputace! Celé tři slabiky. Chirurg, Vaše Milosti. Ha! Co říkáte čistému odstranění kolenního kloubu? Chodí pak ještě pacient? Nu?”

“Jistě jen těžko, Vaše Milosti.”

“Těžko? Hoho! O polovinu snadněji, seňore. Jen po jedné.

Znamenitý zákrok. Řez po pravé straně shora dolů. Dláto. Pilka.

Pár stehů. Hotovo. Řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

Starý Indián rozpačitě vzhlédl; nevěděl, co si o mluvkovi myslet, co na to říct.

“Nevěříte?” zeptal se hrozivě chirurg. “Ha! Spousta operací!

Okouzlující zvuk pilky. Skřípskříp! Pacienti omdlévají rozkoší.

Nemohou vydržet tu slast. Ha! Co soudí Vaše Milost o deformaci kosti vřetenní? Dá se vyléčit?”

“Nemohu soudit, nerozumím léčbě, seňore.”

“Done, smímli prosit. Don Parmesan, po jisté amputaci jména, haha! Vaše Milost zná Otce jaguára?”

“Měl jsem to potěšení s ním i mnohokráte hovořit.”

“Velice příjemné! Zřejmě přítel. Co soudíte, zachrání dva bílé seňory? Učenci. Evropa. Slavní lidé. Přepadeni tlupou Abiponů.”

“Kde se to stalo?” zpozorněl Anciano.

“Pramen. Dvacet kilometrů na jih.”

“I tam jste viděl Abipony? Podivné. Kolik jich bylo?”

“Padesát jezdců. Dva běloši. A dalších pět. Vojáci. Jakýsi kapitán. Odporná fyziognomie.”

“Pětkrát deset? Stejně, kolik jsme viděli my.”

” Cielos! A kde?”

“V pralese. Kus cesty odtud.”

“Hm. Špatné znamení. Útok? Rychle Otce jaguára. Bezodkladně zachránit latinského učence. Možná i sluhu. Nevím.

Příliš žravý. A vydřiduch! Padesát dolarů za mizernou libru leguána!”

Přidali do kroku a don Parmesan jim po svém způsobu, s vyoperovanými slovesy, vypověděl příhodu s malým učencem, podivnou želvou a ještě podivnějšími bělochy. Konečně se zase dostali k okraji pralesa a podél něho stále po stopě k malému zákrutu. Překvapeně zůstali stát: na skrytém palouku spatřili asi dvacet koní, u lesa tábořila skupina dobře ozbrojených mužů.

Vtom už i lidé u ohňů zahlédli dva pěší a jezdce. Vstříc jim vykročil bělovlasý vousatý obr v koženém obleku.

“Otec jaguár!” zašeptal Anciano.

Seňor Carlos Hammer vyhlížel trochu jinak než posledně

Buenos Aires; tam se škrtil v jemném tmavém oděvu francouzského střihu, teď byl oblečen po způsobu lovců a ve vysokých botách vypadal ještě hřmotněji.

Jako kdyby byl slavný chirurg pouhopouhý vzduch, kráčel

přímo k Indiánům, podal jim ruku a zvesela zahlaholil:

“Ale to jsou k nám hosti: Anciano a Hauka! A tfady, v Gran Chaku? Co vás přimělo opustit svá horská sídla? A jaká náhoda vás přivála až sem?”

Také Indiáni se s ním přivítali jako se starým známým a stařec vážně odpověděl:

“O tom až později, bratře. Hovořme nejdřív o věcech důležitějších. Ptám se: zachrání Otec jaguár, můj bílý bratr, dva bílé zajatce?”

“Cože? Dva zajatce? To zrií docela dobrodružně. Koho, mohuli vědět, a odkud a proč?”

“Don Parmesan ti to poví lip.”

Teprve teď se Hammer podíval na chirurga. Svraštil obočí a tajenou nevrlostí se zeptal:

“Don Parmesan? Hm! To jméno jsem už někde slyšel, a jestli si dobře vzpomínám, již jsme se také viděli, ne? Neříkají vám někdy el Carnicero?”

“Želbohu!” přikývl chirurg. “Urážka vědy! Závist, nevděk

vztek. Jsem doktor Parmesan Rui el Iberio de Sarguna

Castelguardiente,

“Dobrá, dobrá!” přerušil ho Otec jaguár. “Radši mi povězte, kdo jsou ti dva a co se jim přihodilo.”

“Učenci, seňore!”

“Cože?”

“Přesně tak. Na cestě za vámi, Vaše Milosti. Kopat v Gran Chaku. Stará zvířata.”

“Stará, ! Myslíte předpotopní?” zvolal Hammer a zamračil se ještě víc.

“Tak nějak. Antediluviální, řečeno přesněji. Jakási Gigantochelonia, nemýlímli se.”

“Podivná, krajné podivná věc! Znáte jména těch dvou?”

“Příšerné! Jen ďábel si může pamatovat. Doktor, a jakýsi sluha, bohužel.”

“U čerta! Doktor Morgenstern a Fritz Kiesewetter, co?”

“Fickic, fuj!. Dost možná.”

“Tak přece! Vyrazili zřejmě z Buenos Aires…”

“Omyl, seňore! Parníkem do Santa Fé. Pak koňmo. Doktor Mor, fuj!, roztomilý člověk. Trochu blázen, sympatické! Plná hlava kostí. Na nic jiného nezbývá místo. O chirurgii nechce slyšet.

Ha! Co říkáte operaci nádoru na jazyku, komplikovaném nosním polypem? Nádherná kombinace! Stačí jediný řez, “

“Nechtě laskavě nádor nádorem,” přerušil ho zhurta Otec

jaguár, “a mluvte k věci!”

Chirurg se nedal dvakrát pobízet. Palbu jeho slov se zájmem poslouchali i ostatní z družiny, statní chlapi, už zevnějškem prozrazující, že se nelekají námahy ani nebezpečí, mezi nimi i oni tři společníci Carlose Hammera z Buenos Aires, také ovšem vystrojení docela jinak než tehdy v Café de Paris. A mladý Antonio.

Don Parmesan konečně domluvil a tázavě se podíval na Otce jaguára. Všichni mlčeli, nikdo nechtěl promluvit dřív než jejich vůdce. Bělovlasý obr hleděl zamyšleně do prázdna, konečně se obrátil k muži vedle sebe a zeptal se:

“Co ty na to, Geronimo?”

Geronimo byl hřmotný, nevelký sice, leč ramenatý chlapík

černým plnovousem a ostrým jestřábím nosem, hotový náčelník loupežníků, ale v podstatě poctivý a rovný chlap, miláček Otcejaguára.

“Jde o to,” pokrčil rameny, “chcešli je nechat v bryndě či ne.”

“Málo naplat, pomoci jim musíme, i když jsem tomu bláznovi řekl už v Buenos Aires nejmíň padesátkrát, že do výpravy ho přibrat nemohu. Malý trest pro výstrahu a pro poučení by mu nejspíš neškodil, ovšem povstalcům v drápech ho přece nenechám. Copak za to může, že čirou náhodou jako by z oka vypadl nějakému plukovníkovi, kterého v životě neviděl?, Kde jste se setkali s Indiány, Anciano?”

Stařec dopodrobna vylíčil letmé setkání s tlupou rudochů i místo, kde se utábořili.

“Byly s nimi nějaké bledé tváře?” vyptával se pozorně Otec jaguár.

“Neviděljsem.”

“Možná že to jsou dvě různé bandy. Velice rád bych zjistil, patříli k sobě. Nevím, ale podle všeho to vypadá na přípravy povstání: Abipony chce zřejmě někdo prachsprostě nastrčit proti puškám vládních vojáků, byly založeny skrýše, aby se Indiáni mohli vyzbrojit…”

“Máš pravdu,” přikývl vážně Geronimo. “Zatraceně to zavání prachem a olovem. A pokud jde o ty dva: i když ti mizerové nakonec zjistí, že ten ubohý vědátor skutečně není žádný

plukovník, stejně ho umlčí navěky, už toho asi slyšel nebezpečně moc. V téhle zemi o jeden lidský život víc nebo méně, na to se tolik nehledí. Zvlášť když jde o cizince.”

“A toť se ví, slavný seňor Antonio Perillo při tom nesmí chybět,”

podotkl Otec jaguár. “Špatný espada, tak se cpe aspoň do

politiky. Lovit v kalných vodách, to věřím. Velice rád bych si ním promluvil pár slov. A navíc kapitán Pellejo, další zrádce, tentokrát v uniformě. Vypráskaná společnost, jen co je pravda!

Ale kdo je ten třetí? Jak že mu říkali?”

“Nijak, Vaše Milosti. Jméno neznám!” pokrčil rameny chirurg. “Nebylo řečeno.”

“Aspoň popsat byste ho nedovedl?”

“K službám, seňore. Nohatý chlap. Dlouhán. Ramenáč. Býčí

šíje. Viditelné pooperační jizvy žádné. Ale Vaší Milosti jen po bradu.”

“Starý? Mladý?”

“Starší než Perillo. O mnoho.”

“A chování?”

“Sebevědomý. Hotový náčelník. Kapitán v pozoru ” gaufo?°

^^ Nep°Znal J’ste náhodou? Estanciero, důstojník,

“Nemohu sloužit. Snad jerbatero, cascarillero, gambusino Hrome!”

“Nu, co je?” zeptal se Otec jaguár.

“Gambusino! No ovšem! Velký gambusino, nejslavnější z celé Argentiny. Říkal kapitán. Možná i jméno. Nevím. Zapomněl

jsem jak tampón v břiše.”

“Velký gambusino…,” dumal Geronimo. “Že by Benito Pajaro? Ten si přece dává takhle říkat.”

“Možná,” prohodil bělovlasý vousáč. “Nikdy jsem se s ním

dosud nesetkal, divná věc! Ale podle popisu snad… Nu co, však se dozvíme, s kým máme tu čest. Uděláme těm slavným

seňorům čáru přes rozpočet. Buntují se proti generálu Mitrovi,

to je člověk, kterého si vážím. Už proto bych si s nimi velice rád pohovořil. Tak co, chlapci, kdo do toho půjde se mnou?”

Všichni dojednoho jen bez řečí přikývli.

“Dobrá. Poslouchejte, jak si to představuji: buď je tu jedna tlupa Abiponů, nebo dvě: ta, kterou viděli Anciano a Hauka, druhá, co zajala ty dva předpotopní blázny. A jistě patří k sobě.

nakonec se spojí, nejspíš ještě dnes. Zřejmě se utáboří v pralese, kde je Anciano objevil, zajatci budou s nimi. Vyrazíme a. do soumraku bychom tam mohli být. Průsek najdeme i za šera,

ohně nás dovedou až k nim. Jak osvobodit doktora a jeho sluhu, to zatím říci nemohu. Uvidíme na místě a podle situace. Tak tedy: nasedat, a za mnou!”

KAPITOLA DEVÁTÁ, NA SVOBODĚ

Slunce už zapadalo, když mužové sedlali. Anciano s Haukaroporou neměli koně a nezbylo jim nežli nasednout za dva z jezdců.

Antonio si od prvního pohledu oblíbil mladého Indiána a zdvořile ho oslovil:

“Seňore, směl bych vám nabídnout místo na svém koni?”

Zádumčivou tváří, tak typickou pro všechny muže rudého

plemene, se kmitl přívětivý, vděčný úsměv.

“Budu bílému bratru na obtíž, ale přijímáni, snad se budu moci nějak odvděčit. Jmenuji se Haukaropora, ale říkají mi Hauka. Jak smím říkat bílému bratru já?”

“Jsem Antonio Engelhardt. Překážet mi nebudete, naopak,

pojedu ve vaší společnosti velmi rád. Jistě jste zkušenější jezdec než já, prosím vás proto: ponechte mi laskavě sedlo.”

Nasedl, Hauka vyskočil za něho, Anciano se usadil za jednoho členů družiny a vyrazili stejnou cestou, kudy přijel don Parmesan s oběma rudochy. Slunce zapadlo, na krajinu se snesl večer.

Anciano se svým spolujezdcem jeli po boku Otce jaguára v čele houfu, za nimi Antonio s Haukou, vedle nich Geronimo, zřejmě nejbližší druh Hammerův. Snažili se vyhnout sebemenšímu hluku, travnaté pampě se jim to dařilo; jen frknutí koně nebo cinknutí postroje a vrznutí sedla se tu a tam ozvalo. Vtom přitáhl Anciano uzdu, zastavil a tiše se zeptal:

“Co myslíš, synu? Zdá se mi, že tady někde dorazíme k průseku.”

“I já tě už chtěl upozornit, otče,” odpověděl mladý Indián.

“Poznávám tu vysokou laurelii, zapamatoval jsem si ji, když jsme se vraceli. Průsek bude nedaleko.”

“Radil bych sesednout a dál vést koně za uzdy. Kdo ví, jestli už tlupa se zajatci dorazila, nebo teprv přichází.”

Byl to rozumný návrh a Otec jaguár ochotně souhlasil. Zajeli na kraj pralesa za hustá křoviska a záclonu lián.

“Ticho! Poslouchejte!” šeptl náhle Hauka, poklekl a přitiskl ucho k zemi. “Jezdci. Mnoho jezdců.”

Muži vzali koně za ohlávky a stiskli jim nozdry, aby je neprozradil ani sebemenší zvuk. A vskutku: od řeky směrem k pralesu kdosi přijížděl; zprvu bylo slyšet jen krok koní tlumený trávou, pak i rozhovor.

“Vedeš nás správně, Brazo valiente? Není to zrovna velká

zábava, hledat v takovéhle tmě ten úzký průsek do pralesa.”

“lo byl Perillo,” zašeptal Otec jaguár, “poznal jsem jeho hlas.”

“Znám každý krok,” odpověděl kdosi lámanou španělštinou.

“Jdeme správný směr. U průseku uvidí můj bratr velký strom.”

Přijeli zatím tak blízko, že i ve tmě mohli rozeznat proti světlejšímu nebi obrys pralesa.

“Tady je,” pokračoval hlas. “Pět koňských délek na pravou ruku přijde průsek.”

Jezdci odbočili a zmizeli z doslechu.

“Štěstí že jsme nezůstali u té laurelie!” oddechl si Geronimo.

“Byli by nás měli na to tata. Co dál?”

“Počkáme,” řekl Otec jaguár. “Než se obě tlupy setkají a utáboří, nemůžeme stejně nic podniknout. Poznals toho druhého?”

“Hlas mi byl povědomý, ale,

“Vsadil bych krk, že to je Udatné rameno, náčelník Abiponů.

Ten to tu zná do posledního keře.”

“Brazo valiente? fCaramba!” zaklel Geronimo. “Máš pravdu, je to tak. Mluvili jsme s ním přece několikrát. Tak to on vzal tedy do zajetí toho učeného doktůrka? Bůh mu buď milostiv, po dobrém nám ho nevydá.”

“To tedy ne. Snad dřív, dokud jsme byli přátelé, ale teď se sotva mužem spolehnout na nějakou velkomyslnost.”

“Co naplat, půjde to po zlém.”

“Proč hned myslet na násilí a proč prolévat krev? Pomůžeme si doufám jinak: rychleji a bez zbytečných ztrát.”

“Máš něco za lubem?” zasmál se Geronimo.

“Mám. Ale nejdřív se jim musím trochu porozhlédnout po

táboře.”

“A:když to nevyjde?”

“Pojedeme klidně dál.”

“Cože? A povstání, které zřejmé připravují, “

“Co je nám po tom.”

“Něco snad přece. A řekl bych dost. Jako stoupenci presidenta Sarmienta se přece nebudeme dívat se založenýma rukama na jeho sesazení, a možná i smrt!”

“Zbytečné obavy. Nemám sice ani zdání, kdo je v čele celého toho podniku, ale zdá se mi, že nikdo, kdo by se mohl měřit Mitrem.”

“Snad. Ale tak jako tak si to odpyká spousta lidí, možná i nevinných, a nevím, co tomu pak řekne naše svědomí, že jsme povstání nezmařili hned a v samém zárodku.”

“Neměj strach! Pokud to půjde bez zbytečného krveprolití, pomůžeme i Mitrovi, vzbouřence proti vládě krýt přece nebudu. A šetřit teprv ne. Teď však jde o to, vysvobodit ty dva podivíny. Potom uvidíme co dál.”

“Koho si vezmeš s sebou?”

“Prozatím jen tebe. Ostatní tady počkají, čím méně nás bude, tím spíš nás neobjeví.”

Nikoho nenapadlo něco namítat. Družina neměla sice svého

velitele, každý její člen měl stejné povinnosti a práva jako druhý, avšak osobnost bělovlasého obra, který nad ostatní vynikal nejen postavou, ale i silou ducha a svými vlastnostmi, zjednala si sama sebou přirozenou převahu i dobrovolnou autoritu. Všichni tedy mlčky souhlasili, jen jediný měl námitky: starý Anciano.

“Bratře, proč chceš jít sám? Vezmi s sebou mne i mého vnuka.

Znáš nás a jistě víš, že ti nebudeme na obtíž.”

Otec jaguár chvíli uvažoval a pak řekl:

“Jistěže vás znám. A velmi dobře vím i to, jak neslyšně se dovedete připlížit k plaché lamě nebo lapit kondora až téměř hnízdě. Doposud jsem však nepoznal, jak by se vám to podařilo ostražitým člověkem. Ostatně, je noc a Abiponi nejsou patrně tak bystří jako severoameričtí Siouxové, Komančové nebo Apači.

kromě toho víte vlastně jen vy dva, kde leží tábořiště. Dobrá, půjdete s námi. Ale bez ručnic a luků, střílet nebudeme? jen nože za pás, budemli napadeni, postačí nám k obraně.”

Anciano šel v čele. U laurelie zabočil do řidšího pruhu pra lesa.

“Smím se něco zeptat bílého seňora?” zašeptal náhle Hauka Otci jaguárovi.

“Mluv.”

“Kromé zajatců bychom měli vzít ještě něco.”

“Hm?”

“Koně. Potřebujeme čtyři.”

“Správně, tušil jsem, co řekneš. Ano, čtyři koně budou potřeba: dva pro tebe a Anciana, další dva pro ty lehkomyslné nešťastníky. Dál by to bez koní šlo asi přetěžko. A hlavně pomalu.”

“Nechť si tedy bílí seňorové vezmou na starost zajatce, já Ancianem obstaráme koně,”

“Pomalu, pomalu. Podrobnosti až na místě.”

Oba běloši, Hammer i Geronimo, byli již dávno vycvičeni

neslyšné chůzi lesem, stepí i po skaliskách a Indiáni se dovedou už odmalička pohybovat, pokud je to vůbec možné, ještě neslyšněji. Postupovali opatrně, bez sebemenšího zvuku, a přitom rychle. Za chvíli před sebou spatřili světelnou zář. Tečí bylo třeba dvojnásobné opatrnosti; stáhli se proto až k okraji průseku, aby se mohli, kdyby šlo do tuhého, snáze skrýt v hustém stromoví.

Průsek nebyl široký, ale právě v místě, odkud probleskovala zář ohně, rozšiřoval se do malé mýtinky, obklopené křovisky vysokými košatými stromy s větvemi až k zemi. U vchodu na palouk a vzadu se pásli koně, vpředu při levé straně tábořili několika ohňů povstalci; tlačili se blízko k plamenům, tečí noci se značně ochladilo, rozdíl denní a noční teploty činí těchto krajích někdy až plných osmnáct dílků stupnice Réaumurovy.

Zvědové si lehli na zem a dál se už plížili jen po loktech a po kolenou: nalevo Geronimo s Otcem jaguárem, vpravo Anciano Haukou. Jejich oděvy, vyrudlé sluncem, větrem a deštěm,

splývaly s okolím, jedině Hammerovy šediny a bílé vousy mohly prozradit nevítané návštěvníky; doufali však, že indiánské stráže nebudou přespříliš ostražité.

Doplížili se až k palouku; nejbližší kůň nebyl od Otce jaguára dál než na šest kroků, jistě už viděl nebo cítil cizí lidi: švihal ocasem a stříhal ušima, jinak ovšem nejevil ani strach, ani zvláštní nepokoj.

“Hloupý kůň,” pošeptal Hammer Geronimovi. “Komančský

by už dávno frkal a řehtal, že by si nás musel kdekdo povšimnout. Koneckonců i tady by všímavý člověk lehko usoudil, že se něco děje, ale oni nic. Půjde to snadno.”

“Také si myslím,” přisvědčil stejně potichu Geronimo. “Situace je jasná, těžké to nebude.”

Ohně osvětlovaly každou maličkost, na palouku bylo jasno

téměř jako ve dne. Abiponů napočítali tak kolem stovky, měli luky, oštěpy a foukačky a několik ručnic, zřejmě z oné skrýše, kterou malý učenec naivně považoval za dutinu v předpotopní Gigantochelonii. U jednoho z šesti ohnišť tábořili běloši, s nimi urostlý Indián, pravděpodobně náčelník. Do tváří bylo vidět právě jen jemu, Otec jaguár ho také hned poznal, teď už nejen po hlase, a pak Perillovi, kapitánu Pellejovi a dvěma vojákům; druzí dva vojáci ukazovali našim zvědům pouze svá široká záda. Gambusino ležel v trávě s kloboukem hluboko do očí, aby ho neoslňovaly vysoké plameny. První oddíl Indiánů byl už zřejmě dávno po jídle, ti, kteří dorazili později, opékali teprve osado

bezstarostně večeřeli. Hovořili, bavili se a rozprávěli tak hlasitě, že bylo rozumět každému slovu, pokud nemluvilo příliš mnoho lidí najednou.

Oheň bělochů hořel nejblíž ke vchodu na palouk; mělo to svůj dobrý důvod: rostly tu vedle sebe dva mohutné stromy a k jejich silným kmenům byli pevně přivázáni oba nebozí zajatci.

“Půjde to dokonce mnohem lip, než jsem si myslel,” zašeptal Otec jaguár a vtiskl se se svými druhy hluboko do houští. “Nemají zřejmě ani tušení, že jsme tu, pár kroků od nich. Patrně vůbec nepředpokládají, že by nemusili být sami. Stačili bychom na to jen dva, ale Anciano s Haukou nám znamenité pomohou.

Tady jsou zápalky.”

“K čemu? Snad nechceš rozdělat oheň?” nechápal

“Nestačí ti těch šest?”

“Ažaž,” usmál se Hammer. “Mám trochu jiný plán: drobet

strachu Abiponům neuškodí a těm dvěma podivínům prospěje.

Všiml jsem si, že Anciano zapomněl odložit prachovnici, to se nám hodí. Doufám, že není prázdná?”

“Nacpaná až k hrdlu, bratře.”

“Výborně! Poslouchej, co ti řeknu: vrátíte se s Haukou o kus zpátky a obejdete tábořiště z druhé strany. Vidíte tam tu vysokou loňskou trávu ? Doplížíš se do ní, jak nejdál to půjde, a zpátky budeš do stařiny sypat nepřetržitý, rozumíš mi, to je důležité! nepřetržitý pramínek střelného prachu.”

“Rozumím.”

“Až bude prachovnice prázdná, zapálíš trávu a rychle, co nejrychleji zmizíš. Vrátíš se k Haukovi, který zatím odnese čtyři pořádná sedla. I to půjde docela snadno: postroje leží najedná hromadě a nikdo je nehlídá. Neuvěřitelná nedbalost, ale nám se teď hodí. Pak, “

“Vím, bratře,” přerušil ho Anciano. “Můžeš se spolehnout. Než dosáhne plamen ke střelnému prachu, zmizím. Abiponi

nebudou mít ani zdání, kde se vzal ten široký oheň. Všichni poběží hasit. Rozumím tomu plánu.”

“Dobrá! Ty máš tedy na starosti prach a oheň, Hauka sedla Geronimo se postará o koně. Doplížím se zatím zezadu k těm dvěma stromům, a jakmile se vznítí prach, vzplane tráva a celý tábor se vrhne k ohni, přeříznu zajatcům pouta, přiběhneme k vám, popadneme sedla a koně a, “

“A vaky,” doplnil Hauka.

“Co? Jaké vaky? A proč?”

“Bledá tvář, kterou bílý seňor nazval el Carnicero, vyprávěla, že učený bílý muž má s sebou knihy a nářadí. Jistě v těch dvou vacích, jiná zavazadla nevidím. Dostaneli učený bílý muž svobodu, ať má také svůj majetek.”

“Jsi pozorný chlapec,” pochválil ho Otec jaguár. “Budeli na to dost času, proč ne.”

“Toho se nebojím. Dovedu si představit zmatek, který oheň způsobí.”

“Souhlasím. Každý ted zná svůj úkol, můžeme začít.”

Bělovlasý vousáč se otočil a opatrné se plížil při kraji palouku zajatcům. Nebylo to snadné, musel minout oheň jen na pár

kroků; když se přitiskl do křovisek, nemohl ho sice nikdo zahlédnout, zato však to šlo kupředu jen píď po pídi a s velkou námahou.

Konečně dorazil za oba stromy a zapadl do vysoké trávy.

Slyšel teď docela zřetelné hovor při ohni bělochů: probírali zřejmě dnešní událost.

“Mám takový dojem, že to byla přece jenom chyba, nechat

pláchnout toho idiota,” uvažoval kapitán Pellejo. “Určitě někde všechno vyzvaní.”

“Žádný strach!” uklidňoval ho Perillo. “Jde o to, jestli mu někdo uvěří. Kdekdo ví, jaký je el Carnicero mluvka. A i kdyby: trocha té chvály, že jsme zneškodnili plukovníka Glotina, nikdy neuškodí.”

“To jistě, ovšem pokud se náš podnik podaří. Když ne, bude po slávě a všem nám půjde zatraceně o krk.”

“Pah! Proč by se neměl podařit? Nezapomeňte, milý kapitáne, že náš věrný Brazo valiente přispěje sám několika tisíci bojovníků.”

“Udatné rameno slíbil, Udatné rameno učiní!” ozval se rudý náčelník. “Splníli bledé tváře podmínky.”

“Spolehni se.”

“Bledé tváře ukážou Abiponům všechny skrýše. Co je v nich, bude Abiponů.”

“Takjest.”

“A pomohou Abiponům proti Cambasům.” Hlas náčelníka

ztvrdl hněvem. “Bledé tváře přivedou vojáky a spojí se s námi jezera.”

“Přesné tak. Poslal jsem už několik svých lidí až k pevnůstce Braného, aby soustředili posádky.”

“Pak Abiponi a jejich bílí spojenci udeří na Cambasy. Cambasové spojenci bílého presidenta, vědí, že my jeho nepřátelé, neustále nám škodí. Porazíme Cambasy a vezmeme jejich majetek.

bohatým Abiponům se připojí ostatní kmeny, Abiponi silní a bílý president se zachvěje před Brazo valiente.”

Náčelník umlkl, také ostatní hleděli mlčky do ohně. Otec jaguár však slyšel dost. Dozvědět se ještě něco, proč ne, ovšem času nebylo nazbyt a kdo ví, na jak dlouho teď rozhovor uvázl. Stejně rád by byl pohlédl do tváře i onomu muži v trávě u ohně: to byl zřejmé ten slavný zlatokop, Velký gambusino, jak se mu říkalo.

Celý svět ho prý zná, celý svět ho už viděl, jen Otec jaguár se ním dosud nesetkal. Ale čekat, až se neznámý posadí nebo si aspoň poodhrne klobouk s obličeje? Každým okamžikem mohla na protější straně vzplanout tráva a nebylo by divu, kdyby pak zajatci provedli nějakou neprozřetelnost, vždyť vlastně dosud nevědí, oč jde; je načase připravit je na rozhodující chvíle. Rychle k nim!

Otec jaguár se píď po pídi plazil až těsně ke stromům; za nejbližším keřem, který ho chránil před pohledem od ohně, se vztyčil, naklonil se co nejdál k zajatcům a tlumeně šeptl: “Ani hnout, doktore! Jdeme vás zachránit!”

Malý učenec se však pramálo vyznal v dobrodružných situacích, byť v mládí čítával, jak doznal, velice rád starého Coopera, , v osvobozování zajatců už vůbec ne. Nedržet ho provazy, byl by sebou dozajista mrskl jako pstruh; a tak aspoň trhl hlavou a snažil se otočit; a Fritz Kiesewetter jakbysmet: sotva zaslechl ten šepot, nakroutil tělo, krk i hlavu, jak jen mu to pouta dovolila.

“Ticho! A nehýbat se!” šeptl znovu Otec jaguár. “Stůjte zpříma.

Odpovídejte jen škubnutím ramene, nic víc. Při ano pravým, levým při ne. Známe se z Buenos Aires. Jsem Otec jaguár. Rozumíte mi?”

Oba trhli pravým ramenem.

“Cítíte bolest v údech?”

Levé rameno.

“Jste schopni utíkat, až přeříznu provazy?”

Pravé rameno.

“Dobrá, začneme. Můj přítel na protější straně udělá malý ohňostroj. Poplašíme tábor, lidé poběží hasit, budete na chvíli bez dozoru. Rozumíte?”

Pravé rameno.

“Pak přeříznu pouta. Uskočíte za strom a poběžíte vpravo.

Pamatujte si: vpravo! Uvidíte tam čtyři koně a sedla. Vezmete první, které vám padne do ruky,

Zarazil se, zahlédl totiž, jak Anciano škrtá zápalkou. V mžiku vyšlehl plamínek, rychle se propaloval suchou trávou, až dohořel ke střelnému prachu; ozval se svištivý zvuk, a vtom už vyrazila z trávy kolmo vzhůru aspoň patnáct loktů dlouhá ohnivá stěna plamenů.

Po táboře se rozlehl poděšený křik, běloši i Indiáni zmateně vyskakovali od ohňů a bezhlavě pobíhali ležením. Jen náčelník Udatné rameno zachoval klid.

“Hasit ponči! Rychle!” zvolal na celý tábor a sám běžel

příkladem.

Ostatní chvátali za ním, ale uhasit oheň nebylo jen tak: vyschlá stařina vzplanula jako papír, sotva uhasili jeden plamen, vyšlehl vedle nový a rychle stravoval další a další trsy stébel. Koně se začali plašit, nikdo si jich nevšímal, stejně jako zajatců.

Hned při prvních poplašných výkřicích vyskočil Otec jaguár úkrytu, jediným řezem přeťal lasa, popadl zajatce za ruce a vlekl je místu, kde už Geronimo držel za hřívu čtyři nervózně frkající koně.

“Nasednout a pro sedla!” vykřikl a vyskočil na jednoho z nich.

Malý učenec však z neznámých důvodů váhal; zmateně se

rozhlížel, jako by něco hledal. Geronimo zaklel a pobídl koně, Otec jaguár sebral dvě sedla a táhl vzpouzejícího se zoologa za Geronimem; doktor se mu však vyškubl a zoufale volal:

“Mé knihy! Mé knihy!”

A hnal se k ohni pro svůj drahocenný balík.

“Hrom do mlejnice! A lopaty!” vyjekl Fritz a utíkal pro tlumok.

“Pryč s tím! Nepovlečete přece takový náklad!” křičel Otec jaguár. “Zahoďte to!”

“Můj bože, co vás napadá! Fritzi, máš, ehm, všechno?”

staral se v největším zmatku doktor Morgenstern.

Anciano a Hauka se chopili druhých dvou sedel a běželi za Otcem jaguárem.

“Dobrá, koně a sedla máme, teď rychle pryč! Kupředu!” zvolal Hammer a letmo se ještě ohlédl po tábořišti, kde běloši i rudoši zápasili s plameny a zřejmě si dosud nevšimli, co se přihodilo na opačném konci.

A ještě že tak; sotva totiž uprchlíci dorazili ze světla ohňů aspoň na trochu temnější místo pod stromy, rozlehl se za nimi mohutný hlas:

” Pucha! Zajatci jsou pryč!”

Carlos Hammer zůstal stát jako bleskem zasažen. Ostatní se překvapeně zastavili s ním.

“Uprchlí!” ozval se ten hlas znovu. “Někdo jim přeřízl pouta.

fCaramba! Vidíš? Proklatě!”

“Ten hlas… čí je to hlas…,” šeptal Otec jaguár nejvyšší měrou rozrušen. “Přece… přece ho znám!”

“Do zbraně!” bylo teď slyšet z tábora oficírský řev kapitána Pelleja. “Za nimi! Dvacet mužů ke koním, ostatní za mnou!

Adelante!”

Vtom se vracel Geronimo s koňmi.

“Pospěšte! Na co čekáte?” pobízel netrpělivě.

“Ten hlas…,” opakoval Otec jaguár a nebyl s to se pohnout.

“Co je? Rychle, nebo nás doženou!”

“Musím ho vidět!”

Bělovlasý obr, jindy tak rozvážný a prozíravý, chtěl odhodit sedla a nejspíš se vrátit, Geronimo však důrazně a velitelsky křikl:

“Šílíš? Jestli chceš přijít o život, prosím! Nikdo ti nebrání.

Ale nepřiváděj pro své rozmary do nebezpečí i nás! V tomhle tě podporovat nebudu!”

A protože se pořád ještě nikdo neměl k tomu, aby nasedl,

obrátil opět koně, pobídl je a klusal zpátky.

“Máš pravdu, chlapče,” přikývl konečně Otec jaguár, jako by se probral ze zlého snu. “Kdo ví, třeba se mýlím… Ale vrátím se.

Musím se přesvědčit… A ted pryč! Rychle!” , A obrovskými skoky se rozběhl za Geronimem. Ostatní museli napnout všechny síly, aby mu stačili, zvláště když teď, oslněni ohněm, tápali v ještě černější tmě.

Nejhůře to šlo maličkému učenci: knihy byly zatraceně těžké, tak klopýtal, popadal dech, supěl a hekal, až se konečně svalil vedle balíku a zoufale volal:

“Tedy jaksi, ehm, nemohu. Vyměňme si to, Fritzi. Dej mi nářadí!”

“Tak ale fofrem! Daji sem tu zatraceně těžkou učenosť a věrnou si tudlencty klíče vod předpotopního světa. Ale nohy na ramena, pane doktor, už sou za náma!”

Pádili průsekem, co jim nohy stačily a zavazadla dovolovala, leč marně. Ještě nedoběhli k okraji pralesa, a pronásledovatelé jim byli v patách. Práskl výstřel, druhý, kulky naštěstí nezasáhly cíl.

Konečně vyběhli z lesní temnoty. Všimli si, že Anciano s Haukou se pustili vpravo, běželi za nimi, vtom však za sebou zaslechli skoky a hrozivou vyhrůžku:

“Stůjte, nebo vás postřílím!”

“Gambusino, můj bože!” zaúpěl doktor Morgenstern. “Jsem

ztracen!”

“Este ne!” křikl Fritz. “Vemte to trapem. Věda vás zachrání!”

Zoolog z posledních sil pádil za Indiány, Fritz se zastavil a hodil svůj drahocenný náklad pronásledovateli přímo pod nohy.

Gambusino zakopl, upadl a zaklel, okamžitě se však zvedl a běžel dál. Ještě deset, ještě pět skoků, když vtom náhle cvakl závěr pušky a ozval se mohutný hlas:

“Ani krok, jinak střelím! Tady je Otec jaguár a jeho družina!

Proti mé vůli tu nikdo neprojde!”

Gambusino se zarazil. Chtěl ho snad někdo oklamat a zastrašit jménem toho pověstného hrdiny? Docela určitě, kde by se tu vzal. A tak se vrhl k zemi a opatrně se plížil dál. Tu však spatřil proti světlejší obloze hradbu mužských postav a jednu statnou, vysokou uprostřed; rozeznal dobře nízké a široké stetsony, v pampách nezvyklé, a rázem pochopil, že hlas měl pravdu a koho má vskutku před sebou.

” Caramba! Je to on, mizera prokletý!” řekl si v duchu. “Půjduli dál, budou střílet. Dobrá, vrátím se, ale tohle mi odpykáš!

Vyhrál jsi! Ponejprv, a taky naposled.”

Odplížil se zpátky, potom vstal a doběhl do průseku, právě když se jeho tlupa vyrojila ze tmy.

“Vraťte se!” křikl na ně. “Nedá se nic dělat.”

“Proč? Co je?” ozval se vztekle kapitán Pellejo v čele ostatních.

“Jsou pryč. Aspoň pro dnešek.”

“Jak to? Nechápu, “

“Víte, kdo jim pomohl?”

“U čerta, kdo?”

“Otec jaguár!”

“Nesmysl! Kde by se tu, “

“Viděl jsem jeho bandu a slyšel jsem jeho hlas. Vraťte se, říkám to jasně. Musíme se poradit. A rozestavit stráže. Ten chlap má věru dost kuráže, aby nás přepadl podruhé.”

“Pochybuji, zřejmě chtěl jenom osvobodit zajatce, nic víc.

Kdyby měl zálusk na nás, byl by to už určitě provedl.”

“Možná, ale čert mu věř. Znám ho o něco déle, a lip. A on mě taky. Především můj hlas. Jestli mě poznal, pak sázím sto ku jedné, Že se mi pověsí na paty a hned tak ho neshodím.”

“Staré účty, což?”

“Něco takového. Ale pojďme už. Teď nesmíme ztratit ani

minutu.”

Rychle se vrátili do ležení. Gambusino přikázal uhasit ohně, sedlat a okamžitě vyrazit.

“Ztratil jsi hlavu, arniko? Chceš prásknout do bot jako malý kluk?” ušklíbl se Antonio’Perillo.

“Ne tak docela. Ale musíme odtud. Aspoň tak daleko, aby nás už dneska v noci nenašel.”

“Neodváží se na nás.”

“Hlupáku! Když se mu zachce, udělá všecko. I to, co bys ve snu nečekal.”

“Copak je to ďá, ” namítl Perillo, ale Udatné rameno ho

přerušil.

“Jestli osvobodil zajatce el Padre Jaguar, rychle pryč!” řekl zjevně rozrušen. “Udatné rameno zná. Otec jaguár ví, že mu Udatné rameno přísahal smrt. Ustoupit někam, kde se Abiponi jejich bílí bratři mohou bránit. Tady ne.”

Námitky byly zřejmé marné. Ve spěchu osedlali, a teprve teď.

zjistili, že zmizeli i čtyři koně, naštěstí záložní, s postroji a sedly se zavazadly zajatců. Uhasili nakvap ohně a vyrazili po indiánském způsobu: v přesném zástupu, jezdec za jezdcem po jedné stopě.

Mířili stále hloub a hloub do neznámého pralesa. Průsek se zvolna rozšiřoval a asi po dvou hodinách vyjeli do široké, volné pampy. Udatné rameno znal zdejší krajinu dokonale. Ještě čtvrt hodiny ostrého cvalu, a kázal zastavit. Indiáni seskočili s koní utvořili kruh, do něhož usedl náčelník a přivolal bělochy k poradě.

“Udatné rameno praví: I kdyby nás el Padre Jaguar stíhal až ke kraji pralesa, teď neví, kde my. Je tma a nevidí, jakým směrem stopa. Nechť bledé tváře radí, co teď.”

“Na dlouhé dohadování není čas,” prohlásil gambusino. “Navrhuji jet rychle dál a co nejvíc zvětšit náskok.”

“Opravdu si myslíte, že by se nás odvážil pronásledovat?”

“Jestli poznal můj hlas, zcela určitě.”

“Poznal bílého bratra jistě,” ozval se náčelník.

“Jak to ví Udatné rameno?”

“Nemusel jen slyšet, i viděl. Zajatce jisté osvobodil on sám.

Plížil se kolem blízko. U ohně světlo. A ve světle i můj bílý bratr.”

“Hrome, bylo to tak. Musel nás vidět a slyšel každé naše slovo.

Naštěstí jsem měl klobouk do očí, ovšem když začala hořet tráva a když jsem viděl, že zajatci jsou pryč, řval jsem jak ďáblem posedlý. Tušit, že je nablízku, byl bych si radši jazyk překousl.

Dám na to krk, že po mně půjde.”

“Když nepůjde el Padre Jaguar za bílým bratrem, půjde za

Abipony,” řekl náčelník.

“Proč jste se znepřátelili?”

“Abiponi táhli na Cambasy. Přišel vyjednávat mír. Abiponští bojovníci chtěli kořist, ne mír. Udatné rameno vyhnal Otce jaguára od poradního ohně. Odešel v hněvu a s šípem v kabátě. Abiponi pobili dva podnáčelníky Cambasů a mnoho bojovníků a starce děti. Vzali jen ženy a dívky. El Padre Jaguar s jinými přišel trestat boj.”

“Kdo zvítězil?”

“El Padre Jaguar nepřemožitelný, když drží zbraň. Jeho hněv zahubil mnoho Abiponů. Cambasové mnoho kořisti. Od té doby nepřátelé. Proto Udatné rameno žádá ručnice a prach, musí se pomstít. Abiponští bojovníci vaši spojenci.”

“Už jsme řekli, že dostanete vše,” zavrčel mrzutě kapitán Pellejo. “Ovšem za těchto okolností není pochyby, že nám ten mizera bude v patách a nespustí nás z očí. Slyšel jsem o tom muži ledacos, i když jsem se s ním dosud nesetkal. Má všechny důvody, aby po nás pásl: Abipony, seňora gambusina, a ani nám neodpustí, že jsme se spikli proti vládě, seňore Perillo. Ovšem tak snadné to mít přece jen nebude.”

“Chacha! To je dobré! Proč by ne?” ušklíbl se gambusino pobaveně.

“Protože naše stopa zmizí, a bude v koncích.”

” Cielos! Máte zřejmě prachbídné mínění o stopařských zkušenostech Otce jaguára, kapitáne, člověk jako on vyslídí každou stopu, kterou hledá, a už ji neztratí. Ledaže se střetne, ” gambusino se na chvilku odmlčel, “ledaže se střetne s tak zkušeným soupeřem, jako jsem já.” Okamžik vychutnával zvuk těch sebevědomých slov a ještě je podtrhl: “Dokážu totiž, co nikdo z vás: setřást toho ničemu ze stopy, splést ho, a ještě mu dát pořádnou ťafku.”

“Nebude třeba, seňore. Pojedeme přece písčitou pouští, pralesem, přes bahniska a řeky, držet se stopy na takových místech nedokáže ani kouzelník.”

“Mýlíte se, kapitáne, zatraceně se mýlíte. K tomu není třeba nic než zkušenost, chytrost a trochu důvtipu. A to všechno Otec jaguár má, věřte mi, dokonce přes míru. Je zbytečné se přít, najdeli naši stopu, či ne. Nepotřebuje ji ani, ví přece, kam máme namířeno.”

“Jak by to mohl vědět? Mezi námi snad zrádce není,

Indiáni nemají tušení, kde je náš cíl.”

“Neslyšel jste před chvílí, že nás patrně tajně vyslechl?”

“Jistě, ale co vlastně mohl uslyšet?”

“Vybavoval jsem si, o čem jste hovořili, já se debaty nezúčastnil, pokud si vzpomínáte.”

“Nu a? Nemyslím, že by se mluvilo o něčem důležitém.”

“Kromě o skladištích zbraní, nemýlímli se.”

“Ach tak! Ale ani slovo o tom, kde přesně jsou.”

“A také o poslech do hraničních pevnůstek a o shromaždišti na břehu jezera.”

“Jenže jméno zas nikdo nevyslovil. A jezer je tady víc, jen ať si Otec jaguár uhodne to pravé!”

“Nemusí hádat, teď už je zná docela přesně. Zapomněl jste na zajatce, kapitáne? Hovořili jsme před nimi o všem možném, i věcech, které nebyly pro cizí uši.”

“O jezeru taky?”

“Samozřejmě. Sám jste jim několikrát sliboval, že je utopíte jeho kalné vodě.”

” Caramba ! Nepříjemná věc. Kdo mohl tušit, že nám uklouznou?

Pak je tedy jasné, že ten proklatec pojede rovnou k Lagu de los Carandayes.”

“Jisté. Nebýt jedné nepatrné maličkosti: svedu ho totiž ze stopy, když dovolíte, a zmátnu ho, že nebude vědět, čí je!” trumfoval opět gambusino a samolibé se rozhlédl po svých společnících. “Přijeli jsme z jihu přes řeku a míříme na sever nebo na severozápad.

Obrátíme se zpátky k řece,

“Taková zajíždka!”

“Ne tak docela. Vyrazímeli hned teď a najdemeli jiný průsek, kudy projedeme pralesem, můžeme být u řeky už zrána. Přebrodíme ji a do večera pojedeme pampou, třeba nazdařbůh.

Kam dorazíme, tam si pár hodin odpočineme a úplně jinudy se sem zase vrátíme.”

“Tedy další den jízdy. To už je ztráta celých dvou dní!”

“Něco za něco, kapitáne, nedá se nic dělat. Ale vyplatí se nám to.

Setřást Otce jaguára, to už stojí za mizerné dva dny zdržení.”

“Jen jestli. Dost pochybuji, že se to podaří…”

“Protože nechápete, oč jde. Náš slavný stopař nás bude moci začít stíhat nejdříve až ráno. Do té doby budem už dávno u řeky.

On tam dojede tak někdy navečer, musí jet zvolna, aby neztratil stopu. V noci dál nepojede, měsíc nesvítí, a potmě je těžko stopovat, to snad uznáte i vy. A teprv druhého dne večer

dorazí někam tam, kde jsme tábořili a odkud jsme se obrátili zpět.

Sotva už to místo najde,.tráva se zatím narovná a stopa zmizí.

další stopy tím spíš. Pomyslí si, že jsme se vrátili za řeku, ze strachu před ním, a nadme se pýchou jako páv. A pýcha kalí rozum, kapitáne, pokud vám to není známo. Spolkne návnadu, div se nezadáví.”

“Kéž by! Ale pak, pak bychom mohli do Fuerte Tía pro čerstvé zásoby.”

“Souhlasím, proč ne.”

Ani Perillo neměl námitek, a dokonce rudý náčelník souhlasně přikývl:

“Plán mého bílého bratra správný. Zmýlíme Otce jaguára

unikneme jeho tlapám. Kolik mužů v jeho družině?”

“Přesně to říci nemohu, ale pokud jsem v té tmě rozeznal, asi tak dvacet třicet.”

“Pro el Padre Jaguára dost. Stačí. Udatné rameno má sice

desetkrát deset bojovníků, ale bílé tváře Otce jaguára zkušení bojovníci. Střetnout se raději, až přijdou ostatní Abiponi. Cabalguemos! Udatné rameno zná jinou cestu pralesem k řece.”

Vyrazili. Náčelník je spolehlivě dovedl zpátky k pralesu, takřka poslepu našel vhodný průsek, srdnatě vjeli do jeho stínu a za chvíli už po nich nebylo vidu ani slechu…

KAPITOLA DESÁTÁ, K SEVEROZÁPADU!

Otec jaguár se zatím ani za mák nestaral o Indiány nebo o bílé povstalce, ba ani ve snu ho nenapadlo, aby se teď hned pustil po jejich stopě.

Poslal tři zkušené muže hluboko do průseku, měli střežit cestu při sebemenším podezřelém pohybu vystřelit na poplach. Tím podle svého názoru vykonal vše, k čemu nabádala opatrnost. Byl dalek pomyšlení na nějaký útok a nikterak nehodlal olupovat družinu o zasloužený spánek a klid.

Pak se pohodlně usadil a pozval k sobě oba nedávné zajatce: chtěl je ze všeho nejdřív náležitě vyzpovídat.

“Seňore,” spustil trochu zhurta, “namouduši nevím, co si mám vás pomyslet. Jsem člověk zdvořilý, zvlášť ke vzdělaným lidem, ale musím vám říci, že bych z vás měl mnohem větší radost, kdybyste byl zůstal sedět v Buenos Aires anebo ještě dál, věřte mi.”

“Můj bože,” ohradil se malý učenec, “a co bych tam, smímli to tak říci, dělal?”

“Co byste chtěl a dovedl.”

“V tom to právě vězí, vážený. Co bych, ehm, chtěl, to bych, dovolíteli, tedy jaksi nemohl. Chci nalézti glyptodonta,

megaterium či, abych tak řekl, mastodonta, že ano, a račte mi říci, zdali bych je mohl tak říkajíc vykopati v onom poměrné dosti oživeném městě? Kupříkladu, ehm, na náměstí?”

“To věru nevím. Snad kdyby se pořádně hledalo… Měl jste tedy zůstat v pampách.”

“To jsem, dovolíteli, také učinil, nemýlímli se.”

“Cože? Podle vás jsme tady v pampě?”

“Tedy jaksi zajisté. Na pampě mezi řekou a pralesy, neboli interfluvios et silvas, jak praví latiník.”

“A kterak to, že jste se pustil stejným směrem jako já?”

“Velice jednoduchá odpověď, vážený, neníliž pravda: jelikož jsem se chtěl s vámi, abych tak řekl, setkati, nemýlímli se.”

“Výslovně jsem vám přece řekl, a dokonce několikrát, že vás nemohu potřebovat.”

“Oh, vážený! Každý člověk, smímli to tak říci, jest nějak upotřebitelným. Natož zoolog.”

“Snad, ale ne v Gran Chaku. Přivádíte mě do nebezpečí a sebe na pokraj záhuby.”

“Přeháníte poněkud, vážený, abych tak řekl. Seňorové, kteří nás, ehm, zajali, se stali patrně, smímli to tak říci, oběťmi politováníhodného omylu a zajisté by byli tedy jaksi záhy nahlédli,

“Až by vám provrtali břicha kulkami. Nakonec snad ani nevěříte, že váš život visel na vlásku?”

“Dobrotivý bože! Můj život, neboli mea vita, jak praví latiník? To tedy jaksi skutečně nikoli.”

“Docela upřímně, seňore: hodíte se snad k lecčemu a léčkám, jenom do Gran Chaka ne.”

“Dovolíteli, vážený, jsem přesvědčen, abych tak řekl, o pravém opaku, neníliž pravda. Sám jste mi, nemýlímli se, potvrdil, že právě zde lze nalézti, ehm, četné pozůstatky antediluviální fauny, že ano.”

“Souhlasí, ale hledáteli je v tajných skladištích povstalců, pak vyletíte do povětří, dřív než se vám poštěstí najít první předpotopní kostřičku. Za jakých okolností jste byli zajati, vím z výmluvných úst dona Parmesana. Mimochodem, právě jemu jste po čertech zavázán za svou záchranu. Povězte mi však, co bylo dál. Myslím po tom, když vás našli u té slavné superželvy.”

“Co bylo dál, abych tak řekl? Vlastně tedy jaksi nic. Zasypali jámu, se vzácnou Gigantochelonií, prosím!, , kdyžtě nejdřív, smímli to tak říci, vybrali její obsah a vzájemně se jím jaksi podělili, že ano. Poté nás přivázali na koně a bez dovolení nás tak říkajíc odvezli z místa nálezu. Žádal jsem důrazně, leč marně, aby byl, smímli to tak říci, naložen i drahocenný želví štít, žádost však byla, ehm, příkře odmítnuta, ba zdálo se mi, nemýlímli se, že jsem v jejich tvářích zpozoroval zvláštní známky, jež by zkušeného antropologa, dovolíteli, snadno mohly vésti k přesvědčení, že se jednalo tedy jaksi o jistý náznak svalových stahů, typických, pokud jest mi známo, pro stav, ehm, mírné veselosti.”

“Hloupé, a hlavně dlouhé řeči, seňore. Proč to neřeknete rovnou, že se vám vysmáli?”

“Vysmáli, oho!” ohradil se malý učenec. “Naznačoval jsem, abych tak řekl, slabý úsměv, a vy hned tedy jaksi o výsměchu neboli irrisio, jak praví latiník! Nemálo by mne, ehm, mrzelo, kdybyste právě vy, dovolíteli, u něhož jsem se setkal s tak neobvyklou zásobou paleontologických vědomostí, neníliž pravda, byl schopen uvěřiti, že by se kdokoli mohl tedy jaksi z nevědomosti vysmívati, objevíteli tak velkolepý, ehm, nález, jakým

bezesporu jest a bude, smímli to tak říci, Gigantockelonia Mor g.!”

“U čerta! Vy tedy pořád ještě věříte, že jste našel želvu?”

“Bez nejmenších pochybností, vážený. A to želvu, dovolíteli, rozměrů vskutku olbřímích. Pokud jde tedy jaksi o další události, vjeli jsme, ehm, do jakéhosi pralesa, poté přebrodili, pokud se pamatuji, nějakou řeku a znovu přijeli, smímli to tak říci, do jakýchsi hustých porostů a zastavili tak říkajíc kdesi u jakési skupiny či tlupy Indiánů, nemýlímli se. Dostali jsme kus masa, přivázali nás ke stromu a pak jste, abych tak řekl, přišel vy a jaksi nás osvobodil. To jest, ehm, dovolíteli, vše. Historka prostá zajisté zcela prozaická, že ano.”

“Tomu vy říkáte prostá a prozaická historie, seňore?” zeptal se ironicky Otec jaguár.

“Zajisté, vážený, smímli to tak říci. Ani stopy, ehm, po troše poezie. Hodlal jsem dáti hovoru, abych tak řekl, poněkud srdečnější ráz a vyložiti jim stručně tedy jaksi základy paleontologie, pohovořiti o diluviálních vrstvách, a dovolíteli, jiných zajímavých otázkách, leč nenalezl jsem tak říkajíc ni sluchu, ni zájmu. Podivné, neníliž pravda?”

“Přímo nepochopitelné!” nemohl se nepousmát Otec jaguár.

“A nemýlímli se, padla dokonce i, smímli to tak říci, poznámka, ehm, vzdálené připomínající, že v této zemi jest zřejmě rozšířeno lingvisticky zajímavé úsloví, v němž sloveso držeti neboli tenere, jak praví latiník, nepojí se s podstatným jménem os, což znamená, jak jisté ráčíte věděti, ústa, nýbrž s mnohem hanlivějším substantivem rictus, abych tak řekl.”

“Tedy zkrátka a dobře vás uctivě požádali, abyste držel hubu.”

“Po pravdě řečeno, vážený, snad ani nelze mluviti, ehm,

žádosti, natož pak uctivé, neníliž pravda. Vyjádřeno to bylo spíše způsobem, jenž vykazoval, smímli to tak říci, tedy jaksi

více břitkosti a energie, než bylo, ehm, v daném případě nutné žádoucí. I jinak jevilo jejich vyjadřování, neboli modus loquendi, jak praví latiník, ještě dosti, ehm, nedostatků a jest si jen práti, aby záhy dosáhli větší vybroušenosti, a tedy i vybranosti, než jakou osvědčili, abych tak řekl, v onom rozhovoru.”

Carlos Hammer už nemohl snést ty bohapusté žvásty; mávl

jen znechuceně rukou a stroze poznamenal:

“Nic víc mi tedy nepovíte?”

“Není jaksi co, vážený. Nehovořili, abych tak řekl, o ničem zvláštním nebo zajímavém, pokud se pamatuji, a z toho důvodu jsem, ehm, tedy jaksi také nevěnoval jejich plytkým rozhovorům nijaké pozornosti, neboli nihil curabam, jak praví latiník. Vzpomínám si pouze, že šla řeč o nějakém povstání či co, kavalerii a o dělostřelectvu, o jakýchsi útocích Indiánů, tedy vesměs, jak jistě uznáte, o věcech pro mírumilovného vědce, ehm naprosto bezvýznamných.”

“Povstání, dělostřelectvo, Indiáni, to jsou pro vás bezvýznamné záležitosti? Takové zprávy jsou přece nanejvýš důležité!”

“Snad tedy jaksi pro vás, vážený. Nepamatuji si z toho, ehm, zhola nic. Měl jsem, dovolíteli, v hlavě především prsní štít Gigantochdonie.”

“V tom případě vám ze srdce blahopřeji k neobyčejným rozměrům dutiny lebeční, seňore,” ušklíbl se Otec jaguár zjevně podrážděn. “Kéž by vám bylo raději uvízlo v hlavě alespoň něco přesnějšího z řeči těch pánů, “

“Oh, děkuji za uznání, smímli to tak říci. Leč pokud jde o ty pro vás zřejmě tedy jaksi veledůležité zprávy, neboli res, jak praví latiník, doporučuji vám co nejvřeleji, ehm, svého Fritze.

Vzhledem k tomu, že jest, abych tak řekl, laikem ve věcech vážné vědy, má dozajista tak říkajíc více porozumění pro banální maličkosti, jimiž já, dovolíteli, nemohu zatěžovati svou kapacitu duševní, že ano, pokud mi rozumíte.”

Fritz kupodivu až do téhle chvíle ani nedutal; tecf však se vší rozhodností prohlásil:

“Pravda pravdoucí, seňore. Měl sem v merku každý slovo těch velevzácnejch výtečníků a mužů sloužit nejpodrobnějším zpravodajstvím. Ale dyž dovolíte, tak raci taklenc po němečku.

Pokaváde se nemejlim, sté stejně taky našinec.”

“Jen si poslužte, seňore,” přikývl s úsměvem Hammer.

“Tak teda spusťte s votazníkama, já už ňákej ten vykřičník najdu.”

“Hm. Tedy hlavně a především: co vlastně chtěli ti běloši od Indiánů?”

“To je podle mého ouplně správná votázka. Taky mě napadlo, že todlenc náramný příteličkování mezi těma bílejma seňórama a tim červeným náčelníkem má ňáky to pozadí, jak se v polityce říká. A tak sem si dával náramnej pozor na ty jejich rozhovory a dyškurze, že jo. Pocházim totiž, aby bylo jasno, vod Rummelsburskeho jezera a u nás bejvá dobrým zvykem mít voči i uši do kořán, jelikožtě jeden nikdá neví, kdy se mu bude hodit do krámu, co někdy někde zaslech nebo vokouk, že je to tak. A tak

sem si, “

“Stručněji, mohuli prosit,” zarazil ho Otec jaguár.

“Jak je libo. Tak teda jedou do Chaka, aby si ňáko získali ty rudý Abipóni k povstání proti vládě a milovanému panu prezidentovi aby je, teda jako ty rudochy, že jo, vyhecovali k outoku.

Jenomže ten jejich náčelnik, ten jistej Frázo invalidente, má za ušima, a že teda jako jo, ale ne jen kvůli jejich krásnejm vočim.

Chce dát nejdřív po hubě Campasum, s kerejma sté přej jedna ruka, a mocímermo si přeje, aby mu při tomdlectom válečnom činu ty běloši kapánek helfli. Prostě aby navalili zbraně a vojáky.”

“Vida! A slíbili mu to?”

“Japa by ne! Vojáci si vzal na starost’ jistej kapitán Pellejo, náramné vykutálenej ptáček a prachsprostej žráče. Poslali ho na hranice na inspekci, a voň zatim pěstuje všelijaký špinavý kamaráčofty a posílá ordonance s rozkazama, že aby jako vojsko mašírovalo do Chaka a na ňáký jedno místo a potom dohromady Abipónama mlátilo Campasy.”

“Šílený plán! Vydat vládní vojsko náčelníkovi Indiánů! A jak to chtějí udělat se slíbenými zbraněmi?”

“Ouplně jednoduše. Nejspíšejc to už měli nachystaný ňákej ten pátek dopředu. Nadělali tajný skrejše, nacpali je zbraněma a prachem jako krocana nádivkou, a šmytec. Ta naše vobrovská chameleónyje byla taky jedna z nich. Skrejše vyberou, flinty daji Indyjánum, a až vyříději Campasy, udělaj povstáníčko jedna radost’, přejdou hranice a hurá na náštěvu k bledejm tvářim.”

“Zajímavé! Ale bez urážky: není náhodou celý ten plán jen plodem vaší bujné fantazie?”

“Taklenc bujně moje fantasmagóryje přecejc jenom nevyvádí.

Říkám vám, jak sem koupil, víc ani slovo.”

“Šílený, ohavný plán, jen co je pravda! Pustit několik tisíc Indiánů do země pálit a loupit, aby si pár lumpů vylovilo z krve svých spoluobčanů bohatství a úřady a moc, náramní hrdinové! A kdo je v čele toho spolku?”

“Kdo je ouplně nahoře, nemůžu sloužit. Ale tady to drží v ruce ňákej seňor gambusino.”

“Dozvěděli jste se o něm něco víc? Jméno, odkud je, co vlastně dělána co dělal dřív?”

“Ňáko moc votazniků najednou. Vemu to popořadě jak kuželky na pláce. Menuje se Benito Pajaro. Vodkuď pochází, vo tom nemám zdáni, co dělá, to sem vám akorát přerecitýroval, a že dělal už předtím stejný lotroviny, na to bysem moh vzít deset liber jedu na krysy, akorát s tou podmínkou, že v něm bude vo jedenáct liber míň votrušiku. To je, jak se mi zdá, všecko, co vám muže moje ševědoucnosť poskytnout.”

“O mně byla také řeč?”

“Aby ne! V každom druhom slově samej Otec jaguár. Jako

lefrén vod písničky.”

“Žádnou velkou chválou asi neplýtvali, co?”

“Abysem nelhal, máte pravdu. Bejt na vašom místě, seňore, nikde bysem se s tim nechlubil, co voní vo vás povídali. Maji na vás kapánek pifku, se mi zdá. A padnout jim do drápů, nechtěl bysem bejt ve vaši kůži. Radim vám: dejte si na ně sakramenckej pozor!”

Otec jaguár hleděl chvíli zamyšleně do země a pak se zeptal: “Mohl byste si vzpomenout, jak se jmenuje to místo, kde se mají shromáždit?”

“Beze všeho a s nejvěčí radostí: mleli v jednom kuse vo ňákym tom Lagu de los Carandayes.”

“Palmové jezero? Kde to má být?”

“Nejspíšejc někde tady v Argentýně, ale vo tom se moc

nešířili.”

“Neznám. Nu co, snad to budou vědět ostatní.”

Ale kupodivu nikdo, ani z jeho družiny, ani Anciano a Hauka, ba ani don Parmesan, o jezeře podobného jména jaktěživo

neslyšeli.

“Že by to bylo někde v Chaku nebo v poušti?” uvažoval Otec jaguár. “Neříkali o tom čirou náhodou ještě něco víc?”

“Že bysem něco zaslech, to sem nezaslech, ale… Hrom do vejra, něco mi přecejcjenom straší v makovici! Dyž šla řeč vo těch zbrojních skrejších, tak pan kapitán Pellejo povidal, že sou jako pustinách a za poslednim že se jako přídě k tomu Palmovému jezeru.”

“No vida! A o těch skladištích nic?”

“Něco taky. Vidite, že se dám vypumpovat jak zkaženej žaludek. Depa, trpělivosť přináší růže, a někdá dokonce i celej gukét. Jo, tak teda ty skrejše! Počkat, jak vono to jenom bylo.

Náký samý fuente, že jo, prostě prameny… a zvířata, no jasně, ouplný zologlický prameny, eslivá mě nevyšplouchla moje paměťnice. A u čtvrtého dokonce ňáky dvojčata či co. Jak vono to… hrom do bedny… aspoň na tu menažéryji dybysem si… aha!

Ten první se menoval, prostě něco jako s rybama, že jo, pak pijavkama, vidite to, depa moje hlava, to je ňáká hlavička! a pak přídou krokodejli, no a potom už ty dvojčata.”

Otec jaguár zpozorněl a zvolal:

“Výborně! To už je jiná, tohle všechno znám, dokonce jsem těch místech byl. Prokázal jste nám velkou službu, seňore, ted jsme skoro doma.”

“To sem teda sám rád. A mám takovej dojem, že by se možná ta moje zázračná paměťnice vůbec neurazila z ňáký zasloužený vodměny. Ale hlavné, že sem vám kápnul do noty, že jo.”

“Tak vida: Fuente de los Pečeš, pramen Ryb, tam to dokonce znáte i vy, lovili jste v něm rybky a našli tam tu svou podařenou veleželvu; Fuente de las Sanguijuelas, pramen Pijavic je za tímhle výběžkem pralesa, hemží se to tam těmi potvorami až běda; třetí, Fuente de los Cocodrilos, pramen Krokodýlů, vyvěrá na pokraji neproniknutelného pralesa, a proč se mu tak říká, je snad jasné dost; a ten poslední, Fuente de los Gemelos pramen Blíženců, se stéká ze dvou pramínků. Všechny jsou od sebe tak půldruhého dne jízdy a takřka v přímé čáře; prodloužíli se na severozápad, protne nejspíš to záhadné Lago de los Carandayes, až tam jsem se sice nikdy nedostal, ale kde jinde by to mohlo být. Hm, tak na tomhle místečku se tedy sejdou ti neslavní hrdinové! Nu, o to nic, skrýše postavili chytře, přímo u pramenů, cesta pustinou od jednoho ke druhému není tak dlouhá, den půl vydrží bez vody jezdec i kůň. Ještě jednou, seňor e: díky! Ted už je můj plán jasný: předstihneme Indiány, vyrazíme

pramenům a vybereme jim jejich hnízda

rovnou před nosem. A pak se pustíme k Palmovému jezeru a pochytáme vojáky. Je to znamenitě vybrané místo, zřejmě přímo uprostřed sídlišť Cambasů, gambusino s těmi svými bílými i rudými darebáky by tam přišli k bohatství jako nikde jinde. Jenže spláčou nad vejdělkem, spočítáme jim to, že se budou divit.”

“A esli dovolíte, my vám kapánek zatlačíme, aby ten vejpočet vyšel rychlejš a pokaváde možno bez chyby,” hlásil se udatně Fritz.

“Aspoň vidíte, že taková Morgensterngigantochameleónyje má taky něco do sebe, a hlavně v sobě: bez ní bysme jaktěživo

nevyšťourali to drahocenný tajemství. Věnujte nám ve svom dobrotivom srci dvě ouplně malý místečka, víc vám tam nezaberem, a vemte nás s sebou. Ďyž nám tam nahoře ukážete ňákou tu šikovnou ďouru do matky Země, kde by byla aspoň vo kapánek lepcí předpotopní vobluda než ta želva se střelnejma vajíčkama vodměníte se mi za to moje zpravodajství královsky.”

“Ovšemže pojedete s námi. A snad se tam opravdu něco najde pro radost seňora doktora.”

“A já, smímli to tak říci, budu se, ehm, od nynějška

speciálně zajímati tak říkajíc o povstaleckou konverzaci všeho druhu. Jelikož tedy jaksi vidím, že soustředěním k těmto problémům lze dosíci, abych tak řekl, plodných paleontologických nálezů, nemýlímIi se.”

“Dobrá, dobrá, doktore! Ted vám však radím, abyste se šel pořádně vyspat, jste myslím unaven a potřebujete si odpočinout.

Vstáváme časně, hned jak se rozední, a čeká nás jaksepatří namáhavá jízda, budeme potřebovat všech sil. A abyste spal ještě lip: velice mě těší, že jste zachránili své nářadí, náramné se nám ted bude hodit, až začneme vybírat ta tajná skladiště.”

Malý učenec v tu ránu zpychl; naklonil se k Fritzovi a nadšeně mu šeptal:

“Tedy jaksi slyšel jsi zajisté, což? Potřebují, abych tak řekl, nejen nás, ale i naše instrumenty. Jak pravím: zoopaleontologjest, smímli to tak říci, vždy a všude osobností, ehm, vítanou a užitečnou, neníliž pravda. Dozajista si budeš do skonání věků pamatovati, jak těžko se člověk obejde bez vědy, neboli sine scientia, jak praví latiník.”

Ale pak usnul, jako když ho do vody hodí. Ulehli i všichni ostatní a zanedlouho bděly už v táboře jen ostražité hlídky.

Za prvního úsvitu vzbudili strážní celou družinu. Bylo třeba mít se na pozoru, kdo ví, zda gambusino se svými Indiány není dosud na palouku, a ranního šera by pak mohl lehce využít nemilému překvapení.

Na snídani kromé Fritze nikdo ani nepomyslil; jedinou starostí Otce jaguára bylo co nejrychleji osedlat a vyrazit. Tušil sice, že Indiáni odtáhli už v noci, přesto však poslal na průzkum nékolik pěších zvědů; vrátili se brzy a jen potvrdili, že tábořiště na palouku je už dávno pusté. Pak teprve vsedli na koně, prudkým cvalem proletěli průsekem a zastavili se až na konci pralesa: v trávě pampy spatřili opatrnou, úzkou stopu, nicméně svědčící o mnoha jezdcích.

Všechno nasvědčovalo tomu, že běloši a Indiáni opustili prales krátce před půlnocí, ovšem bůh sud, zda v pampě drželi počáteční směr, anebo ho po pár mílích změnili a uhnuli jinam.

každém případě musela družina Otce jaguára počítat s dlouhou jízdou pustými končinami a zásobit se řádně vodou, o niž zde naštěstí nebylo nouze: poblíž vyvěral bohatý pramen, který se pak opět ztrácel v písčité půdě.

Kdo žije v pustině, pamatuje si vždycky podobná místa a stejně dobře je umí i vyhledat. Sjeli k prameni, dosyta se napili, jaksepatří napojili koně a vyrazili na cestu, během níž jistě dobrých Čtyřiadvacet hodin neuzří ani kapku té obyčejné, a přece někdy tak vzácné životodárné tekutiny.

Stopa je zavedla až ke zdupanému kruhu trávy, kde gambusino jeho spojenci odpočívali a měli poradu. Otec jaguár a Geronimo bedlivě prozkoumali každou maličkost a teď si uvážlivě sdělovali své poznatky a dojmy.

“Prapodivná věc,” poznamenal Geronimo, “povalují se tu

téměř do úsvitu, ale pak se vrátí zpátky k pralesu. Proč to?”

“Důvody k tomu mohli mít dva,” uvažoval Otec jaguár. “Bud je to docela obyčejný uskok, aby nás co nejdřív setřásli ze stopy, anebo taktický žalud s jediným cílem: pomstít včerejší porážku.

Myslí si třeba, že táboříme pořád ještě na původním místě, a tak nás chtějí objet a nějakým jiným průsekem nám vpadnout do zad.”

“Ale proč by zajeli až tak hluboko do pampy? Stačilo se držet okraje pralesa, stopa by byla mnohem nezřetelnější než tady trávě. Ovšem s tím útokem to vyloučené není. Chystají povstání, jestli považují maličkého doktora za plukovníka Glotina, a to zřejmé považují, , budou se ho pochopitelně snažit znova dopadnout a umlčet už jednou provždycky. Předpokládáš, že se nám pověsí na paty, až zjistí, že jsme pryč?”

“Snad ano, snad ne.”

“I co, jen ať si přijdou! Nebezpečí nám hrozí, jen kdyby nás překvapili, jinak si s nimi lehko poradíme. Přiznám se ti: skoro by mě potěšilo, kdyby se na nás vrhli, s chutí bych poslal pár těch zrádců na onen svět… nebo spíš k čertu.”

“V otevřeném poli nás nenapadnou za nic na světě, to vím.

Možná že nás teď hledají. Ale mnohem spíš se vrátili jen proto, aby nás nějak zmátli, a hlavně přesvědčili, že se vzdali svého původního plánu.”

“Jet k Palmovému jezeru? Copak by se zmohli na tak moudrý nápad?”

“Proč ne. Ostatně, jakápak moudrost? Snad si domyslí, že nám zajatci prozradili vše, co od nich slyšeli, že tedy přesně víme, kam měli namířeno, a pustíme se rovnou za nimi. Ovšem jestli se domnívají, že mě od toho odvrátí nějakou svou prostoduchou a průhlednou lstí, pěkně děkuju za takovou pochybnou chytrost!”

“Znamená to, že ses rozhodl jet dál, ať už odbočili kamkoli?”

“Naprosto správně. Nicméně i my musíme vědět, co mají za

lubem. Budu sledovat jejich stopu tak dlouho, dokud se přesně nedozvím co a jak. Pojedeš se mnou, ostatní tu na nás počkají.”

Družina dostala přísný příkaz střežit okolí, pořád ještě nebylo vyloučeno, že se Indiáni někde poblíž připravují k útoku, , Otec jaguár s Geronimem vyskočili na koně a odcválali po široké stopě povstalců, zřetelné a nepochybně co možná nejnápadnější, aby pronásledovatele spolehlivě zlákala a svedla.

Dojeli k pralesu na docela jiném místě a u nového průseku, daleko od onoho, kterým uháněli za svítání; bez překážek přeťali výběžek hvozdu a octli se na pokraji širé pampy: stopa se ztrácela nedohlednu směrem k řece.

“Přesně, jak jsem soudil,” prohlásil spokojeně Otec jaguár, když zastavili zpěněné koně. “Kdyby chtěli sledovat nás, byli by odbočili doleva a podél pralesa by se byli dostali k našemu včerejšímu ležení. Že se pustili přímo k řece, neklamně svědčí jednom: pokoušejí se nás zmást a setřást ze stopy. Hlupáci!”

“Ale velká poklona to pro nás není, majíli nás za takové prosťáčky!” usmál se Geronimo. “A jestli tě chtějí oklamat takhle primitivním způsobem, myslí si asi o tobě moc pěkné věci, jen co je pravda. Splést nás! Vždyť tu máme jejich stopy jako na dlani.”

“Ale dlouho mít nebudeme. Právě proto, že bychom se museli zdržovat slábnoucí stopou, šlo by nám to mnohem pomaleji. S tím zřejmě počítají. V noci bychom nemohli jet vůbec, ve tmě stopu neudržíš, i kdyby ses rozkrájel, a tak by získali nejen náskok, ale i bezpečnou cestu dál: do rána se tráva narovná, a hledej potom v pampě stovku jezdců! Málo naplat, v tomhle to tak hloupé nebylo. Přepočítali se v něčem jiném: že jim skočím na dětinský uskok. Tak to tedy ne, seňoři! Jedno je jisté: pojedou teď Palmovému jezeru pořádnou oklikou, zato my pěkně přímo.

Nu, víme, co jsme chtěli vědět, vraťme se.”

Jen co dorazili zpátky k družině, vydali se nejpřímější cestou Lagu de los Carandayes. První zastávkou na té dlouhé pouti měl být pramen Pijavic: za půldruhého dne tam mohli dorazit.

Pampa byla rovná, plochá, porostlá jen nízkou štěpní trávou, čím dál od řeky bledší a neduživější. Nakonec přešla krajina do písečné pouště bez jediné známky života. Naštěstí nebyl písek nikde hluboký a nevadil koním v ostrém klusu. Otec jaguár se zpočátku obával, že doktor, jezdec zřejmě nevalný, způsobí cestou lecjaká zdržení, pranic z těch obav se však nesplnilo: velký učenec malé postavy se držel statečně; neseděl sice v sedle podle všech pravidel španělské školy a chytal se hned hřívy, hned zas krku koně jak tonoucí známého stébla slámy, ale teprv po poledni si začal nesměle naříkat na únavu; a až večer, když v holé pustině zastavili k nocování, vyjevilo se beze všech pochybností, jakou statečnost doktor prokázal a jaká muka mlčky pře trpěl: nohy, kříž i hřbet měl dočista zdřevěnělé, že ho museli opatrně sundat ze sedla a složit do písku, jinak by se byl svalil jako podťatý.

Otce jaguára ten heroismus vpravdě dojal:

“Probůh, doktore, proč jste neřekl, že je to s vámi tak zlé?

Mohli jsme jet pomaleji.”

“Díky, smímli to tak říci, vážený. Jste tedy jaksi velmi

laskav,” vysvětloval doktor, “zjistil jsem však, abych tak řekl, že koňmo lze jezditi tím lépe, čím rychleji oř, ehm, uhání.

Avšak ten klus, že ano, ten klus! Leč pevně jsem si umínil, že vám nebudu a nesmím býti na obtíž a že neuslyšíte z mých úst

nižádného nářku. Kromě toho, nemýlímli se, jste mi laskavě slíbil, že mi, ehm, jaksi poskytnete možnost objeviti hledanou

fosilní faunu, a čím dříve dorazíme tak říkajíc k cíli, tím, abych tak řekl, lépe pro mne, neníliž pravda. Údy mi sice ztuhly a pozbyly, dovolíteli, všeho citu, doufám však, že záhy nastane zas náležité zlepšení, neboli emendatio, jak praví latiník.”

A vskutku, vzpamatoval se velice brzo: snad mu v tom pomohly i naléhavé nabídky dona Parmesana, že ho milerád ošetří a vrátí mu ztracenou sílu i hybnost kloubů a šlach.

Lidem nechybělo celkem nic, jen voda, zato koně neměli pastvu ani pití; nakrmili je několika sousty kukuřičných placek, sami se spokojili s kusem sušeného masa, které si ani opéct nemohli: nebylo čím rozdělat oheň a živit plameny; potom postavili stráže a ulehli.

Časně zrána jeli dál. Cesta nebyla o nic příjemnější nežli včerejšího dne: zas a všude jen písek a písek; teprve k polednímu spatřili v dálce na obzoru tmavší pruh.

“Tam je už pramen Pijavic!” oznámil Otec jaguár. “Příliš pěkně to sice nezní, ale najdeme tam dostatek čisté vody, bohatou pastvu pro koně a pod keři a stromy nádherný stín. Vidíte sami: už tady začíná tu a tam tráva, a bude čím dál hojnější.”

Nemýlil se. Gran Chaco si vydobylo pověst mrtvé a neúrodné pustiny, a právem: jsou tam rozsáhlé plochy navlas podobné bezvodým písečným africkým pouštím; kde je však pramen, říčka či jezírko, roste i pestrá vegetace. Reky se v listopadu rozlévají po okolní krajině a bohaté zaplavují široko daleko plochou rovinu; po opadnutí vzdutých vod zůstane dost vláhy, aby rostlinstvo vzešlo udrželo se až do nejsuššího období. Na březích řek bují husté pralesy, které si v ničem nezadají s pralesy brazilskými, a i v poušti nalezne člověk tu a tam vodu, čistou i nahnitou, a kolem poměrné dosti života.

Tak tomu bylo i v okolí pramene Pijavic, Fuente de las

Sanguijuelas. V bezútěšné pustině se rozkládala oáza bohatě zavlažené prsti o průměru dobré tisícovky kroků; uprostřed ní, mírné proláklině, vytvořilo se sladkovodní jezírko, živené bohatým pramenem; vyvěral na okraji toho zeleného ostrova a potokem několika peřejemi stékal do jeho středu. Koryto, zpoloviny zavalené tlejícími zbytky rostlinstva, tvořilo močál, ve kterém se hemžilo nevídané množství pijavek; držely se jen v krátkém potoce, ne přímo u pramene, kde byla voda průzračně čistá a znamenité chuti; čím se celé to množství krvežíznivých tvorů živilo, bylo záhadou; zřejmě se sem však sbíhali živočichové

ze širokého okolí pít, a přinášeli tak vzácný nápoj i těmto kroužkovcům. Ani nehluboké jezírko nehostilo tyto příživníky, zato však pár druhů ryb, vítanou potravu náhodných jezdců, kočujících Indiánů a bílých lovců. Kolem jezírka i podél břehů potoka rostly stromy a keře, v jejich větvích se vesele hemžilo ptactvem, pod nimi se zelenala svěží tráva, chutná pastva pro zemdlené koně.

Jezdci sesedli, napojili zvířata i sebe a v dobré míře chystali tábor k nocování. Don Parmesan žíznil dozajista stejně jako ostatní, nicméně mnohem větší nadšení než čirá voda v prameni

vzbudila v něm hemživá žoužel v líných bažinách.

“Neuvěřitelné! Nevídané! Hotové bohatství!” jásal a tahal zchváceného doktora Morgensterna za rukáv. “Ha! Tisíc nemocných, v půlhodině tisíc litrů krve z těla. Horečka klesá na nulu! Nádherní živočichové! Pacient pro ně s rozkoší cedí krev.

Skvostné! Nikdy neviděl.”

“Kdyby to tedy jaksi byli mastodonti, nebo, smímli to tak říci, třebas mamuti, těšil bych se z nich, ehm, dovolíteli, stejně jako vy,” mumlal z posledních sil malý učenec. “Avšak pijavka neboli hirudo, jak praví latiník, nemůže ve mně tak říkajíc vzbuditi to pravé nadšení.”

“Nepochopitelná netečnost! Žít mnohem radši před potopou

světa než po ní! Podivínství! A co člověk? Ha! Horečnatost organismu, překrvenost tkání, hustá krev? Jaké štěstí, taková pijavka v pravý čas! Krev řidne, choroba mizí, v pacientovi by se krve nedořezal. A já přece řežu, na co přijdu, co se dá. Ha! Co říkáte řádnému otoku dásně nebo jazyka? Dvacet třicet pijavic do huby a,

“Vřelé díky, seňore!”

“Done, smímli prosit. Kastilie! Starý rod!”

“Tedy ovšem zajisté, vážený, račte prominouti. Leč předem děkuji za takovou, abych tak řekl, zábavu, že ano. Strkati člověku tak říkajíc pijavky do úst, ehm, , a dokonce dvacet třicet…

Nikdy!”

“Hloupé předsudky! Úplný středověk! Nu, jak je libo! Oteklý jazyk, hotová ropucha, hnus! Ještě rád vezmete zavděk!”

“Nepřejete, vážený, smímli to tak říci, svým bližním pranic ehm, příjemného, jen co jest pravda! A pak: není dosud, dovolíteli, vědecky zjištěno, jsouli tito živočichové vskutku tedy jaksi pijavky lékařské, neboli Hirudo medicinalis, jak praví latiník, nebo druhem jiným, abych tak řekl, pro člověka tedy jaksi zcela nevhodným, že ano.”

“Bez obav! Račte důkaz? Milerád!”

Don Parmesan si vyzul boty, dřepl si na břeh bařiny, ponořil nohy do kalné vody a mírně jimi komíhal; za okamžik je měl obsypané černými červy. Opatrně je sbíral a dával do klobouku.

Na jednoho sáhl, okamžitě se stočil do klubíčka.

“Prosím! Pravé lékařské, nikoli koňské!” jásal triumfálně.

“Možno použít. Nestačí? S radostí další pokus. Ha! Ukažte jazyk!

Uvidíme, jak se přisaje!”

“Můj bože, vážený, proč právě, ehm, jazyk?”

“Nejpřekrvenější tkáň lidského těla!”

“Račte tedy, smímli to tak říci, prováděti podobné experimenty na své, abych tak řekl, tkáni, že ano. Jazyk, neboli linguam, jak praví latiník, máte tak říkajíc, ehm, prokrvený stejné jako já, nemýlímli se.”

Chirurg jen nechápavě vrtěl hlavou a mumlal si do divokých vousů:

“Nechápu! Přírodovědec! Zoolog! A děsí se jednoduchého

ústrojence. Prapodivná věda!”

Zatím Otec jaguár zkoumal píd po pídi celou oázu; nebyl sám, většina mužů z družiny pátrala s ním. Na jednom místě, kde stromy už ustupovaly štěpní m křovinám, nalezli nápadný kruh bledé trávy; při úderu nebo dupnutí ozval se dutý zvuk.

“Přineste nářadí!” přikázal Hammer.

Fritz pádil pro tlumok, přivlekl krumpáče a lopaty a chtěl se pustit do práce; ještě včas ukrotil Otec jaguár jeho horlivost: “Počkat! Proč by měli naši slavní povstalci na první pohled poznat, že mají hnízdečko prázdné? Že jim někdo vybral vajíčka.

A že jsme to třeba byli my? Musíme postupovat jinak ne vy pramene Ryb. Najdeme zasypaný vchod, nenápadné ho otevřeme, vytáhneme, co je uvnitř, a pak zas dáme všechno do pořádku jakoby nic. Ať si trochu lámou ty své moudré hlavičky!”

Hbitě objevil písčité místo, na kterém rostla ještě řidší tráva, dal přinést ponča a teprve pak opatrně odkrývali vchod do tajné skrýše: vybraný písek pečlivě odhazovali na rozprostřené přikrývky, aby ani zrnko nepadlo zbytečně vedle do trávy a neprozradilo, co se tady dělo.

Sotva se prokopali asi na tři stopy hluboko, písek se propadl právě tak jako v první skrýši. S největší obezřetností rozšířili otvor a Carlos Hammer vklouzl dovnitř. Octl se ve stejné jeskyňce, jakou doktor Morgenstern považoval za dutinu v krunýři pravěkého pásovce. Vypáčili břevna vnitřního pří klopu a ve spodním prostoru objevili podobně zabalené soudky prachu a balíky v kožených, pryskyřicí napuštěných obalech. Vynesli je na denní světlo, rozbalili a napočítali sto ručnic, dvě stovky nožů množství kovových hrotů k šípům a oštěpům.

“Vítaný dárek pro Abipony, to rád věřím. Ale těšit se z něj budou Cambasové,” rozhodl Otec jaguár. “Přijde jim docela vhod.

A teď: zasypat otvor a pečlivě zahladit stopy!”

Upěchovali písek zpátky do jámy, svědomitě uhladili, trávu pokropili vodou, aby se co nejdřív vzpamatovala, a zítra už ani nejbystřejší oko nepozná, že tajnou skrýš navštívili nezvaní nežádoucí hosté.

Ostatní z družiny rybařili zatím v jezírku. Jihoamerické pampy neoplývají takovým bohatstvím zvěře jako severoamerické prérie, jsou tam však roztroušeny laguny a menší vodní nádrže s hojností ryb, pokud je v nich sladká voda; proto se zkušení cestovatelé vybavují náležitým rybářským náčiním a také Otec jaguár opatřil pro výpravu udice a malé čeřeny; osvědčily se teď převýtečně.

Na přípravu večeře přikázal Hammer rozdělat nevelký oheň, jeden jediný, a nikoli v travnaté oáze, ale mimo ni, v písku, kde mohly být lépe zahlazeny stopy. Za chvilku se už od ohniště linula lákavá vůně pečených ryb.

Koně se pásli celé odpoledne v čerstvé svěží trávě, po chuti se napojili v jezírku, také jezdcům nechybělo zhola nic; bylo však třeba pamatovat na zítřek: těžko čekat, že narazí na nějakou zvěř nebo že si nachytají čerstvé ryby u pramene Krokodýlů. Dnes jich měli dostatek, připravili si proto zásobu na několik dní.

Konzervování prováděli docela prostě: ryby vyvrhli a nasolili, pak je zabalili do mírně navlhčeného lupení a kladli na oheň; jakmile listí shořelo, byla už ryba sdostatek opečena a bílé maso šlo dobře od kostí.

Nad oázou se snesl večer, družina se usadila kolem ohně k přátelské zábavě i k hovoru o další cestě; a když se na obloze zatřpytily první hvězdy, uložili se muži k spánku; jen několik hlídek bdělo pravidelně se střídalo po celou noc. Koně přivazovat nemuseli, ani střežit je nebylo potřeba, oáza byla přehledná a moudrá zvířata ani v nejmenším nenapadlo utíkat z tučné pastvy na písčitou pustinu; k půlnoci, řádně napaseni, ulehli i koně, a nad táborem se povaloval jen líný dým ze skomírajícího ohniště.

Brzy ráno se družina přichystala k odjezdu: rychle posnídali, naposledy napojili koně, zabalili pečené ryby do houní, stejnoměrně rozdělili náklad zbraní ke všem sedlům, pečlivě zahladili každou sebemenší stopu a vyrazili ostrým cvalem z pohostinné oázy.

Dnes jako včera mířili přímo na severozápad. Tu a tam museli objet malé laguny se slanou vodou, jinak ujížděli bez přestávky až do samého poledne stále vpřed. Krátce poobědvali a teprve navečer se utábořili v poušti, ovšem bez pastvy, bez vody a bez ohně: kde by se také v holé písčině vzalo palivo. A časně zrána uháněli už zase dál.

Když odpoledne dorazili k prameni Krokodýlů, nebylo nikoho, komu by se nechtělo ze sedla: všichni toho měli zrovna dost.

Ukázalo se, že pramen nese svůj název plným právem. Uprostřed písčité pouště rozkládala se velká laguna, kalná, bahnitá a vroubená širokým pruhem rákosu a třtiny; kolem rostlo houští kaktusů, blahovičníků, tamaryšků a jiného stromoví; zarostlý břeh

přerušovaly na několika místech travnaté pradery, palouky vítanou pastvou pro hladové koně. A právě na jednom z nich vyvěral čistý pramen, vydatně napájející bažinatou lagunu.

Voda v jezírku byla v neustálém pohybu, jako by klokotem

vřela a bublala: celé bahnité dno se hemžilo obrovskými kaj many.

Zuřivě se proplétali, bičovali vodu dlouhými šupinatými ocasy, útočili na sebe; bylo až k nevíře, jaké množství těchto plazů žilo na tak malé ploše. Doktor Morgenstern, třebas měl až po krk té dlouhé a namáhavé jízdy, jako očarován hleděl na ten příšerný rej poděšeně volal:

“Dobrotivý bože! Jest to, ehm, vůbec

možné? Vskutku hrůzná podívaná, smímli to

tak říci. V jedné jediné vteřině zahlédne jich tu

člověk, abych tak řekl, třicet, padesát, sto! Co

tomu říkáš, Fritzi?”

“Hrom do povřisla, co by? Nic. Koukám na

to s hubou dokořán, divže mi tam ňáká

i

&

řX”í

CTÍ

if

ta potvora zubatá nevleze. Bejt to takle u nás v Rummelsburskom jezeru, to by byl panečku vejlovek! Akorát mi nejde do hlavy, čim si takovádlenc spousta žroutů nacpe žaludek.”

“Chvíli se dívejte, poznáte to sám,” prohodil Otec jaguár.

“Nejsme daleko od Río Salada a dostali jsme se do oblastí každoročních povodní. Velká voda přináší těm hltounům vždycky hojnou kořist. Sotva povodeň opadne, je samo sebou po hodech a přijde dlouhý půst. Nejdřív zhltnou kdejakou žábu a rybu a drobnou vodní havěť, a když nastane hlad, nezbude než požírat se

navzájem: větší menšího, silnější slabšího a tak pořád dál a dál.”

“A dyž dojdou i ty mrňousové?”

“Pak přijdou na řadu… Však počkejte, jisté to uvidíte.”

Nedaleko od břehu dostali se právě do křížku dva statní kajmani; útočili, svíjeli se a mrskali sebou, až kolem tryskaly gejzíry vody a bahna. Po krátkém zápase se do sebe zahryzli strašlivými zubatými čelistmi a užuž se zdálo, že se snad nikdy nepustí. Vtom se přihnal třetí netvor, rozevřel tlamu, sklapl, urval jednomu ze zápasníků nohu a zmizel s krvavou kořistí kdesi pod vodou.

Zraněný kaj man vyrazil podivný, nevylíčitelný zvuk, zpola křik zpola nářek, a tím byl jeho osud zpečetěn. Ze všech stran se přihnali další, ne však na pomoc, ale dokončit to dílo zkázy: mžiku byl nebožák rozsápán doslova na kusy.

“Víte už, čím se ta havěť živí?” zeptal se Hammer. “Sotva je některý sebemíň raněn, druzí ho prostě pohltí. A přitom jsou ta obrovská zvířata zbabělá až běda. Dávejte pozor!”

Vzal pušku a stiskl spoušť. Práskl výstřel, a v tu ránu nebylo na hladině po kajmanech ani stopy; voda zavířila, vyhouplo se pár bublin, laguna se utišila, jako by v ní všechen život odumřel.

rákosí vzlétlo s pronikavým křikem několik brodivých ptáků, kteří v nebezpečném sousedství krokodýlů s nasazením života pátrali po ubohém šouste, nad stromy vyletělo pestré hlučnč hejno papoušků.

Fritz strhl ručnici a chystal se vypálit, Otec jaguár ho však zavčas zarazil:

“Nechtě toho! Zbytečně vyplýtváte prach a náboje.”

“Japa to? Po rybách se přecejc podává drůbež, nebo ne?”

“Leda máteli chrup jako ti kajmani. Na takovéhle pečínce

byste si věru nepochutnal. Papoušci se dožívají požehnaného věku, ale i ti nejmladší mívají maso k nerozžvýkání.”

“Hrom aby do toho! Teda druhej pštros, akorát že vo kapánek menčí. Ňáko nemám na pernatou štěstí.”

“Trpělivost, příteli,” uklidňoval ho Otec jaguár. “Prozatím se musíme spokojit s rybami, ale u Cambasů nám bude lip, však se už dočkáte.”

Odsedlali koně, napojili je a pustili pást. Pak se odehrálo totéž co u pramene Pijavic: vypátrali a vybrali tajné skladiště zbraní, zahladili stopy a stejným dílem rozdělili kořist, aby ji nazítří mohli bez meškání naložit na koně. Za šera rozdělali oheň, povečeřeli záhy ulehli. Jen stráže opět bděly a živily plameny; na noc se totiž citelně ochladilo a ponča nestačila chránit před lezavou zimou syrovou vlhkostí.

Noc míjela, na východě už žloutl obzor, za chvíli se rozjasnilo hlídky horlivě budily prokřehlé spáče. Sotva zasypali ohniště pečlivě poklidili ležení, osedlali a vyjeli do svěžího, čerstvého rána.

A znovu k severozápadu, pořád dál k Lagu de los Carandayes!

Í91

KAPITOLA JEDENÁCTÁ, SAMOSTATNÝ LOV

Konečně dorazila družina Otce jaguára k Fuente de los Gemelos prameni Blíženců. Dva praménky tu splývaly v malý potok, který ústil na severním břehu do průzračného jezírka o průměru patnácti set kroků. Protože se stále víc a víc blížili k rovníku, rostla již kolem jezera subtropická vegetace: břehy lemovalo rákosí a třtina se stvoly až deset metrů vysokými a vavřínový háj, nad nímž se tyčily carandayové palmy; v pozadí, kde už vláhy ubývalo, vyrůstaly fantastické skupiny stromovitých aloí. A všude kolem se bujně zelenala hustá a šťavnatá tráva, sahající koním po hřbety. Stromy vzduch oživovalo rozmanité ptactvo, obzvláště nádherné pestří kolibříci, v trávě bylo vidět stopy čtvernožců a pouhý pohled na jezerní hladinu odhaloval štědrou hojnost ryb.

“Vida, tady se už nebudeme muset krmit jenom rybím masíčkem!” ozval se Geronimo a ukázal na stopy jelenů. “Snad se nám konečně poštěstí ulovit pro změnu i nějakou tu onačejší pečínku.”

“Poušť tady zřejmě končí,” poznamenal Otec jaguár, , jeleni se nepouštějí přes větší pustiny a také kolibříci se slétají jen tam, kde mají dostatek sladké šťávy z květů, a těch by v poušti příliš nenašli. Budeme se muset mít na pozoru: kde žije vysoká zvěř tihle drobní opeřenci, tam bývají i lesy, a v pralesích tu mužem potkat i nebezpečnější zvěř, než jsou jeleni. Jaguára jsme v Buenos Aires určitě neviděli naposled.”

Rozdělil družinu na dvě skupiny, větší se pustila do rybolovu, menší pátrala po skladišti zbraní. Hbitě je nalezli, třebas byla oáza kolem jezera s lesnatým okolím mnohem rozsáhlejší než všechny předešlé, a stejně hbitě vybrali až do dna.

Zbraně, náboje a prach ze tří povstaleckých skrýší začaly být nepříjemt.uu přítěží pro další cestu: koně měli už nákladu ažaž, utrpí dozajista i pohyblivost celé družiny. Geronimovi to působilo nemalé starosti.

“Nebude tak zle,” uklidňoval ho Otec jaguár. “Pustina je za námi, a nepřijedemeli už brzy k pralesům, určitě nás čeká kus úrodné a živé pampy. A cíl máme na dosah, nanejvýš půldruhého dne usilovné jízdy, déle to už trvat nemůže. Palmové jezero je zřejmě někde v pralesích.”

“O to víc opatrnosti teď bude potřeba,” nabádal Geronimo.

“Vojáci z pevnůstek tam možná dojedou dřív než my, a jestli se neobjevíme včas, a hlavně potají, , zaskočí nás a zle by to mohlo dopadnout.”

“Pochybuji, že nás předešli. Mají tam příliš daleko.”

“Rozhodně ne dál, než jsme měli my. Od příhody u pramene

Ryb uběhlo pět dní, to je dost dlouhá doba, aby jezdec dojel Matará, z Cachipampy nebo až z Miravilly do míst, kde tušíme Lago de los Carandayes.”

“Pravda, jenže to přece nejsou jediné posádky, odkud by se měli dostavit. V Cruzu Grande a v Candelarii jsou také vojáci.”

“Dorazí později, ale z bližších posádek tam mohou být už

dávno.”

“Tak nemožně by to snad nezařídil ani ten nejhloupější důstojník!

Do odříznuté a odlehlé krajiny, a k tomu na pomezí!, nepošle přece jednotlivé skupiny vojáků, aby na sebe musely bůhvíjak dlouho čekat. Za chvíli by se mu to všechno rozběhlo, ať už nekázně, nebo jen za kořistí. Kapitán Pellejo dal určitě rozkaz vyrazit tak, že se sejdou ve stejnou dobu a všichni současně.

Ovšem, abych pravdu řekl, mluvíme stále jen o vojácích, a zrovna těch se bojím nejméně: kolikpak se jich tam může objevit? Posádky tu mívají tak deset, ale často i jen pět šest mužů, a s pětadvaceti třiceti povstalci se snad dokážeme vypořádat. Mám teď na mysli především Indiány, těch bude rozhodně víc. A kdo mi zaručí, že už nečekají u Palmového jezera na slíbené zbraně? Možná že už táhnou vojákům naproti, aby jim ulehčili válečné břemeno

honem honem si rozebrali ručnice, prach, olovo, nože a hroty oštěpům a šípům…”

“Můžeš mít pravdu,” přerušil ho Geronimo. “Pak bychom se ale mohli dočkat toho mrzutého setkání už třeba dnes.”

“Připusťme i to. Radím proto utábořit se tady na severním břehu jezera, třebas by byl jižní mnohem příhodnější. A žádné ohně! Ani plamínek! Ryby upečeme za světla na

malých ohništích: i kouř by nás totiž mohl snadno prozradit.”

“Stejně to bude zbytečné. Indiáni přijdou právě sem. Tady jsou prameny a každý rozumný jezdec se přece utáboří co nejblíž pitné vody.”

“Zapomínáš, že i na jižním břehu je pramen, a dokonce vydatnější než tahle dvojčátka. Jméno sice dostala ta přívětivá oáza po nich, ale větší houfy mířívají zpravidla k jižnímu prameni : je přístupnější a kolem je i větší plocha trávy, vejde se tam víc lidí koní.”

“Dobrá. Ale ještě něco: skladiště je tady na severu, Indiáni potáhnou nejspíše rovnou k němu.”

“Omyl, příteli. Běloši si asi velmi dobře rozmysleli prozradit svým rudým přítelíčkům naplno a předem, kde jsou ta vábná hnízdečka, Abiponi mají za ušima. Snad o nich ví jenom náčelník, i tom však vážně pochybuji. Nebylo by přece zrovna k smíchu, kdyby si Indiáni vybrali ty lahůdečky sami. Určitě jim proto páni povstalci důrazně a přísně přikázali, že je mají čekat na protějším břehu.”

“Vypadá to přesvědčivě, ale… Co to bylo? Slyšeli jste?”

Slyšeli to všichni: vzduchem projel trojí krátký zvonivý zvuk,

v témž okamžiku ucítila celá družina zvláštní lehké zamrazení, ne delší než vteřinu či dvě.

“Aría!” vykřikl Otec jaguár a rychle se chytil za šíji, jako by zkoušel, můželi hýbat hlavou.

“Aría!” přisvědčili ostatní a stejně pilné si tiskli zátylek a potřásali hlavami.

Co to je? Nikdo to vlastně nedovede jaksepatří vysvětlit, ale vypadá zpravidla takhle: sedíte si spokojeně a v družné zábavě sklenky vína nebo při kávě, láhev nebo konévku hezky po ruce, nikde mráčku, nebe jako vymetené, slunce svítí; vtom proběhne zčistajasna všemi přítomnými krátké, ne právě nepříjemné zachvění, jako by jiskra přeskočila, číšky i láhev cinknou, šálky konvice poskočí; podíváte se překvapeně blíž: jsou prasklé, aniž se jich kdo dotkl. Zvířata se vyděsí a ještě dlouho zůstávají jako omráčená, také lidé to zhusta odnesou i třeba několikadenním strnutím šíje. To je tedy aría, jakýsi dosud nevysvětlitelný elektrický jev, jak tvrdí někteří. Koho zasáhne, ten se btv meškání přesvědčuje, jestli se mu ještě jaksepatří kroutí hlava na krku.

Kde se však vzalo to ostré, krátké zazvonění? Teprve při bedlivém pátrání a až za notnou chvíli si kdosi povšiml, že z levého sedlového vaku dona Parmesana cosi podezřele odkapává. Rychle otevřeli brašnu, a objevili hotovou spoušť: mezi střepinami tří pořádných lahví a v potopě smrduté vody se hemžila spousta tmavých tlustých červů. Slavný chirurg nemohl zřejmé odolat lákavé a jedinečné příležitosti, nachytal si do zásoby řádnou dávku pijavek a uložil je v lahvích k sedlu, patrně pro strýčka Příhodu.

Teď však bylo po všem veta a střež se každý onemocnět náhlým otokem a vnitřní horkostí! To ale také byla, jak se ukázalo, naštěstí jediná škoda, kterou tentokrát aría způsobila; koně zůstali pořádku a všechny hlavy též.

Malý učenec v životě neslyšel o tomhle prapodivném úkazu

horlivě se na něj” vyptával, kde mohl. Otec jaguár jen krčil rameny:

“Želbohu, nemohu sloužit, doktore. Sám neumím pochopit, co to vlastně je. Jen tolik vím, a z vlastní zkušenosti, že v téhle roční době přinášívá aría vždy náhlou změnu počasí a prudké deště.”

Rozhlédl se po obloze: byla jasná a bez jediného mráčku, i obzor svítil jako vymydlený, o nějaké známce deště ani památky; prohřátý vzduch se ani nepohnul a hladina jezera se leskla jako zrcadlo.

Bylo načase připravit se na noc bez ohně. Koně odvedli na nejtučnější pastvu, muži se vykoupali, dosyta se najedli a natáhli se do vysoké trávy k příjemnému odpočinku; někteří se ještě sesedli tiše rozprávěli.

Opodál usedl Antonio Engelhardt vedle svého mladého přítele Hauky. Znali se teprve pár dní, ale zřejmě v sobě našli zalíbení znamenitě se spřátelili: byli nejmladšími členy výpravy a mládí je na celém světě družnější než mužný věk. Snad u mladého Inky rozhodl i vlídný zájem, který Antonio netajil; především však na vzájemnou náklonnost působila zřejmě odlišnost charakterů různost duševních vlastností, jež se navzájem tak vhodně

doplňovaly.

Antonio byl horkokrevný chlapec, snadno vznětlivý, rychlý až zbrklý; vždy z něho vyzařovala netajená srdečnost a ničím nekalená dobrá pohoda. Peruánec byl naopak tichý, vážný,

uzavřený, lehká melancholie, která se pevně vtiskla do mladicky půvabných rysů, neopouštěla ani na okamžik jeho snědou tvář.

Od první chvíle jezdili vedle sebe a také na tábořištích se drželi pospolu. Bez ustání o něčem rozmlouvali, hlavní slovo měl však vždycky Antonio, kdežto Hauka ponejvíce poslouchal a jen tu a tam jednoslabičně odpověděl nebo přičinil stručnou, věcnou poznámku. Mladý Engelhardt mu vyprávěl o všem možném, co

kde přečetl, dověděl se, slyšel, a postupně mu otevřel celé své mladé srdce. O Haukaroporovi toho dosud mnoho nevěděl, správně však postřehl, že Indiánova nemluvnost neznamená ani nedůvěru, ani ostýchavost, ale jen a jen vrozenou zdrženlivost. Neušlo mu také, že z tmavých, hlubokých očí jeho druha vyšlehl k němu přečasto přátelský pohled a měkce na něm spočinul. Chlapci se měli opravdu rádi.

Nejčastějším předmětem jejich rozhovorů býval Otec jaguár.

Antonio v něm viděl nedostižného hrdinu a nic jiného si nepřál, než aby se mu jednou aspoň trochu podobal. Také Hauka se

něm vyjadřoval se vší úctou, třebas bez onoho blouznivého nadšení. A byť si přál co nejvíce a ve všem vyhovět bílému příteli, nebyl s to uspokojit zvědavost, s jakou se Antonio vždy a znovu vyptával na idol svých snů.

“Znáš ho přece už dávno,” dorážel na mladého Inku. “A určitě něm víš ledacos, co by mě zajímalo. Povídej!”

“Nevím, co bych řekl,” bránil se Haukaropora. “Když k nám přišel, hovoříval s otcem, se mnou ne. A mluvíli starší a zkušenější, musí stát mladý zticha opodál. Takový je náš zákon.”

“Váš? K jakému kmenu vlastně patříš?”

“K žádnému.”

“Z nějakého přece musíš pocházet.”

“Můj kmen vymřel a zanikl. Několik posledních rodin žije

chudobě vysoko v horách, kam jen kondor doletí.”

“Tam přece neroste ani strom, ani keříček. Jak tam dokážete žít?”

“Pijeme vodu a pojídáme maso divoké zvěře, kterou ulovíme nasazením života.”

“Jste hrdinové, hned bych s vámi měnil. Vypravuj mi o vašem životě a vašich činech!”

“O našem životě a činech?” Hauka si položil ruku na čelo

zasmušile hleděl do prázdna. Za chvilku pokračoval: “Snad, ne, docela určitě ti o tom jednou povím. Ale ne dnes, ne teď. Půjdeš přece do našich hor. Potom nebudeš jen slyšet, ale i uvidíš.”

Vstal a zmizel mezi stromy. Chlapcovy otázky se ho zřejmě dotkly na nejcitlivějším místě. Vrátil se teprve za soumraku, i když muži uléhali k spánku, uložil se tiše jako vždy po Antoniově boku.

Mladý Engelhardt dlouho přemýšlel, čím svého přítele rozladil, nakonec však se mu myšlenky zamíchaly a tvrdě usnul. Jak

dlouho spal, neměl zdání; z ničeho nic ucítil ruku, která jím lehce třásla. Byl to Hauka. Klečel u něho a šeptal:

“Tiše! Chtěl jsi být hrdinou jako Otec jaguár. Teď máš příležitost. Půjdeš se mnou?”

“Kam?” protíral si Antonio oči.

“Pak ti to povím. Nech tady zbraně, vezmi jen nůž. Musíš se plížit těsně za mnou a hluboko v trávě, aby tě nezahlédly stráže.”

Antonio viděl, že se už Hauka plazí z tábořiště, přitiskl se tedy zemi a pustil se za ním. Až dosud svítily hvězdy, dnes však byla obloha černá, a protože právě minul nov, panovala vůkol téměř neproniknutelná tma. Antonio dohlédl stěží na deset kroků jezero, ve dne tak lesklé a jasné, leželo mu teď po levici jako chmurné tajemství.

Pomalu a neslyšně se plížili podél třtin a rákosí, dokud se Hauka nevztyčil a tiše neřekl:

“Hlídky jsou za námi, můžeme vstát. Vím, že jsi odvážný,

snad budeš rád, že jsem tě probudil. Podívej se pozorně přes jezero. Vidíš něco?”

“Vůbec nic,” přiznal Antonio a marné napínal zrak.

“A necítíš také nic?”

“Ne. Co má být?”

“Na protějším břehu táboří lidé.”

“Cože! Jak to víš?”

“Anciano a já žijeme od narození v přírodě, i naši předkové tak žili, proto máme zrak kondora, sluch lamy a čich nosála.

Cítím kouř a vidím matnou zář ohně. Bledá tvář nevidí a necítí nic. Měl jsem to snad hlásit zkušenějším, ale můj bílý přítel si přál vykonat odvážný čin, proto jsem vzbudil jen tebe.”

“Jsem rád. Ale co teď?” zeptal se Antonio nechápavě a ve

zjevných rozpacích.

“Antonio a Hauka tam půjdou a zjistí, kdo jsou ti lidé a co je sem přivedlo. Pak teprv uvidíme, vrátímeli se tiše zpět, nebo b^

Bodneme co dál.”

“Pouštíš se do něčeho, co by Otec jaguár nikdy neschválil.”

Hauka mu položil ruku na rameno a řekl důrazně:

“Otec jaguár není Haukaroporovým velitelem ani pánem. Jsem >ynem této země a znám ji. Neboj se, neudělám nic, co je špatné.

Půjdeš se mnou, nebo tu zůstaneš? Pak zůstanu i já a povím vše Otci jaguárovi. Chtěl jsem jen dát svému bílému bratru příležitost”

“Dobrá, jdeme!”

“Podej mi tedy ruku, povedu tě, moje oči jsou bystřejší než tvé.”

Chopil Antonia za ruku a opatrně ho vedl tmou. Nešlo se jim lehce, kráčeli houštím a mezi stromy; vtom však pronikli na holý břeh. Haukaropora se zastavil, chvilku uvažoval a pravil: “Tady je průchod pruhem lesa okolo vody. Půjdeme stále ve stínu stromů a to nás zdrží. Lépe dát se víc vpravo podél lesní houštiny. Poběžíme rychleji, nad hlavou budeme mít volné nebe, ve tmě přece jen světlejší než koruny stromů.”

“Nedostaneme se příliš stranou?”

“Nemyslím. Les není široký. Ostatně, ti lidé táboří jistě potoka, o kterém mluvil Otec jaguár. Jakmile na něj narazíme, dovede nás až k cíli. Zabloudit nemůžeme.”

Nezkušenému chlapci se svírala prsa úzkostí, ale nechtěl se dát zahanbit a kráčel rychleji než dřív. Jejich ležení bylo asi uprostřed severního břehu, brzy minuli západní část jezera a stočili se k jihu. Průsek skončil a les tu znova tvořil tmavý pruh, široký pár set kroků. Nechali ho po levici a spěchali po jeho okraji východu, byli už na jižním břehu. Daleko však nedošli, mladý Inka se náhle zastavil a pozorně se naklonil vpřed. Zvedl se právě ostrý vítr a foukal jim přímo do tváře.

“Slyšíš něco?” zašeptal Antonio.

“Ano. Myslím, že to byl zvon.”

“Zvon? Tady? Kde by se tu vzal?”

“Půjdeme dál. Uslyšíš ho i ty.”

Po několika krocích zanesl k nim vítr jasný kovový zvuk.

“Slyším!” šeptl Antonio. “Zní to skoro jako zvonek madriny.”

Madrina říkají ve španělské Americe staré zkušené klisně, která na cestách nebo ve stádu vodívá ostatní zvířata; na krku nosí zvonec a stádo se poslušně hrne za jeho cinkotem.

“Máš pravdu, nic jiného to nemůže být,” přisvědčil Inka polichocenému příteli.

“Ale kde by se vzali tady v Gran Chaku arrieros?” zapochyboval Antonio.

“Mezkaři jistě ne, tímhle krajem neputují karavany bílých obchodníků. U jezera jsou zřejmě Indiáni.”

“Z jakého kmene?”

“Nemohu vědět, ale nepochybně to zjistíme.”

“V každém případě jsou jaksepatří neopatrní. Jednotlivé kmen\ tu žijí na válečné stezce, v takových dobách se snad nedávají zvířatům zvonce na krk.”

“Lidé u jezera se patrné cítí bezpečni a považují opatrnost za zbytečnou věc. Koně se však potřebují pást, nemohou je uvázat bez madriny by se jim rozběhli.”

“Jak to? Naši koně zůstávají stále pohromadě.”

“Můj bílý přítel má pravdu, ale neví, proč tomu tak je. Zdejší Indián nepěstuje koně, ale chytá zvířata, kde se mu namane. Kůň ho nezná, nezná ani ostatní ze stáda, nedrží se tedy pospolu. Když se pak na válečné výpravě setká více jezdců, musí dát koním modřinu, od zvonce se nevzdálí žádný kůň. Pro nás je to výhoda: jeho zvuk nás bezpečně povede až k stádu.”

Skutečné: zvon se ozýval stále hlasitěji, za chvíli bylo už třeba tlumit krok, modřina musela být zcela nablízku; zároveň se jim po levici objevily na pozadí několika ohňů obrysy tmavého stromoví.

“Jsme na místě.” zašeptal skoro neslyšně Haukaropora. “Vpředu je pradera, na ní se pasou koně. Vlevo se vřezává do lesa, tam někde je i pramen a potok. Máme tedy jezdce po levé ruce za stromy a koně přímo před sebou.”

“Půjdeme k nim?”

“Ano, ale ne hned. Nejdřív se musím přesvědčit, nejsouli u koní hlídky. Počkej, dokud se nevrátím!”

Odplížil se a Antonio zůstal sám; uběhla sice drahná chvíle, přesto však neměl o svého druha nejmenší strach: důvěra v jeho odvahu a obezřetnost v něm rostla minutu od minuty. Ale přece jen se mu ulehčilo, když se Hauka vrátil a šeptem oznamoval:

“Ani jediný strážce. Koně jsou tak důvěřiví, že se nechali hladit.

Pasou se volně, jen madrina má přední nohy lehce spoutané, aby nezaběhla příliš daleko.”

“Kolik jich je?”

“Nemohl jsem je spočítat. Mnoho. Všichni stojí hlavou k madriné, to je dobré.”

“Proč?”

“Znamená to, že za ní půjdou kamkoli. Jsouli ti u jezera

Abiponi, rád bych jim koně odvedl.”

“To nemyslíš vážně! Tolik zvířat nedokážeme odehnat.”

“Proč ne? Povedemeli madrinu, ostatní za ní poběží už sami.”

“Indiáni uslyší, že se zvonec vzdaluje.”

“Spí. Neuslyší nic.”

“Možná. Ale co stráže?”

“Mnoho jich nebude. Zjistíme to. Drž se těsně za mnou!”

Potichu a s největší opatrností se plazili ke stromům stínícím táborové ohně. Těsně na pokraj palouku ulehli do vysoké trávy za dva mohutné kmeny a ostřížíma očima pozorovali každou

podrobnost.

Pradera nebyla velká, ohně ji ozařovaly od jednoho konce na druhý; zato Indiánů, kteří se tu utábořili, byl pořádný houf.

místě, kde lesní průsek ústil do travnaté plochy, vyvěral pramen malým potůčkem běžel kamsi vlevo k jezeru. Na obou březích planulo osm hranic, kolem se ukládalo k spánku asi osmdesát rudochů. Mezi dvěma ohni na bližším břehu leželo šest lidí, zřejmě spoutaných: pět v indiánských krojích, šestý podle oblečení běloch; do tváří jim vidět nebylo.

Houfec byl vyzbrojen po indiánsku: na oštěpech zaražených do země visely toulce a luky, o ně se opíraly dlouhé foukačky, jejichž malé otrávené střely dovedou tak rychle zabíjet. U vysokého stromu uprostřed ležení seděl osamělý Indián, jediný ze všech ozbrojený ručnicí, patrně náčelník: polohlasem uděloval rozkazy ostatní je bez meškání plnili.

Pokud mu bylo rozumět, mluvil jakousi zpěvavou řečí. Antonio nerozuměl ani slovo a tiše se zeptal svého přítele:

“To přece není kečuánsky. Jak mluví ten člověk?”

“Abiponsky. Rozumím skoro všemu. Je to náčelník, říká, jak se mají utábořit, a právě nařídil, aby noc byla rozdělena na tři hlídky, každá po dvou mužích: jeden u koní, druhý u zajatců.”

“Tak přece jen zajatci! Kdo to může být?”

“Vyčkej. Snad se dozvíme i to. Náčelníka neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale podle řeči je to Abipon, tedy nepřítel.”

“Takže jejich zajatci budou nejspíš naši přátelé.”

“Patrně. Neboť kdo je proti nim, musí být s námi.”

“fCieíos! Moci je tak osvobodit! Myslíš, že by to šlo?”

Inka chvíli uvažoval, bedlivě si prohlížel celé tábořiště i nejbližší okolí, a teprve potom odvětil: “Proč ne. Snad by se to podařilo. Jsem ochoten to zkusit. Co říká můj bílý bratr?”

“Platí! Ale nevím, ” Antonio v rozčilení takřka vykřikl, ještě že mu Hauka rychle zakryl ústa. “Ale nevím, jak to udělat,”

pokračoval už zase šeptem. “Jsme jen dva… sami… ani ručnice nemáme…”

“Byly by víc na překážku nežli k užitku. Sám jsi několikrát slyšel Otce jaguára, že mnohem užitečnější je chytrost nežli násilí.

Budeme se tím řídit.”

“Dobrá, jsem připraven. Ale pořád ještě nevím co a jak.”

“Především počkat, až Abiponi usnou. Do té doby nemůžeme

podniknout zhola nic. Pak zjistit, kde stojí hlídky, jak jsou ostražité a nechajíli vyhasnout ohně.”

Právě v té chvíli náčelník vstal, přebrodil potok a šel si pohovořit se zajatci, zřejmě po svém: na každých pár výhružných a tvrdých slov několik opovržlivých kopanců. Spoutaní nebožáci všemožně

uhýbali úderům, krčili se, měnili polohu, a teprve teď mohli chlapci jednomu z nich pohlédnout do tváře: byl to skutečně běloch, dokonce v uniformě, na límci se mu zaleskly zlaté prýmky.

Vtom se pohnul i další zajatec; aby unikl kopnutí, pokoušel se vztyčit a na okamžik se otočil obličejem k Haukovi. Mladý Inka sebou trhl, ten zlomek vteřiny zřejmě stačil jeho bystrému zraku, překvapeně zašeptal:

“Znám ho! Je to náčelník Cambasů, kterého bílé tváře nazývají Cráneo důro, Tvrdá lebka. Ještě jsi o něm neslyšel?”

“Nikdy.”

“Dostal to jméno, protože kdysi utržil několik ran pažbou do hlavy, a přece zůstal živ, jen omdlel. A sotvaže nepřátelé odešli, probral se, vstal, poškrábal se na lebce a potají se vydal za nimi, aby se pomstil. Byli to Abiponi a zemřeli jeho rukou.”

“Tedy tvůj známý!”

“Dokonce přítel, často přicházel k nám a často nás zas na oplátku hostil u svého ohniště. Štěstí že jsem z našeho tábora zahlédl oheň a ucítil dým. Ať mě to třeba život stojí, musím ho zachránit!”

“A já ti pomohu!” přisvědčil nadšeně Antonio. “Jenom mi

řekni, co mám udělat.”

“Prozatím nic, jen být tiše, skrýt se za stromy, aby na tebe nepadl ani záblesk ohně, a čekat.”

Abiponové zatím ulehli, nohama k plamenům, a zabalili se do svých ponč; náčelník se vrátil pátky za potok a natáhl se na staré místo pod stromem; jen dva strážní zůstali vzhůru a odešli na svá stanoviště: jeden na palouk ke koním, druhý se pomalu procházel ležením poblíž zajatců, zahalen před ostrým větrem do dvou pokrývek: jednu si omotal jako suknici kolem beder, druhou si přehodil přes hlavu, že mu jen oči koukaly.

Chlapci horečně uvažovali, vlastně jen mladý Inka, Antonio se v podobných věcech dosud nevyznal. K tábořišti bylo nejméně patnáct kroků a k ohni, kde leželi zajatci, ještě jednou tolik.

třicet nepozorovaných skoků nebyla žádná maličkost ani pro zkušeného Indiána.

Strážný bloumal sem a tam podél kraje lesa, tedy přímo mezi chlapci a zajatci, a během první půlhodiny se několikrát zastavil spoutaných mužů, aby se přesvědčil, zdali už spí.

Řídký les jen stěží chránil tábořiště před prudkým větrem: občas to zafičelo, až se z ohnišť rozlétly jiskry a zasypaly ponča spáčů řeřavými sprškami. Strážný proto obcházel hranice, rozhrabával hořící polena a větve a tlumil vysoké plameny. Nové dřevo už nepřikládal, dalo se tedy soudit, že ohně brzy dohoří; jen na jeden ze dvou, mezi nimiž leželi zajatci, přihazoval drobné chrastí, aby dobře viděl na vzácný úlovek.

Uplynula už skoro hodina od chvíle, kdy Indiáni ulehli.

Antoniovi pomalu zdřevěněly údy, v ústech měl sucho; nepatrně se protáhl a zašeptal svému příteli, který se po celou tu dobu ani nepohnul:

“Spí jako dřeva, dál už nesmíme čekat. Pomysli, jakou starost nás budou mít v táboře, až zjistí, že jsme pryč.”

“Jen v první chvíli,” odpověděl Inka. “Pak už je Anciano nějak uklidní. Ví, že nejsem zbrklý a umím si poradit. Ale souhlasím: ousťme se do toho!”

“Víš už jak?”

“Všechno je jasné. Nejdřív přivábím hlídku.”

“Cože?”

“Uvidíš. Dávej jen bedlivě pozor, nepohneli se některý spáč, až se ozvu. Máli se všechno podařit, nesmí se probudit ani jediný.”

Položil dlaně k ústům a vyloudil tiché, unavené zaskřehotání, jako když papoušek procitne, vyrušen ze sna.

Žádný z Indiánů se nepohnul, spali dál. Jen strážný zůstal stát a pátral, odkud přichází ten zvuk.

“Vidíš, poslouchá,” zašeptal Hauka. “Půjde sem k nám. Neprobudil se někdo ?”

Ne

“nc.

“Dobře. Ustup rychle o dva stromy zpět a přitiskni se k zemi.

Jinak tě uvidí.”

Antonio poslechl, Haukaropora znovu napodobil papoušci skřek.

Strážný udělal pár kroků a při třetím zaskřehotání došel až pokraji lesa; pak se přikrčil a opatrně postupoval dál s očima upřenýma do místa, kde se ozýval ten podivný zvuk.

Inka sevřel svůj těžký kyj, zaskřehotal naposled, a když se strážný dostal až těsné ke stromu, za kterým byl skryt, bleskurychle vyskočil, jeden jediný úder, Indián se zhroutil a už se nepohnul.

“Bože! Vždyť jsi ho zabil!” zašeptal vyděšené Antonio.

“Třeba je mrtev, ale stejně tak je možné, že ještě žije. Pojď sem a zůstaň u něho. Jestli se probere, než se vrátím, vraž mu nůž do srdce. Dokážeš to?”

“V boji snad ano. Ale bezbranného…”

“Jsme na válečné stezce, a kdyby vstal, nebude bezbranný.

Jeho hlas je zbraň, jež by nám přinesla zkázu a zahubila by nás oba. Přikazuji ti to! Musíš poslechnout!”

Jindy tichý a zamlklý Haukaropora se během tohoto dobrodružství dočista změnil: hovořil víc než kdy jindy, poučoval, což neměl nikdy ve zvyku, a teí se dokonce projevil i z té nejnečekanější stránky: přikazoval jako velitel a pán, a třebas mluvil jen šeptem, bylo znát, že nestrpí nejmenší odpor.

Rychle sebral strážnému obě ponča a zahalil se do nich stejně jako on; potom pomalu vyšel z lesa a začal se procházet sem tam po ztichlém tábořišti. Kdo nevěděl, co se přihodilo v stínu pod stromy, musel ho bez jakéhokoli podezření považovat za ostražitou abiponskou hlídku, která se přesvědčila, že v lese nehrozí pranic podezřelého, a vrátila se ke své povinnosti.

Antonio seděl zatím s nožem v ruce u nehybného Indiána a pozoroval s očima rozšířenýma hrůzou hned jej, hned zase svého neohroženého přítele; pořád ještě nemohl pochopit jeho nenadálé, překvapivé chování.

Haukaropora notnou chvíli napodoboval strážného a lehkým

krokem přecházel od ohně k ohni, ne aby o ně pečoval, ale aby si pečlivě prohlédl spáče. Spali dojednoho.

šel tedy k zajatcům a posadil se vedle nich; ti dosud bděli, v hrozícím nebezpečí neměli zřejmě na spánek ani pomyšlení. Byli přesvědčeni, že strážný si k nim přisedl, aby je měl pěkně na očích.

Pončo mu zakrývalo hlavu i obličej, nikdo si nevšiml, o co jde. Zato Hauka teď poznal nejen náčelníka Tvrdou lebku, ale i jeho čtyři soukmenovce; bělocha, mladého dosud muže, viděl však poprvé.

Z ohledu na cizince musel tedy mluvit španělsky; nepatrně si poodhrnul pončo, sklonil se k náčelníkovi a zašeptal:

“Cráneo důro je zasmušilý. Brzy se mu však tvář opět rozjasní.

Chceli mi nyní odpovědět, nechť mluví potichu.”

Náčelník ležel na boku, odvrácen od ohně; teď se však obrátil tiše, jak byl požádán, odpověděl:

“Proě na mne mluvíš? Předstíráš přívětivost, a chceš se mi vysmívat?”

“To není výsměch, mluvím upřímně. Jste muži, dovedete se

ovládat: neprozraďte niěím ani sebe, ani mne. Přišel jsem vás zachránit.”

“Ty, Abipon?”

“Nejsem Abipon. Jmenuji se Haukaropora, syn tvého přítele Anciana.”

“Ty žejsiHau,

Známé jméno zůstalo překvapenému náčelníkovi trčet na jazyku.

“Ano, jsem to já. Přesvědč se!”

Odhrnul teď pončo docela, na okamžik se ukázal Tvrdé lebce záři plamenů a hned se zas zahalil. Běloch pozoroval ten celý výjev bez jediného slova, Cambasové Hauku poznali, nepromluvili však také a jen z několika pohybů spoutaných těl, které nemohli ovládnout, bylo znát jejich radostné pohnutí.

“Poznali jste mne?” zeptal se mladý Inka.

“Si,” zašeptal Cráneo důro, “ty syn mého přítele a náš přítel.

Dějí se velké divy. Jak přišel mezi Abipony? Neviděl jsem tě ještě.”

“Nepatřím k nim a nebyl jsem mezi nimi. Jsem tu teprvt

chvíli. Nocujeme s otcem Ancianem a dvakrát deseti a sedmi bělochy na severním břehu jezera. Viděl jsem zář ohňů a připlížil jsem se s bílým přítelem, abych vyzvěděl, kdo zde táboří.

Poznal jsem Abipony, poznal jsem i vás a rozhodl jsem se, že vás osvobodím. A tady jsem.”

“Hauka je smělý. Kde je náš strážce?”

“Leží pod stromy. Zabalil jsem se do jeho ponč, abych nevzbudil podezření.”

“Chytrý chlapec!” zašeptal běloch.

“A zmužilý a lstivý,” přisvědčil náčelník. “Má Hauka nůž?”

“Mám.”

“Tak rychle!”

•• “Kdo příliš chvátá, může se opozdit. Povím vám nejdřív, co dál. Času máme dost. I kdyby se Abiponi probudili, snadno uniknem.”

“Mluv: s jakými bělochy jste přišli?”

” S družinou Otce j aguára.”

“Co pravíš? El Padre Jaguar? Když tu on, jsme v bezpečí.”

“Zachráním vás i bez něho. Přeříznu vám pouta, ale zůstanete ležet jako dřív.” Vytáhl nůž a opatrné přeťal všem zajatcům lasa na rukou i nohou. “Ohně dohasínají, ten tady však dosud plápolá.

Své nepřátele nevidíte, oni však mohou vidět vás. Proto opatrně!

Vstanu a budu znovu přecházet po ležení až k pokraji lesa. Zjistím, zda všichni spí. Budeli všecko v pořádku, zastavím se u kraje lesa a vy se pak pomalu a ne všichni najednou odplížíte ke mně.

Pod stromy čeká můj bílý přítel. Potom si dojdeme na palouk pro koně. Povedu vás.”

“Není tam hlídka?”

“Jeden muž.”

“S tím brzo hotovi. Zbraň nemám, ale zardousím.”

“Přenecháš ho mně, rozumíš! Osvobodím vás sám. Uděláte jen to, co vám přikážu! Zbraně opatřím, je jich tu všude dost.”

“Co s luky a oštěpy,” ozval se běloch. “Chci svoji ručnici!”

“Kde je?”

“Náčelník ji má u sebe, bestie prašivá. Vzal mi ji. Dojdu si pro ni, to mi zaplatí!”

“Nedovolím to!” okřikl ho Hauka. “Neznám tě a nevím, umíšli jednat opatrně. Přinesu ti ji já.”

“Hauka nesmí tykat seňorovi,” zašeptal náčelník Tvrdá lebka.

“Seňor důstojník zná, jak má dělat, a přinese svou zbraň.”

“A náboje a kompas a hodinky!” zavrčel běloch vztekle.

“Všecko mi ukradl ten kojot prašivá! Nic mu nedaruju!”

“Jednejte, jak je vám libo, seňore,” přikývl, ač nerad, Haukaropora. “Jen ho neprobuďte.”

“Neměj strach! Bude spát tak tvrdě, že se už nevzbudí. Opovážil se kopnout důstojníka, mizera!”

Hauka zastrčil nůž zpátky za opasek, vstal a znovu se procházel ležením sem a tam. Po chvíli obešel ohně a přesvědčil se, že Abiponi spí jako zabití. Také k náčelníkovi zašel, chrápal, až se hory zelenaly. Ručnice však vedle něj už neležela: zabalil si ji pečlivě k sobě do ponča.

Teprve pak sebral mladý Inka několik luků a toulců se šípy, zamířil ke kraji pradery, pod stromy zůstal stát a zvedl ruku.

Zajatci s náčelníkem v čele se jeden po druhém připlazili do stínu lesa, jako poslední bílý důstojník. A zatímco se Cambasové nehlučně vrhli na zbraně, pošeptal Hauka bělochovi:

“S vaší puškou to asi nepůjde. Náčelník na ní spí.”

“Maličkost! Prosit ho o ni nebudu.”

A dřív než ho mohl Hauka zadržet, rozběhl se zpátky do ležení.

Mladý Inka musel uznat, že se vyzná: letěl táborem jako blesk,

přitom tiše jako kočka. Přeskočil potok,‘vrhl se na náčelníka dobrou minutu na něm zůstal ležet doslova přilepen. Sebemenší zvuk se neozval, ani vzdech, ston či tiché zachroptění. Když vstal, zastrčil si cosi do kapes, levičkou popadl ručnici, pravicí otřel o trávu zakrvavený nůž a neslyšně jako vzduch přiběhl pod stromy.

“Mám všecko!” mumlal zuřivé. “Pušku, nůž, hodinky, kompas, náboje. A do důstojníka si už nekopne, prašivec! Co dál?”

Inka zavedl osvobozené zajatce hlouběji do lesa až k Antoniovi, který oněmlý hrůzou pozoroval celé to strašné divadlo. Omráčený Abipon se dosud nepřebral, nechali ho ležet a spěchali ke koním.

Sotva zaslechli zvonec madriny, Hauka se zastavil.

“Tady počkejte, až vám uvolním cestu. Zneškodním druhou

stráž!” přikázal se vší rozhodností.

“Ne ty. Moje věc!” namítl přesto Cráneo důro.

“Ani nápad, tohle si vyřídím já!” vpadl důstojník. “Ti psi mě chtěli ráno utopit v jezeře, teď si tam můžou klidně hodit toho svého pohlavára. A tohohle všivého hlídače jim k tomu přidám, ať je ten funus slavnější.”

Hauka ho chtěl v poslední chvíli zadržet, avšak rozzuřený důstojník byl už dávno tentam. Čekali tedy a poslouchali, co se bude dít ale nikde ani hlásku, jen vítr hvízdal v haluzích. Za necelé dvě minuty byl běloch zpátky a spokojeně se zašklebil:

“Vyřízeno. Ani k tomu neměl co říct. Ted si výběrem koně, každý jednoho, a,

“Ne!” přerušil ho Inka. “Vezmeme všechny.”

“Všechny? Jak to,

“Odvedu madrinu, ostatní půjdou sami.”

” Quépensamiento! Tiene razón este muchacho.. Výborný nápad!

Má pravdu ten kluk. Líbíš se mi. A říkáš, že na severním břehu táboří ten starý kolohnát el PadreJaguar? Doufám, že mu uděláme radost, haha! No dobrá, posaď se tedy na madrinu a hyjé! Zahraj si jednou na vojevůdce. Stádo za tebou poženeme my. Znamenitě!

iArriba! Kupředu!”

Ten uřvaný důstojníček, neboť vlastně řval, i když ve skutečnosti jen šeptem, rměl v sobě notnou dávku jakési drsné, panovačné a odpuzující neurvalosti, ostatně jako mnozí zdejší páni oficíři; celé jeho chování a vystupování bylo urážlivé, ať už komandoval, nebo byl zticha; zřejmě zhýčkané dítko protekce, kterému se nikdy nikdo neodvážil odporovat nebo rovnou dát pár přes hubu.

Hauka si toho nevšímal; neposlouchal jeho rozkazy a bodré řeči a dělal, co sám uznal za vhodné. Našel klisnu, odvázal jí řemení, vyšvihl se na ni a pobídl ji do kroku. Zvíře šlo zvolna a rozvážně, zvonek zacinkal a ostatní koně spěchali za ním. Důstojník Cambasové nasedli na koně vzadu a poháněli stádo kupředu.

Antonio se rozjel k Haukovi, ani jemu se důstojník přiliš nelíbil nehodlal poslouchat jeho hovory. Projeli lesem, pobídli koně do klusu, volnou planinou objeli východní břeh a zamířili k ležení Otce jaguára…

To však nebylo zdaleka tak klidné, jak je Haukaropora s Antoniem opustili. Carlos Hammer střídal vždy stráže každou hodinu, takový byl jeho zvyk a neporušil ho ani zde; navíc ještě, kdykoli se probudil, sám obešel tábořiště, zda je všechno v pořádku a nehrozíli nějaké nebezpečí. Tak i dnes. Záhadná aría věštila změnu počasí, a už když se ukládali k spánku, hnala se od východu tmavá oblaka. Budila ho proto starost a vážné obavy. Sotva procitl, rozhlédl se po obloze: zatáhla se už docela, vál ostrý chladný vítr, a to nevěští v tomhle koutě světa nic jiného nežli vichřici, orkán a prudký lijavec. A Otec jaguár příliš dobře věděl, jak takový liják v Gřan Chaku dokáže člověka doslova přibít k zemi.

Co dělat? Zůstat pod stromy, které přitahují blesky a jež může vichr vyvrátit, to příliš moudré nebylo; a přečkávat bouři otevřené pampě nebo v širé pustině bylo na pováženou ještě víc.

Carlos Hammer budil rychle celou družinu, aby se zavčas poradili, nechal zažehnout velký oheň kvůli přehledu.

A tu se ukázalo, že ještě ke všemu Hauka s Antoniem někam zmizeli.

Volali na ně, křičeli, hvízdali, nikdo neodpovídal. Antonia Engelhardta si vzal Otec jaguár na starost, svěřili mu ho, aby se bezpečí dostal domů do Peru, nebylo tedy divu, že ho ted záhadné zmizení mladého chráněnce pořádně polekalo. Jedna domněnka stíhala druhou, žádná se však nepotvrdila, oba

chlapci jako by se do země propadli. Nakonec Otec jaguár

rozhodl pátrat po stopách a začít od místa, kde Hauka s Antoniem zanechali zbraně a svá zavazadla.

Zapálili smolnou větev jako pochodeň a v její záři objevili, že se oba chlapci odplížili kamsi do lesa. Po pár krocích však smolnice dohořela, zhasla a Otec jaguár, Geronimo a Anciano s několika muži z družiny zůstali potmě. Volali znovu a na všechny strany opět a opět nadarmo.

“Proklatě! Taková klukovina!” vybuchl Hammer. “Říkal jsem přece jasně, že tady nebude nouze o nějakého toho jaguára.

Jestli se mu dostali do drápů… Ručnice nechají v táboře, čím se chtějí bránit? Šílená neopatrnost!”

“Neopatrnost?” ozval se Anciano. “Hauka není neopatrný. Ví vždycky, co dělá. A že nevzal zbraně? Považoval to za zbytečné.”

“V noci a v pralese není puška nikdy zbytečná,” připomněl Geronimo.

“Ale obtížná,” vpadl Anciano. “Obtížná při průchodu houštinou, obtížná při plížení k nepříteli, na obtíž, “

“Při plížení k nepříteli?” přerušil ho Otec jaguár. “To je ono!

Zachtělo se jim nejspíš dobrodružství, a tedje to může stát krk.”

“Jak to? Můj bílý bratr neváží slova. Hněv ho zaslepil!” řekl ostrá Anciano. “Hauka šel pouze na zvědy a bílého přítele vzal sebou, aby ho zaučil.”

“Na zvědy? Hlouposti! A kam?”

“Tam, odkud ucítil kouř ohňů.”

“Hrome! Copak tu jsou někde lidé? Nebo se domníváš, “

“Nedomnívám se, vím. Pohleď vpravo přes jezero, bratře: vidíš tu slabou zář? Oheň je za stromy, ale tma ho prozradila. Hauka ucítil kouř, zahlédl světlo a pozval zřejmě Antonia, “

“Riskovat život, co?” vybuchl znova Otec jaguár. “Máš pravdu, vidím to také. Několik ohňů. Tím spíš! Zatracená lehkomyslnost!

zrovna Hauka!”

“Dovol, abych ti odporoval. Haukaropora není lehkomyslný, důvěřuji mu.”

“Dobrá, víš dobře, že mu věřím stejně jako ty. Ale pochop: Antonio mi byl svěřen a^ničím za něho, za jeho zdraví a život.

Nu co: rychle pro koně a za nimi!”

Běželi zpátky do tábora. Právě když ve spěchu sedlali, ozvalo se docela nablízku dunění kopyt, vtom se objevily obrysy dvou jezdců, poklusali k ohništi, Haukaropora s Antoniem!

“Co tohle znamená?” zeptal se přísné Otec jaguár, třebaže se mu vůčihledě ulevilo.

“Snad nás nehledáte?” zahlaholil Antonio zvesela; Haukaropora zatím seskočil s koně a klidně se přidružil k Ancianovi, jako by ho ani ve snu nenapadlo, že právě on je vlastně strůjcem celé té povážlivé příhody.

“Uhodl jsi! Hledáme. A už notnou chvíli, hrom aby do toho!”

láteřil Otec jaguár.

“A proč? Jsme přece tady.”

“To vidím. Ale kam jste zmizeli? Kde jste vlastně byli, mluv!”

“Ach ták! Jen tamhle kousek, v ležení Abiponů. Tak trochu se tam porozhlédnout.”

“Ábi, Kde jsou? U jižního pramene, co?”

“Teď jste zas uhádl vy, seňore.”

“A to jste se opovážili bez mého svolení,

” osvobodit šest zajatců a odehnat celé stádo koní. K tomu snad není zapotřebí laskavého povolení vrchnosti,” ozval se místo Antonia drsný důstojnický hlas. Právě dorazila zbývající šestice.

Otec jaguár vzhlédl, o krok ustoupil, přetřel si čelo dlaní udiveně zvolal:

“Cože? Poručík Verano! Který ďábel vás přinesl k prameni

Blíženců?”

“Žádný dábel, seňore! Přicházím všude sám a kdy a jak se mi zlíbí: buď pěšky, nebo v sedle. Nosit mě nikdo nemusí.”

“Nono!” zarazil ho příkře Carlos Hammer. “Víte dobře, že

čekám jinou odpověď. Tak tedy: kam máte namířeno?”

“Zpátky na jižní břeh, k těm abiponským psům! Vypořádat si nimi jistý dloužek. Samozřejmě půjdete se svými muži se mnou.

Naživu nesmí z těch rudých mizerů zůstat ani jediný!”

“Pomalu, seňore! Myslíte si, že je můj doprovod naprosto

samozřejmý, já si to nemyslím.”

“Musíte přece přispět,

“Nemusím nic, rozumíte? Nikdy nic nemusím, pokud sám

nechci, pamatujte si to jednou provždycky. Ale, u čerta! Kdo to vámi přijel? Ach!”

Tvář se mu náhle rozjasnila, sotvaže v záři ohně poznal Tvrdou lebku a jeho bojovníky. Přátelsky šel náčelníkovi vstříc a Indián ho sice prachbídnou španělštinou, leč s nesmírnou radbstí oslovil: “Si, seňor. Cráneo důro rád vidí svého bílého břatťa. On zde Abiponi neuškodí naše sídla, která chtějí napadat.”

“Vida, tak daleko to tedy došlo?” vrtěl hlavou Otec jaguár.

“Něco jsem zaslechl, ale namouvěru jsem si nemyslel, že je to tak zlé. Byl jsi se seňorem poručíkem?”

“Si. Tvrdá lebka a čtyři bojovníci. Upadli jsme dnes do ruky Abiponům, odvlekli nás k Fuente de los Gemelos. Ráno chtěli utopit. Haukaropora a bílý chlapec osvobodili Tvrdou lebku, seňora Verana a čtyři Cambasy.”

Vtom se zarazil a ukázal na jižní obzor, který se náhle zabarvil žlutavou sirnatou září.

“Kolik Abiponů táboří na protějším břehu?” zeptal se Otec jaguár a starostlivě, s obavami hleděl na hrozivou žluť.

“Osmkrát deset. A osmkrát deset koní jsme přivedli sem. Běželi za modřinou.”

“Husarský kousek! Ale na vyprávění teď není želbohu čas. Snad někdy jindy. Jistě víš, co znamená ta žlutá obloha.”

“Si, Tvrdá lebka zná. Hurikán, co láme pralesy, převrací jezera a vrhá oheň z nebe na zem a ze země do nebe.”

“A tady se nemáme kde skrýt. Když zůstanem, rozdrtí nás

vyvrácené stromy, vyrazímeli odtud, rozpráší nás hurikán na otevřené planině jak plevy v průvanu. Za dvě hodiny je bouře nad námi. Co radíš ty?”

“Tvrdá lebka zná všechno okolí. Pospíchat a dorazíme ještě před bouří do bezpečného úkrytu.”

“Výborně! Co máš na mysli?”

“Cortijo de los Degollados, Usedlost vyvražděných.”

“Poněkud nepříjemné a dost málo lákavé jméno. Nikdy jsem

takovém místě neslyšel. Znáš cestu?”

“Jako stezku svých stop. Tvrdá lebka byl mnohokrát, i naši bojovníci.”

“A najdeš ji i v noci?”

“Tvrdá lebka nechybí směr. Tma nebude dlouho. Ohnivá znamení už za chvíli, světla dost.”

“Dobrá. Hej, chlapci! Rychle do sedel! A opatrovat prach

ručnice!”

Běžel k ukořistěnému stádu, aby rozhodl, co s ním. Získat neočekávaně tolik zdatných koní nebylo k zahození, hlavně později jim mohou přijít vhod, ted však znamenali spíš starost nežli výhodu. lyíěíi sice ohlávky, ovšem sedla ne, nedal se tedy na ně naložit ani, náklad, ani zbraně ze skladišť, které byly pro družinu značnou přítěží.

“Nu což, vezmeme je s sebou,” rozhodl Hammer nakonec, “ale nijak zvlášť se o ně starat nebudem. Poběžíli za námi, dobrá, ovšem honit se za nimi, na to nám nezbude čas. Ať si jdou, kam se jim zachce.”

Šest koní si ovšem vybrali Cambasové a poručík; Indiáni se ochotně nabídli, že přiberou za ohlávky ještě každý dva, několik mužů z družiny se přidalo, a tak se o většinu koní nějak podělili.

Vtom si poručík Verano všiml ručnic a soudků s prachem.

Okamžitě zbystřil pozornost a začal vyšetřovat, odkud a kde se tu vzaly.

“Vykopali jsme je, pokud vás to tolik zajímá,” vysvětlil mu Geronimo.

“Kde? Kdy? A proč?”

“Tak porůznu, seňore poručíku. Cestou sem.”

” Cosa extraordinaria!, Podivná věc! Po těch zbraních právě pátrám! Jménem vlády všechno zabavuji!”

“Ale, ale. Kterak to?”

“Patří armádě. Byly ukradeny z vojenského arzenálu, pokud vám to není známo.”

“Hm, zní to náramné, skoro jako pohádka. Víte co, povězte ji Otci jaguárovi a mně laskavě dejte pokoj. Snad vám dá odpověď, kterou bych si já radši nechal ^>ro sebe.”

“Nevěříte mi snad?”

“Proč by ne, věřím. Ale jen tomu, co vidím na tyhle dvě oči.

Přineste mi ukázat ten arzenál a k tomu zloděje, uvidíme, co se tím dá dělat. Ale na to není kdy. jCaramba! Slyšíte?”

Od jihu, z protějšího břehu, se v té chvíli ozval pronikavý řev: Abipony zřejmě probudila blížící se bouře a objevili smrt svého náčelníka, obou stráží a zmizení koní.

Nikdo však tomu nevěnoval pozornost, nebezpečí bylo příliš nablízku. Jezdci se jakžtakž seřadili, Cambasové vyjeli do čela a za skučení větru vyrazila družina k spásonosnému cíli.

Indiáni znali zdejší kraj opravdu dokonale. Uháněli přímo severu, kde si Otec jaguár do té chvíle představoval už jen nepřehlednou, mrtvou poušť. Koně sami přešli v trysk, větřili za sebou bouři a déšť, o abiponské stádo se teď už nikdo nestaral; vedeno pudem, běželo svorně za družinou.

Po půl hodině zvětšil se už žlutý pruh na obzoAi^do hrozivé šíře, spodní okraj počal rudě plát; celou oblohu prozářil mdlý jas odháněl noční temnotu. Další půlhodina, a žlutavý pás už svítil od západu k východu a tvořil špičatý trojhran s vrcholem až skoro v nadhlavníku; uprostřed trojúhelníku se objevil výhružný tmavý kotouč, žlutavého světla čím dál přibývalo, bylo už vidět na dobrých sto kroků; vítr sílil a skučel, opíral se do jezdců a poháněl je vpřed, rval je ze sedel, strhával koně a srážel do houfu.

“Ten tmavý kotouč, vidíte? Tím na nás vrhne bouře svou

zuřivou zběsilost,” ukázal Otec jaguár malému učenci centrum hurikánu, které se v hrotitém trojhranu stále zvětšovalo.

“Dobrotivý bože!” vyhrkl doktor Morgenstern. “A tedy jaksi… to bude zajisté nebezpečné, neníliž pravda?”

“Jestli i pro nás, to dosud nevíme. Ovšem zpravidla takový orkán natropí nepředstavitelnou spoušť, zvedne vlny oceánu jako hory, celé pralesy vyrve z kořenů, smete vesnice, i nejpevnější domy poboří,

“A my, abych tak řekl, utíkáme do jakési, ehm, haciendy\

Neníliž to pošetilost do nebe volající? Zřítí se na nás, dovolíteli, v sutinách dozajista nalezneme tedy jaksi bídnou smrt, neboli mízám, jak praví latiník.”

“I to by se mohlo stát,” křičel Hammer, aby přehlušil řev větru.

“Spoléhám však na náčelníka, zná snad stejně dobře sílu bouře jako spolehlivost úkrytu.”

“Ňáká spolehlivost je nám houbec platná, dyž nám žuchne

střecha na hlavu. PÁrpamperos sem už ve zdraví přežil, ale hurikán, to teda eště ne. Nedal bysem v tejdlenc chvíli za svý drahý živobytí ani šňupec tabáku. Todlenc má bejt nebe, jo? Dyť je to už tejkon hotový peklo. A eště k tomu Usedlost vyvražděnejch! Pěkně děkuj u! Co nás tam tak muže vočekávat za rozkoše!”

Žádný div, že i Fritze, kterého jen tak něco nevyvedlo z míry, zachvátila hrůza. Obloha teď vypadala doopravdy děsivě: žlutý hurikánový trojhran stále ještě rostl, dál a dál k severu, při jižním obzoru žhnulo nebe jako roztavený kov. V přízračném šeru se jezdci hnali po travnaté pláni, tu a tam zvlněné do mírných pahorků; neustále jich přibývalo, byly čím dál vyšší, většinou oblé, ale už rozeklané ostrými skalisky.

“Dobré znamení,” poznamenal Otec jaguár, když se vítr na

okamžik utišil. “Nejlepší ochranu bychom mohli najít na severní straně pev^éískály. A protože bílí usedlíci jistě výborně znali zdejší poměry a spočítali s nejčastějším směrem větru a bouří, máme jakous takous naději, že usedlost bude na chráněném a spolehlivém místě.”

Jeho domněnka se záhy potvrdila. Družina v šíleném trysku dorazila mezi dvěma pahorky do širokého údolí, sevřeného z jihu vysokou skalnatou stěnou a ze severu mírnými zalesněnými kopci; na dně údolí rostly nízké křoviny a bujná tráva, při úpatí skaliska atak) šest roztroušených stavení, tvořících druhdy nevelké sídliště.

Takových usedlostí bývalo kdysi v Gran Chaku víc; dnes z nich zbyly povětšinou jen pusté trosky. Běloši bezohledně vnikali na území indiánských kmenů, svévolně se tam usazovali, chovali se jako pravoplatní majitelé a ani ve snu je nenapadlo zaplatit Indiánům alespoň základní kupní cenu nebo odškodné. Zabírali naopak tu nejúrodnější půdu, přivlastňovali si žírné pastviny a lesy a tvrdě, ohněm a železem se vypořádávali s rudochy, kdykoli se odvážili se zbraní v ruce hájit svou odvěkou zeni vymáhat spravedlivé nároky. Příliv přistěhovalců však slábl, a tak slábli i ojedinělí bílí osadníci; nedokázali se už nadále ubránit ve věčných bojích početným Indiánům a jejich kruté mstě. Moudřejší se zavčas stahovali zpět a ti, kteří tvrdošíjně setrvávali na uloupené hroudě, podlehli a byli vyhubeni. Půda zúrodněná potem a krví zdivočela a zplaněla, pole se změnila v pastviny, zahrady zpustly, vítr
zavál semena stromů do opuštěných stavení, kořeny rozrušily zdi, větve servaly krovy, deště a vichřice dokonaly dílo zkázy; po hliněných cihlách a zpuchřelých trámech se plazily liány, pokrývaly je příkrovem listí, pod nímž se domy rozpadávaly v prach. Někdejší kvetoucí hacienda s úrodnými polnostmi a bohatými sady se pozvolna měnila v původní pustinu…

Cortijo de los Degollados, Usedlost vyvražděných čekal týž osud; její mohutné stěny byly však dosud pevné, zřejmě proto, že je důkladný stavitel nevybudoval z pěchované hlíny na kamenných základech, ale sroubil z mocných kmenů, zaražených hluboko do země; také střechy z hustých třtinových rohoží propletených vrbovým proutím a nesené neobyčejně silnými lýkovými provazci odolávaly statečné zkázonosnému zubu času. Bývají neobyčejně trvanlivé, snadno vzdorují živelným pohromám, pod nárazy vichřice se pružně prohnou, ale nepraskají, takže ani ten nejprudší orkán, drtící jiné střechy jako tenké pavouci, s nimi nepohne. Podobnou houževnatost prokázaly i palisádové zdi, vyplněné udusanou hlínou pískem a drobným štěrkem. Porůstají rozmanitými‘“popínavýnri rostlinami, které je nerozrušují, spíš tvoří další pevnou, tentokrát živou ochrannourfiradbu, jíž nepronikne ani vítr, ani déšť. Okna
už ve staveních ovšem nebyla, také dveře vzaly dávno zasvé. Kolem prastarých budov teď rostla hustá křoviska a věkovité stromy, nad nimiž se už přehnala nejedná bouře, jak dosvědčovaly zulámané větve, práchnivějící v měkké půdě všude okolo.

“My na místě, seňoresl” zvolal náčelník Cambasů. “Koně ať běží, a rychle pod střechu!”

“Stůjte!” křikl Otec jaguár. “Chceteli se uvarovat pohromy, zastavte u prvního stavení a počkejte. Hned se vrá.tím.”

Procválal mezi budovami a v duchu odhadoval vnitřní prostory.

“Koně nesmí zůstat bez dohledu!” prohlásil, když přijel zpátky družině. “V bouři by se nám rozběhli. Zavedeme je dovnitř určíme k nim hlídky. Ale nejdřív uklidit stavení!”

Rozdělil družinu do skupin, muži vběhli do jednotlivých domů.

spustili povyk a pálili z ručnic a revolverů jako zběsilí. Teprve ted se ukázalo, jak prozíravý byl onen úklid: odevšad se vyhrnula celá menažérie nejrozmanitější zvěře, pernaté a srstnaté, divoké plaché, a mračno drobné havěti; dokonce i kuguár se objevil a pádil údolím k lesu.

“Teď už jen pozor na hady!” upozorňoval Hammer. “Koně do

prvních čtyř stavení, v každém pětičlenná hlídka! Do pátého šestého lidé! A sbírat všechno suché dřevo, každý kousek! Rychle, bouře je tu!”

Údolím zasvištěly silné nárazy větru a přihnaly první těžké, ale zatím jen řídké kapky deště. Lidé horečně pracovali, za deset minut byly rozkazy splněny: koně odsedláni a nahnáni do stavení, dřevo na hromadách pod střechou, těsně za zápražím podpalovaly hlídky ohně. Vzápětí vzplanuly hranice i ve staveních, kam se uchýlili lidé a kam ve spěchu snesli všechna zavazadla.

Bylo nejvýš načase: vtom se už bouře rozběsnila s celou zuřivostí, kterou těžko vylíčit. Obloha, ozářená dosud žlutavým přísvitem, ve chvilce zčernala, údolí potemnělo a rozeřvalo se nářkem, kvílením, vytím a steny, jako by se celá smečka ďáblů vyrojila pekla a zaútočila na ten kousek týrané země. Hurikán hřměl bouřil. Budovy se chvěly v základech, stěny skřípěly a pružně se prohýbaly pod poryvy vichru, a vtom se ozval ohlušující rachot, jako by se hory hroutily: to se obloha rozevřela a vychrstla déšť; ne však po kapkách nebo v proudech vod, ale v jednolité průtrži, jako když se řeka řítí vodopádem na dno hlubokánské rokliny. Hukot vodních spoust zanikal v zběsilém řevu hromu, blesky zažíhaly praskající oblohu a měnily noc v bílý den, ovšem těžko říkat blesk těm plamenným gejzírům, které tryskaly ze země, a ohnivým petardám rvoucím nebesa a zapalujícím stromy jako pochodně, okamžitě
zas zaplavované přívaly vod. A rána za ranou, rachot za rachotem, oheň za ohněm, celou hodinu a ještě další.

V ohlušující vřavě nebylo možno dorozumět se jinak než

posunky; muži seděli mlčky, bezmocně a s úzkostí v tvářích. Ještě hůř bylo hlídkám u koní: člověk se přece jen dokáže ovládnout, ubohá zvířata však podléhala hrůze a nevěděla, jak ji překonat. \a uvázání nezbyl čas, ani řemení by bylo nestačilo, a tak muži nasazením života drželi řičící a vzpínající se koně za ohlávky nebo za hřívy a jen zázrakem se nepřihodilo neštěstí,

netekla krev, vždyť sebeobratnéjší zkušenost jezdců je pramálo platná v takovém zmatku a třeštění.

Ještě jedno strašlivé zaburácení, které otřáslo zemí i povětřím, nebe puklo, krajina se proměnila v moře plamenů, a náhle ticho, hrobové ticho, snad ještě hrůzyplnější než dosavadní vřava.

Nikdo se neopovážil vydechnout; všichni čekali, že běsnění živlů se jenom na okamžik ztišilo, aby nabralo dech, aby vzápětí přišel výbuch, zničující katastrofa, konec všem nadějím. Nestalo se však nic. Jen déšť šuměl, bublala voda stékající po skálách a ženoucí se trávou, i to pomalu utichlo a ztrácelo se, bouře už duněla kdesi dálce za kopci…

Teprve teď si oddechli; Otec jaguár vstal z kouta místnosti, kde přečkával bouři, prošel kolem ohně k zápraží, vyhlédl ven na kalné vlny přívalu, obhlédl oblohu, obrátil se dovnitř a zvesela prohlásil:

“Nu vida, dobře to dopadlo. Nebe je plné hvězd. Bohudík!”

“Tedy vskutku díky bohu, že ano,” zašeptal tiše doktor Morgenstern, oběma rukama si setřel s pobledlého čela pot a nasadil opět svůj zmužilý výraz.

“Příjemný deštíček, což?” usmíval se Carlos Hammer.

“Nuže, abych pravdu řekl, dovolí teli, co živ jsem něco takového neviděl,” dušoval se malý učenec. “Jímal mne, smímli to tak říci, nepopsatelný děs, že ano. Co zahřmění, to řev, neboli mugitus, jak praví latiník, co blesk, to požár, neboli incendium, jak, “

“Svatá pravda,” souhlasil horlivě Fritz, , jak pravím zaseje já.

Ouplnej div světa, že smě to bozi dopuštění ve zdraví přežili.”

“Nu, je to za námi,” prohlásil Otec jaguár. “Půjdu se podívat, jak to přečkali jinde.”

Po kolena se brodil vodou ke stavením, kde byli koně. Zvířata sice ještě neklidné pofrkávala, většinou však už stála tiše a pokojně; nic vážnějšího je nepotkalo, i tady všechno dobře dopadlo.

Spokojeně se vrátil do předního stavení, právě když se

poručík Verano chystal vyprávět své poslední dobrodružství.

“Jako na zavolanou, seňore!” zahlaholil důstojník. “Aspoň si mužem povědět pár slov o zbraních, které jste si tak rychle přivlastnil.”

“Přivlastnil? A že o tom nic nevím? Vzal jsem je tuším jen dočasně do úschovy,” odpověděl Otec jaguár a změřil si poručíka od hlavy k patě.

“Jakým právem, mohuli se ptát?”

“Správnéjste to řekl: můžeteli se ptát. Tak tedy: jakým právem se mě na to ptáte?”

“Z pověření generála Mitra. Jsem jeho zplnomocněnec.”

“Rád vám uvěřím, když mi to dokážete.”

“To znamená?”

“Přinejmenším písemnou plnou moc.”

“Znamenitý vtip, chacha! Vážné si myslíte, že budu vláčet takovou listinu po téhle divočině?”

“Patrně vám nic jiného nezbude, pokud chcete prokázat, že jste skutečné tím, kým tvrdíte. Všelijací lidé ted běhají po Gran Chaku…”

“Ubezpečuji vás svým slovem a svou důstojnickou ctí, seňore!

Doufám, že to stačí?” vybuchl vztekle Verano. “A pokud ne, pak, “A sáhl hrozivě k opasku pro nůž.

“Nechtě laskavě tu hračku na pokoji!” řekl klidně Otec jaguár.

“Nejsem na ni zvědav, asi stejně jako ne vy na moji pěst. Jinak milerád prohlašuji, že mi vaše čestné slovo stačí. Jste sice trochu velký křikloun na můj vkus, ale že byste se nějak prohřešil proti své cti, o tom jsem dosud neslyšel.”

“Jsme tedy zajedno?”

“Ano i ne. Rozumějte mi dobře: tvrdíte, že jste generálův zplnomocněnec, prosím, ale zatím jsem neměl to potěšení

zvědět, k čemu vás vlastně zplnomocnil.”

“K pátrání po odcizených zbraních a střelném prachu, seňore.”

“Fuí!” hvízdl si Otec jaguár. “Říkáte: odcizených?”

“Tak jest.”

“A podaříli se vám zloděje dopadnout nebo usvědčit?”

“Jsem povinen neprodleně o tom podat zprávu.”

“A pak?”

“Pak, ? Pak vydá generál Mitre další rozkazy.”

“Nu vida! Teď jsme se konečně dohodli. Byl jste tedy pověřen pátrat po uloupených zbraních, zjistíteli něco, podat o tom zprávu a pak čekat na další rozkazy. Ty zbraně jsem našel já jsouli to ovšem ty, které, “

“Beze vší pochyby!” přerušil ho poručík. “Zatímcojste byl pryč, několik jsem si jich stačil prohlédnout. Ujišťuji vás: jde vesměs ručnice z našeho arzenálu. Generál sám objevil tu ztrátu

okamžitě vydal tajný rozkaz k zevrubnému šetření. Co se až dosud zjistilo, je víc než překvapivé. Zbrojmistr se dal zřejmě podplatit, spolčil se se spiklenci a vydal jim několik set ručnic a množství nábojů a prachu. Kdo jev čele povstání, to se zatím nezjistilo. Jedno je však jisté: má v tom své špinavé prsty jisty Antonio Perillo, espada z Buenos Aires. Nedlouho po krádeži tedy před několika měsíci, vydal se ten ničema s několika peóny, s nářadím a s nákladem jakýchsi záhadných zbraní přes Río Salado do pamp. Za nějaký čas se vrátil, ale beze zbraní.

Prodal je? Rozdělil? A komu? Nic takového! Někde je ukryl.

čemu by se jinak vlekl s lopatami a krumpáči? šlo o to, zjistit, kam zbraně zašantročil. A poněvadž znám Gran Chaco jako své boty generál mi důvěřuje, pověřil pátráním mne. Abiponů jsem se vyptávat nemohl, to dá rozum, nevystupují vůči vládě právě přátelsky, vydal jsem se tedy k Cambasům. Setkal jsem se s náčelníkem a jeho čtyřmi bojovníky, jeden z nich prý před časem viděl u pramene Blíženců nějaké bělochy. Cráneo důro byl ochoten se tam se mnou vypravit. A právě na cestě jsme narazili na osmdesátičlennou tlupu Abiponů. Táhli prý k Palmovému jezeru, jak tvrdil jejich náčelník. Zaútočili, bránil jsem se a pár jsem jich poslal k čertu, ale přemohli nás, odzbrojili a vlekli až k Fuente de los Gemelos. Tam nás chtěli dneska ráno utopit. Tuhleti dva chlapci nás přišli zachránit. Trochu jsem jim při tom pomohl, toť se ví, haha! A to je všecko. Teď jsem slyšel, kde a jak jste našli odcizené zbraně, a pro
tože jsem přesvědčen, že jsou to právě ty, po kterých pasu, opravdu nevím, proč byste mi je nevydal.”

“A já zas nevím, proč bych je měl vydat právě vám. Zpravte tom generála, a co přikáže, to potom milerád učiním. Teď byste stejně nevěděl, co s takovou hromadou zbraní a munice. A já je nutně potřebuji.”

“K čemu a proč?”

“Abych mohl vyzbrojit Cambasy a s jejich pomocí potřít povstalce. Vím totiž víc, než si myslíte. Budeteli si přát, rád vám to prozradím.”

A když poručík zvědavě přikývl, dopodrobna mu vyprávěl, co se dozvěděl o chystaném povstání, jak má být provedeno a kým.

Drsný, ale vlastenecký a Mitrovi věrný poručík okamžitě přestal trvat na svém požadavku, žádal však za to, aby se směl připojit družině a účastnit se celé akce po boku Otce jaguára. Carlos Hammer souhlasil, s jednou podmínkou ovšem: že se poručík bez reptání a ve všem všudy podřídí jeho rozkazům.

Teď teprve si nechal jaksepatří vypovědět podrobnosti o hrdinském kousku obou mladíků. Indiánská hrdost Haukovi nedovolovála, aby se jakkoli chlubil tím, co vykonal, a tak se slova přeochotně chopil Antonio Engelhardt: barvitě, s patřičným nadšením a do všech podrobností vylíčil jejich výpravu a věrně a po pravdě vyzdvihl rozvahu i odvahu svého rudého přítele. Hammer ostatní uznale stiskli Haukaroporovi pravici, zato poručíkovi důrazně připomenuli, že zbytečně zmařil dva lidské životy, což se, jak by snad mohl vědět, v družině Otce jaguára nepovažuje za velké hrdinství, a zvlášť ne od důstojníka.

Anciano si pak odvedl Haukaroporu do tmavého, odlehlého

kouta světnice, objal ho a bůhvíproč, snad nevědomky, snad že se tak mluvilo po celou dobu, španělsky prohlásil:

“Jsi hrdina, můj pane, a tvůj čin dokázal, kým jsi: el hijo dél inca.”

Otec jaguár se právě vracel na své místo pro pušku a pončo nechtě zaslechl těch několik slavnostních slov. Prudce se otočil, spatřil Indiány a tiše si zamumlal:

“El hijo dél inca, syn Inkův? Tak vida, mé tušení mě přece jenom neklame. A záhada se pomalu objasňuje: Haukaropora

potomkem starého peruánského panovnického rodu. El hijo dél inca, kdo by to byl řekl!”

KAPITOLA DVANÁCTÁ, VYPRÁVĚNÍ OTCE JAGUÁRA

Po noční bouři se rychle vyčasilo; voda opadla do koryt a struh valila se daleko do pampy, z lesů na pahorcích stoupala hustá bílá mlha a v údolí mezi svěžími křovinami se zelenala šťavnatá tráva vysoká jako vzrostlé žito.

Jezdci vyvedli koně pást, na další cestu nebylo zatím pomyšlení, lidé i koně si potřebovali po nočním trysku pořádně odpočinout.

pak: dosud se vlastně nevědělo kam dál. Nezbývalo než si o tom důkladně promluvit.

Po snídani zasedla družina k poradě. Už předtím, a teď zvlášť, si poručík Verano bedlivě prohlížel starého Anciana; pořád a pořád mu klouzal zrak po jeho tváři, po dlouhých bílých vlasech, oči od nich nemohl odtrhnout.

“Seňor důstojník si mě prohlíží už drahnou chvíli,” ozval se konečně Indián s nevolí. “Smím zvědět důvod ? Jsem mu snad povědomý? Setkali jsme se už někdy?”

“Sotva,” trhl sebou Verano. “Ale, vaše vlasy…”

“Mé vlasy?”

“Rozumějte: připomínají,mi jeden pozoruhodný skalp, který jsem kdysi viděl.”

“Skalp? Co to je?”

“Ach tak! Severoameričtí Indiáni mají ve zvyku stáhnout zabitým nepřátelům s hlavy kůži i s vlasy a schovat si ji pak na znamení své statečnosti, tomu se říká skalp. A tuhle surovost podědili i někteří bílí dobrodruzi a hrdlořezové, bohužel. Španělsky by se tomu řeklo la piel dél cráneo, la cabellera, el escalpo. Rozumíte už?”

“Zajisté, i když se divím. Ale nechápu, co ten skalp a mé šediny?”

“Podobnost, seňore, neuvěřitelná podobnost! Ten skalp, o kterém mluvím, měl právě tak dlouhé, husté a bílé vlasy, jako máte vy.”

Anciano zbystřil sluch; nehybná tvář prozrazovala špatně tajené napětí.

“Stejné bílé vlasy?” zeptal se tiše. “Podivné. Nemyslím, že by měla nějaká bledá tvář vlasy jako já.”

“Máte pravdu. Však to byl také skalp rudocha.”

“Nejspíš ze Severní Ameriky, co?” poznamenal Geronimo.

“Právě že ne. Z Jižní. Odtud.”

“Z kterého kmene?” zeptal se Anciano krajně rozčilen.

“Nevím. Ptal jsem se tehdy na to, ale majitel mi odpověděl dosti vyhýbavě. Zřejmě nechtěl s pravdou ven.”

“Mohu se seňora důstojníka zeptat, kde viděl ty… ten skalp u koho?”

“V Buenos Aires, u espady Antonia Perilla, o kterém jsem právě hovořil. Byl jsem tenkrát u něho s jedním svým známým. Má na stěnách plno nejrozmanitějších trofejí, a ten skalp tam visel taky.”

“Zase Antonio Perillo! Podívejme! S tím se tu asi někde brzo setkáme!” zvolal překvapeně Otec jaguár. “Prozradil vám, jak němu přišel?”

“Vypravoval něco takového. Bojoval kdysi s nějakým Indiánem na život a na smrt, zvítězil a na památku si prý vzal ten skalp.

Divná choutka, což!”

“Kde… kde se to stalo?” šeptl Anciano rozechvěle a všecek pobledlý.

“Prý někde v pampách na jihu. Víc jsem z něj tehdy nevytáhl.”

“Dole na jihu? Pak to tedy nebyl… Zmýlil jsem se,” oddechl si Anciano s očividnou úlevou a do tváře se mu opět vrátila nehybná lhostejnost. Leč vzápětí byla znovu tatam. Poručík totiž pokračoval “Vlasy to byly doopravdy nádherné, snad ještě krásnější a delší nežli vaše. A se zvláštní, zatraceně zvláštní sponou. Ten člověk musel být pořádně starý, a chudý jak kostelní myš.”

“Sponou?” vydechl Anciano s novou úzkostí. “A proč si seňor myslí, že to byl chudý muž?”

“Protože byla ze železa, chacha! Z obyčejného železa! A s docela jednoduchou ozdobou: nějaké slunce s dvanácti paprsky, nic víc.”

“Slunce a dvanáct paprsků?” Ani Hauka už nezůstal klidný a pozorně vzhlédl. Anciano zesinal, vztyčil se a hrozným, nepřirozeným hlasem zvolal: “Ta spona nebyla ze železa, byla ze zlata, seňore! Pokrytá černou pryskyřicí, aby nevzbudila lačnou chtivost u bledých tváří.”

“To snad ne!” ušklíbl se Verano. “A vůbec, jakpak to víte?

Snad jste ho neznal?”

“Byl to můj velitel a pán, vládce všech, “

Starec byl rozrušen na nejvyšší míru: oči mu hořely, ruka sáhla po noži a proťala vzduch; zřejmě by byl pověděl víc, ale Hauka mu rychle položil ruku na rameno a tiše, leč důrazně pravil: “Klid, otče! Ten muž byl prostý Indián, nic víc. Rád bych však věděl: skutečně padl v souboji zbraň proti zbrani ? Byl starý, ale statečný a silný, tak jako Anciano. Takového lze těžko přemoci.

Ten muž byl zavražděn. A běda jeho vrahům!”

“Pravdu díš, synu,” šeptal stařec svíraje pěsti. “Teď víme, kdo je vrah. Perillo přiznal, že zabil Indiána. Setkáme se s ním u Palmového jezera, tam se zodpoví.”

“A já krutě odplatím tu smrt,” přisvědčil Hauka a mávl svým černým kyjem. Byl stejně rozčilen, ba ještě mnohem víc než starý Anciano; ale sotva si všiml, že ostatní se na něho překvapeně podívali, rychle ovládl hněv a zahanben odložil svůj kyj; ani ruka se mu už nezachvěla.

Zpráva o bílém skalpu se však nedotkla jen obou Indiánů: také Otec jaguár zpozorněl hned při prvních slovech a poslouchal poručíka Verana se vší bedlivostí. A ještě něco. Seděl vedle Hauky, a tak si pokradmu prohlédl tu jeho podivuhodnou zbraň nenápadně ji pozdvihl: byla nezvykle těžká na svou velikost potažená tenkou vrstvou tvrdé černé pryskyřice. Stačil okamžik,

Hammer věděl víc než dost. Pustil ji z ruky, nehnul ani brvou vážně pronesl:

“Nevím, ale skalp snad není v téhle chvíli nejdůležitější. Dosud ani bezpečně nevíte, patřilli tomu, koho máte na mysli. Snad se to jednou dovíme, a pak…”

“Spona prozradila, že to byl on. Anciano se nemýlí!” přerušil ho stařec.

“Dobrá. Ale teď je třeba poradit se o závažnějších věcech,”

pokračoval Otec jaguár a kradmým gestem Ancianovi naznačil, aby umlkl. “Musíme se dohodnout, kam odtud dál.”

“Nepochybně k Palmovému jezeru,” ozval se poručík. “Ostatně: mířili jste přece právě tam, proč tedy měnit směr? Zvlášť když se tam má sejít ta banda povstalců.”

“Nevěřím sice, že by tam už dorazili, ale navrhuji: vyhněme se prozatím tomu místu,” řekl Otec jaguár. “Kdož ví, mohli b\

vypátrat, že jsme tam byli, a to by nám proklatě zhatilo plán.”

“Máš už néjaký?” zeptal se Geronimo.

“Mám. Víme, že se Abiponi sbírají proti Cambasům, rád

bych jim to překazil hned v samém zárodku. Říkám úmyslné: rád bych, ale obávám se, že na to naše síly nestačí. Abiponové už mohou být na válečné stezce, a pak na ně bude těžko udeřit.”

“Naprosto souhlasím,” přisvědčil Geronimo. “Na noční přepad mají odvahy dost a jejich otrávené šípy je radno držet v uctivé vzdálenosti. Potřebujeme posilu. A jinde než u Cambasů ji tady nenajdeme.”

“Vědíli ovšem, co se proti nim chystá.”

“Můj lid neví, že Abiponi proti nám,” ozval se rychle náčelník Tvrdá lebka. “Žijeme v nepřátelství, ale na válečné stezce ne.

Potřeba rychlou zprávu k našim kmenům. Brazo valiente udeří na náčelnickou osadu.”

, Jak to víš?”

“Abiponi včera hovořili. My měli být mrtví, mluvili před námi vše.”

“Kde je ta vaše náčelnická osada? Daleko?”

“U vody, které daly bledé tváře jméno Arroyo Claro, Jasný potok. Tři ostré denní jízdy odtud.”

“A cesta?”

“Prales a step. Několik abiponských vesnic. Těm můžeme

vyhnout, když pojede bílý bratr přímo odtud. Když ale nejdřív Palmovému jezeru, bude dlouhá cesta zemí nepřátel.”

“Hm! Přesto však považuji za lepší vydat se přece jen nejdříve tam,” oznámil zčistajasna a k všeobecnému překvapení Otec jaguár po krátké úvaze. “Chtěl jsem se sice jezeru vyhnout, teď bych však rád poznal cestu, kudy potáhnou naši protivníci.

Opravdu to nejde, dostat se odtud k Palmovému jezeru nějak nenápadně, aby nás Abiponi nespatřili?”

“Osadám vyhneme, osamoceným bojovníkům ne.”

“Z několika jednotlivců nemusíme mít strach. Ty vezmeme

jednoduše s sebou, aby zbytečně neplašili kmen. Mám na mysli ještě jeden důvod, než jen poznat území Abiponů: naše zásoby masa jsou na dně a lov by nás zbytečně zdržoval; Abiponi však mají stáda skotu, tři čtyři kusy bychom si snad od nich mohli vypůjčit, a bez námahy a ztráty času. Jak daleko je odtud k Palmovému jezeru?”

“Půl dne jízdy.”

“V poledne tedy vyrazíme a večer budem na místě. Ostatně proč se trmácet až k jezeru. Poznámeli krajinu cestou, můžeme se pak stočit přímo k Jasnému potoku. Znáš cestu?”

“Každý keř a strom.”

“Dobrá. Platí, co jsem řekl: v poledne sedláme.”

Nikdo nic nanamítal, jediný doktor Morgenstern se domníval, že má důvod k poznámce:

“Tedy jaksi, abych tak řekl, pouze bych se rád zeptal, jakým směrem, ehm, leží zmíněný již Jasný potok, že ano, kamž máme, smímli to tak říci, zamířiti z těchto pohostinných zdí?”

“Mezi půlnoc a místo, kam slunce zapadá,” sdělil mu ochotně náčelník Tvrdá lebka.

“Tedy k severozápadu, nemýlímli se. A krajina, dovolíteli, vážený, jest tam spíše rovinou či, ehm, pahorkatinou, že jsem tak smělý?”

“Kolem hory, seňore.”

“Pak ovšem, smímli to tak říci, vznáším své rozhodné veto. Neb arciť zajisté vám jest, abych tak řekl, známo, že jsem nepřišel do této země, ehm, brániti Cambasy proti Abiponům či naopak, nýbrž tedy jaksi pouze hledati a vykopávati antediluviální faunu, nemýlímli se. A tato jest tak říkajíc skryta nikoli v horách, nýbrž, smímli to tak říci, v krajinách povýtce rovinatých, že ano. Ergo čím více se vzdaluji od zmíněných rovin, tím více, ehm, mizí naděje, že dojdu jaksi úspěchu. Proto, dovolíteli, vyslovuji svou důraznou námitku, neboli contradictionem, jak praví latiník, proti zamýšlenému směru i cíli, abych tak řekl.”

Poručík koukal jako u vyjevení, Otec jaguár se jen usmál.

“Děkuji za obsáhlé slovo do porady, ale obávám se, milý

doktore, že vaše námitka, jakkoli důrazná, to se musí nechat, nesetká se tu s valným ohlasem,” odpověděl rozhorlenému zoologovi.

“Nenecháme přece kvůli vašim vykopávkám oloupit nebo

vyvraždit Cambasy, to snad nahlédnete.”

“Můj bože zajisté, velíť tak, nemýlímli se, přirozená lidskost neboli humanitas, jak praví latiník. Leč, ehm, naopak zas dozajista nahlédnete vy, že právě tak nemohu zanechati kvůli jiným záležitostem svých, ehm, mastodontů nebo megaterií, neníliž pravda. Vyžaduji patřičný, a dovolíteli, i náležitý respekt vědě a k jejím obětavým služebníkům. Neli, budu, ehm, tak říkajíc nucen, “

“fCaramba! Tak dost už!” vybuchl Verano.

“Budete nucen co? Pokračujte prosím,” vybídl pobaveně Otec jaguár nadurděného učence.

“Hm! Tedy budu nucen, dovolíteli, setrvati zde a podejmouti se, abych tak řekl, vykopávek na svou vlastní pěst!” dokončil svéhlavě doktor Morgenstern.

” Pucha! Kdo vám v tom brání? Jděte si k čertu!” zařval poručík, ale hned zase zmlkl: stačilo, aby se na něho Otec jaguár přísně podíval.

“Já vám v tom bráním, doktore. A radím vám dobře: nedělejte to,” uklidňoval Hammer malého učence. “Padnete do rukou

Indiánům, nežli se nadějete, zrovna jako u pramene Ryb. Tady se to teď bude hemžit proklatě ostrými hochy. A kdyby vás tak nedej bože chňapl Perillo, zapomněl jste, že vás už jednou držel za šosy?”

“Oh tedy zajisté nikoli! Avšak předsevzal jsem si, smímli to tak říci, kopati zde a přivézti z Argentiny nález, ehm, stůj co stůj a za každou cenu, že ano. Má cesta, neboli profectio či peregrinatio, jak praví latiník, stála notnou sumu peněz a nerad bych jimi, dovolíteli, plýtval nadarmo. Jsemť pouhým soukromým učencem, neníliž pravda.”

Náčelník Tvrdá lebka pozorně poslouchal. Zoologově španělštině rozuměl tak stěží z poloviny, přesto se však dovtípil, o co tomu podivnému cizinci jde, a zvědavě se zeptal:

“Malý seňor mluví o zvířatech a kopání. Patří on k těm pošetilým bledým tvářím, co hrabou v zemi kosti a vozí pryč?”

“Tak jest, uhodl jsi,” přikývl Hammer.

“Nemusí zůstat sám. Vím, kde mnoho kostí, jaké on hledá.”

“Dobrotivý bože!” vyskočil maličký učenec a vrhl se k náčelníkovi jak puma na hříbátko. “Kde jsou, smímli to tak říci? Kde jsou?”

“Tvrdá lebka zná mnoho míst,” odvětil rudoch, když se vzpamatoval z leknutí. “Jedno místo pojedeme kolem: Pantano de los Huesos.”

“Bažina Kostí! Jaká nádhera!” křičel zoolog nadšeně. “A komu, vážený, patří ty znamenité kosti, smímli to tak říci?”

“Tvrdá lebka…,” Indián se zarazil, nepochopil zřejmé, co malý učenec mínil tou otázkou, přesněji řečeno: pochopil špatně, chvilku uvažoval, hned však mluvil dál: “Bažina Kostí v lovištích Cambasů. Bílí bratři na pomoc proti nepřátelům, bílí bratři přátelé.

Tvrdá lebka zná, co učiní: řekne místo, kde lepší věc.

Řekne místo, kde v zemi zvíře velké jako žádné kolem. Naši bojovníci našli, chtěli prodat bledým tvářím, co hrabou kosti. Ale bílí bratři pomáhají proti Abiponům, malý seňor přítel Otce

jaguára, Tvrdá lebka daruje zvíře malému seňorovi.”

“Ccocože? Co jste… ráčil jste, ehm, tedy jaksi říci:

obrovské zvíře, nemýlímli se? Větší, abych tak řekl, než jaká znáte? Jest to možné? Ach!” křepčil doktor Morgenstern v bláznivé radosti kolem náčelníka. “Megaterium? Mastodon? Glyptodon?

Můj bože!”

“Tvrdá lebka nezná ta slova.”

“Neuvěřitelné, smímli to tak říci. Jak tedy, ehm, alespoň vypadá, račteli si pamatovati? Jak jest dlouhé, jak vysoké, kolik čítá, abych tak řekl, zubů, najmě třenovních, kolik, ehm obratlůa,

“Tvrdá lebka neví. Tvrdá lebka neviděl celé.”

“Probůh! Ó běda! Zbylo snad z něho tedy jaksi jen několik kůstek či co?”

“Malý seňor klid. Celé pohromadě. Muži odkopali jen trochu země, všecka hlava celá, všecka žebra celá.”

“Můj bože! A nepřeházeli jste je? Oh, já nešťastník! Že jste je, abych tak řekl, rozházeli a rozryli co divá zvěř, neboli bestia, jak praví latiník?”

“Tvrdá lebka neví, co latiník. Ale nechali celé.”

“Sláva bohu! Znamenitě, abych tak řekl! Naprosto správně!” jásal doktor a vyváděl jako bez rozumu. “Moudré počínání, smímli to tak říci, nadmíru moudré. Kdo by si pomyslil, že ano! A pak se, dovolíteli, řekne: hloupí Indiáni! Divoši! A říkáte, ehm vážený, že mi ho tedy jaksi věnujete? Ach! Rcete, kde ho naleznu!

Kdy tam dorazíme? A proč, abych tak řekl, otálíme ještě v této nudné krajině? Mluvte, proboha!”

“Místo den jízdy za osadou Tvrdé lebky.”

“Můj bože! Taková dálka, abych tak řekl! Vzhůru, vážení!

Nasedat, smímli to tak říci! Tedy jaksi vskutku nechápu, proč zde dosud tak říkajíc lelkujeme, dovolíteli, kdyžtě, ehm, takové zvíře… takové zvíře, “

“Pomalu, pomalu!” mírnil Otec jaguár za všeobecného smíchu zoologovu netrpělivost. “Nejdřív tu chcete zůstat, pak se zas nemůžete dočkat, kdy už vyrazíme, trochu podivínské, nemyslíte? Máme ještě ledacos na práci, před polednem to nebude, tím se musíte smířit.”

“Dobrotivý bože! Jakou ještě práci? Nevím o ničem, co by zde bylo nutno tak říkajíc ještě vykonati.”

“Stačí, že to víme my: postarat se o koně a o zavazadla, rozdělit náklad, zhotovit nákladní sedla, “

“Sedla? Jaká sedla? Proč? A z čeho? Kdež máte, smímli to tak říci, potřebné nezbytnosti, neboli necessaria, jak praví latiník, že ano?”

“Na stromech a v trávě, doktore. Nutno vzít zavděk tím, co poskytuje matka příroda, neboli nátura, jak zajisté praví ten váš latiník. Z větví a rákosu se přece dají zhotovit nákladní sedla, která vydrží těch pár dní. Z popínavých lián stočíme provazce, trávy upleteme měkké podložky, zkrátka uděláme z našeho

stáda karavanu jedna radost. Hned potom vyrazíme, cesta nám uběhne, a než se nadějete, budete si moci potřást rukou s tím svým předpotopním miláčkem. Vzhůru, chlapci! Do práce!”

Muži se pustili do díla, koně se zatím dosyta napásli a za pár hodin byla výprava připravena; slunce ještě nebylo v nadhlavníku, když opouštěli místo, které jim přes zlověstné jméno přineslo záchranu.

Do večera hodlali dorazit k Palmovému jezeru. Náčelník Tvrdá lebka se svými bojovníky cválal v čele družiny, za nimi nákladní koně v dlouhé řadě, svírané z boků jezdci. Pahorky, podél nichž prchali v noci před bouří, zůstaly vlevo, vpředu se otevřela travnatá náhorní planina, jen tu a tam přerušovaná ostrovy písku. Teprve po několika hodinách jízdy tráva řidla a krajina se měnila ve smutnou mrtvou poušť; končila, jak tvrdil náčelník, až těsně u jezera.

Otec jaguár jel dneska v zadním houfu; na jeho pokyn se

němu připojili i Anciano a Hauka.

“Tvá ústa promluvila dnes ráno víc, nežli sis přál,” oslovil Hammer starého Indiána. “Málem jsi prozradil své tajemství.”

“Myslí můj bílý bratr, že nějaké mám?”

“Neznám je, ale tuším, oč jde. Haukaropora není tvůj syn. Ba ani vnuk.”

“Jak tě to napadlo, bratře? Znal jsi ho přece vždy jen jako mého vnuka.”

“Tak jsi to tvrdil. Už dávno ale tuším, že je mezi vámi jiný vztah než děda k vnukovi. V rozrušení jsi prozradil, že spona, níž mluvil poručík, je zlatá. Znám však ještě ledacos, co ve skutečnosti je zlaté, i když to vypadá jako ze železa.”

“Co má na mysli můj bílý bratr?”

“Co? Třeba válečný kyj, který má Hauka za pasem.”

“Ten že je zlatý?” trhl sebou Anciano, ale okamžitě zas nasadil nehybnou tvář. “Ach bratře, to bychom byli boháči, “

“Nepřetvařuj se, Anciano, aspoň ne přede mnou, není to potřeba.

Jsem tvůj přítel, a víš přece, že ti nehodlám uškodit. Nerad bych se míchal do vašich věcí, ale chceteli opravdu zachovat svoje tajemství, buďte opatrnější na slova i činy, radím vám dobře.

Hauka skolil včera svým kyjem Abipona. Zbraň narazila na cosi tvrdého a černý povlak odprýskl: ukázal se jiný kov. Přesvědč se, chlapče, mámli pravdu, či ne.”

Hauka vytáhl zbraň, prohlédl si ji, zrudl a rychle ji spustil boku.

“Nu?” usmál se Otec jaguár. “Že jsem se nemýlil?”

Indiáni mlčeli; přiznat se nemohli, a obelhat přítele jim bylo proti mysli.

“Víte stejně dobře jako já,” pokračoval Otec jaguár, “kdo jediný směl v Peru nosit humaniuay z ryzího zlata: Syn Slunce, velký Inka a panovník peruánské říše. Je potom těžké uhodnout, že Haukaropora je jeho potomkem?”

“Mýlíš se, bratře!” namítl zoufale Anciano.

“Nemýlím, příteli, a nenamáhej se mě o tom přesvědčit.

Tajemství je u mne skryto stejně spolehlivě jako v tvém srdci.

Ostatně, proč to tajit?”

“Pamatuj na pronásledování, jaké jsme museli vytrpět.”

“Ach tak! Vaši předkové jistě, ty časy jsou však už dávno ty tam. Dneska přece nikoho ani ve snu nenapadne, aby vám pro váš původ usiloval o život.”

“Jsme přesvědčeni o opaku, bratře.”

“Pak tedy půjde o něco jiného než jenom o to, že Hauka je královský ;syn.”

“Nevím, co má bílý seňor na mysli,” ozval se Hauka.

“Chováte zřejmé v srdci naděje, které se nikdy nesplní. Nemohou se už vyplnit.”

“Nikdy?” řekl vážně Anciano. “Proč ne?”

“Protože přišel jiný čas. Žijete ve vzpomínkách a v prastarých legendách, nevíte zhola nic o dnešním světě a o životě v něm.

Nechtě sen snem, ve skutečnost se už stejně nezmění. Jenom tolik jsem vám chtěl říct.”

“Nerozumím ti, bratře.”

“Kdybys chtěl, porozuměl bys. Víc už nemám právo říci ani znát. Chtěl jsem se vlastně zeptat na docela jinou věc. Co bylo tou sponou? Toho mrtvého, kterého Perillo skalpoval, jste dobře znali, že? Kdo to byl?”

Anciano váhal, proto Otec jaguár rychle doplnil:

“Neptám se ze zvědavosti, věř mi, mám k tomu závažný důvod.

Odpovíšli, snad vám to bude k užitku.”

“Odpovímli, musel bych prozradit celé tajemství.”

“Nic by se nestalo, řekl jsem ti to už. Považuješli však za správnější mlčet, prosím. Aspoň mi tedy pověz, kde byl zabit ten muž.”

“Neznám přesně to místo.”

“Ani přibližně?”

“Nebudeš to tam znát ty.”

“Nemysli! Projel jsem už toho zatraceně víc, než by se třeba zdálo.”

“Víš tedy, kde se říká Barranca de la Muerte?”

“Roklina Smrti? Jak by ne. Vím. Byl jsem tam, dokonce dvakrát. Vzhůru od Salina dél Condoru, neníliž pravda?”

“Ano, od slaniska Kondorů to není daleko.”

“A víš jistě, že se to stalo právě tam?”

“Vím to. Provázel jsem ho až téměř k roklině. Potom jsem

musel zůstat a čekat, dokud se nevrátí.”

“Čekat? A proč?”

“Poručil mi to.”

“Zvláštní. Kdo poroučí, je pán, a kdo poslouchá, je sluha nebo poddaný. A čekal jsi marně, co?”

“Plné dva dny. Začal jsem tušit neštěstí. Šel jsem za ním až tam, kam se vypravil. Hledal jsem ho všude, ve všech roklích propastech, marně.”

“A pak?”

“Vrátil jsem se domů a svolal přátele, aby mi pomohli. Pátrali jsme dál, několik týdnů, neobjevili jsme ani sebemenší stopu.

Muselo se mu něco stát. Dnes ráno jsem se to dozvěděl: byl podle zavražděn!”

“Snad proto si to myslíš, žes ho považoval za nepřemožitelného čestném souboji?”

“Nejenom proto, bratře. Měl tehdy při sobě věci, které vzbuzují závist a lačnou hrabivost.”

“Nějaké drahocennosti? Snad šperky?”

“Nesmím to prozradit.”

“Nemusíš. Vím totiž, oč šlo. O předměty z dob starých Inků.

Ze zlata a stříbra. Zeje to tak, nu řekni.”

“Ach bratře! Jak ses to dozvěděl?”

“Povím ti to, a budu k tobě upřímnější než ty ke mně,” řekl Otec jaguár a chtěl začít vyprávět. Tu se však ozval Hauka: “Anciano, proč urážíš bílého seňora? Je to náš přítel a nezasluhuje, abychom se mu odměňovali nedůvěrou a tajnostmi.

Řeknu mu všecko, nezradí nás a nepoví to uším, jež si to nezasluhují.”

“Máš pravdu, chlapče. Dovedu mlčet jako hrob,” přikývl

Carlos Hammer. “Ale co bys mi mohl říct, skoro jsem uhodl.

Něco vám ukážu.”

Rozepjal kožený kabátec a vylovil drobný lesklý předmět,

který mu visel u krku na tenkém řetízku. Odepjal ho a podal starci. Byla to malá, překrásné zpracovaná a zdobená miska, sotva tři palce v průměru.

“Rosná číše!” zvolal Anciano navýsost udiven. “Do této misky byla sbírána ranní rosa z chrámových květin a obětována Slunci, aby ji vypilo.”

“Vida! Neměl jsem zdání, k čemu sloužila.”

, Je to posvátná, velmi posvátná nádobka.”

“Víš to nějak příliš jisté. Zas jen dokazuješ, že tvoji předci byli Inkové.”

“Ano, máš pravdu,” přikývl stařec a sklopil zrak.

“A moji předkové panovníci,” připojil Haukaropora. “Jsem

poslední a jediný potomek velkého Inky, ví o tom už jen pár nejvěrnějších.”

“Tušil jsem to. Tobě tedy patří i ukryté poklady Synů Slunce?”

“Proč se ptá bílý seňor?”

“Tahle obětní číška mi to napovídá.”

“Můžeš nám říci, odkud ji máš?” zeptal se náhle Anciano. “A jak se ti dostala do rukou?”

“Našel jsem ji. Mezi Salina dél Condorem a Barrankou de la Muerte.”

“Tak tedy tam! A kdy to bylo?”

“Tuším, že někdy před pěti lety.”

“Pamatuje se můj bílý bratr, v jakém údobí stála tehdy luna?”

“Jako dnes: přesně den po úplňku.”

“Souhlasí!” zvolal Anciano a znovu jen stěží zachoval obvyklý klid. “Vždycky jen v úplňkové noci sestupoval můj pán do oné rokliny.”

Poslední slova byla určena Haukovi; prohlížel si právě posvátnou misku, políbil ji a s očima plnýma slz konečně pravil: “Tuhle číšku měl tedy otec při sobě… těsně před smrtí! Když bílý seňor dovolí, nevrátím ji už. Smím šiji ponechat? Dám za ni cokoli, třeba,

“Nechci nic, chlapče. Tu misku si nech, dostala se konečně tam, kam patří.”

“Díky. Ale mohl by mi bílý seňor říci, jak ji nalezl? A nalezl jenom ji? Jiného nic?”

“Po pravdě řečeno: našel jsem mnohem víc. Ale byl to hrůzný nález, a zvláště pro tebe.”

“Bílý seňor mi může říci vše, zvykl jsem si už myslet na otcovu smrt.”

“Dobrá, povím to tedy: našel jsem jeho mrtvolu.”

Dlouho, velice dlouho hleděl mladý Inka na černou hřívu

svého koně; v bronzové tváři se mu nepohnul ani sval, jen zbledl.

Anciano si několikrát přejel oči dlaněmi, znamení hlubokého dojetí. Notnou chvíli jeli beze slova vedle sebe, až stařec přerušil mlčení a rozechvěle se zeptal:

“Řekni mi, bratře: nezůstala v něm už ani jiskra života?”

“Byl mrtev.”

“A jak zemřel, poznal jsi? Byla to vražda, nebo smrt

čestném souboji?”

“Po boji jsem stopy nenašel. Ani na místě, ani v okolí. Tušili jste správně, poslední Inka byl zákeřně zavražděn: střelen do zad, a skalpován.”

Anciano i Hauka znova mlčeli, aby ovládli pohnutí. A ani Otci jaguárovi nebylo právě do řeči: chápal, co se děje v duších těch dvou, jeden ztratil otce, druhý velitele a pána, a nechtěl je rušit v žalu a bolesti.

“Vypravuj, bratře, jak se to přihodilo,” promluvil konečně Anciano. “Chceme vědět všechno, každou podrobnost.”

“Mnoho toho nevím,” začal Hammer, “ale povím vám vše. Proč jsem tehdy projížděl těmi místy, to je teď vedlejší. Dorazil jsem zkrátka časně zrána k Salina dél Condoru a o kus výš jsem zastavil, abych si odpočinul, já i můj mezek: jeli jsme nepřetržitě takřka celou noc. Zatímco si zvíře dopřávalo pastvy na řídké trávě a já se posilňoval kusem hověziny, uslyšel jsem za sebou dusot kopyt. Ohlédnu se a spatřím jezdce: sjíždí s návrší a zahýbá za skalní útesy. Vtom mě zahlédl i on, na okamžik se zarazil, pak ale pobídl koně ostruhami a prolétl kolem dolů kslanisku.”

“Nezastavil? A nepromluvil s tebou?”

“Ani slova. Naopak se mi zdálo, že ode mne odvrací tvář,

abych ho nepoznal.”

“Neviděl jsi ho tedy.”

“Na několik vteřin přece. V zatáčce stezky. Byl oblečen jako každý druhý, měl ručnici a na sedle pončo svázané do balíku,

co mě zarazilo: příliš velkého, než aby byl prázdný, čím ho napěchoval, to jsem ovšem poznat nemohl.”

“Jel blízko?”

“Jak se mihl kolem, asi tak na padesát koňských délek, působil podivným, nepříjemným dojmem a ulevilo se mi, že zmizel. Kolem poledne, když se mezek pořádně napásl a já si odpočinul a protáhl si údy, vydal jsem se dál, nahoru k Barrance de la Muerte.

Dojel jsem asi tak do půli cesty, a tam, přímo na stezce, jsem spatřil v tratolišti krve mrtvolu Indiána, podivné

zkroucenou a se skalpovanou lebkou. Příšerný pohled. Prohlédl jsem si toho mrtvého nešťastníka a nic už mě nemohlo zviklat přesvědčení, že chlap, s nímž jsem se po ránu potkal, byl vrah.”

“Ten mrtvý…,” zašeptal Anciano, “měl něco u sebe, nějakou,

“Nic. Oloupen a obrán do poslední maličkosti. Když jsem si ho však prohlížel podrobněji, obrátil jsem ho na záda, a v krvavé kaluži se zaleskl malý předmět: tahle nádobka. Unikla zřejmě vrahovu slídění. Od té doby ji nosím stále při sobě.”

“Co učinil bílý seňor s mrtvým?” zeptal se Haukaropora takřka neslyšně.

“Odnesl jsem ho do nejbližší skalní rozsedliny a zasypal kamením. Nechtěl jsem, aby se stal kořistí supů. Krvavou kaluž jsem zaházel pískem a kaménky. Pak jsem se pokusil dostihnout vraha.”

“Měl Otec jaguár štěstí?”

“Želbohu ne. Bylo dlouho před polednem, když jsem ho uviděl, k polednímu jsem se vydal k roklině a teprv po několika

hodinách jsem našel mrtvého. V největším spěchu jsem stačil toho dne dorazit zpátky ke slanisku, vlastně ještě kus za ně.

Jezdcovu stopu jsem sledoval, dokud bylo světlo; při svitu měsíce jsem ji samo sebou ztratil, kolem byl písek, štěrk a kamení. Za úsvitu jsem vyrazil dál, hořel jsem touhou vraha dopadnout, ale brzy jsem musel uznat, že je to nemožné. Zřejmě vytušil, že objevím jeho čin, a ujížděl celou noc, aby získal náskok. A úmyslně volil cestu skalnatou krajinou, a tam se stopa hledá přetěžko. Musel jsem zburcovat všechny své zkušenosti a všechnu pozornost, abych ji udržel. Snad stokrát jsem slézal ze sedla ohledával půdu, nejméně desetkrát jsem se vracel, protože jsem se pustil falešným směrem, a večer jsem zjistil, že jsem neurazil ani půldenní cestu. A navíc jsem si uvědomil, že v noci mi stopa zmizí nadobro. Vzdal jsem se.”

“Škoda,” povzdechl si Hauka. “Co by byl bílý seňor učinil, kdyby se mu bylo podařilo,

“Nevím… Už je to pět let… Že bych mu byl vraždu neodpustil, to je nasnadě.”

“Kdyby ses s ním byl vrátil ke slanisku Kondorů, našel bys mne tam a mohli jsme ho soudit společně,” řekl zasmušile Anciano.

“Zahladil jsi však stopu zločinu, a tak jsem nenalezl

nic, co by mi bylo prozradilo ten hrůzný čin. Myslíš, že bys ještě dnes našel tu rozsedlinu, kde jsi pohřbil mrtvého?”

“Docela jistě. Do nejdelší smrti si budu pamatovat ten den a to místo.”

“Slyšel jsem, že míříte vzhůru a přes hory. Kterou cestou se dáš?”

“Původně jsem chtěl víc k severu. Ale kvůli tobě, a kvůli Haukovi milerád udělám malou odbočku. Zavedu vá? tam.”

“Díky, bratře. Mrtvý nesmí zůstat pochován jen v holých

skaliskách. Pohřbíme ho po dávném způsobu svých předků.”

“Nepopíráš tedy, že to byl Inka, Syn Slunce a potomek

peruánských vládců?”

“Nemohu. Byl by to nevděk, tvrdit něco jiného.”

“A že znal poklad v tajném úkrytu?”

“Ani to nechci zapřít. Když jeho předek s mým prapraotcem hloučkem posledních věrných prchali před Španěly, podařilo se jim vzít s sebou část panovnických pokladů. A ukrýt je

Barrance de la Muerte. Uprchlíci a jejich potomci živořili pak osaměle vysoko v horách, občas se Inka vypravil do skrýše, přinesl zlato a prodal je, abychom měli z čeho žít. Vždy v noci úplňku vstupoval do té skrýše. Z poslední cesty se už nevrátil…”

“Znáš tu skrýš?”

“Znám, bratře.”

“Byljsi tam někdy?”

“Byl. Ale nikdy jsem ji neotevřel a nikdy tam nevstoupil.

Neměl jsem k tomu právo.”

“AHauka?”

“Ani on zatím ne. Až dokončí Země po sedmnácté od jeho

narození svůj běh okolo Slunce, smí Haukaropora nastoupit dědictví. A to bude teprve za dva týdny.”

“Proč tedy nosí už ted drahocenné humančuay, které přísluší jedině velkému Inkovi?”

“Zdědil je po otci. Měli jsme ještě pár drobných věcí, prodali jsme je a podnikli cestu po zemi Španělů, z které se vracíme.

Načerpali jsme novou nenávist, doufám, že i Hauka, třebas to dosud nepřiznal a vidí spíš jejich sílu nežli slabosti. Ani ve snu nás nenapadlo, že při návratu vypátráme vraha. Chce se můj bílý bratr nějak vypořádat s Perillem?”

“Já? Ne. Teď je to vaše věc.”

“Snad tedy onen malý seňor? Perillo mu přec ukládal o život.”

“Myslíš doktora? Ten určitě nebaží po jeho krvi.”

“Pak tedy prosím, abys dal Perilla nám, jestli ti padne do rukou.”

“Souhlasím, ovšem prokáželi se, že je skutečně vrah. Nechtěl bych prolít nevinnou krev.”

“Máli skalp mého pána, musel to udělat on. Seňor Verano by přece nelhal.”

“Jistěže ne. Ostatně, i já jsem naprosto přesvědčen, že to byl Perillo. A nikdo jiný než on. Viděl jsem ho sice tenkrát v horách slaniska jen na pár vteřin a mnoho vody už od té doby uteklo když jsem ho však onehdy po všech těch letech v Buenos Aires spatřil podruhé, poznal jsem ho hned. A navíc: docela bezpečně.”

“Naznačil jsi mu něco?” zeptal se dychtivě starý Anciano

rychle pohlédl na Otce jaguára.

“Připomněl jsem mu jen tři slova: Salina dél Condor, a to stačilo. Zarazil se, zbledl, koktal, nevěděl, co na to říci. Docela určitě se s ním teď tady někde setkáme. Jak s ním pak naložit, víš jistě sám.” Chvíli mlčel, jako by sbíral myšlenky, tvář mu ztvrdla, v očích mu blýsklo, přimhouřil je a rychle dodal: “I já tu konečně možná,

Nedomluvil však, popohnal koně a odjel do čela družiny, aby Anciano i Haukaropora nabyli opět o samotě klidu, o nějž je připravil.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ, V LOVIŠTÍCH CAMBASŮ

Jeli bystře, Tvrdá lebka držel koně ve cvalu, a tak do soumraku zbývaly ještě plné dvě hodiny, když oznámil, že pojedouli ještě chvíli, bude Palmové jezero na dohled.

“Zastavíme!” zavelel Otec jaguár. “Nepojedeme až tam.

jezera už mohou být Abiponi a nechci, aby nás zahlédli. Nesmějí poznat, že jsme připraveni uvítat je se vší slávou. Stačí se tu trochu porozhlédnout po okolí a okouknout to místo, odkud se chystají na své neslavné tažení.”

“Kam dál tedy?” zeptal se náčelník.

“Pokud možno přímo k Jasnému potoku. Aspoň poznáme cestu, po které se budou muset vydat do lovišť Cambasů. Jak daleko kterým směrem je nejbližší abiponská osada?”

“Stejnou rychlostí jako teď dorazíme brzy po soumraku.”

“Výborně! Projedeme tedy kolem už pěkně za tmy. A tábořit budeme v dostatečné vzdálenosti, potají a hezky zticha.”

Pobodli koně a zamířili na severozápad, kam ukázal Tvrdá

lebka. Asi hodinu ujížděli kamenitou pustinou, která poznenáhlu přecházela v travnatou pampu, čím dál hustší a šťavnatější; posledku se po obou stranách objevily výběžky pralesa. Sotva se němu přiblížili, Cráneo důro s podivuhodnou jistotou vjel do jednoho z přirozených průseků; projeli jím bez velkého zdržování znovu se octli v holé krajině.

Jasná hvězdná noc usnadňovala rychlý postup: za úplné tmy by bylo těžké udržet koně pohromadě a v pořádku. Slabou hodinku po setmění zaslechli zvláštní zvuky, které k nim odkudsi zprava zanášel vlahý vítr: hotový kočičí koncert, smíšený s pravidelnými dutými údery, jako by někde v dálce pobíjeli střechu šindelem.

“Hrom do vovsa, co todlencto muže bejt?” poslouchal udiveně Fritz. “Lický šveholení to teda zrovna nejni.”

“Nicméně, abych tak řekl, živými tvory tyto zvuky tedy jaksi vydávány dozajista jsou,” ozval se malý učenec. “Zůstává ovšem, smímli to tak říci, doposavad sporno, k jakému tak říkajíc kmeni, třídě, řádu a druhu tyto, ehm, bytosti dlužno přiřaditi.

Soudímli, že ano, dle výšky, barvy a kadence těchto zvuků, nemohu, dovolíteli, jinak než přikloniti se tedy jaksi k náhledu, že by je, abych tak řekl, jen stěží dokázalo vylouditi hrdlo člověka neboli Hominis sapientis, jak praví latiník, neníliž pravda.”

“Vidíte, a přece vyluzuje,” usmál se Otec jaguár. “Abiponi zřejmě provozují své válečné tance, viděl jsem už několikrát tenhle obyčej.”

“No pánbu požehnej, náramná štverylka!” utrousil zase Fritz. “A co jako ty šupy při tom?”

“Válečné bubny. Seříznuté a vydlabané tykve potažené kozí,”

vysvětloval bělovlasý obr. “Nu, aspoň víme, že se už plnou parou strojí k útoku. Zřejmě dostali zprávu o příchodu bílých spojenců.

Zkusíme nějak zjistit, kolik bojovníků se chystá z téhle slavné osady.”

Nařídil zastávku a Geronimo s dalším mužem se vydali na

zvědy. Družina se zatím jaksepatří porozhlédla po okolí: nalevo se táhla tmavá čára pralesů, vpravo otevřená planina s nízkými křovisky, za nimiž probleskovala vzdálená zář ohňů; víc se odtud rozeznat nedalo.

Oba zvědové se vrátili až téměř za hodinu, a ne sami, ale průvodu dvou statných jalovic: spojili užitečné s příjemným, kromě zpráv se postarali i o vítaný proviant. Jejich zpráva byla vcelku stručná: v nevelké osadě nemohla žít víc než asi stovka obyvatel včetně žen a dětí, a přece napočítali nejméně sto pečlivě vyzbrojených bojovníků; zřejmé se tu už shromáždili válečníci okolních osad.

“Výborně!” pochvaloval si Otec jaguár. “Zvolili jsme, jak je vidět, správný směr. A čerstvá hovězina nám přijde nadmíru vhod.

Že jsme ji koupili za pět prstů, žádný hřích, Abiponi ji určitě nepořídili dráž. Nu, pojedem dál!”

Po další půlhodině zajeli za nejbližší výběžek pralesa, kde se už mohli utábořit celkem bez obav. Zapálili ohně, porazili dobytčata, rozdělili maso, vystačí pro každého na několik dní, a pustili se do přípravy večeře: že to bylo asodo, dalo se poznat z prvního závanu vůně. Koně nechali pást, pod dohledem dvou jezdců ovšem, neboť Otec jaguár nechtěl příliš spoléhat na zvonec

madriny, pak uhasili hranice a uložili se k spánku. Jen tři té noci nemohli pořádně spát: Anciano a mladý Inka, stále ještě rozrušení vyprávěním Otce jaguára, a doktor Morgenstern, kterému až do bílého rána strašila v hlavě ta darovaná předpotopní obluda.

Dlouho před svítáním byla už družina přichystána k další

cestě. Krajina se teď neustále měnila, lesy se střídaly s holými planinami a zelenými pradery, na jejichž okrajích se krčily malé indiánské osady. Byly jedna jako druhá: pár hliněných chatrčí pokrytých rákosím nebo třtinou, v každé jedna jediná ubohá místnůstka a za nimi chudá políčka s kukuřicí, boby, manickou, tomaty, bataty a tykví.

Netřeba podotýkat, že se jezdci těm bídným vesničkám na

hony vyhýbali. A štěstí jim přálo: za celé dva dny se nesetkali ani jediným Abiponem. Některé osady byly jako po vymření obyvatelé už zřejmě vytáhli na válečnou stezku.

Navečer druhého dne opustili bez úhony území Abiponů

příštího jitra dorazili do první malé osady Cambasů. Náčelník Tvrdá lebka okamžitě rozeslal posly všemi směry s naléhavou výzvou, aby se bojovníci bez meškání shromáždili v náčelnické osadě u Jasného potoka. Odlehlejší sídliště se nemusela příliš obávat útoku nepřátel; s těmi, která ležela na předpokládané cestě Abiponů, to ovšem bylo jinačí: odtamtud musel odejít spolu s bojovníky všechen lid, odehnat dobytek, nechat nepříteli plen jen chatrče a chudá políčka a co nejrychleji prchat k Arroyo Claruaještědál.

Dopoledne třetího dne dospěla družina k rozsáhlému mělkému jezeru s bahnitými břehy. Kde byla půda pevnější, rostly stromy keře, jinak kolem bujela jen třtina vysoká dobrých pět metrů husté rákosí. Náčelník ukázal v jízdě k bahnisku a kývl na doktora Morgensterna:

“Pantano de los Huesos, seňore!”

“Cože? Bažina Kostí?” zajásal malý učenec jako zelektrizovaný. “Mohu na ně, smímli to tak říci, alespoň okem popatřiti?

Jen pár kůstek, abych tak řekl! Jenom kostičku!”

“Mnoho kostí tam. Celé hromady, seňore,” přisvědčoval Tvrdá lebka.

“Dobrotivý bože! Tedy jaksi rychle! Zastavte! Hej holá, vážení, zastavte přece!” trhal uzdou zoolog a vřískal tak pronikavě, že ho bylo slyšet až v čele výpravy.

“Uklidněte se, doktore,” napomenul ho Otec jaguár. “Kvůli vašim starým kostem nemůžeme teď plýtvat drahocenným časem, to snad pochopíte.”

“Tedy jaksi co to povídáte, vážený? Tyto kosti jsou, abych tak řekl, tisíckrát drahocennější než, ehm, všecek proplýtvaný čas od potopy světa, smímli to tak říci! A nehodláteli ihned zastaviti, jak račte. Dohoním vás. Avšak, dovolíteli, podívati se musím, dříve se odtud tak říkajíc nehnu! Nižádná moc světa mne, ehm, nedostane dál!”

Carlos Hammer nakonec přikývl:

“Dobrá, zůstaňte si tedy, ale nanejvýš půl hodiny, víc ne! Pak nás doženete. Náčelník vám nechá některého ze svých mužů jako průvodce.”

Malý učenec souhlasil se vším. Cráneo důro mu vybral zkušeného Cambase, který se tu vyznal, a Fritz, ten se svého pána držel jako klíště bez dlouhého pobízení. Povedená trojice badatelů zabočila k jezeru, družina pobídla koně a zanedlouho zmizela dohledu.

Cambas zavedl malého učence bezpečně a po pevnějších

stezkách až těsně k vodě, seskočil s koně a cosi zadrmolil ve své indiánské řeči, zřejmě aby pán a sluha udělali to co on. Nerozuměli mu ani slovo, zjistili jen, že v bažině Kostí se sice vyzná jako doma, zato ve španělštině jen prachbídně.

“Hrom do vejra, z tohodlenc by mohla koukat nóbl legrandička,” mínil Fritz a uvázal svého i doktorova koně k nízkému křovisku. “Cíncky nerozumíme, a tendlenc rudej partafira nedovede zas nejspíš blafnout ani nejvobyčejnější šupstantývum naší turečtině, to sem jářku zvědavej, co z toho pojde.”

“Snad se dorozumíme, abych tak řekl, jako v němohře, že ano,”

chlácholil ho doktor Morgenstern. “Řečí posunků, smímli to tak říci, se možno, ehm, domluviti ve všech světadílech. Učinil jsem tak říkajíc již vícekráte tuto zajímavou zkušenost, neboli experimentiam, jak praví latiník.”

“To máji pravdu, pane doktor, jenomže co dyž náhodou udělám správnej posuněk na nesprávnom místě nebo navopak?”

“Jsi zřejmě, dovolíšli, pramálo vycvičen v takové posunčině, neníliž pravda. Dávej tedy tak říkajíc pozor na mne, pak nebude muset tento dobrý muž rozuměti našemu jazyku a my, ehm jeho.”

Indián jim pokynul a zamířil prošlapanou stezkou přímo do rákosí; ukazoval při tom vpravo i vlevo do třtinových houštin zuřivé vykřikoval:

” Atención, cocodrilos!, Pozor, krokodýli!”

“Co to mele? Tady?” ušklíbl se Fritz. “To bysem je moc rád viděl svěj má vočima! Takovej ňákej krokodejl mi nenaže, “

A vtom zařval a uskočil, jako když ho píchne: třtinou se mihla dlouhá zubatá tlama otevřená dokořán, ohnala se po nezvaných hostech a sklapla čelisti, jako když o sebe prásknou dvě pořádné fošny.

“A fujtajbl, tak voň měl přecejc jenom pravdu, kluk vošklivá indijáncká!” uplivl si Fritz. , Jenom abysme nemuseli vobětovat kvůli ňákejm starejm předpotopnim kostim svoje vlastní zánovní eště ne moc vobnošený.”

“Žádný strach, že ano,” povzbuzoval ho doktor Morgenstern, který se, sotva jen zvětřil sebemenší předpotopní kůstku, nezalekl nižádného nebezpečí. “Tito plazi jsou, abych tak řekl, příliš leniví, neníliž pravda, než aby nás mohli, ehm, tedy jaksi ohroziti.

Páchnou sice příšerně, leč tím nám, smímli to tak říci, valně neublíží.”

Prodírali se rákosím po úzké brázdě pevnější půdy na jakýsi poloostrov zarostlý stromy a křovisky. Pod stromy v ledabyle vyhrabaných jámách a děrách leželo v hojném a nepřeberném výběru vše to, po čem maličký učenec tak lačně dychtil: rozmanité kosti nejrůznějších tvarů, malé i velké, v úlomcích i v celku, některé už ztrouchnivělé takřka v prach, ale většinou pevné, jako by sem byly přineseny teprv předevčírem.

“Heuréka!” jásal zoolog a jako hyena se vrhal na vědeckou kořist. “Tady, tady jsou! Ach Fritzi! Mé kosti! Vidíšli tu ehm, krásu! Pohleď tak říkajíc na ty němé svědky oněch prapradávných dob, že ano, kdy jsi, ehm, nemohl ni pomysliti, že kdy přijdeš na tento svět, smímli to tak říci.”

“To taky bylo moje jediný štěstí. Jinač by tejkon mohli vybírat my ubohý kosti s těmadlenc dohromady a skládat ze mé taky ňákou tu zmátořenou vobludu.”

“Nehovoř nesmyslů, abych tak řekl,” napomenul ho doktor,

klekl si k největší jámě a nadšeně lovil z hromady jednu kost za druhou, ze všech stran si je prohlížel a bez ustání jásal: “Můj bože!

Jaký to nádherný kousek, neníliž pravda! Pohleď třebas, smímli to tak říci, na tuto část lebky! Sázím celou svoji, ehm vědeckou čest, že jest to os occipitis megateria, můj bože!

Všechny kosti vybereme, zabalíme, abych tak řekl, a naložíme na koně abychom je, ehm, u Jasného potoka tak říkajíc náležité prozkoumali, určili a roztřídili., Hej, příteli, jaký jest váš názor, neboli sententia, jak praví latiník: byly všechny tyto kosti nalezeny zde, anebo sem sneseny z vícera různých míst?”

Poslední otázka platila Indiánovi, který by byl ovšem stejně nerozuměl, doktor Morgenstern totiž dočista zapomněl na

smluvenou němohru. Jenže statečný Cambas byl tentam. Teprve za chvíli se ozval jeho mocný hlas.

“Esli se nemejlim, tak se mi zdá, že jich volá, pane doktor.

Asi něco našel. Tak dou, ať něco nezmeškají,” pobízel Fritz svého pána.

“Nikoli, ještě ne, abych tak řekl!” bránil se malý učenec. “Dosud jsem tu všechno tak říkajíc neprohlédl.”

“Tak du sám. Musim se holt na něj kouknout, dyž mám rozumět, co řiká. Pamtonýma na dálku, to ňáko neštymuje.”

Jeho pán se za ním ani neohlédl: byl dočista ztracen v hlubinách antediluvia. Hrabal se v kostech jako lakomec a boháč ve svých zlaťácích, přerovnával je a třídil”, dumal, rozmýšlel a zas si něco mumlal, dokonalý obraz vědeckého nadšení. Konečně se za ním ozval Fritzův hlas:

“Tak kolikrát mám na nich řvát? Nechaj kůsťky kostičkama, támdlenc vopodál sou jiný kousky, ouplný předpotopní kosti vod šunky, to budou mrkat. Jednu sem jim přines na ukázku.”

Zoolog konečné vzhlédl a uzřel obrovský a doopravdy znamenitě zachovalý stehenní hnát, velký skoro jako sám Fritz. Vyskočil, zaúpěl nadšením, vyrval mu kost z rukou, chvilku na ni koukal pak pištěl jako potřešténý:

“Fritzi! Víšli, co to jest? Nu, víš to?”

“Abypa ne! Esli se nemejlim, tak ňáká kosť.”

“Můj bože! Samo sebou že kost, abych tak řekl, leč jaká! Jaká, vážený, že ano! Představ si: os femoris nádherného exempláře glyptodonta, smímli to tak říci! Jaký to nález, Fritzi! Jediná takováto kost jest tedy jaksi tisíckráte cennější než všechny, ehm, tyto drobty dohromady.”

“Dyž to řikaj, tak asi jo. Pak jim teda rovnou glaturuju, takovejdlech kostí je tam celá hromada, a možná že i dvě.”

“Vskutku? A kde? Kde! Tak pověz!”

“Tam, vodkad sem zrovna přišel.”

“Můj bože, tedy pojdmež! Okamžité mne tam odved!”

A rozběhl se jako splašený.

“Stát!” volal za ním Fritz. “Tamtudy ne! Doleva, slyšej, kapánek vlevo!”

Jenže malý učenec byl už až po uši v zajetí svých předpotopních obludek, nějakou zacházkou kamsi vlevo nebude přec ztrácet čas; hnal se rovnou, do hustých rákosin a v tu ránu v nich zmizel.

Chviličku bylo slyšet jen horečné šustění, vtom se však ozval výkřik a zoufalé volání o pomoc. Fritz strnul, neohroženě udělal pět šest obrovských skoků, a tu se mu naskytl pohled, nad nímž tuhla v žilách krev: doktor Morgenstern sešel zřejmě z pevné stezky a teď se plácal po krk v řídkém černém bahnisku; to by však ještě nebylo tak zlé, o kapánek bláta víc nebo míň, mnohem horší bylo to, že se v tom bahně neplácal učený pan doktor sám: přiváben šustotem rákosí zíral na nešťastníka zároveň s Fritzem i obrovský kajman a pomalu se šinul vpřed. Naštěstí mu to tím houštím nešlo příliš hbitě, přesto však se blížil mnohem rychleji, než doktor postupoval. Kajmanova tlama byla už jen metr od učené hlavy, když učený zoolog zpozoroval, co se přihodilo. Zoufale se snažil uniknout, vrtěl se, mlátil a plácal, tím hlouběji však padal do bezedné tůně.

Fritz přemohl zděšení, strhl pušku, přiblížil se, jak mu to jen pevná půda dovolila, nasadil ústí hlavně zubatému netvorovi přímo na oko, a stiskl.

Zarachotil výstřel, kajman se vymrštil, ještě krok, a hlava mu klesla do bahna. Pro jistotu vypálil Fritz ještě jednou, teprve pak si oddechl:

“Hrom do kaťat, todlencto mi teda byla pantonýma za sečky prachy! Jak na to tak koukám, krokodejl těm jejich posuňkum ňáko moc nerozuměl. Flintou se s těma potvorama domluví člověk přece jen rychlejc a lip. No, máme to vodbytý. Pořádně se chytnou, pane doktor, já jich zkusím vytáhnout z toho rašelinoveho vobkladečku.”

Podal mu pažbu, doktor se jí chytl, Fritz zabral, ale bahno se nechtělo jen tak lehce vzdát té cizokrajné kořisti. Teprve když přiběhl i Cambas, přilákaný střelbou, spojenými silami zachránili učeného zoologa před osudem jeho předpotopních prapředků.

Toť se ví, že příliš vábně nevypadal, a voněl ještě hůř. Fritz, všude, vždy a ve všem samá energie, mu bez dlouhého rozmýšlení stáhl pončo, vytřepával kusy bahna a horem dolem plísnil svého chlebodárce:

“Todlenc sou mi nápady! Hupsnout krokodejlum rovnou do

tlamajzny! Tejkon abysem jich vypral zevnitřku i zvenku, vyšplouchal v kolínské], vyždímal a pověsil někam na sluníčko, aby zaseje dostali svou lickou podobenku! Nebo vědi co? Voblečení máme stejný nachlup, velevobří postavičku jeden jako druhej vyměníme si galderóbu a bude po flákách.”

“Tedy jaksi, to přec nelze, smímli to tak říci. Nevidíšli, že můj oděv jesti tak říkajíc promočen a špinav, neboli udus et limosus,jak praví latiník?”

“Co řiká latiník, na to se v tomdlenctom vokamžiku můžou, •

že jo. Esli má pán mokrý kaťata, má bejt sluha v suchu? To by byla vypráskaná služba! Túdle vzadu sem se mi zdá zahlíd čistou vodu, já už si s tim blátem ňáko poradim. Doteďka sem poslouchal já jich, tejkon to zas bude jednou navopak.”

Chopil se svého pána a bez dlouhých cavyků ho táhl k vodě. Za chvilku měl sluha čistý sice, ale do poslední nitky mokrý oblek pánův, kdežto pán ted1 vězel sice v oblečení sluhově, leč v suchu.

Kupodivu to žádnému z nich na cti neubralo.

Teprv pak se doktor jakžtakž vzpamatoval. Prohlédl si kajmana, dojatě se vysmrkal a podal Fritzovi svou drobnou ručku: “Vděčím ti, abych tak řekl, za svůj život, nemýlímli se. Pokud tedy jaksi nezapomenu, že ano, do nejdelší smrti si to, ehm budu pamatovat. Snad se najde, smímli to tak říci, vhodná příležitost, neboli occasio, jak praví latiník, abych se ti nějak, “

“Ale no jo! To je ňákejch strachu pro dvě patrony a jedno suchý šactvo. Raci mi řeknou, co s těma kostima, ke kerejm se hnali?”

“Ach ano, tedy zajisté… si je jaksi prohlédneme, že ano…

když je, abych tak řekl… prozatím necháme tam, kde jsou…”

Nadšení zřejmé citelně polevilo, kaj maní zuby přece jenom nezůstaly bez jistého vlivu na vědecký zájem páně doktorův. Ale sotva ho Fritz dotáhl na místo, kde ležely ty obrovité kosti, náhlá skleslost byla rázem tatam. Přesto se však zeptal nad očekávání klidně:

“Tedy jaksi domníváš se, smímli to tak říci, že je někdo dnes či zítra může, ehm, odnésti?”

“Koho jako?” nechápal Fritz. “Ty mizerný krokodejly, nebo tydlenc zubem času vohlodaný kostřičky?”

“Samo sebou kosti, abych tak řekl.”

“Daji pokoj! V celom širom vokolí sou akorát Indyjáni, a ty těchlenc pár kostí nevytrhne. Vostatně: pan náčelník by jim to ani nedovolil, dyž tady sou voni, vo kerym je známo, že je na kostlivce jako ďas.”

“V takém případě je tady zatím ponecháme, smímli to tak

říci. Někdy později se vrátíme, že ano, arciť že s četným doprovodem, jemuž přesně sdělím co a kterak, aby ani jedna kůstka nepřišla nazmar. Leč nyní, ehm, povolená půlhodina dozajista minula, neníliž pravda, ergo pojedeme dál.”

Vrátili se ke koním a po slabých ,dvou hodinkách divoké

krkolomné jízdy hladce dohonili hlavní voj. Že se malý doktor se svou krokodýlí epizodou příliš nechlubil, dá rozum; a věrný sluha držel jazyk za zuby, i když ho svědil, div si ho neukousl.

K polednímu se krajina začala rychle měnit: přibývalo nízkých křovinatých pahorků a dlouhých hřbetů, které protínaly křížem krážem plochou planinu. Vpředu po celém obzoru se černal

tmavý pruh pralesa, vpravo i vlevo přecházel zvolna do roviny, zato přímo před nimi se zdvíhal do hrozivé výše, zřejmě porůstal jakousi horu s hlubokou průrvou právě uprostřed. Otec jaguár si všiml, že míří právě k ní, a udiveně se zeptal náčelníka Cambasů:

“Proč ji neobjedeni? či snad vede cesta skrze ni?”

“Můj bílý bratr říká pravdu. Horu projedeme dovnitř, v hoře kotlina, Valle dél Lago Secado, údolí Vyschlého jezera. Kolem hustý prales a liány, ani jezdec neprojde, muž bez koně musí mačetou. Tam za celý den jenom pár kroků, my horou za chvíli.

objet nejde, prales dlouhý, celý den. Údolím půl hodiny a půl hodiny řídkým lesem, potom znova planina. Za planinou už Jasný potok.”

“A náčelnická osada?”

“Dojedeme, ještě než slunce zajde za obzor. Pořád rovina.”

“K Jasnému potoku a k osadě se tedy dá jet bud dlouhou

oklikou, anebo touhle průrvou, je to tak?”

“Můj bílý bratr říká správně.”

“Pak je to výborné!”

“Proč myslí bílý bratr?”

“Povím ti to, jen co si prohlédnem údolí. Zdá se mi, že by se ho dalo znamenitě využít.”

Konečné projeli pruhem řídkého lesa, jakýmsi průsekem, který ovšem vznikl bez zásahu lidské ruky, a úzkou skalnatou průrvou, po obou stranách hustě zarostlou stromy a křovisky, vjeli do kulaté kotliny, kde se zřejmě kdysi dávno rozkládalo hluboké jezero; spousty vod prohledaly postupem času ve skále onu průrvu, kudy sem jezdci vnikli, rozlily se do širé planiny a zůstavily po sobě bystrý potok s průzračným kruhovitým jezírkem uprostřed; prales potom sestoupil po úbočí až dolů a vytvořil kolem dokola takřka neproniknutelný porost stromů, křovisek a hustých lián; jen ploché dno zůstalo zatím holé, porostlé pouze bujnou šťavnatou trávou; stejně hluboká a srázná, ale o něco širší průrva vysoko v pozadí tvořila přirozený východ z údolí.

Otec jaguár objel celou kotlinu a pečlivě si prohlížel skalnaté stěny plné keřů a stromoví. Když se konečně vrátil, objevil se mu na snědé tváři a v bílých vousech spokojený úsměv.

“Ideální místo pro naše záměry,” pochvaloval si. “Porazit Abipony v tomhle terénu, to bude hračka.”

“Oho, seňore! Jak tomu mám rozumět?” ozval se poručík

Verano. “Doufám, že tu nehodláte vyčkat příchodu nepřátel?”

“Přesně tak, seňore, hodlám a vyčkám.”

“To by ovšem byla ta největší pitomost, pardon, chci říci: chyba, kterou bychom mohli udělat.”

Poručík musel v duchu uznat, že Otec jaguár je vzácný charakter a ve všem všudy zkušený muž, ovšem všechno se v něm zpěčovalo, aby se mu jen tak hladce podrobil; jako důstojník se považoval za stratéga par excellence už z titulu své hodnosti a uniformy, a na umolousané civilisty a jejich válečnické názory se samo sebou díval jaksepatří spatra; slíbil sice, že se podřídí, avšak svoji nadutou a samolibou náturu nebyl za živý svět schopen zdárně ukrotit.

“Velice mě těší, seňore poručíku, že jste se ráčil zavčas opravit,”

řekl klidně Otec jaguár. “Máteli jiný názor, prosím, řekněte ho, jako jsem já řekl svůj. Proč to považujete za tak velkou chybu?”

j,Protože by nás tu rozmlátili na cucky.”

“Jak to?”

“Vy se ještě ptáte? Nu ovšem, těžko u vás předpokládat vojenské zkušenosti. Stejně se však divím, že vám není jasná nejsamozřejmější věc.”

“Je to nejspíš moje chyba, že nechápu nejsamozřejmější věci,”

usmál se Otec jaguár. “Říkáte, že bez vojenských zkušeností, “

“K čertu s nimi! Na tohleto přece stačí zdravý rozum. Každý gaučo by to,

“Promiňte, že přerušuji. Opět není moje vina, že jím nejsem.

Zajisté budete tak laskav a pomůžete v nouzi mé chabé chápavosti.”

Teprve teď postřehl poručík ironii a napůl zlostně, napůl přezíravě odsekl: “Zaujmout postavení v tomhle údolíčku, nepřítel nás okamžitě obklíčí: stačilo by, kdyby obsadil vjezd a tyhle svahy kolem.”

“Tak! Říkáte: kdyby obsadil vjezd a svahy kolem. V tom to právě vězí: kdyby! Ale pořád ještě nechápu, jak by je mohl obsadit.

Vjezdem do údolí, jak jste si zajisté ráčil povšimnout, neprojede vedle sebe víc než šest či sedm jezdců, a kromě toho je tam dosti silných stromů, za nimiž se možno ukrýt před střelbou a šípy.

Postavíli se tu padesát odvážných chlapů, nepronikne dovnitř ani tisíc mužů, ať dělají cokoli. Nebo nemám pravdu?”

Důstojník mlčel.

“A pokud běží o skalnaté svahy kolem,” pokračoval tedy Otec jaguár, “záleží snad na tom, kdo je obsadí, a dřív. A pokud je mi známo, jsme tu první my. Myslíte, že k tomuhle je třeba nabiflovat celou strategii a taktiku od á do zet?”

Poručík Verano jen vztekle pokrčil rameny.

“Ostatně,” dodal ještě Otec jaguár, “nemám nikterak v úmyslu bránit nepříteli vtáhnout do kotliny. Naopak: potěší mě, když se bude laskavě obtěžovat až sem.”

“Čím dál lip!” vybuchl konečně poručík. “To přece znamená rovnou se mu vzdát!”

“Neřekl bych. Spíš ho vlákat do pasti. Máte představu, kdy by tak mohli Abiponi dorazit?”

“Těžko říci. Něj sem jasnovidec!”

“Ale, ale, seňore! To přece není tak těžké uhodnout, i bez křišťálové koule, jestli dovolíte. Počítejme: běloši, které jsme měli tu čest potkat, svolali vojáky k Palmovému jezeru a nedorazí tam určitě ani dřív, ani později než oni; aby nám zmátli stopu, vrátili se se svými Abipony až někam za Río Salado, k tomu potřebovali dobré dva dny; jestli potom jeli stejně rychle jako my, a o tom pochybuji, máme ony dva dny náskok; řekněme, že další den ztratili při odpočinku a než posbírali povstalecké Indiány a aspoň naoko se s nimi poradili, tedy tři dny celkem; právě tolik nám trvala cesta sem, a to jsme jeli přímo a koní jsme měli ažaž; Abiponové jich mají pomalu, jejich vojsko bude z valné části pěší, počítám, že stráví na pochodu dobře o den víc; můžeme tedy čekat nepřítele ode dneška nejdříve tak za čtyři, ale spíše za celých pět dní. Nu? A to je myslím dostatečně dlouhá doba na přípravu vítězství, či ne?”

“Jenže pustit nepřítele do údolí, to k vítězství nepovede, spíš naopak, na to můžete vzít jed.”

“Ach bože! Cožpak doopravdy nechápete, že to má být past?”

“Past?” podivil se Verano. “Leda tak pro nás, jestli dobře rozumím.”

Otec jaguár chtěl odpovědět něco říznějšího, jak se tak zdálo, předešel ho však doktor Morgenstern:

“Tedy jaksi, nemýlímli se, račte býti důstojník, že ano,

přesto, ehm, nechápete, co chtěl tento vážený pán říci? Zdá se, abych tak řekl, že bohulibou činnost duševní, již nazýváme myšlení, neboli cogitatio, jak praví latiník, račte míti tak říkajíc vyvinutou slaběji, nežli jest v této vážné chvíli záhodno, neníliž pravda. Tato léčka či nástraha, ne.boli laqueus, jak praví latiník, jest pochopitelná, smímli to tak říci, i mně v .těch věcech zcela neobeznalému.”

“Tak?” ušklíbl se důstojník. “Byl byste tedy tak laskav a ráčil mi to vysvětlit?”

“S velikým potěšením, dovolíteli. Podstatu této znamenité lsti spatřuji dle svého tak říkajíc v tom, že zde vyhledáme, ehm vhodné skrýše za vůkolním stromovím a keři, poté vpustíme své nepřátele, načež obsadíme, abych tak řekl, vchod i východ údolí, že ano. Nepřítel pak, nacházeje se v našem středu, bude, ehm ztracen, jelikož nás těžko bude moci napadnouti, nevěda, kde jsme, zatímco sám, tak říkajíc bez ochrany, stane tu vystaven dešti našich zhoubných střel. Doufám, že jest vám to nyní jasné neboli perspicuum, jak praví latiník.”

Poručík zuřil. Takový skrček a utřinos chce poučovat o taktických fintách odborníka na slovo vzatého? Drzost! Hanba!

Potupa!

“Co to tady blábolíte?!” vyštěkl vztekle. “Kdo se vás o to prosil?”

“Pokud jest mi, ehm, známo, tedy jaksi vy sám, dovolíteli.”

“Napříště si račte strčit za klobouk ty svoje rozumy, to si vyprošuji! Mne nikdo poučovat nemusí!”

“Jak je vidět, musí, a docela s užitkem,” ozval se znovu Otec jaguár. “Ale dost už, rozepřemi se mnoho nespraví. Navrhuji jet dál, do soumraku musíme být u Jasného potoka. Vay amos

Vpřed!”

Pobídli koně a vyrazili. Poručík Verano jel tentokrát až docela vzadu a v duchu běsnil: on, zmocněnec generála Mitra,

takováhle urážka!

Údolí se u výjezdu prodlužovalo a připomínalo spíš vykřičník, jehož zúženou špičkou protékal zmíněný potok; odtud se cesta svažovala opět do širé roviny, les řidl, koně se mohli bystře rozběhnout a zanedlouho už cválali otevřenou plochou proderou.

Malý učenec, kterému dřív působila jízda nemalé obtíže, přivykl nakonec koni a seděl ted1 v sedle jako rozený hulán; těsně po boku se mu držel věrný sluha Fritz, s nímž mohl po libosti klábosit, nechybělo mu tedy už téměř nic.

“Kterak se, abych tak řekl, daří mým svrškům?” zeptal se

starostlivě. “Dozajista jsou dosud mokré, ještě se nachladíš, smímli to tak říci.”

“Žádný strachy, pane doktor. Dyž sté před chvilinkou tak vohromné utřel toho usmrkánka poručika, uschly na mně samou radostí.”

“Leč, smímli to tak říci, měl jsem, jak doufám, pravdu, ne?”

“Vo to nic. To pozlacený lúmen rozumí, se mi zdá, vojančině hůřejc než vobyčejnskej frajtr vod třenu.”

“Obávám se však, že se na mne tak říkajíc rozezlil.”

“To teda jo, ale houbeles troubeles si z toho dělaj. Vědátor jako voni, kerej se zabejvá samejma vobrovskejma potvorama, se přecejc nebude starat vo takovou žoužel, no ne?”

Doktor se zadumal a teprv za hodnou chvíli se dal slyšet poznovu: “Ovšem tedy jaksi přece jen jsem, ehm, asi tak říkajíc

chybil…”

“Myslej s tím zeleným poručíkem?”

“Nikoli. S kostmi u bahniska, abych tak řekl. Neměl jsem je tam, ehm, přece jen jaksi nechávati kdekomu napospas.

Povinnost vědce, smímli to tak říci, mi velela, že ano, pečlivě je sesbírati a neprodleně dopraviti do bezpečného úkrytu.”

“Dyť voň je tam nikdo neukradne.”

“A co, ehm, nepřátelé, kteříž nám tak říkajíc táhnou

patách? Dozajista zastaví u bažiny Kostí, a je po všem veta.”

“To jako ty počmáraný Abipóni?”

“Spíše bělochy mám více méně na mysli, že ano. Ti totiž ehm, jistojisté výborně vědí, jakou cenu má, abych tak řekl, taký nález pro vědu a lidstvo, neníliž pravda.”

“Hrom do fajfky, nepotáhnou se přecejc na válečnou vejpravu fůrou dávno vohryzanejch kostí! Seberou je nejvejš při zpáteční cestě.”

“To jest ovšem tedy jaksi udeř jako uhod, či jak praví úsloví lidu, nerítýlímli se. Věda o ně přijde tak jako tak, že ano.”

“Ani bysem neřek. Nazpátek totiž potáhnou jak spráskaný psové.

Jelikož my nad nima zvítězime jako Cejzar u Vatrló.”

“Lhostejno, abych tak řekl, odnesouli drahocenné kosti co vítězi či poražení, neboli victores aut victi, jak praví latiník.

Dobrotivý bože, hrůza pomysleti! Leda že, “

“A hrome! Že by ňákej nápad?”

“Neboli inventio, jak praví latiník. Naprosto správně! Zde jest: vrátíme se tam a sebereme, ehm, smímli to tak říci, ony kosti sami, a ještě včas.”

“Jo, a pádném Indyjánum do pracek!”

“Netřeba se obávati. Otec jaguár, nemýlímli se, před nedávnou chvílí pravil, že dříve než za čtyři dny jich, ehm, nelze očekávati.”

“Jenže vo co, že nám to tatíček Jaguár zatrhne. A budeme jak vejři v rejži.”

“Jelikož, abych tak řekl, jest to právem nutno považovati za téměř jisté, nehodlám se s ním dohadovati předem. Uskutečníme svůj záměr tedy jaksi spíše potají, že ano. Doufám, že pojedeš se mnou, nemýlímli se.”

“Hrom do jetele, ňáko se mi to moc nezdá.”

“Hm, domníval jsem se, patrně tedy jaksi mylně, neníliž

pravda, že jsi mi tak říkajíc věrným sluhou, Fritzi…”

“To teda sem.”

“Chybí ti tedy, smímli to tak říci, odvaha, neboli vir tuš, jak praví latiník?”

“Ten ať laskavě drží hubu! Todlenc sou mi teda vynálezy! Já a vodvaha! Povim jim to teda na rovinu, pane doktor: nebejt můj pán, ukázal bysem jim hnedka na fleku, jak, “

“Tedy jaksi proč se ti to tudíž nezdá, abych tak řekl?”

“Tak kouknou: vodvahy mám, že bysem ji moh prodávat na

jarmarku, ale mám taky svědomí, esli ráčej vědít, co to je. Podle mého je to holej nevděk, provýst něco takového tomu fousatému dobrákovi. To sem jim chtěl říct.”

“Táži se tě, dovolíšli: jest snad onen seňor náš velitel, neboli dux, jak praví latiník?”

“To zrovna ne, ale v takovejchdlenc pádech…”

“A v případě, že bych té, smímli to tak říci, snažně, ehm poprosil?”

“Cože? Prosit? Voní mě? Esli poručeji, poslechnu. A esli mě poprosej, udělám všecko eště dřívéjc, než to vyslověji.”

“Vřelé díky. Tomu tedy jaksi říkám věrnost, neboli fidelitas, jak praví latiník. Mohu se tedy, abych tak řekl, s konečnou platností spolehnouti?”

“Ouplně a dycky. Akorát mi řeknou, kdy a jak to sfouknem,

je to v suchu.”

“Těžko říci, nemýlímli se. Nejraději bych to přenechal již tvému, ehm, tvému důvtipu, že ano…”

“Jo tak taklenc? Kouknou, pane doktor, dybysem měl místo

fištrónu poctívej formanskej vůz, naložím ten předpotopní cirkus jako starej Noe do archy, a šmytec. Jenže tady nejni ani trakař.

Akorát nákladní koně.”

“A těch žel nemáme.”

“Co to mluvěj, jak to že ne? Neštípli smě Abipónum vosumdesát”

“Můj bože, jistě, abych tak řekl. Ti ovšem nepatří nám.”

“Patří nepatří, to bysem se na to kouknul! Byli smě při tom, dyž nám padli do rukouch? Byli. Je to teda taky naše kořisť? Je.

kořisť se jak známo dycinky rozděluje, že jo, to bejvalo už i prastarejch loupežníků. A esli dobře počítám, přinejmenčím štyry budou naše. Akorát že si je vemem vo kapánek předem, to je ňákejch krámů. Koneckonců, dyť je zaseje přivedeme zpátky, tak jakýpach strachy. Sedla sou tu taky, máme všecko, pane doktor, ouplná maličkosť.”

“A tedy jaksi cestu znáš? Nerad bych, ehm, bloudil po

vůkolí.”

“Jako ve Stralau z rynku ke Zlatému soudku. Kam sem jednou vkročil, tam už nezabloudím, i dyby mi voči zavázali.”

“Nuže dobrá, tedy jaksi ujednáno, neníliž pravda,” uzavřel spokojeně malý učenec ten tajný dohovor, a kámen mu spadl ze srdce. Věda byla, zdá se, zachráněna.

Družina zatím urazila notný kus cesty. Pradera byla tu i onde přerušena menším lesíkem, zjevně založeným pracovitou lidskou rukou, v dálce se už objevila pole a skupiny chatrčí, projížděli kolem prvních vesnic Cambasů;

Kvečeru, za nevelkým lesem, spatřili lesklou hladinu laguny za ní dlouhé řady chat na březích potoka: dorazili k Arroyo Claru, byli u cíle, před nimi se rozkládala náčelnická osada.

Po laguně plulo několik člunů, Indiáni rybařili, na malých políčkách pracovali ženy a muži, také před chatrčemi posedávali porůznu obyvatelé vesnice při denní práci. Mírumilovná idylka se však naráz změnila, sotva první oko zahlédlo jezdce. Ozval se pronikavý pokřik, šel od úst k ústům, každý ho opakoval jako na povel; také náčelník Tvrdá lebka v čele družiny vyrazil podobný zvuk. Indiáni už z dálky poznali, kdo to přijíždí, rybáři okamžitě pádlovali ke břehu, z polí se sbíhali lidé do osady, muži mizeli chatách a v mžiku se vraceli už v plné zbroji, kdekdo se s jásotem rozběhl vstříc jezdcům, aby je pozdravil, jak se na hosty sluší patří.

Podle indiánského obyčeje musela družina zastavit ke slavnostnímu přivítání; k tomu však bylo třeba shromáždit celou osadu,

mnozí ještě pracovali v lese a u stád za lagunou. Nezbylo nežli je svolat, vyzvat je k návratu. K tomu sloužil zvláštní hudební nástroj z dutého bambusu a s náustkem z tenčího stébla, vzdálený příbuzný našeho fagotu: vydával hrůzostrašný temný zvuk, doléhající zřejmě do veliké dálky, neboť pokřik, který mu odpověděl, nezazníval právě jenom z nejbližšího okolí. Vzápětí se

z lesa i ze vzdálených koutů sbíhali noví a noví Indiáni, jednotlivě v hloučcích, a pádili, co jim nohy stačily. Signálu bambusovou píšťalou se patrně užívalo pouze tehdy, byloli třeba velkého spěchu přítomnosti všech.

Zanedlouho se shromáždilo na tři sta mužů. Seřadili se do dvou řad, za nimi se postavily ženy, děti se natlačily až úplně dozadu.

Uvítání začalo tancem mužů: spočíval pouze v trhavých pohybech rukou a hlav, zatímco nohy se nehnuly z místa; druhou část tvořily poskoky vpřed a vzad a do tance se pustily i ženy; v závěrečné části mávali bojovníci oštěpy, foukačkami a noži za nepředstavitelného řevu a pištění žen. Tím byl zřejmě slavnostní taneční program vyčerpán a Indiáni čekali co dál. Vtom však náčelník ukázal na Carlose Hammera a vykřikl:

“Otec jaguár!”

Na okamžik všechno ztichlo, nejspíš překvapením, že mezi ně zavítal tak slavný a známý muž, pak ale vypukl jásot a řev, divže se jezdcům koně nesplašili; muži a ženy skákali jak ďáblem posedlí, děti statečně přizvukovaly, kdekdo se hrnul stisknout vzácnému hostu ruku, ostatní se chtěli aspoň dotknout velkého hrdiny: byl u Jasného potoka vlastně poprvé, ale všichni ho znali a nezapomněli dosud, jak vítězně pomáhal kmenům Cambasů proti Abiponům. Když konečně radost opadla, Indiáni se jakžtakž seřadili a táhli se svými nenadálými hosty do liduprázdné vesnice.

Osada mohla mít dobrých osmdesát devadesát chatrčí z udusané hlíny a krytých rákosím; v zahrádkách rostly byliny a na políčkách vzadu kromě obilí všemožná zelenina, převážná strava zdejších obyvatel. Za vesnicí se až k lesu táhlo pastvisko s nevelkým stádem koní a skotu: koní bylo stěží třicet, hovězího dobytka asi dvojnásob, patrně celé bohatství náčelnické osady.

Jezdci seskákali ze sedel a náčelník Tvrdá lebka promluvil ke svému lidu. Vyprávěl, co prožil, a oznámil, že nepřátelští Abiponi vykopali válečnou sekyru a táhnou proti nim; potom si vzal slovo Otec jaguár: vyzval je k obraně a slíbil, že jim k boji rozdělí ukořistěné koně a část ručnic, střeliva a zbraní. Indiáni to přivítali nadšeným jásotem a výhružným máváním pěstmi.

Poručík Verano se sice snažil protestovat, že prý nikdo nemá právo rozdávat ukořistěné koně, na nichž má svůj podíl i on, tím méně pak uloupenou armádní zbroj, Otec jaguár si ho však ani nevšiml: měl svůj plán a nedal se od něho nikým odradit.

Začalo se stmívat; napojili koně a pustili je volně pást, Indiáni přihnali pár kusů dobytka, porazili je a chystali večerní pohoštění, vzplanuly ohně a kolem nich v záři plamenů zavládl svérázný ruch a shon.

Cambasové si zřejmě nedělali příliš těžkou hlavu z blížícího se nebezpečí: slyšeli, že Abiponi jsou ještě daleko, věděli, že s nimi je tu Otec jaguár a jeho družina, a přítomnost tohoto muže je zbavovala všech planých starostí. Seděli u ohňů, opékali maso po způsobu gaučů, popíjeli nápoj z chanarových plodů a přikusovali kukuřičné placky, kterých ženy napekly ve žhavém popelu celé hromady.

Po jídle svolal náčelník poradu; zúčastnili se jí i všichni běloši.

Nikomu se nezdálo divné, že první hlas v poradě i při rozhodování bude mít Otec jaguár, jen poručík Verano si opět neodpustil obvyklé námitky. Hammer se jen usmál, mávl rukou a jal se dopodrobna vysvětlovat svůj bojový plán:

Hned ráno dostanou Cambasové ručnice a budou zasvěceni do jejich obsluhy; třetího dne odtáhnou k údolí Vyschlého jezera, sto mužů jím projde až k vjezdu do kotliny a rozloží se v lese; jakmile Abiponi vpochodují úzkou průrvou, nepozorovaně ji obsadí

odříznou tak nepříteli cestu k ústupu; ostatní bojovníci spolu družinou Otce jaguára se skryjí na úbočích údolí a ve vhodném okamžiku vyrazí; podrobnosti budou samozřejmě stanoveny až na místě a během akce, jen na jedno je nutno dbát už od začátku: aby se Cambasové rozestavili tak hustě, že si budou moci šeptem předávat rozkazy Otce jaguára, rychle a spolehlivě, od prvního až poslednímu. To bylo všecko.

Poručík se jen pohrdavě usmíval, ale neodporoval a mlčel, dokud ostatní neprojevili svůj souhlas. Teprve pak se přihlásil: “Když dovolíte, seňore, mám malou poznámku: váš záměr je

zajisté výtečný, ovšem pokud se podaří. Silně však pochybuji, že setak stane.”

“Nezbude tedy než počkat na výsledek, ten to ukáže,” odpověděl Hammer lhostejně.

“Proč čekat?” namítl znovu poručík. “Síla schopného vojevůdce spočívá v útoku, nikoli v otálení. Ve výhodě je vždycky útočník, to ovšem vy, zdá se, nevíte.”

“Domnívám se, že to vím stejně tak dobře jako vy, seňore

poručíku.”

“Proč tedy nechcete útočit?”

“Kdo říká, že nechci? Ale ne dřív, než bude nepřítel v pasti.”

“Chyba! Vytáhněte proti němu a rozdrťte ho, jakmile na něj narazíte! Nebo snad máte strach? Stačí mi předat velení, já už vám ukážu, jak nad tím prašivým stádem zvítězit.”

“Krví, spoustou krve, dovedu si to představit.”

“Pochopitelně že ne úsměvy. Ukázat sílu a rozdrtit!”

“To není velké umění, seňore. Také bych uměl vytáhnout proti Abiponům a na hlavu je porazit, kdekoli bychom se střetli.”

“I kdyby měli přesilu?”

“Proč ne. Ale spousta lidí by padla, na jejich i na naší straně, potoky krve by to stálo. A to právě nechci, seňore.”

“Cože? Vy chcete šetřit Abipony?”

“Nejenom je. I Cambasy. A vojáky. A svoje muže. Každého.”

“Žasnu, seňore! A protestuji! Rozdrtit je, zničit, ztrestat, rozprášit! Ani jeden z nich nesmí vyváznout!”

“Proč, mohuli se ptát?”

“Ještě se ptáte? Nepostavili se proti nám? Neokrádají nás neloupí?”

“A co děláte vy? Patří vám snad třeba jen stopa zdejší půdy?

Zaplatil jste vy nebo vaši předkové poctivě za to, co jste jim uloupili? Ale proč se ted o to přít. Kdybychom postupovali po vašem, poteče krev; budeli po mém, zvítězíme bez boje. Jediný pohled, jediná krátká úvaha napoví nepříteli, že by byl ztracen, kdyby chtěl sáhnout ke zbrani. Vyjdu jim vstříc, promluvím k nim navrhnu snesitelné podmínky. Pak uzavřeme čestný mír.”

“Mír? Vy jste se zbláznil, seňore! To nikdy nedovolím! Nepřipustím to! Postřílet tu chásku povstaleckou, rozumíte! Bez milosti hned. čím víc jich bude pod drnem, tím lip.”

“Roztomilý názor, jen co je pravda! Hrajete si na ochránce zákona, a chcete jednat stejně jako ti, kteří ho přestupují: jako Perillo, jako kapitán Pellejo, jako gambusino a celá ta jejich banda! Jaká ohavnost, štvát národ proti národu, kmen proti kmenu, a pokaždé na tom pěkně vydělat! Ale dokud tu budu já, zabráním tomu, a ze všech sil.”

“A také si to pak zodpovíte, jak doufám, seňore.”

“Rád bych znal toho, kdo by se opovážil volat mě k zodpovědnosti, za tuhle věc.”

“Třeba generál. Nebo president.”

“Nesmysl! Nejsme v Buenos Aires, seňore, ale v Gran Chaku.

Půda, na které stojíte, patří Cambasům, nikoli Argentině, tady nemá co rozhodovat ani sám president. Ostatně, z vašich řečí se mohou Gambasové náramně poučit, co se dá čekat od slavných bělochů.”

“Ať žijí v míru a pokoji, a nikdo Indiánům nezkřiví ani

vlas.”

“Těžko žít v míru s takovými sousedy! Vždycky byste to dokázali nějak zařídit, aby byl mír porušen a měli jste právo zasáhnout.”

“Tak dost! Řekněte mi jasně: opravdu chcete šetřit rudochy?”

“Už jsem to řekl. Proč bych žertoval?”

“Pak tedy říkám já vám: proti tomu se postavím!”

“Znamená to, že nehodláte dbát mých rozkazů?”

“Přesně tak. Neznám zde nikoho, jehož rozkazům bych se

musel podřídit.”

“V tom případě vám něco povím, a dobře poslouchejte: budeli vaší vinou a proti mé vůli prolita jen jedna jediná kapka krve vpálím vám touhle rukou kulku do hlavy!”

“Mluvíte jako blázen, seňore!” vybuchl důstojník. “Víte, kdo jsem?”

“Docela bezvýznamný poručík, jakých je tucet za krejcar,

pak už jen rváč a násilník. A já, pokud to nevíte, jsem člověk, pro kterého má řádný Indián stokrát větší cenu než bílý lump. A co jsem řekl, na tom trvám. Přejeteli si vidět krev, prosím! Ale bude to vaše, to vám přísahám.”

Vstal a chtěl odejít, aby opanoval hněv. Poručík za ním ještě prskl pár chvástavých slov, vtom však Geronimo bleskurychle vytáhl nůž, přiskočil a zařval:

“Držte jazyk za zuby, seňore! Uslyšímli ještě slovo proti svému příteli, vrazím vám tuhle čepel do žeber. Důstojnické výložky neudělaly ještě z žádného hlupáka mudrce. Važte si jich, klidně se jimi pyšněte, ale taky dokažte, že jste jich hoden. Důstojníkem může být ledaskdo, ale dobrých důstojníků je zřejmě i v Argentině poskrovnu. Pro slušného člověka je gaučo jako generál, jen když jsou oba řádní a poctiví. Snad abyste si to zapsal za uši!”

Válečná porada měla tedy docela jiné dozvuky, nežli se čekalo.

Carlos Hammer jen pokrčil rameny, nechal poručíka poručíkem, propletl se mezi chatrčemi a políčky a zamířil na pastvisko.

Doufal, že se na svěžím vzduchu a o samotě trochu uklidní.

Měsíc dorůstal, zřetelně osvětloval krajinu i stádo koní a skotu.

Otec jaguár zavrtěl překvapeně hlavou, když přišel blíž: spatřil koně stěsnané do kruhu zadky ven, skot v právě tak těsném houfu, jenomže obráceně, s hlavami hrozivě skloněnými v obranném postoji, vždyť kůň se brání kopyty a skot zas nebezpečnými rohy. Byl tedy nablízku nepřítel, patrně šelma, jistě nemalá. Otec jaguár neměl ručnici ani revolver, tasil jen nůž a hlasitě křikl směrem k osadě:

“jCuidado, seňores! Pozor! Připravte pušky! Je tu jaguár.”

Nevolal ze strachu; dokazoval to nůž v jeho pravici i to, že neohroženě kráčel dál. Hammerův mocný hlas se nesl pres celé pastvisko a dolehl i k uším dvojice, která si dosud nevšimla divného chování zvířat, byť stála také nablízku.

Ti dva byli mladý Antonio Engelhardt a Haukaropora. Přátelství obou chlapců se v posledních dnech prohloubilo ještě víc, byli ted pospolu skoro napořád. Hauka poučoval Antonia o životě v přírodě, Antonio zas vyprávěl indiánskému příteli o své vlasti, nejen o Peru, ale i o Německu, odkud pocházel jeho otec, o různých zemích, národech a jejich vzájemných vztazích, o panovnících i způsobech vlády, o armádách a moderních zbraních i o jejich strašných účincích; věděl toho dost, ať už ze školy, nebo z domova. A čím déle mladý Inka poslouchal, čím víc se vyptával, tím byl zamlklejší zádumčivější: začínal chápat, že sen, který se mu až dosud snažil starý Anciano namluvit a kterému, třebas jen někdy a jen na kratičký okamžik, nechtěně podlehl, je a zůstane opravdu

pouhým snem; možná že krásným, se skutečností však nemá zhola nic společného.

Dnes, když začala porada, připadali si chlapci ještě příliš mladí, než aby zasedli mezi dospělé; vydali se tedy za vesnici na pastvinu a k lesu. Vyšli si jen tak nazdařbůh, nenapadlo je vzít si ručnice, Antonio měl jen revolver a nůž, Hauka za opaskem válečný kyj, který neodkládal ani na chvíli. Antonio vyprávěl, jako téměř vždy, Haukaropora zas po svém zvyku mlčel a poslouchal a jen občas utrousil zvídavou otázku. Vtom zaslechli volání Otce jaguára.

“Že by si šelma troufla až do osady?” zpozorněl Antonio

vytrhl revolver.

“Nemyslím,” namítl Hauka. “Hlas Otce jaguára přichází z druhé strany. Jsme daleko, vraťme se.”

Spěchali travnatou planinou zpátky k vesnici; když míjeli skupiny koní a skotu, všiml si mladý Inka jejich zvláštního postoje zašeptal:

“Spěchej, zvířata se už přichystala k obrané, jaguár je zřejmě na pár kroků, býci mají hlavy až těsně u země.”

Přidali tedy do kroku. Došli právě ke skupince koní: zvířata stlačená hlavami do těsného kruhu vzrušeně přešlapovala, frkala bez ustání tloukla kopyty vzduch. Obešli je širokým obloukem, mladý Inka zleva, Antonio z pravé strany. Zahýbal právě kolem nich, když pár metrů před sebou spatřil v trávě dlouhý černý stín; nerozpoznal přesně, co to je, srpek měsíce přece jen nedával tolik světla, pomyslel si, že v trávě si hoví tele nebo hříbě, a klidně šel blíž. Tu se však tráva zachvěla a stín se vztyčil: byl to jaguár.

Ostražitě se rozhlédl a znovu se přikrčil, tentokrát zjevně ke skoku.

Antonio zůstal jako přimrazen, a to ho zachránilo; útěk by ho byl zahubil, neunikl by ani nejbystřejším během. Co cítil v té chvíli, nedalo se nazvat strachem, hrůzou nebo úděsem; za nic na světě by to byl nedovedl označit. Natáhl revolver a levičkou sahal po noži.

“Hauko! Jaguár!”

“Střel!” vykřikl Inka, skrytý dosud za hloučkem koní, a pádil na pomoc.

V témž okamžiku jaguár skočil, a přímo na Antonia. Ten sice poslední chvíli vypálil, ale vzápětí klesl, sražen mohutným tělem šelmy. Ucítil na hrudi její tíhu, z jaguáří tlamy ho ovanul smrdutý dech. Užuž čekal na hrdle drápy a tesáky, užuž se loučil se životem, když vtom nad sebou zaslechl tlumený praskot, jako když sekyra zajede do špalku.

Jaguár se vzepjal a bez hlesu se svalil na bok. Antonio, zbaven náhle té strašné tíhy, zůstal ležet, ani se nepohnul, jako by nevěřil nenadálému zásahu osudu.

Tu spatřil Inkovu bronzovou tvář.

“Nejsi zraněn?” zeptal se Hauka vlídně. “Nestalo se ti nic?”

“Snad ne,” oddechl si chlapec. “Nic mne nebolí. Ale… co je tím jaguárem ? Jak to, že tu… že tu tak leží?”

“Je mrtev. Humaniuay mu rozdrtilo lebku. Když jsi vykřikl, •^kočil. Vystřelil jsi, přiběhl jsem z boku a srazil ho. Vstaň!”

Antonio se těžce zdvihl, postavil se na nohy a kvapně se

ohmatával: opravdu, nikde škrábnutí, dokonce ani na oděvu nebyla sebemenší stopa po jaguářích drápech. Snad se šelma zalekla výstřelu, snad se bála blízkosti koňských kopyt nebo se vyděsila Hauky, ať tomu už bylo jakkoli, zapomněla naštěstí použít svých smrtelných zbraní a Antonio jako zázrakem vyvázl bez úhony.

Vděčně stiskl svému zachránci ruku a dojatě zašeptal:

“Nebýt tebe, příšerná představa! Zachránils mi život, jak se ti odvděčím?”

“Zůstaň mi přítelem,” odpověděl tiše Hauka a sklopil zrak.

“A teď už pojď. Musíme zpátky do osady.”

“A co jaguár?”

“Cambasové si ho odnesou.”

Ušli sotva pár kroků, když se k nim přiřítil Otec jaguár; zaslechl Antoniův výstřel a rozběhl se tím směrem, protože tušil neštěstí. Oddechl si, zkušeným pohledem přehlédl situaci a uznale pravil:

“Určitě aspoň pětiletá samice! Málokdy jsem viděl tak statný kus. Jsi hrdina, Hauko. Přesná a mocná rána. Podej mi ruku, chlapče, už teď je z tebe celý muž.”

Stiskl mu pravici, Inka skromně mlčel, bylo však znát, že ho uznání Otce jaguára nadmíru potěšilo; zalichotilo mu, i kďyž to neďal najevo.

Do osady se vrátili společně. Zpráva o nečekaném úlovku se roznesla jako blesk a Indiáni se okamžitě vydali na pastvisko pro zhaslou šelmu. Vítězoslavně ji přivlekli a stáhli, kůže patřila podle zvyku lovci přemožiteli. Mladý Inka ji však daroval bílému příteli na památku té noční příhody. A celá družina, byť se k Haukovi chovala od prvního okamžiku srdečně a vlídně, měla ho teď icprv jaksepatří v úctě.

Indiáni vyklidili narychlo několik chýší, aby se hosté mohli zas po dlouhé době vyspat pod střechou, a za chvíli už všichni spali jako zabití.

Ráno se objevily první výsledky rychlých poselství, která náčelník Tvrdá lebka včera rozeslal: už v noci, dávno před úsvitem, shromáždilo se v osadě množství bojovníků z nejbližších vesnic, během dopoledne přitáhli další a hned za nimi s celým majetkem početné rodiny ze sídlišť, kudy bezpochyby zanedlouho projdou houfy Abiponů.

Otec jaguár rozdělil zbývající pušky podnáčelníkům jednotlivých vesnic, takzvaným kalikům, a už druhého dne mohl spokojeně prohlásit, že Cambasové dokonale ovládají zbraň a nepochybně se ctí splní všechny úkoly.

Nakonec se v náčelnické osadě u Jasného potoka sešlo víc než šest set zdatných cambaských bojovníků. Bylo třeba je napojit nakrmit, sehnat jim pro nastávající tažení potravin na několik dnů, a to znamenalo pro chudé Indiány starost nemalou: ubohá osada vyčerpala téměř do dna své poslední skrovné zásoby. Jen to je jakžtakž utěšilo, že už ted dostali pušky a spoustu jiných zbraní, navíc osmdesát statných koní z abipónských stád.

Všecko bylo připraveno k boji, boj mohl začít.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ, BAŽINA KOSTÍ

Třetího dne zrána se Otec jaguár s Ancianem a Haukou vypravili vstříc Abiponům: chtěli vyzvědět směr tažení a sílu nepřítele.

Kdyby se snad vydal jinudy, nežli předpokládali, musili by ho také jinde a jinak přivítat; v tom chtěl mít Carlos Hammer jasno předem a včas. Ještě před odjezdem stanovil, že Cambasové mají příštího rána vyrazit do údolí Vyschlého jezera, zaujmout tam určená postavení a vyčkat jejich návratu a zpráv; velení předal po dobu své nepřítomnosti zkušenému Geronimovi. Všichni to přijali jako samozřejmou věc, jen poručík Verano se zas a znovu cítil dotčen ve své samolibé oficírské důstojností.

Sotva zmizel Otec jaguár se svými průvodci z dohledu, kývl doktor Morgenstern spiklenecky na věrného Fritze a tajuplně zašeptal:

“Jest pryč! Nuže tedy jaksi vzhůru, jakmile se zešeří, abych tak řekl. Mnoholi koní bude tak říkajíc zapotřebí k naší výpravě?”

“Tak teda přecejc! No, jak si přejou. Vo koně se postarám, dva pod sedlo a tři na ten vzácnej náklad ouplně postačí, ňáký ty řemeny lasa na zapakování už taky splašim, račeji se spolehnout, sečko bude v rychtyku, jak má bejt.”

A opravdu se až do večera se vší vážností a péčí věnoval

přípravám ztřeštěného podniku, který si vymyslel jeho neméně potřešténý pán a jenž mohl nadmíru lehko ohrozit úspěch celé výpravy a zhatit všechny plány Otce jaguára; na tom však

podivínskému učenci zřejmé pramálo záleželo, a sluha, ten tom nejspíš nikterak neuvažoval.

Poněvadž se zítra měli vydat na pochod hned za svítání, nařídil Geronimo časnou večerku a všichni se před namáhavou cestou bez řečí uložili k spánku. To byla samo sebou voda na Fritzův mlýn!

Do půlnoci zbývala ještě dobrá hodina, a už mohl svému učenému pánu oznámit, že vše je zařízeno, připraveno a hotovo: dvě jízdní a tři nákladní sedla, pět koní a zásoba řemenů a las všecko za pastviskem u lesa.

Popadli zbraně a jako duchové se vyplížili z osady, ani stráže si jich nevšimly. Nákladní koně vzali na řemeny a potichounku odklusali směrem, odkud před několika dny přijeli. Pak si konečně Fritz utřel s čela pot a spokojeně se zachechtal:

“Hrom do žejdlíku, ale že to bude poprask, až zmerčeji, že smě jim vzali roha! Vohromně by mě zajímalo, co udělá ten velemoudrej Jeronejm, aby nás zaseje co nejdřívějc spatřil svejma ctěnejma vočičkama.”

“Nemýlímli se, nic, abych tak řekl. Jsme mu totiž, smímli to tak říci, zcela lhostejni. Ostatně: především budouli kosti ehm, pohromadě a na svých místech, o to nyní běží, nemýlímli se.

Doufám, zeje nalezneme v pořádku, neboli incorrupta,jak praví latiník.”

“Žádná starost’. Dopa by se někam tahal s vožužlanejma kostima, tudlenc zábavu tady široko daleko provozujou jenom voni, pane doktor.”

“Přesto však… Měsíc, abych tak řekl, jest dosud úzký a světla nepříliš,” naříkal maličký učenec, kterému by ovšem nebyl stačil ani ten nejúplňkovatější úplněk.

“Podivaji, na ňákej měsic já moc nedám,” uklidňoval ho Fritz, “hlavně tadydlenc to musí mít člověk sesumírovaný!” A poklepal si významně na čelo. “A že bysem netrefil, to teda trefím třeba se zavázanejma vočima, jelikožtě se tady vyznám, jak dybysem tu bej val dvacet roků listonošem.”

O to nic, směr znal, ale sotva dorazili k pralesu, byl naráz koncích: před nimi se rozprostírala tmavá neproniknutelná hmota, a ne a ne najít místo, kudy nedávno vyjela družina na volnou planinu.

Po dlouhém a marném pachtění nakonec uznali, že nezbude než sesednout a počkat, až vyjde slunce.

Probděli takřka celou noc, aby náhodou nezaspali, ale ani za denního světla se jim nedařilo lip. Teprve asi po dvou hodinách, když už Fritz začal vztekle tvrdit, že ten zatracený průsek zatím nejspíš zarostl, narazili v husté trávě na zřetelnou stopu Otce jaguára, který tudy projel o den dřív.

Dostali se šťastně lesem až k potoku, podél něho do údolí Vyschlého jezera a po krátkém odpočinku úzkou průrvou opět ven do širé pampy. Najednou Fritz seskočil, zkoumavě prohlížel stopu nakonec nechápavě “zavrtěl hlavou, div mu neulítla:

“Esli se nemejlim, tak se ňáko zmejlil Otec jaguár, a esli se nezmejlil voň, tak teda nevim.”

“Tedy jaksi nechápu, co tím chceš . ehm, říci,” znepokojil se doktor Morgenstern.

“Akorát to, že jel moc vlevo. Správná cesta de přecejc vo moc víc doprava.”

“Patrnější přece jenom, smímli to tak říci, na omylu spíše ty.

Vážený Otec jaguár, že ano, by si tu asi těžko zmýlil cestu neboli vix aberravit, jak praví latiník.”

“Jenomže ať to sumíruju dohromady zepředu zezadu, nic jiného nemůžu vyšpekulírovat. Dyž smě jeli sem, uháněli smě přecejc jako podle lineálu rovnou do oudolí, měli smě ho dyrektně před nosem. A tejkon, jen se kouknou, postavěj se na tudlenctu stopu čelem vzad, a co viději ? Oudolíčko leží na my gusto drobátko moc vlevo. Co teď a co potom?”

“Stále dál po této stopě, neníliž pravda. Náš vážený přítel, smímli to tak říci, jede přec v ústrety nepříteli, neboli hosti, jak praví latiník, kterýžto sem má, ehm, doraziti stejnou cestou jako druhdy my, a tudíž také kolem, abych tak řekl. bažiny Kostí, jež jest naším cílem, ěi snad nikoli?”

Pustili se tedy dál a celé dlouhé hodiny se úzkostlivě drželi včerejší stopy Otce jaguára; ani ve snu je nenapadlo, že mohl mít sto a jeden důvod k odbočení nebo k zajížďce. I když přijeli na písčitou půdu a stopa zmizela, svědomitě zachovávali původní směr; uběhly však další hodiny, a pořád nikde ani známka povědomé krajiny, o níž by mohli s klidným svědomím prohlásit, že tudy před třemi dny jeli, že ji poznávají.

“Tak to vidéj, pane doktor, že sem měl recht a že smě jeli ouplně na jinou stranu. Jinač by si už dávno bahnili u toho jejich kostnatýho bahniska. Jo, měli dát na moje slova.”

“Zdá se, že tomu tak skutečně jest,” povzdychl si malý učenec.

“Avšak stále ještě nemohu pochopiti, že by se tak říkajíc Otec jaguár”

“Co furt melou Otce jaguára?” dopálil se Fritz. “Vim já, proč jel ke všem čertům?”

“Běda! Tolik času promarněno, a zcela nadarmo! Nyní

nezbude než vrátiti se, ehm, zpátky do údolí, neboli

vallem redire,jak praví latiník, že ano.”

“Esli dovoleji, to by byla teda jaksi, že jo, jak si myslím.

Smě moc daleko a vlevo, musíme holt doprava a vo kapánek zpátky.

A esli potom nepřídeme akorát tam, kde smě méli bejt už dávno, můžou si mě naložit k těm jejich předpotopním vynálezům

šoupnout do múzeja.”

Měl pravdu: když se slunce schylovalo k západu, dorazili konečně k vytouženému cíli. Fritz pomohl pánovi ze sedla a opatrně ho zavedl na ono místo hojnosti, které při poslední návštěvě zůstalo malému učenci želbohu nezjeveno, a doktor Morgenstern se rázem octl v předpotopním sedmém nebi.

“Ale hezky fofrem, pane doktor!” nabádal Fritz nadšeného

zoologa, který nevěděl, kam dřív skočit, co dřív popadnout.

“Nejdýl za hodinku bude tma jak v ranci, do ty doby ať to máme spakovaný. A pak pryč. Tak kerýpak ty hnátky nejdřív?”

“Můj bože! Zas už, abych tak řekl, ten zlořečený spěch! Což zde tedy jaksi nemůžeme, ehm, alespoň jednou setrvati jak náleží v klidu?”

“Co jich napadá! Dneska smě měli poslední den, Abipóni tady můžou bejt jako na koni i pěšky. Este to tak, aby nás tu někde načapali, to bysem se smíchy neudržel, šup do práce, a pozor na ty krokodejly, proboha jich prosim, známosť s jednim je i pro zolológa ažaž. Koukám, že se tu těch potvor všade hemží pámbu požehnej.”

Bylo to skutečně na pováženou: na hladině se jich daly napočítat stovky. Co chvíli se vynořovaly jejich ploské hlavy a zelené oči, přeťaté černým pruhem zřítelnic, se upíraly lačně na dva muže na břehu. Stačil jeden jediný neopatrný krok a Pán a sluha se pustili do práce. Doktor snášel nejcennější kusy, Fritz je skládal na hromadu a svazoval je jako chrastí do otýpek ovšem šlo to pomaleji, než si přál: pobláznéný zoolog mu neustále něco vysvětloval, vykládal a ukazoval a u každé kosti mu důrazně přísné kladl na srdce, aby s ní zacházel obzvláště opatrně a se vší úctou. Tu a tam bylo třeba odškrábnout kus bahna nebo opláchnout hnát ve vodě a otřít, a doktor Morgenstern v jednom kuse hloubal, třídil, přerovnával, vyměňoval, skládal a zase rozhazoval, že to nebralo konce. Času ubývalo, práce ne, a ani jednoho z těch podivínů nenapadlo podívat se o pár kroků dál a co se kolem děje.

Vtom zaslechli lidské hlasy. Klečeli pravé v rákosí a hmoždiii se s jakýmsi obrovitým žebrem, ted však vyskočili, jako když do nich střelí.^ Opatrně rozhrnuli vysokánská stébla rákosu, a co uviděli, bylo víc než zlé: planinou táhla k bahnisku celá armáda

jezdců a pěších, zřejmě aby se tu někde poblíž vody utábořila přečkala noc.

Průzkumný oddíl asi deseti jezdců dorazil už přímo k rákosinám překvapeně zůstal stát u pětice opuštěných koní. Až na jednoho Indiána to byli samí běloši; seskočili a horečně začali prohledávat rákosovou houštinu, ne dál než čtyřicet padesát kroků od ubohých badatelů.

“Hrom do kudly, todlenc je mi nadělení!” sípal Fritz doktorovi do zbledlého ucha. “To máji z těch jejich věčnejch vejkladů a řečí!

Mohli smě bejt dávno v trapu, a tejkon smě do toho spadli rovnou po makovici, a šmytec. Esli sem to neříkal! Ráčej přecejc znát ty chlápky, ne?”

“Želbohu znám, abych tak řekl,” vykoktal malý učenec a krve by se v něm nedořezal. “Nemýlímli se, zřím Antonia Perilla, že ano, jenž mi již jednou, smímli to tak říci, ukládal o život, rovněž, ehm, kapitána Pelleja, kterýž nás, jak dozajista pamatuješ, tedy jaksi nemile překvapil u domnělé Gigantochelonie, neníliž pravda.”

“A toho vyzábleho kostlivce, co mu řikaj gambusíno, už taky jistě ráčili poznat. Tomu máme taky tu česť říkat starej známej.

No naděl pámbu stokrát míň, ten s náma zatočí. A kouknou

támdle: nejmíň vosům stovek Abipónů, a vozbrojenejch jako do pranice. Ňáko smě to přesolili, pane doktor, tudlenc kaši, co smě si tu zavařili. Viděj, jak se po nás vobětavě scháněj? Řikaj si nejspíš: kde sou koně, tam by měli bejt i dragounové.”

“Nelze, ehm, tedy jaksi nějak uprchnouti, milý Fri, “

“Řekli by mi kam? Ven k Indyjánum, nebo do vody ke krokodejlum? Máme na vybranou.”

“Zůstaňmež tedy zde, abych tak řekl. Snad nás nenaleznou.

jakmile, ehm, nastane soumrak, neboli prima nocte, jak praví latiník, prchneme z tohoto místa i s kostmi, neníliž pravda.”

“Tudlenc ukolíbavku pustěj z hlavy. Za pět minut nás popadnou za pačesy.”

“To však bude tedy jaksi nebezpečné, což?”

“Na to můžou sadit krk, esli jim v tej chvíli eště zbyde.”

“Běda! Leč jak jim tak říkajíc odpovíme, budouli se, ehm ptáti, co zde pohledáváme?”

“Hrom do kudly, vědi co? Voni budou mlčet jako třikrát překopanej hrob, rozumějí! Ted zas budu řečnit já. Vo Otci jaguárovi a vo tom, zeje Cambasove čekaj, ani muk! Smě tady ouplnou náhodou a ouplně sami, víc ani slovo, dyby nás na kůl píchli. Esli ceknem vo tom, že sou tady naši, je s náma amen nadobro. Zachránit naše zvostatky eště zaživa můžou jen naši věrný spojencové na život a na smrť. Tak jak řikám, nechaji to na mně! A hrome! Už máji stopu. Pámbu s náma a zlý pryč! Vopona nahoru, fraška začíná. Co s náma bude, až zaseje spadne, to je votázka.”

Poslední krok, poslední rákosina, a oba přikrčení mužíci červeném pomalu a neochotně vstali, pobídnuti ústím ručnice.

Gambusino je poznal první a s nelíčeným překvapením zvolal: ” Qué milagro! Tohle je nám překvapení! Naši staří známí!

Pěkně vítám, seňorové, copak tady? Snad jste zase neráčili najít nějakou tu předpotopní želvičku? Cielos! Namouduši, tentokrát pro změnu zas staré kosti. Nu což! Vaše budou zanedlouho

nachlup jako tyhle.”

A ďábelsky se rozchechtal, jeho společníci úslužně s ním. Pak popadli oba nešťastníky a odvlekli je k jejich koním na suchou pevnou půdu, kde bylo bezpečněji než u třaslavého bahniska.

Sevřeli zajatce do kruhu, pečlivě je prohledali a gambusino dal pro ty, jimž nebylo dopřáno zúčastnit se nedávné kratochvíle

pramene Ryb, k lepšímu veselou historku prvního shledání a trochou méně humoru i to, jak unikli ze zajetí.

“Byl bych je snad tenkrát nechal plavat,” chvástal se dál, “za živý svět se mi nechtělo věřit, že tenhle hlupák by mohl být plukovník Glotino, ale ted, když jsme ho načapali až v území Cambasů, vrtá mi to hlavou znova. Příliš podezřelé, seňoři, a příliš nebezpečné! Takhle vychytralou přetvářku jsem ještě nezažil. Nu což, tentokrát to pro jistotu skoncujeme bez dlouhých cirátů. Ale nejdřív šije trochu vyzpovídám. Tuze by mě zajímalo, kam se poděl ten prokletý Otec jaguár.”

“Šel přece po vaší stopě,” vpadl rychle Fritz svou skvostnou španělštinou, aby gambusina náhodou nenapadlo začít u doktora.

“Kdo se tě ptal, drzoune?” osopil se Benito Pajaro na maličkého sluhu, ale vzápětí se zarazil a dodal mírně: “Vlastně, dobrá, mluv! Budeš třeba upřímnější než tvůj vypečený pán. Už posledně jsme z něho nevymáčkli kloudnějších pár slov. Spočítané to máš stejně, ale dávám ti šanci: jestli ovšem řekneš čistou pravdu bez zbytečných vytáček a lží. Věděli jste tehdy, že vás Otec jaguár osvobodí?”

“Co vás nemá!” odvětil Fritz Kiesewetter po pravdě.

“A hned druhý den se za námi pustil, co?”

“To ano.”

“Kam až, mluv!”

“Nemůžu sloužit, Vaše Milosti. Nevzal nás s sebou, jak račte vidět.”

“Pročpak? Jen se nám přiznej!”

“Povídal, že přej nás nemůže potřebovat.”

“To rád věřím. A co vlastně pohledává v Gran Chaku?”

“Má přej tady se svejmayerbateros sbírat nějakej čaj.”

“Tady? A kde? Víš to přesně?”

“Pór dios, to ne. Moc toho s námi nenamluvil, Vaše Milosti, nebyli jsme mu zrovna vhod. To jeho kumpáni si povídali, že se za vámi pustí. Přej aby věděl, kam máte namířeno.”

“Kolik chlapů má ta jeho banda?”

“Něco přes dvacet.”

“Kde jste sebrali koně a ručnice? Všecko jsme vám přece vzali.”

“Otec jaguár nám je dal, to se ví: na dluh. Řekli jsme mu, že to za nás seňor Salido z Buenos Aires zatáhne.”

“To jsem si moh myslet. A jak jste se dostali až sem?”

“Povídali, že je tady spousta různejch předpotopních kostí, tak jsme tu. A taky jsme je našli, celou fůru.”

“Viděli jste Cambasy? A kde?”

“Nikde, Vaše Milosti. Včera jsme sice jeli nějakejma vesnicema, ale nikde ani noha. Bůhví proč, “

“Nevíš?”

“Jakpak bych věděl! Copak se tu s někým domluvíme?”

Obrovitý gambusino položil svou těžkou pěst na Fritzovo útlé ramínko a hrozivě řekl:

“Poslouchej, chlape: bud jsi největší hlupák, jakého svět viděl, nebo nejprohnanější darebák. Nebude tě škoda, když s tebou zatočíme jako s tvým pánem. Pověděls nám, že je ten mizera Otec jaguár někde za námi, a ne vpředu, jak jsme se obávali, to stačí., Hej! Svažte ty ničemy! Pak vám řeknu, jaký špás si nimi dopřejeme.”

Fritz i doktor Morgenstern byli v mžiku spoutáni a přivázáni dvěma stromům; hned nato dali povstalci hlavy dohromady,

chvíli se tiše radili a konečně vybuchli v hlasitý smích: gambusinuv návrh byl zřejmé přijat s nadšením. Vrátil se k zajatcům a škodolibě jim sdělil:

“Aby vás náhodou nenapadlo pohrdnout podruhé naším laskavým pohostinstvím, rozhodli jsme se kapánek vám ho zpříjemnit: pro začátek vás pověsíme, nebudeli vám to proti mysli, a pak vás nabídneme kajmanům k skromné večeři. Co tomu říkáte, seňorové?

Není to od nás velkomyslné?”

Doktor Morgenstern se zřejmě chystal promluvit, bezpochyby pár latinských slov na svou obhajobu, ale Fritz h6 okřikl: “Raci mlčej, pod šibenicí sou sečky řeči marný.”

“Můj bože, musím jim přece, abych tak řekl, vysvětliti tento omyl, neboli error, jak praví latiník, že ano. Cožpak tu mám zakončiti svou slibnou, ehm, vědeckou dráhu za jakéhos

plukovníka, kteréhož jsem, dovolíšli, v životě nespatřil?”

“A to si jako myslej, že jich budou poslouchat?”

“Leč pak jsme tedy jaksi ztraceni, nemýlímli se.”

“Houbeles! Esli nás nezamordujou hned tejkon na fleku, máme vyhráno. Před vokamžikem, ” Fritz ztišil hlas, i když mluvil německy, čemuž v této společnosti stěží někdo rozuměl, “před vokamžikem sem koukal támdlenc do rákosí, ňáká hlava se tam vobjevila, mýrnyxdýrnyx na mě kejvla a byla fuč.”

“Nejspíše zdejší, ehm, kaj man šíronosý čili žakaré, neboli Caiman latirostris,jak praví latiník.”

“Krokodejl s bílejma fousama, jo?”

“Dobrotivý bože! Myslíš snad, ehm, že to jest sám O, “

“Kuš! Ani slovo! Samo sebou že voň, na to vemu jed! Kejvnul zmiznul, poznal sem ho. Bělovlasej, chlap jak hora, koženej kabát…”

“Jest tedy, ehm, přece jen jakási naděje?”

“Bodejť! Zachrání nás zaseje, žádnej strach, jako dybysme to měli předplacený.”

Hovořili ted nerušené, věznitelé odešli do ležení, zřejmě oznámit, koho zajali a jaká taškařice bude zanedlouho u bahniska vidění. Vzápětí se přihnal celý tábor: Abiponi nechali příprav nocování a pádili k zajatcům, aby si je jaksepatří prohlédli, dokud jsou ještě živí a celí.

Velký gambusino Benito Pajaro je nechal dosyta vynadívat, pak je odehnal a křikl:

“Tak dost! Udělejte místo! Komedie začíná. Zapalte pořádnv oheň, ať je na pány herce dobře vidét.”

Těsně u bahniska stál mohutný alisový strom, silné spodní větve dosahovaly až daleko nad hladinu; Indiáni snesli s nadšeným pokřikem hromadu klestí a dřeva, podpálili hranici, vysoké plameny ozářily okolí a zahnaly krokodýly, rozvalující se v mělkém bahně u břehu.

“Neračte mít strach, seňore,” ušklíbl se gambusino na doktora Morgensterna, “za chviličku budou zpátky. Jako zoologa vás bude dozajista zajímat bližší seznámení s jejich zažívacím ústrojím.

Pověsíme vás na spodní větve, povolíme lasa, aby na vás kajmani pohodlně dosáhli, a hotovo.”

Zajatcům přeběhl mráz po zádech, jednomu z jejich nepřátel však nestačila ani tahle smrt: Antoniu Perillovi, espadovi neblahé paměti.

“Počkat!” ozval se nevrle. “To by bylo trochu rychlé pro takové lotry, nemyslíte? Tenhle trpaslík už jednou uklouzl kulce, pak se nám vykroutil ze zajetí, zkrátka: dvakrát nás ošidil o svou slavnou smrt. Dneska to musí zatraceně vynahradit. Když ho jen tak pověsíme, bude po něm na to tata. A kajmani ho splivnou jako malinu. Jen ať si před tím trochu užije. A ten jeho slouhas ním.”

“Co vlastně chceš?” zavrčel gambusino.

“Nepatrně to zdokonalit, amigo. Nepověsit je za krk, to

trochu moc škrtí, haha!, ale pěkně v podpaží. A opatrně spustit, aby se kajmani museli kapánek namáhat, a oni taky. Nádherná podívaná, až se budou mrskat těsně nad tlamami těch nenažraných bestií!”

“Když na ně nedosáhnou,

“Jen počkej! Za chvilku těm dvěma dojde dech a budou viset jako shnilé hrušky. Drobátko je potrápíme a pak je pomaloučku spustíme níž…”

Zástup zařval nadšením, všichni souhlasili a hnali se pro lasa.

“Dobrotivý bože! Jsou to tak říkajíc vůbec lidé?” šeptal v hrůze malý učenec. “Kéž nás, ehm, hodí raději kajmanům hned,

neníliž pravda.”

“Jenom to ne!” vyděsil se Fritz. “To by z nás moc nezvostalo.

Taklenc aspoň získáme čas. Vodvahu, pane doktor, a hlavu zhůru!

Papá jaguár nás v týdlenc bryndě nenechá. Už v zájmu vědy ne.

dyrektně todle ekstrakruťáctví nám možná zachrání živobytí.”

Zatím se setmělo, plápolavý oheň vrhal fantastické pablesky stíny na křoviska a husté rákosí; po bahnité hladině se mihotala rudá světélka a tu a tam ozářila tmavé hlavy kajmanů. Z tábořiště přinesli čtyři kožená lasa, dvě a dvě pevně svázaná, několik Indiánů vyšplhalo na strom, přehodili smyčky volně do vidlic dvou silných větví jako do kladky a s oběma konci řemenů slezli zas zpátky na pevnou zem.

Zajatce odvázali, spoutali jim ruce za zády, provlékli jim lasa pod pažemi a přes prsa, vzadu zatáhli na několik pevných uzlů, volných konců se chopilo pár silných rukou, a v mžiku se nešťastníci houpali nad kalnou bažinou. Potom přivázali Indiáni lasa ke stromům a pyšně se kochali svým katanským dílem. Komíhající se těla okamžitě přilákala kajmany: vystrkovali zvědavě hlavy, dychtivě rozvírali tlamy a hrozivě klapali čelistmi, tu a tam některý povyskočil, chňapl po lákavé kořisti a zase sebou ztěžka plácl na hladinu.

Přesně podle espadova návodu vytáhli Abiponi lasa právě jen tak, aby hnusní plazi nedosáhli na spoutané nebožáky a aby jim zuby sklapávaly těsně pod chodidly, ale naprázdno. Přesto však, kdykoli se dole rozevřel strašlivý chřtán, mrskli pán i sluha křečovitě nohama, aby unikli záhubě, a tak se bez ustání kývali a zmítali točili, a tím víc dráždili zuřivé kajmany: co kdyby se některému přece jen podařilo vyskočit dost vysoko a dosáhnout cíle, pak by se laso přervalo a viselec by byl ztracen, ostré zuby by ho v pár vteřinách rozsápaly.

Nálada obou ubožáků se dala těžko vylíčit. Kdo ví, zda mlčeli, či křičeli hrůzou, Indiáni při každém sebemenším pohybu vyráželi nadšený řev, který přehlušoval všechno ostatní, a běloši nezůstávali o nic pozadu. Sotva ten ryk na okamžik utichl, vybuchl znovu, jen co některý z kajmanů vyskočil, nebožák zoufale ucukl a plaz opět pleskl zpátky do tmavého bahna. Trvalo dobrou půlhodinu, než hrdla ochraptěla a začaly se ozývat hlasy, kdy už konečně přijde to hlavní, že už je téhle roztomilé podívané dost. Perillo však energicky odmítl:

” Mierda! Co blázníte? Jen ať se vydovádějí, dokud jim údy slouží.”

“Nebudeme tu stát věčně,” namítl kdosi, “musíme přichystat ležení. A co večeře?”

“Kdo vás nutí tady očumovat? Chlapi visí pevně, pojďme po své práci. Pak může začít fraška nanovo.”

Znamenitý nápad, všichni souhlasili. Prohlédli lasa, aby náhodou nepovolila v nepravý čas, a pomalu se rozcházeli. Trhali suchou třtinu a rákosí, sbírali klestí a v otepích odnášeli palivo k tábořišti; za čtvrt hodinky odešly poslední hloučky Indiánů a bahniska nezůstala ani noha: nikdo nechtěl přijít o večerní asado a dobré místo u ohně. Hlavně této okolnosti mohli zmučení zajatci děkovat za svou záchranu. Fritz Kiesewetter se toťiž nemýlil, když tvrdil, že zahlédl Otce jaguára…

Carlos Hammer se s Ancianem a Haukou vydal z osady u Jasného potoka na výzvědy především do údolí Vyschlého jezera: byl totiž svatosvatě přesvědčen, že nepřítel potáhne právě tudy a sem. Znova si prohlédl terén, prozkoumal každou píd zarostlých strání skalnatého vjezdu, a znovu se ujistil, že vhodnější místo k střetnutí by těžko nalezl. Potom vyrazili do pampy, aby objevili Abipony ještě na pochodu. Jet přímo proti nim bylo dost nebezpečné: v otevřené a přehledné krajině se mohli lehce střetnout s nepřátelskými zvědy nebo hlídkami, a proto odbočili za údolím doleva a chtěli pozorovat Abipony z boku, sami nespatřeni a v bezpečné vzdálenosti. Doktor Morgenstern a Fritz, kteří se na své tajné výpravě úzkostlivě drželi jeho stopy, odbočili tak ovšem také z přímého směru a osudně se omeškali.

Otec jaguár se svými průvodci pokračoval pak v jízdě až za hranici, jež dělí území Cambasů od lovišť Abiponů; v širé pampě bez jediného keře či stromu, bez jediné vyvýšeniny nebo zvrásnění bylo ovšem těžké zůstat nepozorován.

“Myslím, že je zbytečné trmácet se dál,” pravil svým rudým přátelům. “Jestli je můj výpočet jen trochu správný, jsme už Abiponům v zádech. Pojedeme zpátky. Zabočímeli trochu vpravo, nepochybně se dostaneme na jejich stopu a snadno poznáme

směr pochodu, i kolik jich vlastně je.”

Obrátili tedy koně a lehkým klusem zahnuli k jihu. Za celé dvě hodiny nespatřili ani človíčka, ani sebemenší stopu, nic.

Vtom však narazili na široký pruh zdupané a ušlapané trávy, který se táhl oběma směry až kamsi do nedohledna a přetínal jim cestu.

“Konečně!” zvolal Otec jaguár, zarazil koně a seskočil. “Prohlédneme si to trochu důkladněji.”

Všichni tři dlouho a pečlivě zkoumali stopu; na první pohled rozpoznali, že tudy táhlo množství jezdců i pěších, ovšem kolik bylo těch a kolik oněch, to se dalo určit jen těžko a zcela přibližně: šlépěje předních byly překryty zadními a nenávratně podupány.

“Nepochybně Abiponi,” potvrdil Anciano. “Netušili zřejmě

nebezpečí, táhli širokým proudem a nechávali neprozřetelně velkou stopu. Ale počet nelze uhodnout.”

“Přesto bych se to rád dověděl,” ozval se Otec jaguár. “Pojeďme za nimi, někde snad najdeme nějaké známky, které nám řeknou víc.”

“Nejdřív je třeba zjistit, jak daleko jsou vpředu,” poznamenal Hauka.

“Správně, chlapče! Všimněme si krajních stop v trávě,” souhlasil Otec jaguár a klekl si k šlépějím. “Zdá se, že mají náskok tak čtyři hodiny. Postupují nesrovnatelně pomaleji, než pojedeme my, stejně si však musíme pospíšit, abychom dorazili k Arroyo Claru před nimi a včas.”

O něco později dojeli na místo, kde Abiponi tábořili: uložili se v obrovském kruhu u několika ohňů, koně pustili zřejmě na pastvu o kus dál do vysoké a husté trávy, která znamenitě udržela početné otisky kopyt. Otec jaguár je bez meškání prohlédl, mladý Inka pátral zatím v opuštěném ležení a Anciano zkoumal stopy, které zbyly po dalším pochodu.

“Tak co, Hauko, kolik jich asi bylo?” zeptal se Hammer po chvíli; chtěl zřejmě vyzkoušet chlapcův postřeh a ostrozrak.

“Pětkrát deset jezdců a patnáctkrát tolik pěších,” odpověděl mladý Inka bez rozpaků.

“Skoro se shodujeme. O pár koní víc nebo méně, na tom už

tolik nezáleží. A rozdíl v pěších nebude dělat víc než stovku.”

“Co teď? Pustíme se za nimi?”

“Není třeba. Dozvěděli jsme se, co jsme chtěli, víme, na čem jsme, úkol jsme splnili, vrátíme se zpátky ke Cambasům.”

“Kudy poručí můj bílý bratr?” zajímal se Anciano.

“Stejnou oklikou jako sem. Na sever, a až narazíme na vlastní stopu, přímo do údolí, rovnoběžně s Abipony. Stihneme to ještě včas, dneska už k cíli jistě nedojedou,” ujišťoval se Otec jaguár; průzkumná cesta trvala již téměř dva dny: vyrazili včera ráno, teď bylo dávno po poledni druhého dne.

“Tak jest,” souhlasil Anciano. “Budou nocovat u bažiny Kostí.

Učený bílý muž nebude rád.”

“Proč myslíš?” zeptal se překvapeně Carlos Hammer.

“Vezmou mu všechny kosti.”

“Na ohně,” dodal Haukaropora. “Hoří mnohem lépe a vydatněji než suchá třtina a drobné klestí, to jen rychle vzplane nedává žár.”

“Hm. Ovšem, pokud je najdou. Jistě se neutáboří těsně

bahnité vody, kde jsou mraky moskytů. A dál od břehu už kosti nejsou. Snad to nakonec dobře, Pozor! Stůjte! Co to je?” vykřikl zčistajasna Otec jaguár.

Jezdci se pozorně zadívali na travnatou půdu: dojeli právě místu, kde se doktor Morgenstern s Fritzem dohodli, že jedou přece jen nesprávným směrem.

“Divné,” řekl konečně Hammer. “Pět jezdců jelo za námi.”

“A od údolí Vyschlého jezera,” doplnil Anciano. “Odbočili západu.”

“Kdo to byl? Zřejmě naši, Abiponové tam ještě nemohli dorazit.

Směřují zřetelně k bažině Kostí! Jako bych nevydal přesné rozkazy! Taková neprozřetelnost! Copak si to ti Cambasové neuvědomují ? Jestli si jich Abiponi všimnou, změní směr i záměr,

všechny naše plány jsou tytam.”

Haukaropora se pustil kus po stopě, pak se vrátil a klidně pravil: “Když bílý seňor dovolí, té neprozřetelnosti se nedopustili Cambasové, ale bledé tváře.”

“Jak to můžeš tvrdit? Z mé družiny by si to nedovolil určitě nikdo.”

“Ne všechny bledé tváře jsou z družiny bílého seňora. Neměl bych mluvit, nejsem dosud muž, ale pokud se nemýlím, jel tudy malý učený bílý seňor a jeho sluha.”

“Doktor Morgenstern a Fritz Kiesewetter?”

“Nedovedu vyslovit ta jména, ale byli to oni.”

“Hm! Divná věc. Jsou jen dva, a zůstaly po nich stopy nejméně dvaceti kopyt. To se mi nezdá.”

“Nechť si bílý seňor prohlédne šlépěje pozorněji. Zblízka pozná, že dva jezdci vedli tři koně bez jezdců.”

Otec jaguár seskočil, bedlivě prozkoumal stopu a musel uznat, že mladý Inka má pravdu.

“Je to tak,” přikývl pochvalně, “dva jezdci a tři koně volně na řemenech, tedy nákladní. Zatracený doktor! Ten je ovšem

schopen všeho. Pro samé staré kosti ho ani nenapadne pomyslet na nebezpečí.”

“Jeli to vskutku on, pak je v nebezpečí opravdu velikém,”

poznamenal vážně Anciano. “Abiponové ho zaskočí a padne jim do rukou. Musíme na pomoc. Co možná nejrychleji.”

Carlos Hammer se zlostně zamračil. Znova se sklonil ke stopě, přejel rukou trávu zdupanou kopyty a nevrle broukl:

“Jeli tudy tak před dvěma hodinami. Touhle dobou už budou nepochybně u bažiny. Může se stát, že přijedeme pozdě, a narazíme na nepřítele.”

“Necháš je tedy osudu, bratře?”

“To jistě ne. Ať už tudy jel kdokoli, učenec nebo hlupák, musíme se pokusit nějak mu pomoci. Ale docela určitě to byl on.

Přemluvil patrně toho svého Fritze, aby se s ním vrátil. Ten má sice o pár uncí víc rozumu než jeho pán, ale z lásky k němu provede i ten nejpitomější nesmysl. Šílenství! Sebrat nákladní koně a jet pro nějaké staré kosti! Když se schyluje k boji a nepřítel je na pár kroků.”

“Divím se, že jim to seňor Geronimo dovolil,” vrtěl hlavou Anciano.

“Geronimo? Ten určitě ne! Pán i sluha práskli do bot hezky potají, nato dám krk. Ukradli koně, a pryč! Pak nejspíš zabloudili, proto sem přijeli tak pozdě. Opravdu nezbývá než zajet bahnisku a zkusit, co se dá. Ale probůh opatrně, jinak je se vším konec!”

Pustili se po stopě ostrým cvalem, k bažině Kostí bylo ještě dobré dvě hodiny jízdy a o moc více nezbývalo ani do setmění.

Ujížděli širou rovinou, oči neustále upřeny směrem, odkud čekali nepřítele; minula hodina, ještě půl, bažina nemohla být už daleko, ale po povědomé skupině stromů stále ani památky.

Pojednou ukázal mladý Inka k jihu a křikl:

“Jezdci na obzoru! Jedou pohromadě, tvoří velký bod, proto je vidím. Oni nás vidět nemohou, jsme jen tři.”

Otec jaguár se chopil dalekohledu, prostým okem nemohl

soupeřit s vycvičeným zrakem Indiána; potom přikývl a pravil: “Musíme oklikou, aby nás nezahlédli. Dostanemeli se za bažinu, snad nás neobjeví.”

Za několik minut jim nepřítel zmizel z dohledu. Ujížděli velkým obloukem k severu a pak teprv na západ. Vtom spatřili v dálce stromy, posléze i známá křoviska a nakonec zastavili na severním břehu bažiny, bezpečně skryti před slídivými pohledy Abiponů.

Slunce už klesalo za obzor.

Přivázali koně ke stromům, Otec jaguár vyšplhal na jeden z nich, vytáhl znovu dalekohled a bedlivě pozoroval okolí: od jihu táhli Abiponi, v čele skupina jezdců, vesměs běloši, za nimi pěší indiánských krojích; pak namířil dalekohled k bažině a pokoušel se objevit dva lehkomyslné uprchlíky: nepostřehl však nikoho, doktor Morgenstern i Fritz se hmoždili se svým drahocenným nákladem přikrčeni ve vysokém rákosí.

Slunce zapadlo, k záměru Otce jaguára v pravý čas: tomu, co je čekalo, byla noc mnohem příznivější nežli jasný den; jen to ho znepokojovalo, že dosud nikde nespatřil své vroucně milované krajany.

“Pět koní! Vidím je!” vykřikl najednou Hauka z větví jiného stromu kousek dál, odkud měl zřejmě lepší rozhled na bažinu tak štědře oplývající vzácnými pozůstatky předpotopní zvířeny.

“Kde?” snažil se vypátrat uprchlíky i Otec jaguár.

“Vzadu u péti stromů, za křovinami! Z místa bílého seňora je asi není možno zahlédnout.”

“Vidím! K čertu! Ale to už je přece Abiponi museli dávno

objevit.”

“Ano, bílý seňor má pravdu. Několik jezdců se žene přímo

nim.”

“Hrome, teď jim neuniknou! Za chvíli je najdou a…”

Hauka i Otec jaguár pozorovali, že se hlavní voj zastavil nedaleko jezera; patrně vyčkávali, s jakou se jezdci vrátí od bahniska.

Valem se však smrákalo, nebylo už vidět na takovou vzdálenost, slezli tedy ze stromů a radili se co dál.

“Nemohou být daleko od svých koní. Připlížím se tam.”

“Nebezpečná věc!” varoval Hammera Anciano.

“Abiponů se nebojím.”

“Abiponi nejsou nebezpeční, zato kajmani v bažině.”

“Natolik je dosud světlo, uvidím je, kdyby byli nablízku. Ale co to? Slyšíte?”

Z protější strany se ozval křik mnoha hlasů.

“Už je mají! Ďas je vem!” šeptl Otec jaguár. “Rychle k nim, musíme vědět, co s nimi zamýšlejí.”

“Půjdu s tebou, bratře!” řekl pevné Anciano.

“I já!” připojil se Hauka.

“Jeden z vás musí zůstat u koní,” rozhodl Otec jaguár.

“Anciano mne doprovodí.”

Haukaropora se neodvážil odporovat.

Přikrčili se a opatrně se plížili hustým rákosím. Dokud byly kolem keře, mohli se snadno krýt; zanedlouho však křoviska zmizela, rákosí zřidlo, museli se plazit po zemi, uhýbat úzkým listům ostrým jako břitva, plížit se přes smrduté kaluže, mokří zablácení až hrůza. Nedbali toho, šlo o záchranu dvou lidských životů, postupovali vpřed jak možno nejrychleji. Konečně se dostali asi na šedesát kroků od místa, kde Hauka spatřil patero koní.

Do té chvíle se neodvážili ani hlavu vystrčit nad špičky rákosí, teď se však Otec jaguár rozhodl využít posledního soumračného světla a pořádně se rozhlédnout. Sundal klobouk a vzal ho do zubů, vyrval hrst rákosí, roztáhl si je před obličejem do vějíře pomalu, opatrně se napřimoval, až byl s to nepozorován

obhlédnout okolí a břeh bažiny přímo před sebou.

Spatřil skupinu bělochů, naštěstí zády k němu, dva známé zajatce přivázané ke stromům a obrácené tváří tak, že ho mohli uvidět, a tlupu Indiánů porůznu kolem, zvědavě brejlících na vzácný úlovek.

Bleskurychle se rozhodl využít té příznivé okolnosti a dát zajatcům znamení, že je nablízku. Vztyčil se, jak nejvíc dokázal, na okamžik spustil vějíř rákosí, pokynul a rychle se zase sklonil do kleku.

“Šílíš, bratře!” zašeptal Anciano. “To nás mohlo stát život.”

“Nikdo mě neviděl, jen Fritz. Alespoň vědí, že jsme tu.”

“Co s nimi hodlají učinit?”

“Hned uvidíme. Zřejmě se teprve radí. Zamaskuj se jako já, můžeš se pohodlně dívat, co se bude dít.”

Anciano udělal, jak mu Otec jaguár poradil, a oba ted pozorovali, jak gambusino vykládá cosi svým společníkům, tváře ovšem rozeznat nemohli; pak zaslechli smích a výkřiky, nerozuměli však ani slovo.

Setmělo se už docela, Indiáni přivlekli zajatce ke skupině bělochů, pod alisovým stromem vzplanul oheň, plameny ted

ozařovaly postavy i obličeje.

Vtom vyrazil Otec jaguár děsivý, nelidský výkřik, až Ancianovi ztuhla v žilách krev. atěstí že Indiáni u ohně hulákali jako zjednaní a nikdo jiný nezaslechl ten nepopsatelný zvuk.

“Co se děje, bratře? Co je?” šeptl starý Indián v úzkostech.

Otec jaguár neodpověděl. Upřeně, jako uhranutý hleděl na

bělochy pod stromem.

“Stalo se něco?” naléhal Anciano. “Co kdyby tě… Viděl jsi něco?”

Slyšel, jak Otec jaguár těžce, trhaně dýchá, naklonil se k němu opakoval otázku; teprve za chvíli dostal sípavou odpověď: “Vidíš… vidíš toho chlapa… toho dloubána? Teď zrovna mluví se zajatci. Znáš ho?”

“Jak by ne. Každé dítě v Gran Chaku ho zná.”

“Co? Cože? Opravdu? Kdo to je? Víš… víš, jak se jmenuje?”

vydechl Otec jaguár.

“Benito Pajaro. Velký gambusino…”

“Ach bože! Tak tedy on! Celý svět ho zná, jenom já ne. Jen já ho dosud neviděl. A hledám ho už tolik let!”

Hovořil vztekle, hněvivě, drtil slova mezi zuby a bezděky zesiloval hlas.

“Tiše, bratře! Potichu! Prozradíš nás. A celou výpravu. Co je tebou? Znám tě jako obezřetného muže, a teď taková neopatrnost!”

“Proklatě! Ten mizera, ten zlořečený, zatracený lump!” sípal Carlos Hammer a zaťal pěsti, až mu klouby zbělely. Pak ztichl už jen namáhavě oddechoval.

“Co to…,” zarazil se náhle Anciano. “Proč chystají lasa a lezou na strom?”

“Nevím přesně, ale tuším to,” odpověděl Otec jaguár, ted už zas téměř klidně jako dřív; těch několik okamžiků patrně stačilo, aby ovládl svůj hněv.

“Chtějí je pověsit?”

“Nejspíš.”

“Pak už je nezachráníme.”

“Snad přece. Vyčkejme.”

“Nač ještě čekat, bratře. Proti celému zástupu nezmůžeme zhola nic.”

“času dost. Vidíš, vybírají silné větve nad vodou. Přehazují lasa. A ted, podívej: nedávají jim smyčky na krk, ale přes prsa.

Na obyčejné yěšení není třeba tolik příprav. Pozor!”

To se už oba nebožáci houpali nad hrozivými čelistmi kajmanů.

Otec jaguár sáhl vztekle po ručnici, hned se však opanoval a mlčky, nehybně stál dál.

“Jaká krutost!” zašeptal Anciano. “Poraď, bratře, co teď?”

“Zatím nic. Zřejmě je chtějí potrápit. Do smíchu těm dvěma určitě není, ale tohle snad ještě nějak vydrží. Odření budou pořádně, ovšem na to se naštěstí neumírá. Počkáme a uvidíme.”

Hovořili teď takřka nahlas, Abiponové i běloši řičeli totiž smíchy a řvali nadšením nad zoufalými pohyby trýzněných nešťastníků. Pomalu však utichali, začali sbírat palivo a zvolna se rozcházeli; viselců si už nikdo nevšímal, okolí bahniska bylo najednou tiché a pusté.

“Nu vida, zábava je u konce,” poznamenal Otec jaguár spokojeně.

“Pojďme, bťatře,” připomenul mu Anciano. “Je opravdu nejvyšší čas.”

Vztyčil se a chtěl vyrazit, Carlos Hammer ho všalc zadržel: “Nespěchej! Všecko bys pokazil.”

“Proč? Všichni jsou už pryč.”

“Ano, ale dosud nablízku. Sbírají klestí na táborové ohně.

Zajatce tady nechali, určitě se k nim zas vrátí. Počkáme, až budou večeřet, pak si nás nikdo nevšimne.”

“Jistě postaví ke stromu stráž.”

“S tou si už nějak poradíme, vidíš ten nůž? Potřeba to vsak nebude. Cítí se zřejmě bezpečni, jinak by se sotva odvážili k téhle kratochvíli. Neměj strach, časuje vskutku dost.”

“Tvrdím, že ne.” Anciano už nemohl ovládnout netrpelivo.it.

“Jistě vědí, že jsme nablízku.”

“Kdybys měl pravdu, určitě by to s těmi dvěma skoncovali bez dlouhých cirátů. Kdo ví, co jim zase Fritz napovídal. Co do mazanosti strčí svého učeného pána klidně do kapsičky od vesty, jistě nás neprozradil. Už proto ne, aby se těm trapičům pořádně pomstil.”

V pampě se rozhořely ohně; tábor rozbili Abiponi notně daleko od osudné bažiny a Hammer si s uspokojením všiml, že alisový strom je směrem k ležení zakryt hustým křoviskem; to byla pro jeho záměr výhoda, s níž ani nepočítal.

Stále ještě přibíhali Indiáni k bahnisku pro palivo, museli tedy čekat v úkrytu, ani se nepohnout; pro Anciana to byla těžká zkouška, kdovíkam se při pohledu na Abipony a jejich zajatce poděl jeho obvyklý indiánský klid a rozvaha.

“Nepodnikneli můj bílý bratr něco k záchraně těch dvou,

provedu hloupost. Nejraději bych ty abiponské psy dojednoho zaškrtil, třeba holýma rukama.”

“Trpělivost, brachu. I ve mně vře krev. Ani netušíš, jak mi je, už celou půlhodinu.”

“Dávno mohlo být po všem. Stačí pár skoků, osvobodit zajatce, rychle ke koním, a kdo by si nás troufl dohonit!”

“Netrpělivost a hněv ti kalí rozum. Jak je chceš osvobodit?”

“Přeříznu lasa…”

“Copak dosáhneš nožem až nad vodu? A co kajmani?”

“Vylezu na strom.”

“A někdo tě uvidí. Nebo se zlomí větev a je po tobě veta. A vytáhnout jednou volnou rukou dva spoutané muže, třebas nevelké, to by nebyla hračka ani pro pořádného siláka. Buď klidný, uděláme to jinak, docela jednoduše: lasem. Nejde to ovšem tak rychle, jak by sis přál. Navíc bych gambusinovi tuze nerad prozradil, že jim zajatce zas někdo vyfoukl, a rovnou před nosem. Jen ať si myslí, že šije vzali do parády kajmani.”

“Nerozumím. Proč?”

“Později pochopíš. Vida, v ležení se už rozdává večeře. Ted budou mít všichni starost jenom o asado. Než ho spořádají, budeme hotovi.”

Abiponi i běloši se skutečně nahrnuli kolem ohňů a ti, kteří dosud sbírali klestí a stařinu, pádili do tábora, aby nepřišli zkrátka.

Málo naplat: cesta k vítězství vede vždycky přes plný žaludek,

běda vojevůdci, který nedbá tohohle zákona!

Bažina Kostí byla konečně volná, oheň pod alisovým stromem dohasínal, kolem se ukládal}’ hluboké stíny. Otec jaguár a starý Indián vyskočili z rákosí a dlouhými skoky běželi ke stromu, skryti za křovisky. Teď šlo o to, jednat rychle, ale se vší rozvahou.

Otec jaguár si odepjal laso od opasku, připravil je k hodu tlumeně křikl na vyčerpané zajatce:

“Pst! Jsme tu! Jdeme vám na pomoc. Ticho a nehýbat se, dokud neucítíte pod nohama pevnou zem!”

Pak vrhl laso. Smyčka se stáhla maličkému učenci kolem nohou, Anciano hbitě rozvázal konec spojených las, omotaný kolem pně stromu, pomalu je popouštěl přes větev a Otec jaguár zatím opatrně přitahoval na svém lase doktora ke břehu. Konečně prudce trhl: a zoolog se válel v trávě. Sotva mu přeřízl pouta a uvolnil ruce, doktor si oddechl a užuž se chystal k přednášce. Hammer mu v poslední chvíli zakryl ústa a sykl:

“Ani hnout, a mlčet! A nesundávat lasa! Zůstaňte ležet!”

“Tedy jaksi proč, abych tak řekl?”

“Mlčte! A jak jsem řekl!”

Otec jaguár neměl ovšem na mysli své laso, které učenci

okamžitě stáhl s kotníků, ale ta, na nichž se doktor ještě před chviličkou houpal nad bahniskem. Roztočil laso podruhé a stejným způsobem dopravil do bezpečí i Fritze Kiesewettera. Pak jim konečně vysvětlil, co měl v úmyslu:

“Jen ať si ti výtečníci myslí, že si vás stáhli kajmani a slupli večeři. Ostatně, pro lidstvo by to velká škoda nebyla, o dva svéhlavé hazardéry míň. Teď ale vážně: musíme to narafičit tak, aby se zdálo, že se lasa přervala.”

Chopil se nože a škrábal kožená řemení tak dlouho, až se dala přetrhnout a roztřepit. Pak je Anciano vytáhl do původní výšky konce opět ovázal kolem stromu jako dřív. Utržená lasa se teď pomaloučku a zlověstně komíhala nad tmavou hladinou…

Teprve v téhle chvíli si kdosi v tábořišti všiml, že oheň u bažiny dohasl. Gambusino vyslal dva muže, aby přihodili do řeřavého popela suchého rákosí a něco klestí. Než se však nadál, byli zpátky křičeli:

” Seňor! Plukovník i sluha pryč! Krokodýl sežral!”

“Dobré zažití!” zasmál se Benito Pajaro tomu vtipu a ostatní též.

Ovšem sotva se vysvětlilo, že to nebyl žert, vyskočili a horempádem běželi k bažině.

V záři čerstvého ohně spatřili kus nad hladinou přervaná lasa pod nimi kaj many s vyvalenýma očima a věčným apetytem.

“fCaramba! Je po nich!” nevěřil svým očím Antonio Perillo.

“Kdo by si to byl pomyslil! A jak se to vůbec mohlo stát?”

“Kajmani přece nevyskočili tak vysoko, to mi nikdo nenamluví,”

namítl kapitán Pellejo nedůvěřivě.

“Co když si vlezl jeden za druhého, pak se vymrštil a,

“Nesmysl!” přerušil mluvku gambusino. “Je to namouduši záhada.

Že by je někdo odřízl?”

“Těžko. Copak by dosáhl až tamhle nad vodu?”

“Pravda. Nu co, stáhněte lasa, hned se podíváme, jestli to byl nůž, anebo zoubek krokodýla.”

Podrobili utržené konce důkladné prohlídce a nezbylo než

přiznat, že lasa byla zřejmě přervaná.

“Zvláštní! Napohled neohrabanci, a vyskočí si do takové

výšky,” divil se gambusino. “Museli mít notně vytráveno, když je to dohnalo až k téhle akrobacii. Aspoň si pochutnali, kdypak se jim také poštěstí splivnout plukovníka, a dokonce s pucflekem!

Caramba! A leží si tu, jako kdyby chtěli další chod. Jaképak copak, konečně jsme se těch lumpů zbavili, dostali po zásluze, čert je vem!”

“Co se mě týče,” řekl otráveně Antonio Perillo, “na můj vkus to šlo trochu moc rychle. Klidně se mohli ještě chvilku houpat. A na co jsem se nejvíc těšil: že uvidím na vlastní oči tu krokodýlí hostinu, v tom nám sklaplo docela. Škoda že jsme nechali uhasnout oheň. Určitě proto dostaly ty bestie takovou chuť zaútočit. Taky nás to mohlo napadnout.”

Mrzutost byla všeobecná a mrzutě se také rozcházeli, rozladěni představou, že domnělý plukovník a jeho sluha definitivně a bez patřičné parády skončili svou kariéru v tlamách kajmanů…

Zatím však byli již oba osvobození zajatci na cestě podél bažiny k místu, kde netrpělivě čekal mladý Inka. Až‘dosud mlčeli, příkaz Otce jaguára si zřejmě vzali k srdci aspoň tentokrát. Teď už se ale doktor neudržel, zhluboka se nadechl a spustil:

“Tedy jaksi abych tak řekl, hrůza! Hotová hrůza, smímli to tak říci, a navíc o tom do této chvíle nesměti hovořiti! Úděsné, dovolíteli, nepopsatelné strašné, že ano. Ještě nyní se mi, ehm, chvěje tak říkajíc každý nerv, neboli nervus, jak praví latiník, neníliž pravda.”

“A mně jakbysmet,” přizvukoval horlivě Fritz. “Nejdřív to eště ňáko šlo, nálada byla, jak se řiká, znamenitá, dyž smě si tak přátelsky a něžně laškovali s těma potvorama, ale jak na nás začaly cenit zuby z huby, fujtajbl, takový důvěrnosti ze srče rád voželim.”

“Zahlédl jste mne?” zeptal se Otec jaguár.

“Aby ne! To už nám bylo hej. Eště štěstí, že se nás držíte jak klíště vemblouda.”

“Nápodobně!” usmál se kysele Otec jaguár. “Ale především chci vědět: vyslýchali vás?”

“Ouplně jak na kreminálce. Ale klid, neprozradil sem jim ani slovo.”

“Na mne se také ptali?”

“Vy jste je, se mi zdá, zajímal ze všeckeho nejvíc. Žádný strachy, tahal sem je za fusekli jedna radosť, myslej, že sté bůhvíkde vzadu za nima.”

A dopodrobna vylíčil výslech, kterým ho oblažoval Velký

gambusino. Otec jaguár pozorně poslouchal, pak si oddechl a daleko mírnějším hlasem pravil: “Díky bohu, naštěstí jste nic nezkazili. Ale za vyučenou jste dostali jaksepatří, to se musí nechat. Čí to byl vlastně nápad s tou šílenou cestou k bažině Kostí?”

“Tedy jaksi můj, smímli to tak říci,” přihlásil se hrdě malý učenec. “V zájmu vědy, vážený, abych tak řekl, že ano…”

“Na nebezpečí jste ovšem v zájmu vědy nepomyslil, co? Že

mohou přijít Abiponové a, “

“Když dovolíte,” přerušil ho doktor Morgenstern, “domníval jsem se, že budeme hotovi, neníliž pravda, dávno předtím, nežli ehm, jaksi dorazí.”

“Taková neopatrnost! Nu dobrá, povíte mi to jindy, ted si musíme pospíšit. Koně nejsou a pěšky jít nemůžete, máte toho asi oba dost. Půjdu s Ancianem, “

“Když bílý seňor dovolí, půjdu já,” ozval se Haukaropora.

“Jsem mladý a Anciano,

“Poslechni, chlapče, a udělej, jak říkám. Mám k tomu důvod, věř mi,” požádal ho Otec jaguár vlídně, odvázal malému učenci Fritzovi zbytky las, na kterých, odsouzeni k strašlivé smrti, viseli docela nedávno nad černým bahniskem, a pečlivě je schoval do brašny: nesměla po nich zůstat nikde ani památka.

Teď už bylo naprosto zřejmé, že nepřítel potáhne od bažiny Kostí přímou cestou do údolí Vyschlého jezera. Aby čirou náhodou nenarazil na stopy uprchlíků a jejich osvoboditelů, vedl Otec jaguár svou skupinku ke stejnému cíli velkou a bezpečnou oklikou, souběžně s abiponskou armádou, ale v patřičné vzdálenosti.

Doktor, Fritz a Hauka jeli na koních, Carlos Hammer s Ancianem kráčeli rychle před nimi a hledali nejpříhodnější cestu.

Objevil se srpek měsíce, černá noc se aspoň trochu rozjasnila.

Teprve nyní si Anciano všiml, jaká změna se udala s Otcem jaguárem: šel po jeho boku hluboce zamyšlen, přihrben, jako by mu na obrovitých plecích leželo těžké, přetěžké břemeno. Míjely minuty, uběhla hodina, kráčel stejně zadumaně dál, mlčky, bez jediného slova, jen tu a tam se ozval podivný zvuk, zřejmě jak pevně tiskl zuby a drtil mezi nimi kletbu, zlou myšlenku či drsné slovo.

Indián po svém zvyku mlčel také, teď však přerušil ticho

mírně, starostlivě oslovil starého přítele:

“Můj bílý bratr přemýšlí o zlých věcech. Nechce se mi svěřit rozdělit se mnou svůj hněv?”

“Povím ti to, Anciano,” odpověděl Otec jaguár po krátkém

rozmýšlení. “A zítra se dovědí i ostatní, co mě dneska tak tíží.

Rozuměj: hledám Velkého gambusina už dlouho, pěknou řádku let, zoufale dlouho ho už hledám, a po celou tu dobu jsem se

snímjednoujedinkrát nesetkal.”

“Škoda, bratře, že jsem to nevěděl. Mohl jsem ti už dávno pomoci. Řekl bych ti, kde je a kde ho nalezneš.”

“Co by to bylo platné! Dodneška jsem nevěděl, že právě gambusino je tím, po kom tak prahnu.”

“Ted už to víš?”

“Až příliš dobře! Poznal jsem ho, nejenom dneska po tváři, po hlase jsem ho poznal, a dřív. Už když jsme se setkali na Río Saladu a ponejprv osvobodili tyhle dva ztřeštěnce z rukou Abiponů, už tam jsem zaslechl jakýsi povědomý, známý hlas.

Jeho zvuk mnou projel jako dýka, zarazil mě tehdy v největším spěchu, že jsem zůstal stát jako přimrazen, snad se pamatuješ…

Ale po obou stranách nás tehdy svíral les, ozvěna zřejmě zkreslila ten hlas, nebyl jsem si zcela jist. A pak: museli jsme rychle pryč, nesměli jsme ztratit ani vteřinu. Dodneška jsem ho však v duchu slyšel, měl jsem ho plnou hlavu a pořád se mi zdálo, že patří tomu, kdo mi tak dlouho unikal. Jenomže dnes, dnes jsem ho zaslechl znovu, a také uviděl, kdo jím hovoří. Vím už, že to byl tehdy dneska Benito Pajaro, a že mi neunikne, ať už se schová

kamkoli. Teď ho mám, a běda mu!”

“Je to tvůj nepřítel, bratře?”

“Největší, jakého jsem kdy měl. A já jeho též. Musím s ním vyrovnat starý účet a přísahám, že kvitance bude napsána krví buď jeho, anebo mou! Doufejme, že už zítra!”

“Krev za krev?”

“Ano: krev za krev! Zavraždil mého bratra, ještě nahoře na Severu. Jak, nemám sílu ti vyprávět. Bylo to strašné, tak strašné, že mi zbělely vlasy i vous. Pronásledoval jsem ho, dozvěděl jsem se, že prchl na jih. Pochází odtud, z Argentiny, přišel tedy sem a já za ním a stíhal jsem ho dál. Celou zemi jsem prošel křížem krážem, po všech řekách jsem se plavil, zlezl jsem kdejaké pohoří, všechno nadarmo, jako by se do země propadl. Až dnes!

Dnes jsem ho poznal. A nespustím ho už z očí, dokud mi

nezaplatí!”

“Je tedy tvůj. A já se vypořádám s tím druhým, s Perillem.

Pozeptám se ho na bílý skalp.”

Otec Jaguár se trochu napřímil, zvedl hlavu, pohlédl na Anciana, a vykročil svižně jako dřív.

KAPITOLA PATNÁCTÁ, ESPADOVO TAJEMSTVÍ

Ohně v táboře Abiponů zvolna uhasínaly; Indiáni i běloši už spali, zítra měli vyrazit hned za úsvitu, jen u koní bděla hlídka.

Indián na stráži však nebděl sám; ještě další tři lidé dosud neusnuli: gambusino, Perillo a kapitán Pellejo.

Kapitán byl hrubě rozladěn: dostal se v tomhle tažení vůči dvěma ostatním do stejného postavení, v jakém trpěl pod Otcem jaguárem poručík Verano. Byl důstojníkem, pohlížel na ty dva civilisty jaksepatří spatra, alespoň v záležitostech, kvůli nimž se vydali do Gran Chaka; mnohokrát se s nimi v posledních dnech střetl,

přesto byl nucen vždy a znovu ustupovat, podřizovat se a poslouchat.

Gambusin&v vliv na Abipony byl mnohem větší než jeho a také zkušeností měl Pajaro nesporně víc. To kapitána pochopitelně popuzovalo a hnětlo a budilo v něm ostrou zášť a hlubokou nedůvěru. A poněvadž nebyl z nejhloupějších, začal ty dva, kteří od něho vyžadovali bezpodmínečnou poslušnost, bedlivě sledovat.

záhy opravdu přišel na lecjaké věci, jež ho utvrdily v jeho domněnce: dospěl totiž k názoru, že ani Perillo, ani Pajaro nehrají celém povstání právě nejpoctivější hru; slojím bezesporu mnohem víc o určité a jasné vlastní zájmy a o vítanou příležitost k osobnímu prospěchu než o jakési politické mlhavé státní cíle. Stranil se jich proto od té chvíle, kde a jak jen mohl, a oni mu opláceli stejnou mincí, ba dvojnásob: vždyť byli dva. Nakonec ho přestali zvát i ke společným poradám, nedbali jeho návrhů a rad, domlouvali se sami a potají, a často, jak si kapitán nezřídka všiml, šlehli po něm nevraživým a zlověstným pohledem. Znejistěl, znervózněl a rozhodl se, že s nimi otevřeně a rázně promluví.

Dnes večer, nedlouho poté, co tak záhadně, a už podruhé! zmizeli jejich zajatci, usedl kapitán u ohně k vojákům, kteří zlákáni sliby zběhli od svých posádek a shromáždili se u Palmového jezera; považoval se dosud za jejich velitele a tím i za vojevůdce jádra armády, jízdy. Vtom k němu přistoupil

gambusino s Perillem a řízně pravil:

“Seňore kapitáne! Zítra přitáhneme k náčelnické osadě Cambasů a okamžitě zahájíme útok. Udělím vám teď své rozkazy.”

“Rozkazy? Vy mně?” ozval se Pellejo udiveně. “Rozkazy mi

může dávat jedině můj velitel.”

“Domníváte se snad, že to nejsem já? Kdo podle vás velí

bojovníkům, ať už vojákům, nebo Abiponům, a kdo je vede?”

“Vlastně já. Nevím, že by tu měl někdo vyšší hodnost.”

“Tušil jsem váš názor, ale doposud jsem k tomu mlčel, valně na tom nezáleželo. Zítra však vzplane boj, musím vám tedy něco objasnit, jak se zdá. Prosím, čtěte!”

Vytáhl z kapsy malé plechové pouzdro, otevřel je, vyňal složený list, rozložil jej a podal kapitánovi. Pellejo se natočil k ohni, četl a čím dál více bledl; pak papír mlčky vrátil a beze slova hleděl do plamenů.

“Nuže?” zeptal se gambusino. “Kdo je tu velitelem?”

“Dokázal jste mi, že jsem povinen poslouchati vás,” doznal kapitán a bezděky zaťal pěst.

“Nejen vy, seňore, i všichni vaši podřízení. Povězte jim to. Tak tedy: prozatím vás zbavuji všech povinností. Pojedete s námi, ale zakazuji vám cokoli podnikat, dokud nevydám jiné rozkazy.

Rozuměno?”

“Seňore!” vybuchl kapitán. “Kdo vám dal právo, “

“Poslouchat a mlčet, nic víc na vás nechci, jasné? Jinak, však to znáte: jsme ve válce, kapitáne!”

“Rozkaz, seňore! Nehodlám plýtvat řečmi. Podrobuji se!”

odsekl kapitán, a stěží ovládaje vztek, opustil místo u ohně.

Vyšel si do tmavé noci, aby utišil hněv, a horečně uvažoval: odkud se v gambusinovi vzala ta podivná pánovitost? Proč? Z jakého důvodu? Je to snad přirozený rys jeho povahy, nebo něco zvláštního, co se projevilo až tady a teď? Těžké otázky. Nerozřešil ani jedinou a pomalu se vracel do ležení.

Ohně už zhasly, přesto si však všiml, že gambusino a Perillo zmizeli. Uložil se vedle desátníka, jednoho z mála, na které se ještě mohl spolehnout, a tiše se zeptal:

“Kdepak je ten novopečený plukovník, nebo snad generál?”

“Nejspíš u bahniska. Dávají tam se seňorem Perillem dohromady své plány na zítřek.”

“Stalo se něco, když jsem byl pryč?”

“Nic zvláštního… Ukázal nám jen svou plnou moc.”

“Také jsem měl tu čest. Myslíš, že je pravá? Nezfalšovaná?”

“V úplném pořádku, bohužel. S vlastnoručním podpisem vicepresidenta Konfederace. A s úřední pečetí jako hrom. Musíme poslouchat.”

“A moje rozkazy? Ty už neplatí, co?”

“Seňore kapitáne! Co dělat? Jak jsem řekl: poslouchat musíme.

Jednou jsme vojáci a nějaký vlastní rozum, to by nás mohlo stát hlavu. A hlava, to víte, člověk ji má přece jen radši na krku nežli v oprátce.”

“Tomu se říká věrnost! Pah!” zasmál se trpce kapitán. “Kdo by to byl řekl, k jakým to dojde koncům!”

Zabalil se do přikrývky a pokusil se spát. Neuvědomoval si zřejmě, že i on sám je povstalec a zrádce, a že tedy nemá nejmenší právo zlobit se na své podřízené. Chtěl sehrát v povstání hlavní úlohu, rozvinout činnost, prokázat zdatnost a schopnosti, aby si zajistil rychlý postup a podíl na moci, teď ho odstavili. Spálil za sebou mosty, zpátky nemohl, a kupředu také ne. To mu bralo klid i spánek. Rozpomínal se na podivné jednání gambusina Perilla: hráli si zjevně do noty, a proti němu. Chystají snad něco?

Kdyby je tak mohl tajně vyslechnout! A proč ne? Třeba mu pomůže šťastná náhoda.

Zdvihl hlavu a naslouchal. Kolem všichni spali, i desátník vedle něho už dávno usnul. Vymotal se z ponča a opatrně se blížil bahnisku. Teprve za hodnou chvíli spatřil v měsíčním světle stromy na břehu. Doplazil se k nim, po dvojici, kterou hledal, ani památky. Nazdařbůh se plížil podél vody dál, pokud možná v krytu rákosí a keřů. Vtom zaslechl tiché hlasy. Ještě kus, a spatřil je oba, gambusina i Perilla: seděli těsně vedle sebe na kousku suchého drnu, krok od vysoké třtiny. Odvážil se až tam a přitiskl se k zemi.

Vstát tak ti dva, nepochybně by ho byli objevili, nesměl se ani hnout. Mluvili šeptem, přesto však rozuměl téměř každému slovu.

“Pořád tomu nemohu uvěřit,” řekl v té chvíli gambusino. “Lasa byla sice přetržená, ale takový řemen z patnácti pramenů už přece něco vydrží. Jestli nějaký ten kajman doopravdy vyskočil do takové výše, mohl jim utrhnout nohu, to snad, ale přervat laso?

Trochu divné…”

“Beru to, jak to je, jaképak dlouhé přemýšlení,” odvětil Perillo. “Prosím tě, kdo by je osvobodil! Leda kouzelník.”

“O to právě běží. Jednoho takového znám…”

“jCáspita! Otce jaguára, což? Nesmysl! Kde by se tu vzal.

Ten sluha nelhal.”

“Nevěřímli, že ho sežrali kajmani, nevěřím ani tomu, co nám namluvil. A ten druhý? Hrome, tak je to plukovník Glotino, nebo není? Řekli jsme si, že je. A v tom případě byl určitě dost mazaný, aby nás oklamal. Tvrdili, že Otec jaguár se vleče bůhvíkde vzadu. Ale co když to byla lež? Co když je už dávno někde před námi? Náš cíl zná, účel naší výpravy určitě také. A nezapomeň: všechna skladiště nám někdo vybral!”

“fCaramba! Pak by to byla zatraceně nebezpečná hra, muset se bránit místo útoku. Ten proklatec už jednou pomáhal Cambasům proti Abiponům, a chlapi z jeho družiny se nezaleknou ani ďábla, to mi věř.”

“Trpělivost a pozor na každý krok, amigo, nic jiného nám nezbývá. Jestli je tu, určitě nám nastrojí nějakou past.”

” Mierda! Copak bychom nenašli jeho stopu?”

“Však jsme ji také našli! Prázdné chatrče, vylidněné osady ani na jednoho Cambase jsme vlastně nenarazili.”

“Tomu říkáš stopa?”

“Jak by ne! A zatraceně zřetelná. Indiáni prchli. Proč? Ze strachu před námi a před Abipony přece. Museli tedy nějak vědět, že tudy potáhneme. A kdo jim to řekl? Mám neblahé tušení, že Otec jaguár. Tvrdit to ovšem nemohu, ale bojím se, že je to tak.”

“A to říkáš teprve ted? Zatím ses o tom slovem nezmínil.”

“Všelicos bylo podezřelé… Třeba ta skladiště. Ovšem: mohli na ně čirou náhodou padnout Indiáni, nespojoval jsem to tehdy Otcem jaguárem. Ted” však, když o tom všem přemýšlím

důkladněji, nevěřím tomu. Byla vybrána příliš odborně a nenápadně. A zrovna tak nevěřím, rozumíš: prostě nevěřím!, , že zajatce urvali z těch pevných las hladoví kajmani. A co jsem dřív jenom tušil a neodvážil se vyslovit, to dnes vím jistě: Otec jaguár jetu!”

“Jak by to ale dokázal? Lasa visela, “

“Lasa, lasa! Nevím, jak to provedl, ale dokáže nemožné, přisámbůh. Znám ho. Nahoře ve Státech mu nadarmo neříkali Lightninghand, pro jeho přesnou a rychlou střelbu, vyzná se však i v jiných kouzlech. Mohl bych vypravovat…”

“fCielos! Jestli máš pravdu, pak jsme v pěkné kaši. Určitě už proti nám poštval Cambasy, zalezl s nimi někam do zálohy

můžeme ho čekat, kde se nejmíň nadějeme.”

“Tomu bych nevěřil, na to neměl čas. Spíš brousí se svou bandou někde kolem a pozoruje každý náš krok. Kdoví, jestli není dokonce ještě tady u močálu. Prohlédne celé ležení, spočítá naše síly a ještě za tmy pojede varovat Gambasy. Musíme si pospíšit. Vyrazímeli před rozbřeskem, přitáhnem k Jasnému potoku někdy navečer a noci můžeme zaútočit.”

“A když budou Cambasové přichystáni?”

“Pak bylo naše tažení marné. A všechny naděje tytam.”

” Que vqya a los quintos infernos!, Ať táhne ke všem čertům!

Ten už nám nadrobil! Té námahy a peněz, a všecko nadarmo?

Vrátíme se jako žebráci. Místo slávy a moci, bída s nouzí, pěkné děkuj u za takové vyhlídky!”

“Hrajem va banque. Prohrajemli, nezbude než začít od začátku. Půjdu zas do hor hledat stříbrné a zlaté žíly. A ty? Vrátíš se také ke starému řemeslu?”

“Šílíš? Jednoho krásného dne zajdeš někde ve skálách, a mne čeká stejný osud v aréně. Už posledně v Buenos Aires jsem si všiml, že nejsem to, co dřív. Kosti mi měknou a klouby dřevění…

Ani mě nenapadne dělat šaška pro pitomce v lóžích!”

“Co tedy? Půjdeš se mnou?”

“Aby pak někdy našli nahoře v Kordillerách moji fešáckou

kostru vedle tvé? To tedy ne! Vím o něčem lepším. A hlavně výnosnějším.”

“Ale? Tak pověz!”

Perillo chvíli váhal, pak tajuplně snížil hlas a zašeptal: “S nikým jsem o tom zatím nemluvil, nerad bych, aby to

věděl kdekdo. Jsi první… Nu dobrá, časy jsou zlé, nebudu ti to tajit.”

“Jasně, mluv!”

“Ať už v tom bude mít Otec jaguár prsty či ne, k bitvě

Cambasy dojde. A kdo ví, jak to dopadne. Zraní mě, padnu věčná škoda vzít si takové tajemství na onen svět, co tam s ním, no ne? Jsi můj přítel, prozradím ti to.”

“Zatraceně napínáš mou zvědavost. A ten slavnostní tón! Zřejmě to bude stát za to.”

“Taky si myslím. Jde totiž, a teď se podrž: o poklad! Jaký svět neviděl.”

“Poklad? To jsem si mohl myslet! Fantazíruješ, amigo, mluvíš ze sna,” mávl gambusino zklamaně rukou.

“Počkej! Žádná fantazie, pravda pravdoucí! A mám i důkaz, však ho znáš.”

“Neříkej!”

“Ten dlouhý bílý skalp. Viděl jsi ho přece.”

“Ach tak! Skalp toho Indiána, co té přepadl a kterého jsi pak skolil…”

“Správně. Jenže, ta věc se tenkrát zběhla kapánek jinak, než jak jsem kdekoho balamutil. Tobě mohu říct pravdu: nepřepadl mě, vzal jsem ho do parády já.”

” Demonio! Tak takhle tedy… No dobrá, upřímnost za upřímnost: stejně jsem nikdy té tvojí pohádce příliš nevěřil. Bylo by to asi s tebou dopadlo hůř. A pak, neměl jsi tenkrát nic, po čem by ten rudoch mohl pást. Hm. Ale pořád ještě nechápu, jaká je tom souvislost: skalp a poklad… Snad nepatřil tomu,

“Přesné tak!”

” Qué diablos! Nepovídej, že jsi mu ho sebral, na boháče zrovna nevypadáš. Hrome, tak jak to vlastně bylo?”

“Pochopitelně že ho neměl u sebe. Musel jsem se tenkrát spokojit jen pár drobty.”

“A prozradil ti, kde je zbytek?”

“Neměl už čas.”

“Takže vlastně nevíš nic.”

“Nevím i vím.”

“Nech ted hádanek a mluv jasně!”

“Vím přibližně, kde asi leží, ale přesné místo prozatím ne.”

“Pak víš starou belu. Co je ti platný poklad, když nemáš tušení, kde je. Nakonec sis nejspíš vymyslel i tuhle báchorku.”

“Nesmysl! Žádná báchorka, k čertu! Nejskutečnější skutečnost.

Přísahám ti, že ten poklad je.”

“Tak kde?”

“Nahoře v horách. V roklině, které se říká Barranca de la Muerte.”

“Tu znám. A jako své boty. Povídá se, že tam kdysi španělští conquistadoři povraždili poslední Inky.”

“Správně. A mám za to, že právě tam někde ukryli před smrtí své poklady.”

“Hm. Co jim tak asi mohlo zbýt po španělských lupičích?

Tenkrát, amigo, kradli i mniši, nejen vojáci. Ovšem: že byli pohádkově bohatí, to je jisté. Takový Inka, myslím panovník, nesměl prý sáhnout na nic, co nebylo z ryzího zlata. Spanélé si odvezli celé lodi stříbra a tohohle žlutého kovu. Ale k čemu ty dlouhé řeči, mluv už konečně. Povídej!”

“Nejdřív přísahej, že se o tom nikomu ani slovem nezmíníš!”

“Prosím tě! O takových věcech se přece nemluví. Ale když tě to uklidní, prosím: nikomu ani slovo, přísahám! Stačí?”

“Stačí. Řeknu ti všecko. Vracel jsem se tehdy z Chile, byl jsem tam na pár corridách a vezl jsem si domů nějakou tu odměnu.

Ale znáš to: lehko nabyl, lehko pozbyl. A znáš i mě: dobré jídlo, dobré pití, karty… Nu co: prohrál jsem celou hotovost do posledního pesa. Abych se vůbec dostal zpátky, musel jsem se dát najmout jako sluha k jednomu… eh co, na tom už nezáleží, prosté bohatý kupec, cestoval do Salty. Ujišťuju tě, že tam nedojel, chacha! Proč, můžeš si domyslet.” Škodolibě se zachechtal, ušklíbl se a pak pokračoval: “A tak než jsem se dostal na zdejší stranu hor, zůstal jsem zase sám jako kůl v plotě. Bylo už navečer, když jsem dorazil k Barrance de la Muerte. Znáš to tam, a tak víš, jaký je to nehostinný kraj, skály, skály a ještě tak kamení. Byl bych jel nejradši hned dál, až k Salina dél Condoru, ale zbýval mi ještě notný kus cesty, mezek už sotva pletl nohama a stezky dolů byly tak bídné, že člověk mohl třeba i za úplňku zabloudit, zlámat si údy nebo srazit vaz. Hledal jsem místo k noclehu a našel jsem skálu, kter
á mě alespoň trochu chránila před tím zatraceně ostrým nočním větrem. Uvázal jsem mezka balvanu a uložil jsem se, abych nějak přečkal noc.”

“Hrome! A dokázal jsi vůbec spát?” zeptal se gambusino se zvláštním důrazem.

“Proč ne?”

“Nu, třeba kvůli tomu kupci, co jel a nedojel…”

“Usnout jsem sice nemohl, ale spíš únavou. Nejsem malý kluk ani baba. Strašit mě nepřišel. Zato však přišel někdo jiný, “

“Ten Indián!”

“Uhodíš. Svítil úplněk, na obloze ani mráčku… Vtom jsem zaslechl kroky, nastražil jsem uši a poslouchal. Docela blízko, přímo kolem skaliska, kde jsem ležel, kráčel nějaký chlap. Nevšiml si mě, mezka taky ne, naopak zůstal stát a brejlil na měsíc.

Mohl jsem si ho dobře prohlédnout: stařec, ale pořád ještě jaksepatří statný a silný; na zádech toulec a luk, jinak nic, jen za opaskem nůž; a dlouhé bílé vlasy až po pás. Té spony, co v nich měl, jsem si naponejprv nevšiml, až potom. A tak tam stál, upřeně koukal na ten úplněk a něco si šeptal, snad se modlil či co. Zřejmě čekal, až bude měsíc nejvýš, zkrátka najednou se jakoby vzpamatoval a šel zas klidně dál.”

“A ty za ním, co?” vpadl mu netrpělivě do řeči gambusino.

“Chtěl jsem, ale nebylo proč. Hned kousek ode mne byl ostrý okraj rokliny. Indián došel až k ní, a naráz zmizel. Připlazil jsem se tam a podíval se dolů: hrůza mě obešla! Hladká skalnatá stěna spadala kolmo do propasti, bez jediné štěrbiny, bez jediného výstupku, kde by se mohla noha zachytit, a ten člověk přesto šel, nebo spíš klouzal pořád níž a hloub, jako by si vyšlapoval po nejpohodlnějším schodišti. Vlasy se mu leskly v tom

měsíčním světle, ale pomalu se mi ztrácely, až zmizely docela tak hluboká je ta rokle. Caramba! Kdo to byl? Podle tváře nepochybně Indián. Ale co tady chtěl? Co hledal? Proč nepočkal do rána, za denního světla by to snad nebylo takové šílenství, ta cesta do hlubiny. A kde nechal mezka? Copak to byl takový chuďas, že se nezmohl ani na mizerného křížence? Dovedeš si představit, jak jsem se chtěl dovědět, co a jak a proč. číhal jsem na kraji rokle, abych ho nepropásl, až se bude vracet. Ale proležel jsem tam celou noc, a Indián nikde. Teprve ráno, když se na východě vyhouplo slunce, jsem ho zahlédl: stoupal s rancem na zádech po protějším svahu z rokliny. Vyšplhal až nahoru, rozpřáhl ruce k slunci jako na pozdrav a vykročil. Neviděl mě zas. Z návrší na druhé straně rokle vedla stezka, mizerná, samý kámen, sestupoval po ní, pak se stočila za úbočí dalšího skaliska a zmizel mi z očí.”

“A ty? Pověsil ses mu na paty?” vyzvídal gambusino.

“Přirozeně. Za každou cenu jsem musel vědět, kdo to je a co si to nese v noci z rokliny. Ten ranec, co teď vlekl na hřbetě, večer neměl, viděl jsem ho přece zblízka. Odvázal jsem rychle mezka pustil jsem se za rudochem. Nemusel jsem si ani zajíždět, namířil si to stejně jako já k Salina dél Condoru. Objel jsem rychle rokli, zabočil na stezku a na úbočí, kde se mi ztratil. Spadal odtamtud prudký svah do úzkého údolí. Indián byl už dole, pořádně

pospíchal, šel rychleji, než já jel. Popohnal jsem mezka a sledoval jsem toho chlapa celým údolím až na nevelkou planinu a znova po skalnatém svahu do dalšího údolíčka. Tam jsem ho už doháněl.

Nejspíš za sebou zaslechl klapání kopyt, ohlédl se, a jen mě zahlédl, vzal nohy na ramena a uháněl, jako by mu za patama hořelo. Zřejmě se mnou nechtěl nic mít, a to mě urazilo.

Nezdvořák nezdvořácká! Smradlavý Indián, a nechce se

zahazovat s caballerem’? Pobodl jsem mezka do klusu. To se ví, rudoch si toho všiml, rozhlédl se, kudy nebo kam by mohl zmizet, ale svahy kolem byly jaksepatří strmé, nahoru to nešlo, a tak pádil ještě kus až na konec úžlabiny a chystal se zahnout. Snad do nějaké rozsedliny, bůh suď. Zařval jsem: Stůj, nebo střelím! Buďto neslyšel, nebo nechtěl, běžel prostě dál. Popadl jsem ručnici poslal za ním kulku. Netrefil jsem, vlastně jsem ani moc nemířil.

Ale zaslechl asi plesknout olovo o skálu a nejspíš mu došlo, že bude radno poslechnout, zastavil se a obrátil se ke mně. A když jsem k němu s puškou v ruce přicválal, zeptal se

mé, co prý mi udělal, že po ném střílím. Povídám, proč že tedy utíká, když jsem mu poručil, aby zůstal stát. Narovnal se, pohodil tou svou bílou hřívou a odsekl mi, dočista jako nějaký král, kdo že tady poroučí, a že prý snad ne já. Přitom po mně bleskl očima až hrůza. Jenže, nezalesklo se mu jen v očích, ale i v tom ranci, co měl přes rameno. Byl upletený z lýčí nebo z čeho a v řídkém síťoví se třpytil žlutý kov. Ale ne nějaká mizerná mosaz, ryzí zlato, rozumíš! A navíc to tam zachřestilo, jak sebou pohnul,

zvonit zlato poznám třeba na sto honů. Co bylo pak a jak se to tak všecko semlelo, to už namouduši nevím. Zkrátka a dobře: neřekl jsem ani slovo, zvedl jsem pušku a vystřelil. Rudoch se skácel.”

“S dírou v srdci,” dodal gambusino.

“Ano, ale zezadu. V poslední chvíli chtěl uskočit, otočil se nu co, byl jsem zkrátka rychlejší. Indián padl, ranec se mu svezl se zad, otevřel se, vypadlo pár věcí, nějaké nádobky, větší, menší, kdoví k čemu a nač, v tom já se nevyznám, ale všecky ze zlata!

Rychle jsem je zabalil do přikrývky, co mívám vzadu usedla”

“A vrátil ses do rokliny,” vpadl gambusino, všecek vzrušený tou zlatou představou.

“Ne. Už dva dny jsem neměl v ústech ani kapku vody, potřeboval jsem pít a mezek taky, jinak bychom snad byli zašli. Museli jsme přímo ke slanisku Kondorů, jsou tam poblíž sladké prameny, to znáš. Teprve pak jsem se chtěl vrátit a najít to místo v roklině.”

“A co ten skalp?”

“Máš pravdu! Bůhví co mě to napadlo. Mám doma sbírku

všelijakých maličkostí, suvenýry z cest, památky na nejrůznější události a tak… Když jsem tam stál nad tím mrtvým a díval se na ty jeho dlouhé bílé vlasy, nejspíš jsem si vzpomněl na indiánské skalpy, taky je má leckdo ve své sbírce…”

“Hm! Tak takhle sis tedy vybojoval tuhle trofej!” ušklíbl se gambusino. “Prosím, proti gustu… Já bych si ho byl nevzal, to tedy ne.”

“Proč? Vždyť to byl přece jen obyčejný Indián!”

“Ale s neobyčejným skalpem. Může tě jednou zatraceně lehko prozradit.”

“Prosím tě, jak? To bych rád věděl.”

“Právě tou zvláštností, jestli rozumíš. Kolik znáš lidí s takovými vlasy? Moc asi ne. Já například jenom jednoho. Starý Indián, žije někde nahoře v horách, snad sám, ale možná taky, že ne.

vlasy má úplné stejné jako ten tvůj. Co když je to jeho bratr?

Nebo strýc, příbuzný, co já vím. Mrtvého jistě pohřešili, ať už rodina, anebo známí, sháněli se po něm, hledali ho… Jestli se někdo z nich dozví, že máš bílý skalp, nechtěl bych být ve tvé kůži, amigo. A dával bych si zatracený pozor na svou vlastní hřívu…”

“Nesmysl! Už je to dobrých pět let, a nic se nestalo, čeho j; bát!”

“Nevím, jenom ti radím: opatrnosti nikdy nezbývá.”

“Dobrá, dobrá. A co je to zač, ten starý rudoch? Cambas?”

“Zřejmě ne. Vím jen, že mu je už dobře přes sto let, však mu taky říkají Anciano, ale na svůj věk pořád ještě zdatný chlap, hádal bys mu nejvýš padesát. Proslavil se tady kolem důvtipem statečností, zná ho tu kdekdo.”

“Já ne. A vůbec, co je mi po něm! Je., .je bohatý?”

“Chudas odjakživa.”

“O pokladu tedy nemá ani potuchy, proč by jinak nuzoval,

mohl by si tu žít jako král. Zbytečně jsi mě vyděsil,” oddechl si úlevou Perillo.

“Možná.Jen mě tak napadlo…Ale vypravuj dál.Jak to skončilo?”

“Hůř, než jsem si myslel. Chtěl jsem napojit mezka a sebe taky a vrátit se nahoru do rokliny, to jsem už vlastně říkal.

Zkrátka jel jsem dolů k vodě. Ale u slaniska Kondorů jsem zčistajasna spatřil člověka. A on mne. Taková smůla prokletá, mizerná.

Seděl na zemi, nejspíš odpočíval, přišel asi zezdola z pamp a mířil do hor, a upřené se na mne díval. To mi samo sebou udělalo čáru přes rozpočet. Zpátky jsem nemohl, určitě by mě byl sledoval a našel mrtvolu, přisednout k němu, na to jsem teď zrovna neměl chuť, nebylo radno, aby si mě prohlédl, zapamatoval potom třeba udal, a tak jsem radši rychle projel kolem, jako bych si ho vůbec nevšiml. Ani jsem se na něj nepodíval, tedy, potají ano, ale tak, aby to neviděl.”

” Cielos.1 Pěkná hloupost! Copak ses ho nemohl nějak šikovné zbavit?”

“Taky mé to napadlo. Ale chlap se zřejmě vyznal: jak mě

spatřil, sáhl po ručnici. A celou dobu mě měl na mušce.”

“Viděl tě dobře? Obličej a tak, to by bylo zlé.”

“Sotva. Leda jen chvilku. Rychle jsem se odvrátil a ujel. Za půl hodinky jsem dorazil k prameni, dlouho jsem se nezdržoval a hnal jsem mezka dál. Prostě: měl jsem takové divné tušení, že si mi ten chlap sedne na stopu.”

“Proč, prosím tě? Vždyť jsi s ním ani nemluvil.”

“Právě to mu muselo být divné. Nezastavit se v pustině na kus řeči! A pak ten spěch… Jestli našel mrtvolu, a narazit na ni musel, nechal jsem ji ležet přímo na stezce, , lehko si domyslil, že jsem vrah.”

“Jak vypadal? Ty sis ho doufám prohlédl důkladně.”

“Zrovna moc ne. Nechtěl jsem se mu zbytečně ukazovat. Podobu jsem ovšem nepostřehl, ale žádný mladík, vlasy už měl jako…

jako sníh.”

“A postava?”

“Seděl na zemi, to se dá těžko odhadnout. Malý se mi nezdál, spíš rozložitý, ramenatý…”

“Velká chyba, a ještě větší neopatrnost, amigo. Může se ted kdekoli a kdykoli vynořit a hnát tě k zodpovědnosti. Měl ses němu posadit, hezky si porozprávět a při první příležitosti ho však víš.”

“Ted je mi to jasné, ale pozdě bycha honit. Lituju toho čím dál víc. Prohlédl si mě zřejmě lip, než bylo milé. A tuze dobře si mě zapamatoval, bohužel.”

“Jak to? Copak ses s ním ještě někdy setkal? To by byla

zatracená náhoda.”

“Bojím se, že ano. Tuhle mi jeden člověk vmetl do tváře vyhrůžku, která nějak příliš páchla touhle příhodou.”

” Demonio! Kdo to byl? A kde?”

“V Buenos Aires. Otec jaguár.”

” Guárdame dios! Kdože? Copak má ten zlořečený chlap prsty v tom?”

Perillo mu vylíčil své střetnutí v Café de Paris, kde mu Otec jaguár z ničeho nic připomněl Salina dél Condor. Gambusino poslouchal a nakonec vybuchl:

“fMierda! Pak to byl on! On a nikdo jiný! Dej si na něj pozor.

Víš, co měl tehda ten člověk na sobě?”

“Kožený oblek a nízký širák, podrobností jsem si nevšiml.”

“Souhlasí! Máme zas o důvod víc, proč ho vyřídit. Určitě se za tebou pustil, hned jak našel toho rudocha. Povídej dál!”

“Jel jsem tenkrát celý den a celou noc. Nezastavil jsem se nikde než na pár minut. A zkoušel jsem všecko možné, jen abych zahladil stopu. Nejspíš se mi to podařilo, nikdo mě nestíhal. Měl

jsem pochopitelně sto chutí vydat se nazpátek do rokliny Smrti vypátrat tam všecko dopodrobna, ovšem za těchhle okolností jsem to musel o pár týdnů odložit. V Chicoanějsem naštěstí našel jednoho vetešníka, koupil celou kořist, dobře zaplatil a zbytečně se nevyptával, jak a kde jsem k tomu přišel, prostě rozumný chlap.

Peníze mě vylákaly do Salty, a zase karban. Prohrál jsem, co se dalo, zbylo mi taktak na výpravu zpátky do Barranky de la Muerte.”

“A výsledek?”

“Ani se neptej. Nic. Mrtvolu jsem už nenašel, supi se o ni zřejmě postarali, ani kosti nezbyly. A roklinu jsem prohledal křížem krážem, stopu po stopě a coul po coulu, všecko marné, neobjevil jsem ani to nejmenší. A podruhé a potřetí taky ne byl jsem tam ještě mnohokrát. Přesto bych dal hlavu, že tam někde ten poklad je. Musí být! A ne ledajaký! Poklad Inků, vládců Peru, rozumíš! To už něco znamená.”

“Možné to je. Ovšem to by se to muselo vzít jinak do ruky.

něčemu takovému je potřeba zkušenost, cvik, dobrý nos, a to všecko ti samo sebou chybí.”

“Právě. Spoléhám na tebe. Půjdeš tam se mnou?”

“Proč ne. Za zkoušku to stojí. A čím dřív, tím lépe. Když jde takovouhle nadílku, nesmí člověk dlouho váhat. Dostane se tam náhodou někdo jiný, se šťastnější rukou, než jsi měl ty,

vybere nám to zlaté hnízdečko rovnou před nosem. Kdyby se tažení proti Cambasům, ať už pro to, nebo pro ono, člověk nikdy neví, zvrtlo jinak, než si představujem, hurá na koně a do hor hledat zlatonosné žíly… nebo zlatonosné poklady! Nejlíp je mít vždycky něco v záloze.”

“Myslíš, že nás potká štěstí?”

“Doufejme. Snad najdu něco, co ti uniklo a co nás zavede

cíli: drobnou stopu, nějaké znamení, skrytý náznak… Uvidíme.

Ale aby bylo jasno: jak se chceš rozdělit?”

“Hm. Já jsem se o pokladu dozvěděl, já jsem ti o něm řekl, jsem tedy vlastně… Zkrátka: pro tebe třetina, pro mne dvě. Uznej, že”

“Chacha! No to je dobré! Tohle se ti povedlo, amigo\ Dělit umíš náramně. Jenže beze mne bys neměl, ani co by za nehet vlezlo. Když už dělit, tak tedy spravedlivě: pěkně napolovic.”

“Ale co! Na tohle je pořád času dost. Teď hlavně, “

“Máš pravdu. Teď hlavně hodně štěstí proti Cambasům. Co

říkáš, půjdeme spát. Obhlédnu ještě okolí, jestli je všecko v pořádku a jestli se tu někdo nepotlouká, na ty špinavé Indiány není spolehnutí, čím dál víc mě straší obava, že tu někde poblíž slídí ten bělovlasý mizera, čert aby ho vzal!”

Kapitán Pellejo se dozvěděl ažaž. Ted však považoval za

nutné co nejdřív zmizet, aby ho nenašli. Stejnou cestou a stejné obezřele se vrátil do ležení.

Vydržet o chvíli déle, byl by vyslechl ještě jednu zajímavost,

právě o sobě. Gambusino se už zvedal, když ho Antonio Perillo zadržel a spiklenecky šeptl:

“Počkej ještě! Nespěchej. Dejme tomu, že nám Otec jaguár

zhatí plány, koho potom přibereme na výpravu do hor?”

” Cielos! Zbláznil ses? Taková otázka! Nikoho, to dá přece rozum, ne?”

“A to pojedem sami dva?”

“Proč ne?”

“Bez průvodců? A jen tak bez ochrany? Krajina tam není

příliš bezpečná.”

“Byls tam také sám, a nejednou. Před chvílí jsi to říkal.

stalo se ti něco?”

“čirá náhoda. Štěstí bývá všelijaké, jednou tak, podruhé onak…

Kdopak ví, co nás tam čeká. Třeba na to nestačíme, nemáme ani tušení, kolik tam toho vůbec je. Nespoléhal bych se příliš, “

“Ten starý Indián to stačil, a dokonce pěšky, jenom s rancem, bez mezka.”

“Pochopitelně, však si taky vzal jen část, a zřejmě nepatrnou.

Mizerných pár kousků. Ale my chcem přece všechno, do poslední unce. Potřebujem lidi: strážné, pomocníky, nosiče, mezkaře… Nemysli si, není to maličkost, takový poklad, ten nám dá zabrat.”

“A pak se s nimi se všemi dělit, co? Caramba! Nikdo pro .tebe nehne ani prstem, neslíbíšli mu podíl, a ne ledajaký. Na to jsou až příliš chytří.”

“To vím, ale rozuměj: nakonec bychom se podělili zas jenom my dva. Až bude po všem, adiós a zmizíme. Nebo, když by to nešlo takhle… dá se to přece s nimi vyřídit i trochu jinak, jestli mi rozumíš.”

“To je ovšem, Nu dobrá, souhlasím. U všech čertů, Antonio, ty jsi přece jenom ďábel!”

Perillo se samolibě usmál nad tou chválou a horlivě kul železo, dokud bylo žhavé:

“Tak koho tedy vezmem? Vojáky?”

“Ani nápad!”

“Abipony?”

“Není spěch!” zarazil ho Benito Pajaro; cítil, že se mu vedení vymyká z ruky a že bude třeba, aby také on přišel se svou troškou do mlýna, s nějakým novým nápadem a plánem. Zatvářil se

bezstarostně, jako by už dávno věděl co a jak, a shovívavě pokračoval: “Cesta k Salina dél Cordoru je dlouhá, znáš ji koneckonců stejně dobře jako já, a sami tam dojedeme určitě dřív a pohodlněji než s bůhvíjakým těžkopádným průvodem.

bělochy bych nepočítal vůbec, střílet do vlastních je trochu silný tabák i pro můj vkus. Navrhuji něco lepšího: najmeme tam někde poblíž tlupu Indiánů, ať už z toho či z onoho kmene, na tom tolik nezáleží, a vyúčtovat to potom po tvém s hrstkou zavšivených rudochů, to už nás myslím tolik bolet nebude. Mám pravdu? Co tomu říkáš?”

“Výborně!” rozzářil se Perillo a s nelíčeným obdivem pohlédl na svého společníka. “Ted” jen jestli se nějak šikovně a potichoučku zbavíme svých dosavadních slavných spojenců.”

“Proč ne? Kdyby nás Cambasové čirou náhodou opravdu

porazili, rozprchnou se naši hrdinové jako vyjukané krysy. Na nás se klidně vykašlou, tomu věř, příliš dobře je znám. Jsou to zbabělci.”

“Nevím, aspoň vojáci se jistě budou držet svého velitele,

tím jsi, málo naplat, ode dneška ty. Co když se nakonec připojí iPellejo?”

“To by snad nebyl problém…”

“Rozumím,” přikývl Perillo.

“A vůbec, nač si dělat starosti už předem?” uzavřel debatu Velký gambusino. “A proč mluvit už dneska o porážce, ještě není po všem. Děláme třeba z komára velblouda, a možná zbytečné.

Počkáme do zítřka, uvidíme.”

Vstal, vrátil se do ležení, bedlivě je obešel, a když nezpozoroval nikde nic podezřelého, co by mohlo ukazovat na blízkého nepřítele, spokojeně ulehl a usnul.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ, BOJ V PRALESE

Východní obzor se nepatrně rozjasnil, kdesi v dálce začínal nový den.

Spáči v tábořišti Abiponů byli bez milosti probuzeni, pěší skládali přikrývky a ponča, jezdci sedlali koně, povstalecké vojsko se chystalo na poslední úsek cesty. Oddíl Indiánů, jimž patřila úloha vůdců, znali totiž krajinu i nejpřímější směr k cíli, , vyrazil napřed a táhl v čele. K nim se připojil i gambusino s Perillem, aby hledali a četli případné stopy a jistili hlavní voj. Vyjížděli kupředu, vpravo i doleva od pochodového proudu, nikde však nenarazili na sebemenší známku nepřítele. A Otec jaguár, příliš opatrný, než aby se nechal objevit, se držel se svou malou skupinkou v bezpečné vzdálenosti daleko na východ.

Protože z osmi set mužů bylo jen padesát na koních, chýlilo se už téměř k poledni, když se na obzoru objevil neproniknutelný prales po obou stranách údolí Vyschlého jezera. Gambusino si zavolal náčelníka Udatné rameno a starostlivě se ho zeptal: “V tomhle pralese je tedy to údolí, kterým musíme projít?”

“Tak jest, seňor,” přikývl Abipon.

“A obejít bychom ho nemohli?”

“Obejít ano. Ale mnoho času pryč,” vysvětlil Brazo valiente.

“Hm, a my ho nemáme nazbyt. Do večera musíme být u náčelnické osady Cambasů. V noci nás čeká útok. Je vůbec v údolí voda? Podle jména to na to nevypadá.”

“Potok a jezírko.”

“Dobrá, zastavíme se tedy k odpočinku až tam.”

V té chvíli přijel od svých jezdců do čela předvoje kapitán Pellejo. Právě s obavami pohlížel k temné hoře uprostřed pralesa, když zaslechl rozhovor gambusina s náčelníkem; jako voják považoval za povinnost vyslovit svůj názor, ať se to komu bude líbit nebo ne.

“Seňore,” řekl vážné, “povaha terénu nás nabádá k ostražitosti.

Nemůžeme uhnout vlevo ani doprava a musíme do údolí, jehož steny nejsou nejnižší. Co když nás tam čeká nepřítel?”

“Jednak sotva ví, že se blížíme,” odsekl gambusino nevrle, “a za druhé: i kdyby to věděl, těžko mu zbyl čas shromáždit

bojovníky a táhnout nám vstříc. Ostatně, nadmíru by mě

potěšilo, kdyby to udělal. Vtrhnem do údolí a rozprášíme ho, nebude mít kam ustoupit.”

“Snáz se to řekne, nežli vykoná. Radil bych, “

“Na radu jsem se nikoho neptal, pokud vím. A vás už vůbec ne!” přerušil ho drsně Pajaro. “Ponechte si laskavě své úvahy rady, dokud si o ně neřeknu!”

Kapitán se rozhořčeně otočil a beze slova se vrátil ke svým jezdcům.

Netrvalo dlouho a gambusino konečně objevil podivné stopy vedoucí do údolí. Patřily pochopitelně Otci jaguárovi a jeho přátelům, kteří se tudy vraceli k Vyschlému jezeru, sice dříve,

tedy včas, , ale bez jakékoliv možnosti zahladit šlápoty v husté svěží trávě.

Benito Pajaro seskočil s koně a pečlivě prohlížel podezřelé šlépěje.

“Hm, hm. Několik koní a jeden dva pěší,” prohodil konečně.

“To nás nemusí znepokojovat, patrně náhodný hlouček Cambasů. Ostatně, přišli z jihovýchodu a my táhnem takřka od jihu, zpozorovat nás nemohli. jVayamos!, Vpřed!”

Houfce se daly opět do pohybu a gambusino, jist si svým odhadem, ani nevyslal zvědy. Kapitán Pellejo postřehl tu chybu, ale neříkal nic: jedno gambusinovo poučení mu už pro dnešek

stačilo. Když se však přiblížili k pralesu natolik, že bylo zřetelně vidět úzký skalnatý vjezd do údolí, neudržel se a znovu nabádavě poznamenal:

“Vyslal bych dopředu alespoň pár lidí, aby se přesvědčili, že je údolí volné.”

“A já vám už myslím řekl, že bych si nepřál nic jiného, než aby bylo plné. Cambasů samozřejmě!” odbyl ho Pajaro. “A máteli strach, držte se zadních řad.”

“Správně,” přizvukoval Antonio Perillo. “Kdo se bojí, ať uteče, dokud je čas. Zbabělce nepotřebujem.”

“Seňore! Myslíte snad mne?” vybuchl kapitán.

“Myslete si, co je vám libo!”

“Dobrá! Pak si tedy myslím, že sprostá zbabělost je spíše zastřelit bezbranného, oloupit ho a pak utéci jak malý kluk před prvním člověkem, který si náhodou hoví u Salina dél Condoru!”

Sotva však vyhrkl těch pár zlostných slov, hned toho litoval.

Ovšem: vyřčené slůvko ptáčkem vyletí, leč dvěma páry koní zpět ho nevtáhneš. Ohromený gambusino i espada na něho jen

vytřeštili zrak. Pajaro se vzpamatoval první, uštěpačně se zasmál odpověděl:

“Blázníte? Co je to za nesmysly? Nerozumím vám.”

“Brzy budete rozumět ažaž!” odsekl kapitán a obrátil koně. Po celou jízdu se už na ně ani nepodíval; zato oba potrefení si nestačili vyměňovat významné pohledy.

“Ten mizera nás nejspíš včera poslouchal,” šeptl konečně

Pajaro. “Jinak to není možné. Ví všechno. Co s ním?”

“Zacpat mu hubu, a čím dřív, tím lip, než najde příležitost všecko vyzvaní.”

“Správně! Dneska žije svůj poslední den. Upřímně řečeno:

jádru nebylo jeho varování marné, ale copak mohu dát najevo, že se hodlám řídit jeho dotěrnými radami? Sám se ovšem do ničeho nepohrnu, zůstaneme pěkně před údolím, ať se Cambasové, jestli tam náhodou zalezli, pustí do Abiponů a do vojáků, u toho být nemusíme. Jistota je jistota.”

Dojel s Perillem a s náčelníkem až k průseku, zůstal stát a čekal na ostatní, aby společně pronikli do lesního stínu. Dokonce náčelníkovi se to zdálo na pováženou, takhle hazardovat

bezhlavě se vrhnout třeba do léčky, zvedl proto ruku, dal vojsku znamení, a když se zastavilo, odcválal na zvědy. Až do údolí však nedojel, spokojil se s průzkumem průseku a prvních skalisek při vjezdu a uklidněn se vrátil:

“Nikdo v údolí. jAdelante!”

“jAdelante!” zavelel gambusino a postavil se s Perillem stranou; vyhlíželi ted jako skuteční vojevůdci, když kolem nich defilovaly uondané, ale odhodlané oddíly. Náčelník Udatné rameno se ujal velení a v čele Abiponů vtrhl do údolí; všichni běloši se stáhli do zadního voje jezdců.

Byl to krutý omyl, kterého se Brazo valiente dopustil. A brzo, velice brzo se o tom právě tak krutě přesvědčil…

Otec jaguár odevzdal před svým odjezdem velení Geronimovi ten se v určenou dobu přesně podle příkazu vypravil se šesti sty Cambasy a s celou družinou na pochod k údolí Vyschlého

jezera; jen jeden rozkaz nesplnil: neobsadil jeho vchod a úbočí, ale utábořil se těsně před kotlinou podél potoka.

Obezřetný a uvážlivý Geronimo si totiž uvědomil, že kdyby čekal na návrat zvědů až v údolí a byl pak třeba nucen ustoupit, zanechal by na místě zbytečně mnoho stop, z kterých by se dalo ledacos vyčíst a uhodnout; navíc hned ráno objevil zmizení doktora Morgensterna a jeho sluhy, a protože znal příliš dobře

antédiluviální choutky malého učence, snadno si domyslil, kam asi směřoval ten tajný noční výlet; a jelikož mu nezůstala utajena ani podivínská lehkomyslnost těch dvou, byl takřka na sto procent přesvědčen, že už dávno vězí v drápech Abiponů a že jim vyzvonili, i co neznali. Ze všech těchto důvodů se rozhodl, že není radno vtáhnout do údolí před návratem Otce jaguára. Na výhodná místa s dobrým rozhledem tam postavil zatím jen hlídky.

Brzy ráno, slunce vyšlo teprve před chvílí, hlásili strážní tři jezdce a dva pěší ve vjezdu do kotliny. Geronimo spěchal zjistit, kdo to je. Zprvu dobře nerozeznal příchozí ve stínu příkrých skal, sotva ale přišli blíž, radostně zvolal:

“Otec jaguár, Anciano a Hauka! A vedou doktora i seňora

Federica.”

Carlos Hammer byl poněkud překvapen, když zpozoroval dosud pustá úbočí bez jediného bojovníka. Kdyby neznal Geronima už tak dlouho a tak důvěrně, dozajista by to byl považoval za vážnou chybu a trestuhodné porušení kázně; takhle si byl ovšem jist, že jeho zástupce měl bezpochyby vážný důvod, proč nesplnil rozkaz.

Konečně ho spatřil a už z dálky se ptal, kde zůstali bojovníci a jsouli přichystáni.

“Všichni jsou tu.”

“Kde? Nevidím nikoho.”

“Vzadu za údolím podél potoka.”

“Proč už nejsou na svých místech? U vjezdu a na úbočích?”

“Protože nám pláchli tihle dva tví povedení krajané. Měl jsem strach, že padnou Abiponům do pasti a vyzvaní jim celý náš plán.

Chtěl jsem tedy s obsazením údolí počkat, dokud se nevrátíš nepovíš nám, co jste vypátrali. Snad jsem nechybil?”

“Vůbec ne. Správně jsi udělal. A dokonce i s těmi dvěma jsi to uhádl. Neprozradili sice ani slovo, ale zas už měli na kahánku přišli jsme jim na pomoc v poslední chvíli. Mermomocí chtějí zkusit, jak příjemně se dá skonat v rukou Indiánů.”

Příchozí obklopila celá družina, aby přivítala Otce jaguára i oba indiánské přátele; zato na dva neposedné badatele vrhli jen pár chmurných pohledů. A tak se doktor Morgenstern i Fritz uklidili radši do ústraní; byli by zřejmě nejraději zmizeli dočista, jen aby se vyhnuli všem posměškům a žertům, ale marně, neunikli jim.

Jeden z přítomných neměl totiž právě nic užitečnějšího na práci, než aby jim zastoupil cestu, rozpřáhl ruce jako na divadle halasně a s rozmáchlými gesty jim vodopádem slov vynahradil chladné přijetí:

“Uctivý služebník, Vaše Milosti! Podivné nápady, což? Zmizet bez rozloučení. Spousta starostí. Dotazy jaguárům, informace krokodýlů, žádné zprávy, hrozné. Bezradné domněnky. Snad žaludku Gigantochelonie? Nepěkná představa. Trávicí soustava plné činnosti, rozmělnění učenci, brrr!”

Doktor se řídil moudrou zásadou: mluviti stříbro, mlčeti zlato; zato Fritz se neudržel a odsekl slavnému chirurgovi, jako když skalpelem řízne:

“Žádnej strach, doně Parmesane! I kdyby nás něco spolklo, určitě byste přicválal a vyoperoval nás jedna dvě.”

“Zajisté, Vaše Milosti! Potěšení na mé straně. Stačilo zavolat.

Ha! Příčný řez svalstvem, vniknutí do dutiny břišní, otevření žaludečních stěn… Maličkost! Však víte! Řežu přece všecko, na co přijdu, co se dá!, Zajisté u bažiny Kostí, seňore, či snad ne?”

“Hotovej jasnovidec!” ušklíbl se Fritz. “Prapůvodně jsme chtěli vylízt na měsíc, ale protože je ho teprv půlka, nebylo by tam dost místa pro dva slavný velikány.”

“Znamenitý vtip, haha! Výtečná nálada, což? Úspěch? Vědecká kořist? Jedinečné nálezy? Všeobecná minka tady: učení pánové táboře Abiponů. Je jich víc, tudíž i více kostí, haha! Leč přesto nehoda? Nevidím koně. Výměna za mastodonta?”

“Ani nápad! Právě ty nám sežrala ta óbrželva, o který jste si myslel, že splivla nás. A nezachrání je už ani vaše operace, i kdybyste se rozkrájel a tu potvoru taky.”

Pak se otočil a důstojně odešel za svým pánem, který se

skromně posadil stranou pod rozložitý strom; uvelebil se k němu spustil po němečku:

“Túdle nudle, žabikuchu vykuchanej, akorát vod tebe se dám naštvat, celej zavěj!, Jo, jo, tak už to holt na tomdlenctom všivom světě chodí, pane doktor: v neštěstí nejni vo posměšky nouze. Že smě přišli vo koné, to je sice pravda, ale dopa za to muže ? Esli někdo, tak ty počmáraný Abipóni. Ale co se divim, že nám eště neudělal kázáničko Papá jaguár.”

“Řekl bych tedy jaksi: vyčkejž času jako husa klasu, smímli to tak říci. Dozajista na to, ehm, dojde.”

“Nejspíšejc že máji pravdu. Ale žádný strachy. Sečko vemu na sebe. Prostě sem to bez těch kostí nemoh vydržet a výtah sem jich na ten vejlet proti jejich vůli, ani nevěděli jak.”

“Nikolivěk, milý Fritzi, takovou oběť, abych tak řekl, nelze mi přijmouti, že ano. Nedovolila by mi to tak říkajíc má dobrá pověst, neboli meafama, jak praví latiník. Nemohl bych si pak, ehm, z té příčiny vážiti sám sebe.”

“Hrom do jelita, a dopa jich do toho nutí? Hlavně že si jich vážej druhý a já. A vůbec, co si máji vo sobě co myslet. Esli se nemejlim, sem jejich sluha a kdykolivěk vochotnej myslet za nich, tak jakýpak strachy.”

“Dosti řečí o tom, neníliž pravda. Stejné by ti nikdo nevěřil.

Znáti předem, co nás tedy jaksi potká, zajisté bych tomu nějak zabránil, že ano. Leč nyní pozdě honiti bycha, smímli to tak říci.

Napraviti to již nelze.”

“A pročpa by ne? Náhodou mám recept túdlenc v přemejšlovnici do puntíku sesumírovanej,” zaťukal si Fritz významně na čelo a chytrácky zamrkal.

“Nuže tedy jaksi jak?”

“Vodvahou a statečností na bitevním poli.”

“Myslíš, smímli to tak říci, abychom se, ehm, zúčastnili válečné vřavy?”

“Ouplné jak zákon káže. Nebo snad chtějí prokazovat chrabrost’, až už bude po všom?”

“To tedy jaksi, ehm, nikoli, že ano. Zbabělcem, abych tak řekl, zajisté nejsem, leč člověk statečný, neníliž pravda, jest zároveň člověkem bojovným a krev, neboli sanguinem, jak

praví latiník, bych tak říkajíc přelévati nechtěl, nemám k tomu, smímli to tak říci, dosti sil.”

“Todlenc sou mi věci! Snad by nešetřili ty mizery mizerný, co měli už dvakrát v bohulibom oumyslu poslat nás na voněn svět.

Dou se vycpat!”

“Nikterak bych se, ehm, nerozmýšlel, jen kdyby při tom, neníliž pravda, nemuselo dojíti ke zbytečnému krveprolití, o to tu tedy jaksi běží.”

“Snadná vodpomoc. Můžou je třeba škrtit, při tom, se mi zdá, moc krve neteče. Nebo se do nich pustěj s pořádným klackem ruce.”

Zatímco se Fritz snažil probudit v mírumilovném vědci válečné nadšení, usedli členové družiny s náčelníkem a podnáčelníky Cambasů kolem Otce jaguára, aby posoudili výsledek jeho

výzvědné jízdy. Když pověděl, co bylo třeba, rozhlédl se vážně po přítomných a dodal:

“Jsem si jist, že nám vběhnou přímo do rukou. Spěchat není třeba, nedorazí dřív než k polednímu. Platí tedy, co jsme si řekli: sto mužů pod Geronimovým velením obsadí vjezd do údolí, na svazích kotliny se skryjí ostatní, těm budu velet já. Stanoviště zaujmu uprostřed pravého úbočí. Myslím, že se právě tam, kolem jezírka, rozloží k odpočinku. V tom případě vystoupím z úkrytu, půjdu k nim a pokusím se je přesvědčit, aby se vzdali. Zjistil jsem, že onen gambusino, který jim velí, je ničema, jakému není rovno.

Až se to vojáci dovědí, určitě s ním nebudou chtít nic mít odepřou mu poslušnost. Proto si s nimi hodlám nejdříve promluvit.

Dajíli na má slova, doufám, že ani nedojde k boji.”

“A jestli ti neuvěří? A jestli do toho půjdou Abiponi třeba i bez vojáků?” zeptal se Geronimo a pohlédl na Otce jaguára, zvědav na odpověď.

“Pak ať se stane cokoli. Svou povinnost jsem splnil, další nechť už si každý zodpoví sám.”

“A když té zajmou jako rukomí?”

“Pah! Nedám se jen tak. Zastřelím gambusina i Perilla, a to bude znamením k boji.”

“Jenomže se dostaneš přímo do naší palby! Ne, to je trochu příliš smělé, příliš riskantní.”

“Hotové šílenství!” ozval se poručík Verano. “Řekl jsem už sice seňorovi svůj názor, ale byl jsem odmítnut. Hrome! Proč pořád šetřit ty ničemy, a ještě za cenu, že jeden z nás dá život v sázku?

Za to nestojí ani ten poslední z nich! Postřílet je, hned jak se objeví! A dojednoho! Jakápak lidskost: Abiponi jsou divá zvěř a běloši, schopní se s nimi spolčit, prachsprostá verbež a zrádci.

s takovými jednat v rukavičkách? To tedy ne! Pokud jde o mne: zahájím palbu, sotva mi přijdou na dostřel.”

“Neopovažte se!” okřikl ho Otec jaguár. “Slyšel jste, co si o tom myslím: většina jich byla svedena těmi darebáky. Doufám, že se mi podaří smířit znepřátelené kmeny, docela určitě pochopí, k jakému špinavému cíli jich mělo být zneužito. A pak: gambusina i Perilla bych velice rád dostal živé, a to by se asi těžko podařilo, kdyby boj začal dřív, než k tomu vydám rozkaz. Snad je to jasné.”

“A když přesto vystřelím?”

“Pak na vás padne prolitá krev, a říkám vám znovu: touhle rukou vám vpálím kulku do hlavy! Věřte, že nežertuji!” odvětil Carlos Hammer a zaťal pěst.

“jDemonio! To tedy znamená, že byste mě byl schopen zavraždit? Kvůli pár rudochům?”

“Zavraždit ne, ale potrestat! Za každou zbytečnou kapku krve, ať už je čí je. Budeteli jednat proti mé vůli a proti mým rozkazům, pak nejste bojovník, ale vrah a svévolník, a nemusím si dělat nejmenší výčitky, když vás odprásknu. Ostatně, není snad nutné, aby to došlo až k takovým koncům. Mám dost jiných možností a prostředků, jak prosadit, co jsem tu řekl.”

“Rád bych věděl, “

“Prosím! Například vás dám spoutat a odnést tak daleko, kde nám už neuškodí vaše příliš horká krev, a hlava. Nu, seňore, co vy na to?”

“Toho se neodvážíte! Jsem důstojník,

“Tady ne! Tady jste člen naší družiny, a nic a nikdo jiný.

Nenuťte mne, abych to splnil hned teď.”

Verano zaťal zuby a vztekle odešel. Nebyl však s to ukrotit svůj hněv a zuřivě mumlal:

” Caramba! A takového člověka mám poslouchat! Všichni ti

chlapi ho mají za pánaboha, a ke mně se chová jak zupák

rekrutovi. Šetřit Indiány! Takový nesmysl! Ale své si prosadím, na to ať vezme jed. A až bude po všem, už to nezmění, lidumil zbabělá! Co to říkal? První výstřel že má být znamením k boji?

Znamenitě! Pak tedy práskne, z mé ručnice!”

Otec jaguár zatím dopodrobna rozváděl svůj plán. Když si byl jist, že každý oddíl přesně zná své místo i úkoly, zašel ke stromu, kde se usadili doktor Morgenstern a Fritz.

“Je načase, aby každý zaujal své postavení, seňoři. Vykážu vám místo, kde, “

“Hrom do jedle! Eslipak víte, kam bysem tak nejrači?”

“To věru nevím.”

“Do nejvěčího nebezpečí, ouplně dopředu, do první línyje, eslivá by to bylo možný.”

“Ale, ale! Kdepak se ve vás najednou vzala taková odvaha?”

“Tak to teda prrr, vašnosti! Jakýpak najednou? Já sem náhodou vodvážnej dycinky a vod samého narození a můj pán se nebojí ani předpotopních strašidel. Rozumíte, dneska to musíme těm

hrdlořezům spočítat za dvakrát. Vrazím mezi ně jako kocour mezi brabce. A tudlenc pan doktor mi je pomůže nadehnat.”

“Takhle tedy!” usmál se Otec jaguár. “Jenže, to asi nepůjde.”

“Pročpa by ne?”

“Nebudete mít želbohu příležitost. Snad si nemyslíte, že vás zařadím mezi bojovníky?”

“Ouplně bezpochyby.”

“Vyloučeno! Co vás znám, vyvádíte jednu hloupost za druhou,

teď bych se měl dívat, jak provedete další? A před mýma očima?

To tedy ne. Zůstanete hezky tam, kam vás postavím a kde snad nenatropíte žádnou velkou škodu. Říkám: snad, s vámi vlastně člověk nikdy neví. Jenže bůh sud, jestli tady někde najdu něco takového… Počkat! Už to mám! Budete hlídat koně.”

“Hrom do oulu, todlenc se vám teda povedlo, seňore, jen co je recht!” protáhl Fritz zklamaně obličej. “Máme pást kobyly, dyž smě chtěli rozmašlovat nepřítele na cucky? Co tomu řikaji, pane doktor?”

“Tedy jaksi, abych tak řekl, podrobuji se jen nerad, nemýlímli se.

Naším úmyslem bylo, ehm, bojovati, neboli pugnare, jak praví latiník, a zajisté bychom co do statečnosti nezůstali pozadu, že ano.”

“Možná,” podotkl Otec jaguár, “zato co do poslušnosti určitě.

jak vás znám, mohla by pak být ta vaše statečnost nebezpečnější spíš nám než nepříteli. Proto jsem vám radši vybral mírumilovnější úkol. Vždyť i synové králů bývali druhdy pasáčky, nemýlímli se tentokráte já.”

“Domníváte se však, abych tak řekl, že dokážeme tedy jaksi udržeti pohromadě, ehm, tak početné množství koní? Věru nevím, smímli to tak říci, mámli k tomu, dovolíteli, náležité předpoklady a schopnosti, neboli ingenium, jak praví latiník.”

“Nebudete na to sami. Přidělím vám ještě pět šest Cambasů.

Společnými silami, neboli viribus unitis, jak tuším praví ten váš latiník, to jistě nějak zvládnete. Doufám, že se na vás budu moci aspoň dneska spolehnout.”

“Ehm, tedy zajisté, ač bychom raději, jakž řečeno, vstoupili na pole válečné, neníliž pravda. Leč jeli to, abych tak řekl, vaše přání, splníme dozajista i tuto povinnost, neboli qfficium, jak praví latiník.”

“Výborně! Budete mít tedy na starosti koně. Nesmějí vběhnout do údolí. Indiáni vám pomohou. To je vše.”

A šel zas po svém. Bylo jasné, zeje chtěl mít raději co nejdál od nebezpečného místa srážky: obával se, aby nevyvedli další ze svých podařených kousků, kterých měli zřejmě v zásobě ažaž. Ale Fritz to prokoukl skrznaskrz a rozzlobil se nad tím nevděkem, až lapal po dechu.

“Teda todle! Hrom aby do něj z vobou stran!” ulevil si nakonec.

“Co by tomu řekli, pane doktor! Študovanej člověk, a má pást ňáký indyjánský herky! Taková sprosťárna! Támdle

prachvobyčejncký rudochové budou konat divy udatenctví,

dva veleslavný zolologlové se máji válet u kobyl!”

Zmínka o zoologii byla mistrovskou fintou, hodnou školeného diplomata: ťala do živého. Malý učenec se o pár coulů vypjal, hrozivě svraštil čelo, že by se i nejstatečnější komár zhrozil, důstojně pronesl:

“Tedy jaksi zajisté, z této, abych tak řekl, stránky jsem dosud na přítomný problém, ehm, nenahlížel. Záležitost, smímli to tak říci, vskutku jeví jisté známky oprávněné domněnky, že snad neoplývám v plné míře, ehm, vlastností, jež nese tedy jaksi název statečnost, neboli virtus, jak praví latiník, a která, že ano”

“Jakýpak jistý známky!” přerušil ho Fritz a ještě přilil oleje do ohně. “Ouplně dočista, to je jasný jako facka.”

“Pak ovšem tedy jaksi dalo by se cosi takového, smímli to tak říci, nazvati takořka urážkou, neníliž pravda.”

“Takořka? Voni sou dobrej!” dmýchal Fritz, aby se plamen

rozhořčení náležitě rozhořel. “To je urážka jak hrom, a pro učence eště věcí.”

“V takovém případě však, abych tak řekl, měl bych, ehm žádati patřičné zadostiučinění, nemýlímli se.”

“Určitě!” radoval se Fritz, neboť oheň již hořel naplno. “A pěknej souboj, na šavlovačku nebo na střílendu, jak to má bejt.

Esli by ráčili mít zájem, vochotně bysem jim dělal kverulanta, nebo jak se tomu řiká. Ale pokaváde známe Otce jaguára, nic toho nebude.”

“Proč tak soudíš?”

“Ponivač by se nám vysmál do vočí. A byli bysme na to tata vedle. Ale abysem kápnul božskou,” dospěl konečně Fritz k jádru svého snažení, “mám už túdlenc připravenej jinej způsob, jak ho donutíme, aby přišel s prosejkem a vemluvil se s fousama až samej máti země.”

“Tedy jaksi jaký, abych tak řekl?” plápolal dál oheň spravedlivého rozhořčení.

“Zkrátka a dobře dělat, jako dyby nám nic neřek. Nechat koně koňma, a hurá do boje! Do lítej seče, kde krev proudem teče.”

“To však, smímli to tak říci, dozajista zpozoruje,” zachvěl se teď náhle plamínek.

“Dyž to budem vytrubovat, tak to se ví jo. Musíme to holt zavonačit pěkně potajmu,” povzbudil ho Fritz.

“Nemám nižádné představy, kterak to, ehm, učiniti.”

“Vo to se už nestarají. Stejně nechtějí prolejvat krev, tak popadnem v lese každej jeden klacek, přesunem se bez rámusu do přední línyje, a až to spustí, vyskočíme jako tajtrdlici ze škatulky začnem do toho mydlit hlava nehlava, aby nás bylo pořádně vidět.

Tatíček jaguár to zblejskne, jak kosíme nepřátele po celej hromadách, zvostane s hubou dokořán a přídě s prosejkem. Co řikaji tomu ženyjálnimu plánu?”

Plamen odhodlání už kolísal jen zcela neznatelně:

“Tedy jaksi, abych tak řekl, nezdá se právě nejhorším, že ano.

Jen jediná, ehm, překážka mu stojí tak říkajíc v cestě: slíbil jsem, nemýlímli se, Otci jaguárovi, že setrváme u koní.”

“No a?” vychrstl Fritz do ohně poslední dávku paliva. “Copa nechápete, že to s těma koňma byla stejně jenom prachvobyčejncká bouda? Ty máj tak jako tak na starosti Cambajsové, šlo mu akorát vo to, abysme mu nezacláněli při hrdinckejch kouskách.

Taková vostuda! Co by si vo nás a vo vašej vědě pomysleli zdejší rudý tváře?”

“Můj bože! To jest, abych tak řekl, pravda!” ozval se malý učenec dopáleně a plameny už šlehaly až k nebesům. “Zajisté by nás tedy jaksi, ehm, považovali, a právem, že ano, za

zbabělce a staré baby. Půjdu s tebou!”

“To je přecejc slovo, pane doktor! Budem do toho řezat jedna báseň. Udatný jak lvi, chytrý jako vopice, kdo se vopováží pochybovat vo nasej, statečnosti, ať si rovnou šetří na funus.”

Tím bylo dovršeno velké spiknutí proti Otci jaguárovi a nové události se daly zvolna, leč hrozivě do pohybu…

Asi hodinu před polednem zaujali konečně bojovníci svá postavení před údolím a na jeho úbočích. Muži z Hammerovy družiny

osmdesát Cambasů pod Geronimovým velením zalehlo

do úkrytů asi dvě stě kroků od vchodu do kotliny; na travnatém dně nesměla zůstat sebemenší stopa, táhli proto v zástupu druh za druhem po úpatí svahů pod stromy a keři, aby ani nejzkušenější oko nepoznalo, že údolím prošla lidská noha, že se tady něco dělo.

případě smírného dojednání vyšle k nim Otec jaguár posla se zprávou, kdyby se však ozval výstřel a vzplanul boj, měli rychle vyrazit z úkrytů, obsadit skalnatou bránu a zabránit za každou cenu nepříteli v ústupu.

Zbývajících více než pět set Cambasů se rozptýlilo po úbočích u východu z údolí; rozdělili se do dvou proudů a stejně opatrně, vyhýbajíce se kdejakému travnatému místečku, jež by mohlo zradit otisk šlépěje, skryli se v nevelkých rozestupech v křovinách za balvany. Otec jaguár s Antoniem Engelhardtem a donem

Parmesanem se přiřadil do pravého proudu, doktor Morgenstern Fritz se pochopitelně vmísili k těm, kdo obsazovali levý bok; ve své horlivosti postupovali tak rychle a s takovou rozhodností, že se brzy octli na samé špici dlouhého zástupu, a když konečně Indiáni došli na svá místa, byli naši dva udatní bojovníci vlastně nejblíže vjezdu do údolí a první na ráně, aniž to ovšem Otec jaguár tušil mohl tomu předejít.

Kromě těchto dvou výtečníků, podávajících rudochům tak znamenitý příklad vzorné kázně a poslušnosti, zůstal v údolí ještě další běloch, ten arciť s Hammerovým vědomím: poručík Verano.

Jakmile se daly oddíly do pohybu, přišel k němu Otec jaguár poslední nabídkou:

“Jistě se pamatujete, seňore, co jsem vám řekl. Chcete se přesto zúčastnit naší akce?”

“Rád bych, jak by ne.”

“Pak vás žádám, abyste mi zůstal po boku.”

“Dobrá, ale smím se zeptat proč?”

“Jste důstojník, voják, a vaše rada by nám mohla přijít popřípadě vhod.”

“Dosud jste na moje rady příliš nedal, seňore.”

“Nebyla příležitost, abych jich využil.”

“Rozumím, seňore,” usmál se poručík. “Nejde vám ani dost

málo o moje přispění, chcete mě mít pod dohledem, nedůvěřujete mi. Nu což! Nebudu se zpěčovat a půjdu s vámi.”

A skutečně zůstal u Otce jaguára na jeho stanovišti za mohutným stromem v úbočí; tvářil se tak lhostejně a nezúčastněně, že snad kdekoho oklamal, přesto však byl i nadále pevně rozhodnut v nejbližším vhodném okamžiku vypálit onu osudnou ránu a rozpoutat v přívětivém údolíčku krvavé peklo vraždění a smrti…

Vpředu na protější straně půjčil si zatím Fritz od jednoho Cambasů mohutnou mačetu, usekl dvě pořádné větve, nahrubo je ořezal do pádných kyjů a ozbrojil těmi hrozivými zbraněmi sebe svého bojechtivého pána.

“Tak!” pochvaloval si se spokojeným úsměvem. “Koho jednou majznem timdlenc vykřičníkem, tomu už nadosmrti zvostane

hlavě jedině velkej votaznik.”

Indiáni neměli tušení, jakým úkolem jsou pověřeni ti dva směšní běloši, a tak se o ně příliš nestarali. Fritz už hořel nedočkavostí, aby mohl nechat promluvit svou zbraň, a také malý učenec si toužebně přál prokázat co nejdříve svou chrabrou zmužilost; těch posledních pár minut jim teď připadalo jako celá věčnost. Fritz se z dlouhé chvíle rozhlížel po křovinách ve svahu nad nimi a nakonec potutelně šeptl:

“Na mou krátkou trpělivost’ to už trvá ňáko dlouho. Taky by mohli ty paťavý Abipóni kapánek natáhnout perka. Co řikaji: že bysme se podívali, esli se už náhodou nebatolej ? Vyškrábat se tudle na kopec, viděli bysme jim určitě až do žaludku.”

“Pravdu díš, leč, abych tak řekl, křoviska jsou, ehm, příliš hustá, neboli densa, jak praví latiník.”

“Za vozkoušení to stojí. Smě voba spíšejc mrňavý než vobři, pude nám to lip než vostatnim, co voplejvaj tělesným futrálem skorém jako ta slavná óbrželva.”

“Můj bože, smímli to tak říci, nehovoř mi o tom neblahém

živočichu! V životě již o něm tedy jaksi nechci slyšeti ni slova!”

A Fritz se už drápal napřed a statečně pomáhal do neschůdného svahu i svému chlebodárci. Po značném úsilí, udýchaní a rozedraní, vyšplhali na skalisko právě nad vchodem do údolí; bylo porostlé stromy a křovisky, směrem k pampě se svažovalo holým mírným svahem, kdežto do skalnaté brány strmým úbočím.

Sotva se usadili za keř a pohlédli k jihu, spatřili dlouho očekávaného nepřítele: blížil se zvolna, pravidelným krokem, jakým pochoduje pěchota, která se nechce zbytečně unavit.

“Už dou! To sou voni! Zaplaťpámbu, to je dost!” vykřikl Fritz radostí zatleskal ručkama jak spokojené, hloupé batole. “Tak co tomu řikaji, pane doktor?”

“Tedy jaksi znamenité! Byl jsem již tak říkajíc syt onoho ehm, nedůstojného čekání, že ano.”

“Ouplně my slova. A tejkon začne mazec! Já jim zvokážu,

chtít nás dvakrát zamordovat. Voplatim jim to i s ourokama!”

A hrozivě zamával svou strašnou zbraní.

Ze skaliska bylo možno přehlédnout valnou část travnaté

pradery před průsekem i téměř celé údolí; kotlina s potůčkem a jezírkem uprostřed byla tichá a klidná, nikde ani človíčka. A k vjezdu do tohoto idylického kousku světa už zvolna pochodovali po zuby ozbrojení Abiponi, stále blíž a blíž, v čele několik jezdců, kterým už bylo vidět do tváří.

“Viději ho?” hulákal Fritz. “Viději toho lotrasa, co rajtuje vpředu?”

“Ehm tedy zajisté. Seňor gambusino, nemýlímli se,” odpověděl malý učenec a div si hlavu nevykroutil.

“A ten vedle, toho znaji taky, ne?” křičel Fritz a nadskakoval vzrušením.

“Můj bože ano, Antonio Perillo, neníliž pravda. Starý známý, abych tak řekl, již z Buenos Aires, smímli to tak říci.”

“A náčelnik Abipónů s nima, taky slavnej lotras, keremu dělá náramný potěšení, dyž muže pověsit poctivý vědátoři na větev dráždit s nima pár smradlavejch krokodejlů.”

“Tedy ano, jest to, ehm, dozajista on. Leč mluvme jaksi tišeji, že ario, jinak nás uslyší a bude po nás veta.”

Napomenutí přišlo v pravý čas: skála nad vjezdem nebyla vyšší než dvacet loktů, a právě v té chvíli se Abiponi zastavili a náčelník se rozjel do průseku, aby prozkoumal, nehrozíli v něm nebezpečí.

Příliš se nenamáhal, párkrát mrkl kolem na skalnaté svahy, vrátil se ke svým a statečně je vedl do kotliny.

Prošli mezi skalisky, postupovali až k jezírku a bezstarostně se shlukovali na jeho březích; nikdo netušil, že upadli v léčku, které nelze vyváznout. Za pěšími Indiány vyjeli vojáci na koních stejně lehkomyslně klusali do údolí.

“Kouknou se na toho mizeru!” zašeptal Fritz, teď už s náležitým respektem a potichounku jako vánek, a ukázal na Benita Pajara.

“Náramně vopatrnej pán, co? Pošle celou švadrónu napřed a sám se drží hezky vzadu. Hrdina až na půdu! Věčná škoda, že ležíme taklenc vysoko, s náramnou chutí bysem mu majznul jednu po palici.”

Křovisko, za které se skryli, léta letoucí prorůstalo kořeny do hubené půdy a spolu s dešti a větry rozrušovalo skálu nad srázem; a právě tam, zakryt našim dvěma bojovníkům hlinitým převisem, zastavil se tečí gambusino s Perillem a s kapitánem přitisknut ke skále nechával kolem sebe klusat svoji eskadronu.

Malý učenec, sledován věrným služebníkem, popolézal proto stále blíž a blíž k okraji svahu, aby se přesvědčil, vjedeli vůbec ten vypráskaný vojevůdce do osudného údolí.

Rozřešení této záhady vzalo však docela jiný konec, než se dalo čekat, a především: než si asi zvědavý zoolog představoval.

Doplazil se zřejmě trochu dál, než mohla zvětralá půda snést, prsť se z ničeho nic začala drolit a sesouvat, a to tak rychle znenadání, že už bylo pozdě zůstat stát, couvnout nebo se zadržet: nejprve zvolna, ale vzápětí stále rychleji a rychleji sjížděl s hrudkami a kamínky do zrádné hlubiny i soukromý badatel a člen Učené společnosti berlínské doktor Konrád Morgenstern.

“Stát! Prokrindapána!” vyjekl Fritz, až se to rozléhalo. “Kampak, pane doktor? Dolu ne!”

Popadl svého krajana a pána za nohy, aby ho zachytil, leč půda povolila i pod ním, a tak klouzali a kutáleli se a padali pevném objetí oba dva, dokud nezůstali ležet zrovna před kopyty koně Velkého gambusina seňora Benita.

“jCaramba!” vylekal se Pajaro. “Co, kdo, kdo to je? U všech dáblů! Staří známí!”

” Qué sorpresa!, Jaké překvapení!” vykřikl i Perillo. “Podařené zmrtvýchvstání!”

“Zatracení chlapi! Včera nám zmizí někam do pekla,

dneska se k nám vrátí rovnou z nebe! Hej, vy mizerové! Jste naživu, nebo v pánu?”

A pažbou ručnice je pohladil tak něžně po hřbetech, že se v tu ránu probrali. Fritz se rychle oklepal, ohmatal si údy a úslužně pomohl na nohy i zmoženému pánovi.

“Tak japa je?” ptal se starostlivě, jako by ani nestáli před svými úhlavními nepřáteli. “Nepovolilo nic? Sečko v rychtyku?”

Také doktor Morgenstern se ohledal a stísněně odvětil:

“Tedy jaksi zjevné úhony, abych tak řekl, jsem, ehm, tak říkajíc nedošel, leč hlava… v hlavě jako by mi, nemýlímli se, drnčel bubínek, neboli tympanum, jak praví latiník.”

“To zaseje přejde. Ale jak se mohli tak mýrnyxdýrnyx skutálet?”

“Patrně, smímli to tak říci, stejně jako ty. Také jsi přece…”

“Ticho!” osopil se na ně gambusino. “Dost těch tlachů! Teď si promluvíme spolu, vážně a naposled. A pěkně po Španělsku. Kam jste včera zmizeli?”

“Rovnou až sem,” odpověděl nevinně Fritz.

“To vidím. Ale kdo vás odvázal?”

“Nikdo, Vaše Milosti. Vodkousali jsme se sami.”

“Jen počkej, mizero, on tě ten tvůj humor přejde! Dělat si z nás šašky, to tedy ne. Tak mluv: chci vědět, kdo vás včera vytáhl z té bryndy!”

“Už jsem řek: sami, jestli račte dovolit.”

“Jak? Ale bez legrace!”

“To vám radši neprozradím, je to,

“Otevřu ti hubu, že tě to bude mrzet!”

“To máte tak, Vaše Milosti: já vám to teď povím, vy nás

přivážete znova a lip, a bude s náma amen, podruhy to už třeba nedokážem.”

“Zase legrácky?” zuřil gambusino. “Já ti tedy povím, kdo vás toho dostal: Otec jaguár, co?”

“Teďka není na zvědavost kdy, seňore. Pozdějc vám to všecko povím,” poznamenal klidně Fritz, popadl doktora za ruku, rozběhl se a vlekl ho za sebou do údolí.

Perillo vytrhl revolver a pobídl koně, gambusino ho však zarazil a rozchechtal se: “Nech je, daleko neutečou! Zřejmě nevědí, že naši jsou už uvnitř. Vyděsí se k smrti, až je uvidí.”

Rozjeli se zvolna za uprchlíky, kapitán Pellejo jako poslední.

Když minuli skalnatou bránu, v poslední chvíli si všimli, že se doktor i jeho věrný sluha pokoušejí zmizet v nejbližší houštině, pobodli koně do klusu.

Vtom však před sebou spatřili kohosi jiného; neutíkal před nimi, nezalézal zbaběle do křoví jako vyplašená lama: vynořil se zčistajasna ze stínu rozložitého stromu a kráčel přímo, bez váhání proti nim.

” Todos los diablos!, U všech čertů!” vykřikl gambusino. “,ElPadre Jaguar!”

Mimoděk zastavil koně, Perillo a kapitán zůstali stát těsně za ním. Tu zahlédli za Otcem jaguárem lehký obláček dýmu, a příštím okamžiku zahřměl výstřel. Co se odehrálo pak, co potom vypuklo, nelze vylíčit: těžko popsat rozpoutané peklo kouře, rachotu a plamenů…

Ze všech, kdo očekávali příchod nepřítele, byl nejklidnější Otec jaguár. Věděl, co přijde, důvěřoval svým lidem i Cambasům zachoval si pevné nervy i ve chvíli, kdy se v údolí objevil náčelník Abiponů a kdekomu se rozbušilo srdce prudčeji; opřen kmen stromu chladnokrevně pozoroval houštinou větví pomalý postup povstalců. Křovisko ho sice krylo, zároveň mu však bránilo lepším rozhledu: nebyl s to rozeznat jednotlivce a vidět jim do tváří, vnímal jen proud pěších Indiánů, pak tlupu bílých jezdců. Když kolem překlusal poslední, byl svatosvaté přesvědčen, že v kotlině jsou už všichni dojednoho; o tom, že oni tři, na nichž mu záleželo nejvíce, stojí dosud před údolím, neměl ani tušení.

Odlepil se od kmene stromu, rozhrnul křovisko a zašeptal

poručíkovi, který stál poslušně vedle něho:

“Čekejte, dokud se nevrátím. Kdybych však vystřelil, můžete si na Abiponech smlsnout, jak vám bude libo.”

Pak vystoupil z úkrytu a vkročil na travnaté dno údolí. Už zvedl ruku, aby vyzval Abipony a jejich bílé vůdce k jednání, v té chvíli však spatřil dvě červené postavičky, jak ozlomvaz pádí do nitra kotliny a bleskurychle mizí v křovinách, a za nimi, pár kroků od skalnatého vjezdu, gambusina, Perilla a kapitána Pelleja! Bylo však už pozdě uskočit a zůstat neviděn.

A ke všemu ještě právě tenhle okamžik si vybral poručík Verano ke svému záměru. Zdvihl pušku, zalícil a stiskl. Náčelník Udatné rameno sletěl s koně s prostřelenou lebkou a svalil se do jezera.

Několik vteřin bylo ticho, hrůza ohromila Indiány i bělochy vzápětí však vybuchl úděsný ryk vyděšených Abiponů, zdvihal se a odrážel a tříštil o příkré svahy tichého dosud údolí.

Otec jaguár se otočil jako blesk a skočil zpátky: spatřil poručíka s ručnicí u ramene, z hlavně se dosud kouřilo. Zacloumal jím nejvyšší měrou rozlícen zařval:

“Ničemo! Vrahu! Tohle je poslušnost, kterou jste mi slíbil?”

“Neposlouchám tu nikoho, a vás už teprv ne!” odsekl důstojník vzdorovitě.

“Ani boha a přikázání: Nezabiješ! ? Jste sprostý, mnohanásobný vrah!”

“Pah! Zastřelil jsem jenom náčelníka.”

“Mlčte a poslouchejte! To je vaše dílo!”

Z obou srázů hřměly teď výstřely Cambasů, každé křovisko, kdejaká skalní rozsedlina chrlila oheň a dým, Abiponi i vojáci padali po desítkách v krvi a sténání. A někde vpředu u vjezdu do údolí volal kdosi hromovým hlasem:

“Zachraňte se! Utíkejte! Jsme obklíčeni!”

To Velký gambusino Benito Pajaro hřímal své poslední neslavné rozkazy; zároveň však šel první ze všech příkladem vstříc: obrátil koně a, prchal z bojiště. Perillo s kapitánem stejně udatně za ním.

“Vidíte, co jste způsobil?” zeptal se Otec jaguár poručíka hlas se mu chvěl hněvem: teprve teď si povšiml, že mu nejvzácnější kořist uniká. “Sto, dvě sté nevinných lidí se tady zmasakruje kvůli vašim šíleným nápadům, a tamhle utíkají hlavní viníci! To mi zaplatíte!”

Zahřměla další salva, desetkrát hroznější než první: Abiponové, překvapení a zmatení, že nevidí protivníka, houfně klesali koseni kulkami a v panice se rozprchávali do strání, proti nabitým hlavním, vstříc dalším výstřelům. Ani vojáci nevěděli, kam se obrátit jak se bránit neviditelným střelcům: ozvěna mýlila a zmnohonásobovala palbu, plameny vyšlehávaly téměř odevšad.

“Co dřív?” pomyslil si zdrcené Otec jaguár a horečně se snažil srovnat myšlenky. “Vypořádat se s poručíkem? Pustit se za zbabělou trojicí? Zastavit další vraždéní?”

Snad by byl dokázal to i ono, jen kdyby neztratil svůj obvyklý klid a rozvahu. V této rozběsněné chvíli by však nemohl zůstat klidný ani anděl sám.

Kolem se mihl na ukořistěném koni Anciano a mávl ručnicí: “Bratře! Vrah mého pána prchá! Jedu za ním. Musím ho dostihnout!”

“Pojedu s tebou, počkej!” vykřikl Hammer, pádil k jednomu ze zmateně pobíhajících koní, který zřejmě ztratil pána, a v běhu skočil do sedla.

Oba se teó! řítili k východu z údolí. Otec jaguár na okamžik zastavil a zařval:

“Geronimo! Ozvi se!”

“Jsem tady! Co se děje?”

“Viděl jsi tři jezdce?”

“Před chvílí projeli. Dřív než jsme stačili uzavřít průrvu. Bez koní bychom je stejně jen těžko, “

“Kam? Kterým směrem?”

“Cválali průsekem, víc nevím.”

“Okamžitě se vrátíš do údolí a zastavíš palbu. Udělej cokoli, ale skonči tu hrůzu! Spoléhám na tebe!” přikázal ještě Otec jaguár a hnal se s Ancianem dál. Prolétli skalnatým vjezdem, tryskem projeli průsekem a prudce strhli koně doleva, když na travnaté prodere objevili stopu uprchlíků.

Od okamžiku, kdy gambusino vykřikl své varování a vyrazil kotliny, uplynuly nanejvýš tři čtyři minuty, a přece teď Otec jaguár zahlédl trojici jezdců až skoro na obzoru.

“Nedoženeme je, máme cizí koně!” volal Anciano zoufale.

“Musíme, i kdyby… Ostruhy, Anciano! A vpřed!”

Aby co nejvíc ulehčili koním, stáli vysoko ve třmenech, trupem přitisknuti k hřívám, a ostruhami i ranami poháněli nebohá zvířata do nejprudšího trysku. Vzdálenost mezi stíhateli a pronásledovanými se zvolna zmenšovala. Otec jaguár planul nenávistí, vášnivě si přál dopadnout zločince, kterého tolik let marné sledoval po všech koutech země a který mu teď, když ho konečně nalezl, když ho měl na dosah, znova unikal. Nejen Anciano, i on, třebaže nikdy nebyl schopen zbytečné týrat zvířata, vrážel koni ostruhy do slabin, až se hřebec bolestí vzpínal. Koně se vydávali ze všech sil jako blesk letěli po travnaté planině podél pralesa, táhnoucího se od údolí Vyschlého jezera daleko na východ. Pomalu, metr za

metrem, ale stále víc se zkracovala mezera mezi trojicí jezdců dvěma pronásledovateli; prchající znatelně ztráceli náskok.

“Zastřelit jim tak koně pod sedlem!” zasípal Anciano.

“Maličkost!” křikl Otec jaguár.

“Spíš nemožnost!”

“Pah! Ale takovou hloupost přece neudělám. Pěšky by nám

uklouzli tím spíš. Vběhnou do pralesa, a hledej je v houštinách!

To by byl konec.”

“Přijdou na to sami a seskočí, než je dostihneme.”

“Nechápu, proč to ještě neudělali. Je jim najednou líto tří zchvácených koní? Zkusme je zahnat do pampy, tam nám neuniknou.”

Hnali se těsně při okraji pralesa, tu se však stali svědky výjevu, který je ohromil, třebas netrval víc než pár vteřin…

Uprchlíci ujížděli v jedné přímce za sebou, kapitán Pellejo v čele, za ním Perillo, jako poslední obrovitý gambusino; jeho kůň byl zřejmě nejvíc unaven, nesl nejtěžšího jezdce. Pajaro se zoufale ohlédl, pak znovu, zjistil, že se mu stíhatelé přibližují a že ho za pár minut dostanou, a kůň už ochaboval, běžel z posledního zcela vyčerpán; o co se zvětšoval odstup mezi ním a jeho dvěma druhy, tím menší byla vzdálenost od Otce jaguára a starého

323

m

Indiána. Vzdát se, toho byl gambusino dalek, neprodával nikdy svou kůži lacino. Vytáhl nůž, vrazil ho koni do slabin, zvíře zařičelo bolestí, vzepjalo se, šílenými skoky předběhlo Perilla a dostihlo čelního jezdce.

“Vašeho koně, seňore!” křikl gambusino na kapitána a cválal mu těsně po boku.

“Blázníte?” zkřivil důstojník vzteky obličej. “Kvůli vám se dám zajmout, co?”

“Jak je libo, se zrádcem se bavit nebudu. Táhni k čertu!” zařval Pajaro, vytrhl revolver a vystřelil.

Kapitán Pellejo zakolísal, zatápal rukama, jako by se chtěl něčeho zachytit, noha mu vyklouzla z třmenu, a zřítil se s koně.

Gambusino popadl zvíře za uzdu, přitáhl si ho blíž, přehoupl se do sedla a hnal se dál. Jeho kůň v té chvíli klesl do trávy, několikrát sebou škubl, z nozder mu vytryskla krev a zůstal ležet pár kroků od chroptícího kapitána.

“Viděl můj bílý bratr?” volal Anciano s hrůzou v hlase. “Zabil přítele, aby mohl uprchnout.”

“A aby získal lepšího koně! Mizera! Co mu to pomůže, jen si přitížil. Už druhá vražda, čím dál lip!”

Dorazili k místu, kde ležel kapitán; dosud žil, zmítal se v bolestech a zoufale sténal: “Pomoc! Smilujte se!”

Slyšeli ho, rozuměli jeho volání, ale jako dábly štvaní letěli vpřed…

Gambusino měl teď sice zdatnějšího koně, kůň však těžšího jezdce a znatelné zpomalil; netrvalo dlouho a Perillo už cválal těsně u něho. Ohlédli se, a strnuli.

” Cáscaras! Za okamžik nás mají!” sykl gambusino. “Chtějí nás odříznout od pralesa, to se jim nesmí podařit! Nastrkej do kapes, co máš u sedla, a pak s koně a do houští! Rychle!”

Perillo poslechl; uznal, že jiná možnost už nezbývá. Vyprázdnili nakvap sedlové brašny, zabočili přímo k pralesu, seskočili, pustili koně, ať běží, a zmizeli v hustém podrostu. Perillo popadl mačetu chtěl se prosekávat hlouběji, gambusino ho však zadržel:

“Nech toho! Tady jsme v bezpečí. Sem se Otec jaguár neodváží, moc dobře ví, že bychom ho přivítali ručnicí. Na takovou klukovinu je zkušený ažaž. Za chvíli se vrátí a nechá nás být, uvidíš.”

Přikrčili se hned za prvními křovisky, pušky připraveny k výstřelu, a bez dechu číhali, zaslechnouli nebo uvidí své pronásledovatele. Všude však bylo ticho a klid, nespatřili nikoho.

“Neříkal jsem to?” šeptl gambusino. “Dají si pozor přijít nám do rány.”

“Díky bohu, z nejhoršího jsme tedy venku,” broukl Perillo.

“Nechápu, proč jsme se tak vyděsili. Tři proti dvěma! Mohli jsme je postřílet jako viskači, škoda.”

“Znáš zřejmě prachbídně Otce jaguára, amigo. Nikdy nikdo ti ještě neřekl, jak dovede střílet? V životě jsem neslyšel, že by kdy chybil, a jeho ručnice byla proslavená už v době, když jsem ho poznal. Sázím se, zeji má dodneška.”

“A co z toho?”

“Ledacos. Především to, že v pampě by nás byl odpráskl, dřív než bychom se připravili zamířit. Jediná naše spása byl prales a tyhle houštiny.”

“Dobrá, dobrá, máš zřejmě pravdu. Můžeme tady aspoň v klidu počkat, až ti dva odjedou, a potom na koně a pryč!”

“Na koně? Tak na to zapomeň. A radši hned.”

“Proč?”

“Protože už žádné nemáme.”

“Jsou přece… Tamhle je vidím, odběhli jen o kus dál.”

“Snad si nemyslíš, že nám je Otec jaguár velkomyslně daruje!

Barrance de la Muerte budeme muset notný kus pěkně po

svých. Dobře že jsem vyřídil Pelleja. Všecko by byl vyžvanil.

Takhle nemá aspoň nikdo ani zdání, kam máme namířeno a proč.

Slyšíš? Neměl jsem pravdu?”

Na pampě před pralesem práskly právě dva výstřely. Oba koně uprchlíků klesli do trávy. Gambusino znal zřejmě Otce jaguára velmi dobře. Za chvilku se potvrdila i jeho další předpověď: zahlédli své pronásledovatele, jak se lehkým klusem vracejí zpátky do údolí…

“Nic jiného nám nezbývá,” podotkl Otec jaguár, když se na něho Anciano tázavě podíval.

“Jakže? Necháme je uniknout? Perilla musím dostat. Za každou cenu!” namítl Indián pln hněvu.

“A já gambusina,” přisvědčil Otec jaguár. “Ovšem dámeli se strhnout k nepředloženostem, dostanou spíš oni nás.”

“Což není žádná možnost? Můj bílý bratr snad něco vymyslí.

Nebo ho opustil důvtip právě teď, když jsme už skoro u cíle?”

“Ne tak docela, Anciano,” odpověděl Carlos Hammer a tvář se mu pomalu vyjasňovala. “Necháme je teď sice na pokoji, ale ne dlouho. Známe přec místo, kam si zalezli, a až je omrzí hrát si na schovávanou, pustíme se jim po stopě.”

“To ale hned tak nebude…”

“Jistě. A proto rychle zpátky, v údolí je nás potřeba víc než zde.

O ty dva neměj strach, pěšky nám daleko neutečou.”

Pobídli koně a ani se neohlédli; i sedla nechali na mrtvých koních, ničím se nechtěli zdržovat, z kotliny se totiž stále ještě ozývala střelba a řev.

Přijížděli k místu, kde ležel kapitán. Spatřil je, těžce se opřel loket, z posledních sil se nadzdvihl a malátně zamával na oba jezdce.

“Žije!” zvolal Otec jaguár. “K němu! Potřebuje pomoc. Možná že i ledacos ví. Rychle!”

Zarazili koně, seskočili a poklekli k smrtelně zraněnému Pellejovi, Tiskl si ruku k ráně, aby zastavil tryskající krev, ale tvář už prozrazovala, že všecka pomoc je marná.

“Nenamáhejte se…,” zašeptal ztrhaným hlasem, když mu Otec jaguár rozřízl oděv a snažil se ucpat mu ránu útržkem košile.

“Kulka… sedí v ledvinách… zbytečně… ztrácíte čas… zbývá mi pár minut… Viděl jste… kdo mě… kdo mě zavraždil?”

“Až příliš dobře. Na úkladné vraždy je seňor Pajaro mistr nad mistry, to znám. Ale myslete na sebe. Nechcete ulehčit svému svědomí? Nebo máte nějaké přání, které bych mohl vyplnit?”

“Přání? Pomstěte… pomstěte mou smrt, seňore!”

“To vám slibuji, kapitáne. Připočítám gambusinovi ke svému účtu i tuhle vraždu, a zaplatí mi draze. Nevíte náhodou, co má plánu ten chlap? Nebo Perillo?”

“Vím… vím to,” zachroptěl Pellejo a klesl do trávy. “Snad…

snad vám to stačím povédět, než… než vypustím duši. Zkoušeli se přiživit… na povstání… Kořist, moc, bohatství… rozumíte… Teď je po všem… chtějí si… chtějí si pomoci jinak… Jedou do hor… pro…

pro nějaký poklad,

“Kam? Znáte to místo?”

“Salina dél Condor, seňore… blízko… jak se to… můj bože…

ach ano, už… už vím, nějaké vraždéní… smrt… či co…”

“Barranca de la Muerte?”

“Tam… ano… poklad starých Inků…”

“Jak se to gambusino,

“Perillo mu to… Perillo mu to prozradil. Zabil tam… nějakého Indiána… který za úplňku… dolů… a ráno… zlaté náčiní… nádoby…”

Kapitán byl bledý jako papír. Jen s námahou ze sebe vypravil každé to slovo.

“Kdy se to stalo?”

“Dávno… před lety…”

“Perillo viděl to zlato?”

“číhal u skaliska… viděl… a ukradl… prodal… skalpoval toho…

toho rudocha… a,

Pellejo zavřel oči.

Anciano stál až do té chvíle mlčky opodál. Teď však přiskočil zaťal pěsti.

“A dál?” zeptal se naléhavě Otec jaguár a konejšivě chopil starého Indiána za paži.

“Vrátil se… tam…,” sípal kapitán a s největším úsilím se znovu pozvedl. “Nenašel nic… teď s gambusinem… nanovo… hledat…

najít… celé to bohatství…”

“Odkud to víte? Jak jste se to všechno dozvěděl?”

“Slyšel jsem… potají… včera u… u Pantany de los Huesos…

všechno jsem…”

Hovořil čím dál namáhavěji, s dlouhými přestávkami, těžce ze sebe vyrážel jednotlivá slova a hlas mu slábl. Vtom zaťal pěsti”

rozhodil ruce, z hrdla se mu vydralo nejasné zachroptění, nohy se ostruhami zaryly do země, křečovité zachvění mu projelo tělem, prohnul se, a zhroutil; byl mrtev.

“Konec. Bůh mu buď milostiv,” zašeptal Otec jaguár, smekl klobouk a zatlačil mu oči. “Byl to povstalec a zrádce, teď už ho však nebudeme soudit my. A jeho zpověď nám nesmírně

pomohla.”

“Usvědčila Perilla z vraždy. I kdyby se byl seňor Verano mýlil, teď máme jistotu,” pronesl Anciano temné. “Dnes mi vrah unikl, ale půjdu po jeho stopě jako kuguár, dokud ho nedopadnu

neztrestám!”

“Proč je stopovat? Známe teď jejich záměr, a víme dokonce to, kam mají namířeno. Můžeme šije vyčíhat.”

“A dorazíli tam dřív než my?”

“Těžko. Nemají koně…”

“Ale mohou je získat. Nebo soumary, mezky…”

“Kdybychom měli myslet na všechny možnosti, bylo by lepší pustit je k čertu a nechat je na pokoji. Ale vsázím sto ku jedné, že dorazíme do rokliny Smrti dřív, a podle toho se také zařídíme.

Kdyby to však přesto nevyšlo a já prohrál, zbývá pořád ještě možnost lapnout je jinde. Teď už je znám a těžko mi uniknou., Nu což, pojedem.”

“A mrtvý?”

“Vrátíme se sem a pohrbíme ho jako člověka. Nerad bych, aby ho supi roznesli.”

Sebrali kapitánovy zbraně i drobnosti, které měl při sobě, jistě by se jich ochotně zmocnili při nejbližší příležitosti gambusino Perillem, skočili na koně a uháněli k údolí Vyschlého jezera.

Všude zas bylo ticho jako dřív…

U vjezdu hlídkovala skupina Cambasů; velel jim náčelník Tvrdá lebka.

“Co se děje?” volal už z dálky Otec jaguár.

“Abiponi poraženi, Gambasové vítězi.”

“A proč ta střelba, když jsem odjel? Zbytečné vraždění a krev, co?”

“Nešlo jinak. Abiponi jak vzteklý jaguár. Zabili seňora poručíka.

Můj bílý bratr ví, že oni nešetří ženy ani děti.”

“A proto jste je museli postřílet?” zahřímal Otec jaguár.

“Nechápu! Nařídil jsem přece Geronimovi zastavit boj. Kupředu, Anciano!”

Minuli skalnatou bránu a vjeli do údolí. Obraz, který se jim tu naskytl, neuklidnil Otce jaguára ani v nejmenším: mezi desítkami nehybných těl pobíhali dosud poplašení koně, Cambasové s puškami připravenými k palbě sestoupili už se svahů, aby ukázali svou převahu, a svírali prořidlé a zdeptané Abipony a opěšalé vojáky na malé ploše kolem jezírka, kam poražení snášeli aspoň z nejbližšího okolí sténající raněné a němé mrtvé a ukládali je do dlouhých řad na zdupanou trávu; i letmý pohled prozradil, jakou spoustu životů, kolik krve a bolesti stál jeden jediný výstřel zaslepeného poručíka: dobrá polovina Abiponů i zběhlých vojáků tu našla smrt.

Při pravém úbočí, kde ještě před bojem stál Otec jaguár,

shromáždil teď Geronimo celou družinu i s Antoniem, Haukou, doktorem Morgensternem, Fritzem Kiesewetterem a donem Parmesanem. Nedaleko ležela mrtvola ve vojenském stejnokroji, po ručík Verano.

Otcem jaguárem zalomcoval hněv. Dojel ke Geronimovi, seskočil ze sedla a křikl:

“K čertu! Co se to tady dělo? Nepřikázal jsem jasně, abys zastavil ten nesmyslný masakr?”

“Snadno se řekne!” ohradil se Geronimo. “Zmizel jsi, a boj už dávno začal. V té vřavě jsem mnoho nepořídil. Ke všemu ještě poručík řádil jako zběsilý, dokud si ho pár Abiponů nevzalo na mušku. Teprve před chvílí se mi jakžtakž podařilo zjednat klid.”

“Strašné! Nesmíme tedy alespoň klást tem, co zbyli, přespříliš tvrdé podmínky. Poručík Verano zastřelil želbohu velkého náčelníka Abiponů, bude nutno vyjednávat s jeho zástupci. Pošlete pro podnáčelníky nebo je přiveďte. A zaručte jim beztrestný návrat. Ať přijdou beze zbraní. Vojákům vyřid”, že se budou smět vrátit ke svým posádkám, budouli chtít. Jak se tam

zodpoví, to je už jejich věc, měli se rozmyslet včas.”

Pak se obrátil, stále ještě navýsost rozhněván, na malého učence jeho sluhu:

“Tak ted” už toho mám dost, seňore! Opravdu dost. Zoolog, doktor, učenec, a tropíte jednu pitomost za druhou. Poručil jsem vám přece zůstat vzadu u koní! Jak to, že jste se najednou objevili v údolí, dokonce při vchodu, a ještě k tomu v rukou nepřátel?”

“V důsledku, abych tak řekl, naší statečnosti, neboli strenuitatis, jak praví latiník, dovolíteli,” vypjal hrdé svou drobnou hrud maličký doktůrek.

“Tak tedy zase latiník, ďas aby ho vzal! A divná statečnost, když vás kupodivu pokaždé přivede do zajetí!”

“Hrom do herynka, že to tak můžete říct! Jakýpak zajetí, že sem taksmělej?”

“A ne snad? Chytili vás už potřetí!”

“Kdo prosím, že sem tak smělej ?”

“Gambusino, seňore, jestli se nepamatujete. Hnal vás sem před sebou jako na porážku.”

“Slyšeji to, pane doktor? Přej nás hnali! A myje zatim táhli do oudolí jak na vařený nudli. Dýk nebejt nás, tak sté měli dočista po parádě.”

Otec jaguár jen mávl rukou. Snad by byl ještě něco řekl, ale přicházeli už abiponští kalikové a také Tvrdá lebka, náčelník Gam basů, se blížil od skalnaté brány do neblahého údolí. Bylo načase zahájit jednání o mír.

El Padre Jaguar promluvil první. Nebylo nesnadné dokázat

poraženým, že spojenectví s povstalci jim vyneslo jen neštěstí a smrt, důkazy byly všude kolem, zakrvácené, nehybné, bez života nebo sténající v bolestech. Hůř bylo vysvětlit, že blahobyt zajistí Abiponům spíše bratrství se všemi kmeny než neustálý boj loupeže; kazikové, jež si povstalečtí dobrodruzi neomotali kolem prstu tak jako náčelníka Udatné rameno, kterému zřejmě naslibovali hory doly, uznali však nakonec i to.

Jednání o náhradu válečných ztrát už bylo bouřlivější: Cambasové zvítězili, chtěli tedy jednat jako vítězi. Jen trpělivým chlácholením a1 přátelskými domluvami podařilo se bělochům ukrotit jejich nároky: neztratili přece jediného muže, nepřišli ani o majetek nebo některé ze svých stád, a Abiponi byli už tak dost potrestáni: nevidí šlechetní Cambasové, kolik mrtvých si ponesou z bojiště? Nakonec rozmluvil Otec jaguár Tvrdé lebce i požadavek třiceti koní a šedesáti kusů dobytka, vždyť ožebračení a oslabení Abiponi by je museli stejně zas někde uloupit, aby mohli dostát kruté náhradě, a nájezdy loupeže by začaly nanovo.

Náčelníci si tedy podali ruce, zabodli nože do země na znamení míru a vrátili se ke svým bojovníkům.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ, DÁREK K NAROZENINÁM

Nenašel se snad nikdo v družině Otce jaguára, kdo by se radoval ze strašného krveprolití v údolí Vyschlého jezera; a přece jen jeden člověk byl nadšením takřka bez sebe: don Parmesan Rui el Iberio de Sarguna y Castelguardiente. Ne snad z vrozené krvelačnosti, ale že tušil příležitost, jaká se mu už dávno nenaskytla: tolik roztříštěných údů, tolik průstřelů, tolik zhmožděnin najednou hezky pohromadě, byl prosté ve svém živlu a užuž viděl, jak slavné zazáří hvězda jeho chirurgického umu.

Sotva dozněl poslední výstřel a rozptýlil se dým, bez meškání se rozběhl za abiponskými náčelníky, aby si vymohl svolení

nejrozmanitějším operacím, exstirpacím, trepanacím, amputacím nebo alespoň pitvám. Ke své žalosti byl však rázně odmítnut; vždyť indiánští ranhojiči se vyznají ve svém umění častokrát lépe než mnohý studovaný felčar bílé pleti.

Stejně bídně dopadl i u vojáků; ranění nechtěli slyšet ani nejmenším ze všech znamenitých zákroků, které jim nabízel promptně a bezplatně poskytnout.

Rozezlen, rozladěn a trpce zklamán vrátil se chirurg do družiny vítězům; a protože si musel vylít někomu své zraněné srdce protože se mu do cesty přinatrefil zrovna doktor Morgenstern, němuž od prvního setkání cítil obzvláštní náklonnost, zastavil ho spustil lamentaci:

“Hrůza! Ignorace a tupohlavost! Primitivní drvrpši, nic víc.

Místo vědy zaříkávání a lektvary! Odmítnout chirurga! Dokonce se šlechtickým predikátem. Zločin! Hřích! Mor na ně, a ne nezištná pomoc. Ha! Ušmiknu nohu, pacient radostí poskakuje po jedné.

Bleskové vyhojení! Pokud nezemře, do smrti zdráv. Zajisté souhlasíte, seňore.”

“Tedy jaksi, abych tak řekl, beze vší pochyby!” přikyvoval rozpacích malý učenec.

“Krev, údy na cucky, díry v útrobách, nečistota, sněť. Bezpodmínečné amputace, jinak smrt. Hlupáci! Krásná zranění, radost pohledět. A já přec řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

“Naprosto nepochybuji, smímli to tak říci, o vašich nesporných schopnostech, že ano, vážený, leč,

“Díky, seňore! Hned jiná řeč. Inteligentní člověk, radost poslouchat. Nejvroucnější přání: kulka ve vašem rameni, v noze či krajině břišní. Ideální pacient. Ha! Vyjmutí kulky, extrakce rozdrcených kůstek, sešití šlach a svalů, v nutném případě odnětí údu. Naprostá spokojenost. Vděčnost až do hrobu! Nádhera!

Škoda, veliká škoda: rozumný muž, a zdráv. Ani škrábnutí.

Hotové neštěstí! Smůla!”

Nebohý a k smrti vyděšený zoolog vzal nohy na ramena a prchal dosahu hrozného masorubce…

Nadešel večer, vzplály hranice. Cambasové neskrblili vděčností Otci jaguárovi za jeho pomoc a vítězný plán, Abiponi naříkali mrtvých nebo chladili svěží vodou rány zraněných. Bylo dohodnuto, že po bitvě a uzavřeném míru přenocují všichni, poražení vítězové, Indiáni i běloši, v bezpečném údolí; Abiponi a zbytek vojáků ráno beze zbraní odtáhnou, těžce ranění zůstanou zatím péči Cambasů a vrátí se ke svým kmenům nebo do posádek,

jakmile se trochu zotaví.

U ohnišť se zčistajasna objevili nenadálí, nečekaní hosté; zprvu jednotlivě, potom v celých houfech se do ležení trousily ženy a děti Cambasů. Tušily zřejmě, kdy dojde k boji, a ted přišly oslavit vítězství. A že o něm ani v nejmenším a ani na okamžik

nepochybovaly, svědčily koše jídla a pití, které přivlekly na zádech i nosítkách. A poněvadž byl sjednán mír, směli se slavnostní večeře zúčastnit také poražení. A tak přisedli k ohňům i Abiponi a vojáci, třebas jim do žertu a zpěvu dvakrát nebylo.

I když už nehrozilo pražádné nebezpečí, Otec jaguár, spíš ze zvyku než z nutnosti, postavil k vjezdu do údolí hlídku dvou Cambasů; Indiáni si byli zřejmě vědomi pusté formálnosti svého poslání, a tak nebrali svou povinnost přespříliš vážně: chvíli se otráveně potloukali mezi skalisky, chvíli se nudili, a nakonec se sebrali a bez výčitek svědomí se vrátili ke společným radovánkám přívětivých ohnišť; Otec jaguár si toho pro samý ruch a shon ani nevšiml.

Tato drobná, zdánlivě bezvýznamná nedbalost měla však

nemalé, ba osudové následky…

Gambusino s Perillem trčeli zatím dobrou hodinu či dvě v houštině na pokraji pralesa; teprve pak se odvážili vystrčit hlavu a opatrně se rozhlédnout.

“Nikde nikdo,” prohlásil Pajaro.

“Díky bohu, jsou pryč!” oddechl si Perillo.

“Nechval dne před večerem, tak jisté to není,” namítl gambusino. “Co když dřepí někde poblíž v křovisku a číhají, až vylezem?”

“Viděli bychom koně.”

“Sotva. Prales je sice hustý, hluboko by se nedostali, ale i na okraji se přece najde tu a tam vhodné místečko, kam je šikovně schovat.”

” Cielo! Jestli chceš být takhle úzkostlivý, můžeme tu zkysnout do soudného dne.”

“Tak dlouho snad ne,” usmál se gambusino, “ale po pradefe bych se zatím neprocházel. Nemám chuť na kulku do hlavy. Až se setmí, snad. Pak by se třeba dalo zajít dokonce i zpátky do údolí.”

“A dát se tam zajmout nebo odprásknout, co?”

“Blázníš? Jen mě tak něco napadlo, možná že by to vyšlo, ale, “

“Mluv!”

“Tak dobrá, poslouchej: přišli jsme o koně, a chodit pěšky, to se mi zrovna nezamlouvá. A v údolí je přece koní dost. Co tomu říkáš?”

“jDiablo! Tak takhle tedy! Jenomže, nesmrdí to přece jen trochu moc krchovem?”

“Uvidímli, že jde o krk, půjdem od toho, můžeš být klidný.

Ale počítám takhle: Cambasové zvítězili, a bojím se, že Abipony vyhladili do posledního muže; nu a po takovém úspěchu budou tihle zatracení divoši dočista jak opilci anebo děti: dám na to krk, že teď křepčí a hodují a určité mají v hlavě jen to, jak nás rozdrtili jací jsou kabrňáci. A pak se přece snadno zapomene postavit vjezdu do údolí hlídka, ne? A i kdyby, jednoho dva strážné snad vyřídíme jako nic. To už by to s námi bylo hodné bídné, nedokázat ukrást mizerné dvě herky!”

“Ovšem bez sedel a bez postrojů.”

“Hlupáku! Nemáš oči? Můžeme si vybrat: tři koně leží kousek odtud, a se vším všudy. Stačí nám dva živí, třeba jenom

ohlávkami, ostatní už bude hračka.”

Perillo namítal ještě to i ono, nechtělo se mu zřejmě do tak riskantního kousku, gambusino však použil vší své výmluvnosti dokonale ho přesvědčil.

Za večerního šera vylezli konečně ze své skrýše a odvážné se pustili daleko do volné pampy; plížit se podél pralesa se jim zdálo přece jen nebezpečnější: nástraha tam mohla číhat na každém kroku. Teprve když se přesvědčili, že všude je klid a nikde živáčka, zabočili zpátky k pralesu a do průseku.

Setmělo se, údolí se otřásalo zpěvem a rykem vítězů.

“Slyšíš?” ušklíbl se trpce gambusino. “Přesně, jak jsem řekl: Cambasové oslavují. Caramba! Že to muselo dojít až k těmhle koncům! Měl jsem přece jen pravdu, že Otec jaguár byl vpředu, ne za námi, hrom aby ho,

“Tak proč ses podle toho nezařídil? Pellejo nás právem varoval, opatrnosti nikdy nezbývá.”

“Nemluv mi o něm!” okřikl ho gambusino. “A počkej tady!

Půjdu se podívat, jak to tam vypadá.”

Perillo zůstal sám; notnou chvíli čekal v trapné nejistotě, ani on už Pajarovi příliš nevěřil. Konečně se gambusino vynořil z šera, tiše jako němý stín.

“Všecko v nejlepším pořádku,” oznamoval spokojené. “Hlídka nikde, mužem dál. Arriba!”

Chytil zdráhajícího se Perilla za ruku a takřka násilím ho vlekl skalnatým vchodem do kotliny. Padla na ně zář ohňů, rychle se přitiskli do stínu pod převis.

“Tady to bylo,” šeptl gambusino, “zrovna tuhle spadli z nebe ti dva skrčkové. Nechal jsem je běžet, kdopak by byl tušil, že to takhle dopadne. Zase nám uklouzli.”

“Eh, co na tom!” mávl rukou Perillo. “Vlastně jsem docela rád, že jsme jim nezakroutili krk.”

“Prosím té?”

“Docela určitě jsme se spletli, ted je mi to jasné. Pokaždé, když jsme na ně narazili, prováděli takové pitomosti, že přecházel zrak.

Tak by si přece proboha nepočínal plukovník Glotino a jeho pobočník!”

“Správně, čím déle o tom všem uvažuji, tím víc ti dávám za pravdu. Podoba nás oklamala, to je to celé. Ten blázen nebo učenec, či kdo to vlastně je, jako by Glotinovi z oka vypadl. Ale tom s tebou souhlasím: plukovník doopravdy není takový hlupák, aby se jen tak pro zábavu, a k tomu takhle pitomě!, proháněl po Gran Chaku.”

“Moje řeč.”

“Určitě by spíš poslal na výzvědy některého z těch svých

oficírků, má jich kolem sebe celou hordu, a spolehlivých, až bůh brání. Jestli nám ještě někdy ti dva blázni přijdou do rány bůh ví, že je nechám plavat. Ani mi nenapadne, abych se s nimi špinil. Jediné, před čím ať se mají na pozoru, je pár facek, ty bych jim věnoval s obzvláštním potěšením, už jen za to, že mi v jednom kuse lezli do cesty jak zblblí švábi., Ale koukněme se, přišli jsme zrovna včas!” A ukázal do středu kotliny, kde se kolem ohňů shromáždilo takřka všechno živé z údolí. “jCaramba! Vidíš tuhle vlevo, k čertu!”

” Demonio! Otec jaguár! Vpálit mu tak kulku do čela, psovi prašivému!”

“A všecko zhatit, co? Jen klid. Odtud bys ho stejně nedostal a nezbylo by než hezky zčerstva prásknout do bot. A my chcem přece koně, ne? Běhá jich tu habaděj.”

Měl pravdu. Koně byli sice donedávna shromážděni venku za údolím podél potoka pod dohledem několika Cambasů, po boji však vehnali Indiáni stádo do kotliny a nechali je pást a volně pobíhat, kam se jim zachtělo, společně s těmi, kteří přežili boj; Otec jaguár neměl námitek, vchod do údolí byl přece střežen.

Kdyby tak tušil, kdo tam číhá ted!

“Divná věc,” ozval se po chvíli Perillo, zatímco napjatě čekali, přiběhneli některý kůň trochu blíž, “slyšeli jsme palbu jak o Božím těle, a v údolí jako by vůbec nedošlo k boji.”

“Neřekl bych. Nevidíš ty mrtvé u jezera?”

“Ale kam se poděli ostatní Abiponi?”

“Utekli pochopitelně, zbabělci!”

“Těžko. V průseku měl Otec jaguár zálohu nejmíň takových

sto mužů. I my jsme proklouzli jen čirou náhodou, a to jsme byli všeho všudy tři. Jak by se to mohlo podařit takové spoustě Indiánů.”

“Hm, něco na tom je. Ale copak je postříleli všecky dojednoho?

To by tu muselo těch mrtvol ležet zatraceně víc.”

“Naházeli je do jezera.”

“Nesmysl! Přece si Cambasové nebudou kazit drahocennou

vodu, to je,

Zarazil se, zaclonil si oči dlaní, upřeně se zahleděl k jednomu ohňů a vztekle zavrčel:

” Demonio! U ohně sedí Cambasové, a Abiponi s nimi!”

“Nepovídej!”

“Jen se pořádně… Už je to tak.”

“Je tohleto vůbec možné?” užasl Perillo, sotva se přesvědčil, že má gambusino pravdu. “Nevidět to na vlastní oči, v životě bych tomu nevěřil. Jak to,

“Žádná velká záhada. Abiponové padli do léčky, byli obklíčeni, bojovat dál by byla sebevražda, museli se vzdát a prosit milost.”

“O milost? To tedy nevím, na takový konec to zrovna nevypadá. Vždyť ani nejsou spoutaní, sedí si u ohňů jen tak, jedí, namouduši: hodují s Cambasy, jako by se nechumelilo!”

“jTempestad! Máš pravdu. To určitě zas ten ničema! Zprostředkoval zřejmě smír.”

“Který Abiponi draze zaplatí!”

“Nevěř tomu! Ten chlap je příliš chytrý. Těžkými podmínkami by jen vzbudil pomstychtivost a nové nepřátelství. Vsadím se, že Abiponi z toho vyšli skoro zadarmo. Zřejmě je zachránily ty hromady mrtvých a bůhvíkolik raněných.”

“Taková blahovůle? To se mi nezdá.”

“Mně zas ano. Neznáš Otce jaguára, kolikrát jsem ti to už říkal. Dokáže udělat ze soupeřů spojence, z nepřátel přátele tamhle vidíš důkaz. Ba ne, amigo, tady nám už pšenice nepokvete.”

“Snad by”

“Konec všem nadějím. Povstání krachlo, ještě že máme nový cíl., Pozor! Tihle dva jsou pěkně blízko. Přikrč se! Ty tohoj vlevo! Ted!” zašeptal najednou gambusino a ukázal na dva statné:; koně, které zavedla pastva až na pár kroků k nim.

Opatrně se plížili vysokou trávou, pak velký skok, a úží drželi obě klisny za kožené ohlávky. Pak je pomalu, krok za!

krokem, táhli z údolí.

“Vyšlo to!” oddechl si spokojeně Pajaro, když se octli na]

pradeře. “Teď si dojdem pro sedla, objedeme prales, a rovnouj do Tucumánu. A pak prvním dostavníkem do Salty. Je to sicei pořádná objížďka, ale pojedeme rychleji než těch pár ďesítek milí seďle bůhvíkuďy po mizerných horských stezkách. V každé!

stanici se přepřahají čerství koně.”

“A ze Salty?”

“Koupíme mezky, nahoře v horách bychom se s koňmi stejr

daleko nedostali.”

“To vím, ale peníze, amigo, kde sezeném rychle nějaký ten dolar, to mi není známo. Nemám ani na starého kozla, natož na mezka.”

“Žádný strach. Já mám sice taky jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, zato však vím o příteli, který nás milerád založí. A opatří nám všecko, nač si vzpomeneme.”

“Hrome! Kdo to je?”

“Rodrigo Šeřeno.”

“Ten šejdíř z předměstí Salty při silnici do Jujuy?”

“Ten. Má tam závoznictví, krám a hospodu, půjčuje koně,

mezky i postroje, a taky peníze, pokud vím, na lichvářský úrok sice, ale vem to nešť. A vůbec kšeftuje s kdečím.”

“Znám ho, jak by ne. Inu, jestli je to opravdu tvůj přítel, máme vyhráno.”

“Říkám ti jasně: dá mi, oč mu řeknu. Nasedej, Antonio! Tuhle noc nás čeká notně dlouhá jízda.”

Vyšvihli se koním na hřbety a ujížděli k zdechlinám, aby

osedlali své dvě zbrusu nové, čerstvé, odpočaté klisny…

Zanedlouho nato přišli k vjezdu do údolí další dva Cambasové: vystřídat hlídku. Stanoviště však našli prázdná, nikde nikdo; nedělali si z toho příliš těžkou hlavu, opřeli se o strom na skalisku a ani ve snu je nenapadlo někomu oznámit, že údolí zůstalo nestřeženo. A tak když podle svého zvyku obcházel Otec jaguár tábořiště, našel strážné na místě a všechno v pořádku; kdež by byl tušil, že bezvýznamná nedbalost hrozí zmařit všechny jeho další plány. Naneštěstí i dva ukradení koně patřili zřejmé vojákům,

ti ted věru neměli pomyšlení počítat zbylé koně, jejichž páni leželi v krvi někde na hromadách kolem jezírka.

Cambasové oslavovali až dlouho přes půlnoc: radost z vítězství jim nedala spát a jejich bílí přátelé, kterým vděčili za valnou část svého válečného úspěchu, museli chtě nechtě slavit s nimi.

Toliko dva vítězové se mračili na celý svět: doktor Morgenstern a jeho sluha Fritz; seděli stranou, jen se svou zlostí, a sotva utrousili pár slov. Teprve za drahnou chvíli se dali aspoň kloudné do řeči, zamračení až hrůza.

“To mi teda řeknou, z jakého důvodu to podle toho fousatého Jaguára byla pitomosť?” zabručel Fritz, kterému nešlo z hlavy Hammerovo kázání.

“Abych tak řekl, tedy jaksi nevím též. V Učené společnosti berlínské, ehm, posuzují, neníliž pravda, zásluhy poněkud jinak, smímli to tak říci, najmě vědecké.”

“To máji těžký, tady v Gran Chaku sou holt na sečko ouplně jiný lokte. Ze všeho nejhlavnějc se tady voceňuje drzý čelo, pádná pěsť a statečnosť.”

“Leč cožpak jsme, ehm, nebyli stateční ažaž?”

“Se mi zdá, že ne, jak to tak petrachtuju.”

“Co pravíš? Nepostaviliž jsme se, abych tak řekl, statečně tváří v tvář nepříteli? A nevyšplhaliž jsme, ehm, se zbraní ruce, neboli armati, jak praví latiník, smímli to tak říci, na skalisko, abychom se s protivníkem dostali první do křížku, nemýlímlise?”

“Kouknou, pane doktor, já jim to teda povim na rovinu: ať to převaluju v makovici jak to převaluju, přecejc jen to byla, se mi zdá, spíš zbrklosť,

” neboli temeritas,ja.k praví latiník? Kterak to, smímli to tak říci?”

“Zkrátka smě ňáko moc pospíchali. A eště k tomu bez laskavého dovolení.”

“Jaképak dovolení, abych tak řekl? Jsemť přece tak říkajíc ehm, svobodný muž vědy.”

“To sou, ráčeji rozumět, takový pády: já sem taky svobodnej, na ňáký vodavky nemám ani pomyšlení, a přecejc sem se vochotně stal vašim poníženým služebníkem a bez mrknutí voka vykonávám

vaše laskavý rozkazy, to se holt řídí podle vokolností.

tejdlenc divočině to chodí ouplně jinač než třeba

Rummelsburskeho jezera, že jo. Tam bysem strčil tatinka

Jaguárojc do kapcy já, tady voň mě, a tak na něj málo naplat musim dát, ať se mi to líbí nebo nelíbí, takovej je světa běh.”

“Můj bože, leč tedy jaksi, kdo navrhl odejíti od koní a lézti po skalinách?”

“To máji recht, a ne že ne, a dělal sem to s nejlepčíma

oumyslama: abysme se ňáko vyznamenali, a hlavně voni aby si kapánek povopravili reputaci. Japa sem moh vědít, že se pod tou jejich vědátorskou mohutností i skála sesype ? A že slítnem akorát tomu gambusínovi pod kramfleky? Nebejt nás, zalez by bejval do tohodlenc přívětivého oudolíčka dyrektně jak krysa do pastě a moh tady bejt pohodlně a bez dlouhej cirátů zajatej a pověšené] a uškrcenej a rozštvrcenej jedna báseň a nefrnk by nám jako ouhoř z tlapajzny nebo brabec z hrstě. V tomdlenctom dávám našemu 😐

fousáčovi za pravdu, drobátko smě myslím ujeli s tou naší vodvážností.”

“Z tohoto hlediska, smímli to tak říci, máš tedy jaksi zajisté pravdu, že ano. Spíše jsme se tak říkajíc zostudili, neníliž pravda.”

“To je ouplně to nejsprávnější slovo. I dyž smě měli takový nádherný klackajzny. Jenže ty zvostaly nahoře a my dole. Lepcí by to bejvalo bylo vobráceně, se mi zdá. No nic, holt se už stalo, tejkon to nepředěláme.”

“Tedy zajisté, abych tak řekl. Ovšem nelze skutečně nějakým vhodným, ehm, způsobem napraviti, co jsme tak říkajíc

pokazili, a novým udatenstvím očistiti naši čest, neboli dignitatem seu honorem,jak praví latiník?”

“Prosimich! A jakympak udatenctvim, že sem tak smělej? Chtějí se snad poprat s měsícem?”

“Nežertuj, příteli, smímli to tak říci. Hovořím tak říkajíc ve vší vážnosti, že ano. Proti učencům bývají lidé jistou měrou předpojatí, pokud jest mi známo. Obecně se tvrdí, že celý život, abych tak řekl, leží v knihách, vzdáleni, ehm, denního života a jeho strastí.

Nedalliž jsem nyní oním nezdařeným, nemýlímli se, činem pouze nový podnět k tomu, aby se tedy jaksi tato předpojatost, že ano, mohla pokládati za odůvodněnu a veskrze správnu ? Z té duše rád bych proto, dovolíšli, jakkoli dokázal, že se nejen hodím do života vůbec, leč i, ehm, do tohoto nebezpečí plného Gran Chaka.

Rci mi jakýkoli rekovný čin, neboli fortiter factum, jak praví latiník, a já ihned půjdu a bez meškání ho jaksi vykonám.”

“Jenže zaseje hezky ve dvou, jako dycky, že jo. Abysem v tom lítal s nima, to se ví. Ale nelámou si s ničím hlavu, v tejdlenc končině lítají hrdincký činy v lufte, stačí ňákej čapnout, a mají tu ránu ouctu a vážnost’ zpátky v portmontašce.”

“Tedy ujednáno, smímli to tak říci: první příležitost, která se nám, ehm, naskytne, neprodleně učiníme skutkem. Zdež má ruka na to.”

“Todlenc je mi slovo! I dybysme měli přijít vo ňákou tu chameleónyji?”

“Můj bože, to tedy jaksi nikoli!” ohradil se vyděšeně malý učenec. “Do té míry se, dovolíšli, udatenstvím zachvátiti nenechám, že ano. Antediluviální nález zůstává pro mne i nadále, abych tak řekl, nejvyšší metou a činem nad jiné.”

“I nad vostudu, že sem tak smělej?”

“Ano, milý Fritzi, i nad potupu, smímli to tak říci. Ostatně, neslíbil mi, ehm, pan náčelník Tvrdá lebka, neboli Cranium duním, jak praví latiník, jakési, nemýlímli se, obrovské zvíře nesporně fosilního původu?”

“Copa vo to, řeč vo něčom takovom tu byla. Jenom esli, to vědi: sliby sou chyby.”

“U Joviše, v takovém, abych tak řekl, případě jsem připraven vyzvati ho, ehm, na souboj. Nebudeliž to tedy jaksi rovněž projev udatenství, kterýž jistou měrou ponapraví naši potupenou čest?”

“To teda nevím, a dost pochybuju. Já bysem se na jejich místě raci na to vóbrzvíře znova pozeptal. Támdlenc ho zrovna máji, toho tvrdolebečneho náčelníka, dou a vyzvědej to.”

Malý učenec, provázen jak stínem věrným sluhou, zašel k Tvrdé lebce, uctivě se uklonil a otázal se rovnou bez okolků, jak to stojí se slíbeným živočichem.

“Tvrdá lebka slíbil, Tvrdá lebka splní. Tvrdá lebka nikdy neoklame bledou tvář, když přítel.”

“Existuje tedy vskutku také zvíře?”

“Tvrdá lebka řekl. Den jízdy za osadou na Arroyo Claru.”

“A jste vskutku, smímli to tak říci, ochoten mi je odprodati?”

“Tvrdá lebka neprodá. Cambasové učené bledé tváři darují. Bílí bratři zachránili Cambasům život i majetek, Cambasové nevezmou peníze od přítele svých přátel. Učená bledá tvář vydá ještě mnoho peněz za zvíře odtud až daleko domů.”

“Můj bože, díky!” vykřikl doktor Morgenstern, rozradostněn tou nečekanou velkomyslností. “A kdy, abych tak řekl, budu moci ehm, uzříti tu nádheru, vážený, že jsem tak smělý?”

“Zítra ne, ještě mnoho práce. Ale zítra od zítra povede Tvrdá lebka učeného bílého muže na to místo.”

“A… a co to tedy jaksi jest, smímli to tak říci? Mastodon, glyptodon či megaterium? Prozraďte mi to konečně, vážený!”

Náčelník se nechápavé zadíval na malého učence, jako by

zapochyboval o jeho zdravém rozumu, a nejistě odpověděl:

“Tvrdá lebka nemůže odpovědět. Nezná taková špatná jména.

Učený bílý muž sám uvidí a pozná.”

Hned nato se radši pro jistotu odporoučel a přisedl k Otci jaguárovi, aby mu pověděl o podivném rozhovoru s malým bílým učencem.

“Doktor nezná než svá předpotopní zvířata, ale jinak je to dobrák od kosti,” usmál se Otec jaguár. “Prováděl nám sice zatím samé ztřeštěnosti, ovšem určité ne ze zlé vůle. Koneckonců, rád bych mu už dopřál nějakou tu radost. Jak jste s tím daleko?”

“Hlava a páteř k ocasu venku. Ale Tvrdá lebka dal zas všechno zakrýt.”

“Takže odhrabat to už teď půjde lehko, ne? A celá kostra, jak dlouho by to ještě trvalo?”

“Osm deset mužů udělá za několik hodin.”

“A pozítří tam chceš doktora zavést? Dobrá! Dáš mi ráno deset mužů s nářadím, zajedu tam s nimi a všechno dokončíme. Ale bílý učenec se o tom nesmí dozvědět, ani slovo, rozumíš! Bude to překvapení.”

“Tvrdá lebka rozumí. Vše, jak bílý bratr řekl. Až slunce vyjde, vyrazíte.”

Ubohý doktor nemohl té noci ani oka zamhouřit: náčelníkův slib, že pozítří uzří už konečné ten předpotopní div, mu nedal spát. Zato Fritz Kiesewetter chrápal, jako když ho do vody hodí; a

antediluviu se mu určitě nezdálo.

Za úsvitu vydal Otec jaguár poslední pokyny, odevzdal velení Geronimovi a v čele deseti Cambasů odjel neznámo kam a na jak dlouho; v údolí ho už potřeba nebylo.

Největší starost působili novému veliteli mrtví ze včerejší bitky: bylo jich mnoho a do rána přibyli další, mnozí z těžce raněných nepřežili noc. Abiponi navršili tedy na břehu jezírka vysoké hranice a spálili mrtvoly v jejich plamenech. Kotlinou se valil těžký černý dým, k polednímu však bylo po všem, popel rozházeli v trávě chystali se k odchodu. Ještě předtím propustil Geronimo bílé vojáky, kteří šťastně přežili ten hrůzný masakr: pod velením podporučíka a dvou desátníků vypochodovala ta hrstka z údolí jen nejnutnější výzbrojí, a ovšem pěšky, na dalekou cestu ke svým posádkám; zeje tam nečekalo nijak vřelé uvítání, bylo nasnadě; však se také povětšinou brzo rozešli a každý běžel, kam ho srdce táhlo. Po nich se vypravili zdraví a lehce ranění Abiponi, i oni beze zbraní a jenom s mačetami, bez nichž by se cestou těžko obešli.

Také Cambasové toužili už po návratu domů. Co však s těžce raněnými, jež slíbili ošetřovat? Geronimo rozřešil tu záležitost rázně a bez dlouhého rozmýšlení: z Cambasů z nejbližších osad sestavil menší oddíl, který zůstane v údolí Vyschlého jezera, dokud se zranění nepozdraví natolik, aby se mohli rozejít. Postavili jim ještě nouzové chatrče z větví, lián a třtiny, rozloučili se a pozdé odpoledne, provázeni novopečeným kazikem té malé

vesničky notný kus za údolí, vydali se konečně na zpáteční cestu do náčelnické osady u Arroyo Clara. Odtamtud se měly jednotlivé houfce vrátit ke svým vesnicím.

Dorazili k cíli teprve za soumraku. I tady byli rudí bojovníci uvítáni jako vítězi a jejich bílí přátelé jako skuteční bratři; znovu se oslavovalo a hodovalo až dlouho do noci.

Rozednívalo se už, když náčelník Tvrdá lebka probudil doktora Morgensterna a Fritze Kiesewettera: nejvyšší čas vyjet; kostra by sice ještě počkala, ale malý učenec už asi ne, byl jako na trní sotva se dočkal rána. K výpravě se připojila celá družina i zástup Cambasů, aby svou vzácnou přítomností přispěli k většímu lesku té dnešní předpotopní slávy.

Cesta vedla na sever, hned pralesem, hned travnatými praderami pustinou, a až kvečeru se zastavili u jakéhosi solného jezírka, obklopeného stromy a hustými křovinami; seskočili s koní a chystali se rozbít tábor.

“Dobrotivý bože, mluvte, vážený! Už jsme, abych tak řekl, na místě? Odpovězte, hořím netrpělivostí!” dotíral malý učenec na náčelníka a poskakoval kolem jako tajtrlík.

“Už blízko,” těšil ho Tvrdá lebka.

“Pak tedy, ehm, rychle tam!”

“Trpělivost! Je pozdé, bude tma. Učená bledá tvář nemůže

kopat. Ráno půjdeme.”

“Můj bože… jak to… proč to… zahynu rozčilením, nemýlímli se. Nespal jsem tak říkajíc již dvě noci. Zasloužím si, dovolíteli, viděti to místo, ehm, ještě dnes… Právě dnes!”

“Smí se Tvrdá lebka zeptat proč?”

“Tedy zajisté, že ano, neboť právě dneska mám, abych tak řekl, narozeniny, neboli diem natalem, jak praví latiník.”

Indián mlčel, nerozuměl; místo něho se ozval Geronimo:

“Narozeniny, seňore? No tohle! Pak ovšem uděláme, co se dá.

Ne sice hned, nejdřív musíme nasbírat dříví na ohně, ale potom…

Připravíme pochodně a ukážeme vám náš dárek k narozeninám plné nádheře a lesku.”

Sbírali tedy suché haluze, ale nikterak horlivě: náčelník prozradil totiž Geronimovi, co má Otec jaguár za lubem, a Geronimo bez meškání zasvětil do toho plánu celou družinu; teď šlo hlavně to, získat čas, dokud se nezešeří, aby překvapení vyšlo do puntíku a se vší parádou.

Jediný doktor Morgenstern tahal větve jako zjednaný a v jednom kuse nutil Fritze ke spěchu: nebyl už schopen čekat, byť jen hodinku. Rozčilením ani neviděl, co se kolem děje, že Geronimo náčelníkem z ničeho nic zmizeli, jako když se do země propadnou.

Kdež by byl tušil, že spěchali k Otci jaguárovi, aby mu prozradili, na jak významný den připadne slavné zmrtvýchvstání předpotopní obludy. Do Hammerova záměru to páslo jako ulité, jen o hodinku to ještě prodloužilo přípravy.

V ležení konečně vzplály ohně; teprve teď si nebohý doktor povšiml, že Geronimo, a hlavně náčelník, jsou titam.

“Dobrotivý bože! To jako by se, ehm, proti mně samo

peklo spiklo!” lkal maličký učenec na pokraji zoufalství. “Právě nyní, že ano, když je konečně, smímli to tak říci, všechno přichystáno, chybí ten nejdůležitější! Přece jest mu, abych tak řekl, známo, že nemohu čekati již ani minutu.”

“Pijánko, pane doktor,” chlácholil ho Fritz. “Sak vono to ňáko dopadne, co se vleče, neuteče, čim dýl budou čekat, tím bude určitě delší i ta potvora z těch dávnejch věků. No viději, pan náčelník je tu i s našim panem Jeronýmem. Přectavení muže začít.

Jen jim chci říct, že se nezoučastnim, esli jim to nebude moc proti srsti.”

“Můj bože, a proč?”

“Jelikožtě dneska večír bude určitě k vidění akorát tak balvan hlíny, a kvůli tomu přecejc zhůru nezvostanu. To se raci vyspím na zejtra, budeme mít kopániho nad hlavu.”

Malý učenec ani neodpověděl a jako blesk se vrhl k Tvrdé

lebce.

“Tu jste! Nuž tedy jaksi co? Jdeme již? Jsem, ehm, dávno přichystán!”

“Nejdřív večeře. Pak půjdem,” zachraňoval náčelník drahocenné minuty.

“Ne! To není možno! Jak by nyní mohl, ehm, někdo jísti!”

vyděsil se doktor Morgenstern. “Kdyžtě můžeme uviděti… Zemru netrpělivostí, vážený! Jaká nečitelnost, neboli durus animus,jak praví latiník!”

Nedalo se však nic dělat, všichni usedli kolem ohňů k večeři.

Malý učence běhal sem a tam jako šelma v kleci, koukal lidem do úst, kdo už dojedl a kdo se ještě loudá, pobízel, naříkal, vyhrožoval, prosil, neschopen jídla a zcela vyčerpán. Ke všemu ještě kdesi poblíž práskl výstřel. Doktor vyletěl, popadl se za hlavu a bědoval:

“Co, co, co to bylo? Kdo to tu tedy jaksi střílí? Snad ne ehm, Abiponi? To jest můj konec, nemýlímli se!”

“Žádný strach, seňore,” uklidnil ho Geronimo. “To bylo

znamení, že mužem jít. Račte prosím!”

Vzal ho v podpaží, z druhé strany náčelník, za nimi se seřadili ostatní i s Fritzem, který přece jenom neodolal, a důstojně a se vší slávou kráčeli volnějším průsekem do tmavé hloubi pralesa. Na malé mýtině se zastavili, Geronimo se obrátil k rozechvělému učenci a mohutným hlasem pravil:

“Velevážený seňore, právě v slavný den svých ctěných narozenin stojíte na místě, kde jeden z vašich miláčků před mnoha tisíciletími vypustil duši, aby znovu ožil ve vašem láskyplném objetí. jLa enhorabuena!”

” La enhorabuena!, Blahopřejeme!” vykřikl průvod jako jeden muž.

A zároveň před dojatým doktorem vyskočil nejprve jeden, pak dva, čtyři, pět plamínků; poskakovaly ve tmě jako bludičky, přibývalo jich, spojovaly se, rozhořívaly, až náhle vytvořily dobré čtyři lokte vysoký ohnivý nápis: K NAROZENINÁM,

připevněný na jednoduché bambusové mříži zapuštěné do země.

“Dobrotivý bože!” vykřikl doktor Morgenstern, “Jaké překvapení, smímli to tak říci! Daleko od vlasti, že ano, v divokém Gran Chaku, a takovýto skvostný, ehm, ohňostroj! Leč,”

ztlumil hlas obrácen k Fritzovi, “onen antediluviální živočich by mi byl tak říkajíc milejším, neníliž pravda.”

Nápis dohořel, okolí se znovu ponořilo do tmy. Zato vlevo vpravo vyšlehly z ničeho nic vysoké plameny a dvě mohutné hranice ozářily obrovskou vybělenou zvířecí kostru, svázanou řemením a podepřenou složitou stavbou z bambusu; opodál stál Otec jaguár s několika Cambasy, kteří mu pomáhali se slavnostní iluminací.

Doktor Morgenstern však neviděl ani Otce jaguára, ani Indiány, ani ty planoucí ohně, měl oči jen a jen pro gigantickou kostru; těžce lapal po dechu, ruce se mu chvěly, ústa se bez hlesu otevírala, konečně poskočil, rozpřáhl paže a vyrazil ze sebe nejpronikavější fistulí:

“Megaterium! Předpotopní lenochod!”

Kouzelná slova byla šťastně venku, strnulost, která ho svírala, byla tatam. Skočil ke kostře, jako šílený ji začal objímat, tiskl náručí mohutné stehenní kosti, líbal žebra, laskal obratle, hladil lebku, celoval i srpovité drápy, poskakoval, smál se, hýkal dočista jako bez rozumu, jásal, žvatlal páté přes deváté a mumlal nesrozumitelná slova nadšení, pobíhal od hlavy k ocasu a od ocasu k hlavě, vykřikoval a tleskal malýma ručkama, až rudí synové pamp a pralesů nabyli přesvědčení, že ho posedl zlý duch.

Stáli však mlčky opodál a jen zírali na ty neuvěřitelné projevy malého bělocha. Zato Fritz propadl panice: polekaně přiskočil ke svému pánu, popadl ho za ramena, zatřásl jím a křičel: “Zpamatujou se, propánajána! A věrnou rozum do hrstě!

Přecejc nezecvokovatéj z ňáký předpotopní vobludy!”

Doktor ho však objal stejně láskyplně jako lenochoda, mačkal ho na svou drobnou hruď a se slzami štěstí volal:

“Ach Fritzi! Tedy jaksi, ať se třebas zblázním! Jsemť tak říkajíc šťasten, přešťasten, ba štěstím bez sebe, abych tak řekl.

Víšli, co to pro mne, ehm, znamená?”

“Vo kolečko míň, esli dovoleji.”

“Jen pohleď! Ta hlava, smímli to tak říci! Ta nádherná

kulovitá hlava, že ano!” vykřikoval učenec a vlekl Fritze k lebce.

“A ty skvostné třenovní zuby! Vidíš je?”

“Zubů vidim ňáko pomalu. Nejspíšejc mu za ty léta vypadaly, ne?”

“Dobrotivý bože, Fritzi! Megaterium nesmí míti více stoliček, abych tak řekl! A žádné špičáky ni řezáky, že ano! Leč pohleď na ty silné nohy! A drápy! Vidíš je? Můj bože, jaká nádhera!

Unikátní exemplář, nemýlímli se. Dobrých čtyři a půl metru délky a tři a půl výšky! Neníliž to úžasné? A skvostné? Nechybí, ehm, tak říkajíc ani kůstka! Nižádné muzeum se, dovolíšli, nemůže pochlubiti tak úplnou a dokonalou kostrou.”

“To teda nevim, ale pak bysem musel bejt eště věcí vzácnost’

než ta potvora tadydle. Jen se na mě kouknou: sečky kosti celý,

navíc eště maso jako mandle a kůžička i s chlupama.”

“Ach Fritzi, jaký ty jsi hlupák, neboli stultus, jak praví latiník, smímli to tak říci! Takové sousto ti zde nabízím, a tvůj zkažený vkus je ani, ehm, neocení. Pro vědu jsi tak říkajíc ztracen nadobro.”

“Kouknou, pane doktor, esli mi ta jejich

véda nedokáže nabídnout jinačí

pošušňáníčko než pár holejch kostí muže mi bejt stokrát ukradená. To raci ouplně malý kuře, ale s masíčkem. A co

vůbec hodlaj dělat s toudlenc óbrpakostnicí, že sem tak smélej?”

“Jaká to otázka! Odvezu ji, neníliž

pravda, tedy jaksi domů, že ano.”

“Taky dobrý. Eslivá s tim budem jezdit

vod jarmarku k pouti, vyděláme peněz

jako slupek.”

“Co tě napadá, můj bože! Daruji přec

tuto skvostnou kostru, smímli to tak říci,

universitě či muzeu, že ano, kdež bude

doufám, dovolíšli, uvedeno i mé jméno tedy jaksi coby nálezce a dárce.”

“V tom případě, esli mužů prosit, moje

ať tam něj ni. Hodně nerad bysem byl

spojovanej s ňákym starým lenonedochodem. Ale dyž už chtějí vláčet tohodlenc vopičáka do rodného Jiiterbocku, nepude to jinače než lodí, a jak mysleji,

že to vod táhneme k moři? Jo, dyby tak

ten lenochodec doved eště chodit, třebas

jenom líně, to by bylo terno!”

“Tedy ovšem, celou kostru jaksi rozebereme, neníliž pravda, každou kůstku, abych tak řekl, pečlivě zabalíme a, “

“Ouplně jasný. Kdy začneme s pakováním?”

“V případě možnosti, smímli to tak

říci, třebas v tuto chvíli. Leč oné, abych

tak řekl, jaksi nestává, bude nutno

opatřiti k tomu tak říkajíc tisíceré nezbytnosti, kteréž možno poříditi, ehm pouze v dobře zásobeném závodě, a tedy ve městě zde někde poblíž.”

“To znamená v Tucumánu,” řekl Otec

jaguár. “Rád vám posloužím, doktore.”

|V1

“Kterak to, mohuli věděti?” nechápal malý učenec.

“Máme tam náhodou pozítří cestu. Vezmeme několik Cambasů, nakoupím, co si budete přát, a přivezou vám všechno pěkně až sem. Souhlasíte?”

“Tedy jaksi velice šlechetné, neboli gratum acceptumque munus, jak praví latiník, vážený. Avšak, dovolíteli, račte rozuměti podobným věcem, že jsem tak smělý?”

“Doufám, že ano. Prohlédl jste si přece megaterium zblízka dopodrobna, ne? Je snad některá kůstka na nesprávném místě?”

“Naprosto nikoli, ba právě naopak, smímli to tak říci. Všecko ehm, přesně, kde má býti. Jako kdyby, že ano, udala se legendární potopa světa teprve předevčírem, neníliž pravda?”

“Tak tedy jen abyste věděl: když jsme tu kostru vykopali, byla to jen obrovská hromada kostí.”

“Tedy jakže? Vy že jste ji, abych tak řekl, teprve vykopali?”

“Ovšem. A sestavili. Snad si nemyslíte, že tady to megaterium stálo takhle jako na výstavě celých těch bůhvíkolik tisíc let?”

“Leč potom tedy jaksi… že ano… račte býti, smímli to tak říci, skutečné vynikající, ehm, paleontolog a odborník!” zvolal maličký učenec jako u vytržení. “Dokonalý znalec a mistr, že ano!”

“Trochu přeháníte, doktore, ale myslím si, že když jsem dokázal dát tuhle kostru dohromady, dokážu snad nakoupit i těch pár věcí, aby se zas dala rozebrat.”

“Oh tedy… to ovšem zajisté, vážený, nepochybuji o tom, abych tak řekl, ani v nejmenším, že ano. Pravil jste, že odjíždíte do Tucumánu? A již tedy jaksi, ehm, pozítří?”

“Tak jest. A odtamtud přes Saltu do And, k Barrance de la Muerte.”

“Jak rád bych s vámi, smímli to tak říci! Leč dozajista nahlédnete, že to, ehm, není v této chvíli jaksi možné. Má přítomnost zde jeví se mi býti, abych tak řekl, zcela nezbytnou, neníliž pravda. A rovněž Fritz tu musí setrvati po mém boku, nemýlímli se.”

“Chápu, doktore. Cambasové vám budou jistě nápomocni,

můžete se na ně ve všem obrátit,” uzavřel Otec jaguár, pokynul své družině a nechal malého učence i malého sluhu s obrovskou kostrou a s ještě větší radostí o samotě.

Doktora Morgensterna ani nenapadlo, aby se vyptával, proč právě kvůli němu se Otec jaguár tak ochotně chopil nabídky, kterou vyslovil Cráneo důro, proč právě kvůli němu narychlo vykopal, pracně sestavil a s takovou slávou právě jemu odevzdal ten nádherný exemplář předpotopního savce; měl myšlenky jen jenom pro megaterium a pranic jiného ho v té chvíli nezajímalo; jednom kuse prohlížel, ohmatával a laskal každou kůstku,

neúnavně vykládal a přednášel ospalému Fritzovi sáhodlouhé lekce a bez ustání hartusil, sotvaže sluha, který se už sotva držel na nohou, nepřiložil zavčas na ohně, aby kostra byla náležitě osvětlena podrobnému zkoumání.

Otec jaguár s družinou a s Cambasy dorazili zatím zpátky do tábora a chystali se k spánku.

“Kámen mi spadl ze srdce,” oddychl si ulehčené Carlos Hammer a uložil se vedle Geronima, “šťastné se to podařilo: ten podivín teď bude sedět u své kostry jako kvočna v kukani. Nehne se odtud máme aspoň po starosti, že by se nám znova lepil na paty. Nahoře v horách bych s těmihle dvěma vědátory uschl starostí.”

“Máš pravdu, za tu trochu práce to věru stálo,” přikývl Geronimo. “Ale ted mi řekni, proč chceš přes Tucumán, a ne přímo do Salty?”

“Rozumím, do Salty je to pochopitelně blíž, ale celou cestu po skalnatých horských stezkách, představ si tam koně! Oddělali bychom je hned první den. A trvalo by nám to třikrát déle.

Tucumánu koně prodáme, dostavníkem se dostaneme do Salty jak po másle, a hlavně jako blesk, a v Šalte koupím mezky. S těmi se pak do hor už mužem odvážit.”

“Chápu. Ale seženeš je? Myslím slušné, žádné rachotiny.”

“U Rodriga Šeřena určitě. Široko daleko má nejlepší chov.

Takhle dorazíme do pohoří podstatně dřív nežli gambusino s Perillem a v klidu se tam připravíme na slavnostní přivítání.”

“Vezmeš si Cambasy?”

“Ne. Jen Anciano s Haukou pojedou s námi.”

“Jak myslíš. Ale neměl by aspoň někdo zůstat a sbírat čaj?”

“Doufám, že to nějak doženeme, zatím vás však potřebuji

všechny dojednoho. Nezapomeň: ty dva lotry musím dostat stůj co stůj!”

“A don Parmesan?”

“Probůh! Namouduši, s tím nechci nic mít. Snad to nějak

zaonačím, aby zůstal s doktorem.”

Prohodili ještě pár slov, zabalili se do ponč a usnuli; chtěli se vrátit do osady na Jasném potoce co možná záhy.

Doktor Morgenstern neměl na nějaký spánek ani pomyšlení; ale probděl už dvě noci, a tak nevydržel, a přece jen si na pár hodin zdříml. Slunce však bylo ještě hluboko pod obzorem, když už znova obskakoval svého lenochoda, pečlivě mu měřil každou kost i kůstku a pilně zapisoval lokte, stopy a palce do tlustého notesu.

K smrti se vyděsil, když mu přišli říci, že všichni, tedy i on, odjíždějí zpátky do osady. Takové barbarství, muset opustit ten velevzácný nález z hlubin věků, nechat ho napospas osudu

nepřízni povětří a vrátit se zas zčistajasna mezi obyčejné lidi devatenáctého století! Nakonec však přece jenom uznal, že mu nezbude než nedobrovolné rozloučení; vymohl si alespoň to, aby nad kostrou byl srouben bezpečný přístřešek z bambusu, rákosí listnatých haluzí: dozajista by byl nepřežil, kdyby nenadálý déšť vítr rázem zničil vše, co vápenitá půda zachovala statisíce let.

časně ráno vyjeli. Teprve teď, když malému učenci zmizel

lenochod z očí, probíral se jakžtakž z pravěkého snu. Napadlo ho dokonce i to, že by neškodilo poděkovat štědrým dárcům. Pobídl koně, zajel k družině a jal se přemnohá vzletnými slovy ujišťovat náčelníka o bezmezné vděčnosti a sympatiích celé vzdělanecké Evropy; Tvrdá lebka byl pochopitelně štěstím bez sebe, koukal na něho jako vyjevený a nechápal zřejmě ani desetinu z doktorova projevu; jediné, co udělal, že svatosvatě slíbil nešetřit sil, času ani lidí, řádně kostru rozebrat, pečlivě zabalit a spolehlivě dopravit, kamkoli bude libo.

Rozhovor přinesl však ještě jeden užitek, pro Otce jaguára nanejvýš příjemný: zbavil ho další starosti, která ho až do té chvíle tlačila jak můra.

Sotva kvečeru dorazili do náčelnické osady Cambasů, zastavil don Parmesan doktora Morgensterna zvědavým dotazem:

“Promiňte dotěrnost, seňore. Zítra odjezd. Vysoké hory. Roklina Smrti. Jedete též?”

“Tedy jaksi já?” užasl maličký učenec nad tak bláhovou

nepochopitelnou domněnkou. “Ovšemže ne. Nikoli. Ani nápad, smímli to tak říci.”

“Výborně! Chvályhodné rozhodnutí.”

“Nebylo, abych tak řekl, na vybranou, vážený. Práce s kostrou, dovolíteli, bude tak říkajíc nad hlavu, neníliž pravda, i když Cambasové budou nápomocni. Musím, ehm, osobně říditi

balení a transport, nemýlímli se.”

“Chápu. Naprosto správně. Zůstanu s vámi. V Gran Chaku

politováníhodné nepochopení. Barbaři! A přitom řežu všecko, na co přijdu, co se dá. Těžká věc! Komu není rady, tomu není pomoci.

Nu což!”

“Naprosto, ehm, správně, smímli to tak říci.” “Oznámím

Otci jaguárovi. Bude litovat, pozdě bycha honit.

Pevné rozhodnut. Raději s vámi. Blíže k civilizaci. Ha! Doufám, že souhlasí té?”

“Potěšení, abych tak řekl, na mé straně, nemýlímli se. Vaše vzácná společnost mi bude, ehm, nadmíru milá, neboli

peramonea seu pergrata, jak praví latiník.”

Don Parmesan odkvačil, aby neprodleně sdělil Otci jaguárovi své neochvějné rozhodnutí. Carlos Hammer vyjádřil hluboký zármutek, že mu věhlasný chirurg odpírá další doprovod, a v hloubi duše si oddechl. Jen ať se s ním potrápí ti dva, užil jsem si ho ažaž, pomyslel si a s mnoha díky za převzácný čas, který jim až dosud věnoval, se s donem Parmesanem rozžehnal.

Příštího rána přišla se s družinou Otce jaguára rozloučit snad celá vesnice. Oddíl bojovníků v čele s náčelníkem doprovodil bělochy několik mil cesty a dva z nejzkušenějších jeli s nimi až do Tucumánu, aby doktoru Morgensternovi v pořádku přivezli, co si objednal a co Hammer v městě obstará. Byl toho hustě popsaný list a tučný šek k tomu, malý učenec na své milované vědě zřejmě nešetřil.

Čestný doprovod se k polednímu vrátil a Tvrdá lebka se s několika muži vypravil do údolí Vyschlého jezera; chtěl se přesvědčit, jak to vypadá se zraněnými a nechybíli jim nic k brzkému uzdravení.

Protože malý učenec byl samou netrpělivostí všecek nesvůj chvilku nevydržel na místě, připojil se, aby aspoň nějak probil čas, který mu zbýval do návratu poslů z Tucumánu, i s Fritzem k té malé výpravě.

V údolí bylo všecko v pořádku, jen jedna věc vrtala hlavou starému kazikovi dočasného tábora. Sotva se náčelník objevil osadě u jezírka, nechal si starý Indián dopodrobna opakoval, kolik koní měli bílí vojáci a kolik Abiponi, kolik jich bylo v bitvě ukořistěno a kolik zabito. A když mu Tvrdá lebka řekl přesné číslo, Cambasové si vzácnou kořist pochopitelně pečlivě spočítali, , zarazil se a znepokojeně pravil:

“Chybí tedy dva. Pětkrát deset jezdců mělo pětkrát deset a pět koní. Jednoho uštval bílý gambusino, dva zastřelil na’f>radeře Otec jaguár, tři byli ubiti střelbou, má jich tu být čtyřikrát deset devět. Nenapočítal jsem ale víc než čtyřikrát deset a sedm. Kde by mohli být ti dva?”

“Zmýlil jsem se nejspíš,” uklidňoval ho náčelník.

“Nikoli. I sedel je čtyřikrát deset a devět. Dva koně zmizeli.

Zřejmě v noci nebo už dřív.”

“Ale kam?”

“Gambusino je ukradl,” pravil kazik s železným klidem.

“Co říkáš!” polekal se Tvrdá lebka. “Jak by se dostal do údolí?

U skal stály stráže.”

“Nechť se jich Tvrdá lebka zeptá. Říkám jen, že jinak to vysvětlit neumím. Když jsem šel pohřbít bledou tvář, která velela vojákům a kterou gambusino zabil, našel jsem v trávě i tři koně.

Dva z nich byli bez sedel. I to je divné.”

“Nezdá se mi. Gambusino a Perillo sebrali zřejmé postroje odnesli je, až se někde zmocní koní.”

“Pak by ale vzali i uzdy s ohlávkami! A ty zůstaly na zdechlinách. Vím proč. Naši koně se pásli s uzdami, gambusino potřeboval jen sedla.”

“Ptám se znova: jak je mohli strážní propustit?”

“Nevím. Snad odběhli k ohňům, řeknou ti to sami. A ještě

něco: napradeřejsem našel zvláštní stopy. Dvou pronásledovatelů Otce jaguára a Anciana, a tří uprchlíků. Za mrtvým důstojníkem až k pralesu už jen dvou a dvou. A pak dvoje pěší šlépěje: od houštiny, kde se gambusino s Perillem ukryli, hluboko do pampy obloukem zpátky k údolí. A odtamtud znovu stopy dvou koní zdechlinám. Tam byla tráva zdupaná, dozajista přesedlávali.

Stejné stopy dvou koní pak vedly těsné podél pralesa a někam severu. Co tomu říkáš?”

Náčelník mlčel; bylo věru o čem přemýšlet.

“Věří už Tvrdá lebka, že koně ukradli ti dva?”

“Máš pravdu,” ozval se konečné náčelník. “Pak ovšem hrozí Otci jaguárovi nemalé nebezpečí: prokletý gambusino ho lehko předstihne.”

“Kdy vyjel náš bílý bratr?”

“Dnes ráno.”

“Gambusino má tedy náskok tří dnů, to se už nedá dohonit.”

“Ale zmenšit ano. Otec jaguár jede do Tucumánu a pak

dostavníkem do Salty, gambusino odjel na sever a do Salty může jen oklikou kolem pralesa.”

“Gambusino není hloupý. Odbočí k jihu a zamíří také do

Tucumánu.”

“I to je možné,” připustil náčelník. “V každém případě vyšlu za Otcem jaguárem rychlého posla. Ale nejprve chci vědět, jak to bylo se strážemi u vchodu do údolí.”

Bez meškání nasedl na koně a v čele ostatních pádil zpátky do osady. Mělli být jízdní posel k Otci jaguárovi co platný, nesměli ted zmařit ani minutu.

Doktor Morgenstern s Fritzem cválali mezi posledními, a ať dělali co dělali, zůstávali stále víc a více pozadu. Aspoň si mohli klidu porozprávět, o námět měli postaráno. Nešlo jim z hlavy, co se právě dozvěděli: záhadná krádež koní, gambusino s Perillem opět na scéně, Otec jaguár v nebezpečí…

“Tedy jaksi velice rád bych věděl,” začal malý učenec, a hezky zeširoka, “kterak dlouho, smímli to tak říci, vydrží kostra pod přístřeškem bez větší, ehm, úhony, abych tak řekl. Co ty tom soudíš?”

“Při svom požehnaném věku pár měsíců navíc už snese kliďánko.”

“Hm. Nuž dobrá! Rád bych se ti tedy jaksi s něčím svěřil, dovolíšli.”

“Jen ráčej povídat, hořím už zvědavostí.”

“Naskýtá se totiž, nemýlímli se, příhodná příležitost k hrdinskému činu, smímli to tak říci, jakž jsme o tom, ehm, přednedávnem hovořili, neníliž pravda.”

“Vo něčom takovom řeč byla, to máji pravdu, ale, “

“Otec jaguár jest nyní, pokud jsem vyrozuměl, ve vážném nebezpečenství, neboli in periculo, jak praví latiník, neníliž pravda.”

“Zdá se, že jo. Ale co jako s tim?”

Fritz až příliš dobře věděl, kam jeho pán míří a co chce navrhnout; tvářil se však, jako by netušil, o čem je řeč, pročpak by měl zase někdy snášet výčitky, že svého ubohého, nevinného pána k něčemu ponoukl a svedl? Jen ať ho zas k tomu jednou dostrká on, když má tolik kuráže. A důvěřivý doktor skočil na návnadu jak myška na špek.

“Můj bože, cožpak, ehm, skutečně nechápeš, oč běží?”

divil se se vší upřímností. “Nejsmeliž mu zavázáni za záchranu života, dokonce několikeru již, abych tak řekl, i za paleontologický nález, nad kterýmž, smímli to tak říci, užasne svět? A ty se ještě tážeš, co jako s tím, vznášíli se nad naším dobrodincem neblahá hrozba nástrah? Nepoznávám tě, Fritzi, věru že ne, abych tak řekl.”

“Tak to zaseje prrr! Mysleji snad, že bysme ho jako mohli tento?” zeptal se Fritz naschvál nezávazně.

“Nuž tedy jaksi zajisté, že ano.”

“To znamená fofrem za nim.”

“Přesně tak.”

“A nechat velevzácnou kostru vosudu.”

“Tedy, ehm, tedy… jaksi na nějaký čas.”

“Hrom do ďoury, tejkon zaseje nepoznávám já jich, pane

doktor! Ale dyť už to má v leferátu pan náčelník Tvrdá lebka, nač se máme štrapicírovat až někam ke všem čertům eště my?”

“Jenže co kdyžtě ho posel, neboli hemerodromus, jak praví latiník, nestihne, co pak? Umíšli si představiti následky, abych tak řekl? Pojedemeli však my, neustaneme a, ehm neumdlíme, dokud ho tak říkajíc nevyrveme ze spárů zlotřilých zloduchů, že ano. či se snad mýlím?”

“Pokaváde se mě dotejče, nevomdlim ani na vokamžik, vo to něj ni strach.”

“Stejně i já, abych tak řekl. Vytrvalost, neboli assiduitas, jak praví latiník, není mi, ehm, nikterak cizí.”

“Vo tom sem se, esli ráčeji dovolit, přesvěčil na vlastní kůži.

Akorát nevím, co tomu bude, “

“Můj bože! Shledáváš nějakou překážku, smímli to tak říci?”

“Akorát že nevím, co tomu bude říkat pan náčelník, že sem tak smělej. Esli nás totiž pustí, vo to de.”

“Nemá tak říkajíc nižádného práva nás, ehm, jakkoli

zdržovati. Jsemť dospělý člověk, nemýlímli se, a ty též.”

“No, ňákej ten pátek už stojím na vlastních nohách. Jak teda myslej: dyž jinač nedaj, pojedeme, jakýpak s tim strachy.”

“Znamenitě! Vidím, že se, smímli to tak říci, snadno dohodneme.”

“A s náčelnikem to už nějak sfouknem. Bez zbytečného násilí, jak moudře řiká Otec jaguár.”

“Kterak to, mohuli se ptáti?”

“Jednoduše mu řeknou, že smě eště na něco zapomněli a že to musíme vosobně dokoupit, a šmytec! Stejně tomu houbelec

rozumí. Frnkneme mu, že ani nemrkne.”

“Vynikající nápad, neboli inventum, jak praví latiník! Tedy dojednáno, neníliž pravda?”

“Eslivá hrozí papínkovi Jaguárojc dovopravdický nebezpečí, jedu s várna třeba ke všem čertům.”

Sotva dojeli do osady, Tvrdá lebka okamžitě vyslechl Indiány, kteří měli osudné noci hlídku v kotlině; zjistil, že se starý kazik nemýlil: dva Cambasové přiznali, že opustili stanoviště, přisedli ke slavnostním ohňům a vjezd do údolí Vyschlého jezera zůstal skutečně dobré dvě hodiny nestřežen. Vypravil tedy okamžitě rychlého posla za Otcem jaguárem a sužován zlými předtuchami neměl námitek, aby se připojili i dva malí cizinci.

A tak ještě před večerem nasedli na čerstvé a rychlé koně a za svitu měsíce vyrazili na dlouhou cestu do Tucumánu. Don Parmesan se s nimi ani jaksepatří nerozloučil: pevně věřil, že se v pořádku co nejdřív vrátí.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ, HOSTÉ SEŇORA ŠEŘENA

Salta, vlastně Saň Miguel de Salta, jak se postaru jmenuje to známé argentinské město, leží na plochém dně lermského údolí, proťatém toky několika horských řek; sídlí v něm početné obyvatelstvo, utěšeně ho přibývá a čile obchoduje s nedalekou Bolívií i se sousedním Chile.

Mezi největší tamní obchodníky patřil toho času nepochybně Rodrigo Šeřeno, který vlastnil závod na výhodném místě před severní městskou bránou.

Jaký to však byl už tehdy závod! Výstavný zájezdní hostinec rozlehlými polnostmi a hospodářstvím, bohatě zásobený obchod nejrozmanitějším zbožím, konírny, prostorné stáje s mezky, skladiště nabitá od půdy až po sklep a solidní budovy s honosným průčelím a štíty do ulice; část předního křídla sloužila za příbytek početné rodiny, ostatek pocestným, hostům z města a návštěvníkům ze všech koutů země.

Bylo už pozdě večer; lokál byl prázdný, místní se pomalu

vytratili, přespolní i personál šli spát. Seňor Rodrigo seděl sám nálevního pultu a zaměstnával se veskrze bohulibou činností: pečlivě počítal denní tržbu. Nedopočítal však.

Zčistajasna se před domem ozvaly kroky. Překvapený počtář přehodil rychle ubrus přes hromádky mincí a štůsky bankovek, aby pozdní návštěvníky zbytečně nedráždila ta lákavá podívaná, spěchal ke dveřím. Ani v Argentině není nikdy opatrnosti nazbyt zvlášť když jde o peníze…

Znepokojení a opatrnost byly však rázem tytam, sotva se dveře rozlétly dokořán a do nálevny kvapně vstoupili dva muži; opálený obličej seňora Rodriga Šeřena se okamžitě rozzářil úslužnou vlídností.

“Buenas tardes, dobrý večer,” pozdravili ti dva a podávali mu ruce jako starému známému.

“Upřímně vás vítám, to jsou k nám hosti!” zvolal Šeřeno

srdečně jim potřásl pravicemi.

Větší a silnější přelétl pátravě očima po místnosti, zastavil se pohledem na shrnutém ubruse a prohnaně se usmál:

“Ale, ale! Počítat peníze a schovávat je před námi, pročpak to, seňore Rodrigo? Odkdypak mě házíte do jednoho pytle s těmi, kterým je neradno důvěřovat?”

“Dejte pokoj, seňore Pajaro!” bránil se obchodník. “Víte dobře, že vás přece nepodezírám. Ale zaslechl jsem kroky, a jak jsem měl vědět, kdo to je? Už jsem řekl: budte vítáni pod naší střechou, posaďte se a poroučejte, co je vám libo.”

“Ze všeho nejdřív pořádnou večeři, seňore Rodrigo, nechám to na vás, a dvě láhve vína. A pak tolik proviantu, kolik je třeba pro dva muže na víc než na týden do hor, zvlášť když není jisté, že tam najdou něco šikovného k snědku.”

Hostinský zmizel a Pajarův společník se dychtivě zadíval na zakrytý stůl.

“Ani sáhnout!” šeptl gambusino. “Než bys natáhl ruku, měl bys kulku v hlavě. Nemysli, Šeřeno není hlupák.”

Seňor Šeřeno byl v cuku letu zpátky, s čerstvou večeří a starým vínem; pak zmizel nanovo a dva peóni přivlekli obrovský koš, vrchovatě naložený nejrozmanitějšími krabicemi a balíčky: bylo vidět, že je Serenův dům na podobné objednávky znamenitě

připraven, v koši totiž ležel prvotřídní výběr různých druhů konzerv, od polévkových přes masové až po zeleninu a ovoce.

Přisedl k hostům, kteří se horlivě a bez jediného slova pustili do jídla a pití, a spokojeně přihlížel, jak jim chutná; ale protože nebyl zvláštním přítelem moudrého mlčení a tichých sedánek, dlouho to nevydržel a zvědavě se zeptal:

“Odkudpak, seňores?”

“Z Tucumánu,” informoval ho stručně Pajaro.

“Snad ne dostavníkem?”

“Přesně tak. Zrovna jsme přijeli.”

“Zůstanete dnes u mne?”

“Nanejvýš do půlnoci, pak chceme dál. Doufám, že pro nás

budete mít dva dobré mezky.”

“Jak by ne! Pro tak znamenité zákazníky mám vždycky, nač jen pomyslí.”

“Kolik za jednoho?”

“Po dvaceti bolivanos, ani o peso víc.”

Argentinské holívány platily tehdy asi jako americké dolary; za dobrého, silného a zdatného mezka, který netrpí závratí, to tedy nebylo mnoho.

“Hm. Ale když nejsme zrovna při penězích?” zasmál se gambusino.

” Cielos! Co na tom? Jako byste byli. Pokavad se pamatuji, nezůstal jste mi nikdy nic dlužen.”

“Dobrá. Zaplatíme při zpáteční cestě. A teď rychle pořádnou postel, ten pekelný dostavník nám dal jaksepatří do těla. Ale ještě dřív: kde bychom tak nejspíš stihli Indiány kmene Mojos?

Nemáte zdání?”

” Caramba! Tak k těm tedy máte namířeno? Odvážná a podnikavá cháska. Ale nechtěl bych s nimi nic mít, to tedy ne.”

“Neznáteli se, věřím. Já tam mám ovšem dost dobrých přátel.”

“To je pak jiná. Najdete je nejspíš někde kolem guanackého údolí, lovívají tam touhle dobou.”

“K čertu! To se mi nehodí. Ztratíme spoustu času, jedeme

docela jiným směrem.”

“Kampak, smímli se zeptat?”

“Vzhůru do hor, to vám pro tuhle chvíli musí stačit. Peníze dostanete, ať už znáte náš cíl, nebo ne.”

“Nebesa! Neračte to brát ve zlém. Zajisté, nepochybuji o tom.

Promiňte, seňores, nechtěl jsem se vtírat.”

Tím byl krátký rozhovor u konce, hosté dojedli a blaženě

ulehli do kouta, kde jim seňor Šeřeno připravil z přikrývek měkkých kožešin pohodlné a široké lůžko. Dopočítal peníze, shrábl je s příjemným cinkotem do hluboké kapsy a zmizel za dveřmi: šel se po rušném dni také trochu vyspat.

V nálevně se setmělo, spáči spokojeně chrápali, minutu po minuté míjel čas, uplývala hodina za hodinou, nadešla půlnoc.

jednu hodinu bliklo světlo: vstoupil Šeřeno se svícnem v ruce, došel k nocležhíkfím %a halasně je budil:

“Vstávat, seňoresl Je čas k odjezdu!”

Rychle vyskočili, hostinský donesl dvě tykve mate a teplý koláč snídani, vysrkali vroucí nápoj a nechali se odvést na dvůr, kde už stáli připraveni dva mezci, náležitě osedláni a v plných

postrojích; v sedlových brašnách byly pečlivě srovnány zásoby na obtížnou cestu. Seňor Šeřeno posvítil na zvířata ze všech stran napjatě se zeptal:

“Spokojeni, seňores? Postroje vám půjčím, vrátíte mi je, až se vám bude hodit.”

“V pořádku, seňore Rodrigp,” přikývl gambusino, “do týdne do deseti dnů je máte zpátky. Žijte blaze!”

“Šťastnou cestu!”

Gambusino s Perillem vyjeli ze dvora a Šeřeno se za nimi díval pocitem spokojeného obchodníka, který má za sebou dobrý

výnosný obchod. Půjčoval zřejmě gambusinovi často mezky i koně, když se odvážný hledač zlata vydával na svůj lov, mnohdv

i peníze a zásoby, a nikdy nepřišel zkrátka: pokaždé dostal zaplaceno i s úroky. Sotva dozněl dusot kopyt v tiché noci, otočil se a šel znovu spát.

Příštího večera bylo v hostinci stejné jako o den dřív. Když odešli poslední návštěvníci a Šeřeno přepočítával, co utržil, opět zaslechl kroky venku před vraty. Právě tak jako včera rychle zakryl peníze, vstal, a vtom už vcházeli noví hosté.

Tentokrát však nebyli jen dva: do nálevny se nahrnulo sedmadvacet znamenitě vyzbrojených mužů, všichni proti zdejšímu obyčeji od hlavy až k patě v pevných kožených oblecích, na hlavách nízké široké stetsony; jen dva, podle tváří Indiáni byli prostovlasí, s dlouhými kadeřemi až na ramena: mladší menší s vlasy jako uhel, větší a starší s bělostnou hřívou. Ostatní byli vesměs běloši, jeden dosud jinoch, jinak dospělí, statní chlapi. Seňor Šeřeno si marně vzpomínal, kde některého z nich viděl a kdy.

Především jeden vynikal postavou, věkem i silou: obrovský urostlý muž bílých vlasů i vousů, podle všeho jejich vůdce či velitel. Na všech bylo znát, že předobře vědí, co je život a jeho svízele, že je však dovedou překonávat sami, bez cizí pomoci rázně, a že jsou zvyklí nikoho sice neurážet, ale na každou urážku odpovědět bez dlouhých řečí pádnou pěstí, a třeba i kulkou, když není vyhnutí.

Třebas jich bylo více než dva tucty, rámusu do nálevny mnoho nevnesli; potichu odkládali zbraně a tlumoky, beze slova srazili tři čtyři stoly, přitáhli lavice a bytelné židle, mlčky zasedli a opřeli se pěstmi o hrubé ubrusy.

Za všechny promluvil ten bělovlasý obr, klidně, zdvořile a bez jakékoli povýšenosti:

“Seňore Rodrigo, pro každou dvojici po láhvi vína!”

Šeřeno se uctivě uklonil a překvapeně se zeptal:

“čest pro můj dům, seňore. A dokonce račte znát i moje jméno!

Setkali jsme se snad už někdy?”

“Nevzpomínám si. Mám však ve zvyku poptat se na ty, které chci navštívit.”

“Pak tedy dovolte i mně, abych se zeptal, kdo je mým hostem jak ho mám titulovat.”

“Jmenuji se Hammer, ale není potřeba, abyste mě oslovoval jménem,” odvětil obr s jistou odmítavostí v hlase. Šeřeno raději zmizel. Za chvilku byl však zpátky, s vínem a se sklenicemi. Rozestavil láhve a znovu se vyčkávavě zadíval na bělovlasého vousatce.

“Co říkáte, mohli bychom dostat tak za hodinku dobře propečené asado con cuero?” zeptal se velikán.

“Mnohem dřív a v jakémkoli množství, seňore!” pravil Šeřeno pýchou hostinského, připraveného kdykoli vyplnit jakékoliv přání.

“Dobrá, tedy tolik, kolik spořádá sedmadvacet vyhladovělých mužů. A pak dejte přivést z ohrady mezky. Vybereme si, a zaplatím v hotovosti.”

” Cielos! Sedmadvacet mezků! A za hotové! A čtrnáct lahví vína a sedmadvacet porcí pečené hověziny! Pěkný obchod a slušný zisk!” pomyslel si seňor Rodrigo, všecek se přikrčil kulantní úslužností, jako by se scvrkl dobře o loket, a pádil do kuchyně.

Křikem a klením probudit personál, v corralu vybral mladou jalovičku a peónům nařídil pečlivě vykartáčovat nejstatnější mezky na výběr.

Zatímco čeledíni poráželi, vyvrhovali a čtvrtili dobytče a kuchaři v kuchyni narychlo rozdělávali oheň a opékali ty nejlepší kusy masa, spěchal seňor Šeřeno zpátky k hostům; usadil se poblíž k malému stolku, připraven na sebemenší pokyn přiskočit, vyhovět, posloužit.

Hosté však dosud nepromluvili, jen pomalu popíjeli, pohrouženi myšlenkách. Seňor Šeřeno, jako každý obchodník hovorný,

zvědavý a sdílný, zklamán tou mlčenlivou společností vrtěl se na své židli samou netrpělivostí, jako by seděl na jehlách; konečně si dodal odvahy, nabral dech a co možná zdvořile se ozval:

“Promiňte, že ruším, seňores. Jste v našem městě zřejmě cizinci, jinak bych vás dozajista znal. Smím vědět, odkud jste ráčili přicestovat?”

“Z l neumanu,” odpověděl sotva na půl úst bělovlasý obr.

“Ob! Snad ne dostavníkem?”

“Nikoli, poštovními koňmi,” utrousil neznámý a odvrátil se, aby se napil

Ze všeho bylo zřejmé, že cizinci není do řeči, ale seňor Rodrigo nemohl přece dopustit, aby se sotva započatý a slibný rozhovor tak zčistajasna skončil; chtěl vědět podrobnosti, a i když si netroufl na přímé otázky, alespoň horlivě podotkl: “Nu ovšem! Dnes přece nejezdí! Poslední dostavník z Tucumanu přijel včera, a přivezl dva seňory, které výtečně znám.

Velice slavné caballery, když dovolíte. Určitě byste žasli, kdybyste slyšeli jejich jména.”

Na šestadvacet mužů ta zpráva nikterak nezapůsobila, jen jeden nich, patrně šprýmař, který si nedal ujít žádnou příležitost ke vtipu, se hbitě ozval:

“Jménům bychom se sotva podivili, to už spíš tomu, že je

uslyšíme z vašich úst. Zdá se mi totiž, že jste ten nejmlčenlivější nemluva v celé Jižní Americe.”

” Cielos! Tak zlé to se mnou není a nikdy nebylo, Vaše Milosti,”

bránil se Šeřeno. “Moc toho sice nenamluvím, to máte svatou pravdu, ale mlčet v takovéhle znamenité společnosti, vždyť by to byla urážka, hrubiánství a neodpustitelný hřích. Bez mučení přiznám, že tady včera povečeřel, a dokonce přespal seňor Antonio Perillo, věhlasný espada z Buenos Aires.”

Ve své samolibosti nepostřehl, jaký dojem vzbudilo toreadorovo jméno. A žertéř s dobře předstíranou lhostejností utrousil: “Inu, považujeteli Antonia Perilla za tak slavnou osobnost proti gustu žádný dišputát. Znám ovšem mnohem slavnější hrdiny.”

“To jistě, Vaše Milosti, proč ne. Nepochybuji o tom a v žádném případě se s vámi nehodlám přít. Ale v těchto končinách, bohužel, neznáme příliš mnoho znamenitějších jmen, než jaké nosí seňor Perillo. Já sám, příkladně, tak nejvýš ještě jedno dvě.”

“Ale? Například?”

“Och prosím, milerád: Benito Pajaro, jinak též Velký gambusino, a pak ovšem: Otec jaguár.”

“A oba znáte dobře, což?”

“Otce jaguára jsem bohužel v životě neviděl, ale gambusina?

Jako své boty, seňore. Zrovna včera tady seděl u tohohle stolu se seňorem Perillem.”

“Neříkejte! Odkudpak se tady vzali?”

“Z Tucumánu, dostavníkem přijeli, Vaše Milosti. A taky asi tak touhle dobou jako vy. Navečeřeli se, a rovnou na kutě. Vstávali hodinu po půlnoci, něco málo snědli, koupili mezky a zásoby na týden, a zase pryč!”

“Víte kam?”

“K Mojosům, představte si! Někam ke guanackému údolí.”

“Cože? Nepřeslechl jste se? A snad to ani nebyl gambusino Perillem.”

“Oho! Já a zmýlit se? Krk na to dám. Neměli ani vindru, mezky jsem jim dal na úvěr, sedla jsem jim půjčil, ostatní věci taky všecko na dluh. Samo sebou, to ještě nic neznamená, ale nějaký důkaz to snad je, zeje znám, či ne?”

“Měli nějak naspěch, vstávat už v jednu v noci!”

“To měli, ale stejně jsem je musel budit, byli by vyspávali snad až do soudného dne.”

Vtom se z kuchyně ozval křik a láteření a Šeřeno odpálil, aby zasáhl a zjednal klid. V nálevně měli aspoň hosté volné pole výměně názorů.

“Provedls to znamenitě, jen co je pravda,” pochválil Otec jaguár šprýmaře. “Vytáhl jsi z toho žvanila, co jsme chtěli vědět, a bez velkého vyptávání. Tak vida, kdo by to byl řekl! Skoro se mi tomu nechtělo věřit, teď však… Co tomu říkáš, Geronimo?”

“Divná věc. Dostali se do Tucumánu nějak příliš brzo.”

“Také mi to vrtá hlavou. Pohodlně stihli dostavník. Ještě štěstí, že jsme ř>c tu dneska zastavili. A že jsme v Tucumánu nečekali na příští linku a najali si raději poštovní koně: když člověk může na každé stanici vystřídat, jde to přece jenom rychleji. Ale kde čertu sebrali koně ti dva? Pěšky by byli dorazili do Tucumánu až bůhvíkdy. Takhle mají náskok celý den.”

Bylo to tak. Otci jaguárovi skutečně vrtalo hlavou, jak to jejich protivníci dokázali za tak krátký čas. Neměl ani tušení, že se vplížili do nestřeženého údolí a ukradli koně, posel od Tvrdé lebky dorazil sice do Tucumánu včas, leč přec jen pozdě. Kdyby byla družina čekala na další dostavník, pohodlně by jim byl vyřídil, co měl; protože si ale vzali koně od pošty a vyjeli hned bez meškání dál, nezastihl je už, byli dávno pryč.

“Nu což,” pokračoval Hammer, “k Barrance de la Muerte se

dostaneme stejně dřív než oni, jedou odtud k Mojosům, a to je řádná oklika. A navíc aspoň víme, odkud ty dva čekat. Další výhoda!”

“K Mojosům, no prosím, ale co tam vlastně chtějí?”

“Lehká odpověď! Gambusino hodlá s Perillem pátrat v rokliné Smrti po pokladu. Bezpečně ukrytém, na to nezapomeň! K tomu budou potřebovat hodně času, možná celé týdny, a se zásobami mohou být na dně jedna dvě. Lovem a sháněním potravy se zřejmě nechtějí zdržovat, a tak si na to najmou rudochy. Kromě toho: spolehlivá ochrana před nebezpečím a před případným vyrušením se jim také vyplatí. Objeví se tam náhodou nějaký

pocestný, lovec, kdokoli, a co kdyby uhádl jejich záměry plány? To by se jim asi příliš nehodilo do krámu.”

“jak je známe, jsou určitě schopni každého, kdo by jim překážel, bez milosti odklidit.

“Samozřejmě! Proto si zajišťují dostatek mojoských hlídek.”

“Jenže… Indiáni mohou také uhádnout, oč těm dvěma výtečníkům jde.”

“To jistě, ale na tom už tolik nezáleží, jen když dosáhnou cíle.

Co znamená pro gambusina pár indiánských životů! Až budou se vším hotovi, až budou mít poklad v kapse, jednoduše a bez dlouhých cavyků své pomocníky postřílí, seberou jim i to, co jim třeba museli zaplatit, a zmizí. Vsadím krk, že to vymysleli přesně tak, jak říkám.”

“jCaramba! Teď, když jsi nám prozradil, co je gambusino zač, klidné už tomu věřím. O nějaký ten zločin víc…”

“A to jsem vám pořád ještě neřekl všechno,” přerušil ho zachmuřeně Otec jaguár, “to nejstrašnější jsem dosud zamlčel. Je čas, abych to pověděl, posuďte sami, mámli, či nemám důvod k nenávisti. Ať víte, jak se zachoval k mému bratrovi. Býval také gambusinem nebo prospektorem, jak říkají nahoře ve Státech a v Kanadě potulným zlatokopům. Objevil bohaté ložisko, málokdy se poštěstí tak dobrý nález. Smluvil se s Pajarem, byli přátelé, a ne jen ledajací, vydali se tam s mezky a s nářadím a pachtili se pěkných pár neděl někde v horách, práce i zisk rovným dílem, napolovic, jak se dohodli. Když skončili a naložili váčky se zlatem, Pajaro svého přítele, společníka a mého bratra chladnokrevně, krutě hrůzně zavraždil. Tak zvířecky, že se to neodvažuji ani vylíčit.

zmizel se vším všudy bůhvíkam. Od té doby mám vlasy jako sníh, viděl jsem to totiž na vlastní oči, bohužel, až bylo po všem. Ale stačilo i to. Pustil jsem se do stíhání, vrahova stopa směřovala do Mexika, byl jsem mu v patách, prchal dál na jih, do Argentiny; dojel jsem za ním až sem, hledal jsem ho celá léta, ale zahlédl jsem ho vlastně ponejprv až u pramene Ryb. Uklouzl mi, ale poznal jsem ho a on mne. Teď ho mám na dosah, dopadnu ho, a přísahám: buď moje, nebo jeho dny jsou sečteny!”

“Všechno ukazuje, že spíš jeho,” utrousil Geronimo a kdosi horkokrevný z družiny práskl pěstí do stolu.

“Ticho!” okřikl ho Hammer. “Nikdo nemusí vědět, o čem tu

hovoříme. Zlato mého bratra gambusino zřejmé dávno promarnil,

teď zas pase po novém bohatství, které mu nepatří stejné jako to předtím. Tentokrát však za ně draze zaplatí, touhle rukou se s ním vypořádám. Pst! Šeřeno se vrací!”

Z kuchyně znova zahalasily hlasy, rozlétly se dveře, objevili se dva kuchaři a na obrovské dubové desce vlekli pečené asado con cuero, z něhož se přelíbezně kouřilo. Příborů nebylo třeba, zato však seňor Rodrigo donesl tři pecny chleba a navíc, snad jako projev obzvláštní přízně, bělostné ubrousky pro každého u stolu.

Jako na povel vytasilo všech sedmadvacet hostů nože, než by do deseti napočítal, rozkrájeli pečeni, každý si nabodl svou porci a mlčky se pustili do jídla; tvářili se přitom tak soustředěně vážně, že hostinského přešla chuť k další zábavě.

Netrvalo dlouho a stůl byl jako vymetený, láhve prázdné. Muži, nasyceni a napiti, se zvedli a zamířili na dvůr prohlédnout si mezky. Ve světle pochodní vybrali ta nejstatnější zvířata, nejpohodlnější sedla a nejpevnější postroje, a Otec jaguár se přeptal na cenu.

“čtyřicet bolivánů za kus,” usmál se významně seňor Šeřeno.

“Jistě uznáte, Vaše Milosti, že to je za babku. Laciněji tady mezka nekoupíte široko daleko.”

“A potraviny? Asi tak na týden?”

“Všecko připraveno, zabaleno, pouze prvotřídní zboží, seňore.”

“Dobrá. Tak tedy kolik se vejde do brašen. Pak přijďte do nálevny.”

Takový konec rozmluvy nemohl seňor Šeřeno nepovažovat za

nic jiného než za naprostý souhlas s cenou a šťastný závěr obchodu; v duchu už zářil nad nečekaným výdělkem: prodal

jednou tak draho jako včera, a pět set bolivanos navíc, to už přec stálo za to.

Peóni přivlekli sedla a družina bedlivě dozírala na složení, jakost i množství zásob i na pečlivost balení. Za slabou hodinku bylo vše přichystáno, Šeřeno přiběhl do světnice a Carlos Hammer požádal o účet.

Mazaný obchodník vytáhl křídu, odhrnul ubrus, krasopisně

kreslil na stůl číslici po číslici a se slastným trnutím podtrhl konečně dlouhé sloupce, sečetl a napsal výsledek. Vtom se však ozval Otec jaguár:

“Kolikpak jste počítal za mezka včera večer seňoru Pajarovi?”

“fdelos! čtyřicet bolivánů samozřejmě, jako vám, seňore.”

“Pak tedy byl gambusino větší mezek než všichni ti vaši dohro; mady. Chceteli, zaplatím polovic: dvacet bolivanos za kus, a hotově na stůl. Zdáli se vám to málo, půjdeme jinam a koupíme laciněji.

Rozhodněte se rychle, neradi bychom tu zbytečně strávili noc.”

” Por dios! Proč mé chcete zničit, Vaše Milosti? Kdo to kdy slyšel, takovéhle mezky za tak směšnou cenu?” zabédoval

Rodrigo Šeřeno a teatrálně si přitiskl pravici na prsa. “Mějte uznání, seňore, tratil bych na každém nejmíň deset bolivánů, a kde je krmení, obsluha, režie a nějaký ten zisk?”

“Nevím, seňore Rodrigo, to není věru naše věc. Ale co jsem řekl, platí!” přerušil ho tvrdě vousáč. “Považujete nás zřejmě za cizince, kteří se nevyznají, ale krutě se mýlíte. Nevíteli to: jsem Otec jaguár.”

“jQué milagro!” vykřikl Šeřeno, polkl a zmateně uskočil. “El Padre, Jaguar!”

Spráskl ruce, vytřeštil na bělovlasého obra doširoka otevřené oči a civěl na něho s ústy dokořán.

“Tak co? Dvacet za kus, ano, ne? Mluvte přece!”

“Aano, zajisté! Jakpak by ne! No tohle, Otec jaguár!”

šeptal seňor Šeřeno, neschopen kloudného slova.

“Tady jsou peníze. Počítejte!” pobídl ho Otec jaguár, vytáhl opasku podlouhlý váček, vysypal do hrsti zlaťáky a kladl je do řádky na stůl. Seňor Šeřeno počítal jako ve snách, pak cosi zamumlal, snad dík, snad souhlas, a shrábl peníze do objemného kapsáře.

Muži z družiny popadli sedla a trousili se na dvůr; poslední kráčel hostinský a pokradmu divokými posunky svolával čeled. Okamžitě se seběhli a mlčky civěli na cizince, kterak sedlají, nasedají a vyjíždějí ze vrat do tiché černé noci.

Až když za posledním zavřel peón vrata a spustil závoru, přišel seňor Šeřeno jakžtakž k sobě: zeširoka se rozkročil, udeřil se pěstí do prsou, až to zadunělo, a zařval jako tur:

” Caramba! Jaká čest pro můj dům a závod! Víte vy vůbec, kdo byl ten ctihodný starý seňor, hlupáci? Vlasy jako padlý sníh, starší než vy všichni dohromady, a vyskočí si do sedla jako mladík, rovnou se země! Otec jaguár, hejhulové! Sám Otec

jaguár!”

“No a? Proč tolik křiku, Vaše Milosti?” podivil se jeden z gaučů.

“Proč! Proč! Přisámbůh, taková otázka! Máš v hlavě piliny či co? Stačilo říct, a byl bych mu dal všechny mezky po deseti bolivánech, a vás, jak tu stojíte, zadarmo jako přívažek! Otec jaguár, rozumíte, a večeřel v mém domě! Nadosmrti si to

pamatujte a ráno to koukejte vytroubit po celém městě!”

čeleď se dala ochotně strhnout nadšením svého pána a divže se ještě hned v noci nerozběhla do ulic a nerozkřikovala dům od domu tu úžasnou zvěst, že sám slavný el Padre Jaguar, přemožitel šelem a smiřovatel rozvaděných Indiánů, povečeřel dnes večer závodě seňora Šeřena. Argentinci mají totiž znamenitě vyvinutý smysl pro reklamu.

Snad se v ty dny opravdu někde roztrhl pytel s dobrodruhy, protože jen si ráno v podniku seňora Rodriga protřeli oči, už bušili na vrata noví hosté: dva mrňaví plavovlasí mužíci, od hlavy k patě v červeném a po zuby ozbrojení, se hrnuli do nálevny.

“Čím mohu sloužit, seňores, v tak časnou hodinu?” zeptal se poněkud rozespale hostinský a překvapeně si prohlížel podivné příchozí, jako by mu nebylo dvakrát po chuti, že po včerejších obrech opovažují se do jeho neuklizeného a nevyvětraného lokálu hned zrána takoví trpaslíci.

“Jste zdejší hostinskej jménem Rodrigo Šeřeno?” ozval se

konečně mladší a kurážnější z obou cizinců.

“Pro vás vždy seňor Šeřeno, aby nebylo mýlky,” opáčil hostinský jaksepatří svrchu.

“Tedy jaksi, obzvláštní a nelíčené potěšení na naší, ehm straně, vážený, neníliž pravda,” pronesl druhý, starší návštěvník patřičnou zdvořilostí. “Znamená to, abych tak řekl, že jsme tak říkajíc na správném místě i v pravém domě, neboli in domo op tata, jak praví latiník, nemýlímli se.”

Šeřeno vytřeštil oči a zůstal celý paf z té neobvyklé tirády.

“Můžeteli nám poskytnouti, smímli to tak říci, tedy jaksi ehm, dvojici zdatných mezků? Za patřičnou cenu pochopitelně, dovolíteli.”

“Za poctivý peníz, k službám, Vaše Milosti.”

“Pak tedy bychom, že ano, mohli u vás, ehm, něčeho pojísti utišiti, nemýlímli se, hlad i tak říkajíc žízeň, neníliž pravda?”

Tak přezdvořilého člověka snad Šeřeno v životě neviděl.

“Vše, co si Vaše Milost přeje. Račte se posadit a poroučejte!”

ukázal důstojně ke stolu v koutě. A vlastnoručně tam přistrčil dvě pohodlná křesla. Hovořil s jistou ironií, ale zároveň s úžasem; přes hrozivé zbraně nepřipadali mu mrňaví hosté nikterak nebezpeční, ovšem podivného na nich bylo dost a dost. Ti si toho však zřejmě nepovšimli a objednali snídani; pak se teprve blaženě posadili.

Ve chvilce donesl hostinský čerstvé pečivo a vřelé mate a bez dovolení usedl rovnou k jejich stolu; nebyl to projev respektu úcty, spíš právě naopak jakési přezíravé nadřazenosti a familiérního pohrdání, notně okořeněného samozřejmou zvědavostí. Znova si je přeměřil a bez obalu se zeptal:

“Smím vědět, hodlajíli se seňorové pozdržet pár dní?”

“Kupujem mezky, tak teda asi pojedeme dál, na chov je, se mi zdá, nechceme!” odsekl Fritz.

“A odkud ráčily Vaše Milosti přicestovat, že jsem tak smělý?”

vyzvídal neomaleně Šeřeno, jako by se nechumelilo.

“Z Tucumánu.”

“Ale, ale! To jsou mi věci! Zřejmě taky ne dostavníkem?”

“Nikoli, vážený, leč poštovními koňmi, abych tak řekl. Avšak proč, ehm, pravíte: To jsou mi věci? Z vašeho projevu,

smímli to tak říci, tedy jaksi vyplývá, že zde před námi již někdo pobýval, nemýlímli se, poté kdy taktéž přibyl z Tucumánu, že ano, leč rovněž nikoli poštovní diligencí.”

“Tak jest. Včera večer celá velká družina a předevčírem dva ctihodní seňorové. A smím vědět, kam máte namířeno dál?”

“Oh zajisté, vážený, proč, ehm, ne! Nejprve, abych tak

řekl, vzhůru do hor, k Salina dél Condoru, dovolíteli. Žel není nám jaksi povědomá cesta, neníliž pravda. Bylo by možno

získati zde zkušeného a, ehm, spolehlivého průvodce neboli ducem, jak praví latiník?”

“Proč ne. Když mu pořádně zaplatíte, najdu vám ho. Mám

tady jednoho chlapíka, vyzná se tam nahoře se zavázanýma

očima, určitě by šel s vámi. Uvidíte ho na dvoře u mezků, budeteli šije chtít prohlédnout.”

Peón, kterého jim dohazoval, neměl pro něj zřejmě valnou

cenu, jinak by se ho jistě nebyl tak lehko zbavoval. Promluvili ním a podsaditý čeledín okamžitě souhlasil. Dohodli se bez velkých nesnází.

Horší to bylo s mezky, které si vybrali. Seňor Šeřeno jim napočítal po padesáti bolivánech za kus, tedy dvaapůlkrát víc než předevčírem gambusinovi a včera Otci jaguárovi, a ani nemrkl.

Stejně mastná byla i sedla a zásoby potravin.

Když jim v nálevné plnili sedlové brašny, upřel malý učenec své modré oči na hostinského a zvědavě se otázal:

“Tedy jaksi, vážený, mluvil jste, smímli to tak říci, o jakýchsi cestujících, že ano, kteří sem dorazili z Tucumánu předevčírem, nemýlímli se, včera. Račte je snad, ehm, znáti, abych tak řekl?”

“Nu ovšem! Tak slavné muže.”

“Směl bych tedy jaksi v tom případě zvěděti,

“Jakpak by ne! Je mi ctí, mohuli se pochlubit tak věhlasnými hosty, kteří vyhledávají můj chvalně známý závod, proslulý v Šalte i širém okolí. Předevčírem zde nocoval Velký gambusino Benito Pajaro a neméně slavný espada Antonio Perillo.”

“Můj bože! Gambusino! A Perillo!” vydechl doktor Morgenstern, navýsost překvapen. “Sledujeme tedy, ehm, tak říkajíc správnou stopu, neboli semitam, jak praví latiník.”

“No tohle! Vyje račte znát?”

“Zajisté! A lépe, dovolíteli, nežli snad tušíte, že ano. Nuže kdo, smímli to tak říci, prodléval zde, ehm, včerejšího dne?”

Hostinský, aby si dodal vznešenosti, přeměřil si znovu oba dva pidimuže jaksepatří svrchu, vtom se však zatvářil náramně přeuctivě: uvědomil si totiž, že znají gambusina! A kdo znal Pajara, ten přece nemohl být podle představ seňora Rodriga jen pouhým nic, ba ani ledaským. Zdvořile se proto usmál a líbezně zašveholil: “jCielos! Správnou stopu, ráčil jste říci? Snad nejedou Vaše Milosti za seňorem gambusinem?”

“Tedy jaksi, přesně tak.”

“A víte, kam měl namířeno?”

“Smímli to tak říci, ovšemže.”

“Pak ale máte nejvyšší čas, seňores, měl naspěch, jak se mi zdálo.

ještě víc pospíchali ti seňorové včera. Přes dvacet jich bylo, přesně dvacet sedm, a první mezi nimi, považte: sám Otec jaguár! Ale toho asi sotva znáte.”

“Ba právě naopak, abych tak řekl. Patříme totiž, dovolíteli, tedy jaksi k jeho družině, neníliž pravda.”

“Ccocože?” polekal se hostinský. “K jeho družině ráčíte patřit a sledujete stopu Velkého gambusina? To tedy, to se s ním chce zřejmě Otec jaguár nahoře v horách setkat…”

“Uhodl jste, smímli to tak říci. Jde totiž, ehm, o vysoce zajímavou záležitost, neboli negotium,ja.k praví latiník, nesmírně důležitou, a delikátní, abych tak řekl, že ano. Chceme, nemýlí mli se,

Učený mluvka by byl málem vybreptal, do čeho ctihodnému seňoru Serenovi zhola nic nebylo; ještě že v pravý čas zasáhl Fritz, odjakživa opatrnější a obezřetnější než jeho pán:

“Běží o stříbrnou žílu, aby nebylo mejlky. Našli ji tam někde nahoře a tecT ji chtějí vycucat pěkně až do dna. Jedeme za nimi, kapánek jsme se tu opozdili, a teď pospícháme, aby na nás taky něco zbylo.”

“Ó, pak ovšem, blahopřeji!” švitořil seňor Šeřeno a rozplýval se samou zdvořilostí. “Podnik, při kterém je Otec jaguár a Velký gambusino, má už předem úspěch zaručen.”

“Dočista můj názor,” přisvědčil vážně Fritz.

“Zcela určitě, Vaše Milosti! Doufám, že se při zpáteční cestě opět zastavíte, bude mi ctí. A doporučte mne, snažné vás prosím, laskavé přízni Otce jaguára. Nesmírně si ho vážím a odedávna ho upřímně obdivuji. A nejen slovy, i skutky, seňores: jelikož račte patřit k jeho družině, slevím vám na mezcích, ať tratím!

Polovina vám, polovina mně, pětadvacet za jednoho, ani měďák víc. Když dovolíte, vrátím vám zbytek.”

Fritz jen zalapal po dechu, tohle tedy v Argentině ještě nezažil; a doktor Morgenstern schovával peníze, které mu mazaný krčmář cpal mermomocí zpátky, jakoby ve snách.

Leč seňor Rodrigo neučinil toto velkorysé gesto zdaleka jen pouhé úcty ke slavnému jménu, na to byl přece jenom příliš dobrý počtář. Vykombinoval si, že podivní cizinci by se dozajista svěřili Otci jaguárovi, jak nestydatě je vzal hostinský v Šalte na hůl, el Padre Jaguar by na něho nadosmrti zanevřel a z celé jeho družiny by němu už nikdy nikdo ani nepáchl; bleskurychle spočítal, že tahle ztráta by byla přece jen větší než mizerných padesát bolivanos, které chtěl naráz zbohatnout, a těch zbývajících deset že už se dá, kdyby šlo do tuhého, nějak kloudně zdůvodnit. Kromě smyslu pro reklamu mají totiž Argentinci i chvalné vyvinutý smysl pro obchod.

Malý učenec spolkl Serenovo nenadálé kavalírství jako malinu, ještě ochotně přislíbil, že vždy a všude vřele doporučí Serenův závod, vzornou obsluhu a mírné ceny. Pak se neprodleně vyhoupli do sedel a v průvodu peóna důstojně jako vždy vyjeli bránou ze dvora.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ, V ANDÁCH

Cestovatel, mířící od východu do Chile či Peru, musí překonávat četná horská pásma dlouhého pohoří Cordilleras de los Andes, nazývaného prostě Andy nebo Kordillery, lišící se navzájem jak výškou, tak i podnebím.

První, nejnižší pásmo zvané Yungas dosahuje výšky šestnácti set metrů; pokrývá je bujná tropická vegetace s nekonečnými

neproniknutelnými pralesy, tu a tam přerušovanými svěžími travnatými planinami, tak řečenými pajonales.

Druhé pásmo, Medio Yungas, zdvíhá se až k dvěma tisícům devíti stům metrům; vládne tu ještě podnebí mírného pásma obrovskými lesy, bohatými obzvláště na letité stromy s hledanou chininovou kůrou.

Na toto pásmo navazují ve výši kolem tří tisíc tří set metrů Cabeceras de los Vallcs, horní údolní stupně; chráněno před krutými bouřemi nejvyšších horských štítů, bují v nich rozmanité rostlinstvo, hojné lesní stromy tvoří ještě husté porosty, zatímco dalším pásmu zvaném Puna rostou už jen ojediněle a na krytých místech.

Puna se totiž tyčí až do tří tisíc devíti set metrů, a kromě osamocených velikánů daří se tu již jen keřům, odolným rostlinám trávě; zvěř tady sice mívá hojnou pastvu, ale jen v krátkém období dešťů; jinak tu panují dlouhá a úmorná sucha.

Posledním pásmem jsou Puna Brává; do nich patří nejvyšší

horstva a vše, co přesahuje závratnou výši tří tisíc devíti set metrů; tato pohoří jsou bohatá na ložiska vzácných rud, tudy, údolími mezi nebetyčnými vrcholy, vedou i stezky napříč Andami, tady mění se často i v létě prudký déšť v sníh a kroupy a v zimě tu běsnívají zurivó sněhové bouře, v nichž přečasto naleznou smrt šílení odvážlivci, kteří se v tomto období pokusí o přechod.

Za hranicemi Argentiny, na bolívijském území, tam, kde se stýkají Punas s Cabeceras de los Valles, rozkládá se na východních svazích hor neprostupný cinchonový a calisayový prales. V něm na volných planinách sídlí Indiáni kmene Mojos. O něco výš, už Puna, táhne se guanacké údolí, kam někteří Mojosové vyrážejí čas od času na lov.

A ještě výš, v Puna Brává, leží na malé skalnaté plošině solné jezírko Salina dél Condor a nad ním hlubokánská roklina Barranca de la Muerte. Poblíž ní vede stezka od průsmyku Iquique, stoupá vzhůru k Salina dél Condoru a přes argentinské hranice míří k městečku Humahuaca a dále do Salty. Nedaleko hranic spojuje se s touto stezkou jiná, která sem přichází více od severu z Peru.

Výraz stezka je ve zdejších poměrech ovšem krajně přehnaný: něčem podobném, co si pod slovy horská stezka, cesta, nebo dokonce silnice představujeme u nás, nemůže být ani řeči. Mezkové klopýtají údolími a roklemi přes skaliska a kamenitou suť a nezanechávají ani tu nejmenší stopu, z níž by mohla vzniknout časem vyšlapaná pěšina. Jen zkušený lovec nebo průvodce zná tyto opuštěné končiny; neznalý poutník přesnadno ztratí směr a bloudívá pak horami třeba celé dny a týdny, aniž nalezne průsmyk nebo cestu, která by ho dovedla k cíli. I tamní horal, nedáváli bedlivý pozor, může snadno přehlédnout místo, kde se obě stezky sbíhají, pustit se pak falešným směrem.

A právě to se přihodilo i peónovi seňora Šeřena, který měl dopravit doktora Morgensterna a jeho sluhu Fritze k Salina dél Condoru. Znal sice ono slanisko, skutečně tam kdysi byl, ovšem celou výpravou a čerta se tehdy staral o podrobnosti cesty a okolí.

tak teď nevěděl kudy kam.

Schylovalo se k polednímu, ale peón se už od samého rána choval víc než prapodivně: vodil své svěřence hned vpravo, hned zas doleva, znova se vracel, v jednom kuse nejistě pozoroval krajinu a ze všech sil se namáhal ukrýt rozpaky. Sotva někde objevil

sebenepatrnější stopu, rázem se mu ve tváři usadila sebedůvěra hrdost, záhy však mizela, jen co seznal, že je znovu v koncích.

Malý učenec si toho vůbec nevšímal; přemýšlel o docela jiných věcech. Zato Fritz, od přírody vnímavější, sledoval už dlouho nejistého průvodce. Nakonec zajel těsně k doktorovi a spustil: “Hrom do vejra, viději toho vejtečnika, pane doktor? Se mi zdá, že se tady vyzná jako svatej v pekle nebo jako Zulukapr na severním pólu. Neřikaji, že to nepoznali.”

“Tedy jaksi nikolivěk, abych tak řekl,” odpověděl malý učenec, spíš jen aby něco řekl.

“Tak si ho teda ráčej povšimnout. Vejrá kolem, div mu voči nevypadnou, a ví čim dál věcí houbelec. Motáme se kolem jako mouchy ve flašce. Tahá nás za fusekli a bloudí s náma furt dál dokolečka.”

“Můj bože, v takém případě bych tedy jaksi, smímli to tak říci…

Velice nepříjemné, neboli molestum, jak praví latiník, neníliž pravda! Jakožto, ehm, průvodce by měl, abych tak řekl, znáti přinejmenším cestu, nemýlímli se.”

“To by teda měl. Jenže podívají se na něj: vypadá jak Rinaldýno, ale kouká jako sůva z nudlí.”

V tom Fritz věru nepřeháněl: peón sice vyhlížel jak nejzkušenější loupežník, po nějaké chytrosti nebylo však v jeho vykulené tváři ani stopy.

Mezci se znovu zastavili, tentokrát na výšině nad dvěma

údolími: první se táhlo kupředu, druhé ubíhalo poněkud víc vlevo.

Peón se začal opět moudře rozhlížet, a jak se zdálo, usilovně dumal.

Ovšem jako dosud vždy, výsledek se rovnal nule.

Fritzovi už došla trpělivost.

“Tak co, Vaše Milosti? Se mi zdá, že nevíte jak dál,” obořil se na něj.

“Dovolte!” ohradil se peón. “Snad si Vaše Milost nemyslí, že nevím, kde jsem?”

“Co vás nemá! Že jste v Andách, to víte určitě. Aspoň doufám.

Ale vo moc víc už asi ne.”

“Znám to tady nazpaměť, seňore. Cestu najdu i se zavázanýma očima. V životě jsem nezabloudil.”

“Aspoň teda konečně poznáte, jaký to je.”

“Chcete mě urážet? To se radši rovnou seberu, nechám vás tady a pojedu nazpátek!”

“Asi těžko.”

“Proč by ne?”

“Protože ten mezek, kterýho tady honíte vod čerta k dáblu, patří nám, jestli vám to není známo. Leda byste se chtěl vydat po svejch.”

“A když se vás nebudu ptát a ujedu?”

“Ale no tak, Vaše Milosti! V tomhle koutě světa se nedělají se zlodějem žádný dlouhý strachy. Zkuste vobrátit mezka,

vlepím vám kulku do zadku, že se nebudete stačit divit. Račte si to zapsat za uši! A ted alou dál, jestli znáte cestu. Krásný vyhlídky už máme dost.”

Peón se sice příliš nepolekal, ale zřejmě neměl náladu na nějaké spory; obrátil proto mezka do údolí vlevo. Roklina se divoce klikatila, konec nikde, jen užší byla čím dál víc, až se konečně změnila v hlubokou soutěsku, do poslední maličkosti podobnou nefalšovanému severoamerickému kaňonu někde ve Skalistých horách nebo na Coloradu.

Peón znatelně zpomaloval; najisto už poznal, že v těchhle končinách v životě nebyl a takovouhle soutěsku že jaktěživo neviděl; po velemoudré úvaze dospěl nakonec k názoru, že bude lepší s barvou ven, a čím dřív, tím lépe. Zastavil a rozmrzele pravil:

“Pořádně jste mě spletl, Vaše Milosti, jen co je pravda! Měli jsme se pustit přece jen tím druhým údolím, tam tudy vede správná cesta. Račte obrátit!”

“Jestli jsem si to nemyslel!” zabručel Fritz. “Takovej kus cesty nadarmo! Děte do háje! A víte to jistě, že pak pojedem správně?”

“Ovšem! Jen klidně obraťte. Zajeli jsme moc stranou, musíme se ted držet pořád doprava.”

“Uvidíme! Ostatně, ” nedokončil Fritz větu, zmlkl a pozorné poslouchal.

“Dobrotivý. bože! Děje se snad, ehm, něco, abych tak

řekl?” vylekal se doktor Morgenstern a poděšeně se rozhlížel.

“Neslyšeji?”

Nejasný hluk se pozvolna blížil a změnil se ve zřetelný dusot kopyt.

“Tak vidíte, seňore! Správná cesta, jak jsem řekl!” vykřikl radostně peón; kámen mu spadl ze srdce a tvář se mu v tu ránu vyjasnila.

“Jestli jo, máte víc štěstí než rozumu,” odbyl ho Fritz. “Jenže vo co, že jste zase vedle. Jak tak koukám, nevíte už od božího rána kudy kam. Ale co, snad se aspoň dovíme, do kterýho kouta světa jste nás zašantročil.”

Rokle se před nimi ostře zahýbala, a vtom se za ohybem

objevili tři jezdci. Přední byl na první pohled arriero, poháněč mezků; za ním kráčelo nákladní zvíře s pořádným břemenem. ;J

Druhý jezdec, zřejmě majitel zavazadel, byl oděn do zdejšího obvyklého kroje a ozbrojen, jak se sluší a patří; jen vlasy a vousy měl nezvykle světlé a oči modré jako len. Malou karavanu uzavíral třetí jezdec, podle všeho další arriero. Plavovlasému muži se zřejmě zachtělo do hor nebo přes hory, i najal si za průvodce dva místní kreoly.

Jezdci na obou stranách zastavili a mlčky se prohlíželi. Vtom se ozval poslední z trojice neznámých

“iCaramba! Neklame mě zrak? To je přece, no ovšem: seňor Malzeso od seňora Šeřena! Nebo se pletu?”

“Vůbec ne,” odpověděl peón. “Vaše Milost mé zná? Odkudpak, jestli se smím zeptat?”

“Ze Salty přece! Nocuji pokaždé u seňora Rodriga a náramně dobře si vás pamatuji.”

“Takhle tedy! No a vidíte: teď dělám průvodce, “

“fdelos! Jak jste k tomuhle přišel, Vaše Milosti? Vy, a provázet cizince v horách! Na to si přece může troufnout jen hromsky zkušený arriero.”

“Nechtě na hlavě, vyznám se tady lip, než si myslíte,” ohradil se peón rozladěně. “A vůbec, přes hlavní hřebeny nejdem, tak co.”

“Proto! Ale stejně jste už za hranicí Puna, a touhletou cestou přijdete rovnou k vrcholkům, do Puna Brává, úplná pustina, nic víc. Smím tedy vědět, kam máte vlastně namířeno?”

“Zrovna tam, odkud jedete vy: nahoru k Salina dél Condoru, jestli dovolíte.”

” Por dios! To si opravdu myslíte, že jedeme od slaniska

Kondorů?”

“A snad ne?”

“Co vás napadá, Vaše Milosti. Harcujeme se z Peru do Salty.

Jedete dočista špatně.”

“Víte to určitě?”

“Jakpak by ne. Docela jednoduchá věc: tudy vedou všeho

všudy dvě cesty: tahle, co jsme se potkali, a druhá z Iquique kolem Salina dél Condoru na rozcestí, kde se spojují. Jenomže to je už dobrého půl dne jízdy za vámi, seňores.”

“Souhlasí. To vím i bez vás.”

“Ale zřejmě jste ještě nepostřehl, že jedete zrovna po nesprávné cestě, Vaše Milosti. Nejspíš jste rozcestí přehlédl a včas jste neodbočili.”

“No samo sebou, jako bych to věděl! Pěknej průvodce, jděte se vycpat!” rozzuřil se Fritz. “Taková zajíždka! A toho času, to se už nedá dohnat, i kdybysme se rozkrájeli. Hrom aby do toho, skoro celej den v tahu!”

“Tolik snad ne, seňore,” uklidňoval ho zdvořile cizí arriero.

“Vaše cesta, ta správná, račte rozumět, vede západně odtud nahoru do hor. Když dojedete na konec téhle rokliny a namíříte si to přímo k západu, dorazíte na ni za takové, nu, za tři hodinky, víc to nebude.”

“Naše štěstí, že jsme vás potkali,” zamumlal Fritz. “S tímhle znalcem bysme byli na to tata někde na Aljašce anebo v pánu.

Říkáte, že za tři hodiny můžeme bejt na ty pravý cestě, to je sice krásný, jenže strefit se a nezabloudit. V tomhle blázinci tady kolem se nevyzná ani rohatej. My jsme tady prvně v životě,

tuhle náš pan průvodce snad ani to ne. Pojedeme hezky zčerstva ty tři hodinky, ale kam se nakonec dostaneme, to je u boha.”

“Pak vám nezbude než se s námi vrátit,” navrhl arriero. “Až dojedem na tu nešťastnou křižovatku, dopodrobna vám vysvětlím cestu, hlavní směr i každou zatáčku, pak už snad zabloudit nemůžete.”

“Dobrá rada, ale co je nám to všecko platný, ztratili jsme skoro celej den, a když teď s várna pojedeme zpátky, další.”

“Máte tolik naspěch?”

“To je právě vono. Máme se tam nahoře setkat… kdo ví,

třeba jste o někom z nich slyšel: patříme zkrátka k družině Otce jaguára.”

” Cielos! Tomu nevěřím, Vaše Milosti! Přece by Otec jaguár…

Kdo nezná pampy a hory nazpaměť, jako když bičem mrská,

ten se k němu do družiny nedostane. To ne. A že by se vypravil zrovna ted k Salina dél Condoru?”

“Už je to tak.”

“Na lov, a touhle dobou? Zrovna když se v Gran Chaku sbírá čaj?”

“Dočista jste to uhádl, seňore: na lov,” přikývl Fritz a trochu váhavěji dodal: “Jenomže ne na zvěř, ale… na lidi.”

“;Qué cosa!, To jsou mi věci! Nejspíš loví nějakého lotra, co? Kdopak to je?”

“Vaše Milost odpustí,” ohlédl se Fritz spiklenecky vpravo vlevo a tajuplně snížil hlas, “to říct nemůžu. Otec jaguár to nechce roztrubovat moc nahlas po vokolí.”

“Rozumím. Tak tedy takovéhle dobrodružství! A vy že máte být při tom? Nějak se mi to, No, dejme tomu. Ale stihnete to ještě vůbec ? Račte rozumět, Vaše Milosti: když jde o Otce jaguára, každý správný chlap udělá všecko, aby mu pomohl, jenže

tentokrát… Tenhle seňor si nás najal, jsme povinni ho dovést do Salty, a v pořádku a včas. Říkám vám znova: pojeďte s námi zpátky na rozcestí, nic lepšího vám nemohu poradit.”

Světlovlasý cizinec bedlivě poslouchal a bystře si prohlížel zamyšleného doktora i hovorného Fritze. Sotva arriero domluvil, vytáhl hodinky a znamenitou španělštinou se obrátil na svého průvodce:

“Jaképak dlouhé rozmýšlení: zavedeteli tyto dva seňory na správnou cestu přímo odtud, ztratíme tři hodiny, zatímco návratem na rozcestí by seňorové zmeškali nejméně celý den. Pro nás je to tak jako tak při cestě, a těch pár hodin zdržení nehraje roli.

Kdežto v případě Otce jaguára jde možná… Večer společně přenocujeme a ráno se rozejdem po svém.”

Laskavá nabídka přišla nebohým zbloudilcům víc než vhod.

Doktor Morgensiern, navýsost potěšen, popojel čile k neznámému, aby mu na místě poděkoval.

“Můj bože, vážený, jak vám mám, ehm, vyjádřiti svůj dík!

Tedy jaksi velice šlechetné od vás, neníliž pravda. Nikdy bychom se, abych tak řekl, neodvážili požádati vás o tuto pomoc, neboli auxilium, jak praví latiník. A dozajista bychom ji tak říkajíc zdvořile odmítli, nechtějíce vám způsobiti zbytečné obtíže, nebýti arciť této vpravdě prekérní situace, v jakéž jsme se, smímli to tak říci, nikoli, ehm, vlastní vinou ocitli. Neračte nás tudíž proto, abych tak řekl, považovati za opovážlivé držce, pakliže si s radostí dovolíme přijmouti, že ano, vaši ušlechtilou nabídku. Můj stav, nemýlímli se, vám snad dokáže, že jste ji neučinil člověku nepatřičnému.

Dovolte, ehm, , abych se představil: jsem,

Cizinec zvedl odmítavě ruku a vlídně ho přerušil:

“Ale prosím vás! Prokáželi člověk člověku drobnou úsluhu, není to přece ještě důvod k bezohlednému vpádu do soukromí. Až se budem zítra loučit, řekneme si, kdo a co jsme zač, dnes je to předčasné. Nuže, pojedem! Kupředu, nebo zpátky?”

“Jen o něco zpět, Vaše Milosti,” odpověděl arriero. “Roklina je dlouhá, zbytečné bychom si zajeli. A cestou aspoň nasbíráme dříví na večer.”

Cizinec i oba arrieros obrátili mezky a naše dvojice se bez dalších řečí pustila za nimi: průvod uzavíral peón seňora Šeřena.

Za čtvrt hodinky dorazili na konec průrvy; z nevelké planiny byl široký výhled k západu na spletitá údolí a horská pásma. Arriero se rozhlédl, chvíli zkoumal hřebeny, svahy hor i rokliny a průrvy mezi nimi a konečně pravil:

“Cesta je jasná. Půjde to lip, než jsem si myslel: do soumraku dorazíme k pohodlnému tábořišti.” A pobodl mezka do kroku.

Rovina znovu pozvolna klesala do úzkého údolí, to se však brzo rozšířilo a vřízlo se mezi vysoké strmé kopce s holými vrcholky; na svazích se místy dosud zelenaly koberce trávy od posledních dešťů, tu a tam rostla nevelká křoviska, kolem nichž sbírali arrieros suché klestí na večerní hranici.

Doktor Morgenstern usilovně přemýšlel, jak zapříst rozhovor, povídavý Fritz doslova trpěl: klátit se v sedle bůhví kolik hodin neznámým člověkem, a nesmět se zeptat, kdo je, čím je, odkud jede, kam a proč! Cizinec však zřejmé patřil k oněm podivínským nemluvům, kteří usuzují, že mnohem záslužnější je nezištná pomoc než plané hovory. Jel mlčky vpředu a nikoho si kale nevšímal.

Fritz to ovšem dlouho nevydržel; mlčenlivost věru nikdy nepatřila k jeho silným stránkám. A protože ho jazyk takřka od chvíle, kdy vyrazili, svrbél, divže si ho nepřekousl, přerušil to trapné ticho a ruče zahlaholil:

“Hrom do flinty, esli sem to nepovídal, pane doktor, jeli smě ouplně špatně. Nepotkat ty dobrý lidi, byli bysme už dovíkde Tramtáryji.”

Cizinec překvapeně zdvihl hlavu, obrátil se rychle v sedle odpověděl Fritzovi stejně plynnou, jen o poznání spisovnější němčinou:

“Nevím, jestli tam, ale tady byste sotva byli narazili na člověka, který by vám řekl správný směr. Potěšilo mě, že jsem vás potkal teď mě to však těší dvojnásob.”

Přidržel mezka, zpomalil a zajel po bok naší dvojice. Doktorova tvář se rozzářila samou radostí a nadšeně zvolal:

“Dobrotivý bože, vážený! Vládnete, abych tak řekl, naší mateřštinou, smímli to tak říci, přímo mistrovsky, neníliž pravda!

Dovolte mi složiti vám tak říkajíc poklonu, že ano. Ti, kteříž vás, ehm, naučili jazyku Goethovu a Schillerovu, byli, zdá se, mistry nad mistry!”

“Mohou snad být lepší

krajan, nemýlímli

“Nesporně ano,” přikývl cizinec,

učitelé než vlastní otec a matka?”

i”

“Ach, nu ovšem! Tedy jaksi, ehm

se!

“Přesně tak, seňore.”

“Jakáž náhoda, smímli to tak říci! Nehodlal jste dosud vyslechnouti, kdo, ehm, jsem. Nyní však již víte, že jsme krajané, neboli gentiles, jak praví latiník, a proto, abych tak řekl, dozajista dovolíte, abych se představil, že ano. Mé jméno jest Konrád Morgenstern, doktor Morgenstern, neníliž pravda,

původem z Jíiterbogku, soukromý učenec a člen Učené společnosti berlínské, smímli to tak říci. V této prapodivné zemi nalézám se tedy jaksi, ehm, z důvodů čistě vědeckých, nemýlímli se, jakožto paleontolog a,

“A já sem ňákej Fritz, přímenim Kiesewetter a rodem ze Stralau, esli to tam ráčej znát, na Rummelsburskom jezeru u Berlína, přesnějc řečíno. Kapánek tady jako tudlenc panu doktorovi pomáhám, dyž je vobčas s vědou v koncích,” vypálil Fritz jako opakovačky. “Už smě to dotáhli až na gigantochameleónyji

pozdějc dokonce na ňáký megateráryjum či co.”

“Nevyznám se v těch věcech,” přiznal otevřeně cizinec. “Pokud jde o mne, jmenuji se José Engelhardt a jsem, nu což, vlastně už ničím. Nechal jsem všeho a odnedávna patřím mezi ty, kterým se říká: soukromník.”

“Hrom do strejdy! Žijete si teda z renty, no proč ne! Takovýdle štísko mě eště nevy na trefilo. Dybysem měl já bejt živej ze svejch úspor, zvokazovali by mě za necelej tejden jako mluvicího kostrouna. Ráčej dovolit, a to žijete jako v Argentýně?”

“Dosud jsem bydlel v Limě, v Peru, ale prodal jsem svůj podnik chci se vrátit domů do vlasti. A kde jste se tu vzali vy?”

“To máte tak: už nám nestačeji předpotopní potvory, a tak se zeném za živejma.”

“Prosím vás? Kdopak to je? Po němečku mi to snad prozradit můžete.”

“Jeden z nich, z těch proklatejch mizerů, je ňákej gambusino^

Pajaro se menuje, a ten druhej, dost neslavnej toreador, nosí ouplně křesťancký méno Antonio Pěnilo.”

“Nějak povědomé. Nu ovšem, vystupoval zřejmě také u násl

Limě, neviděl jsem ho však, nemiluji nijak zvlášť tu krvavou podívanou. A proč, “

“To by bylo dlouhý vykládání, seňore. Perillo nás vůbec nezná, jaktěživo smě mu nevytrhli z brady ani chlup, a přecejc po nás pase jako divej a nejrači by nás už viděl bradou zhůru a na vonom světě.”

“Není možná! Třeba mu křivdíte.”

“Co vás nemá! To bysme teda museli bejt dočista na hlavu

praštěný, abysme se spletli, dyž nám šlo už třikrát vo kejhák. Sak voň vám to pan doktor poví. Sotva stoupnul svou učenou nohou na tudlenctu zatracenou pevninu a vobjevil se u seňora Salida, už moh mít vod toho ctihodného bejkobijce kulku ve svý zologlický kebuli.”

“Říkáte u Salida? Kde to bylo?”

“V Buenos Aires blahý paměti.”

“A máte na mysli bankéře Salida?”

“No to dá rozum.”

“Bože! Vy se s ním znáte?”

“Tedy jaksi, abych tak řekl, přímo osobně, neníliž pravda,”

vpadl do hovoru doktor Morgenstern. “Byl jsem mu, smímli to tak říci, tak říkajíc doporučen a užíval jsem, ehm, jeho laskavého pohostinství až do odjezdu z hlavního města, že ano.”

“A kdy jste odjeli? Už dávno?”

“Nikolivěk. Tak říkajíc před několika týdny, dovolíteli, abych tak řekl.”

“A nezaslechli jste u seňora Salida náhodou mé jméno? Nehovořilo se o mně?” zeptal se cizinec se zjevným napětím.

Malý učenec, kterému bylo všechno z tohoto světa víc než cizí, marně vzpomínal; konečně zdráhavě připustil:

“Hm, tedy jaksi, kdo ví, že ano, dost možná, abych tak řekl…

Někde jsem to, ehm, dozajista slyšel…”

“Nejspíš ještě ve vlasti, tam je Engelhardtů víc než dost.”

“Ne, ne, smímli to tak říci. Již zde, ehm, v Argentině to bylo, nemýlímli se. Hej, Fritzi, víšli pak, zdaž jsme se tu setkali tedy jaksi s nějakým Engelhardtem?”

“Engelhardt, Engelhardt… ňáko mi tu bunzíruje v makovici…,” přemýšlel Fritz, až se mu zpod klobouku kouřilo. Kor nečně se plácl dlaní do čela, vítězoslavně pohlédl na cizince zařval:

“Hrom do žejdlíku, mám to! Povídáte, že sté bydlel v Limě a že sté prodal ten svůj závod sakumprásk a se všim všudy? Byla to banka, co, že sem tak smělej, nejniliž pravda?”

“Zcela správně.”

“A zvostala vám akorát stará a dva synátoři? Teda, ráčej vodpustit: milostivá pani manželka a dva synáčkové sem chtěl říct?”

“Máte pravdu,” usmál se cizinec.

“A jeden z nich byl na náštěvě u seňora Salida, ne?”

“Souhlasí.”

“Tak je to jasný! Akorát že smě mu neříkali mladej pán

Engelhardt, ale Antonio. Slyšeji to, pane doktor! Proto si nemohli za živej svět zpomenout. Rozumějí: tudletenc pán je vlastnoruční papínek vod našeho milého Antoníčka!”

Doktor Morgenstern zůstal s ústy dokořán, tak ho překvapilo toto nenadálé zjištění.

“Jjjakže?” vykoktal nakonec. “Leč že by se pan otec, smímli to tak říci, trmácel, ehm, tedy jaksi přes celé Andy z Peru do Argentiny, nemýlímli se, kdyžtě jeho syn, neboli^z ZMí, jak praví latiník, podniká, dovolíteli, tutéž cestu, ehm, směrem

opačným, abych tak řekl?”

“Cože?” trhl sebou cizinec. “Antonio že se vrací do Limy?”

“Hotová věc. Proto nám to taky nejde na rozum, že si na něj nepočkáte hezky doma v teple a v bačkorách, že jo. Přecejc sté to věděl: sám sté tomu jeho strejdovi psal, aby ho koukal poslat štandopede zpátky.”

“Jistě, ale ve snu mé nenapadlo, že to bude takhle brzo. A navíc jsem přece Salidovi telegrafoval, aby ho teď nikam nepouštěl zdržel ho, dokud si pro něj nepřijedu.”

“Jo, holt smě rychlejší než sečky telegramy. Než se to po těch drátech doklepalo až do Buenos Aires, byli smě už dávno v trapu.

Akorát nechápu, proč pan Salido nepádil na poštu a nezatelegrafoval vám, jak to dopadá.”

“To že nechápete? Snad dokonce ani nevíte, že je Chile s Peru ve válečném stavu?”

“Hrom do rejže, to teda ne! V tom zatracenom Gran Chaku se jeden ani nedoví, že vo kousek dál trouběj do outoku. Hotovej Zapadákov!”

“Péruje teď republikou Chile nadobro odříznuto od Argentiny.

Můj telegram byl snad poslední, který ještě odešel. Salidova odpověď se k nám do Limy už zřejmě nedostala. Byl jsem až do téhle chvíle svatosvatě přesvědčen, že Antonio pilně využívá příjemností argentinské metropole.”

Mimoděk zastavili mezky, jen arrieros jeli pomalu dál. Otázky odpovědi létaly sem tam, byla to příliš velká novina pro obě strany.

“Todlenc sou mi věci,” divil se Fritz, “z ničehož nic válka fujtajbl, pěkný nadělení. A proč sté pro boha živého prodal ten svůj krám?”

“Cožpak to nechápete? Ve válce bych mohl přijít o všechno.

Naskytla se vhodná nabídka, tak jsem jí okamžitě a rád využil.

Rozumějte: prodal jsem všechno, banku, směnárnu, dům, celý majetek, a rychle pryč! Poměry jsou v Peru vskutku neblahé, k čemu bohatství, když ho člověk nemůže v klidu a míru užívat.

Proto jsem telegrafoval Salidovi, že přijedu, a tudy, přes hory musím ještě cestou zařídit nějaké zapeklité obchodní záležitosti Šalte, v Tucumánu a v Córdobě. Zena a druhý syn plují do

Argenťifty po moři, našel jsem naštěstí novou, spolehlivou loď, dokonce i kapitána dobře znám. Máme se setkat až v Buenos Aires, doufal jsem, že tam najdeme i Antonia, a teď je chlapec nešťastná tentam. Ale kde? A v bůhvíjaké společnosti!”

Byl zjevně rozrušen, starost o syna pochopitelně sužovala jeho otcovské srdce.

“Ale jakýpak strachy! Precejc si nemyslíte, že ho seňor Salido vodevzdal do špatnejch rukouch?” uklidňoval ho bodře Fritz.

“Vím, Salido je obezřetný člověk, jistě udělal, co bylo v jeho silách, ovšem, poměry, zvlášť teď, mohou být silnější než sebelepší vůle. Kdo ví, co se může po cestě přihodit, doba je nejistá příliš nebezpečná. A i když se nakrásně dostane šťastně a ve zdraví přes Andy, co pak? Nás už v Limě nenajde, ještě ho donutí, aby narukoval, je silný a statný dost,

“Nemějte péči, seňore, ručim vám za něj celou svou zrzavou palicí: nikdo mu nezkřiví ani fous.”

“Jak to víte? Jak to můžete tak směle tvrdit?”

“Jelikožtě náramně moc dobře známe sečky ty seňory, který ho vopatrujou jako voko v hlavě.”

“Není možná! Opravdu?”

“Ouplně a dočista. A esli vás to zajímá, povíme vám nachlup přesně, kdo to je.”

“Probůh! Tak přece mluvte!”

“Pokaváde znáte věhlasného Otce jaguára a jeho slavnou

družinu, určitě nemusíte mít starosť. Chovají ho jako v bavlnce.

Míšenckej porculán by nevezli vopatrnějc.”

“Co říkáte? Otec jaguár? S ním? A kde je, to víte také?”

“Taky mužem sloužit. Nahoře u Salina dél Condoru. Kousek

vocaď. Otec jaguár ho mel převíst přes hory, teďka vám ho ale nejvěčim potěšením vodevzdá do votcovský péče.”

“Bože! Jaká náhoda. Nebo spíš šťastné řízení osudu.”

“Tedy jaksi, dovolíteli, vážený, nižádná náhoda, smímli to tak říci,” vpadl horlivě doktor Morgenstern. “Za to, že již zítra budete míti to potěšení setkati se se svým synem, nemýlímli se, vděčíte především své, ehm, příkladné ochotě, neboli

benevolentiae, jak praví latiník. Kdybyste byl tedy jaksi nevšímavě projel mimo nás, že ano, a laskavě nám nepomohl v našich

těžkostech, neboli in dijficultatibus, jak praví latiník, dozajista byste se uzřel se svým drahým potomkem až za drahný čas.

Spočíváť tedy důvod k radosti, smímli to tak říci, nikoli v osudu či souhře náhod, leč, ehm, v přirozené dobrotě vašeho srdce, abych tak řekl.”

“O tom už nemluvme. Řekněte mi raději: viděli jste ho už

Buenos Aires. Jeli jste snad s ním?”

“Vydali se na cestu, dovolíteli, tedy jaksi o něco dříve, že ano.

My sami jsme se poněkud omeškali a připojili jsme se tak říkajíc družině teprve, ehm, na řece Salado, nemýlí mli se.”

“A pak?”

“Projížděli jsme, abych tak řekl, Gran Chakem.”

“Pěkně nevlídná a nebezpečná pustina! Nepřihodilo se vám

tam nic?”

“Japa by ne! Příhod plnej ranec, a eště do pytlíku,” potěšil ho Fritz.

“A můj syn?”

“Buďte tak říkajíc bez obav, vážený, bylať mu zajištěna ehm, náležitá ochrana, neboli patrocinium, jak praví latiník.

Ba dokonce se vyznamenal, smímli to tak říci, činy udatenství, nemýlímli se. Rád a ochotně vám tedy jaksi všechno vypovím.”

“Výborně! Vypravujte prosím. Hned teď. Velice by mě zajímaly příhody z tak dlouhé cesty.”

Doktor Morgenstern byl ochoten v tu ránu spustit a jaksepatří zeširoka, jak měl ve zvyku, vylíčit den po dni a metr po metru veškerá dobrodružství, která je až dosud potkala, avšak Fritz byl kupodivu proti: se vší rozhodností člověka veskrze praktického uctivě sice, leč nesmlouvavě namítl: “Tak to teda prrr! Že bysme na to zrovna tejkon měli ňák moc času, to se mi nezdá. Trčíme tady jako skoby ve zdi a támdle seňoři už čekaj a kejvaji na nás jak četnik na vandráky. Pošťouchněte ty svý rachotiny, při jízdě pojede mluvnice panu doktorovi stejně dobře jako vestoje. A až si večír protáhneme rozvrzaný oudy, můžete povídat třeba do aleluja.”

Malý učenec i seňor Engelhardt mu dali unisono za pravdu

pobídli mezky do klusu.

Kamenité, neschůdné údolí zvolna klesalo mezi dvěma srázy, tu se zúžilo do hluboké, klikaté rokle, tu se rozšířilo do prostornější planiny a hned zas stoupalo tak příkře vzhůru, že by je

jezdci na koních nezdolali za živý svět. Slunce se pomalu sklánělo za skalnaté štíty a arriero pobízel ke spěchu. Ukázal na kondora, který se vznášel vysoko na čistém nebi, a starostlivé pravil: “Hledá si nocoviště, nejvyšší čas to udělat také. Za půl hodiny bude tma.”

“Jak je to daleko k stezce?”

“Pár minut, seňore.”

“A k místu, kde chceme přenocovat?”

“Taky jenom kousek. Ale zajedeme si trochu. Zítra musíme

jihu, a tohle je na sever.”

“Tedy směrem k Salina dél Condoru?”

“Správně, seňore.”

“Tím lépe!” zvolal radostně Engelhardt. “Nepojedeni totiž ráno přímo do Salty, ale ke slanisku.”

“Proč to, seňore? Víte, jaká je to oklika? Nebo snad máte nějaký důvod,

“Lepší už nemohu mít. Jedu do Buenos Aires, abych se setkal se synem, a on je zatím kousek odtud, u slaniska Kondorů.”

To ovšem arrierovi stačilo; popohnal mezka a všichni se znovu rozjeli vpřed. Zanedlouho narazili na písčitou rovinu. Arriero ukázal pod kopyta:

“Stezka, seňoresl Ještě chvilku, a budem u cíle.”

Přecválali přes planinku a ujížděli teď podél rozeklaného úpatí jakési hory. Všude kolem se černaly hluboké skalní rozsedliny.

Náhle zarazil arriero mezka, krokem dojel k nevysokému otvoru ve skále a obrátil se na své spolujezdce:

“Jsme na místě. Pohodlná sluj, dokonce se dvěma vchody,

pěkně za větrem. Rozděláme oheň, zabalíme se do pokrývek

přenocujem lip než někde na ranči.”

Sesedli, vešli do jeskyně a pozorně si ji prohlédli: podobala se spíše nedlouhému tunelu, stočenému na dvaceti metrech délky takřka do půlkruhu. Před slují rostla pěkná hustá tráva, o pastvu pro mezky bylo postaráno.

Posledního denního světla využili k přípravě noclehu: rozložili sedla, postavili z nich nízká lůžka, prostřeli přikrývky, ze sedlových brašen vytáhli zásoby a navršili dříví na oheň. Setmělo se, zažehli hranici a pustili se do večeře. Potom se pohodlně usadili kolem šlehajících plamenů, arrieros a peón na jedné straně, na protější naši tři noví přátelé, a Fritz začal vyprávět: co už zažili a co je zřejmě ještě čeká nahoře u Salina dél Condoru a v Barrance de la Muerte.

Seděli, hovořili, a nikoho ani ve snu nenapadlo pomyslet na to nejdůležitější v těch odlehlých končinách: na noční hlídku.

Cestující na to nepřišli, Argentinci z vrozené pohodlnosti o to nedbali.

A věru že by toho bylo bývalo nanejvýš zapotřebí: neboť zatímco si výprava hověla v útulné jeskyňce, stahovala se nad ní zlověstná a osudně nebezpečná mračna. Mluvili právě o statečných kouscích svého přítele Otce jaguára, a netušili, že nablízku jsou právě ti nejúhlavnější a nejzavilejší nepřátelé tohoto odvážného muže; dokonce tak blízko, že by je byli mohli rukou nahmátnout…

Gambusino a Perillo dorazili šťastně do guanackého údolí, aby tu najali několik mojoských Indiánů pro svůj hanebný plán. Otec jaguár uvažoval naprosto přesně: i když měli dostatečné zásoby potravin, chtěli se zajistit i pro případ, kdyby jim náhodou došly; nehodlali se ničím zdržovat a neměli v úmyslu odejít z rokliny dřív, dokud nevypátrají poklad a dokud se ho bezpečně nezmocní.

navíc, opět podle Hammerova předpokladu, potřebovali Mojosy hlídkám a k ostraze před nepovolanými svědky.

Samo sebou že neměli nejmenší chuť zasvěcovat Indiány do

svého špinavého díla. Nějak jim ovšem museli vysvětlit, proč chtějí být v odlehlé roklině nerušeni a sami. Gambusino o tom dlouho přemýšlel, až konečné přišel na přijatelné řešení.

“Ti smradlaví rudoši mají za ušima, nedají se oblafnout jen tak obyčejnou lží,” svěřil se Perillovi s výsledky svých úvah.

“Nejlepší bude narazit to na nějaké ty jejich pámbíčky. Co říkáš třeba posvátnému slibu ? Že jsme jako slíbili, v nějakém nebezpečí či co, vykonat v Barrance de la Muerte beze svědků něco, zkrátka něco bohulibého, nějaký obřad, oběť, podrobnosti si snad už vymyslíme. Indiáni jsou pověrčiví až hrůza, úcta a strach jim nedovolí rouhavou zvědavost. A jestli budeme mít štěstí a bude po všem, s těmi sedmi osmi divochy to nějak, Dohodli jsme se přece, ne?”

Mojosové uvítali Velkého gambusina i Perilla se vší úctou slávou; sotva se náčelník Ostrá čepel dozvěděl, oč žádají, nejenže ochotně vyhověl a vybral oddíl sedmi bojovníků, ale dokonce byl hotov zúčastnit se jízdy sám. To se sice gambusinovi zrovna moc nehodilo do plánu, co si však počít: odmítnout by

znamenalo urážku, a navíc jistojistě podezření z nějaké nekalosti.

Chtě nechtě tedy musil souhlasit.

Nezdrželi se dlouho a bez prodlení se vypravili k roklině Smrti.

Přesto jim k tomu nestačil ani celý den; kvečeru dorazili teprv na stezku k Salina dél Condoru. Gambusino začal hledat místo noclehu, aspoň trochu chráněné před ostrým severákem.

“Ostrá čepel zná takové místo. Jeskyně blízko. Dovnitř vpředu vzadu. Nebude vítr.”

Ostrá čepel vyrazil a uháněli dál. Vtom náčelník strhl mezka stranou, na místě zastavil a rozhodným pohybem utišil družinu.

Pak se naklonil, upřené se zadíval vpřed a naslouchal.

“Co je? Vidíš něco?” zeptal se polohlasně gambusino.

“Ostrá čepel vidí zář ohně. Oheň v jeskyni.”

“A lidé?”

“Kde oheň, tam i lidé.”

“fCaramba! Kdo by to mohl být?”

“Ostrá čepel půjde a zjistí.”

Sklouzl ze sedla a lehkými, neslyšnými skoky se blížil ke skálám.

Neuběhla ani čtvrthodinka, a byl zpět.

“Před jeskyní mezci, v jeskyni dvakrát tři muži u ohně.”

“Indiáni?” vyzvídal Pajaro.

“Bledé tváře. Sedí a hovoří. Tři jazykem Španělů, tři jinou řeč, Ostrá čepel nerozumí.”

“Hm. Podezřelá věc. Podívám se sám,” zašeptal gambusino

seskočil s mezka.

“Půjdu s tebou,” ozval se Perillo.

“Zbytečné! Stačím na to sám.”

“Dvoje oči vidí víc!” odsekl espada a pustil se za svým druhem ohnivé záři. Poblíž skaliska se přikrčili k zemi a doplížili se téměř až ke vchodu do jeskyně.

“Jestli se někdo objeví, má nás v hrsti!” varoval Perillo, který, když šlo do tuhého, nevynikal zvláštní statečností.

“Leda by o nás zakopl. Tady je tma, uvnitř světlo, bude jako slepý. Ještě blíž!”

Posledních pár metrů, konečně měli přehled takřka po celé jeskyni. Spatřili peóna a Engelhard to vy arrieros, druhou skupinku mužů za ohněm nemohli rozpoznat. Slyšeli však jejich rozhovor.

Chvíli naslouchali, potom gambusino pokynul a opatrně, bez sebemenšího zvuku se plížili zpět. Teprve v bezpečné vzdálenosti se vztyčili a protáhli si údy.

“Poznal jsi ho?” zeptal se Perillo.

“Koho?”

“Peóna od našeho ctihodného věřitele ze Salty.”

“Samo sebou. Ale co ti druzí dva? Nejspíš mezkaři. V životě jsem je neviděl. Víc mě zajímá ten trojlístek za ohněm. Nemáš tušení, kdo by to tak mohl být? A jakou řečí to vlastně krákorali?

Francouzsky to nebylo, portugalsky sotva, anglicky taky ne…”

“Spíš němčina to bude. V Buenos Aires jsem párkrát slyšel mluvit Němce.”

“Hrome! Že by, “

“Bůh suď. Můžeme se na ně mrknout zblízka. Rychle k druhému vchodu!”

Uctivým obloukem a se stejnou opatrností se připlížili na dohled, a gambusino je poznal okamžitě: Engelhardta podle tváře, seděl obličejem k východu, ostatní dva podle oblečení,

nedostatečného vzrůstu. Popadl Perilla za ruku a stiskl, divže espada nevykřikl bolestí, prudce oddechoval a jen stěží dusil kletbu; pak trhl hlavou dozadu a odplížili se zpátky do bezpečí.

“Proklatí mizerové! Znáš je, co?”

“jMierda! Jak by ne! Sám ďábel nám je strká věčně do cesty.”

“Snad ani Glotino by tohle nedokázal. Pletou se nám pod

nohy, pokaždé když máme něco za lubem.”

“Z nich mám pro strach uděláno! Horší je jiná věc: kde jsou oni, tam je taky Otec jaguár.”

“Probůh! Doufám, že tentokrát ne.”

“Jen si nemysli. Ďábel a Otec jaguár jsou schopni všeho.

Spočítal jsi jim sedla?”

“Šest jízdních a jedno nákladní, jiného nic. Víc lidí tu zřejmě není. Naštěstí!”

“Co teď? Pojedeme dál, nebo… Náramně rád bych těm rudým trpaslíkům uštědřil něco na památku,” zavrčel gambusino. “Mám to! Odprásknout je, nic lehčího, pro jednu dvě mrtvoly bych už snad o spaní nepřišel. Jenže k čemu to? Kdežto nějak šikovně je zajmout, máme aspoň na Otce jaguára parádní rukojmí, kdyby přece jen náhodou…”

“To je máme vláčet s sebou?”

“Máš pravdu, pohodlné to zrovna nebude. Ale je tu i další důvod: kdo cestuje takový kraj světa, musí mít přece pořádně nacpanou kapsu, chápeš? Znáš vůbec toho třetího, co je tam s nimi

i?”

“Nemám zdání,

“Copak jsi nebyl v Peru? A v Limě?”

“To jistě, ale při nejlepší vůli,

“Nevadí, zato já ho znám, to stačí. Neslyšel jsi nikdy jméno Engelhardt?”

“fCielos! Ten milionář?”

“To je on. Splést jsem se nemohl. Poznal bych ho i potmě.

Kouká z toho jaksepatří tučné výkupné.”

“Proklatě! To je nápad! Kdyby nedej bůh sešlo z pokladu,

vynahradili bychom si to na panu bankéřovi. Půlku jmění,

račte plavat, haha!”

“Blázníš?” zašklebil se gambusino. “Aby nás pak práskl, co?

Nesmysl! Nejdřív zaplatí, a pak půjde k čertu! Tak se to dělá, amigo. I když najdem poklad, nějaké to výkupné navíc nemůže škodit.”

“Určitě ne. Ale co Indiáni? Myslíš, že to spolknou?”

“Ucpeme jim huby. Slíbíme jim podíl z kořisti, a hotovo!”

“Cože?”

“Pro sebe si necháme seňora bankéře, vědí houby, kdo to je co z něj kyne, a jim hodíme drobty; těch pár tisícovek, které možná vyždímáme z nepodařeného Glotina a jeho pobočníka.”

“Rozumím. A pak, “

“A pak si vezmem všecko. Správně.”

“Platí! Jenže ještě je tu peón a ti arrieros. Když je zájmem, nic nich nekouká, a když je necháme plavat, všecko vyzvaní.”

“Ani jedno, ani druhé.”

“Myslíš… jDiablo! Moc cavyků nenaděláš, jen co je pravda!

Jenom jestli Indiáni,

“Promluvím s nimi. Počkej chvíli, hned jsem tu.”

Gambusino se opatrně odplížil, Perillo se pohodlně natáhl do trávy a trpělivě čekal. Pajaro byl však v cuku letu zpátky, a ne sám: přivedl náčelníka a šest Indiánů; sedmý zůstal na stráži mezků.

“Souhlasí,” zašeptal Perillovi. “Bankéř je náš, ti dva mrňousové jejich. Ale zabíjet nechtějí, zbabělci! I co, vyřídíme to sami.

Tady máš ručnici.”

“Klidně. Nakonec je to jedno, naše olovo, nebo jejich šípy.

Kdy to hodláš spustit?”

“Hned teď, jaképak dlouhé odklady. Vezmem si je na mušku

od druhého vchodu, budem je mít na pár kroků. Mojosové

počkají tady. Až prásknou výstřely, vřítí se dovnitř. Všecko je domluvenoA klapne to na vteřinku. Jdeme! A dobře mířit!”

Připlazili se co něj blíž.

“Peón je tvůj!” zašeptal gambusino. “Počítám do tří, pak…

Připraven?”

“Jasně! Dělej už!”

“Jedna, dvě, tři!”

Zahřměly výstřely, tři pranic netušící ubožáci se zhroutili dírami v hlavách, Indiáni vyrazili válečný pokřik a vtrhli do sluje. Než se přepadení stačili vzpamatovat, leželi na zemi spoutaní, bezmocní, oněmlí překvapením a hrůzou.

Mojosové se jako šakali vrhli na mrtvé kreoly, obrali je o zbraně o poslední kousek oděvu, vyvlekli z jeskyně a víc se už o ně nestarali. Pak se posadili k ohništi a čekali na další rozkazy. Jen náčelník Ostrá čepel zmizel ve tmě. Nejspíš šel dohlédnout na strážného u mezků.

Perillo rozhrábl oheň, přihodil klestí, plameny vyšlehly a ozářily tváře: teprve teď poznali zajatci, v čí ruce padli.

“Mis cumplimientos atentos, seňores, Uctivá poklona,” zahlaholil výsměšně Benito Pajaro. “Jaké to potěšení, shledat se opět se starými známými! A na takovém nečekaném místě. Osud mi

zřejmě dopřává oblažit se tu a tam pohledem na vaše sličné tváře.

fCómo está Úd.?, Kterak se daří?”

“Děkujem za voptání, docela to ujde, seňore,” odpověděl Fritz nutil se do úsměvu, do kterého mu po pravdě řečeno dvakrát nebylo, jen aby gambusinovi aspoň trochu pokazil radost

očekávaného úleku.

“Říkáte? Ale ujišťuji vás: může vám být ještě lépe. Lasa vás snad přece jen trochu škrtí, ne? Jakpak to vypadá ve vaší tobolce, seňore? Plná, plná?”

“Že bych s sebou tahal celý svý bohatství, na to snad nevypadám. V bance je penězům lip než v pytlíku.”

“Nevadí, nikterak nevadí, Vaše Milosti. Dáte mi šek. A jakpak se cítí vaši ctění přátelé?” usmál se posupně Pajaro a zadíval se na maličkého učence jak chřestýš na králíka.

“Toho si nevšímejte, upínej chuďas,” ujal se slova znovu Fritz.

“Má jen to, co nosí po kapsách. Pár mizernejch bolivánů, to je všecko. Hotovej smolař, hlavu napakovanou, ale peníze se ho ne a ne držet.”

“Hm, hm. Škoda, nedá se nic dělat: za málo peněz, kulka

do hlavy. Proč má chudák třít bídu s nouzí, nemám pravdu?

Zadarmo ho živit nebudeme, jistě račte uznat.”

“Žádnej strach, seňore. Zaplatím já. Milerád a v plný výši, jak si budete přát.”

“Cože?”

“Říkám, že zaplatím za oba. Tak ven s tím, na kolik si nás tak ceníte?”

“Nu, takových deset tisíc bolivanos, levněji to sotva pořídíte.”

“Dobrá, máte je mít. Přineste pero, inkoust a pořádnej papír napíšu vám příkaz pro svýho bankéře.”

“Není spěch, seňore. Ještě si chci popovídat s tímhle pánem,”

zarazil ho gambusino a přistoupil k Engelhardtovi. Rozkročil se nad ním a s přelíbezným úsměvem se zeptal:

“Buenas iardes, Dobrý večer, seňore Engelhardte. Jestlipak mě znáte?”

“Neměl jsem dosud to potěšení,” odpověděl tázaný a jaksepatří se mu ulevilo: poznal, že nejde o život, ale o výkupné.

“Neříkejte! To se divím. Nu což, nikdy není pozdě, seznámíme se teď, a projevíteli stejnou ochotu jako tento moudrý seňor, nebude to, věřte, nikterak nepříjemné.”

“Kolik chcete? Bez dlouhých řečí.”

“Ne tak zhurta. Jednáme přece obchodně, či ne? Konečnou

sumu si dovolím určit, jakmile zjistím vaše ctěné možnosti, seňore, času máme habaděj,

Nedomluvil. Náčelník Mojosů Ostrá čepel vešel kvapně do

jeskyně, energickým pohybem přivolal Pajara a zašeptal:

“Hrozí nebezpečí. Lidé nablízku. Hlídka spatřila stín, plížil ve tmě. Viděl, že vidíme. Vstal a šel. Je pryč.”

“K sakru! Třeba to bylo nějaké zvíře, jaguár…”

“Ne. Byl člověk. Ostrá čepel říká: vstal a šel.”

“Pronásledovali jste ho?”

Náčelník se zamračil a netrpělivě vyštěkl:

“Tma venku, seňor!”

” Qí í disgusto! Raději zmizme. Čert ví, kdo se tu potlouká.”

“Určitč as ten zatracený Otec jaguár, mizera!” zašeptal Perillo, který se nepozván připojil.

“Nesmysl!” namítl podrážděně gambusino. “Ten by byl rovnou zaútočil, jen aby nám zase vyfoukl ty své kumpány, to už přece známe. Ale ať už to byl kdo byl, uděláme mu pěknou čáru přes rozpočet.”

Skočil k ohni, rozkopl a udupal hranici a už potmě sykl několik rozkazů. Indiáni vyběhli, přivedli ukořistěné mezky, naložili na ně spoutané zajatce a pospíchali k místu, kde nechali svá zvířata pod dohledem stráže.

Něco zmatku v noční temnotě, trochu horečného pobíhání, pár nechtěných zvuků, a celá výprava se beze slova hnula vpřed: ne však k Salina dél Condoru, jak se dalo předpokládat, ale na opačnou stranu. V jeskyni, před chvílí ještě plné světla, hlasů hluku, rozhostilo se zas mrtvé ticho…

Vtom se těsně u skaliska objevily jako duchové dvě tmavé

postavy: jedna menší a slabší, druhá o poznání vyšší. Hleděli za odjíždějícími, seč jim to noc dovolila, pak se ozval starý mužský hlas:

“Prchají, neboť tě spatřili, můj pane. Nejednal jsi opatrně.

Snadno jsi jim mohl padnout v plen.”

“Těžko by to dokázali, Anciano,” odpověděl mladší. “A tecT se dali na opačnou stranu, jen aby nás zmátli, ani to se jim však nepodaří. Naše nohy jsou rychlejší než kopyta jejich mezků.

Nadarmo se zdrží oklikou. Předběhneme je, dorazíme k Salina dél Condoru dřív a oznámíme Otci jaguárovi, že jsou nablízku.”

Pak zmlkl a obé postavy zmizely ve tmě, jako by;se rozplynuly.

KAPITOLA DVACÁTÁ, ODKAZ POSLEDNÍHO INKY

Barranca de la Muerte, roklina Smrti i názvem odpovídá své poloze, okolí a dojmu, jakým působí. Dopolední slunce jen zvolna stěží prozařovalo tu neutěšenou horskou pustinu. Jako zvrásnělé hřbety mrtvých gigantických oblud táhla se na západě holá pásma nejvyšších pohoří, lesknoucí se sněhem a ledem; i vrchy v blízkém okruhu, bez jediné stopy života a vegetace, trčely tu mrtvé, nehnutě, cize a němě. Roklina spadala příkře do bezedné hlubiny snad jen výtečný horolezec by ji ve zdaru zdolal, a to ještě jen největší námahou; nebylo pomyšlení, že by se na její dno dostal jezdec, ani na sebezkušenějším mezkovi by to byl nedokázal.

stejné jako celý ten kraj, i srázy a dno rokle tvořily jen holé skály bez jediného stébla trávy, bez jediného zeleného lístečku…, .’: Pouze na malé plošince, kde jezdci zastavili a utrmáceni seskočili s mezků, živořila plazivá bezlistá kleč, dobrá leda na oheň, jinak i tady jen skaliska a kamenitá suť: obava, že by tu člověk mohl neopatrně zanechat stopy, nebo naopak snaha se nějakých dopátrat byly zbytečné. Na tmavém dně se kupila změť roztříštěných balvanů, jak se časem vydrolily ze svahů a s dutým hlomozem se zřítily do hlubiny. Asi padesát kroků od rokliny přečnívalo nad plošinku skalisko a tvořilo výklenek, kde se mohl v nouzi ukrýt člověk před lijákem nebo vichřicí.

Otec jaguár popošel k balvanu a vážně poznamenal:

“Pod touhle skálou ležel zřejmě Perillo a sledoval starého Inku, než ho den nato zbaběle zavraždil. Kapitán Pellejo se o tom zmínil těsně před smrtí, když se mi snažil vypovědět, co zaslechl u bažiny Kostí.”

“Určitě to bylo tady,” souhlasil Geronimo; potom ukázal do rokle a dodal: “A na protější straně stoupal Inka za úsvitu zpátky nahoru.

Tam také podle všeho leží ten poklad.”

Hovořili docela nahlas, bez zábran užívali slova Inka, nebylo tedy již zřejmě tajemstvím, o čem doposud věděl jen Otec jaguár; Anciano vyprávěl totiž v posledních dnech u večerních ohňů dopodrobna o osudech posledního Inky i jeho syna a dědice, kterého ostatní znali pod jménem Hauka.

Anciano zaslechl Geronimovu poznámku a přisvědčil:

“Správnou domněnku jste vyslovil, seňore. Tam, kde lze jen nasazením života sestoupit do rokliny a kudy se jen s námahou dostanete vzhůru, je místo, po kterém chtějí pátrat gambusino Perillem.”

“A ty to místo znáš?” zeptal se Otec jaguár.

“Znám, bratře,” přikývl Anciano.

“A Hauka?”

“Ten nikoli. Pro něho bylo dosud tajemstvím. Teprve nedávno dospěl věku, kdy se měl z otcovy vůle dovědět o svém dědictví.”

“Dozví se o něm od tebe.”

“Zajisté, bratře.”

“Poklad je v zemi?”

“Ne, bratře. Vím, zeje ukryt ve sluji, ve staré štole ještě z dob, kdy se tu hledalo zlato a stříbro. Nenašlo se nic, a když se naši předkové prokopali až k podzemní rozsedlině, tak hluboké, že nebylo slyšet kámen shozený na dno, zanechali díla a zasypali vchod. Na štolu se však nezapomnělo a v době pronásledování obrátil se Haukaroporův předek se svou věrnou družinou do hor a skryl zde vše, co zachránil z dřívějšího bohatství. Španělé je stíhali, dopadli je u zdejší rokliny a bez milosti povraždili. Spasil se jen velký Inka a můj praděd. Tajemství pokladu se pak dědilo pokolení na pokolení, až ke mně a k Haukovi. Vím, kde je štola, v životě jsem se však do ní neodvážil; jen můj pán Haukaroporův otec měl právo tam vkročit. Dnes ukážu poslednímu Inkovi vchod, a jestliže svolí, poprvé uzřím, co skrývá tajemná chodba.”

“Samozřejmě že dovolím,” ozval se Hauka. “Byl jsi mi otcem,

co patří mně, patří i tobě.”

“Díky, ó pane!” odvětil stařec zjevně potěšen. “Nepotřebuji nic a nepřeji si ničeho jiného, než aby vytrvala tvá láska ke mně.

Leč přesto mám jedno vroucí přání a snažné tě prosím, abys je vyslyšel.”

“Mluv, Anciano, poslouchám.”

“Měl jsi vstoupit do staré štoly teprve v určitém věku, můj pane. Až když nebude hrozit, že tvé kroky povede nepředloženost mládí a až tě ovládne mužná rozvaha. Jistě z dobrého důvodu.

pokladu, jak se odedávna praví, nelze se totiž přiblížit bez nebezpečí, v čem však spočívá, není mi známo. Tvůj otec mi to chtěl povědět, nezbylo mu však dní a nalezl smrt.”

“Ani zdání nemáš, co by to mohlo být?”

“Jen tušení, jistotu nikoli. Zajisté víš, že naši předkové dovedli vyrobit oheň, který mohli skrýt na dlouhá léta i staletí. Jakmile byl probuzen, ničil vše, co zachvátil. Snad se podobal střelnému prachu, který náš lid poprvé spatřil u zlořečených Španělů, snad to bylo něco jiného, nevím. Z několika narážek svého pána jsem pochopil, že štola je strážena takovým ohněm a ten zničí každého, kdo se tam nepovolán pokusí proniknout.”

“číhá tam tedy hrozba a smrt?”

“Správně řekl můj pán. Proto ho snažně prosím, aby vzal

sebou Otce jaguára. Jeho oko vyniká nade vše bystrostí, objeví spící oheň snáze nežli náš nezkušený zrak.”

“Ovšemže půjde s námi, byl bych ho o to stejné požádal.

právě tak Antonia. Rád bych, aby byl z prvních, kdo spatří ty staré poklady. Nebo se snad obává můj mladý bílý přítel tajného ohně?”

“Ani dost málo!” ohradil se srdnaté chlapec. “Při troše

opatrnosti nám nemůže uškodit, zrovna tak jako střelný prach.

Stačí jen dávat pozor na plamen.”

“Přesně tak,” přisvědčil Otec jaguár. “Budemeli obezřetní, není se čeho bát. Chcete se vydat do štoly ještě dnes?”

“Rádi bychom, bratře,” řekl Anciano.

“Před příchodem těch dvou ničemů?”

“Ano.”

“Radím vám: posečkejte. Stopy by nás mohly prozradit.”

“Bude dost času je zase zahladit. Gambusino nedorazí dřív než zítra, a teď je slunce teprve před polednem.”

“Jistě, ale přece jen… Nemáme tušení, co vlastně najdeme.

když nebudeme moci provést svůj plán až do konce,

“Snad máš pravdu, bratře, nevíme však ani jiné věci. Třeba to, kolik Mojosů s sebou gambusino přivede, a které. S některými náčelníky žiji v přátelství, s jinými ne. Očekávejme, že dojde boji. Zníli tak úradek bohů, ztratím život i možnost ukázat svému pánu cestu k dědictví, a vše bude ztraceno.”

“Lehká odpomoc! Zůstaneš hezky stranou, v bezpečí.”

“Bratře! Tak špatně o mně smýšlíš?” zvolal dotčeně Anciano.

“Chceme se zmocnit vraha mého pána, a já mám nechat odpočívat zbraň? Žádej vše, jen tohle nikoli!”

“Chápu tě. Dobrá, dělej, jak myslíš. Ale nežli se dáme do hledání, je třeba zařídit ještě pár nezbytností. Budeme tu možná muset strávit víc než jenom pár dní: o nás je postaráno, ale mezci nebudou mít pastvu ani vodu. Něco trávy je jen u Salina dél Condoru, a tam tábořit nesmíme, naše vzácná kořist přijede právě odtamtud. Musíme najít nějaké jiné místo. A i kdyby toho nebylo, tady zůstat také nemůžem: potřebujeme se někam

skrýt.”

“Vím o takovém místě, bratře. Hodinu jízdy odtud je hluboké údolí, tráva a voda je tam vždy. Jen Hauka a já známe tu kotlinu.

Dovedu vás tam.”

“Výborně! Času je dost. Především je třeba zjistit, jsouli Mojosové, které si gambusino přivede, vaši přátelé. Teprve potom vymyslíme plán. Chvíli si odpočineme a pak můžeš doprovodit družinu do údolí; Hauka, Antonio a já tu na tebe počkáme.”

Ovšemže by byli i ostatní členové družiny rádi spatřili tajemný poklad posledního Inky už dnes, nikdo si to však netroufl vyslovit nahlas; bez odmluv uposlechli a po krátkém odpočinku se vydali se starým Indiánem na vzdálenou horskou pastvinu.

Carlos Hammer se za nimi díval, dokud mu nezmizeli z očí; pak se obrátil k Haukovi, který seděl s Antoniem na pokraji strže a zamyšleně hleděl do černé hlubiny:

“Myslíš, že bys našel vchod do štoly třeba i bez Anciana?

Nechceš se pokusit?”

“Sotva,” odpověděl překvapeně Haukaropora. “Otec ho jistě dobře skryl před zraky nezasvěcených. Marně bych se asi namáhal.”

“Uvidíme,” usmál se Otec jaguár. “Stačí, když víme, že leží téhle roklině. Ostatní snad už nebude tak těžké. Slezu teď dolů zkusím to. Zůstaňte zatím tady, nečekám sice, že by nás mohl někdo překvapit, přesto však bučíte ve střehu. Kdybyste

zpozorovali cokoli “podezřelého, zavolejte, uslyším vás a skryji se.”

A bez rozmýšlení se pustil po strmém svahu do rokle. Chlapci napjaté sledovali ten krkolomný sestup, dokud bělovlasý obr nedosáhl dna. Pak Hauka zavrtěl hlavou a tiše řekl: “Neobjeví to místo. Náš bílý bratr je sice chytrý, chytřejší než všichni, které znám, ale chodbu nenajde.”

“Nevím, nevím. Všiml sis, jak se usmíval, když jsi to tvrdil?”

zeptal se Antonio. “Zřejmě je přesvědčen, že se to podaří, a já tomu věřím též. Ještě dnes budeš bohatý, bohatší než můj otec, nežli kdokoli. Ale řekni mi, měli tvoji předkové opravdu tolik zlata stříbra, jak se o tom mluvívá a píše? četl jsem o tom už dost.”

“Neznám, co je psáno ve vašich knihách, avšak… bílého a žlutého kovu měli Inkové nepředstavitelně mnoho… Když byla naše říše přepadena španělskými lupiči, ukryla většina velmožů a knězi spoustu drahocenných předmětů do země… do skal… do studní, kam se dalo… Přišli o život a nikdo nikdy se už nedozvěděl, kam se podělo všechno to jejich bohatství… Někde hluboko pod zemí leží teď zlato, které už nemůže nikomu uškodit…”

“Snad prospět jsi chtěl říci.”

“Ne. Můj bílý přítel slyšel dobře: uškodit. Právě to nesmírné bohatství mé říše zavinilo její zkázu a pád… Být chudá, byli by Španělé odtáhli s prázdnem a nikdy by se tam nebyli vrátili… Jistě víš, jak oklamali nejnešťastnějšího z mých předků.”

“Nevím.”

“Zajali ho… a uvěznili v jeho vlastním paláci. Pizaro, první největší ze všech těch lupičů, ho dal přivést do veliké síně, té nejprostornější, kde zasedávala rada několika set našich šlechticů…

Tasil meč a jeho špicí v natažené pravici vyryl do stěny, kam až dosáhl, zřetelnou čáru… Budeli až k ní naplněna síň ryzím zlatem stříbrem, prohlásil drze, daruje prý Inkovi svobodu… Můj předek vyhověl… Ze všech stran nechal snést výkupné. Proradný Španěl však nesplnil slovo… Drahocenný kov odnesl a Inku nepropustil…

Naplnili tedy síň podruhé, zase až po čáru na zdi, ani pak nedostál ničemník slibu… A to byl křesťan, a radili mu svatí muži, mnichové, jistě stejně chamtiví a krutí jako on… Těm potom nařídil, aby mému lidu zvěstovali novou víru, a oni pak krví násilím uváděli do země mých předků učení o lásce a pravdě! Sám vidíš, že jen a jen bohatství nám přineslo záhubu a smrt.”

“Ach bože! Dvě plné velké síně zlata!” zvolal užaslý Antonio.

“Je to… bylo to vůbec možné?”

“Můj bílý přítel nevěří? Nemá zdání o bohatství, které bylo nahromaděno v obou chrámech Slunce v Cuzku a Chuquitu?

Nebo v chrámech Huanacauri, Cacha, Vilicanota a na jiných posvátných místech, zvaných huaca ? Jen v jediném chrámu Slunce Cuzku žilo čtyři tisíce knězi a sluhů… Všechny dveře a brány měly veřeje z ryzího zlata, všechna okna byla posázena smaragdy jinými drahokamy… Stěny byly obloženy zlatými deskami…”

Antonio vytřeštil oči úžasem. Nebyl schopen slova a jen poslouchal. V životě neslyšel něco podobného.

“Na zlatých sloupech stály obrazy bohů. Na stříbrných podoby Inků… A všude spousta nářadí a nádob z nejdražších kovů… Pět pramenů z okolních hor svádělo patero potrubí z čistého zlata do stříbrných nebo zlatých nádrží buď k pití, nebo k omývání obřadních nádob či ke koupání obětních zvířat… Mám ještě líčit zařízení královských paláců a komnat? Mám vyprávět dál?

Dokáže už můj bílý přítel odhadnout cenu takového bohatství?

Dovede, “

“Zadrž! Úzko je mi z toho!” šeptal Antonio, zmámen tou představou. “Ale… ale když jsi hovořil o všech těch stavbách, o nádobách a sochách bohů a vládců, pak museli být mezi tvými předky i znamenití umělci, hotoví mistři, “

“Můj bílý přítel se nemýlí, byli. Třebas naše umění je jiné než vaše.”

“A věda? Školy?”

“Vyrostl jsem v opuštěných horách, nemohu mluvit o ničem, co jsem nezažil, neviděl a nepoznal. Nerozumím vaší učenosti ale i u nás byli učení lidé… Vzpomeň si třeba jen na kipukamqyual”

“Vím. Kamayu znamená člověka učeného a kipu písmo. Nebyla to však, pokud si pamatuji, písmena a slova jako u nás, ale různobarevné provázky se složitými uzly. Copak se dalo’ takové uzlové písmo číst? Rozuměl mu vůbec někdo?”

“Nebylo to snadné. A ne každý se směl naučit čtení a písmu…

Takové kipu uměl vázat a číst právě jen kamayu. A jen ti nejmoudřejší a nejspolehlivější z mužů byli vybíráni za kipukamayua.

každé osadě žil však alespoň jeden, který své umění předával potomkům z pokolení do pokolení a z věků do věků. Z takového rodu pochází i Anciano. Dokáže přečíst i nejsložitější kipu.”

“A ty?”

“Jsem z pokolení králů… Každý člen panovnické rodiny musel znát tohle umění. Mít tu nějaký pletenec, jistě bych ho přečetl stejně jako můj bílý bratr čítá slova dopisů a knih. Sám otec mě tomu naučil… Věřil, že naše stará říše opět povstane…”

Zmlkl a zadumaně hleděl do rokliny. Ve tváři, jindy klidné nehybné, zračil se mu těžký smutek. Trvalo to však jen krátkou chvíli, pak si povzdychl a mluvil dál:

“Věřil tomu vlastně jen zpočátku… později už ne. Anciano mi to prozradil… I já jsem bláhově doufal, že mrtvý může oživnout ted’ už nedoufám. Zvlášť od té chvíle, kdy jsem se seznámil tebou…”

“Se mnou?” podivil se Antonio. “Já že jsem zavinil,

“Ano, i když ne ve zlém úmyslu. Dosud jsem znal jenom své hory a lesy, slyšel jsem vždycky jen o svém lidu, a nic jsem nevěděl o jiných zemích a cizích národech… S Ancianem jsem se však vydal na cesty a poznal jsem i tebe. A z tvého vyprávění jsem pochopil, jak obrovská je země a jak nepatrný je opuštěný chlapec, třebas jeho předkové patřili k nejmocnějším, k Synům Slunce… Byl to sen, ale probudil jsem se, a nikdy se už k němu nevrátím.

kdybych našel v téhle roklině všecky poklady světa. Minulost mého lidu je tatam navždy… A já se chci dívat kupředu, ne pořád zpátky! Rád bych se naučil aspoň něčemu z toho, čemu jsi se učil ty.

Rád bych se stal užitečným člověkem… Nenili tisíckrát lepší než neužitečný král? Odjedu z našich hor. Otec jaguár mi jistě poradí.

co řekne, udělám. Peněz budu mít dost. Odkaz mého otce mi zajistí velký majetek. Věř mi: kdybych ho nehodlal použít ke svému vzdělání, pohrdl bych vším tím zlatem a stříbrem, snadno by mi mohlo přinést to, co mým předkům, naší říši, mému lidu: hamižnou zlobu, závist, zkázu a smrt… A já chci žít! Rozumíš, Antonio: žít!”

Mladý Inka se proti svému zvyku rozhovořil až příliš vzrušeně mnoha slovy; mluvil vážně, pomalu, často se zarazil a odmlčel.

Ted” vstal a poodešel, jako by chtěl o samotě přemýšlet o všem, co ještě nevyslovil.

Antonio ho nechal, nevyrušoval ho; i když byl sám dosud mlád nezkušený, správně vycítil, že jeho nový přítel došel právě závažnému mezníku svého nedlouhého života a že se právě teo!

rozhoduje o čemsi důležitém, osudovém. Čekal proto mlčky, dokud se Hauka nevrátil. Netrvalo to dlouho; tvář se mu najednou rozjasnila téměř až k úsměvu, přisedl znovu k Antoniovi a řekl:

“Můj bílý přítel cestuje do Limy a chce se pak přeplavit do velké země svých otců, které se říká Německo, aby se tam učil dál moudrosti dospělých. Vyprávěl mi o ní a já ted vím, jaká to je země jaký tam žije lid… Antonio, vezmi, vezmeš mě s sebou?”

“Cože? Co říkáš? Rád! Ze srdce rád!” vyskočil radostně mladý Engelhardt. “Myslíš to vážné? Doopravdy bys jel?”

“Jistě… Ale dřív si ještě promluvím s Otcem jaguárem, a Ancianem. Bez něho… bez něho bych odtud nemohl odejít, byl by to nevděk a, “

“Ten s tebou půjde, o to není strach. Jsi přece jeho velitel a pán udělá všechno, co si jen budeš přát.”

“Nevím, Antonio. Není už mlád, a rozumí řeči tvé země

stejně málo jako já sám.”

“Neboj se, ještě je chlapík, zdatný a plný sil. A pokud se jazyka týče, cesta lodí je dlouhá, za tu dobu se ode mne určitě naučíte alespoň to, co bude potřeba pro první čas.”

Vtom se nad okrajem rokle objevila hlava Otce jaguára,

takřka současně se ozval i dusot kopyt: přijížděl Anciano. Právě když Carlos Hammer došel k oběma chlapcům, zastavil starý Indián mezka, seskočil a spokojeně oznamoval:

“Družina se utábořila, zvířata mají pastvu, můžeme db rokliny.”

“Otec jaguár tam už byl,” prozradil mu Haukaropora.

“Opravdu, bratře?” upřel Anciano pátravě zrak na bělovlasého obra. “Nenašel jsi nic, neníliž pravda?”

“Naopak. Vím už, kde je štola.”

“Kde?”

“V protějším svahu.”

“Ach tak! To víme všichni. Ale vchod, “

“Právě ten jsem teď našel. Pojďte, ukážu vám ho.”

Svázali mezkům přední nohy, aby nemohli odběhnout, a pomalu slézali do tmavé hlubiny. Konečně dosáhli dna; ani tady však nenašli velké pohodlí k dlouhým procházkám: svahy se drolily a dole leželo naseto balvanů a štěrku, že bylo stěží udělat krok.

Otec jaguár v čele kráčel obratně a jako by znal cestu nazpaměť přes haldy kamení přímo k protějšímu srázu; nekoukal vpravo ani nalevo a zastavil se u úpatí, kde skála vytvořila několikametrový výčnělek s dvěma zákoutími v tupých úhlech skaliska.

Ukázal ke druhému a pravil:

“Tady je vchod. Nebo se mýlím, Anciano?”

Starý Indián jen překvapeně vytřeštil zrak.

“Nemýlíš, bratře,” přikývl nakonec. “Jak jsi ho objevil?”

“Nic těžkého,” usmál se Hammer.

“Říkáš, že ne? Už rozumím, proč jsi svým protivníkům tak

nebezpečným soupeřem, téžko tě dokážou oklamat. Pak ale

mohls objevit vchod už dávno, a sám.”

“To by se mi bylo nikdy nepovedlo,” uklidnil ho Hammer.

“Kdybych tu chodil třeba celý týden, nepostřehl bych asi pranic zvláštního. Jen protože jsem věděl, že mám hledat zasypanou štolu, skrytý vchod, podařilo se mi nalézt, co jsem chtěl.”

“Ale jak?” vyhrkl netrpělivě Hauka. “A přesvědčil se bílý seňor,

“Nebylo potřeba. Anciano mi to právě potvrdil. Otvor musel být někde tady, v tomhle svahu, jistě dole u dna rokle: těžko razit dlouhé štoly kdesi vysoko ve strmé stěně. Později byl zasypán zakryt, tedy lidskou rukou, uměle. Zbývalo hledat místo, kde by se v přirozené nepravidelnosti nakupeného kamení objevila jakás takáš pravidelnost, stopa lidské práce. A tu jsem našel právě zde.”

Ukázal na čtveřici kamenů poblíž skaliska. “Vidíte přece, že tvoří zčistajasna pravidelný čtyřúhelník.”

“Opravdu!” vykřikl Antonio. Indián jen mlčky přikývl.

“Jsou takřka stejně velké a těžké: silný muž je sice uzdvihne, ale samy se z místa nepohnou.”

“Je to tak, seňore.”

“A proč leží zrovna v tom čtverci velkých kamenů jen samé malé, drobné, sotva jako pěst?”

“To víte také?”

“Uhodnout se to dá. Nejspíše proto, že větší a těžší by promáčkly poklop nad otvorem, zatížený právě těmi čtyřmi velkými.”

“Nemýlíš se, bratře,” řekl tiše Anciano. “Je to přesně tak, jak říkáš.”

“Byl jsem si tím jist. I to se dá totiž vykombinovat, jen s trochou důvtipu. Vchod do štoly bylo třeba zakrýt. Velkým balvanem to nešlo, nedokázal by ho odvalit jeden člověk a sám, kdyby chtěl zase někdy vstoupit do úkrytu, a znovu zahradit. Prkna, větve, dřevo vůbec či něco podobného tu není široko daleko. Co tedy zbývalo? Přikrývka? Sotva: nevydržela by dlouho, byla by nápadná a těžko ji zamaskovat před slídivýma očima. Tak tedy kůže: je pevná dost, stačilo ji rozprostřít nad otvorem, zatížit v rozích přiměřenými kameny, posypat drobným štěrkem, a nikdo už

nerozezná to místo od kamenitého okolí.”

“I v tom máš pravdu, bratře: vchod je skutečně zakryt kozí.

Kdysi dávno jej kryla dřevěná břevna, časem však ztrouchnivěla, když můj pán navštívil poprvé poklad, zjistil, že se propadla a odhalila ústí chodby. Chtěl otvor znovu přikrýt, neměl však po ruce, čím by to učinil. Nezbylo než zastřelit mezka, stáhnout kůži, rozprostřít ji nad štolou, zatížit kameny a poházet. A jak je vidět, vydržela celá ta dlouhá léta. I dospělý se na ni může postavit ztvrdla a nepovolí. Obdivuji tvůj důvtip, bratře. Odsunem kameny a vejdeme dovnitř?”

“Proč ne. Nic nám v tom nebrání.”

Poklekli a rychle odházeli štěrk. Objevila se tmavá kůže, tvrdá jako plech. Potom odvalili kameny, které ji přidržovaly ve čtyřech rozích, a odtáhli ji stranou. Spatřili kulatý otvor, právě tak široký, aby se jím mohl protáhnout dospělý muž.

“Ale to přece není štola, to je jáma!” zvolal zklamaně Otec jaguár, když uviděl tmavou kolmou díru.

“Upokoj se, bratře,” řekl klidně Anciano, “pouze vchod vede svisle dolů.” Hodil do otvoru kámen, bylo slyšet, jak zazvonil nehluboké dno. “Dospělý muž dosáhne zezdola k okraji. Dál pak pokračuje vodorovná štola do skály. Pojďme!”

“A světlo?” připomněl Otec jaguár.

“Jsou tam lojové svíce,” uklidnil ho Indián a opatrně se spustil do jámy; když došlápl na dno, natáhl ruce a Hammer mu podal několik zápalek; vzápětí se rozblikal plamének svíčky.

Po Haukaroporovi a Antoniovi slezl do otvoru i Otec jaguár.

Zpočátku se museli notně přikrčit, aby se vsunuli do nízké štoly. Po pár krocích se však chodba zvyšovala a rozšířila se do kulaté jeskyně, sdostatek vysoké a prostorné, aby se v ní mohlo stěsnat pět šest osob. Rozhlédli se a v mihotavém svitu lojovice spatřili dřevěný vyřezávaný kolík, zastrčený do štěrbiny ve skále, a na něm dlouhý tenký trojbarevný provázek s pár uzly a s několika dalšími kratšími šňůrkami, stejně složitě a umně zauzlovanými.

“Kipu!” vydechl Anciano, uchopil rukojeť a prohlížel tu podivnou písemnost; barvy už sice vybledly, přesto se však daly ještě rozeznat.

“Dokážeš to přečíst?” zeptal se Otec jaguár.

“Bezpochyby, bratře. Ten, kdo vázal toto poselství, nás varuje: nesmíme zažehnout jiné svíce, dokud nepřečteme další kipu. Jenže, žádné tu nevidím, snad je najdeme o kus dál.”

Také Hauka potvrdil, co přečetl starý Indián. Namáhavě postupovali vpřed, chodba se znovu povážlivě snižovala, těžký suchý vzduch se dal sotva dýchat. Ušli asi padesát kroků, a štola se opět rozšířila a zdvihla do čtverhranného prostoru, asi čtyři lokte vysokého, sedm širokého a právě tak dlouhého. Proti nim však nečněla čtvrtá skalnatá stěna, zela tam černá propast, do nedohledna hluboká, tajemná a němá. Nikdo si jí však kale nevšímal, všechny upoutalo něco docela jiného.

V jeskyni, kam oko pohlédlo, zářilo, lesklo se a mihotalo zlato a stříbro. Ve výklencích vytesaných do

skály i na kamenných lavicích se tyčily hromady

skvostů, jejichž jas i umělecké provedení dráždivě

přitahovaly a oslňovaly

zrak: masivní zlaté sochy

bohů, velké jako dítě, stříbrné postavy panovníků,

nádoby nejrozmanitějších

velikostí a tvarů, ozdoby,

klenoty, šperky, čelenky,

náhrdelníky a náramky,

desky, cihly a pruty z ryzího zlata a těžkého stříbra,

zlatá slunce a stříbrné měsíce, hvězdy z nejvzácnějších kovů posázené skvostnými drahokamy…

Ano, takové bohatství

mohlo skutečně pocházet jen

z pohádkového pokladu

králů! Vždyť pouze ve

starém Peru, v mocné

rozlehlé říši Synů Slunce,

patřilo každé sebemenší

zrnko nalezeného nebo vytěženého zlata a stříbra

panovníkovi, velkému Inkovi; bez jeho svolení nesměl si žádný smrtelník ponechat ani gram vzácného kovu a překročení zákazu vyvážet zlato ze země trestalo se bez milosti a vždy tou nejstrašnější smrtí. Všechno zlato se přiváželo do sídelního města a skládalo k nohám vládců. V některých letech dovezlo se do státní pokladnice podle spolehlivých a po naše časy dochovaných záznamů i víc než dvanáct tisíc centů stříbra a na čtyři tisíce centů zlata. Žlutým i bílým kovem oplývaly bezpočetné žíly v horách a hojně se rýžovalo i v prudkých bystřinách.

Antonio byl doslova oslepen; Otci jaguárovi se zaleskly oči; Indiáni stáli v mlčenlivém obdivu a se zbožnou úctou hleděli na drahocenný odkaz: jejich duše i mysli byly naplněny pokorou ke starým bohům a vládcům dávno zuboženého, ožebračeného

vyvražděného národa.

Notnou chvíli panovalo v jeskyni to posvátné ticho. Nejdříve ze všech se vzpamatoval Otec jaguár: vzpomněl si na nebezpečí, které tu někde v skrytu varuje a hrozí, neznámé, nepoznané,

připravené každým okamžikem udeřit. Vzal Ancianovi z ruky svíčku a opatrně se přiblížil k propasti v pozadí jeskyně, aby ji prozkoumal. Ve slabém mihotavém světle jako by se na něho hlubiny šklebily přízračné postavy duchů, poletovaly sem tam lákavě, zrádné kynuly. Kámen, který vrhl do černého neznáma, udeřil několikrát do skalnatých stěn, odrazil se, vykřísl jiskru, ale kdy a v jaké hloubce dopadl, slyšet nebylo. Hammer ucouvl a začal hledat po všech koutech tajemný spící oheň: nic zvláštního nikde nenašel. Až konečné těsně při zemi podél stěn objevil mělké žlábky, zaplněné jakousi hnědavě žlutou voskovitou hmotou; v pravidelných vzdálenostech z ní vyčnívaly nízké konopné knoty, rovněž potažené tím podivným, neobvyklým voskem.

“Pozor! Pryč se světlem!” vykřikl Anciano. “To je ten oheň, němž se zmiňoval můj velitel a pán! A tyhle knoty jsou jistě ony svíce, které nesmíme zapálit, dokud si nepřečteme druhé poselství.

Kde však… Nevidím je. Někde tu musí být.”

Našli je takřka vzápětí. Na kamenné stěně těsně u vchodu visel další pletenec. Tentokrát však bylo kipu mnohem složitější: neskládalo se jen z jediného uzlovitého provazce s krátkými přívěsky, ale tvořilo bohaté a důmyslné pletivo mnoha motouzů podivně zauzlených a sestavených jako husté třásně splývající z ozdobně řezané rukojeti. Jednotlivé provázky byly dvoubarevné, tříbarevné, některé zas obarvené do jediného odstínu, nestejně dlouhé a s nejrozmanitějšími uzlíky různých velikostí a tvarů.

Anciano se okamžité chopil té mistrovské ukázky starobylého uzlového písma. Horečně se probíral šňůrkami, bedlivě je prohlížel a ohmatával citlivými prsty. Nakonec vážné pravil:

“Je to dlouhé a podrobné poselství, zřejmě důležité. V chabém svitu svíčky je však sotva přečtu přesně a slovo od slova. Vyrudlé barvy se míhají, a svíce tak jako tak brzo dohoří. Pojďme raději ven, na denním světle se mi to možná snáze podaří.”

“Cože?!” vybuchl podrážděně Otec jaguár. “Teď máme odejít?

Od všeho toho bohatství?”

“Ano, bratře. Stejně se tu nesmíme ničeho dotknout, dokud nebudeme dopodrobna znát obsah a význam poselství. Neznáme nebezpečí, jež poklad skrývá a které ho střeží. Každý krok, každý pohyb a dotek může znamenat naši zkázu a smrt.”

“Nezdá se mi, že by tu mohlo něco být, podezřelého nevidím nic, proč se hned plašit?” utrousil nevrle Hammer a hltal očima ten bájný poklad.

“Právě proto tě varuji!” pokračoval Anciano. “Kdo chce, ať zůstane, já však jdu na povrch a nevrátím se, dokud nerozluštím kipu do posledního uzlíku.”

Ale snad by byl přece jen zůstal, alespoň ještě chvíli, než by se Otec jaguár nabažil vzácného pohledu. Kipu se však chopil Hauka, pozorně, jak mu dovolil kalný svit dohořívající svíce, si je prohlédl a rozhodné pravil:

“Nemýlímli se, je to závěť mého otce, posledního Inky, jeho vzkaz. Znamená pro mne víc než celý tenhle poklad. Jen ať tu leží čeká dál, dokud se nedozvím, co mi chtěl povědět ten, jemuž vděčím za život. Půjdu s tebou, Anciano, neztrácejme zbytečně čas.”

To rozhodlo. Ani Otci jaguárovi, ani Antoniovi se nechtělo zůstat potmě v nebezpečném podzemí. Ostatně, poklad patří

Haukaroporovi, on tady rozhoduje, platí tu jeho vůle, oni jsou tu jen hosty, nic víc.

Společně s oběma Indiány opustili jeskyni, prošli štolou a vrátili se ke vchodu. Hauka zhasl svíci a odhodil oharek k ostatním

lojovicím, které tu přichystal mrtvý Inka pro sebe a snad i pro syna.

Navzájem si pomohli ven a usadili se na kameny, pár kroků od otevřené jámy.

Hauka s Ancianem se okamžitě pustili do luštění tajemného zápisu. Ale ani v hluboké stinné rokli to nešlo lehce: kipu bylo složité, provazce vybledlé a šero nedovolilo přesnější rozlišení uzlů a barev, a právě to bylo nejdůležitější pro spolehlivé čtení.

Uběhla čtvrthodina, Peruánci se dosud nedohodli na shodném výkladu. Ani po hodině a půl nedospěli o mnoho dál: stále ještě nechápali správnou souvislost jednotlivých šňůr a přívazků. Přitom každé další zdržení mohlo být osudné.

Otec jaguár s družinou dorazil k roklině Smrti kolem jedenácté, dvě hodiny trvalo, než se Anciano vrátil z tábořiště u pramene také sestup do rokle a pobyt v jeskyni s pokladem si vyžádaly svůj čas. Zkrátka a dobře: hodinky Carlose Hammera ukazovaly už skoro čtvrtou po poledni.

“Bylo by načase zmizet,” ozval se proto se zjevnou obavou.

“Spatřit nás náhodou někdo u vchodu do podzemí, je veta po našem tajemství. Zakryjme otvor a vystupme na planinu: tam můžete v plném světle luštit dál a nikdo nás nepřekvapí. Každého, kdo by se blížil, zpozorujeme dřív než on nás.”

Všichni souhlasili. Přetáhli pečlivě kůži přes otvor, zatížili kameny a poházeli štěrkem; nikdo z nezvaných nebo náhodných návštěvníků rokliny by byl netušil, že někde tady je vstup do podzemní chodby a cesta k obrovskému bohatství. Potom se vyšplhali po příkrém úbočí a pohodlně se rozložili u trpělivých mezků. Anciano s Haukou se znovu zabrali do uzlového písma.

Jasné sluneční světlo jim zřejmě pomohlo: už za necelou půlhodinku oznamovali, že znají přesný obsah Inkova poselství.

“Zachováte si tajemství pro sebe, nebo nám prozradíte alespoň část?” zeptal se Otec jaguár.

“Bílý seňor už ví, že jde o odkaz mého otce, o jeho závěť vzkaz. Nemýlil jsem se ve svém tvrzení,” promluvil vážně Hauka.

“Zní však Jinak, než jsem se domníval. Rád ho sdělím i bílým přátelům. Cti nahlas, Anciano!”

Stařec bez řečí uposlechl. V úctě ke svému mrtvému pánu a jeho poslední vůli poklekl, uchopil rukojeť, pomalu propouštěl mezi prsty jednotlivé prameny kipu, sledoval uzlíky a zvolna, přerývaně četl slova a věty poselství, které po letech dorazilo až k tomu, jemuž bylo určeno:

“Haukaroporovi, , , mému synu a poslednímu, , ,

mocného rodu Synů Slunce.

Budu již po smrti,, , , až shlédneš a přečteš, co ti vzkazuji,, , , neboť i lidé umírají jako národy, , , podle úradku bohů.

Náš národ jest mrtev,, , , jako uschne ratolest druhdy

zelená,, , , jako zemru já i ty., , , Vzdej se naděje, že, , , že vyraší, oživne a vzkřísí se k nové slávě., , , Ani mrtvý člověk nevstane již nikdy k životu., , , Tvůj lid jest minulost,, , , pranic se nevrací., , , Nikdy již mu nebudeš vladařem.

Zemřel, , , na své bohatství,, , , zahubilo ho zlato

a stříbro,, , , prokletý kov., , , Vybereš si i ty, , podobnou smrt?, , , Kdyby byl chůd,, , , vzkvétal by dosud a rodil se, , , v zemi svých předků pod září Slunce., , Zůstanešli chudým a prostým i ty,, , , budeš žít, , a prospívat lidem.

Nenech se zlákati, , , blyskotem kovu., , , Bohatství

ducha a srdce jest pravým bohatstvím., , , Jen tak budeš bohatší, , , a také šťastnější, , , než tvoji předkové,, , sedící na zlatých trůnech,, , , leč s duší vyhaslou., , To jest můj vzkaz, má prosba, , , nikoli příkaz!, , , Zlato tvých předků jest nyní tvé,, , , chcešli, ponechej si je,, , nechcešli, neber.

Vezmešli, staneš se, , , jeho sluhou a otrokem., , , Pohrdnešli jím,, , , zůstaneš svobodným mužem., , , Tvé jest zlaté humančuay velkých Inků,, , , Synů Slunce., , Jeho zlato ti stačí,, , , abys pochopil, že jenom práce, , činí z člověka muže, , , a že zlato, , , ho sráží a hubí., , Zlato jest prokletí, jež svádí k zahálce,, , , a zahálka hanobí paži i ducha,, , , srdce i rozum.

Rozhodnešli se pro zlato,, , , střež se ohně v žlábcích.

, , Rozhodnešli se pro pravé štěstí,, , , vrať kov zemi, jíž byl uloupen,, , , zažehni první svíci spícího ohně, , a spěchej na povrch.

Máš možnost volby: bohatství zlata,, , , či bohatství cti., , Vol, ale vol moudře!

V tvých žilách tepe, , , panovnická krev., , , Opanuj

především sebe,, , , pokus se o to,, , , ó synu můj!, , Stojím tu při tobě, , , a s tebou, , , stejně jako dřív,, , jako teď, , , a jako vždy., , , Jednej tak, aby má duše, , , mohla se radovati z činů,, , , které vykonáš.

Shlížím na tebe, , , a na tvé počínání., , , Pamatuj:

Až přijdeš tam,, , , kde dlím nyní já,, , , nikoli zlato,, , nikoli stříbro,, , , jen poklad srdce a ducha, , měřen a vážen bude., , , Jednej však podle hlasu rozumu svého, , , a jednej tak,, , by jednal tvůj otec, kdyby žil.

, , Buď zdráv!”

Anciano četl a přestával, jak přebíral jednotlivé . a chápal se dalších; byl dojat, pomlky byly delší a delší. Když dočetl, zůstal klečet a upřené hleděl na svého mladého velitele.

413Také Antonio se zadíval na Haukaroporu hluboce rozechvěn.

I Otce jaguára upřímně vzrušily nečekané názory mrtvého Inky: nemohl pochopit, jak jednoznačně, a přitom klidně dokázal duch prostého Indiána překonat nízkou chtivost a lakotu, tak osudně a od věků sžírající bílou rasu, a povznést se až kamsi do nadzemských oblastí pravé moudrosti. Jeho praktickému nazírání se však nezamlouvala ta velká oběť, kterou mrtvý otec žádal od živého syna: zdála se mu příliš čistou, příliš ušlechtilou pro tento špinavý špatný svět.

Haukaropora stál po celou dobu vzpřímen, s pohledem upřeným přímo do slunce. Jeho předkové po staletí uctívali tuto velkou denní hvězdu jako nejvyššího boha, od ní odvozovali i svůj původ a svou moc. A právě toto slunce teď zapadalo za vrcholky hor, stejně jako kdysi sláva Inků, aby už nikdy nevzešla.

Poslední zbytky někdejšího lesku zlaté říše Synů Slunce zářily dosud v staré skalní štole, sice jen ve svitu ubohé lojové svíce, leč přesto zlatým ohněm, jakému nebylo rovno. Má i tenhle poslední pablesk dávné velikosti zhasnout a zaniknout v bezedných temnotách

V ušlechtilé, vážné jinochově tváři se nepohnul ani sval. Bez obtíží, jak byl od mládí navykán, hleděl do slunečního kotouče, dokud se neskryl za vrchol horského hřbetu. Teprve potom odvrátil zrak, přistoupil k Ancianovi, vzal si posvátné kipu, pečlivě je svinul, zastrčil za koženou halenu a tiše pronesl:

“Vstaň, otče! Není už Inků na tomto světě. Poslední byl zavražděn, a já už, nejsem Inka. Synové Slunce zmizeli se svou říší. Poslechnu hlasu svého otce, který věřil, že jsem sdostatek silný, abych zvolil správné. Vrátím zlato zemi, jíž bylo vyrváno, neboť přináší požehnání jen tehdy, zasloužíli si ho člověk prací poctivým úsilím. A moje práce teprve započne.”

Stařec se rychle zvedl, uchopil chlapce za ruce a v pohnutí zvolal:

“Veleben budiž za toto rozhodnutí, můj pane, synu můj! Nic jiného jsem od tebe nečekal. K čemu ten lesklý žlutý kov, když nejvzácnější poklad, jakého může člověk dosáhnout, nosí vždy ve svém srdci.”

“Cože?” ozval se Otec jaguár. “Snad by ses doopravdy nechtěl vzdát svého pokladu dole ve sluji? Slyšel jsem dobře?”

“Bílý seňor mi správně rozuměl,” přisvědčil mladý Inka.

“Dobře to uvaž, Hauko! V okamžitém, ale pomíjivém hnutí

mysli učiní někdy člověk takové rozhodnutí, chápu tě. Ale uvažuj: čeho všeho se zříkáš, jaká budoucnost bv ti kynula, kdyby ses ujal odkazu svého otce!”

“Jeho dědictví jsem se už ujal.”

“Vždyť se ho hodláš odříci.”

“Ne! Nikdy ne. Dědictví mého otce neleží pod zemí, ale tady, na mém srdci,” pravil Hauka a přitiskl ruku k místu, kde pod halenou ukrýval uzlovitý odkaz posledního Inky.

“Chceš opravdu zapálit oheň a zničit své bohatství?”

“Ano, to chci a to také udělám.”

“Rozumím, chlapče, rozumím ti dobře. Ale znovu tě nabádám: rozvaž to moudře! A nestojíšli o zlato ty sám, musím té alespoň upozornit, jak mnoho dobra bys mohl tím bohatstvím prokázat lidstvu. Kolika ubožákům bys mohl pomoci… A vědecký význam objevu, poklad je přece jedinečnou památkou, skvělým dokladem vaší prastaré kultury. Sám vůči sobě máš jistě právo vzdát se ho.

Máš však i stejné právo oloupit o něj své rudé bratry? A co,

“Poklad posledního Inky patří mně, nikomu jinému!” přerušil ho se vší rozhodností Haukaropora. “Naložím s ním, jak uznám za vhodné. Zničím ho, chci posloužit lidem jinak než zaslepit je zlatem.”

“To je bláhovost! Nepřipustím, abys to udělal, dřív než se pořádně rozmyslíš.”

Mladý Inka se vztyčil, pozvedl své těžké humančuqy, vypjal se hrdě prohlásil:

“Seňore! Doposud jsem vás ctil a vážil si ve všem vašich názorů.

V téhle záležitosti však platí jediná vůle, moje, seňore, jen moje!

Už jsem se rozhodl. Své humanluay prodám, jak radí otec, abych mohl žít, a učit se. Pro mne to postačí. A pro jiné, , Nedopusťte prosím, abych si své rozhodnutí musel vynutit.”

Otec jaguár sebou trhl; jako by se náhle zastyděl, že dosud tak málo rozumí duši svých rudých přátel.

“Tak jsem to věru nemyslel,” pravil smířlivě. “Tvé rozhodnutí svědčí o statečném a ušlechtilém srdci a jistě je hodno obdivu.

Ovšem jen tehdy, znášli skutečně cenu a význam zlata i svého pokladu. A dovol mi, abych pochyboval, zeje znáš. Ostatně, nic není zatím ztraceno.”

“Nebudu to odkládat už ani minutu. Sestoupím do rokliny

zapálím oheň.”

“Můj bože! Chceš nás prozradit a zavinit, aby nám unikl vrah tvého otce? Nevím, co způsobí váš spící oheň, obávám se však, že přivodí výbuch, strašnou pohromu. Gambusina i Perilla to jistě vyleká, bude je to varovat, vezmou nohy na ramena .a zmizí odtud, než se nadějem.”

Chlapec se zadíval vousáčovi pevně do očí, chvíli mlčel a pak ppkývl:

“Bílý seňor má pravdu. Uznávám, že musím posečkat. Mohli

bychom sice vrahy dopadnout i jinde, roklina je však skutečně pastí, ze které nebude úniku.”

“Správné, chlapče,” oddechl si Hammer. “A abys věděl: chci ti dát možnost prospět nám nejen trpělivostí, ale i činem. Domnívám se, že je nezbytné zjistit, kdy asi gambusino dorazí. Chceš to vypátrat?”

“Zajisté, rád,” přisvědčil ochotně Hauka. Netušil, že mu tak Otec jaguár hodlá poskytnout čas, aby si znovu a důkladně rozvážil, co si předsevzal.

“Bude potřeba vyrazit hned,” pokračoval Hammer. “A pěšky, cesta to bude dlouhá, a žádná procházka. Na mezku bys byl nápadný, takhle se dostaneš všude, a nepozorován.”

“Jsem připraven, seňore. Povězte mi, kam až mám dojít,

půjdu.”

“Jistě alespoň k Salina dél Condoru. Gambusino tam může být už dneska navečer. Patrně tam bude tábořit.”

“A jestli nepřijde?”

“Nezbude než vydat se dál. Protože beze vší pochyby přichází guanackého údolí, mohl by nocovat i v malé sluji se dvěma vchody při stezce ke slanisku Kondorů.”

“Znám to místo,” ozval se Anciano. “Dovolíšli, bratře, půjdu Haukou.”

“Dobrá, souhlasím. Více očí více vidí,” přikývl Otec jaguár.

“Kde vás najdeme?”

“Kde? Vrátíte se nejdřív zítra na úsvitě, strávíme tedy noc družinou v ležení u pramene. Ale časně ráno se sem vrátím poslechnu si, s jakou přijdete. Teprve pak se rozhodném, co dál.”

Anciano mu podrobně popsal cestu k tábořišti a Otec jaguár Antoniem a s oběma mezky Indiánů se vydal na cestu.

Haukaropora se svým starým druhem zamířili k Salina dél

Condoru.

Došli tam už za tmy, nikde však nespatřili živou duši; nemeškali sestoupili až ke skalní sluji. Stali se bezmocnými svědky nočního přepadení, trojnásobné vraždy i zajetí tří cizinců, a kvapně se vrátili k slanisku Kondorů: usoudili, že tam gambusino přece jen nakonec dorazí, i když oklikou, aby zmátl případné

pronásledovatele, kteří ho vyrušili.

Předpoklad se splnil do písmene: k půlnoci byl Benito Pajaro se svým doprovodem na místě. Protože však nestačili cestou sebrat palivo, nocovali bez ohně a potmě a uložili se k spánku, sotva odsedlali. Ať se Anciano s Haukou namáhali sebevíc, nezjistili takřka nic. Chvíli ještě počkali, dokud ležení neztichlo úplně, a rychle se vraceli k Barrance de la Muerte. Než se rozednilo, seděli již zase známé rokliny.

Otec jaguár přijel téměř současně. Jejich zpráva byla nepřesná kusá, ale stačila: gambusino se blíží s Perillem a s osmi Mojosy, tři šesti bělochů, které Pajaro přepadl, přišli o život, tři zbývající vlekou v poutech s sebou; a dva ze zajatců spolehlivě poznali: byl to malý učený bílý muž, co sbírá kosti, a jeho stejně malý průvodce; třetího v životě neviděli, zřejmě se však s dvěma maličkými dobře zná.

Carlos Hammer div nepraskl vzteky: bůhsámvíproč se za ním ti dva zatracení malí blázni v jednom kuse hrnou, a pokaždé nevhod a skoro vždycky v drápech gambusinal Nasupeně nasedl na mezka a odcválal pro družinu. Anciano s Haukou se skryli na blízkém skalisku, aby nepropásli příjezd nepřátel a mohli, pokud se naskytne příležitost, promluvit s Mojosy, budouli z těch, s kterými žijí v míru…

Dorazili brzo dopoledne. Sotva zastavili na planince poblíž rokle, Velký gambusino vydal rozkazy

“Okamžitě dolů, Indiáni na stráž, zajatci s námi!”

Hnala ho chamtivost, nemohl se už dočkat, nedbal na opatrnost, jednal jako v horečce. Byl by se rozběhl do rokliny nejraději sám, Perillo však hlídal každý jeho krok a nespustil z něho oči. A tak mu gambusino svěřil zajatce: rozvázali jim pouta na nohou, povolili lasa na rukou, aby mohli lépe zdolat příkrý sráz, a čacký espada puškou v ruce je hnal před sebou jak ovce na porážku. Měli jim sloužit jako rukojmí, kdyby se snad náhodou přece jen někdo především obávaný Otec jaguár, pokusil nečekaně zmařit jejich plán. Jinak se neohlíželi na nic, cítili se bezpečni, Mojosové přece hlídkovali, nic se nemohlo stát.

Na dně rokliny zajatce znovu spoutali a uložili u vyčnívajícího skaliska při protějším svahu. Aby se nemohli odvalit, přivázali je ještě ke třem velkým kamenům a spěchali na první obhlídku.

Sotva naše trojice osaměla, ozval se Fritz:

“Hrom do vejra, smě na místě, panctvo, pokaváde mě nemejleji moje smutný voči. Po nepřectavitelnejch outrapách, jak se říkává píše, dosáhli smě vytouženého cíle, jenže jako zajatcové, tom je celej malér. A zaseje jako na potvoru nás musel drapnout akorát ten rošťák gambusino, čert aby ho spral. Esli nám

nepřispěchá na pomoc náš vobvyklej vosvoboditel, smě v rejži až po krk a už se z toho nevyhrabem, dybysme se rozkrájeli na nudle, a eště naštorc. Ale voň se vokáže, na to vemu jed. My ho máme na tydlencty věci jako komenika pro štěstí.”

“Kéž máte pravdu!” řekl Engelhardt. “Jde nám teď vskutku

život. Bojím se, že až z nás ti dva ničemové vytahají výkupné, oddělají nás tak jako tak, co jim na tom záleží!”

Pln vzteku zacloumal pouty a pomalu přisunoval kámen,

němuž byl přivázán. Fritz se pachtil se svým a coul po coulu ho táhl ke skalisku: zřejmě si chtěli o nějakou ostrou hranu předřít lasa na rukou.

“Tedy jaksi, ehm, abych tak řekl, nesouhlasím, vážený,”

ozval se doktor Morgenstern, optimista do posledního dechu.

“Jali nás již, smímli to tak říci, vícekráte, neníliž pravda, nikdy se na nás, dovolíteli, nedopustili vraždy, neboli

homicidii, jak praví latiník.”

“Ponivač nás z tej bryndy dycky výtah na poslední chvilku Tatíček jaguár,” upřesnil Fritz a zase odvalil balvan o kousek dál. “Dyby nás v tom nechal lítat, je s náma už dávno amen, to vám karantuju.”

“Prokletá věc!” zuřil Engelhardt. “Antonio je někde kousek odtud, takřka na dosah, a já tu ležím jako lazar, spoutaný na nohou i rukou a přivázaný jako divá zvěř!” Také jemu se podařilo odtáhnout už kámen o notný kus z původního místa ke skále.

“Abych tak řekl, zvláštní věc!” poznamenal zčistajasna malý učenec. “Ležím tak říkajíc na kamenech, leč přesto, smímli to tak říci, jaksi, ehm, měkce, neboli molliter, jak praví latiník. Z vědeckého hlediska to… Jako bych se, ehm, propadal…”

“Propadl bych se rád třebas do horoucích pekel,” procedil Engelhardt, ,jen kdybych tam s sebou mohl stáhnout ty dva lotry. Ale až budu mít volné ruce, nepřejte si, jak s vámi zatočím, bando zatracená!” Škubal a trhal zuřivě pouty, až se balvan převalil.

“Neráčej si dělat marný naděje,” varoval ho moudře Fritz. “V

kaničkách na ruce a nohy se náš seňor gambusino vyzná, v tom je majstr, to my známe, nesvázal nás ponejprv, no nemám recht, pane doktor? Něco smě už vozkusili, ne?”

“Želbohu, pravdu díš, smímli to tak říci,” povzdychl si malý učenec. “Nutno přiznati, že nám, ehm, dal již okusiti

lecčehos: viseli jsme tedy jaksi dokonce i nad tlamami kajmanů.

čistě vědeckého stanoviska arciť, Probůh! Pomoc! Co se to tu děje, , , “

Zoufale vykřikl a rovnýma nohama se řítil kamsi do hlubiny; laso, za které byl přivázán, se napjalo, a nebohý učenec zůstal viset v neznámu jak žížala na udici.

“Hopla, pane doktor! Kampak to cestujou, že sem tak smélej?

Snad ne k rohatejm?” volal zpola překvapeně, zpola poděšené Fritz.

“Dobrotivý bože! Žerty stranou!” bědoval maličký zoolog.

“Vězím, ehm, po krk v jakési díře, neboli inputeo,jak praví latiník, a visím tak říkajíc nad propastí, neboli ad barathrum, neníliž pravda! Povolíli kámen nebo provaz, bude po mně veta.”

Maličký učenec nevážil však zřejmě víc než slabých devadesát liber, kdežto kámen dobrý metrák, a tak vydržel a laso také; přesto však nebožák vřískal, bědoval a křičel, jako když ho na nože bere, až se to v úzké rokli rozléhalo.

Gambusino s Perillem nastražili uši, a horempádem se běželi podívat, co se to děje. Užasli, když spatřili jednoho ze zajatců, polomrtvého hrůzou, po pás v prapodivné černé jámě. Bez dlouhých cavyků ho vytáhli ven, a užasli podruhé: z okraje otvoru, přichycená posledním kamenem, visela dolů ztvrdlá mezčí kůže.

” Ďemonio! Co je tohle?” vydechl Perillo. “Jáma… a zakrytá kůží! Hrome! Snad to není, “

” Caramba! Zavři zobák!” zasyčel mu gambusino do ucha. “Jsme u cíle! Náhoda nám hrála do ruky. Nemusíš to hnedka roztrubovat.

A co tihle tady, potřebují k čertu vědět, co tu provádíme? Pryč nimi!”

Odvlekli je o kus dál za veliký balvan, aby jim zakrýval rozhled ke skalisku, a jako pominutí pádili zpátky. Třesoucíma se rukama odtáhli kůži docela a zkoušeli hloubku té tajemné díry: gambusino hodil dolů dva tři kameny, a když se přesvědčil, že není hlubší než pár loktů, bez rozmýšlení skočil do jámy. Vzápětí vykřikl: “Je to tady! Cielos! Podařilo se! Víš, co to znamená? Dělej, hrome, skoč sem taky. Žádný strach. Jsou tu dokonce i svíčky hned si posvítíme.”

Než stačil Perillo vklouznout do jámy, Benito Pajaro lezl už planoucí svící do štoly. Ani on, ani jeho vypráskaný společník si nepovšimli čerstvého oharku lojovice, který se tu válel na zemi.

Horečně rozčilení, vzrušení na nejvyšší míru, zaslepení žádostivou chtivostí až téměř k šílenství dorazili do zadní jeskyně, a nevěřili vlastním očím při tom pohledu. Zůstali jak přimrazeni, neschopni slova ani pohybu, potom zalapali prudce po dechu, z hrdla jim vyrazil výkřik nadšení a rozkřepčili se jako dáblem posedlí.

“Konečně!” chraptěl gambusino. “Milióny! Milióny tady leží, jen si je vzít! Zlato! A naše! Za to za všecko vděčíš jen mně!”

“Co žvaníš!” křičel Perillo a divoce se přehraboval v zlatém bohatství. “Beze mne bys neměl ani na tabák! Mně poděkuj! A dost řečí. Prohlédneme si to. A zkusíme to odhadnout. Vidíš tuhle u země, spousta svíček, určitě na slavnostní osvětlení. Mám je zapálit?”

“Samo sebou! Při tomhle lojovém škvarku dohlédne člověk sotva na špičky bot. Ať vidíme pěkně všechno, všechno, rozumíš! Můj bože, toho zlata!”

Perillo vytrhl gambusinovi svíčku z ruky a přidržel plamen u několika knotů v žlábcích. Poslušně se rozhořely, zpočátku klidným červeným plaménkem, najednou však začaly prskat, zaplápolaly a podivným syčením se zabarvily do modra a do fialová; a vtom už vzplály, rozhodily spršku jisker, v mžiku zažehly voskovou hmotu po celé délce a až ke stropu vyšlehly dlouhé plameny: vzdouvaly se a plápolaly, vlnily se a svíjely jako rudá, ohnivá záclona. Jeskyně se rázem naplnila ostrým štiplavým dýmem a nesnesitelným

zápachem. Plameny v žlábcích přeskakovaly dál a dál, hořelo už dobře dvacet třicet knotů kolem dokola, prskaly, syčely, bouchaly práskaly jak v pekelném tanci. Ze všech tří stran už tvořil oheň sálající, žhoucí stěnu a spojoval se kdesi nad hlavami vyděšených chamtivců.

” Pór dios! Viděl jsi už někdy takovéhle světlo?” vykřikl Perillo všecek ohromen. “Co to je?”

“Co?” zařval gambusino a jako štvaný uskočil před dlouhým plamenem. “Co? Past na vetřelce, a naše zkáza a smrt!

Musíme pryč, rozumíš, pryč odtud! jMierda! Pusť mě, ” Rachot a třesk přehlušil náhle jeho zoufalý křik. Plameny se rozletěly a oba vetřelci stáli v té chvíli uprostřed rudého víru, uprostřed klubka ohnivých hadů, uprostřed strašlivé výhně. Šaty jim vzplály na těle, dusil je kouř.

“Pryč! Pryč!” sípal gambusino a bezhlavě prchal do štoly. Perillo se hnal za ním. V šíleném úprku vráželi hlavami do stěn i do stropu chodby, klopýtali, padali, ale znovu se pokaždé zdvihli a pádili dál.

Nedorazili ještě ani ke kolmé jámě, když se za nimi ozval ohlušující výbuch a země se zatřásla, jako když sopka vybuchne. Proud žhavého vzduchu je srazil na kolena, vyskočili však jako šílení štváni palčivou bolestí doběhli konečně k otvoru.

“Pomoc, uhořím!” úpěl Perillo.

“Já, já také!” chroptěl gambusino. “čert vem zlato, rychle nahoru! Všecko to vyletí do povětří, zasype nás to! Caramba!

Lez!”

Bičován strachem vyšvihl se z posledních sil lokty na okraj jámy, vzepřel se a vyskočil, pak se shýbl, vytáhl Perilla, a přímo do záhuby. Dole, v dusném kouři a dýmu, jim oděv spíš doutnal, než hořel; teď, na svěžím vzduchu, vzpláli jak živé pochodně.

Zařvali hrůzou, vrhli se na zem, váleli se po ostrém kamení, pokoušeli se uhasit mučivé plameny a strhat si s těla ohnivý šat.

A hluboko v skalnatém nitru země hřměla zatím rána za ranou, jedna silnější než druhá. Skály se chvěly, ze svahů se drolil kámen balvany, vtom se strmé srázy otřásly, jako by se chtěly sesypat, a jámy vyrazil vysoký černý sloup dýmu; a znovu dunivý hřmot, jako by se kdesi pod zemí valila obrovská koule a nemilosrdné drtila skály na drobný prach.

Výbuchy slábly, vzdalovaly se, a nastalo ticho. Jen zoufalý řev obou nešťastníků zaplňoval roklinu a dusivý kouř, který se bez ustání valil z ústí otvoru…

Otec jaguár s družinou dorazil ke skalisku, kde byli na stráži Anciano a Hauka. Starý Indián mu okamžitě chvátal vstříc.

“Bratře!” volal už z dálky. “Jsou tu. A s Mojosy náčelník Ostrá čepel, můj starý přítel. Mám s ním promluvit?”

“Myslíš, že se dohodnete?”

“Docela jistě. A jsem přesvědčen, že se okamžitě přidá k nám, až mě uvidí a pozná, že jsi tu se mnou ty.”

“Dobrá, jdi. Ale opatrně a potají, aby tě gambusino neviděl.”

Anciano odkvapil, ostatní jeli pomalu za ním, pevně přesvědčeni, že dnes konečně dosáhnou cíle a zmocní se těch, po nichž tak dlouho prahli.

Kousek před roklinou spatřili Anciana znovu, a s náčelníkem Mojosů. Ostrá čepel přišel k Otci jaguárovi, uklonil se a s radostí pravil:

“Zde já, seňor. Mnoho slyšel o velkém el Padre Jaguar. Ostrá čepel rád, že ho poznává. Buď zdráv! Mojosové s vámi, Mojosové bratři.”

“I já zdravím rudého bratra,” odpověděl Carlos Hammer

podal náčelníkovi pravici. “Slyšel jsem, že máš s sebou sedm bojovníků a že přivádíte zajatce. Dva z nich už známe, kdo je ten třetí?”

“Bohatý bílý seňor z Limy.”

“Znáš jméno?”

“Ostrá čepel zná, ale neumí vyslovit. Ekel, Egel, Enkel, “

namáhal se mojoský náčelník zdolat to cizí jméno.

“Engelhardt, můj otec!” vykřikl Antonio a jako blesk sklouzl ze sedla. “Je to možné? Kde by se tu vzal?”

“Bílý seňor do Buenos Aires. Bílý seňor za synem,” vysvětlil Indián.

“Tak přece! Rychle k němu! Zachráníme ho.”

Zamával ručnicí a pádil k roklině, ostatní se pustili za ním.

poslední chvíli je Otec jaguár zadržel:

“Stát! Všichni ne! Dvanáct mužů objede rokli a rozestaví se kolem na druhé straně. Nikdo nám nesmí uniknout.”

Tucet jezdců odcválal na určené místo, druzí se už nedali udržet, seskákali s mezků a slézali rychle na dno rokliny. Otec jaguár s Haukou, Ancianem a náčelníkem za nimi. Někde uprostřed

srázu je překvapil podivný hrozivý hluk, spatřili dvě hořící postavy prchat od dýmající jámy, zaslechli jejich zoufalý nářek křik, a potom divokou salvu ohlušujících podzemních výbuchů.

“Ti psi! Objevili štolu a zapálili oheň v jeskyni!” vykřikl zuřivě Otec jaguár a strnul. “Je po všem, všechno je ztraceno poklad je pryč!”

Rozběhli se těžkými oblaky dýmu k protějšímu svahu, v čele Antonio s Haukaroporou. Za velkým balvanem objevili zajatce vrhli se k nim.

“Otče! Otče!” volal Antonio a přiskočil k Engelhardtovi;

jediným mocným máchnutím nože mu přeťal pouta a sevřel ho do náruče.

Kdo však si všiml tohoto výjevu! Zraky všech se upíraly ke srázné skalní stěně: namáhavě, v nesnesitelných bolestech tam šplhaly vzhůru dvě zubožené, ohořelé postavy, gambusino

Perillem. Zahlédli blížící se muže, a navzdory těžkým popáleninám se dali na zoufalý útěk jediným volným směrem, ke stezce nad roklinou.

Několik horlivců je chtělo pronásledovat a zadržet, vtom se však nahoře objevili jezdci: uprchlíci byli v pasti, nebylo úniku.

Otec jaguár zamířil k zajatcům. Srdečně pozdravil seňora

Engelhard ta, zato na doktora Morgensterna a jeho sluhu se nahněvaně osopil:

“U čerta, který pekelník vás sem zase přinesl? To už jste se nabažili té své obří obludy?”

“I depa!” odsekl Fritz pohotově. “Ta potvora, kerou smě si tejkon zamanuli načapat, byla přecejc jen vo kapánek věcí. Velkej gambusino,

“Jenže jako vždycky načapal on vás!”

“Vobyčejná válečná lest’,” zamžoural mazaně Fritz. “Myslel si, že táhne nás, a zatim smě ho zatáhli my dva až k tejdlenctej douře, kerý si konečně spálil ty svý prstejčky. Jen se zeptaj tudle mého pána, ten to sečko spískal.”

“Tedy jaksi, ehm, zcela tak,” potvrzoval horlivě maličký učenec. “Země, smímli to tak říci, se pode mnou otevřela, ztratil jsem tak říkajíc půdu pod nohama, neboli sub pedibus, jak praví latiník, a, “

“Jste prostě nepolepši tělní,” přerušil ho Otec jaguár, “a každou věc, neboli rem, jak praví latiník, popadnete za ocas místo za hlavu. Moje trpělivost, neboli patientia či tolerantia, a moje mírnost, neboli placabilitas, clementia nebo mansuetudo, jsou prostě konce. Nechci už o vás slyšet ani slovo, neboli verbum, jak praví latiník, pokud se ještě ze školy pamatuji.”

Doktor zůstal s ústy dokořán a všecek zkoprnělý z takové sprchy latiny. Otec jaguár jen stěží zakryl smích: nemyslel své hromování ani trochu vážně, oba potřeštění krajané mu už dávno přirostli srdci.

Gambusino s Perillem došplhali zatím s vypětím posledních sil na vrchol srázu, a ke svému zděšení se vpotáceli do půlkruhu dvanácti jezdců s připravenými ručnicemi. Polapit dva zubožené uprchlíky byla maličkost, mnohem těžší bylo dopravit je zpátky dolů k Otci jaguárovi.

Nevzpírali se, nebránili se už, bolestivá zranění a namáhavý výstup je dočista vyčerpaly, museli je oba doslova snést až na dno rokliny. I neodborník lehko poznal, že popáleniny jsou smrtelné: oděv byl až na pár cárů na uhel, nezhojitelné rány pokrývaly kdejaké místo na těle i údech.

“Benito Pajaro, jestlipak mě ještě znáš?” zeptal se temně Carlos Hammer Velkého gambusina.

“fCáspita! Znám!” zasípěl Pajaro, trýzněn bolestí. “Zavraždil jsem ti bratra. Ted jsi na tahu ty, žab mě, ale rychle, pospěš si!”

“Příliš velké dobrodiní v téhle chvíli,” odpověděl Otec jaguár, zjevně uspokojen vrchovatě naplněnou spravedlností. “Kolik životů máš vlastně na svědomí? Od včerejška už zase další tři. Bůh tě odsoudil, jsem pomstěn a dál tě soudit nebudu. Nestojím o to, špinit se s takovým lumpem.”

“Žab mě! Žab mě!” řval gambusino s hrůzou v zohavené tváři; příliš, přespříliš dobře pochopil, v čem tkví trest pro umírajícího, kterému není nikdo ochoten zkrátit ani o chvíli poslední utrpení.

“Ne!” ukončil Hammer rázně rozhovor.

“Pak buď proklet a táhni do pekel!”

Gambusino zaťal zuby, přemohl bolest, vytrhl Antoniovi ručnici rozpřáhl se k ráně, mířil Otci jaguárovi pažbou přímo na hlavu.

Ten hbitě uskočil, pažba se roztříštila o skálu, a v témž okamžiku zahřměl výstřel. Nárazem se uvolnila spoušť a z hlavně, kterou gambusino držel přímo proti sobě, vyšla rána: Benito Pajaro se zhroutil s prostřelenou hrudí. Žil i skončil jako pravý zločinec,

jeho poslední úklad mu přinesl i zaslouženou smrt.

Otec jaguár mu už nevěnoval ani pohled. Odvrátil se, ukázal na Perilla a kývl na mladého Inku:

“A tady, tady je vrah tvého otce. Ten patří tobě! Suď si ho sám!”

Haukaropora se zasmušile zadíval na vyděšenou, bolestí zkřivenou tvář kdysi tak pyšného espady, pak se lehce otřásl a pravil: “Nechci soudit tvrdě, ale milosrdně. Ať dlouho netrpí a zemře hned.”

Zdvihl pušku, vtom se však Perillo vrhl na kolena a úpěnlivě vykřikl:

“Ne! Ne! Milost! Nezabíjej mě! Nech mě žít!”

I Hauka se teď odvrátil: pohled na zbabělce, který se nikdy neštítil vraždy, jehož však pomyšlení na vlastní smrt takhle zděsilo, byl i nad jeho síly.

“Dobrá, jak chce,” pokrčil znechucen rameny. “Ať tedy žije, za dva tři dny stejně pojde, a jako prašivý pes. Sám si vybral tu smrt.”

Perillo se odplazil o kus dál a sténaje klesl na drsné kamení.

Dva muži z družiny ho jakžtakž ošetřili, valné pomoci mu však už nebylo. Ostatní šli prozkoumat vchod do podzemí a odhadnout zkázu, kterou výbuch způsobil: strop podzemní sluje byl

proražen, stěny se sesuly a z dlouhé, křivolaké trhliny se stále ještě valil tmavý dým.

Mohutný proud čerstvého vzduchu rychle vyčistil zbytek chodby a za hodinu se už mohli vydat do jeskyně s pokladem. Místo ní však zela v zemi bezedná černá propast a zlatý poklad Inků nenávratně zmizel kdesi v hlubině, navždycky ztracen, navěky pochován…

Jediný Hauka neprojevil ani známku lítosti. Klidně se usmál na Otce jaguára a takřka zvesela, jako by se mu ulevilo, poznamenal “Bílý seňor vidí, že sama Prozřetelnost mi dala za pravdu.

Dědictví je totam, ale odkaz posledního Inky chovám na srdci jak nejcennější poklad. Otcovo přání a jeho závěť splním do posledního písmene.”

Otec jaguár dal zasypat jámu štěrkem a balvany, pak vyšplhali rokliny, na planince zřídili nakvap tábořiště a dopodrobna probírali události posledních hodin a dnů. Ovšem nejvíc si měli co povídat starý Engelhardt se synem: tak dlouho byli odloučeni a tolik v té době prožili!

Když se bývalý bankéř dozvěděl, jaké plány do dalšího života má nový přítel jeho syna, okamžitě mu nabídl, že od něho koupí drahocenné humančuay za běžnou cenu zlata a přesně na váhu.

protože byla ta starodávná zbraň jaksepatří mohutná a těžká, získal potomek Synů Slunce slušnou sumu, ze které si už mohl zajistit budoucnost naprosto nezávisle a podle svých představ.

Celou noc rušilo družinu ze spánku zoufalé sténání a nářek umírajícího Perilla; těsně před svítáním se utišil a ráno ho našli mrtvého, pár kroků od zasypané jámy, kde doufal najít bohatství.

Těla obou zlosynů pohřbili na dně rokliny, naposledy se podívali na zlověstnou, tmavou trhlinu, čerstvě vyplněnou kamením, další hrob, v němž odpočívá lesklý, mihotavý a šalebně žlutý kov, který už na světě způsobil tolik nepravostí, tolik utrpení a tolik zla.

Pak se již celá výprava vyhoupla do sedel a vydala se na obtížnou dlouhou zpáteční cestu dolů přes slanisko Kondorů, přes Saltu a do Gran Chaka k osadám Cambasů. Engelhardt se synem chtěli

původně do Tucumánu a dál do Córdoby, nakonec se však

rozhodli zůstat s přáteli: proč by teď s nimi neprožili pár šťastných chvil, když byli věrné pospolu i v chvílích chmurnějších.

V náčelnické osadě na Jasném potoce připravili Cambasové

družině Otce jaguára i ostatním bělochům obvyklé slavné přijetí.

Tančili, zpívali, hodovali a radovali se jako děti. Ze všech nejvíce se ovšem těšil ze shledání, don Parmesan Rui el Iberio de Sarguna y Castelguardiente, věhlasný chirurg laplatských republik, starý rod, Kastilie, tisíce děkovných uznání, bezbolestné amputace, exstirpace, trepanace a extrakce.

Sotva se dozvěděl, co všechno se v Barrance de la Muerte přihodilo, zoufale zalomil rukama, zakoulel očima v zarostlém obličeji lítostivě zahořekoval:

“Eh, škoda! Věčný hřích! Cesta se seňory učenci, taková

příležitost! Všechny své vědomosti stále s sebou. Kdykoli k dispozici. Nářadí přichystané. Zločinci mohli žít, alespoň do popravy. Na šibenici v plné svěžesti svých jarých sil. Ha! Stažení popálené kůže, uvolnění přerušené transudace, vyříznutí odumřelých tkání. Pacienti se tetelí blahem. Jako znovuzrození. Čerstvá kůže.

Celí v novém. Vždyť přece řežu všecko, na co přijdu, co se dá!”

Po celou dobu pobytu v osadě měli všichni, Indiáni i běloši plné ruce práce: kdekdo pomáhal maličkému učenci a jeho sluhovi s rozebíráním, zapisováním a balením velevzácné kostry

předpotopního megateria.

Přepravit takový drahocenný poklad na nákladních koních do nejbližšího přístavu nebyla žádná maličkost: na nic se nesmělo zapomenout, nic se nesmělo poškodit, každá kůstka musela ležet jako v bavlnce; a na všechno bylo třeba dohlédnout, všechno osobně prohlédnout, pečlivě přezkoušet, mnohokrát překontrolovat, doktor by snad dovedl zaměstnat každého, kdo se přiblížil na vzdálenost třeba jen deseti dvaceti mil.

Potom se družina Otce jaguára rozdělila: polovina yerbateros čele s Geronimem se rozjela do nekonečných pralesů sbírat paraguayský čaj, druhá, vedená Carlosem Hammerem, doprovázela oba Engelhardty a doktora Morgensterna s Fritzem Kiesewetterem nejkratší cestou do Buenos Aires. K nim se přidali i Hauka Ancianem.

V quinté seňora Salida se slavilo další setkání, formou sice odlišné, ale srdečností a nelíčeným přátelstvím o nic menší nežli u Cambasů.

za pár neděl, jakmile rodina Engelhardtova vyřídila poslední formality s převodem majetku a malý učenec s Fritzem poslední svědecké výpovědi o odhaleném a zmařeném povstání, nastupovali už všichni na poctivou, solidní transoceánskou loď do Evropy.

Rozumí se, že starý Anciano neopustil svého mladého svěřence Haukaroporu ani na dlouhé cestě s bílými přáteli do dalekého, cizího a neznámého světadílu…

Mnoho let již uběhlo od těch dob…

Doktor Konrád Morgenstern se znova ponořil do vědeckých

studií a svým tedy jaksi, ehm, ojedinělým, smímeli to tak říci, exemplářem pravěkého lenochoda dobyl nehynoucí slávy ve

vědeckém světě na všech kontinentech, čas od času podniká věrným Fritzem nové dlouhé cesty do vzdálených krajů a v poslední době usilovně pátrá kdesi na Sibiři po další kořisti: kostře pračlověka.

Haukaropora, dítě pralesů a přírody, zdárně vystudoval lesnickou akademii a stal se na slovo vzatým odborníkem. Že mu v jeho vzorné fořtovně kdesi v Harzu pomáhá i starý, ale stále ještě zdatný Anciano, není snad třeba dodávat.

Engelhardi. žije jako zámožný soukromník na zeleném Rýně, jeho synové tu založili a rok od roku zvelebují velké vzkvétající vinařství.

Don Parmesan jezdí se svým dlouhým titulem a objemným

vakem chirurgických nástrojů od města k městu, od estancie estancii a vytrvale hledá třebas jen jednoho jediného zoufalce, na kterém by konečně i v praxi předvedl, jak řeže všecko, na co přijde, co se dá. Nepodařilo se však dosud zjistit, že by ho kdy vskutku nalezl.

A Otec jaguár? Stále ještě se svou družinou křižuje argentinské pampy a divoké Gran Chaco; staly se navždy jeho druhým

domovem.

Všichni přátelé si pravidelně a pilně dopisují. Není listu, ve kterém by nezavzpomínali na některé ze společných dobrodružstvíprotože tím nejoblíbenějším, kolem čeho se vždy točí jejich vzpomínky, je a do smrti již zůstane: odkaz posledního Inky.